„Mirku?“ slyšel jsem starostlivý ženský hlas a ohlédl se za ním.

Byla to matka s otcem.

Váhal jsem jen chvíli, než jsem se k nim rozběhl, abych je oba pevně objal. Oba byli překvapeni mou náhlou nákloností, ale kdo by nebyl rád za nějaké blízké osoby po roce stráveném tam.

„Mirku,“ oslovila mě matka znovu a já k ní vzhlédl. „Ráda bych ti někoho představila. Toto je John. Tvůj otec zemřel v akci,“ řekla přísným hlasem. Pohlédl jsem na onoho Johna.

„Myslím si, že nemusíš být až tak formální, miláčku,“ usmál se onen John. „Ať si zbytek města, klidně i světa myslí, že Jeremy je mrtvý. Ale nenuť našeho vlastního syna, ať zapomene i mé vlastní jméno.“

„Jer-…“ začala matka přísně, než si odkašlala. „Johne, tohle není legrace,“ řekla přísně. „Jeremy je mrtvý.“

„Ráda mě pohřbíváš zaživa, že?“ usmál se otec rozpačitě.

„Bylo to potřeba,“ pohlédla matka stranou. „Měl jsi více štěstí než rozumu. Jedině šílenec by to udělal!“

„Budeš mi vyčítat, že jsem ti zabránil zranit vlastního syna?“ zeptal se otec mile.

„Kdybyste se tam nepřipletli, tak-…“

„Tak bys zabila Viktora,“ ozval jsem se já. „A to bych ti neodpustil…“

Oba na mě pohlédli.

Vzhlédl jsem k nim. „Kde je?“ zeptal jsem se jen. Oba mlčeli. „Kde je Viktor?“

Polila mě nejistota.

Oba si vyměnili pohledy. Proč ty tajnosti?!

„Ze všeho nejdřív je tady někdo, kdo by s tebou rád mluvil,“ začala matka opatrně.

„Nechci mluvit s nikým jiným, než s Viktorem!“ řekl jsem zle. Copak je to tak těžké pochopit? „Kde je?!“

„Mirku,“ oslovil mě otec, „nejdříve se uklidni.“

„Co se stalo s Viktorem?!“ zakřičel jsem na ně.

„Viktor…“ začala matka, než pohlédla trochu k zemi.

„Nemůžeme ho najít. Před pár dny se ztratil a nikdo neví, kde je,“ dokončil za ni otec. „Je mi to líto. Každou hodinu skenujeme všechny kamery ve městě, ale po Viktorovi se slehla zem.“

„Byt, který mu byl přidělen, je však plně vybavený a před třemi dny tam ještě pobýval. Dokonce nám oběma volal a ptal se, kdy tě budou propouštět. Mysleli jsme si… že tady bude s tebou,“ vysvětlila matka.

Cítil jsem se zrazený…

Vždyť jsem mu přece řekl, aby na mě rok počkal!

„Zná adresu ústavu?“ hlesl jsem tiše.

„Ano, ujišťoval se několikrát,“ řekl otec zklamaně.

Zhluboka jsem se nadechl.

„Chtěl bych někam zajít,“ navrhl jsem najednou. „Ta osoba by mohla vědět, kde je Viktor…“

Rodiče jen mlčky přikývli a vyhověli mi v tomto přání.

Cestou na ono místo mi matka s otcem vykládali, co se během roku událo. Byl to Viktor, kdo dokázal přesvědčit, aby se území odpadlíků stalo součástí našeho města, jako tomu bylo předtím. Byl to Viktor, kdo se mezi prvními snažil přimět obrýlené, aby se na odpadlíky nedívali skrz prsty. Tvrdě pracoval, až se mu to nakonec povedlo. Náš sen. Sen o rovnosti. Nedosažitelný, a přesto splnitelný.

„Častokrát volal do ústavu, kde tě drželi, aby ti zkrátili trest,“ ozvala se matka při pohledu z okna. „Já jsem nemohla nic dělat. Kdybych něco řekla…“ otočila se na mě, „jen by ti to přitížilo. Stejně tak otec. Mohli jsme tě jenom chodit vidět. A ty jsi stejně nemluvil ani s námi. Měli jsme strach, Mirku.“

„Omlouvám se,“ špitl jsem jen.

„Nic se neděje,“ usmál se otec. „Bylo nám jasné, že máš určitý důvod, proč ani s námi nemluvíš.“

„Viktor… mě navštívit nechtěl?“ zeptal jsem se opatrně.

