Zůstal jsem na něj hledět dobrých pár vteřin, než se Viktor pustil trubky, které se předtím přidržel, aby se dostal nade mně a mohl mi strhnout kapuci. Váhavě jsem před ním couval, zatímco on kráčel pokojně za mnou. Zvuk čvachtajících bot ve vodě se ozýval všude kolem nás po starém nádraží. Konečně se zastavil. Jeho jasně modré oči mě upřeně sledovaly. Mé šance na útěk byly nulové - pokud se jednalo o něj, nepochyboval jsem, že by mě nedostihl. Vzpomínka na to, jak likviduje naše vojáky z odboje, mnou otřásla. Nejistě jsem stiskl ruce v pěst. Jsem snad další na řadě?

„Víš, co děláme vetřelcům?“ zeptal se a opět se přiblížil. Instinktivně jsem znovu ucouvl. „Nejspíš ani ne to, co by sis kdy představil v té nejhorší noční můře. Takže mi dovol, abych se tě na něco zeptal, zbohatlíku - co tady zase děláš?“

Jeho hlas zněl jinak, trochu chladně a syčivě, ale zároveň tak hluboce, že mě svazoval jen jeho tón a já se nemohl nadále pohnout.

„Nejsem zbohatlík, mám jméno,“ připomněl jsem mu dotčeně.

„Ano, Mirek, pamatuji si to,“ usmál se najednou. „Jméno, které má slovanský původ. Trochu netradiční na tuto dobu. Tví rodiče musí být nejspíš vybíraví nebo se zapomněli ve staré době.“

Zmínka o rodičích se mě trochu dotkla a pohlédl jsem k zemi. Neví, co jsou zač. Neví, kdo ve skutečnosti jsem. Stiskl jsem ruce v pěst. Matka se chovala úplně jinak, když byla doma a když byla v práci. Uměla vždycky tak dokonale hrát? Chápal jsem, že si musí udržet chladnou tvář před pořízenými, jinak by se nikdy nedostala až na vrchol. Ale…

„Slyšel jsi, co jsem ti říkal?“ poklepal mi prostředek brýlí. Dostal jsem tik do oka. Proč mám pocit, že poslední dobou mají všichni tento zlozvyk?

„Ne,“ přiznal jsem zahanbeně, čímž jsem ho nejspíš pobavil.

„Ptal jsem se, zda jsi tak šílený, že se sem pořád vracíš, nebo zoufalý, že mě pořád vyhledáváš?“ ušklíbl se škodolibě a já měl blízko k tomu ho přimět, aby pozdravil podlahu tváří napřed. Kdybych na to měl sílu. Mohl jsem jen protáhnout otráveně obličej jako odpověď, což ho rozesmálo. Cítil jsem, že rudnu. Je snad možné oblíbit si i něčí smích? Ne, jak by to nazvali naši předkové? Zamilovat si něčí smích?

Bylo to vůbec možné?

Nicméně jsem nepopíral, že onen nosebleed, o kterém jsem tolik četl v nějaké knize, rozhodně nebyl pravý - nepostřehl jsem, že by mi předtím tekla krev. A kdyby mi začala téct nyní, ani by mě to nepřekvapilo.

Nervózně jsem se podrbal na hlavě a pohlédl stranou. Naklonil se ke mně a svou otázku zopakoval. Byl moc blízko! „N-Nejsem š-šílený,“ vykoktal jsem ze sebe.

„Bomba!“ ozvalo se v něm jeho dětinské já, oči se mu rozzářily radostí a já sledoval jeho rapidní změnu osobnosti. „Konečně to není nějaký nudný stereotyp!“

„Co?“ zeptal jsem se zmateně.

„Víš jak - rozklepaný zbohatlík, který se neumí ani pořádně vymáčknout.“

„Mohl bys přestat říkat to slovo?“ zeptal jsem se otráveně, iritován, že pořád o mně takto smýšlel.

