Ten kluk mě chvíli jen sledoval. Potom pohlédl očima stranou za tím rámusem. Chvíli nehnutý jako socha poslouchal, spíš jako kočka. Pohlédl jsem na číslo, které mu opět slabě zářilo, umístěné uprostřed jeho krku. Moc dobře jsem věděl, co to číslo znázorňuje. Kolikátý se v počtu všech odpadlíků narodil. A kolik lidí je před ním… než bude zabit. Modrýma očima na mě ostře pohlédl a stiskl mi košili mezi prsty. Mlčel a hleděl mi upřeně do očí. Rychle jsem je zavřel. Moc dobře jsem věděl, že tak nečistým pohledem mohou poškodit oči i skrz brýle. Chvíli mě pozoroval, než se uchechtl.

„Směšné,“ zašeptal tiše, pustil mě a vstal. Neodvažoval jsem se otevřít oči. Nevím, kdy odešel. Když jsem oči pomalu otevřel, už tam nebyl. Rozhlédl jsem se kolem sebe. 0135. Tolik lidí zbývá, než bude na řadě on. Systém vyhlazení odpadlíků. Přišel s tím muž stejného jména, jako mám já, Mirek. Ten Mirek měl však postavení, moc a rázný hlas, takže si to mohl dovolit. Už jeho předek přišel s myšlenkou rozdělení města a on posléze rozkázal, aby odpadlíci byli postupně likvidováni. Za jejich špinavost a drzost. Nejistě jsem si přejel po košili. Ty oči… nechráněné brýlemi, tak divoké, bez známky inteligence… a přesto byl schopný řeči, jako já. A vypadal, že moc dobře ví, o čem mluví. Proč jsem měl pocit, když mě držel, že necítím žádný rozdíl? Ne! Zakryl jsem si uši. To je přece hloupost. Je to odpadlík! Odpad společnosti! Musím rychle zmizet. Rozhlédl jsem se spěšně kolem, než jsem vstal a utíkal pryč. K čertu! K čertu! K čertu! Tohle se nikdy nemělo stát! Neměl jsem ho nikdy potkat! Měl bych to nahlásit… Všichni to poznají i tak.

Jaké překvapení bylo, když jsem proběhl kolem policistů a vůbec ničeho si nevšimli. Sotva jsem dorazil domů, jal jsem se kontrolovat. Ne, vlasy mi nenabraly nechutný odstín odpadlíka. Brýle mi taky nenapraskly. Kůži jsem měl také pořád stejnou. Nechápal jsem to. Nebyl jsem snad dostatečně blízko a dlouho u toho odpadlíka? Profesor historie nám vždy kladl na srdce, abychom se jim vyhýbali – prý stačí jen jeden dotek a pošpiní nás, pošpiní naše brýle a vlasy nám na důkaz nečistoty naberou stejný odstín. Jsou jako bakterie, které se rozmnožují dotekem. I po důkladnější prohlídce svého těla jsem byl zmatený – dotkl se mě snad, ne? Ne… Jen košile. Nešikovně jsem ji ze sebe shodil. Dýchal jsem rychle. Ale ani po hodině hledění na svou košili jsem na ní neviděl žádnou změnu. Nechápal jsem to. Hodil jsem ji raději rovnou do koše. Riskovat, že ta jeho bakterie jenom čeká na vhodnou chvíli, jsem nechtěl. Inteligentní bakterie? Praštil jsem se do čela. Asi mi poškodil mozek, když mě tak prudce srazil k zemi. Co je to vůbec za vychování?! Neodpovědět na pozdrav a potom mě srazit k zemi? Jak jsem si myslel – hrubí a nevychovaní odpadlíci! Za plot s nimi! Úplně je odříznout!

