(pohled Kaily)

Jsem příšera.

Nejen pro odpadlíky, i pro svůj vlastní lid.

Proč v nich otec kdy viděl něco jiného?

Co stálo za jeho sobeckým rozhodnutím je odsoudit?

Netuším. Nikdy mi to neřekne. Je příliš hrdý. Vždycky byl takový.

Tajemný. Nedostupný.

Povinnost sem, povinnost tam.

Nikdy neměl čas na rodinu. Nevážil si toho, s kým sdílel jednu střechu.

Matku ve svém vlastním šílenství označil za nepřítele. Zemřela jeho rukou jako nepřítel státu.

Nijak se od něj neliším… Slepě plním rozkazy, abych přežila. Odpadlíci jsou stejní – plní rozkazy, aby přežili. Vraždí mé vojáky, aby sami nezemřeli.

Vedení je slepé.

Ale já na ně nemohu. Znamenalo by to zkázu všeho, co mi ještě zbylo. A smrt mé rodiny. Dokud budu jejich loutkou, budou v bezpečí.

A přesto…

Proč se mi všechno rozpadá pod rukami?

Chci to zastavit? Proč jde Mirek proti mně? Copak nechápe, že činím, co činím, abych ho ochránila? Copak nevidí, že ho chci dosadit na své místo, aby tohle všechno skončil?

Pohled mi spočine na odpadlíkovi, který je mému synovi tak blízký. Nebýt jeho… nic by se nestalo. Dokončila bych tuhle špinavou práci a byla volná. Kdyby nebylo jeho

Pro nenávist k němu nevidím, neslyším.

Jen mu přeji smrt.

Všimla jsem si Mirka, který se před něj postavil, když jsem švihla mečem vzduchem. Mirku Co tady děláš?

Snažila jsem se zastavit ruku s mečem. Nemohu přece zabít vlastního syna! Raději sama zemřu! Co však následovalo poté, mě zarazilo ještě víc.

Jeremy… Taky mě tolik nenávidíš a raději chceš zemřít, než abys mi dal miliontou šanci na nápravu?

Až po chvíli mi došlo, co jsem to udělala.

Ten odpadlík, kterého jsem tak slepě chtěla zabít, byl nakonec bráněn nejen mým synem… ale i manželem.

Co jsem to udělala?

Jsem stvůra.

Neliším se nijak od svého otce. Ne… Na rozdíl od něj svou rodinu miluji. Sice křičím na vojáky rozkazy, aby mi pomohli, ale nestarám se o sebe. Chci odsud dostat Jeremyho a Mirka za každou cenu. Nechci o ně přijít. Vzdám se všeho. Přijmu jakýkoliv trest. Pokud oni budou v bezpečí, mohu klidně přijmout smrt za zradu.

„Rychle!“ zakřičela jsem zle na vojáky, kteří byli pořád v šoku.

„Kailo,“ oslovil mě nějaký muž s metály. Můj přímý podřízený.

„Musíme se stáhnout! Ihned!“ vydala jsem rozkaz.

„Paní Kailo,“ oslovil mě muž znovu. „Jsme úplně odříznuti. Jejich spojenci ovládli všechna naše stanoviska.“

Tak takhle to končí? Mou velkou porážkou? A mnou jako proradnou bestií a zrádkyní, která bude viset?

Jaká ironie, otče. Všichni tě tehdy milovali a oslavovali. A jen pár desítek let po tvém svrhnutí mě lidi nenávidí za to, za co tě předtím oslavovali. Nenávidím tě, otče.

„Pořád nechceš vyjednávat?“ ozval se ten odpadlík.

Mlčela jsem.

Nemohu na jeho drzou otázku odpovědět.

Zpražila jsem ho zlým pohledem.

Držel mého syna u sebe, jakoby mu předtím nechtěl vzít život. Ne, byl to jejich plán. Neublížil by mu. Byla bych slepá matka, kdybych si nevšimla jejich vztahu.

Musím je odsud dostat.

„Je po všem, Kailo,“ řekl ten odpadlík. „Nezbývá ti nic jiného než vyjednávat.“

Mlčela jsem.