„Promiň,“ usmál se vřele. Měl by na ten úsměv nosit zbrojní průkaz!

„Jsi divný,“ zabrblal jsem tiše.

„Co prosím?“ zamračil se přísně. Uhnul jsem pohledem.

„Pře-Předtím jsi vypadal, že bys mě klidně rozčtvrtil a nyní si se mnou jen tak po-povídáš!“ Sakra, proč zrovna nyní mi musí přeskakovat hlas?!

„No…“ zamyslel se a potom nasadil úšklebek. „Najde se jen pár pakošů, kteří by se sem dobrovolně vrátili a neustále na mě naráželi, nemyslíš?“

„Pakošů?“ zamrkal jsem zmateně.

„Pako, hlupák, trouba, prostě pakoš,“ vysvětlil vesele a já si povzdychl. Naivně jsem si myslel, že by se jednalo o nějaké normální zastaralé slovo. „Stejně mě to zaráží - každý normální by zůstal za plotem, daleko od nás, aby se nenakazil,“ nezapomenul si do mně rýpnout.

„Moc dobře už vím, že je to je pověra,“ zaprskal jsem tiše.

„Škoda, že jsem neviděl tvou reakci, když sis to uvědomil,“ řekl upřímně a schytal ode mně pohlavek. „Au!“ protáhl, jako malé dítě. Samozřejmě to nebolelo. Potom mě něco napadlo. Nejistě jsem se na něj podíval a zeptal se ho, zda mě nyní udá a oni mě zabijí. Viktor na mě zmateně zamrkal. „Měl bych? Je s tebou zábava,“ přiznal a mrkal na mě, jako sova. A já na něj taky zůstal hledět. Opravdu umím odhadovat špatně situaci. „Ten pohled je k nezaplacení,“ div nezapředl. Opět si málem vysloužil pohlavek, ale byl rychlejší. Mou nemotorností jsme však oba skončili na vlhké zemi. „To jsou všichni brejlouni tak nemotorní?“ ušklíbl se, než se ze mě zvedl. Zamračil jsem se, abych skryl červeň ve tváři.

„Pako!“ stříkl jsem po něm vodou. Jen se ušklíbl a stříknutí mi oplatil, ale mnohonásobně. Chvíli jsme se takto kočkovali, než mi nastavil ruku, aby mi pomohl se zvednout.

„Ještě chvíli bychom tak blbli a pak bychom z toho jen něco chytli,“ ušklíbl se a utřel si kapku z brady. Nejistě jsem sklouzl pohledem dolů po jeho tváři a krku, ještě o kousek níž, než jsem se raději dobrovolně otočil. Jít očima ještě o něco níž, musel bych proklínat vlastní mysl i oči, protože potom bych opravdu zešílel.

Nasadil mi kapuci na hlavu.

„Pokud se nebudeš bát, že tě něčím nakazím, mohu zajistit, abys byl taky osušený během chvíle. Ale chci za to něco na oplátku,“ oči mu jasně zářily a mně zamrazilo. Úšklebek spojený s tím pohledem ve mně však způsobil příjemné mrazení.

„Něco?“ zeptal jsem se nejistě.

„To ti řeknu až potom,“ usmál se mile, popadl mě za ruku a už mě táhl zpátky.

„Počkej,“ snažil jsem se protestovat, ale Viktor to ignoroval. Musím se však přiznat, že mi srdce, když mě držel tak pevně za ruku, bilo jako o život. Jeho ruka příjemně hřála. Usmál jsem se pro sebe. Přál jsem si, aby toto nebyl jenom jeden z nějakých hloupých snů. Ne. Bylo to příjemné. Tak příjemně skutečné, že bych dal cokoliv, kdyby toto měl být sen, aby nikdy neskončil.

