„Co třeba tam, jestli to ví matka…? Co třeba tam, že jsi mi celou tu dobu lhal a snažil se mě přesvědčit, že má matka pravdu…?“ zeptal jsem se tiše a přešel jsem k němu. Vztekle jsem ho popadl a stáhl dolů k sobě z auta. „Co třeba tam, že jsi mi to vůbec mohl říct, když moc dobře víš, že jsem sem pravidelně chodil?!“ zakřičel jsem mu do obličeje. Poklidně mě sledoval a nechal mě, abych se vyzuřil.

Ostatní na nás jen tiše hleděli.

Otec se ke mně snížil a šeptal.

„Matka to pochopitelně neví. Jak by ona řekla – mí předci mi určili cestu. Jako její předek se rozhodl, že odpadlíky vyhladí, můj otec s matkou je zásobovali zbraněmi a jídlem. Následuji jejich cestu. Matka o tom neví, jinak by mě nejspíš zabila za zradu. A ani odpadlíkům jsem neřekl, kdo je má žena nebo můj syn. Doufám tedy, že jsi použil rozum a neřekl jsi, kdo jsou tví rodiče. Protože pokud ano, a oni si velmi rychle dají dvě a dvě dohromady, jsme oba mrtví během chvíle. Uvědomuješ si to?“

Pomalu jsem se uklidňoval. „Tak natvrdlý opravdu nejsem,“ řekl jsem dotčeně, ale praštil jsem ho do nosu. „To ale neznamená, že jsi měl právo lhát!“

Otec se držel za nos a vytáhl kapesník. Tekla mu krev, ale nenadával. „Máš pravdu – neměl jsem to zatajovat,“ uznal po chvíli, když zaklonil hlavu dozadu. „Ale musíš si uvědomit, že člověk mého postavení by jen stěží mohl vyváznout, pokud by tohle prasklo.“

„Takže…“ začal jsem zděšeně. „Byl jsi to ty, kdo je propašoval do hlavní budovy, aby tam mohli odpálit bombu?“

„Bylo to potřeba,“ řekl otec klidným hlasem po chvíli.

Co bylo potřeba?!“ zakřičel jsem na něj. „Nechat mnoho lidí zemřít, kdybyste se čirou náhodou nedostali v čas ven?“

„Nekřič, prosím tě, nebo pojďme někam jinam. Nerad bych se hádal zrovna tady.“

„Proč ne? Co ještě skrýváš?! Jsi snad taky odpadlík?“

„Ne, ale nepotřebuji, aby na nás všichni hleděli takhle!“ zakřičel na mě nyní on a rozmáchl se rukami. Až poté jsem postřehl pohledy všech, kteří nás doposud tiše sledovali. Po chvíli se dali zpátky do práce. „Jistě chápeš, že nejsi jediný, kdo už delší dobu riskuje. Ale jsme blízko k cíli.“

„Tím, že jim pomůžeš zabít vůdkyni?“ zeptal jsem se zle. To ho zarazilo.

„Není… potřeba, aby zemřela. Stačí, když ji sesadíme,“ zašeptal.

„Oni to očividně vidí jinak.“

Otec se zhluboka nadechl, aby něco řekl, místo toho mě jen popadl a tahal pryč i přes můj protest. Zle zasyčel na Viktora, aby nás nenásledoval. K mému překvapení ho Viktor poslechl, ale doprovázel mě zmateným pohledem. Vyšli jsme s otcem ven, daleko od ostatních vojáků, které odehnal se slovy, že to není jejich starost. Když se pozorně rozhlédl po okolí a ujistil se, že jsme skutečně sami, konečně mě pustil.

„Takže?“ překřížil jsem ruce na prsou.

