„Jméno ověřeno,“ ozval se malý robot, který okamžitě vyjel nějaké informace téměř o celém mém životě, až jsem protočil očima. „Přejete si zavolat rodiče?“

To mi ještě tak chybělo – potupná konverzace s rodiči, které sotva vídám, kteří se o mě kdy sotva zajímali a nyní se budou předhánět, kdo si mě vyzvedne. Tuhle ostudu si tedy opravdu neudělají.

„Není třeba,“ ozval se nyní muž, který mě chytil, jak pronásleduji učitele. Pochopitelně si mé polekané uskočení stranou vysvětlil tak, že bych mohl být podezřelý, takže si mě musel prověřit. „Rodiče by ti měli dát pár pohlavků, hlupáku. Copak nevíš, že se tady nesmíš pohybovat?“ zeptal se muž nyní směrem ke mně přísným hlasem. Aha, takže nyní se zase změní na Pana přísného.

„Vím, pane,“ odvětil jsem místo připravované peprné poznámky na jeho neschopnost. „Pomůže mi, když řeknu, že jsem zabloudil?“

Povzdychl si. No co – zkusit jsem to musel.

„Proč jsi pronásledoval čí-… pana učitele?“ zeptal se po krátké odmlce. To ve mně vyvolalo podezření. Co chtěl předtím říct? Raději jsem sklopil pohled a pohrával si s prsty.

„No…“ začal jsem nejistě. Musel jsem myslet. Co za blbost by mohl udělat kluk v mém věku? V dnešní době už nejsou předsudky o homosexuálních vztazích a dokonce bisexualita a demisexualita jsou nyní brány naprosto normálně přijatelné. Ale vypadám dostatečně přesvědčivě, že bych učitele pronásledoval, jako nějaký stalker, právě z toho důvodu, že si nedokážu udržet zdravý rozum?

Z rádia, které poslouchali na této prostě zařízené stanici, vylétaly melodie starých písní. Tipoval bych čtyřicet let zpátky. Kromě rádia zde byl dřevěný, oprýskaný stůl poznamenaný časem a všelijakými pochutinami, dvě židle, které obě neskutečně vrzaly při jakémkoliv malém pohybu, a také kávovar, který se nacházel nedaleko lampy, které dávno chyběla žárovka. Podlaha byla špinavá a sem a tam jsem zahlédl kousance od švábů či jiného hmyzu. Nebylo potřeba uklízet. Tato ústředna byla jen na odchyt těch inteligentnějších a jejich následný výslech. Pochopitelně jen proto, aby si ti, kteří je odchytí, odkroutili pár minut s normálními lidmi a nepřišli tak úplně o rozum. A pak ještě na dělání kávy. Jinak se tato malá budova nepoužívala vůbec.

Dveře nalevo ode mě zaskřípaly a dovnitř vstoupil další muž.

Byl o dost starší než ten, který mě sem přivedl. Na rozdíl od něj jeho bradu zdobily stříbrné vousy, které se mu táhly přes celou tvář od rtů až k uším. Dlouhé, bílé vlasy měl skryté pod černou čepicí. Tu posléze odložil a vlasy si sepnul do copku starou gumičkou.

„Co se stalo?“ zeptal se, když si mě konečně všiml.

„Mladík se nám tady potuloval. Dle všeho pronásledoval… svého učitele,“ udělal menší pomlku, něco vyhledal na svém mobilu, než mu to něco ukázal. Postarší muž svraštil obočí. Dle všeho byl o dost zkušenější než ten sotva dvaadvacetiletý muž vedle něj. Dokazovaly to i drobné jizvy, které se předtím skrývaly pod kšiltem čepice. Zamrkal jsem, když ke mně vzhlédl, zatímco ten druhý pořád mluvil a něco ukazoval na obrazovce. Skenoval mě svým hlubokým pohledem temně zelených očí. Pocítil jsem nejistotu, možná i strach. Raději jsem sklopil pohled. „V pořádku,“ zazněl jeho melodický hlas a on přešel ke mně. „Myslím si, že je to rozumný mladík a že se spolu dokážeme domluvit. Mám pravdu?“

Tvář se mu rozzářila do dětského úsměvu.

„Nebudeme volat jeho rodičům a on si nechá toto naše malé setkání také jenom pro sebe. Nebudeme z toho mít problémy. Ani my, ani on. Nepletu se, Mirku?“ zeptal se mile. Opět do mě vpíjel ty jasně zelené oči. Jako by mi jimi viděl do duše. Byl to nepříjemný pocit. Zmohl jsem se jen na tiché přikývnutí. „Dobře. Doprovodím tě na zastávku, souhlasíš?“

Nemusel jsem mu dávat odpověď – ani mi nedal čas na vybranou. Popadl mě totiž za loket a tahal mě už rovnou ke dveřím. Jen tak, tak jsem stihl popadnout svůj batoh, abych ho tam nezapomněl. Ten mladší z nich si jen odfrkl a přešel ke kávovaru, aby si udělal hořkou kávu.