Předtím, než jsme vyšli na nástupiště, upravil mi kapuci, důsledně mi skryl vlasy, na chvíli se mi zadíval do očí než vykročil kupředu jako první. Mlčenlivě jsem ho následoval a hleděl raději do země. Slyšel jsem, jak naši předešlou scénku po svém Viktor někomu vysvětluje. Prý se spletl a zaútočil na mě, zatímco jsem se já obstojně bránil. Došlo k menšímu nedorozumění a nyní se cítil zodpovědný za můj dočasný stav.

„Zkus místnost C, tam by mohli mít někoho volného,“ řekl plešoun s jasně modrýma očima a potom pohlédl znovu na mapu. „Jen se ujisti, že budeš schopný se zúčastnit další akce.“

„Myslíš si, že mě trocha studené koupele ve špinavé vodě ublíží?“ ušklíbl se Viktor než mi pokynul, abych ho následoval. Předtím mě to nenapadlo, ale… V mysli mi proběhla jedna otázka - proč tady je modrooký plešoun, když nemá bílé vlasy? Nemělo se čistě jednat o lidi s genetickou chybou? Nebo si je oholil na důkaz prostestu? Ponořen do vlastních myšlenek nevnímal jsem cestu. Až když jsem vrazil do Viktora, který prohodil škodolibou poznámku, zda ho chci zase povalit na zem, jsem se vzpamatoval.

„Můžeš si ty poznámky nechat na někoho jiného?“ zaskřípal jsem zuby rozladěně, čímž jsem ho pobavil.

„Baví mě tě provokovat,“ mrkl na mě a já pohlédl stranou. Já ho tak nenávidím! Sebestřední blbec s dokonalým hlubokým hlasem, sakra!

Když jsme došli do oné místnosti C, všiml jsem si několika podezřelých pohledů zraněných zde. Spíše na mě tak nevraživě hleděli všichni. Propalovali mě pohledem a já věděl, že vědí nebo alespoň cítí, že mezi ně nepatřím. Upíral jsem pohled do země, ale nepomáhalo to. Jejich pohledy se do mě jeden po druhém vpalovali do kůže. Viktor si toho nejspíš všiml, proto mě chytil za ruku a zrychlil trochu krok.

„Hej, pošuku,“ oslovil nějakého doktora.

„Mé povolání je doktor!“ ozval se zlý hlas a když muž slezl ze židle, byl menší než já. Rychle jsem se díval nahoru. Aby zrovna doktor viděl mou barvu očí nebo vlasů jsem opravdu nepotřeboval. „Co je tohle za pošuka?“ zeptal se a vysloužil si tak nevraživý pohled od Viktora.

„Mirek, pošuku,“ řekl zle.

„Jsem doktor, vědátor!“ zahřímal malý doktor vzrušeně a vylezl na židli, aby byl vyšší než Viktor a vypnul hruď. „A ty mě můžeš nazývat jedině pane Frankensteine!“

„Někdo se trochu moc vžil do role,“ poznamenal Viktor a roztočil jeho židli tak, že malý mužík z ní spadl na zem.

„Tohle chování si vyprošuji!“ ozval se doktor.

„Raději nám dej nějaké osušky,“ protočil Viktor nad ním očima.

„Pche! To, že se dostaneš do přední linie, ještě nic neznamená, prcku! Ty nevíš, co je to válka, mladej! Já ano - já ji zažil!“ rozčiloval se mužík, když po nich obou hodil osušky.

„Nevěř mu - je to pošuk, který přišel o rozum a ztratil se v době minulého století,“ prohodil ke mně Viktor tiše, zatímco se utíral.

„A pokud si myslíš, že ti jenom utření pomůže, tak jsi tady pošuk ty, mladej - svlékat a okamžitě!“ rozkázal malý doktor. Viktor si jen odfrkl a otočil se k odchodu. To už po něm však malý doktor skočil a začal z něj sundávat oblečení násilím. Jen jsem odvrátil pohled.

„Tohle si vypiješ, skrčku!“ rozpěnil se Viktor, momentálně zahalený jen do osušky.

