Sledoval jsem lidi kolem mě, jak se připravují na poslední, rozhodující bitvu. Vypočítávali všechny možné kroky mé matky a jak jim předejít, aby můj plán vyšel. Nejednou mě vyzvali, abych sdělil svůj názor. Upřímně – moc mi to nešlo, ale vypadali, že ocenili jakoukoliv mou radu. Především, co se týče výzbroje, zkušeností a počtu lidí v odboji. Připadal jsem si jako špeh a zrádce v jedné osobě. Neměl jsem právo zradit vlastní lidi, ale oni neměli právo zradit je v první řadě.

Proto se také stalo, že jsem po chvíli utekl a schoval se, překryl si uši a přál si, aby to všechno už skončilo. Nejsem hrdina ani voják. Jsem jen obyčejný student… Nemám tady co dělat. Neměl bych tu vůbec být. Jak se potom mám matce podívat do očí… Nemám právo chtít odpovědi, když sám vytvářím zbytečné otázky pro ostatní. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl, snaže se myslet.

„Mirku?“ slyšel jsem něčí hlas a škubl s sebou. Otočil jsem se a viděl Viktora. Chvíli mě sledoval, než se posadil za mě a beze slova mě objal. „Děkuji.“

Opět jsem na něj zmateně pohlédl.

„Ani to prosté ‚děkuji‘ nevyjádří všechen dík, který vůči tobě budeme mít. Jdeš proti vlastním rodičům, proti lidem, ke kterým patříš… a nežádáš nic na oplátku. Ne každý by to zvládl s tak klidnou myslí, jako ty.“

„Pleteš se,“ zašeptal jsem jen. „Vůbec nemám klidnou mysl,“ dodal jsem skoro plačtivě. Objal mě o to pevněji.

„Nemusíš jít do hlavního boje,“ připomněl mi.

„Ne, můj plán by potom neměl smysl, kdybych tam nebyl taky,“ zašeptal jsem znovu. Viktor mlčel, než mě přiměl se na něj podívat. Jemně mi utřel slzy z víček a políbil na rty. Vypadal, že chce něco říct, ale nakonec se jen ke mně více přitiskl a mlčel, hladě mě po ruce.

„Máš strach?“ zeptal jsem se po chvíli ticha, když jsem se o něj opíral. Viktor tu chvíli ticha neporušil ještě pár vteřin.

„Ano,“ řekl upřímně. „Mám strach, že o tebe přijdu. Ať už to vyjde, nebo ne, přijdu o tebe. Je vyloučeno, aby tomu bylo jinak… a proto mám strach.“

Propletl jsem naše prsty.

„Pokud ano, najdu způsob, jak budeme moci být zase spolu,“ řekl jsem odhodlaně a otočil se na něj. „Počkej rok, potom tě najdu. Slibuji.“

Viktor se smutně usmál. „Rok je zatraceně dlouhá doba.“

„Možná to nebude tak dlouho trvat. Mezitím budeš moci učinit něco pro sebe a ostatní.“

„Nevyslechnou mě.“

„Když dáš Vůdkyni dobrou záminku, aby tě vyslechla, učiní tak. A pokud to půjde podle plánu, nebude mít jinou možnost.“

„Myslíš?“

„Vím to,“ odvětil jsem po chvíli. „Nebude mít jinou možnost. Nemůže přijít o elitu národa.“

Oba jsme se zasmáli.

„Takže… za rok si mě vezmeš?“ zeptal se Viktor s neodolatelným úsměvem. Přetočil jsem nad ním očima, abych skryl rozpaky.

„Proč sem zase taháš svatbu?“ ušklíbl jsem se.

Úšklebek mi hned vrátil. „Protože si tě vezmu,“ řekl rozhodně.

„Co když nebudu souhlasit?“

„Ale vím, že budeš,“ prohrábl mi vlasy.

„Pořád jsi mě ale nepožádal o ruku,“ zakřenil jsem se škodolibě. „Nejdříve jsou zásnuby, potom se až mluví o svatbě.“

„Počkáš na mě rok? Nemám prstýnek,“ usmál se nejistě.

Vyprskl jsem smíchy.

„Nebo počkej,“ poklepal mi na rameno, rychle se zvedl a šel za roh. Našpulil jsem pusu. Připravil mě o to příjemné teplo na zádech. Po chvíli se vrátil a přinutil mě si stoupnout. Když si potom klekl a pronesl ta tři jednoduchá slova, zůstal jsem jen tiše civět na jakýsi železný kroužek v jeho ruce. Musel jsem se usmát.