Po chvíli mi pustil loket a já ho celkem nerad následoval.

Šli jsme v klidu.

V řadě za sebou, jako vojáci. V rytmických krocích. Měl jsem obavy cokoliv říct.

„Neber si to tak,“ promluvil najednou ten muž a já vzhlédl. „Každý může občas zabloudit nebo se pobláznit do staršího učitele nebo učitelky. Ale – neřekl bych, že to je tvůj případ.“

Zaraženě jsem ho poslouchal. „Jak… to můžete vědět?“

Věnoval mi široký úsměv. Jeho zuby už byly lehce nažloutlé. „Poznám na ostatních, když jsou zamilovaní. Je to dost starý cit, ale hodně mocný. Škoda jen, že se v dnešní době o něm mluví jako o nepodstatném citu. A mohu ti s jistotou říct, mladý muži, že ty zamilovaný do svého učitele rozhodně nejsi.“

‚Tak o tom nemusíš tolik mluvit, starochu,‘ napadlo mě, když mě uvedl do menších rozpaků. Copak je normální se o tom jen tam bavit na ulici? Ne, není. Proto mu ihned robot, který se vyřítil bůhvíodkud, dával pokutu, že mluví o nemravných věcech na ulicích v pozdních dobách. To mě přimělo se pousmát aspoň trochu.

„Konečně,“ slyšel jsem jeho hlas a naklonil hlavu na stranu. „Konečně ses usmál. Už jsem se bál, že máš ochablé všechny svaly ve tváři.“

Musel jsem se zasmát. Tohle u mě opravdu nehrozí. Zbytek cesty nebyl až tak špatný – povídali jsme si, nevraceli jsme se k našemu prvnímu setkání a mylných dojmů, které jsme nevědomky způsobili. Bylo mi s ním příjemně. Jako bychom se znali už dlouhou dobu. Jako by to byl vzdálený strýc. Ale… kdykoliv jsem si uvědomil, kdo to je, co za oblečení nosí, ve jménu koho bojuje proti odpadlíkům, už mi s ním tak moc hezky nebylo. Měl na rukách krev, stejně jako odpadlíci.

Ale říct tohle nahlas…

Vysmál by se mi. Nebo mě zatkl.

Nebylo potřeba, aby mě dováděl na zastávku. Měl jsem jiný plán…

Došli jsme na křižovatku a lhal jsem mu, že je to jen kousek od mého domu. Chtěl jsem, aby se vrátil zpátky do práce. Nerad bych ho zdržoval. A bohužel – on zdržoval mě. Rozloučil se se mnou, shrábl si vlasy za uši, nasadil čepici a vydal se zase zpátky. Dokud nezmizel za prvním rohem, předstíral jsem, že se vracím domů. Ale potom jsem se vydal zase zpátky spolu s ním. Ale s větší opatrností. Mohl by si mě všimnout ihned. A tentokrát bych to nemohl jen tak vysvětlovat. Čekal jsem, dlouhou dobu, než jsem se odvážil vydat se opět k plotu. K místu, kde byl díra. Dalo se jí projít ale jenom jednou stranou. Tou naší. Jako bych nebyl jediný, kdo tudy chodí. Jako by tudy chodilo více lidí.

Dostat se ven touto cestou bylo pro mě možné jen proto, že jsem byl menšího formátu, než ostatní. Jiní lidé v mém věku by se neprotáhli – jejich postavy byly v úplně jiné formě. Mrtvá krajina mě nijak nepřekvapovala. Nebyl to můj první výlet do zakázaného území.

Nevěděl jsem proč, ale… najednou mě nohy táhly někam neznámo kam. Jako bych snad podvědomě věděl, kam jdu. Neměl bych z toho mít radost, ale srdce mi bilo vzrušením. Bylo tu mrtvo. Už se nebojovalo. Naše jednotky odtáhly, protože jim nejspíš chtěli dát čas na vzpamatování. Nemohli si přece zmařit veškerou zábavu ihned. Spěšně jsem sundal brýle. Měl jsem štěstí. Na zemi se válela jakási kšiltovka. Riskovat, že by mě někdo zahlédl, jsem nechtěl. A kšiltovka dokonale skryla i mé vlasy. Pokud se k nim chci dostat blíž… musím s nimi opět splynout. Co když mě ale zase poznají…? Ne, jen on mě poznal ihned.

