(pohled Kaily – pár chvil před výbuchem)

Tu noc nesl vzduch těžký nádech. Věděla jsem, že se něco chystá. Proto jsem se rozhodla dnešní noční lov odložit. Nemusíme je zlikvidovat všechny a najednou. Důležité je, že ti nahoře budou spokojeni s výsledky. Pevně jsem stiskla složky mezi prsty. Ale jak se opovažují… Jak se opovažují dopustit se takové drzosti!

Praštila jsem se složkou vztekle o stůl, až se z ní všechny listy vysypaly, včetně fotky starého muže s přísným pohledem. Copak nedělám dost? Každý den jich několik ubyde! A oni se ještě dovolí pozastavit nad tím, že odstoupím uprostřed porady, abych se dozvěděla, jestli je mé jediné dítě v pořádku?! K čertu s nimi se všemi! Vztekle jsem dupala na listy, které mi dalo vedení s tím, že jsou mé výsledky nedostačující a že bych se měla zlepšit. Nedostačující? Jak směšné! Žádná oblast nemá tolik mrtvých jako tady!

Vypustila jsem vztekle vzduch z plic. Uklidni se, Kailo. Nejsi jejich loutka. Jsi vzorem pro muže v odboji. Kdo je povede, když se tvá ruka zatřese? Mirek si musí uvědomit, jak důležitá tato práce je. Bude to on, kdo nastoupí na mé místo. Nehodí se na to, ano, vím to. Ale otec mi také nedal na výběr.

Přešla jsem k oknu a tiše se dívala směrem k našemu domu. Pořád svítil. Ještě nespí. Sotva by někdo dokázal usnout jen tak, když ho před pár chvílemi někdo přepadl. Přejela jsem nehty prudce po skle před sebou.

„Ta prasata za to zaplatí ještě víc,“ zašeptala jsem nebezpečně. Říká se, že každá matka by za své dítě položila život. Ani já nejsem výjimka. Mirek to musí vědět nebo to alespoň cítit. Přešla jsem ke stolu. Abych se uklidnila, pustila jsem si nějakou nahrávku melodie kytary. Jaká to ironie, že to hrál zrovna ten klučina, který mi před lety sliboval smrt. Pravda, bojuje ze všech nejdivočeji. Jako jediný se mě nebojí a klidně se mnou změří síly. Pousmála jsem se. Má talent. Jaká škoda, že se narodil jako odpadlík.

Vytáhla jsem meč opatrně z pochvy a pomalu s ním kroužila do melodie. Zavřela jsem oči. Bojuje vždycky tak mrštně, že ho beru jako sobě rovného – a přitom je to ještě dítě. Zarazila jsem se. Kolik mu asi je? Je stejně starý jako Mirek? Nebo je starší? Kdyby byl normální dítě, rozuměli by si? Narovnala jsem záda a čepel sklonila k zemi. Kdy jsem si ho vůbec tolik oblíbila? Pravda – tu noc, kdy jsem zabila toho malého kluka. Něco na mě křičel a sliboval mi pomstu. Kolik bylo tomu chlapci? Pět, šest let? Tehdy po mně někdo poprvé zaútočil. Div mě tou starou trubkou nepraštil. Ale síla, jakou se jí po mně ohnal… byla obrovská. Jako síla dospělého muže.

Nahrávka skončila a pustila se znovu.

Vyloučeno.

Ohnala jsem se mečem po obrazovce, která se pohotově vypnula a připomenula mi, abych se po ní neoháněla něčím ostrým tak prudce. Křivě jsem se ušklíbla. Tato nová technologie není pro mě. Je to opravdu úsměvné a ironické, že zrovna já se vyžívám ve starých věcech. Cestování pomocí vzducholodi, odkud mám pořádný rozhled, nebo boj z blízka za pomocí meče. Pokud je to boj na dálku, upřednostňuji malé pistole z minulých dob. Že jsem se ztratila v dávné době? Ale kdeže! Právě ona doba ještě něco znamenala!

Zavřela jsem oči. Meč jsem vrátila zpátky do pochvy. Tehdy se mi smáli, nyní se jim směji já. A jednoho po druhém je zabíjím.