Nemohl jsem mu zkazit tu velkou radost v očích tím, že bych odpověděl jinak než: „Ano.“

Viktor se zaradoval, popadl mě do své náruče a políbil. Div jsme oba nespadli pod tou jeho radostí na zem. Také jsem ho pevně objal, když mi konečně dal prsten na ruku.

„Ber to jako slib,“ řekl jsem mu tiše do ucha.

„Slib čeho?“ zeptal se stejným způsobem.

„Že jsem jenom tvůj,“ zašeptal jsem svůdně. Pozorovat, jak se mu tváře barví do ruda, mě rozhodně uspokojilo. Raději odvrátil rozpačitě pohled. Potom mi předal stejný kroužek. Nyní byla řada na mě, abych zrudl.

„Měl bys… to udělat taky,“ špitl stydlivě a vyhýbal se mi pohledem. Div jsem se nervózně nerozesmál. Přiměl jsem ho se na sebe podíval, smyslně jsem se mu zahleděl do očí a hluboce ho políbil.

„S radostí,“ řekl jsem tiše, než jsem mu také navlékl železný kroužek na prst a stiskl jeho ruku. Vesele se usmál a přitulil se, jako kočka. Div nezačal i příst. Prohrábl jsem mu vlasy. Byla to možná jen drobnost, ale ta ve Viktorově světě měla velkou váhu.

„Opovaž se přede mnou utéct,“ ušklíbl se.

„To bych měl spíše říct já,“ úšklebek jsem mu vrátil. „Zkus se zpozdit jenom o den, manžílku.“

„To se neboj, budu dočasný,“ sevřel mi Viktor vlasy mezi prsty. „Abys mi náhodou nechtěl utéct první ty.“

„Pokud bys mě stíhal, jako lovec kořist, pak klidně,“ zašeptal jsem proti jeho rtům. Ušklíbl se o něco víc a sevřel mě o to pevněji ve svém náručí.

„V tom případě tě budu stíhat, jak nejlépe dovedu,“ mrkl na mě.

Pro někoho možná tento akt neměl nějakou moc velkou váhu, pro nás měl ale velkou. Navzájem jsme si dali slib, který jsme chtěli za každou cenu dodržet. Ale času, který bychom chtěli trávit spolu, jsme v tu chvíli neměli na rozhazování. Poslední pohled, poslední polibek, poslední pevné objetí, poslední ujištění a poslední slib, že se znovu setkáme.

Potom pomalu pustil mou ruku a vzdálil se ode mě na pár kroků, kráčeje pozadu. Věnoval mi poslední úsměv. Ještě nebyl čas na poslední slova. Ale i ten čas se rychle přiblížil. A mnohem rychleji, než jsem plánoval.

Protože jen během pár minut byli všichni připraveni na poslední bitvu. Možná, že jsem stál vedle Viktora, ale za celou tu dobu mi nic neřekl. Všichni znali plán. I ten, který by nastal, pokud by první plán nevyšel. Nevím, jaký plán bude mít matka, ale musel jsem se modlit, že ho moc promyšlený neměla. Když učitel zavelel k odchodu, všichni ho následovali. Jen já a Viktor jsme zůstali na schodech, kryti před ostatními. Přišel čas na poslední slova. Sevřel jsem ruce v pěst, odhodlaný slyšet cokoliv.

Viktor se na mě nepodíval. Stál ke mně zády. Nevím, jakou tvář měl, když ta poslední slova řekl. Ale jeho hlas zněl tiše a zlomeně. Zabolelo to, když řekl

„Nezastavuj mě,“ řekl Viktor jen, než se spolu s ostatními vydal na místo, kde právě dorazila i má matka. Mohl jsem bezbranně přihlížet, jak jdou smrti naproti. Co jsem mohl dělat? Jen čekat. Čekat na správnou chvíli. A doufat, že se Viktorovi nic nestane. Nejsem stvořený k vedení ani k boji, ale pokud jde o plány – snad mám nějakou naději.

Zaryl jsem si nehty do rukou.

Vše záleží na tomto posledním střetnutí…

Když byli konečně mimo můj dohled, vydal jsem se za nimi. Dával jsem pozor, aby mě nějaký voják nezahlédl. Můj plán spočíval hlavně v tom, že o mně nikdo vědět nebude dřív, než nastane ta pravá chvíle.

Slyšel jsem, jak se matka a Viktor dohadují. Neslyšel jsem začátek ani celé věty, jen útržky, které ke mně přinesl vítr. Jak jsme plánovali. Viktor s ní zkusí vyjednávat. To matka odmítne. První bod splněn. Potom ji Viktor nazval slabou, aby ji vyprovokoval k boji s ním. Druhý bod splněn. Srdce mi bilo o to hlasitěji, když jsem si představil matčin šílený úšklebek předtím, než se vrhla proti odpadlíkům. Netrvalo dlouho a já viděl, jak je ladně zabíjí ostřím mečem. Chtěl jsem tam běžet a přitom jsem se musel sám zastavit. Ještě není můj čas!

