(předtím)

„Ten plán je v podstatě jednoduchý a složitý zároveň. Počítal jsem s každou reakcí Vůdkyně a došel jsem k závěru, že se zachová přesně tak, jak potřebujeme a jak chceme,“ vedl jsem už delší dobu svůj monolog, zatímco Viktor jen tiše poslouchal.

„Kde bereš jistotu, že bude tak reagovat?“ zeptal se jen.

„Nech mě domluvit,“ usmál jsem se mile a Viktor jen převrátil oči v sloup. „Pardon. Takže… půjdete napřed a zkusíte vyjednávat. Je jasné, že to zamítne. To bude první podmínka pro splnění mého plánu. Druhá bude její provokace. Zaměř se na to, co osoba její velikosti nerada slyší. Řekni jí, že je slabá, když nedokáže zabít jednoho odpadlíka. Provokuj ji jakkoliv dovedeš. Potom… nejspíš dojde na boj.“

„Doufám, že s meči,“ usmál se Viktor. Pohlédl jsem stranou a zamyslel se. Jakou naději bude mít Viktor proti rozzuřené matce?

„Kolikrát jsi s ní takhle bojoval?“ zeptal jsem se po chvíli.

Viktor se zamyslel. „Nejednou určitě. Třikrát, čtyřikrát?“ přemýšlel Viktor nahlas.

„A jak jsi na tom byl?“

„Držel jsem s ní obstojně krok.“

Nyní jsem se znovu zamyslel já. Pokud by matku dokázal alespoň trochu unavit a přimět ji, aby polevila v ostražitosti, mohlo by to vyjít i tak.

„Co bude tedy následovat pak?“ zeptal se Viktor zvědavě.

„Až ji dostatečně unavíš, nebo zabavíš na delší chvíli, aby se ti plně věnovala, pak tam vpadnu já. Určitě ji to překvapí. Ty se musíš za každou cenu dostat ke mně a-…“

„Počkej, tohle se mi nelíbí. Mám špatný pocit, že asi vím, kam míříš,“ zamračil se Viktor.

„Bude to potřeba,“ řekl jsem s drobným úsměvem.

„Co mám říct, až tak učiním?“ zeptal se Viktor nejistě.

„Dožaduj se řádného soudu, dožaduj se svých práv. Bude ti muset vyhovět. Staneš se normálním člověkem, nebo mě budeš muset zabít. Pochybuji, že bude chtít přijít o brýlatce.“

„Proč bych to měl žádat jen u sebe?“

„Protože tím spíš ti vyhoví. Kdybys chtěl svobodu a občanství pro všechny, vysměje se ti a dovolí ti mě zabít…“

Viktor se znovu zamyslel. Viděl jsem na jeho tváři, jak zpracovává mé informace. „Budeš mě nenávidět,“ usmál se smutně po chvíli.

 

(nyní)

Pravda, do poslední chvíle jsem mu tajil tu nejpodstatnější věc, která musela vyplout na povrch zrovna v tu nejméně vhodnou chvíli. Mohl z toho vycouvat. Mohl mě nyní zabít a nechtít s ní mluvit. Ale neudělal to. Není to stvůra bez mozku. Jsem si vědom, co mu matka udělala… ale Viktora pohání náš slib. A představa společné budoucnosti. A chuť po svobodě. A taky…

Matka nás tiše, skoro až šokovaně sledovala.

„Mirku,“ zašeptala nevěřícně. V očích měla jasnou otázku: Co tady děláš?

Stejně polekaný pohled měl i můj otec.

Nehýbal jsem se. Hrál jsem naprosto dokonalou loutku, kterou měl Viktor ve své hrsti.

„Složte zbraně,“ zavrčel Viktor zle. Když ho neposlechli, nehezky mi stiskl zápěstí. „Ihned,“ dodal zle.

Matka ho mlčky sledovala, pořád šokovaná. Když však slyšela, jak její vojáci poslouchají špinavého odpadlíka, vrhla po nich nehezký pohled.

„Co si myslíte, že děláte?“ zeptala se prudce. „Odkdy vám mrzký odpadlík rozkazuje?“ Otočila se na mě. „Co je mi po hloupém dítěti, které se sem dobrovolně neustále vracelo. Co je mi po děcku, které by sotva mohlo jít v mých stopách. Zabij ho! To je rozkaz!“ zakřičela matka. Zůstal jsem na ni němě hledět. Skutečně to řekla?

I Viktor byl nejspíš překvapený.

„Obětuješ vlastního syna místo toho, abys prohrála?“ zeptal se jen tiše.

„S radostí. Historie si totiž bude pamatovat jen vítěze,“ řekla matka hrdě.

Všiml jsem si však jejích očí. Říkala to záměrně? Kupovala si čas? Koutkem oka jsem pohlédl za sebe.

Rychle jsem Viktora strhl k zemi, jinak by ho voják za ním nejspíš zastřelil. Matka reagovala stejně rychle a střele, která nyní mířila na ni, se vyhnula. Na chvíli jsem zaváhal, než jsem na ni znovu podíval.

„Mirku, proč?“ zeptala se jen.

Upřela na mě přímý pohled skrz brýle.

„Proč jsi nás zradil?“ zeptala se tiše a naklonila hlavu na stranu.

Zamrzl jsem v pohybu, když jsem viděl, jak na mě namířila zbraň.

To přece…

„Kailo!“ chytil ji otec za zápěstí a přinutil ji zbraň trochu snížit. V duchu jsem si oddychl. „Kailo,“ oslovil ji otec znovu.

Matka na něj upřela tvrdý, nekompromisní pohled. „Mirek je zrádce. A zrádci se musí zabít,“ zasyčela chladně.

