Cestou domů jsem se pořád vracel k tomu, co mi pan učitel řekl. Lidé jsou lidé – bez ohledu na barvu pleti nebo toho, zda nosí brýle, nebo ne. Nevznikly snad ohraničené části právě proto, aby nás držely od divokosti, neukázněnosti těch, kteří se od nás tolik odlišují? Abychom nepropadli hlouposti, jako oni? Zastavil jsem se, abych počkal na autobus. Co se mi snažil pan učitel naznačit? Když jsem se vměstnal do přeplněného autobusu, opřel jsem se o sedadlo vedle sebe a díval se z okna. Jsou skutečně lidé, jako já? Ano, jeho dotyk možná byl teplý, ale… to neznamená, že nám koluje v žilách stejná krev. Možná, že mi rozuměl, ale mohl také říct první slovo, které slyšel a naučil se ho nazpaměť. Nejsem tak šílený, abych se tam dnes vracel. Rozhodně nejsem.

To jsem si myslel… Opak je pravdou – jsem neskutečně šílený. Když jsem se vrátil domů, matka i otec byli opět doma. Vypadali unaveně, ale sotva si mě všichni, byli ihned plní života. Starali se, zda jsem byl u doktora. Výmluva, že dnes nebyl v ordinaci, jim kupodivu stačila. Oba měli plné ruce práce – vařili. Spolu. Dlouhou dobu jsem je takové neviděl. Nechal jsem je tedy o samotě. A vydal se do nitra svých myšlenek udělat něco, čeho jsem se obával – protřídit si je. Sepsal jsem si všechny poznámky o odpadlících, které mi učitel poskytl. Nevědomky jsem si přitom mnul krk. Je vyloučeno, abych byl nakažený, tak proč nás o tom doposud přesvědčovali? Je možné… že bychom si všichni lhali navzájem? Proč?

Nevnímal jsem čas. Na internetu jsem si našel všechny dostupné zdroje a studoval, co se dalo. Nepostřehl jsem ani, kdy rodiče znovu odešli do práce. Když jsem se po delší době totiž zvedl, abych si zašel pro něco k pití, nebyli doma. Všude bylo pozhasínané a místnosti byly tiché. Se sklenicí vody jsem se vrátil do svého pokoje a jal se dál studovat.

Ale už jsem se nemohl soustředit. Opět mě to táhlo ven. Nestačily mi informace. Chtěl jsem opět riskovat. Chtěl jsem vidět odpadlíka zblízka. Dívat se mu přímo do očí nekrytých brýlemi. Vidět tu hloupost, tu aroganci ještě jednou. Cítit jeho sílu, přítomnost kolem sebe.

Z nepochopitelného důvodu mě to dokonce i… vzrušovalo.

Tentokrát však nepůjdu neozbrojený. Sprej v jedné kapse černé bundy, mobil v druhé. Přemýšlel jsem, zda si mám nechat brýle. Bez nich bych neviděl, takže to bylo jasné. I tak jsem zaváhal. Proč? Kdybych je neměl, nepoznal by mě. Mohl by si myslet, že jsem jeden z nich. Potom mě to trklo. Vlasy! Mají je prokleté, světlé, v některých případech až bílé. On je měl skoro smetanově bílé… a prokleté modré oči. Já je mám zelené. Tento nedostatek jsem opominul. I kdyby – nebudu se s ním vybavovat, chci se jen porozhlédnout kolem. Vidět, jak žijí. V čem se odlišují. Proč musí žít odděleně. Chci vidět na vlastní oči, jak moc jsou podprůměrní, než my.

Nebylo potřeba, abych využíval okna. Nikdo nebyl doma. Nikdo se mě nebude ptát, kam půjdu. A proč. Vyšel jsem dveřmi a zamkl. S kšiltovkou na hlavě jsem se ujistil, že mé vlasy nejdou vidět. Nemusel jsem to dělat – mohl jsem tam vejít tak, jako předtím. Ale cožpak není už od pradávna dokázáno, že kdo se chce dozvědět víc, musí se dostat do daného bodu hlouběji? Jen na povrchu bych nic nezjistil. Nechci jeho důvěru, ale informace.

