Psal se rok 2067. Velké město, které tehdy neslo honosné jméno Londýn, se před patnácti lety vytratilo do neznáma a zbyly po něm jenom trosky, které dennodenně chodí obdivovat všichni lidé ze celého světa. Svět se také změnil. Drobné státy zanikly, chudé země byly vyhlazeny. Aby se lidi všech druhů inteligence spojili, vzniklo jedno velké centrum. Čisté místo, kde mohou patřit jen ti vyvolení. Plno lidí přešlo krátce po vzniku onoho centra na nejnovější módu – nošení brýlí, protože věřili, že právě brýle jsou nejvíc sexy doplňkem světa a také nejzaručenější metoda, jak někoho svést…

Kdo zatraceně přišel s takovouhle hovadinou?!

Naštvaně jsem vytrhl stránku z deníku naší knihy historie. Byla to jedna z mála věcí, která nám z minulosti zůstala. Všechny učebnice i psací potřeby nahradily stroje nebo dotykové obrazovky. Technologie šla rapidně kupředu. Ale k čemu to je? Nošení brýlí nás nijak nespojilo. I přesto, že nyní sedím mezi černochem a asiatem, jsem pořád nebyl schopný najít tu pravou lásku. Bohužel – ta fraška s brýlemi byla skutečně jen pro ty vyvolené. Kdybych je nemusel nosit, zahodil bych je do kanálu, kde by je třídička odpadu ihned poslala zpátky do firmy i se zprávou, že její majitel nebyl s nimi spokojený, aby poslali jiné. Ze všech lidí na světě – zrovna já jsem musel mít smůlu tak velkou, že ono afrodiziakum v podobě brýlí se mi vyhnulo obloukem. A pro jistotu se na mě vykašlalo i štěstí, které si jednoho dne sbalilo své věci, zamávalo mi ze zadního sedadla autobusu a zmizelo v dáli. Ani se nerozloučilo!!

Naštěstí dnešní den ve škole byl zkrácený. Učitelku v půlce hodiny rozbolela hlava, a protože její stav nebyl dostačující, aby odučila zbytek hodiny ani ty další, měla povolení jít domů a vyspat se. Volno až do konce týdne. A to bylo teprve pondělí!

Můj mozek byl naprosto znechucený a znuděný – kdyby si alespoň učitel na záskok uměl upravit košili nebo zvolit takovou, kde by nebyly vidět zpocená podpaží. Jak nechutné. A přitom – kdyby se upravil – klidně bych si dal i říct…

Co na tom, že je o pár let starší než já? Je mi sedmnáct. Z nepochopitelného důvodu posunuli hranici dospělosti až na devatenáct let. Prý nejsme dostatečně vyspělí. Co jsem slyšel, tak po mnoho let stačilo mít jenom osmnáct, někdy i šestnáct let, a už jsme byli dospělí.

Domů jsem šel pěšky – neměl jsem náladu na své spolužáky. Všichni naprosto stejní. Stejný modul brýlí, aby byli co nejvýraznější, co nejvíce žádaní a hormony nabytí. Několik z nich bylo krásných, to uznávám, ale jejich brýle je zošklivily. Vtipné, že? Nejdůležitější doplněk současnosti a oni se mi zdáli oškliví právě kvůli němu. Ano, vtipné.

Domů jsem dorazil v obvyklý čas. Matka jenom utrousila pozdrav, otec pouze zvedl ruku a zamával mi, aniž by zvedl oči od svého mobilu. Každodenní život, který se nemění. Bylo určeno, že takto budeme žít. Všichni tři, pod jednou střechou.

Stereotyp mého života mě unavoval. Miloval jsem četbu knih ve svém pokoji. Tedy… spíše jenom výňatky z nich. Bylo rozhodnuto vládou, že myšlení z minulosti se nehodí do našeho dokonalého světa. Že lidé bez brýlí, kteří tyto knihy napsali, si nezaslouží, aby na ně bylo vzpomínáno. Proč? Čím se provinili?

Nakonec jsem knihu odložil. Nemohl jsem se soustředit. Proto jsem se rozhodl, že se vytratím z domu. Přes dveře ne – rodiče by si mě mohli všimnout. Nejednou jsem se oknem vytratil. Bylo to vzrušující. Skoro jako v těch příbězích, kdy mladí neznámí utíkají ze svého vězení a žijí svobodný život. Mně stačil jen ten pocit během útěku.

Jednou za čas přece utekl každý.

Byl jsem zvědavý, kam mě nohy zanesou dnes. Stalo se mi, že jsem nevědomky jednou navštívil i starou, rozpadlou knihovnu, která byla vypálena jenom proto, že obsahovala špatné knihy z minulosti. Knihy lidí, kteří nenosili brýle. Lidí, kteří nebyli inteligentní. Je pravda, že jsem doposud žádného člověka bez brýlí nepotkal. V televizi, na billboardech – všude jsem viděl jenom lidi a brýle. Postavy se neposuzovaly podle tuku, ale podle kvalitních brýlí. A protože se všichni chtěli zalíbit všem, všichni nosili stejné brýle poslední módy. Nejdebilnější výmysl, který byl kdy přednesen. Nedávno jsem i ty své musel vyměnit za hranaté, nepohodlné. Věčně mi padaly a neslušely mi. Matka však tvrdila, že si takhle najdu partnera o to snáz.