Otec se pousmál. „Moc dobře víš, jaká je tvá matka – hrdá na svého otce, který tohle všechno způsobil. Ale zároveň ho nenávidí za břemeno, které na ni uvalil. Mohu říct, že jsem stejný. Proč zrovna mému otci se zželel osud těchto lidí? Proč tehdy riskoval a zemřel velmi brzy? Protože znal pravdu, kterou znám já i tvá matka. Oba víme, že odpadlíci se od nás nijak neliší, jen mají světlé vlasy a nepotřebují brýle. Co je však nejhoršího na tom všem… když se Vedení někdo znelíbí, rozhodnou se z něj udělat také nepřímo odpadlíka. Nenápadně navýší jejich počet a mezi ně se dostane obyčejný člověk. Aby se tak stalo, musejí zabít dva odpadlíky najednou. Započítá se jen jeden a ten, který je zde nový, dostane číslo toho předešlého. Ale nenese stejné označení jako oni. To je to, co se stalo s tvým dědečkem.“

Zmateně jsem na něj hleděl. „Cože?“ vydal jsem ze sebe jen.

Zpod bundy vytáhl nějaké zařízení, něco v něm hledal. Spustil přehrávání a zavřel oči. Ten soubor nejspíš znal už nazpaměť. Nebo si ho nepřál vidět znovu, když už ho matka přinutila to nahrát, jak vyplývá z úvodu videa.

Všiml jsem si data v rohu. Stalo se to… před týdnem?! Proto mi dali chůvu, aby dohlížela, že se sem nedostanu, když se tohle mělo dít?!

Viděl jsem matku, jak nechává otce stoupnout si o jeden, pak o dva kroky dál, dokud nebyla spokojená.

„Důkaz pro Vedení, pochopitelně,“ řekla muži s pytlem na hlavě, který se nejspíš šeptem předtím staral, co se to děje. Jen tiše přikývl a byl i dál tichým zajatcem. Matka se vedle něj usadila a přehodila nohu přes nohu. Řekla přesný rok, den a hodinu. Sundala muži pytel z tváře a starý muž jí věnoval přísný pohled, který zdědila matka po něm. Řekla jeho plné jméno a já si to konečně uvědomil. Dědu převáželi takhle? Proč? Pohlédl jsem na otce, ten ale nijak nereagoval, pořád oči zavřené. „Jste obviněn z velezrady a z desetiletí schovávání, úlevě na daních a rozšiřování falešných informací po celém světě, dále také ze spolupráce s odpadlíky, která se rovná zbavení hodnosti a veřejnou smrtí! Avšak…“ matka k němu konečně vzhlédla. „V důsledku i tvých předešlých provinění, coby vrchního generála odbojové jednotky, jenž spadl a dosadil mě na své místo, rozhodla jsem se jinak. Popravím tě sama, na místě, které jsi tolik miloval, které jsi chtěl zachránit, když jsi přišel o rozum.“

Muž mlčel, ale najednou se vřele usmál. „Takže i ty jsi pořád zaslepená vlastní prací? Nedivil bych se, kdyby tě vlastní syn jednoho dne zvrhl…“ zašeptal starý muž tiše. Matka mu prudce zkroutila ruku za záda, až sténal bolestí, ale ona klidným hlasem podotkla, že ještě neskončila. Po chvíli ho pustila. Starý muž dostal do zkroucené ruky křeč.

„Vedení bude předán tento záznam, na kterém tě sama odsoudím. Je to speciální úkol, který byl svěřen právě mě, abych je utvrdila ve víře, že jsem jim pořád věrná,“ řekla chladně a pohlédla na svého otce. „A zároveň je to má osobní pomsta a lekce pro tebe. Pomsta, protože jsi mě tady nechal, jako mladou a nezkušenou. Lekce, protože ses nikdy neozval, protože ti rodina byla cizí a raději jsi přijal odpadlíky za svůj vlastní rod! Pomsta, protože si zasloužíš zemřít právě mu rukou, abys nemohl už dále šířit ty odporné lži!“

