Ne, nezemřel jsem. To by byla příliš divná smrt, nemyslíte? Ale probudil jsem se v jasně bílé místnosti, až mě z toho bolely oči. Po krátké chvíli jsem rozeznal neustálé pípání přístrojů. Pomalu jsem zamrkal a zhluboka se nadechl. Potom mi to došlo. Nemocnice? Proč zrovna nemocnice? Ten její typický odér by poznal kdokoliv. Co se stalo?

Postřehl jsem otce sedícího v rohu, nejistě si hrajícího s prsty, zatímco matka chodila kolem dokola, kousala se do rtu a vypadala… nervózně, zmateně? Výraz v její tváři jsem neuměl popsat. Viděl jsem ho v její tváři úplně poprvé v životě. Proto mě tak zarazil. Pomalu jsem se posadil. Oba se na mě instinktivně podívali.

„Mirku,“ vydechla matka a hned přešla ke mně. Chytila mě za ruku. „Jsi v pořádku? Co se stalo?“

Sám jsem zamrkal. Nemám ponětí, co se stalo, takže nemohu odpovědět. Starostlivě mi prohrábla vlasy a zamračila se nad mastnou kašičkou, která jí zůstala v ruce.

„Mirku, kde jsi dneska v podvečeru byl?“ zeptala se po chvíli ticha. Podíval jsem se stranou.

„Doma, tak, jak jste chtěli,“ zalhal jsem.

Povzdychla si. „A předtím? Byl jsi předtím tam?“ zeptala se a přiměla mě se na ni podívat. „Mirku, řekni mi pravdu. Musíme zjistit, co se stalo. Není normální, abys jen tak zkolaboval. Byl jsi… na jejich území nebo ne?“

„Nebyl,“ řekl jsem po chvíli.

„Nelžeš?“

„Nelžu,“ hlesl jsem tiše.

„Musíme to vědět s jistotou, Mirku,“ ozval se otec starostlivě a stoupl si vedle matky. Teď se strachují a obávají se. Předtím, když jsem byl nemocný jako děcko, jste raději zůstali na misi a neznali jste mě, když si mě chůva musela odvést ze školy. Ani jsem vám nestál za zavolání a ujištění se, že jsem v pořádku nebo že je mi o něco lépe. „Byl jsi na jejich území nebo ne?“

Nemohl jsem odpovědět. Nemohl jsem jim říct pravdu. Už zase. Taky mi ne vždycky říkali pravdu. Lžeme si navzájem, abychom se ochránili před smutnou pravdou. Ulehl jsem znovu do lůžka a zavřel oči. Bez brýlí jsem viděl mizerně a oči mě z toho pálily.

„Nebyl,“ řekl jsem po chvíli.

Když jsem oči znovu otevřel, viděl jsem, jak se matka dívá starostlivě na otce. Neznal jsem ji takovou. Byla… jiná. Matka se nikdy nestrachovala, neukazovala své emoce jen tak lacině. Když na mě poté znovu pohlédla, řekla: „Věřím ti, Mirku. Protože kdybys tam byl, mohl bys chytit nějakou jejich nemoc. Museli bychom potom udělat testy a zjistit, zda máme dostupné léky. Tam u nich nemoci většinou mutují a vytvářejí dávno vyhynulé viry nebo naopak vytvářejí nové. Takže… kdybys tam byl, mohl bys nějakou nemoc chytit a my bychom ji nemohli léčit. Proto je dobře, žes tam nebyl.“

Bylo vidět, že si oddychla. Lže. Nic takového se tam neděje. Žijí možná mezi odpadky a ohořelými zbytky kdysi honosného místa, ale nemají tam nemoci. Všichni tam vypadali tak… zdravě. Zdravěji, než lidé od nás. Hlava se mi opět nehezky ozvala.

„Nejspíš je to jen z přepracování,“ zabrblal jsem.

„Říkali jsme ti, že pokud na tebe bude škola příliš, tak nám máš říct. Můžeme tě omluvit,“ ozval se otec. Proč se staráte…? „Zavolám tam a omluvím ho do konce týdne,“ dodal k matce, vstal a odešel z místnosti. Matka mě chytila za ruku. Její ruka studila. Unaveně jsem se na ni podíval.

„Asi jsem včera neměl vařit,“ usmál jsem se smutně. Úsměv mi opětovala.

