„A co já s tím?“ přerušila ten jeho monolog matka chladně, a tak hlasitě, že jsem ji slyšel i já. Muže, který s ní mluvil, tím nejspíš překvapila, mě však nikoliv. Matka je známá pro svou chladnou masku a pokojnou mysl. A když jde o vyjednávání, nenechává nic náhodě. Má vždycky plán, který se splní do posledního bodu. I za cenu ztráty vlastních lidí je schopna dokončit každý plán nebo misi.

„Cože?“ zavrčel muž vztekle.

„Na tvém místě bych spíše hledala únikový východ, jinak ti přesně za třicet vteřin hlavou proletí kulka, ty násilnické hovado,“ slyšel jsem panovačný hlas své matky.

„Cože?“ vydal ze sebe muž znovu.

„Podmínky? Nenech mě se ti vysmát. To já tady určuji pravidla,“ zavrčela matka hrozivě do telefonu.

„Bestie,“ zavrčel muž. To byla poslední slova, než jsem slyšel výstřel a rozbití skla. A poté ženský hlas. Žena vedle mě se vzdálila a její křik se vytrácel. Muž, který doposud kolem mě kroužil, vztekle zaklel. Slyšel jsem, že nabíjí zbraň, ale tichá kulka ho nejspíš našla dřív, protože i on se po chvíli zhroutil k zemi. Slyšel jsem však tiché zvuky přicházející od země. Byl naživu a nejspíš měl křeč.

„Percy,“ slyšel jsem tichý chroptící hlas ženy nedaleko ode mě. Nehýbal jsem se. Obával jsem se, že je tam ještě někdo další. Ale jiné střely nepřicházely, ani hlasy jsem neslyšel. Co se stalo? Dostaly je jednotky, které sem matka vyslala ve chvíli, kdy zjistila, že je někdo v domě, nebo že někdo zničil zámek? Dům byl tichý jako hrob.

Konečně jsem zaslechl nějaké hlasy a několik kroků, těžkých kroků. Chvíli na to mi byl navrácen zrak a ruce rozvázány.

Muži vedeni mým otcem prohledávali zbytek domu, aby zjistili škody a ujistili se, že nikdo nezůstal v domě. Otec se na mě starostlivě díval, než ke mně spěšně přišel a pevně mě sevřel v objetí. Pevný stisk jsem mu oplácel. Klepal jsem se.

„Nikdo další tady není, paní,“ spatřil jsem uniformovaného muže na schodech.

„Dobře,“ slyšel jsem poté přísný hlas matky a posléze rázný klapot jejích podpatků, když vkročila do domu. Odvrátil jsem pohled, když jej vrhla na mě. „Kde je chůva?“

„Poslal jsem ji pryč,“ zašeptal jsem tiše.

Matka se zamračila, přešla ke mně a vlepila mi facku, v očích chladný pohled. „Když ti obstarám chůvu, mám pro to nejspíš nějaký pádný důvod!“ zahřměla zle a pevně mi stiskla rameno. „Kdybychom nedostali zprávu, že se sem někdo dostal, uvědomuješ si, jak by to mohlo skončit? Uvědomuješ si, co se mohlo stát?!“ zatřásla se mnou. Zuřila. Chtěla mě jistě udeřit víc. Ale jedna facka bohatě stačila. Ten hněv si ponechá v sobě… a vypustí ho až na bojišti.

Matka zhluboka, znaveně vydechla. Poté mě pevně sevřela v objetí a tiskla si mě na prsa, bráníce mi v dýchání.

„Hlupáku,“ zašeptala mi tiše do vlasů, které potom pomalu prohrábla. „Nemůžeme o tebe přijít… Kde jsi vůbec byl?“

Jen jsem tak stál – nemohl jsem jí objetí vrátit. Chůva by mi nijak nepomohla. A kdybych zůstal tady, jen bych jim to ulehčil. To jsem jí však říct nemohl. Nemohl jsem jí říct, kde jsem byl. Neumím si představit její nynější reakci, kdybych jí pověděl pravdu.

„Venku,“ řekl jsem jenom tiše. Nemohu jim nic říct. Rozhodně ne nyní…

Matka po chvíli vydala rozkaz, aby omráčené vetřelce v křečích odvedli z jejích očích, jinak je zabije. Svou výhružku by jistě s radostí splnila. Ale mě bylo jasné, že je musí vyslechnout, aby se dozvěděla, proč to udělali.