„Chtěl, ale bylo tady mnoho důvodů, proč ho k tobě nepustili nebo ti o jeho snaze se k tobě dostat vůbec neřekli,“ vysvětlila matka. „Nejednou se prý dostal skoro až ke tvému pokoji a chtěl tě odvést, ale oni odvedli jeho. Nezapomenul na tebe, Mirku. Byl to on, kdo nás uklidňoval, že se odtam dostaneš o něco dřív, což se taky stalo.“

„Tak proč taky nepřišel…?“

„Tři dny ho hledáme a nemůžeme ho najít.“

Někdo, jako je Viktor, se dokáže snadno skrýt před někým, jako jste vy. Vždyť celý svůj život se před vámi schovával, aby přežil. Stiskl jsem ruce v pěst a pohlédl na železný kroužek na prstě. Copak to, co mi vykládal, byla jenom krásná slova, aby mě zneužil ve svůj prospěch?

Aby dosáhl svobody?

Pitomost… Takový Viktor není. Pokud se skrývá, má pro to důvod. Pokud mě nekontaktoval… Vzhlédl jsem ke svým rodičům. Je možné, že by mi i nyní lhali? Rozhodl jsem se, že před nimi budu i nyní na pozoru.

„Co… se stalo s dědou?“ zeptal jsem se po delší době ticha.

Nastalo hrobové ticho.

„Když se po boji počítali mrtví, zapisoval celkový počet,“ řekla matka konečně, dívala se ven z okna. „Nyní je v nemocnici. Není na tom zdravotně moc dobře. Doktoři mu dávají pár týdnů života. Jestli máš nějaké otázky vůči němu, bylo by možná dobré ho ještě v čas navštívit, aby ti na ně odpověděl.“

„Ne,“ řekl jsem potichu. „Nepotřebuji ho vidět. Už vím, co mi předtím vrtalo hlavou.“

„Nenávidíš ho?“

„Ano.“

Matka mlčela, ale na chvíli se mi zdálo, že se jí koutek úst pohnul nahoru. „Jsi laskavý, Mirku.“

Její poznámku jsem v tu chvíli nepochopil, ale nyní vím, že se ptala, zda nenávidím i ji za to, co způsobila odpadlíkům. To, že jsem ji odsoudil, stejně jako ona odsoudila svého otce, ji nejspíš těšilo. Snad matka hledala někoho, kdo nad ní vynese poslední rozsudek. A nyní mohla být konečně šťastná.

„Jsme tady,“ ozval se otec a zastavil před domem mého učitele chemie. Viděl jsem ho, jak si hraje se svými dětmi a směje se s nimi, zatímco jeho manželka na něj volá, že oběd je hotový.

„Už jdeme!“ zavolal za ní učitel a pohlédl ke svým dětem. „Kdo bude u maminky první?“

Já, já, já!“ křičely dívenky jedna přes druhou a už utíkaly zpátky domů, zatímco učitel utíkal pomalu za nimi.

„Zase jste vyhrály!“ smál se a prohrábl jim vlásky. „Běžte si umýt ruce,“ dodal a vpustil je dovnitř.

Zhluboka jsem se nadechl, než jsem brankou vstoupil dovnitř a po kamenné cestičce se šoural k němu.

Když si mě všiml, zamrkal, ale široce se usmál. „Mirku!“ zvolal vesele a rychle seběhl schody. Snad mě chtěl obejmout radostí, ale v čas se zastavil, jen netušil, co dělat najednou s rukami. Ušetřil jsem mu trápení, když jsem ho objal pro změnu já. „Vyrostl jsi,“ pousmál se. „Ale to není důvod k tomu, abys tak zhubl,“ huboval mě hned vzápětí a štípl mě do žeber. „Ještě jednou z tebe bude tvrdohlavý mezek, tak nepostoupíte, mladý muži, do dalšího ročníku.“

Rozesmál jsem se.

Vřele se usmál.

„Jsem rád, že jsi v pořádku,“ řekl upřímně. „Asi… to nebyl lehký rok, že?“

Přikývl jsem.

„Ale… musím ti poděkovat. Díky tomu tvému šílenému nápadu mohu být opět s rodinou a nemusím se skrývat.“

„Pane učiteli,“ oslovil jsem ho nejistě a on naklonil hlavu na stranu. „Nevíte… kde je Viktor?“

„On tě nepřišel přivítat?“ zeptal se učitel zmateně.

Zakroutil jsem smutně hlavou. Učitel se zamyslel.