„Lži?“ ozval se najednou muž a matka s sebou trochu škubla. Nebyla nejspíš připravená na jeho odezvu. Děda k ní vzhlédl a na tváři měl drobný úsměv. „Moc dobře víš, že to lži nejsou. Odpadlíci jsou stejní lidé, jako my. Nemají nevyvinuté mozky a někteří z nich jsou mnohem chytřejší, než si umíš představit. Nemají zakrnělé končetiny ani oči, ba naopak – jeden z nich dokáže vyřídit patnáct našich vojáků, ne-li víc. Za tu dobu, kdy je s takovou radostí vraždíme, naučili se obstojně bránit i bez zbraní. A teď si představ, Kailo, situaci, kdy budou ozbrojeni,“ řekl pokojně a rozesmál se, na chvíli. „Naši vojáci jim sotva sahají po kolena. Až budou ozbrojení, rozpráší armádu dřív, než stačíš mrknout okem. Nepotřebují výcvik, když mají za co bojovat. Mají něco, co jsme my už ztratili – jednotu a cíl!“

Schytal ránu do obličeje, div nespadl ze židle.

„Nedomluvila jsem,“ řekla matka pokojně, jakoby se předtím vůbec nic nestalo. „To je další trest, který spadá na tvou hlavu – nesmyslné blábolení a chválení nepřítele. Jak pošetilé. Vedení mě pochválí o to víc, že jsem tě konečně umlčela. Nenakazíš tak ostatní…“

„Moc dobře víš, že je to pravda,“ zašeptal děda tiše a matka se zamračila. „Moc dobře víš, že se vás vrací čím dál tím méně.“

„Taky jich čím dál tím víc zabíjíme,“ zasyčela matka vztekle.

Stařec se rozesmál. „Spočítej si nyní ve své hlavě, Kailo, kolik se vás posledně vrátilo? Kolik lidí zemřelo nyní, protože tam nejsi? Možná svým vražděním sem a tam přesáhneš ztráty, ale jinak jste v mínusu vy. Odpadlíci se učí vskutku rychle. Před pár lety by se jen plazili a prosili o smilování, nyní ti dokonce vyrvou zbraň z rukou a zabijí tě během mrknutí oka. Tak jsme je vychovali. Tak se k nim zachovala společnost. Tak jsem se k nim zachoval já… To já je před lety zatratil…“

„Jeremy, vypni nahrávání,“ přikázala matka, když si vyhrnovala rukávy. „Tohle Vedení vidět nepotřebuje.“

Bylo vidět, že otec chvíli váhal, ale nakonec nahrávání vypnul. Když soubor znovu naskočil po krátké chvíli zatemnění, viděl jsem matku, jak buší do vlastního otce rukami v rukavicích. Zvedl se mi žaludek. Byla opravdu krutá, ale… zároveň její oči byly jiné. Smutné. Řekli si snad něco během té pauzy? Pohlédl jsem na otce, který ten kousek tiše sledoval a měl stejně smutné oči, jako měla matka.

„Nic si neřekli. Jen se na sebe dívali a matka… si uvědomila, jak moc svého otce miluje. Ale aby nezklamala, rozhodla se sobecky, pro prospěch společnosti. Umlč toho, kdo jde proti Vedení, a budeš uznávána. Znič odpadlíky a lidé v tebe budou věřit,“ řekl otec tiše, když sledoval obrazovku a svou běsnící manželku. Když konečně skončila, sundala si rukavice a předala je Jeremymu. Měla trochu problém pořádně dýchat, když kolem něj spěšně prošla. Otec namířil kamerou na zbitého starce, ale po chvíli záznam vypnul.

„Tohle stačilo Vedení?“ zeptal jsem se zmateně.

„Ovšemže ne… To se stalo jen na palubě, když jsme tvého otce vyzvedli od těch, kteří ho chytili,“ řekl otec a spustil třetí soubor. „Tohle je už tady, na území odpadlíků, které tvůj dědeček chtěl zachránit. Vedení jsme dali zkrácenou verzi…“

Viděl jsem, jak otec, který držel kameru, kráčel hned za matkou, která před sebou vedla spoutaného dědečka, jako zajatce, jako pomatence, kterého by se měl svět bát. A přitom dědeček šel s hlavou vzhůru, s rovnými zády, skoro až s hrdostí, že je zase zpátky na místě, které se snažil bránit. Matka přikázala vojákům, aby je nenásledovali. Jen otec za ní tiše šel, drže kameru. Dědeček se pohoršeně rozhlédl kolem.