„Paní, myslíte…?“ začal muž v uniformě na schodech, ale matka ho zdviženou rukou umlčela, pořád mě objímajíce.

„Vyřešíme to, až se vrátím,“ řekla přísně jen.

Muž zasalutoval. Poté odešel.

„Kailo,“ oslovil můj otec matku starostlivě. Když všichni odešli, na krátkou chvíli se mi zdálo, že má matka v očích slzy.

„To nic, je v pořádku, a to je hlavní,“ zašeptala má matka tiše. Prohrábla mi pomalu vlasy a stiskla mě o to pevněji. „Je v pořádku.“

Otec se zamračil. „Kailo,“ řekl znovu, ale matka nereagovala. „Vrchní generále!“ oslovil ji najednou přísně, až s sebou matka trhla. Pomalu, s prázdným pohledem k němu vzhlédla. „Jak naložíme se zajatci?“

Matka chvíli mlčela, než jako robot bez citů řekla: „Vyslechneme je, a pokud nám nebudou k užitku, odstraníme je. Vyvěsíme jejich těla před naše hranice, jako hrozbu pro ostatní stejně smýšlející. Pokud budou k užitku, využijeme je do poslední částice jejich těl.“

Otec si povzdychl.

Přešel k ní a pevně ji objal. „Už je lépe?“ zeptal se tiše.

Matka přikývla. „Díky, Jeremy. Už je to v pořádku,“ zašeptala.

Velitelka ozbrojených jednotek nemůže zaváhat nebo ukazovat strach, ba i dokonce city jsou pro ni zakázané. Musí zůstat tou silnou osobností, ke které každý vzhlíží. Ale matka je jenom člověk – má city. A otec tohle udělal proto, aby ji připomenul, jak důležitou roli její postava představuje v dnešní společnosti. Musí zůstat silná a bezcitná až do konce, dokud na její místo nenastoupím já.

Musí zůstat vzorem pro všechny.

Podívala se na mě. Chvíli mě mlčky sledovala, než kolem mě prošla. „Vracíme se. Dáme ti sem stráže. Ty laskavě neposílej pryč,“ řekla slabým hlasem, než odešla.

Otec si povzdychl.

„Matka má pravdu – tohle byla opravdu hloupost,“ souhlasil.

„Jeremy!“ slyšeli jsme přísný hlas.

„Měj se,“ poplácal mě po rameni soucitně a prošel kolem mě.

„Otče!“ zavolal jsem za ním a on se na prahu otočil. Zaváhal jsem. Měl bych…? „Buďte opatrní,“ dodal jsem jen tiše. Jsem srab.

Otec se pousmál a přikývl. „Díky. Měj se,“ řekl znovu a odešel. Netrvalo dlouho, než systém domu znovu naběhl a dům si sám ihned sjednal opravu a ochranu. Jedině krvavé skvrny na zemi dokazovaly, že tady k něčemu došlo. Ale i ty byly po chvíli vyčištěny. Nyní nic nenasvědčovalo tomu, že tady k něčemu někdy došlo.

Roztřeseně jsem konečně vydechl.

Percy. Jméno jednoho z lidí, kteří mě přepadli. Když mi byl navrácen zrak, jen koutkem oka jsem je spatřil venku. Co byli zač? Nevypadali na odpadlíky – bílé vlasy jsem rozhodně nespatřil. A předtím jsem neměl odvahu se zeptat, kdo to byl. Srdce mi nejistě bušilo. Co byli vlastně zač?

Tu noc jsem nemohl usnout, už zase. Tentokrát to však nebylo kvůli horečce, ale strachu o rodiče a Viktora. A taky o vlastní život. Hlídka sice na rozkaz mé matky přišla, ale rozhodně ti muži nebyli rádi, že místo volného večera musí hlídat syna své velitelky. Chtěl jsem jim říct, aby odešli, ale to by matku jedině rozzuřilo. Když už se mi pomalu dařilo usnout, slyšel jsem nějakou melodii. Nejistě jsem přijal příchozí hovor.

„Už spíš?“ usmál se na mě otec. Jak nečekané – když už se mi rozhodnou čirou náhodou zavolat, je to jen otec. Spíše jen holografická napodobenina otce. Prázdná schránka bez duše. Zakroutil jsem nad jeho otázkou hlavou – pochopitelně. „Matka se bála, že bys měl problém usnout.“ Pochybuji.

„Nic se neděje, všude klid,“ řekl jsem jen. Přikývl.