Zhluboka jsem dýchal. Ani jsem si neuvědomil, kdy jsem se začal potit. Srdce mi splašeně bilo. K čertu! Zhasl jsem. Posadil jsem se na postel a vzhlédl k  stropu nad sebou. Neodvažoval jsem se rozsvítit – bakterie se lépe šíří během světla. Byla mi zima. Přehodil jsem přes sebe jen triko a koš s odpadem dal co nejdál od sebe. Trvalo mi hodinu, než jsem se uklidnil. Sundal jsem si brýle a protřel si kořen nosu. Tohle je přece pitomost! Kdyby tady nějaké bakterie byly, všechno by už nakazily. Opatrně jsem vstal a s nedůvěrou se podíval do koše na košili. Pořád byl čistě bílá. Zvláštní. Takže se na mě žádné nedostaly. Trochu jsem si oddychl. Kdybych tady přinesl bakterie (a nedej bože nakazil rodiče), asi bych si to nikdy neodpustil. A oni také ne. Potřeboval jsem pořádnou sprchu. V myšlenkách jsem se opět vrátil k tomu klukovi – to číslo na jeho krku.

Předtím jich bylo několik tisíc. Postupně umírali svévolně nebo byli zabiti. Nebo spáchali sebevraždu s myšlenkou, že nedopustí, abychom to byli my, kdo je zabije. Umyl jsem si i brýle. Jako malému mu vždycky pomáhala matka. I ona v mládí bez brýlí neviděla ani na krok. Díky ní se mi už v dětství zachránil život. Kdybych je nemusel nosit, ani bych je nenosil. A skončil bych u nich. Možná, že by mě tolik neděsili, jako nyní. Zarazil jsem. Rychle jsem se několikrát praštil do tváří. Co to je za myšlenky?! Takhle přece přemýšlí – infikovaný! Ztuhl jsem. Takže… se mu to povedlo?! Proč bych jinak s nimi soucítil? Rozklepal jsem se. Ne, jenom to ne!

Cukl jsem s sebou, když jsem slyšel zaklepání na dveře.

„Mirku? Všechno v pořádku?“ slyšel jsem starostlivý hlas otce a po chvíli prudce vydechl.

„A-Ano!“ ozval jsem se třesoucím se hlasem. Čekal jsem se zatajeným dechem, dokud jsem neslyšel zvuk papučí, jak se posouvají po zemi dolů po schodech. Opět jsem vydechl. Infikovaný. To mi tak scházelo. Rychle jsem přes sebe přehodil nějaké oblečení a župan. Nemohu mít jistotu – raději vytvořím bariéru, než abych nakazil rodiče, ihned.

Polévka z plechovky. Nudle naplněné chemikáliemi, které jsou pro náš zdravý růst potřebné. Voda převařená nadvakrát, aby se z ní dostaly veškeré nečistoty. Když se mě matka starostlivě zeptala, zda mi není dobře a poukázala na můj župan a oblečení, smutně jsem podotkl, že mi je zima od dnešního odpoledne. Matka mi starostlivě šáhla na čelo.

„Aby to tak byla zimnice,“ řekla starostlivě.

„Neboj se,“ mile jsem se usmál, „vyležím to dřív, než se naděješ.“

Jen mlčenlivě přikývla a zamíchala si polévku. Jejímu starostlivému pohledu jsem se však po zbytek večera nevyhnul. Když jsme umývali nádobí, zeptala se mě, zda je mi dobře.

„Jsi pobledlý,“ neodpustila si poznamenat.

Mile jsem se usmál a políbil ji na čelo. „Neboj se, vše je v pořádku.“

„Problémy ve škole? Těžké testy? Víš přece, že tě můžeme kdykoliv z vyučování uvolnit, kdyby ti nebylo dobře. Chápeš moc dobře, že zdraví je to nejdůležitější,“ řekla starostlivě, než se usmála. „Hranaté brýle ti vážně moc nesluší – ale vydrž, třeba se móda zase změní a budou v módě oválné, ty jsi měl přece rád.“

Přikývl jsem. „Jsou dost protivné,“ poznamenal jsem upřímně. „Věčně se zamlžují,“ dodal jsem dětinsky, až se zahihňala. Praštila mě po hlavě hadrem, jenom letmo.