Představa, co ona osuška pod sebou skrývá, mi vehnala krev do tváře.

„A teď ty,“ přešel ke mně malý doktor, až jsem vypískl a udělal několik roků dál od něj, jinak by byl schopný strhnout oblečení i ze mně. „Nedělej drahoty, sakra! Stejně nemáš něco, co bych předtím neviděl,“ prskal otráveně. To by ses divil, pošuku! Už, už se na mě zase lepil a byl by schopný ze mě strhnout oblečení, kdyby ho Viktor v čas nezpacifikoval. Stejně jako já si nejspíš uvědomoval hrozbu, kterou by toto mé odhalení znamenalo pro mě i pro něj.

„Umí se svléknout i sám, zatracený starý perverzáku!“ rozohňoval se Viktor a vlekl ho, co nejdál ode mně. Daroval mi tak trochu času, takže jsem se rychle zabalil do osušky a pohotově si skryl vlasy i oči.

„Vědátora nemůžeš zastavovat od zkoumání!“ vykřikl mužík, když se Viktorovi dostal ze sevření a cupital rychle ke mně, aby jenom zanadával, že jsem byl také příliš pohotový. A já si v duchu oddychl, že jsem na pár dalších minut byl zbaven odhalení. Viktor po chvíli toho muže odvlekl daleko ode mě. Posadil jsem se na židli toho pošuka. Pořád jsem cítil ty nehezké pohledy v zádech. Vědí to. Proč Viktor tolik riskuje? Přijde o všechno, pokud se to někdo dozví, nebo se pletu? Trochu jsem se nahrbil.

Kdybych se narodil jako syn někoho jiného, změnila by se má celková situace?

Ucítil jsem ruku na svém rameni a váhavě jsem vzhlédl.

Viktor mě sledoval těma jasnýma, modrýma očima. A já, netuším proč, jsem zatoužil se v nich ztratit, utopit se v té velké hloubce, kterou skrýval jeden jediný pohled.

„V pořádku?“ zeptal se. Jen jsem přikývl. Sledoval jsem ho, jak si sedl vedle mě na postel. Z deky si vytvořil něco jako starou tógu, rozhodně pohodlnější, než být zabalený jako pytel. Ale já neměl na vybranou. „Neber pošuka vážně. Je trochu hodně výstřední,“ začal tiše. Neodvážil jsem se na něj podíval. Proč tolik riskoval? „Ale slíbil, že nám sežene něco teplého k jídlu. V tomhle ohledu se na něj dá spolehnout. I na učitele. Pořád vypráví o tom, co se děje za zdí. Nezávidím mu, že se tam musí vracet každý den. Být věčně pod přísným dozorem, věčně kontrolován generálem… a stejně jeho osud je stejný jako ten náš. Jen proto, že měl trochu štěstí a zaujal tu prohnanou bestii… jen proto, že jeho číslo bylo tehdy příliš velké. No, tak či onak, už se dost snížilo. Už ho moc často ven pouštět nebudou.“

Zmateně jsem se na něj podíval.

„Co tím myslíš?“

Viktor na mě upřel opět ten pohled modrých očích. „Dostal podmínku - když se jeho číslo sníží příliš, bude tady muset zůstat do své smrti, stejně jako my. On si mohl užívat dočasnou svobodu. Jen je škoda, že si za tu dobu stihl najít i brejlatou ženu a mít s ní rodinu… To mu nezávidím.“

Mlčel jsem.

Učitelovo číslo je až tak malé? Takže to… jak říkal, že nebude ve škole, kvůli prohlídkám… myslel tím tohle? Proč by ale lhal? Proč by v první řadě chtěl učit děti s brýlemi? Povzdychl jsem si.

„Ani bych se nedivil, kdyby někomu tam nahoře přeskočilo a nezačal by sem házet i lidi s brýlemi, kteří předtím žili normálně mimo zeď… jen  proto, aby měli koho i nadále lovit,“ zašeptal Viktor a lehl si na postel. Opřel si ruku o čelo a zíral do zdi. „Nebo proto, že by jim nebyli dostatečně dobří pro jejich budoucí plány,“ dodal tiše.