„Zítra bys měl jít do školy, ať moc nezameškáváš. Ve zprávách bys měl mít učivo, které tví spolužáci probrali, tak by bylo dobré si ho přečíst.“

„Rozumím.“

„A taky přijali nového učitele na chemii.“

Zamračil jsem se. „Proč?“ zeptal jsem se. Otec pokrčil rameny.

„Asi tvůj bývalý učitel dostal lepší práci někde jinde.“

Stiskl jsem ruce pevně v pěst a svraštil obočí.

„Mirku?“

Proč lžeš? Proč si hraješ na nevinného, co nic neví? „Co když žádnou lepší práci nedostal?“ zeptal jsem se nahlas, aniž bych si to uvědomil.

„Mirku,“ slyšel jsem náhle přísný hlas otce a konečně jsem se vzpamatoval. Viděl jsem, že se mračí. „Řekl jsem, že tvůj bývalý učitel asi dostal lepší práci. Nevím to jistě. Je to jenom spekulace, která je pro mě nejvíce pravděpodobná. Až budeš ve škole, můžeš se na to zeptat spolužáků.“ Potom se trochu pousmál. „Nezameškávej školu, dobře?“

Na chvíli zavládlo mezi námi dvěma ticho. „Rozumím,“ řekl jsem jen. To byla tak vynucená slova, až to bolí.

„Matka tě pozdravuje.“

Další vynucená slova. „Taky ji zdravím.“

„Musím už končit – za chvíli budeme mít jednání,“ řekl otec a už se chtěl odpojit.

„Tati,“ oslovil jsem ho ještě a on na mě zamrkal.

„Ano?“

„Co když… Co kdyby se někdo jiný dostal na území odpadlíků? Co kdyby se odpadlíci dostali sem k nám a zamaskovali by se? Co by se s nimi stalo?“

Můj otec mlčel. „Je to nemožné. Ale abych zodpověděl tvou otázku – našli bychom je a zlikvidovali. To je naše práce. Oni nemají dovoleno mísit se s našimi lidmi. Mohou nás nakazit, proto je musíme udržovat v karanténě.“

„Spíše v kleci jako nějakou zvěř?“ zeptal jsem se drze.

„Mirku,“ oslovil mě nyní přísně, „nebuď drzý.“

„Nejsem drzý, jen říkám, co mě-…“

„O tom si promluvíme jindy.“

„Proč? Proč vždycky, když se ptám na něco důležitého ty i matka od toho utíkáte a říkáte, že se to vyřeší jindy?“

„Tenhle tón si vyprošuji-…“ začal otec přísně.

„Proč prostě nedokážeš zodpovědět ani jednu mou jedinou otázku, aniž bys nedostal povolení od matky?“

Otec na mě zůstal tiše hledět. Ano, přehnal jsem to. Ale musel jsem to říct. Slyšel jsem nějaký hluk v pozadí. „Jeremy, co se děje?“ slyšel jsem hlas matky.

Otec mlčel a chvíli se díval na svou obrazovku. „To nic. Jen otravný hovor od člověka, co se neumí chovat,“ řekl chladně a hovor vypnul. To zabolelo. Zaryl jsem si nehty do kůže. K čertu! Proč prostě nemůže odpovědět na jedinou otázku sám za sebe?! Udeřil jsem několikrát do polštáře, abych si vybil zlost. Proč na všechno potřebuje zatracené povolení od matky?! Kdy přestal myslet sám za sebe a stala se z něj loutka?

„K čertu!“ zakřičel jsem do polštáře zle.

Netuším, jak dlouhou dobu poté jsem zůstal jen tak tupě hledět na zeď a nevnímal čas. Kdy jsem se tak moc odcizil svým rodičům? Kdy jsem přestal splňovat podmínky vhodného syna? Kdy jsem ztratil nálepku tupé, slepé ovce, která se nechá vést vlčicí? To, co vybudoval můj předek, matka už dávno překonala. Nemusí zacházet do takových extrémů, a přesto se v nich snad vyžívá…

Neměl jsem ponětí, že události, které měly přijít, byly pouhou předzvěstí pro mnohem horší tragédii, než se mi tehdy zdálo. Byl jsem naivní a hloupý. Příliš jsem důvěřoval. Nyní toho lituji…

Zaujal mě nějaký hluk.

Líně jsem vstal z postele a podíval se ven. Jen šokovaně jsem sledoval budovu hlavního velitelství odboje v plamenech.

Budovu, ve které bylo plno lidí – včetně mých rodičů.