„Matko,“ oslovil mě Mirek nejistě, „prosím.“

Pohlédla jsem na svého muže, který mi umíral v náručí. Kolik mám ještě času? Svěsila jsem hlavu.

Bylo na čase, abych vydala finální rozkaz.

Rozkaz, který mě buď spasí, nebo pohřbí zaživa.

Prohrábla jsem Jeremymu vlasy. Vstala jsem a podepírala ho. V hlavě jsem měla jenom jednu věc.

Dostat svou rodinu za každou cenu odsud.

„Vojáci!“ zakřičela jsem hrdě. Neprohraju. Nebudu stejná jako můj otec! Bylo na čase, abych vydala svůj poslední rozkaz. Bude to má vlastní potupa v očích Vedení. Ale raději spadnu úplně na dno, než aby mě pohltila temnota jako otce. „Ujistěte se, že se odsud všichni dostanete! A všechny naše obyvatele odsud odvedete!“

„Všechny?“ zeptal se muž s metály zmateně.

Vojáci však můj rozkaz pochopili.

Byla jsem smířená se svým pádem. Pokud však se svým pádem ochráním svou rodinu, nemohla bych si vybrat lepší konec.

 

(pohled Mirka)

Zmateně jsem vyslechl matčin rozkaz. Tohle se jí nepodobá. Zní to skoro jako její poslední rozkaz. Došlo mi, co nyní právě udělala. Zahodila všechno, čeho si doposud vážila. Chtěla jenom přežít. Naše obyvatele?

Vyměnil jsem si pohled s Viktorem.

Když jsem však slyšel nabíjení zbraní, došlo mi, co tím myslela.

Jediný obyvatel jiného státu jsem tady já.

To ale znamenalo…

Cítil jsem, jak mě něco štíplo. Matka ještě něco zlostně volala směrem k budově, odkud se i předtím střílelo po mně a Viktorovi.

Rozbolela mě hlava a viděl jsem rozmazaně.

Uspávací šipka

„Zkuste se ho jenom dotknout-…!“ slyšel jsem zlý hlas Viktora, který mě dostal za sebe, zatímco jsem se dostával do podivného stavu bdělosti a spánku.

Začalo mi pískat v uších, což přehlušilo Viktorův hlas.

Chvíli jsem s sebou klimbal, než jsem konečně spadl.

Poté mě pohltila temnota.

---

Když jsem se ze svého výpadku probudil, už jsem byl odvážen autem někam pryč, s plastovými pouty na rukách, která se mi zařezávala do zápěstí. Jeden z vojáků mi řekl, že to byl Viktor, kdo mě chránil před vojáky, kteří pouze plnili rozkaz mé matky, která chtěla, abych odešel s nimi. Proč? Ten den zemřely stovky odpadlíků a tisíce jich zemřelo ve světě ještě mnoho dní poté. Když jsem ji viděl, naléhal jsem na matku, aby s tím šílenstvím přestala. Tvrdila, že nemohla.

U otcova lůžka tehdy proseděla prý celou noc. Držela ho za ruku a přála si, aby se probudil. A taky se snažila Vedení přesvědčit, aby můj trest odložili. Oni ji však odmítli. Když se další den konal můj soud o prohřešení proti společnosti, otec zemřel. Konal se tichý pohřeb, na který jsem se nemohl dostavit, protože mi to soud zakázal. Krátce poté si prý matka našla jiného muže, který vypadal úplně stejně jako můj otec. Byla to jen zpráva pro média. Jeremy byl mrtvý. Nahradil ho jakýsi John, který byl armádě stejně oddaný jako Jeremy. A ty stejné rysy, jaké měl předtím můj otec ve tvářích? To je jen náhoda, tvrdili oba dva.

Tak se stalo, že můj otec Jeremy zemřel jako hrdina.

Můj soud trval jenom pár minut, dalo by se říct.

Byl jsem vinný ve všech bodech, jak řekl soudce. Nepřidělili mi ani právníka, aby hájil má práva. Žádná práva jsem neměl. Byl jsem zrádce. Pošpiněný a padlý syn Vůdkyně. Odsoudili mě k roku stráveném v nápravném středisku, kde posílali jen šílené vojáky, aby je napravili.