„Bylo to výborné, Mirku. Děkuji. Dlouhou… Dlouhou dobu pro mě nikdo neuvařil, jen roboti. Sice si už vyvinuli schopnost dát správné koření, ale… překvapilo mě to. Potěšilo mě to. Ta chuť… byla jiná, než na kterou jsme s otcem zvyklí. Potěšilo nás to oba,“ usmála se o trochu víc. Úsměv jí slušel. Na její unavené, starostlivé tváři nyní zářil. Nevypadala už tak děsivě, jako předtím při výslechu. Ona tvrdá slupka z ní spadla a byla to zase ona - má matka, ne nejlepší bojovnice v odboji, ne velitelka odboje. Prostá žena, manželka a matka. Pohladila mě váhavě po tváři a zamračila se. „Pořád máš teplotu,“ nadhodila. „Mirku, co se stalo?“

Nemohl jsem jí to říct. Nemohl.

„Cestou domů… kolem mě projelo auto a vjelo na kaluž, takže… mě obstříklo,“ vymyslel jsem si snad dostačující příběh.

„Proč to roboti nenahlásili?“ zeptala se.

„Nevím, asi v tu chvíli měli jinou práci…?“

„Ale jak jsi přišel domů, tak ses hned převlékl, je to tak?“ zamračila se. Přikývl jsem. „Pravda, dost foukalo,“ zamyslela se. „K čertu s roboty - mají jednu jednou práci a ani tu nedělají pořádně!“ rozohnila se.

„Taky jsem mohl uskočit stranou, roboti nejsou všemohoucí, mami,“ usmál jsem se nevinně.

„Ale k tomu jsou stvoření - aby takovéhle drobnosti řešili za nás.“

„Mami, už i naši předkové říkali, že roboti jednou doslouží - dřív, než člověk.“

Kaila se na mě tiše podívala. Potom pohlédla na monitor za mnou, který po chvíli ukázal můj stav, a oddychla si. „Teplota ti už naštěstí klesla. I tak zůstaneš minimálně do konce týdne doma pod přísným dohledem.“

„Robota?“ popíchl jsem ji trochu.

„Ne, zavolám chůvu,“ rozhodla tvrdě. Sakra… Ta bude pozornější než robot, a tu nebudu moci vypnout jako robota. Budu muset být opatrný, až se budu snažit dostat se ven. Nebudu věčně zavřený v pokoji, jako pták v kleci, no ne?

„Nebude potřeba,“ snažil jsem se namítnout.

„Nebo… bych si mohla vzít volno,“ zamyslela se matka nahlas a já na ni zůstal civět. Cože to řekla? Volno? To slovo v jejím slovníku neexistovalo! Od koho ho slyšela!?

„Ne, ne, ne. To není třeba. Máš plno práce a starostí, jen bych tě zdržoval doma,“ snažil jsem se jí to nenásilně rozmluvit. Podívala se na mě přísným pohledem. Doufal jsem, že ji přesvědčím, že mám pravdu.

„Až budeš na mém místě, moc volna dostávat nebudeš. Proto je někdy potřeba si ho vynutit násilím,“ prohodila a já na ni zůstal hledět. Jak to vůbec spolu souviselo? Najednou jí zacinkal mobil, pohotově vstala a šla na chodbu, aby na hovor odpověděla. Dovnitř vstoupil otec a já si všiml, že matčin ustaraný výraz se změnil opět v kamenný, chladný a hlas se změnil na přikazující a odměřený. Otec mi šťouchl do čela.

„Neděs nás tolik,“ usmál se mile.

„Omlouvám se,“ usmál jsem se nevinně. Natáhl jsem se pro vodu. „Budu opatrný, slibuji, alespoň příště.“

Otec jen s úsměvem přikývl. „To bude pro nás všechny nejlepší,“ souhlasil.

Chvíli jsme si povídali, jako otec se synem, nenuceně, jako posledně, když mě doprovázel domů.

Potom dovnitř vtrhla matka s přísným pohledem a blesky v očích. „Jeremy!“ řekla přísně.

„Ano?“ zeptal se otec jen a vstal.

„Máme práci,“ řekla matka a podívala se na mě tím přísným pohledem. Přešla ke mně a políbila mě na čelo. „Musíme jít, Mirku, je to důležité,“ omluvila se nepřímo. Jen jsem přikývl. Bylo mi jasné, že práce je pořád přednější než já. Ale neprotestoval jsem. „Zítra chci seznam deseti nejspolehlivějších lidí, kteří se mohou o Mirka postarat. Taky bude potřeba zajistit vyčistění lodí a ostatních dopravních prostředků. Potřebujeme náboje do nových zbraní a ještě jsi mi nedodal zprávu o poslední...“ vydávala rozkazy mému otci, zatímco oba pospíchali pryč.

Povzdychl jsem si.