„Víš moc dobře, že kdyby se cokoliv dělo, můžeš se nám svěřit.“

Opět jsem jen přikývl. Ale s tím jsem se jim svěřit nemohl. Bylo to něco, co nesmělo nikdy vyjít na povrch. Nikdy víckrát se do té ulice nevydám! To jsem si sliboval vždycky, ale vždycky jsem to porušil. Jenže nyní je to vážné… Přejel jsem si nevědomky po krku.

„Bolí tě v krku?“ reagovala matka ihned. Musel jsem ji opět uklidňovat, že tomu tak není. „Svědí tě snad? Řekni mi to, Mirku, prosím,“ skoro žadonila. Lámalo mi to srdce, ale říct jsem jí to nemohl. Ne, dokud nebudu mít jistotu.

Ten večer jsem šel spát opravdu brzo.

Usnout jsem však nemohl. V hlavě mi zněly nepříjemné myšlenky a zjevovaly se mi nehezké představy, jak se mi bakterie pomalu rozkládá po těle a čeká, až usnu, aby začala působit a změnila mě v monstrum, které bude jednou zabito.

Vzbudil jsem se orosený potem, když mi budík vyzváněl a oznamoval, že je čas vstávat, že už meškám tři minuty. Zastavil jsem vyzvánění a zhluboka vydechl. Cítil jsem, jak se chvěji. Vůbec se mi nelíbila představa, že musím do školy. Zalezl jsem pod peřinu. Rodiče jistě budou už v práci. Jen jim napíšu, že mi není dobře, že dnes zůstávám doma. Necítil jsem se, že bych nyní byl schopný všechno rychle udělat, abych stihl autobus a potom byl schopný se soustředit i ve škole. A navíc sledovat upoceného učitele se mi také nechtělo. Stáhl se mi žaludek. Nemyslím si, že to bylo zrovna z té představy. V mysli se mi opět objevilo to, co se stalo včera.

Stiskl jsem pevně peřinu a přehodil si ji přes hlavu.

Schoulil jsem se do klubíčka. Proč to nemohl být jenom zlý sen?

Nepohodlně jsem se převaloval z jednoho boku na druhý. Napadá mě jenom jedna osoba, která by mě mohla vyslechnout a nemít přitom žádné námitky. Ani připomínky… Učitel chemie. Muž, který se od počátku staral o odpadlíky. Nejen kvůli jejich odlišnému vývoji, ale i způsobu myšlení. Nejednou byl přistižen policií, že se potuluje kolem plotu, který byl okolo jejich městské části postavený. Možná, že by mě mohl prohlédnout a uklidnit tak mou mysl. On s nimi nejednou přišel do kontaktu. Vždy nám vykládal své příběhy tak do detailů, že si je vymýšlet nemohl.

Rozhodl jsem se.

V deset hodin jsem nasedl do poloprázdného vlaku a jel směrem do školy. Opatrně jsem se rozhlížel kolem sebe. S kapucí na hlavě, aby mě nikdo čirou náhodou nepoznal. Mnohokrát jsem četl, že takhle lidé z minulosti skrývali svou tvář, aby je nikdo neviděl. A bylo to účinné. Ve škole jsem šel rovnou k jeho kabinetu a tam na něj tiše čekal. Dnes by měl přijít právě po desáté hodině. S rukami v kapsách jsem těkal očima kolem. Pro jistotu jsem si zkontroloval ruce a tvář, brýle i pleť. Jistota je přece jistota. To, že jsem přežil včera i večer, neznamená, že přežiju i dny poté!

Zase jsem byl příliš paranoidní.

Konečně přišel. Nikdy jsem ho neviděl raději.

„Jsi to ty, Mirku? Vypadáš pobledle,“ řekl ihned, místo pozdravu, starostlivě.

„Můžu si s Vámi promluvit, pane učiteli?“ zeptal jsem se tiše. Jen přikývl, pozval mě dovnitř a zavřel dveře.