Jenže ty mi nedá, pokud budu mít brýle. A brýle mít musím, jinak vrazím hned do prvního sloupu, který by viděl i slepýš.

Zkusil jsem chůzi bez brýlí. Vydržel jsem úctyhodné čtyři metry, než jsem to obličejem rovnou napálil do sloupu, až se mi malé dítě smálo a matka ji okřikovala, aby si mě nevšímala, že jsem šílenec, který měl špatný den. To vypadám opravdu tak mizerně?

Opatrně jsem se rozhlédl, když jsem se blížil k ohraničené části. Přelezl jsem plot. Byla to opět jiná cesta, jak se sem dostat. Pro tento den ta lepší. Rozhlédl jsem se spěšně kolem. Nikde jsem nikoho z odpadlíků neviděl.

Nejistě jsem stiskl sprej v jedné kapse a mobil v druhé kapse. Podle situace budu muset rychle reagovat, kterou ruku dřív vytáhnu. Až se s ním setkám, budou rozhodovat vteřiny. Ne, možná i setiny vteřin. Nebo i něco ještě drobnějšího.

Ozvala se rána a země se zatřásla. Lov pořád pokračuje? Myslel jsem, že armáda tady už nebude. Možná je právě vystřídala jiná jednotka. Slyšel o to hlasitější ránu. Jsou někde blízko. Přiběhl jsem k rohu a opatrně se zpoza něj podíval. Viděl jsem velké armádní auto, ze kterého vybíhali naši vojáci s brýlemi, se zbraněmi a s hrdostí, že budou moci likvidovat odpad naší společnosti. Druhé armádní auto zrovna vyjelo jedinou bránou, která je střežena 24 hodin denně a je nemožné se skrz ni dostat (dovnitř ani ven). Ne, pokud nejste mrtvý voják nebo aktivní voják, připravený zabíjet.

Sledoval jsem, jak opatrně a přitom s velkou pýchou pokládají nášlapné miny. Starý vynález ještě z minulého století, a přesto jeden z nejúčinnějších vynálezů. Postupovali dál. Rozhodl jsem se je tiše následovat. Každý krok jsem pečlivě propočítal, abych nešlápl nebo nespustil minu tím, že se k ní přiblížím až příliš. Nebylo to poprvé, kdy jsem se zúčastnil neohlášen takovéhle akce armády. Dostihl jsem je v jakési zatuchlé uličce, kde si říkali tichými, skrytými hesly své rozmístění, až Lov započne. Dávali odpadlíkům šanci posbírat zraněné a pokusit se vystrojit podřadný pohřeb již zesnulým. To však netušili, že odpadlíci tentokrát odmítali truchlit.

Protože než se stačili domluvit na všech podrobnostech, ze střechy na ně skočili tři odpadlíci připevnění jenom kusem lana kolem pasu, kteří využili jejich nepozornosti a navíc shromáždění, takže během chvíle mohli společnými silami zabít zaskočené vojáky. A to byli, pěkně prosím, vystrojeni jen obyčejnými noži, které jsme před lety vyhodili, protože jsme měli stroje, které to za nás všechno udělali. Šokovala mě jejich brutalita, ale zároveň jsem ji očekával.

A pak jsem ho konečně spatřil.