Viktor.

V odrazu rozbitého okna jsem se upravil. Naposledy jsem použil brýle. Dobře, to by mohlo vyjít. Uschoval jsem svůj batoh pod nějakými trámy. Brýle jsem skryl v kapse od mikiny. Rozeznat některé tvary mi dělalo problém, ale to hlavní jsem rozeznal. Teď jen doufat, že se někdo nerozhodne svévolně začít další lov. Jen těžko bych jim tohle vysvětloval.

Potuloval jsem se kolem. Všude bylo mrtvo. Ani živáček. Možná, že ošetřují raněné, nebo pohřbívají mrtvé.

Instinktivně jsem se skryl, když jen nedaleko ode mě jedna menší skupinka odpadlíků proběhla, nesouc někoho, kdo sténal a posléze zakřičel. Slyšel jsem jenom, jak mu nadávají, aby byl zticha, že mu ty prsty zachrání. Otřepal jsem se. Ale vydal jsem se za nimi. Opatrně a nenápadně.

Zarazilo mě, když utíkali dolů do podzemí, které připomínalo cestu na nástupiště starého metra. Rozhlédl jsem se kolem, ale následoval jsem je dolů do temnoty. Možná neměli zakrnělé oči, uznávám, ale rozhodně se v těchto temných prostorách pohybovali obratněji než já. Zvědavost je opravdu zlá věc.

Ztratil jsem je hned na první křižovatce. Cesty vedly do dalších tří směrů. V duchu jsem zaklel a rozhlížel se kolem. Zvuky jejich kroků se ozývaly ze všech stran. Stejně tak moje. Podlaha byla vlhká, stejně tak vzduch. Šlápl jsem do kaluže. Otřepal jsem se nehezkým pocitem, když jsem měl celé chodidlo ve vodě. S rukami před sebou jsem postupoval kupředu, dokud jsem nenarazil na zeď. Za její pomoci jsem si určil směr a postupoval kupředu. Vytáhnout mobil by bylo příliš riskantní. Někdo ve tmě daleko přede mnou by mohl vidět světlo a špatně si to vyložit. Další kaluže na sebe nenechaly dlouho čekat.

Po chvíli jsem měl mokré celé nohavice, až jsem už vztekle nadával a ignoroval fakt, kde se nacházím.

Ztratil jsem se.

Ano, ztratil.

Pomalu jsem si zoufal, že to byla špatná volba, a chtěl jsem se vrátit. Ale pak jsem to uslyšel.

Kytara.

Ta melodie.

Zaposlouchal jsem se pozorněji. Ano, je to přesně ta melodie, kterou mi předtím pouštěl učitel na té staré kazetě. Jsem blázen. Ale podvědomě jsem se otočil a kráčel za tím zvukem, ignorujíce vodu, která byla nyní tou nejmenší mou starostí.

Teď mě zajímala osoba, která tak překrásně hraje na kytaru.

V dnešní době měl jen málokdo čas na to, aby se učil na hudební nástroje. Všechny zvuky byly nahrány. Nebylo potřeba, abychom je opakovali po velikánech z dob dřívějších. Neuvědomil jsem si, že jsem si začal onu melodii pobroukávat spolu s tím, kdo ji hrál. V duchu jsem mu ale poděkoval – díky jeho melodii jsem konečně spatřil světlo. Div jsem se k němu nerozběhl.

Udeřilo mě do očí až příliš prudce. Protřel jsem si je a zarazil se.

Byl jsem nyní na nějakém balkóně, který kdysi sloužil jako nástupiště. A dole, kde předtím byly koleje, byla obří místnost, skoro prázdná, až na klavír, který byl umístěný v levém rohu, na housle, které byly opřeny v pravém rohu místnosti… a osobu, která seděla uprostřed místnosti a hrála na kytaru. Byl to kluk, možná tak v mém věku. Oči měl zavřené. Pozoroval jsem jeho rychlé, štíhlé prsty, jak ladně kloužou po strunách.

Opřel jsem se o zábradlí a snažil se toho, kdo hraje, rozeznat. Nasadil jsem si brýle a ztuhl jsem.

Ne, to je… pitomost.

V tu samou chvíli přestal hrát.

Otevřel oči a jejich temně modrá barva se zaměřila přímo na mě.

Milý pohled člověka, který si užíval to, co ho baví, se nyní změnil v zamračení a pohled plný nenávisti. Onen Viktor rozhodně nepatřil mezi ty umělce, kteří by chtěli být rušeni nebo tajně posloucháni.