Vyslovoval své myšlenky nahlas a bez ostychu.

Vstal jsem ze židle a přešel k němu. Podíval jsem se na něj seshora. „Myslíš si, že je to možné?“ zeptal jsem se jen. Opět se naše oči setkaly.

„V tomhle světě je možné cokoliv, bohužel,“ řekl jen a přetočil se na bok, ke mně zády. „Být tebou raději odsud rychle zmizím.“

Jen jsem přikývl.

Potom jsem se zamračil.

„Co chceš na oplátku?“ zeptal jsem se. Chvíli mlčel, než se na mě trochu pootočil.

„Hm?“ naklonil hlavu na stranu.

„Za tohle,“ poukázal jsem na deku, abych mu osvětlil situaci. Zamrkal, zamyslil se a potom si vzpomněl.

„Aha, tohle,“ zabrblal. Opět se ke mně otočil zády a znovu si lehl. „Nech to plavat, stejně je to hloupost.“

„Viktore, no tak,“ oslovil jsem ho a chtěl ho chytit za rameno, abych ho na sebe otočil.

Jen mou ruku odstrčil.

„Řekl jsem nech to plavat,“ řekl tiše, ale trochu chladně. Opět kolem sebe vytvářel bariéru, do které jsem měl zapovězeno vstoupit. Nemohl jsem to tak snadno vzdát.

„Pomohl jsi mi, tak udělám, co jsem slíbil,“ nedal jsem se odbít. Najednou se znovu posadil a díval se někam daleko před sebe, na něco, co jsem já neviděl. Potom se na mě koutkem oka podíval. Než jsem si to uvědomil, popadl mě za deku, která mě zakrývala, a uzemnil mě pod sebou na posteli. Neodvažoval jsem se pohnout.

„Skutečně?“ zeptal se jen.

Váhal jsem. Děsil mě. Ale byl to slib.

Přikývl jsem.

Sledoval jsem jeho vnitřní boj. Trochu se ke mně snížil.

Ještě chvíli zaváhal, než zašeptal: „Jsou to jen dvě věci.“

Přikývl jsem. Srdce se mi rozbušilo o něco rychleji. Trpělivě jsem očekával jeho další slova, zatímco on mě bedlivě sledoval očima lovce.

„První věc - brzy zase přijdeš,“ řekl tiše. „Chci vědět více o světě za plotem, o lidech za ním, o tobě, o všem.“

V duchu jsem si oddychl. Přikývl jsem. Tohle bylo jednoduché. Dokud někdo nezadělá díru v plotě, stejně bych sem chodil každý den, kdy by se mi zachtělo - zákaz nezákaz.

„A ta druhá?“ zeptal jsem se.

Sotva jsem svou otázku vyřkl, postřehl jsem, že se přiblížil o něco blíž. Naše rty se spojily v jemný, lehce neohrabaný, přesto trochu intenzivní polibek. Aniž bychom si to uvědomili, zavřeli jsme oči.

Jeho stisk na dece trochu povolil, když se snížil o něco víc, aby polibek prohloubil. Po krátké chvíli však polibek přerušil a já nevěděl, kam s očima a co s rukama. A on očividně také.

„Tohle... bylo za to posledně,“ řekl s pohledem stranou a s tvářemi zarudlými. Jen jsem stydlivě přikývl. Rty mi doposud hořely.

Cítil jsem, že mě k sobě přitáhl a objal. Nemohl jsem se přimět k tomu obejmout ho také. Jinak by mi mozek nejspíš vyletěl z hlavy. Zavřel jsem oči, když se opět přiblížil. Tentokrát mě nosem polechtal ve vlasech a já cítil jeho dech na své kůži.

„Dávej na sebe tam venku pozor,“ zašeptal mi do vlasů.