„Vskutku jsi to tady zničila,“ zašeptal zděšeně. Pohlédl dolů a oči se mu zalily slzami. Na zemi bylo několik mrtvol lidí se světlými vlasy. „Jak kruté…“

„Říká ten, kdo tenhle masakr začal,“ zasyčela matka a přinutila ho, aby šel kupředu. Stařec zaklopýtl a bosými nohami kráčel kupředu.

„Netušil jsem, že všem začnou odpadlíci ležet v hlavě… chtěl jsem jen, aby měli vlastní stát uvnitř toho našeho.“

„Spíše to vypadá, že jsi je raději uzavřel, jako zvěř, které ses potřeboval postupně zbavit.“

„Dělá to ze mě fanatika?“

„Svět tě tak vidí,“ odvětila matka jen, než ho zastavila na místě. Obešla ho a postavila se před něj. „Poslední slova?“

„Je nutno se mě na to ptát?“ usmál se stařec.

Matka mlčela.

„Kailo, nemusíš tohle dělat. Můžeš odejít. Znáš pravdu, jako já, jako Jeremy, jako každý z armády. Postav se proti nim. Spolu tuhle válku můžeme vyhrát. Svrhneme Vedení a-…“

„A co?“ přerušila ho matka. „Chceš nastolit revoluci, kterou jsi předtím tady zavedl? Chceš všem říct, že to, co jim věčně říkáme, je pouhá lež? Nikdo ti neuvěří. Nemůžeš vzít zpátky to, co jsi už řekl.“

„Ale ty bys mohla. Tvůj syn by mohl.“

Kaila na něj tiše hleděla. „Blázne…“

„Má v sobě moji a tvoji krev, nikdy netušíš, co se mu zrovna honí v hlavě. Co když už nyní učí odpadlíky strategii, jak tě porazit?“

„Mlč…“ zašeptala matka slabě a ruka s mečem se jí zatřásla.

„Co když už nyní odpadlíci chystají poslední úder proti tobě.“

„Mlč,“ řekla matka o něco hlasitěji.

„A co když nakonec zvítězí právě pod jeho vedením. Pro tebe by to byl konec.“

Mlč!“ zakřičela na něj matka, vytáhla zbraň a přiložila mu ji k čelu. Otec matku oslovil, aby ji uklidnil, ale ona něj křikla, ať je zticha. „Mirek není stejně prohnilý jako ty, nebo já! Právě proto ho dosadím na toto místo, aby sám rozhodl, co bude nejlepší pro všechny! Pokud Vedení uvidí v nové tváři lepší budoucnost, vyslechnou ho. Pokud ne, zbaví se ho. Ale raději se jim podřídí, aby nezemřel. Každý to udělá! Jen ne starý pitomec, který si myslí, že má božskou moc, jako jsi ty!“

Nastalo ticho.

„Ano,“ zašeptal dědeček po chvíli. „Myslel jsem si, že mám božskou moc. Ale to ty také. Nyní znáš pravdu. Proč si myslíš, že tě Vedení poslalo, abys mě po tolika letech našla? Nechtějí, abych mluvil. Ale už se stalo. Každý ve světě už zná pravdu.“

„Vyloučeno…“

„Lidé byli slepí dost dlouho na to, aby konečně poznali pravdu.“

„To jsi neudělal,“ zavrčela matka zle.

Stařec se široce usmál. „S radostí jsem zničil to, co jsem sám stvořil. Spadl ze mě hřích, který nyní musíš nést ty. Ale ještě není pozdě, můžeš se očistit!“ vztáhl k ní ruku. Kaila prudce uhnula a střelila. Muž vykřikl bolestí a klesl k zemi, drže se za koleno a skuče bolestí jako pes.