„Před chvíli tady byl s tím, že tě půjde vyzvednout. Možná se zdržel?“

Oči se mi rozšířily.

„Jel metrem?“ zeptal jsem se ihned.

„Ne, šel pěšky,“ vyvedl mě učitel z omylu.

„Kterou ulicí?“

„Myslím, že Bostonskou.“

Takže Viktor nezapomněl… jen šel pěšky. Což by odpovídalo, že pokud byl před chvílí u učitele, pořád je tedy na cestě.

„Děkuji!“ div jsem nevykřikl na učitele, otočil se na patě a rychle utíkal pryč.

„Mirku! Co se děje?“ ptal se otec zmateně.

„Omlouvám se! Ještě něco musím zařídit!“ zavolal jsem jen, než jsem se plně věnoval běhu. Za ten rok má kondička opět upadla, ale nyní mě pohánělo něco víc, než předtím. Touha po životě. Po životě s Viktorem.

Pokud má učitel pravdu a Viktor na mě celý rok skutečně čekal a my jsme se jenom minuli cestou…

Zastavil jsem se uprostřed parku a rozhlížel jsem se, zatímco jsem se snažil nabrat dech.

Kdybych byl Viktor, který je v tomto městě teprve rok, kterou cestu bych zvolil? Jaké tempo bych nasadil?

Protože by mi nohy nejspíš upadly, zvolil jsem rychlou chůzi a rozhlížel se po lidech kolem. Nepřekvapovaly mě tmavé vlasy ani světlé, skoro až bílé vlasy. Byl to jen drobný detail v mých očích. Hledal jsem jenom jednu jedinou hlavu, jednu kštici, která mě upoutala před rokem, když jsem vstoupil na území odpadlíků a s jedním z nich se setkal. Byl to Viktor, kdo mě i podruhé takřka skoro napadl a zároveň mi zachránil život od ostatních odpadlíků tím, že mě přinutil mlčet. Náš první polibek, který mi zachránil život. A mé vracení se na jejich území, když jsem měl myšlenky zmatené.

Tam to všechno začalo.

Ani jeden jsme tomu nejdříve nedávali moc velkou šanci – byli jsme oba tak odlišní. Ale čím více času jsme byli po boku toho druhého, tím víc jsme cítili, že si bez toho druhého neumíme představit budoucnost. Až se tak skutečně stalo.

Železný obrouček mi tížil ruku a stejně tak Viktorův slib tížil mé srdce.

Byl jsem natolik ponořený do myšlenek, že jsem ani nepostřehl, že přede mnou někdo je. Vrazil jsem do něj.

„Promiňte,“ řekl jsem ihned a sklopil zrak v omluvu. Jsem vážně mimo.

„Nic se neděje. Zdravím,“ smekl přede mnou trochu klobouk nějaký muž s rouškou přes ústa.

„Ach, zdravím,“ řekl jsem smutně, aniž bych vzhlédl, a prošel kolem něj. Copak jsem opravdu přišel o všechno? Mám jenom nesplnitelný slib…?

„Zdravíš?“ slyšel jsem konečně jeho hlas zřetelně a zastavil se. V žilách mi div neztuhla krev, div mi srdce neproskočilo hrdlem. Ten hlas bych poznal kdykoliv. Ten lehký nádech arogance a přitom výsměchu, stejně jako to řekl tehdy, když jsme se poprvé potkali. V očích mě zaštípaly slzy. „Odkdy vy zdravíte odpadlíky?“

Mlčel jsem.

Nereagoval jsem na jeho štiplavou poznámku. Jen jsem se otočil na patě a pevně Viktora sevřel v náručí.

„Blbečku,“ zašeptal jsem do Viktorovy hrudi, zatímco on mě pevně objal a prohrábl mi vlasy.

„Promiň,“ zašeptal mi do vlasů.

„Kde jsi byl?!“

„Měl jsem zpoždění,“ usmál se smutně, než mě konečně políbil. „Zabloudil jsem. A pak ses mi nejspíš záměrně vyhýbal, protože jsem tě stopoval skoro na každém kroku a ty už jsi byl zase pryč. Pěkně mě tedy trápíš, snoubenče,“ zazubil se, než mě znovu políbil.

Schytal pohlavek.

„To není omluva,“ řekl jsem a přes slzy se usmíval. „Nesnáším tě!“

„Já tebe víc,“ ušklíbl se.

„Jestli mě ještě někdy rozbrečíš, tak si tě nevezmu,“ praštil jsem ho do hrudi, zatímco jsem si utíral slzy.