Zastavil jsem se v zatuchlé uličce. Sundal jsem si je.

Na rozdíl od ostatních jsem je nosit musel. Viděl jsem bez nich pramálo, vše mi splývalo v jakousi podivnou šmouhu. Doktoři tento nedostatek nebyli schopni odstranit – hlavně, že umí vytvořit geniální brýle. Kdybych mohl, rozšlapal bych je. Ale bohužel jsou nyní jediný prostředek, díky kterému vidím normálně, jako ostatní. I přesto, že mi sklouzávají po nose… a vypadám v nich nemožně.

Rozhlédl jsem se kolem.

Opět jsem byl někde, kde jsem to vůbec neznal. Křivě jsem se usmál. Doufám, že mě tady zase najde policie a odevzdá rodičům, kteří si ani nevšimli, že jsem zase zmizel. Už jsem slyšel kroky. Aha, tentokrát byli rychlejší. Už jsem se otočil a s úsměvem byl připravený zvednout ruce, než jsem se zarazil. Několikrát jsem zamrkal, očistil si brýle a opět si je nasadil na nos, zda jsem viděl správně. Ano, někdo ke mně kráčel. Nebyl to však muž v uniformě, ale… kluk. S hlavou skloněnou. Ve špinavém, potrhaném oblečení. S hnědou čepicí na hlavě, která mu skrývala vlasy. Kšilt schovával část tváře.

„Zdravím,“ pozdravil jsem ho mile. Je to slušnost… kterou on neopětoval. Asi mě neslyšel, tak jsem to zkusil znovu. „Zdravím,“ řekl jsem nyní hlasitěji. Asi mi nerozuměl, zkusil jsem to tedy i jiným jazykem. Když nereagoval už ani na ruštinu a španělštinu, ani na žádný jiný pozdrav cizinců, dostal jsem nepříjemný pocit. Je hluchý? A proč se pořád dívá k zemi?

Opatrně jsem k němu přešel o dva kroky blíž, ale ztuhl jsem, sotva mladík vzhlédl. Nikdy jsem nespatřil otřesnější pohled na člověka.

Mladík přede mnou… neměl brýle, měl temně modré oči, bledou, skoro až bílou pokožku a pod kšiltem jsem viděl jedovatě světlé vlasy. Ihned jsem si uvědomil, že přede mnou nestojí obyčejný člověk, ale odpadlík. Odpadlík, který měl být zahnán jen do určitých částí země, kde měl být vězněn a přitom živen, jako každý jiný občan. Odpadlík, jehož předci odmítli nosit brýle, odmítli inteligenci. Odpadlík… který byl prokletý a své prokletí skrýval pod čepicí.

„Zdravíš?“ zeptal se mladík a díval se mi do očí. „Odkdy vy zdravíte odpadlíky?“ neodpustil si zlou poznámku.

Uvědomil jsem si svou chybu. Neměl jsem na něj vůbec mluvit. Mělo mi dojít, že v této části budou jenom oni. Rozhlédl jsem se spěšně kolem. Nemám moc na výběr. Dal jsem se tedy na útěk. K mému překvapení mě nepronásledoval. Takže to, že mají zakrněné končetiny, jak jsme se učili, byla nejspíš pravda. Sotva se prý dokážou pohybovat.

Schoval jsem se pro jistotu za roh a zhluboka vydechl. Šílenci! Jsou to šílenci! Přesně, jak tvrdili učitelé! Špinaví, nechtění, odříznutí… prokletí. Odpadlíci s nezdravými bílými vlasy a jasnýma očima, jako obloha…

Neslyšel jsem tiché kroky, které se proti mně řítily.

 Jen jsem cítil, jak mě někdo popadl za límec. Uvědomil jsem si až tvrdou ránu na zem. A něčí tělo na sobě. Nemusel jsem ani vzhlédnout, aby spatřil ten nenávistný pohled odpadlíka. Svíral mou košili, div ji neroztrhal. Ruce se mu klepaly. Od vzteku?

Snížil se ke mně a já zatajil dech. Co chce udělat…?

„Víš, proč jsme odpadlíci? Protože jsme se postavili proti těm Vašim směšným brýlím. Nám nezakrněly oči, jako vám,“ zasyčel mladík jedovatě a já si na jeho krku všiml jakéhosi čísla, které slabě zářilo. 0136. Co to bylo? Ozvala se rána jako ze zbraně a potom výbuch. To číslo zazářilo o trochu víc. Změnilo se. 0135.

Co to bylo?


Průměrné hodnocení: 4,72
Počet hodnocení: 46
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.