Opět jsem se zadívala na náš dům. Nikterak výstřední. Nechtěla jsem, abychom budili příliš pozornosti. Už tak to musí mít Mirek těžké – být synem obávané vedoucí odboje rozhodně není lehké. Ani já to neměla lehké. Ba co víc – otec mi nedal na výběr. Mirkovi dávám šanci se na toto místo připravit. Ano, vím, že se na to místo nehodí, bude proti tomu bojovat stejně tvrdohlavě jako já… Není tak bezcitný, jako já. Nedokáže udržet zbraň v ruce. Neumí vzít život. Tiše jsem si povzdychla. Ale toto místo potřebuje nástupce. Někoho z naší rodiny. Pohled mi sklouzl na ruce v rukavicích. Kdy jsem se stala posedlou touto pozicí? Skončím stejně šílená, jako můj otec, kterého museli svrhnout a dosadit na jeho místo mě, protože chystal skrytou revoluci? A byla to vůbec pravda? Toužil otec zničit ty, kteří poroučejí nyní mně?

Do mysli se mi vkradli ti tři, které jsem vyslýchala. Nechala jsem je, aby je dali na středověké mučicí nástroje, abych jim rozvázala jazyk. Nepromluvili ani tak. Nechala jsem je na pokoji a zkusila to znovu. Hnusí se mi to dělat našim lidem… ale pokud šli proti mně, šli proti nám všem. Bylo potřeba zastrašit ostatní. Nyní jejich mrtvoly hnijí tak, jak jsem řekla Jeremymu. Otřepalo mnou a zhluboka jsem se nadechla a vydechla.

Z nepochopitelného důvodu mě sem a tam přepadnou myšlenky naprosto neodůvodněné. Je to známka, že ještě žiju, že jsem normální člověk, ne robot. Pohlédla jsem na jejich území. Dnes jsme jich moc nezabili, to se velitelství nelíbí. Rázně jsem se otočila. Musela jsem si s někým promluvit. Jeremy mě jistě vyslechne. Když mám v myšlenkách zmatek, je tady on, aby mě dostal znovu do pozoru. Jedině on ví, co říct a udělat, abych se vzpamatovala, když váhám. Zamířila jsem do jeho kanceláře.

„… ty i matka od toho utíkáte a říkáte, že se to vyřeší jindy?“ slyšela jsem nějaký rozčílený hlas, který vycházel zpoza dveří. Volal Mirkovi? Proč?

„Tenhle tón si vyprošuji-…“ začal Jeremy přísně. Jeho hlas zněl chladně, cize.

„Proč prostě nedokážeš zodpovědět ani jednu mou jedinou otázku, aniž bys nedostal povolení od matky?“ zeptal se Mirek zle.

Opravdu se takhle dívá Mirek i na mě? Copak v jeho očích už nejsem milující matka? Vstoupila jsem dovnitř, ale Jeremy mi nevěnoval ani špetku pozornosti. „Jeremy, co se děje?“ zeptala jsem se jen, abych na sebe upozornila.

Jeremy mlčel a chvíli se díval na svou obrazovku. „To nic. Jen otravný hovor od člověka, co se neumí chovat,“ řekl chladně a hovor vypnul. Neptala jsem se dále. Bylo mi jasné, že se pohádali. Byl to jen útržek jejich hádky, kterou jsem slyšela. Pevně jsem ho objala zezadu a ruce mu omotala kolem krku. Vždycky si vyčítal, když se pohádal s Mirkem. Nebo se mnou. Jeremy nemá rád hádky. Cítí se vinný i za ty, které nezpůsobí. Vtiskla jsem mu polibek do vlasů.

„Rozumím,“ zašeptala jsem tiše.

„Vedení si zase stěžovalo?“ zeptal se jen. Znal mě až příliš dobře. Jen jsem přikývla. Vstal a pevně mě objal. „Jsou to tupci, kteří neznají vlastní slova.“

„Ale pořád nade mnou mají navrch.“

Jeremy se pousmál. „Tak je svrhneme,“ zažertoval. Musela jsem se také pousmát.

„S radostí,“ řekla jsem.

„Mám tě pustit?“ zeptal se mě mile. Ušklíbla jsem se a stiskla ho o něco silněji.

„Opovaž se, vojíne,“ řekla jsem škodolibě.

„Byl jsem degradován, to už je vážné. Celkem mi chybí můj post desátníka.“

Zabořila jsem hlavu do jeho hrudi. Dlouhou chvíli jsme takhle zůstali. „Nějaké nové zprávy?“

„Ne, vypadá to, že si užívají chvilky klidu. Máme je překvapit?“

„Není třeba. Velitelství mi nebude kafrat do práce.“

Prohrábl mi vlasy. „Měla by ses vyspat.“

„Jsem v pořádku,“ vzhlédla jsem k němu rázně a vymanila se z jeho objetí. „A spát nebudu moci, dokud on nebude na místě.“

On?“ Jen jsem se na něj tiše podívala a on rázem pochopil. „Dovolili ti speciální přesun?“

Pohlédla jsem z okna. „K čemu? Proč bychom se měli k němu chovat nějak extra výjimečně, když se ukázalo, že je stejný, jako ostatní?“

„Je to tvůj-…“

„Nemám s ním ani kapku krve společnou,“ přerušila jsem ho rázně. „Jako se on zřekl mě, zřekla jsem se já jeho. Nejsme příbuzní více.“

„Kailo, nemůžeš přece-…“ začal Jeremy starostlivě.