Najednou jsem v nemocničním pokoji osamotněl. Nebylo mi už tak špatně, ale hlava se mi točila pořád. Se smutnou myšlenkou, že dneska Viktora nejspíš neuvidím, jsem usnul.

Následující týden se u mně střídali doktoři a nově najatá chůva, která nade mnou měla být 24 hodin denně dle rozkazu mé matky. Jasně jsem jí však dal najevo, že její pomoc opravdu nepotřebuji. Po dalších devíti dlouhých dnech jsem konečně mohl jít domů, ale se slovy lékaře (která mi chůva několikrát opakovala), že se musím šetřit a že bych měl zůstat doma ještě dva dny pro jistotu. Napadlo mě tu otravnou ženskou uplatit, aby mi dala pokoj a ty dva dny si šla užívat na hotel první třídy. Nakonec jsem svůj nápad zrealizoval. Žena na mě hleděla, sice protestovala, ale sotva jsme se dostali domů a ona se ujistila, že nejspíš neumřu hlady, peníze sebrala, naposledy se zeptala, zda s tím naprosto souhlasím, a rychle se vytratila. A já měl konečně klid. Zbytek dne jsem strávil v posteli a spal.

Deset dní jsem své rodiče neviděl. Ani Viktora nebo učitele… žijí ještě? Nejistě jsem se zavrtěl v posteli. Změřil jsem si teplotu. Už nebyla tak vysoká, jako předtím. Chvíli jsem se převaloval v posteli, než jsem se rozhodl. Buď teď nebo nikdy. Protože později bych se už jistě zbláznil!

Nebo bych toho litoval…

Když jsem vyrazil z domu, srdce mi splašeně bilo. Deset dní. Tolik se toho mohlo změnit… Najdu ho ještě? Ne! Rychle jsem špatné myšlenky zametl daleko do koutů své mysli a utíkal jsem směrem k jejich ohraničenému území. Pokud si dobře pamatuji, ve zprávách se nějaké velké vítězství nebo vybíjení odpadlíků nehlásilo. Možná na to matka (ze strachu o mně? Ne…) neměla čas. Možná jim dopřála delší dobu klidu, jak to vypadalo při jejím odchodu do jiného ohraničeného území s odpadlíky. Modlil jsem se a prosil ty spiritistické mocnosti nad námi (pokud nějaké někdy existovaly), aby držely ochrannou ruku nad odpadlíky. Především nad Viktorem. A učitelem.

Sotva dech popadaje zastavil jsem se před dírou v plotě.

Bylo zázrakem, že nebyla zadělaná. Nebo že ji doposud neobjevil nějaký malý odpadlík, který by se tak dostal na svobodu. Neměl jsem však čas zdržovat se otázkami, coby kdyby - protože za plotem, který odděloval jejich svět od našeho, hořelo a ozývaly se výstřely a výbuchy.

A také křik…

Spousta křiku.

Spěchal jsem. Proto jsem byl nepozorný a ostrý, překroucený drát z plotu mě poškrábal zezadu na krku. Nevěnoval jsem tomu moc pozornosti a rychle utíkal vpřed, v naději, že v tomhle zmatku najdu alespoň jednu ze dvou osob, na kterých mi záleží.

Chtěl jsem začít vyvolávat jejich jména, ale ihned jsem si to zakázal. Místní by si mě všimli a potvrdila by se slova, která řekl ten odpadlík. Že o mně vědí, že jsem tady byl nastrčený, abych se jich zbavil. Zastavil jsem se, abych popadl dech. Hlava se mi točila. Opět jsem cítil velké horko. Utřel jsem si pot a vydal se kupředu. Nemohu polevit! Nesmíš, nesmíš, nesmíš! Pořád jsem v hlavě nabádal, abych i nadále utíkal a rozhlížel se kolem sebe. Zakopl jsem a spadl do bláta. Kéž by jenom do bláta. Vykřikl jsem, když jsem zpozoroval, že osoba pode mnou se nehýbe a oči má mrtvolně vykulené. Ihned jsem se odsunul s křikem. Div jsem znovu nespadl, vzal jsem nohy na ramena a utíkal od mrtvoly dál. Dívala se na mě tak vyčítavým pohledem, že by se každý zalekl! Sotva jsem uběhl pár metrů, místo, kde jsem spadl na onu mrtvou ženu, se stalo hlavním terčem několika výstřelů. Přinutil jsem se přestat křičet. Takhle bych je jenom navedl k sobě. A kdybych čirou náhodou našel Viktora a učitele, dovedl bych je k nim. A to jsem nechtěl.