Zavřeli mě spíše do ústavu pro duševně choré. Nastal pro mě rok pekla. Bylo se mnou zacházeno ještě hůř, než s odpadlíky. Každý den se mě ptali na to samé (jací odpadlíci skutečně jsou? Proč jsem se tam dobrovolně vracel? Je pravda, že k jednomu z nich mám jistou náklonost?), udržovali mě v malé místnosti, v úplné izolaci od ostatních lidí. Nemluvil jsem. Snad chtěli, abych zešílel. Když mě matka sem a tam přišla navštívit, nemluvil jsem ani s ní.

Nemluvil jsem s nikým. Pomalu jsem začínal šílet skutečně. Nemohu přece říct, co chtějí slyšet. Nemohu nic popřít a splnit jim tak jejich přání, abych se uzdravil.

Zatratil bych tak sám sebe.

Znám pravdu!

Pak přišly výslechy doktorů, tresty v podobě odnětí jídla, které jsem stejně nejedl. Nepočítal jsem už monotónní, neměnnou situaci za dveřmi, která se každou hodinu opakovala. Stráže a doktoři se vyptávali na to samé. Neptali se mě – já byl odpad, který museli vyléčit za každou cenu. Jsem přece syn Vůdkyně. Tuhle zradu by jí nikdo neodpustil. Přiměli by ji, aby mě zabila.

Matka se však vzdala funkce tím způsobem, že zabila hlavního muže ve Vedení. Když si ji chtěli vyslechnout po onom neplánovém stažení bez předešlého ohlášení, klidně poslouchala jejich obvinění. Sotva prý však zmínili mě a její slabost, proťala muži, který to vypustil z úst, hrdlo. Vyhlásila jim tak válku. Zaujala vrchní místo v armádě odpadlíků spolu s oním Johnem. A to už Vedení nestrpělo. Její ztrátu neslo těžce, ale zradu už neuneslo. Muži na vysokých pozicích byli nuceni podepsat smlouvu o rovnoprávnosti, než jim byla vsazena čísla jako výhružka, že budou brzy na řadě. Nikdy však k jejich smrti nedošlo nijak násilně. Všichni zemřeli daleko za oceánem na krásných ostrovech s čistým mořem.

Bylo však potřeba připravit lidi na tento velký zvrat. Bylo potřeba je uklidnit, že odpadlíci jsou stejní, jako oni. Trvalo to dlouhé měsíce, než obrýlení lidé přestali křičet, když kolem nich prošel odpadlík, ale nové generace byly chovány k tomu, že jsme si rovni.

Učitel si přestal barvit vlasy nebo nosit paruku. Se studenty zacházel opatrně, aby si zvykli, že je zase mezi nimi, aby mu zase důvěřovali. Ale nemusel. Nikdo ho neviděl jako zrádce a nestvůru. Byl to pořád ten nejlepší a nejvnímavější učitel, kterého jsme na škole kdy měli. Své práci zůstal věrný až skoro do své smrti v úctyhodných devadesáti tří let. Zemřel na stáří a s úsměvem na rtech, zatímco držel fotku své rodiny.

Když mě skutečně po roce propustili z ústavu, když konečně uznali, že jsem normálně smýšlející člověk pro dnešní dobu, nepoznával jsem lidi kolem sebe. Až poté mi došlo, že to, o čem jsem Viktorovi jenom vykládal, se stalo skutečností. Dozvěděl jsem se od náhodně procházejícího, že jediný odpadlík tohle celé dokázal. Za pomocí zrádce, který se má nyní léčit, přestože nikdo nevidí důvod, proč by tomu tak mělo být. Musel jsem se rozesmát. Jsem zrádce. Nic lepšího jsem si přát ani slyšet nemohl.

Ze smíchu jsem však vešel v slzy… Chtěl jsem vidět Viktora. Proč tady není? Copak jsem mu jasně neřekl, aby na mě rok počkal? Žije vůbec ještě?

Zaplavila mě nejistota.

Chci ho vidět.

Ale kde ho hledat?


Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 9
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.