„Překvapil jsi mě, že jsi tady. Dáš si čaj? Nemáš vyučování?“

„Ano, děkuji. Není mi moc dobře.“

„Rozumím. Proč jsi tedy přišel za mnou?“

Chvíli jsem váhal, než jsem konečně nejistě začal: „Vždycky vyprávíte o odpadlících tak přesvědčivě… jako byste s nimi trávil kdysi čas. Jen mě napadlo – co je pravdy na té jejich nákaze. Víte, co myslím – všichni o ní mluví, proto jsou od nás odděleni, abychom nezdivočeli, jako oni.“

„Pročpak se ptáš? Nikdy ses o ně nezajímal,“ usmál se učitel, zalil čaj a nabídl mi druhý šálek, zatímco z toho svého pokojně upil.

Nejistě jsem pohlédl k zemi. „Jen… ze zvědavosti,“ zalhal jsem.

„Skutečně?“ pozvedl obočí. Přikývl jsem. Vstal, odložil šálek a zpod stolu vytáhl jakousi složku. „Víš, že jsou na ně denně pořádány lovy? Přesněji řečeno – skupiny začínajících vojáků na ně útočí, zatímco oni nejsou nikterak ozbrojení. Každý z nich má speciální číslo. Víš, k čemu slouží?“

„Ukazují, kolik lidí musí zemřít před nimi, než bude na nich vykonána poprava.“

Učitel přikývl. „Mají povinnost, kdykoliv se někdo z nich narodí, ho okamžitě jít označit, aby bylo i o jeho osudu rozhodnuto… aby se zachoval náš řád.“

„Takže… se jim pokaždé sníží číslo, když někdo zemře?“

Učitel opět přikývl. „Kdyby měl někdo číslo tři, tak se mu změní na dvojku. Pokud by se mu dvojka změnila na jedničku, už by si měl hledat úkryt. Když se mu objeví nula – je o jeho osudu rozhodnuto. Člověk, kterého označili před ním, zemřel. A on je na řadě. Když se jeho trojčíslí na krku vynuluje, neuteče svému osudu. Ihned ho lokalizují a začnou lovit. Jako zvěř. Vláda tento způsob zavedla… na rozkaz toho, kdo s touto šíleností přišel. Jenom proto, že odmítli nosit brýle, jenom proto, že se odmítli přizpůsobit…“ zašeptal tiše.

Jednu věc jsem na panu učiteli nikdy nechápal – soucítil s nimi, a přesto byl normální. Čistý. Jen měl lehce uhozený styl oblékání. Límec košile nosil odjakživa zvednutý. Když byla zima, nosil roláky a nikdy si je nesundával, přestože ve třídě bylo vytopeno skoro na 30 °C. Nikomu to nevadilo – byl to nejoblíbenější učitel na škole. A to, že měl jiný nadhled na svět, také nikomu nevadilo. Všichni jsme jeho názory s radostí poslouchali.

„Co si o nich myslíte, pane učiteli?“ zeptal jsem se dřív, než jsem si to uvědomil.

Zmateně na mě zamrkal a ukázal na sebe. „Já?“

Nebylo cesty zpět. Souhlasil jsem. Otázka byla vyřčena. Mile se usmál a zadíval se z okna.

„Dle mého… lidé jsou lidé – bez ohledu na barvu pleti nebo toho, zda nosí brýle, nebo ne,“ řekl a sám si své lehce poupravil. „Nemám pravdu, Mirku?“ Úsměv jsem mu opětoval a rázně přikývl. „Teď upaluj domů a netoulej se, zalez pod deku, pij teplý čaj a uzdrav se,“ poradil mi mile, „poznámky z dnešní hodiny ti pošlu.“

Poděkoval jsem mu a odešel.

Díval se za mnou, než mu úsměv zmizel a on se nepříjemně dotkl krku, skrytého za límcem svetru.

Nechápal jsem ho – jak může člověk, normální člověk jako on, soucítit zrovna s nimi?


Průměrné hodnocení: 4,70
Počet hodnocení: 53
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.