Byl bych proběhl křižovatkou kupředu, kdyby mě nějaká ruka nechytila za límec, div mě při tom hmatu nezaškrtila, a nehodila mě proti zdi. Palčivá bolest se mi ozvala v celém těle. Hned na to se ozvaly dvě rány vedle mé hlavy. Když jsem se konečně přiměl otevřít oči, ztuhl jsem. Přál jsem si, abych se nyní mohl probudit, aby toto byl zlý sen.

Nejistě jsem polkl a hleděl jsem do temně modrých, nenávistných očí odpadlíka.

„Já věděl, že tady je krysa,“ zavrčel si pro sebe a popadl mě za límec. Křivě se usmál a já si všiml, že mu chybí horní řezák a spodní špičák. Zuby měl nažloutlé. Nepříjemně mu zapáchalo z úst. Odolal jsem tendenci odvrátit tvář nebo se rovnou pozvracet. „A pak, že jsem šílený,“ dodal si opět pro sebe, než mě začal tahat s sebou někam pryč.

„H-Hej! Pusť mě!“ snažil jsem se vzdorovat, ale poměrně snadno mě umlčel silným úderem kolene do hrudi. Dech se mi zarazil v plicích. Zhroutil jsem se na zem a kašlal jsem. Pevně mi stiskl vlasy.

„Nebo co?“ zavrčel nepřátelsky a díval se mi zlostně do očí. „Řekneš mi, že toho budu litovat? Pche! To sotva. Teď pohni.“

„Mohu…“ zasípal jsem trochu. „Mohu ti pomoc se odsud dostat.“

Byla to hloupost, ale taky jedna z mála věcí, jak si alespoň na chvíli prodloužit život. Protože tenhle odpadlík rozhodně není tak inteligentní, jako Viktor. Nebo ještě hůř - je víc inteligentní, než Viktor. Proto ho napadlo si mě takto odchytit.

A s velkou pravděpodobností zabít jako psa. Před zraky vojáků a mých rodičů.

Jiný by mě při prvním pohledu zabil, on místo toho počkal na vhodnou chvíli a odchytil si mě.

„Jasně, a pak mi tví povedení kamarádíčci proženou kulku hlavou,“ řekl chladně a tahaje mě za košili pokračoval kupředu. „Raději si tě ještě na chvíli nechám, abych měl jistotu, zbohatlíku.“

Zase to slovo… Nejspíš se jim odmalička vsugerovává, že my jsme zbohatlíci, zatímco oni jsou chudí.

Už jsem nevzdoroval. Rozhodl jsem se smířit se se svou současnou situací. Alespoň dočasně. Rozhlédl jsem se kolem sebe, když jsme se opět objevili na otevřené pláni. Všiml jsem si, že se jeho číslo změnilo na 3. Proto měl nahnáno…? Proto se tak moc rozhlížel? Věděl, že se blíží jeho čas a chtěl alespoň naposledy udělat šílenost?

Toužil tolik po svobodě, které se mu nikdy nedostalo?

Vztekle zaklel, když zazářilo jeho číslo, a přidal do kroku.

„Stojí ti to za to?“ zeptal jsem se jenom.

Vztekle, podrážděně se na mě otočil. Prudce se mnou smýkl, až jsem spadl před něj. „Ovšemže,“ zavrčel zle. „Ale předtím, než zhebnu, alespoň pokořím tu bestii!“

Nechápal jsem, co tím myslí. Křivě se usmál. Spatřil jsem v jeho očích šílenství, ale také i chtíč.

„Možná si toho Viktor nevšiml, ale jedině parchant oné bestie by se sem mohl dostat a zase odejít bez nějaké úhony. Nejsem blbý, Mirku,“ vychutnal si mé jméno. Zbledl jsem.

„Odkud znáš mé jméno?“ zeptal jsem se polekaně.

Sehnul se ke mně. „Není těžké ho uhodnout - už tvůj předek měl tak odporné jméno… Jméno, které nám zničilo život!“ zvýšil hlas a přirazil mě k zemi, zatímco mi pevně svíral košili mezi prsty. Jedním prudkým švihem ji roztrhl.

„Přestaň!“ vykřikl jsem.

Jen se hekavě zasmál a jistě by i pokračoval ve svém chlípném plánu…

Kdyby si jeho špinavý obličej nenašla pěst, která ho přiměla prudkou ránou, aby ze mě slezl a spadl na zem pár metrů dál ode mě. Se zatajeným dechem jsem se podíval na osobu, která ho praštila.

Sledoval jsem jeho temně modré oči plné vzteku, když se Viktor s krvácející ránou na čele hnal k muži, aby mu uštědřil ještě nejednu další ránu.