Zatímco se vojáci konečně vzpamatovali a chtěli začít střílet po vetřelcích, kteří se od nich rychle vzdálili, snesli se další tři a on byl mezi nimi. Jedním přesným pohybem vojákovi pořezal krk směrem dolů až k hrudi. A než ten muž mohl spadnout k zemi pod prudkým pohybem, už ho kopnul do břicha a do hrudi, než stačil odrazit útok jiného vojáka. O toho se postaral jiný odpadlík. Opět jsem spatřil zářící číslo na jeho úzkém, vyhublém krku, spolu s drobnými kapičkami potu. 0124. Zůstal stát jen chvíli, než se otočil, aby dalšího muže připravil o život. Chtěl jsem zakřičet, aby přestali, ale ovládl jsem se. Stáhl jsem se za roh. Klepal jsem se. Ano, jsem zbabělec. Ale kdo by nebyl. Vždyť jsou to zvířata! Takhle bez váhání vraždit lidi, kteří jen plní rozkazy! Bylo mi jasné, že bych proti ani jednomu z nich neměl nejmenší šanci. Když na zem dopadlo i poslední tělo, shlédl jsem, že jen šest lidí bylo schopno zneškodnit skupinu vojáků, vycvičených vojáků, čítající šedesát lidí během ani ne minuty. Srdce mi splašeně tlouklo. Nejsou to lidé!

Pevně jsem sevřel víčka k sobě a zakryl si uši.

Přál jsem si ze všech sil, aby to nebyla pravda. Ale zapomněl jsem, že Bůh tuto zemi už dávno opustil.

„Kdo jsi?“ slyšel jsem přísný hlas a ztuhl. Nebyl jsem schopný vzhlédnout. Příliš jsem se bál. Jen jsem otevřel oči a mírně se klepal. Kolem sebe jsem spatřil několik párů bot. Spíše otrhaných bot, starých bot, už použitých a jednou vyhozených. Ten hlas, který ke mně mluvil, jsem až moc dobře poznával. I když mi řekl jen pár slov… poznal bych ho kdekoliv. „Tak slyšíš?“

„Klid, Viktore, je nováček. Ztuhl a nebyl schopný se hnout. To se občas stane i těm nejlepším,“ slyšel jsem jiný hlas.

„Jo, i tak jsme to zvládli. Dneska si můžeme připsat šedesát lidí. Jo!“ zaradoval se další hlas. Slyšel jsem nějaký tupý úder, spíše pohlavek.

„To není něco, za co by ses měl radovat,“ odpověděl mužský, rázný hlas. „Ty. Vzhlédni, vojíne, kdo jsi?“ Zůstal jsem hledět dolů. Srdce mi hlasitě tlouklo. Odpadlíci… a umí se bavit mou řečí, naprosto normálně a netuší, že jim rozumím. Co mi udělají?!

„Běžte napřed, asi si nadělal do kalhot,“ slyšel jsem nehezkou poznámku toho ze včerejška. Viktor? Proč se nenazývají čísly, když jim byla přidělena? „Ty. Kdo jsi? Udej své číslo,“ pravil ke mně přísně, když ostatní odešli. Zůstal jsem pořád zticha. Když jsem neodpovídal, popadl mě za bundu a přitáhl prudce k sobě. Tak prudce, že jsem do něj vrazil a kapuce mi sjela dolů po temeni hlavy. Odkryla tak mé vlasy, oči, ale hlavně brýle. Chvíli mě sledoval, než se mu víčka posunula vzhůru a já v jeho očích spatřil šok a zděšení. Poznal mě snad? Chvíli se nehýbal a jenom na mě tiše zíral, stejně tak já.

Netuším, kolik uběhlo sekund, než jsem se vzpamatoval.

Zvolil jsem si jedinou možnost – vytáhl jsem sprej. Sice jsem se netrefil, ale odstrašil jsem ho – asi věděl, že by mu to poškodilo oči, protože uhnul stranou hlavou a částečně i tělem – a já prchal rychle pryč.

V hlavě mi znělo pouze jediné: Zmiz odsud, sakra, jinak je po tobě!