„To bych si neodpustil,“ pouklonil se mi zdvořile, než mě chytil za ruku, kterou jsem ho mlátil. „Dáš tomuhle hlupákovi ještě jednu šanci, aby mohl splnit svůj slib, který ti před rokem dal?“

„Ovšemže,“ vydechl jsem, než jsem ho políbil.

Vpletl jsem mu prsty do vlasů a zavřel oči.

Byl to on. Živý. Pořád s tou jeho typickou vůní, úšklebkem, pro který bych ho chtěl praštit, úsměvem, pro který jsem málem neviděl v průběhu tohoto roku, pro hlas, který mě ujišťoval, že není jen mou představou.

„Chyběl jsi mi,“ zašeptal mi tichým hlasem do vlasů.

Kdybych ho neznal, skoro bych řekl, že to snad znělo i plačtivě.

Pevně jsem stiskl jeho ruku s železným kroužkem.

„Ty mně taky,“ přiznal jsem.

„Ještě něco…“ řekl a nejistě se usmál.

Pomalu mě pustil ze svého sevření, něco hledal v kapsách, než přede mnou poklekl a mně znachověly tváře. Zeptal se mě na jedinou, prostou otázku s tak vřelým úsměvem, že by mu propadl každý. Zakryl jsem si obličej a jen mlčky přikývl.

K čertu s tím provokatérem!

Rok 2068, krátce před Vánocemi.

Mám už konečně právo říct, že je po všem? Mám právo říct, že jsem opravdu šťastný? A mám právo si vzít Viktora za svého manžela?

Ovšemže třikrát ano!

 

 

 

Když na to nyní vzpomínám v úctyhodném věku osmdesáti let, kdy mi mozek ještě poměrně dost pamatuje, a sepisuji tyto své paměti, říkám si, že tehdy lidé byli bláhoví. Vlastně pořád jsou, nehledě na dobu, pohlaví nebo stáří – vždycky se straní jiných. Někdo využije slabiny toho druhého a prohlásí ho za chorého, kterého bychom se měli bát. A ti, kteří se k nim jen přiblíží, mohou býti nakaženi. Jak směšné, že?

„Pořád píšeš?“ zeptal se mě smyslně hluboký hlas, který mě před více než šedesáti lety svedl na scestí. Usmál jsem se a vypnul jsem svůj poznámkový blok na obrazovce. Pomalu jsem se k němu otočil na židličce.

„Chci si uchovat veškeré své vzpomínky na tebe, dokud si je pořád čerstvě pamatuji,“ řekl jsem mu důvěrně a chytil ho za ruku. Prohrábl mi vlasy a políbil mě na čelo.

„Hlupáčku. Na ty jen tak nezapomeneš. O to se postarám,“ ušklíbl se a v očích měl zase ty jiskřičky, jako kdysi předtím. „A navíc se o to postarala i historie sama.“

„Ten článek v novinách mi nepřipomínej,“ svraštil jsem obočí a otočil se na židli zase k němu zády. Opět mě k sobě pomalu otočil a odtrhl mě tak od psaní. Chtěl jsem protestovat, ale když mě políbil, zapomněl jsem všechnu zlost. Vždy mě dokázal naprosto ochromit a omámit, byť se jednalo jen o jeho hlas nebo polibek nebo dotek.

„Vrásky ti docela sluší,“ vysmekl mi poklonu jako každý jiný večer.

„Říká ten, který se sotva dokáže zvednout bez hůlky,“ pokusil jsem se o suchý vtip.

„Ledviny mám naštěstí pořád jako patnáctiletý, takže se nebojím.“

„Jak s tímhle souvisejí ledviny?“

Nabídl mi ruku. „Pojď,“ vyzval mě mile. Zakroutil jsem nad ním pomalu hlavou, stiskl jeho ruku, na které mi zazářil prsten, a nechal se jím vyvést ven.

Byl jsem šťastný jako celé ty roky, kdy jsme mohli být konečně spolu.

Těch šedesát let s ním stálo za to. A mohu říct, že se už jistě těším na další roky s ním.

Nic lepšího mě totiž potkat nemohlo.

Slunce zrovna zapadalo a já si užíval jeho hřejivý dotek dlaně. Opřel jsem se o jeho rameno a pousmál se.

„Musím uznat, že ti ty brýle sluší,“ rýpl si do mě.

„Každý přece ví, že brýle jsou sexy,“ ušklíbl jsem se na něj.

Oba jsme se rozesmáli do ticha noci.

Průměrné hodnocení: 4,80
Počet hodnocení: 15
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.