„Bojuješ se mnou, bestie!“ slyšel jsem Viktorův křik, když jsem viděl, že se proti ní rozběhl. O to překvapenější jsem byl, když i matka reagovala podle mého plánu.

„V tom případě bojuj,“ zasmála se a hodila mu nějaký meč. Viktor ho moc dobře znal. Nejednou s ním bojovala právě s meči. Jenže tentokrát měla matka i zbraň. S tím jsem nepočítal…

Když se Viktor přiblížil příliš, střílela po něm a šíleně se smála.

Prsty jsem sevřel roh polorozpadlé budovy, abych za nimi neutíkal už nyní. Měl jsem strach. Matka reagovala šíleněji, než jsem si myslel. Smála se a její útoky byly bezchybné a silné. Viktor proti ní prohrával dřív, než jsem předpokládal. Přiblížil jsem se ještě o něco víc. Byl jsem od nich jen pár metrů. Viděl jsem, jak vojáci míří na zraněné odpadlíky hlavněmi svých zbraní, ale v tom je zastavil můj otec.

„Vyčkejte na rozkaz,“ řekl jen.

Když si mě všiml, rychle odvrátil pohled. Postavil se trochu jinak, aby mě zakryl. Už se na mě nepodíval. V duchu jsem mu za to poděkoval. Opět jsem se o něco přiblížil. Byl jsem už jen kousíček od bojiště a s hrůzou sledoval zraněnou matku a Viktora, jak pořád útočí proti tomu druhému, zatímco se matka šíleně smála.

„Už máš dost?“ smála se.

Udeřila o něco silněji a Viktorovi vypadl meč z rukou. Zatajil jsem dech, když ho udeřila pěstí do břicha a podkopla mu nohy. Viděl jsem, že otec stiskl křečovitě svou zbraň mezi prsty. Viktor spadl na záda a ona se postavila rozkročmo nad ním, špičkou meče míříc na hlavu.

„Jaká škoda, byla to zábava,“ řekla matka se širokým úsměvem. „Pozdravuj svoje bratry a sestry, Viktore.“

„Jdi k čertu,“ zavrčel na ni Viktor zle.

Rozběhl jsem se rychle k nim, když se matka jen ušklíbla v odpověď a zvedla meč nad hlavu. Viktore!

Počátek zimy 2067.

Rozhodující bitva s odpadlíky, která nabrala nepředvídatelných obrátek díky mému plánu. Nikdo netušil, jak to všechno dopadne. Snad podvědomě jsme si přáli, aby můj plán vyhrál, aby byl bez chyby. Ale ani já jsem nemohl vzít v potaz všechny činitele a aktéry v onom plánu. Nemohl jsem předvídat všechny jejich kroky.

Přestaňte!“ zakřičel jsem a viděl jsem, jak matka vykulila oči a ihned ztuhla v pohybu, špička meče sotva kousek od Viktorovy hlavy. Oddychl jsem si. Ještě kousek a…

Pomalu se na mě podívala. Nevěřila vlastním očím. Ani otec s tím očividně nepočítal. Pustil čepel svého meče a čekal, co se bude dít dál, spolu s ostatními.

„Mirku… Co tady děláš?“ zeptala se matka tiše, šokovaně na mě hledě.

„Prosím, přestaň…“ zašeptal tiše s pohledem k zemi, „matko.“

Viktor na mě chvíli jen zaraženě hleděl. Nemohl jsem se mu podívat přímo do očí – bál jsem se, co by se mu v nich zobrazilo. Co se mu nyní honilo hlavou, když si uvědomil, s kým měl doposud tu čest? Všechno záleželo právě na tomhle okamžiku… kdy pravda vyjde najevo v tu nejhorší možnou chvíli. Ale bylo tohoto okamžiku potřeba. Bude následovat náš plán nebo z něj vycouvá?

O to větší překvapení pro mě bylo, když se Viktor rychle překulil a vzdálil se od mé matky, utíkaje ke mně. Promiň, Viktore, že jsem tě tak sobecky využil ve svůj vlastní prospěch, jak otevřít matce oči. Máš plné právo mě nenávidět…

Viktor mě popadl za paži a zkroutil mi ji dozadu. Druhou ruku mi přiložil čepel ke krku a vyzývavě pohlédl na mou matku.

„Myslím si, že teď bude vhodná doba zvážit možnost vyjednávání, bestie,“ zasyčel zlostně. „Nechceš přece přijít o své jediné dítě.“


Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 13
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.