Povedlo by se mi to. Povedlo by se mi to dokonce i s přehledem. Jenže jsem si neuvědomil jednu věc; on zakrněné končetiny neměl. Jak by se teda mohl dostat tak rychle ke mně a dostihnout mě? Popadl mě za límec, div jsem kvůli němu znovu neupadl. Tentokrát jsem to však čekal. Ale on čekal i můj další útok sprejem. Zastavil mou ruku a já cítil, že má rozhodný, pevný stisk. Vypnul jsem všechny svaly ve tváři, abych nevydal ani hlásku.

„Zahoď to,“ přikázal mi panovačně. Zamračil jsem se.

„Nebo co?“ zeptal jsem se zle. Přimhouřil oči.

„Budeš toho litovat,“ řekl nebezpečně.

Myslí si, že mě zastraší? To se teda plete! No a co – kašlu na to, co jsem viděl předtím. Umím se přece bránit. Vyrazil jsem proti jeho tváři druhou pěstí, ale to, k mému překvapení, také čekal a obě ruce mi překřížil. Nepostřehl jsem, když mi obě zápěstí chytil do jedné dlaně a kdy stihl ukořistit můj sprej. A kdy vůbec stihl volnou ruku se sprejem přemístit k mým očím? Ztuhl jsem.

„Říkal jsem, že toho budeš litovat,“ řekl pokojně. Polkl jsem nasucho. I když mě bránily brýle, podvědomý strach zde pořád byl. Ucukl jsem, když mi brýle sundal. To snad nemyslí…! Byl jsem schopný rozeznat, že mi sprej drží pořád blízko obličeje. „Měl bych tě snad odměnit tak, jako jsi chtěl odměnit ty mě?“ zeptal se nebezpečně.

„Ale netrefil jsem se záměrně,“ lhal jsem.

„Co tady dělá zbohatlík, jako jsi ty?“

„Zbohatlík?“

„Brejloun, zbohatlík, namyšlenec?“

„To poslední si vyprošuji,“ zamračil jsem se. „A mohl bys mě laskavě pustit? Už tě nijak neohrožuji, zatímco ty mě ano. A laskavě mi vrať brýle! Bez nich-…“ zastavil jsem se, ale očividně mu to došlo. Pustil mě, ale brýle mi nevrátil.

„Bez nich nic nevidíš,“ dokončil za mě pokojně po chvíli ticha. „Takže jsi na tom do jisté míry stejně jako my – také prý nic nevidíme. A proto jsme tady – odříznuti od zbytku světa, jako zvěř, loveni.“

„Přestaň,“ zašeptal jsem tiše.

„Viděl jsi snad, co dovedeme, co já sám dovedu – a přesto jsi zůstal. Co tě přivedlo zase zpátky sem, do tohoto odříznutého světa? Kde bereš právo vracet se mezi odpad, jako jsme my, když si žiješ se smetánkou?“

„Vrať mi moje brýle.“

„Proč? Když si je nasadím, nebudou mě podezírat. A budu moci žít pokojný život. Nemyslíš?“

Křivě jsem se usmál. Jsou vážně hloupí – jestli si myslí, že si stráže nevšimnou jeho označení, tak je opravdu hloupý.

V dálce jsem slyšel hlasy z předešlé chvíle. Přehodil jsem si kapuci přes hlavu, až na mě zmateně zamrkal. Nechápe, pochopitelně. On se bát nemusí.

„Co to-…“ začal, ale já ho rychle umlčel. Nesmí vydat ani hlásek. To jsem si určil sám pro sebe. Pokud něco řekne, upozorní na nás. A to jsem nemohl připustit. Kvůli vlastnímu bezpečí. Kvůli tomu sobeckému rozhodnutí… jsem se rozhodl změnit i jeho osud.

Prudce jsem se k němu nahnul. Nevím, co mě to popadlo – políbil jsem ho. Hluboce, abych ho umlčel. Viděl jsem dostatečně dobře jeho tvář. Na to jsem brýle nepotřeboval.

Překvapení rozhodně nehrál.