„Kailo!“ oslovil ji otec přísně. „Je to tvůj syn, copak jsi slepá?!“

„Nemám syna,“ řekla Kaila hrdě.

Otec jí vlepil facku. „Kailo!“ zakřičel na ni zle.

Matka na něj upřela zmatený pohled. Chytila se pomalu za tvář. A potom snad jako by jí všechno došlo. Pohlédla na mého otce a pozvedla víčka. Dostal jsem nehezký pocit.

„Nemožné…“ zašeptala a odstoupila od otce na dva kroky, „aby zrada byla až tak veliká…“ Chytila se za hlavu a počala s ní kroutit do stran. Už to nezvládala. Ta pyramida, kterou její otec vytvořil a usadil ji na vrchol, se začala rozpadat příliš rychle, aby se stihla zachránit. „Ne… Ne, ne, ne, ne! NEMOŽNÉ!“ zakřičela nakonec.

Nemohla snést další zradu od vlastní rodiny.

„Kailo, prosím… přestaň. Zastav to šílenství kolem sebe, dokud je ještě čas,“ prosil ji otec a chytil jí obě ruce. Ona ho však od sebe odstrčila.

„Ticho!“ zakřičela na něj, v očích šílenství, když na něj mířila zbraní. „To je rozkaz! Odsuzuji tě! Odsuzuji tě!“

Ruka se zbraní se jí však mírně zatřásla. Nemohla vystřelit. Nemohla zabít vlastního muže, kterého milovala. Zároveň však nemohla nechat svou hrdost před vojáky poklesnout ještě níž.

„Generále! Špatné zprávy!“ přiběhl nějaký voják udýchaně. „Jsme úplně odříznuti. Povstalci obklíčili všechny budovy! A my jsme tady zavření! Odpadlíci ovládli bránu!“

Matka se pomalu uklidňovala.

Co se jí honilo hlavou?

Pohlédla k zemi a tvář jí zakryly vlasy. Povzdychla si. „Pokud má být toto náš konec,“ řekla a hrdě vzhlédla, „zabijte všechny, kdo půjdou proti vám.“

„Kailo,“ oslovil ji otec ještě jednou naposledy, než kolem něj prudce prošla, div neběžela. Viktor jí zkřížil cestu, když se blížila k ostatním odpadlíkům.

„Měla jsem tě zabít, když jsem měla možnost,“ zasyčela něj bezcitně.

„Tos měla,“ souhlasil Viktor a rozmáchl se mečem. Snadno jeho ránu zastavila. Když se jejich meče zkřížili ještě jednou, jeden z nich udeřil tak silně (nejspíš matka), že se Viktorův meč rozpadl na kousíčky.

Matka jen lhostejně pohlédla na zbytek meče v rukách odpadlíka. Zahleděla se mu do očí, než mu špičkou namířila na krk.

Jednal jsem bez rozmyslu.

Zakřičel jsem na matku, aby přestala.

Neslyšela mě.

Jen zvedla ruku s mečem nad hlavu.

Bylo jí jedno, že když ruku prudce dávala dolů, byl jsem už před Viktorem a bránil ho vlastním tělem.

Bylo jí jedno, že mě zabije. Už jsem pro ni neměl cenu.

Bylo jí jedno, že jí šílenství ovládlo, že se z ní stal jen obyčejný vrah.

Po té nahrávce… se jí ani nedivím.

Byla jen nucena dělat svou práci. Práci, kterou naši lidi obdivovali a chválili, protože je tomu učili už odmalička, protože byli pořád slepí a naivní. A pokud se jí do cesty připletl někdo, jako jsem já, musela ho odstranit.

Bez ohledu na city nebo vztahy.

Kdybych znal kroky všech dopředu, změnilo by se něco na mých výpočtech? Kdybych se objevil někdy jindy, později či dříve, řekl něco jiného, nenechal matku začít šílet, změnilo by se něco? Zabránil bych rozhodnutí otce? Netuším…

Zaraženě jsem si všiml blížícího se stínu.

Jen jsem se stihl nadechnout, když jsem viděl otce, jak se staví před mně a Viktora s rukami roztaženými.

Chtěl jsem vykřiknout, ale v ústech jsem měl sucho. Všiml jsem si jen zmateného pohledu matky, která si otce všimla na poslední chvíli. Svůj meč však už zastavit nemohla. Po celé délce jeho trupu otce pořezala.

Netrvalo dlouho a otec se na matku bezvládně svalil. Matka mlčela a zírala upřeně před sebe, na tvářích kapky krve. Ruka s mečem se jí třásla, než ho konečně pustila.

„Prosím, Kailo,“ zašeptal otec, když ji slabě objal, „přestaň.“

Matka hleděla neznámo kam s očima dokořán otevřenýma. Když se otec o ni opřel o něco bezvládněji, z úst se jí vydral jakýsi neurčitý skřek. Pohlédla na svou ruku od krve, než otce pevně sevřela v náručí. Pomalu s ním poklekla na zem. A poté (nemyslel jsem si, že to někdy uvidím) se rozplakala jako dítě. Plakala dlouho a hlasitě. Jak nedůstojné pro Vůdkyni, aby ronila slzy pro vojáka. Když konečně mohla trochu myslet, zakřičela na vojáky, ať seženou doktora.

Prosila. Škemrala.

A hlavně se modlila, aby můj otec nezemřel, zatímco ho držela ve svém náručí a snažila se zastavit krvácení.

To stalo na počátku zimy roku 2067.

Roku, který jsem si toužebně přál vymazat ze své paměti.