V tu chvíli jsem jen z dálky slyšela jakýsi hluk a slabé chvění země. Ihned mi však došlo, co se stalo. Trhla jsem hlavou zpátky. Spatřila jsem, jak se za dveřmi formují plameny. Byly to jen setiny vteřiny, když jsem zmateného Jeremyho strhla k zemi. Poté se dveře rozletěly a část budovy vybouchla, doprovázena ohlušujícím hlukem a hladovými plameny. Když jsem se přiměla otevřít oči po (snad jen) pár vteřinách, ihned jsem se rozkašlala od štiplavého kouře. Nenasytný oheň spaloval vše.

„Jeremy, musíme odsud,“ zasípala jsem a rozkašlala se víc. Sakra.

Potácivě jsem vstala a rozhlédla se kolem. Díky vzduchu, který sem vpustila rozbitá okna, oheň postupoval o to rychleji.

„Jeremy!“ zakřičela jsem na něj. Až pak jsem si všimla, že se nehýbe. Bezmocně jsem zavrčela, s veškerou silou jsem ho vytáhla alespoň za ruce trochu výš a tahala ho po zemi pryč. V mysli jsem jen nadávala a snažila se myslet, jak se to mohlo stát. Praskly snad trubky? Byl tady přetlak? Ne… Vařil někdo a zapomněl vypnout plyn, když si šel zapálit cigaretu? Co se zatraceně stalo? Nemohla jsem Jeremyho takhle tahat. Na to jsem sílu neměla. Ale nechat ho tady na pospas ohni jsem ho také nemohla.

Zbývalo jen jediné rozhodnutí – hodně riskantní.

Slyšela jsem houkání. Netuším, proč se nespustilo poplašné zařízení a automatické zásobovače vody nedělaly svou práci. V tu chvíli mi to bylo jedno. Dotáhla jsem Jeremyho k velkému, kdysi prosklenému, oknu. Omluvila jsem se mu, než jsem ho nechala spadnout dolů. Naštěstí dopadl do sotva roztáhnuté matrace od hasičů. Krátce po něm na ní naskákalo i plno dalších lidí. Taky bych měla zmizet, ale nejdříve musím zjistit, kde jsou ostatní. Dokud neztratím vědomí, musím se ujistit, že zde nikdo nezůstal. Potom jsem se zarazila. Zamrazilo mě. Pokud sem ti zmetci dostali jednu bombu, co když je tady i druhá bomba? A pokud ano – kde a kdy se spustí? Netrvalo dlouhou dobu a dostala jsem odpověď. Další bomba byla umístěna přibližně tři patra nade mnou. Jednala jsem rychle a bezmyšlenkovitě, abych se zachránila před padajícím stropem. Dostala jsem se zpátky do Jeremyho pracovny, kde jsem zůstala uvězněna.

Skočit ven by se rovnalo smrti. Začínala se mi točit hlava a bylo mi na zvracení. Tak toto je konec velké Kaily? Vedení by jistě bylo potěšeno. Ztratila jsem vědomí, když se ozval třetí ohlušující výbuch. Pamatuji si jen prudký náraz, a jak mě něco pálilo do masa nebo ho snad cupovalo na kousky. Poté jen černočernou tmu.

Z dálky ke mně po chvíli, hodině, několika dnech, týdnech přicházel najednou hlas. Jak dlouhou dobu jsem mohla být mimo? Špatně se mi dýchalo, něco tížilo mou hruď. Oči jsem měla snad slepené dohromady. V ústech snad něco plastového, co jsem nemohla zkousnout nebo vyplivnout. Pokoušela jsem se otevřít oči, ale nešlo to. A ten hlas byl pořád náruživější. Kdo mě to volá?

Konečně se mi povedlo rozlepit oči, ale vše se se mnou točilo dokola. Bylo mi špatně od žaludku, který jsem měla stažený snad nejen obvazy. Snažila jsem se nadechnout pusou, ale bránila mi v tom ta podivná věc. Dýchat nosem mi nestačilo.

„Je vzhůru!“ slyšela jsem nějaký vzdálený hlas. Kdo to říkal?

S radostí jsem se opět odevzdala spánku a přála si, aby to byl spánek smrti.

Ne! Vstávej, Kailo! Máš tady rozdělanou práci! On tě očekává! Musíš to být ty, kdo ho sem dotáhne a vhodí tu patetickou groteskní osobu do světa, kam také náleží. Tak si zachráníš jméno i rodinu.

Výměnou za jeho hlavu věnuješ bezpečí sobě, Jeremymu a Mirkovi.

Není Mirek jako Mirek.

A já jsem Kaila!

Pevně jsem stiskla něčí zápěstí a zhluboka se nadechla ústy. Vyplivla jsem tu odpornou věc z pusy. Už mě chtěli pohřbívat? Ale kdeže!

Nezemřu, dokud svou práci nesplním!

„Kde je Jeremy?“ zasyčela jsem zle a tiše. Opovaž se říct, že se mu něco stalo, ty tlusté prase převlečené za doktora!

„Kailo!“ konečně jsem slyšela jeho hlas a ohlédla se za ním. Pevně mi stiskl druhou ruku. „Pusť ho, miláčku. Jsem tady. Neublíží ti.“

Je tady. Je naživu.

„Mirek…?“ zašeptala jsem tiše. Chtělo se mi znovu spát.

„Je tady. V bezpečí. Přivedu ho,“ hlesl Jeremy.

V pořádku…

Všechno je v pořádku…

Opět mě pohltila tma.

Jmenuji se Kaila. Mé jméno pochází z hebrejštiny. Slovo používané pro korunu nebo vavřín. Jaká ironie, že jsem pro korunu stvořena nebyla. Jsem pouhou královnou své vlastní rodiny a tu ochráním před každým i za cenu vlastního života.

I kdyby mě měli ostatní nenávidět.

 

Srdce jsem měl v krku, když jsem utíkal kupředu k budově, která jasně zářila v noci díky plamenům, které mě děsily. Co se stalo?! Někdo zapomněl vypnout plyn a škrtl sirkou, když si chtěl zapálit doutník? Vyhodily se pojistky, které vzplály? Šlo o útok? Kdo za ním stojí? Někdo zevnitř? Vzpoura? Nebo že by se odpadlíci dostali mimo své území? Netušil jsem.

„Matko!“ vykřikl jsem zděšeně, když jsem viděl, jak mou matku odnášejí na nosítkách pryč. Chtěl jsem utíkat za ní. Křičel jsem, v očích měl slzy. Snažil jsem se vymanit z rukou, které mě držely. Kde je otec? Co se stalo?! Kdo mi konečně něco řekne?! „Matko!“ zakřičel jsem znovu.

„Pusťte ho,“ slyšel jsem náhle přísný hlas. Vzhlédl jsem k uniformovanému muži. Ten mi jen ustoupil stranou a nechal mě běžet za matkou. Ten prázdný pohled jsem znal až příliš dobře. Obával jsem se, čeho se dočkám.

Matka byla mimo několik hodin, které jsem strávil v nejistotě a strachu. Naštěstí se otec probral po pár minutách a byl v pořádku.

Nikdo nevěděl, co se vlastně stalo.

Chvíli předtím, než se matka probudila, dozvěděl jsem se konečně, co stálo za oním výbuchem. Bomby ukryté ve třech patrech. První bomba byla v patře, kde měl otec kancelář, druhá bomba byla o pár pater výš a třetí bomba byla v přízemí, takže zničila základy budovy, a ta se poté zřítila. Na otcovu otázku, kdo je za to zodpovědný, muž s metály odvětil jen: „Vzhledem k tomu, že osoby, které na Vašeho syna předtím zaútočily, jsme nenechali ani na chvíli o samotě, domníváme se, že máme ve svých řadách zrádce. Víc ti sdělit nemohu, jak jistě pochopíš.“

„Zrádce?“ zeptal jsem se zděšeně.

Muž chvíli váhal, než ho můj otec vyzval, aby mu řekl všechno.

„Ano. Je to jenom teorie, ale – myslíme si, že se sem odpadlíci dostali spolu s auty, které jim tam dováží jídlo. Čekali na vhodnou chvíli, aby přijeli do hlavní budovy a tam rozmístili bomby. Ale tady se setkáváme s otázkou – proč jsme je neviděli na kamerách? Takže je zde i jiná možnost – bomby sem dovezli ukryté v autech nebo je sem naši zrádci dopravili osobně.“ Zamračil se, než nenávistně dodal: „Další nezodpovězenou otázkou zůstává – kteří parchanti by toho byli schopní?“


Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 18
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.