„Tohle je ti podobné,“ zasyčela matka zle, „škemrat a plazit se, když už nic víc neumíš. Trvalo mi dlouho, než jsem vytvořila tohle všechno. Už jich zbývá jen pár. Nemohu to zastavit.“

Můžeš,“ zašeptal stařec a chytil ji za kotník. „Pro nebe nad námi, můžeš! Máš otevřené oči! Znáš pravdu! Řekni to všem! Svrhni Vedení jednou pro vždy! Nezaslouží si mít moc odsuzovat nevinné lidi k smrti!“

„Ale zaslouží,“ řekla Kaila chladně a znovu střelila. Muž se nyní držel za krvácející ruku. „Dokud je tady řád, lidé poslouchají. Dokud jsem tady já, mají mě jako svůj symbol. Pokud padnu, nastoupí na mé místo Mirek. Dovede tuhle misi do zdárného konce. Ať už chceš nebo ne. Vyhladím je všechny. Tak jsi to přece říkal kdysi, nebo ne?“

„Nejsi přece stejně prohnilá, jako já…“

„Jsem ještě horší.“

Matka se otočila na podpatku a kráčela pryč. „Nemůžeš být horší, než vlastní otec! Máš v sobě i část ze své matky!“ zakřičel za ní stařec. To už se však Kaila otočila zpátky k němu, v očích čistou nenávist a střelila. Několikrát. Několikrát muže zasáhla do hrudi a ramen, ale většinou střílela vedle něj.

„Ticho,“ zasyčela chladně a přešla rychle k němu. Chytila ho za límec. „Ticho! Ticho! Ticho! Nemáš právo mluvit o matce, kterou jsi sem sám poslal jako jednoho z odpadlíků, přestože byla čisté krve! Nemluv o matce, když ses jí vzdal jenom proto, že nesouhlasila s tvým plánem předat mi tuhle pozici! Ale hleď, co jsi ze mě udělal, otče! Jsem stejná stvůra jako ty. Nebojím se zabíjet nevinné. Znám všechny jejich tváře, do poslední! Ať už dítě nebo stařec, mám na prstech stejnou krev jako ty! Ta čepel, kterou jsi mi dal, zabila mnohem více, než zabila ve tvých rukách! Plním jen svou práci, kterou jsi stvořil ty! Dokončím, co jsi začal!“

Pustila ho prudce k zemi, až dědeček zavrávoral a spadl na zem. Matka k němu přiložila špičku svého meče.

„Do toho,“ zašeptal. „Zabij mě. Ušetři mé trápení.“

„Ne. Zemři pomalou smrtí jako každý jiný odpadlík zde,“ zasyčela matka zle a otočila se k němu zády. Pohlédla přímo do kamery. Řekla přesné datum a čas. Poohlédla se na vlastního otce. „Mirek byl shledán vinným za pomáhání odpadlíkům, rozšiřování falešných informací a pochybování společnosti. Odsuzuje se tedy k životu odpadlíka na dobu neurčitou, dokud zde nezemře.“

Dědeček zalapal po dechu.

Matka se na něj pořád dívala. „A ujistím se, že to budu já, kdo ho jednou uloví,“ dodala nenávistně, než se záznam vypnul.

Zaraženě jsem hleděl na černou obrazovku.

„Pořád máš plno otázek?“ zeptal se mě otec po chvíli ticha.

Srovnával jsem si v hlavě, co jsem to vlastně viděl.

„Je pořád naživu?“ zeptal jsem se tiše.

„Dle záznamů ano, ale… matka mě poslala krátce na to mimo službu. Netuším, co se dělo během těch pár dní. Sháněl jsem zásoby a zbraně odpadlíkům.“

„Takže… je možné, že už je…“

„Ne. Kaila… Matka by toho nebyla schopná. Když jsme nasedli zpátky na loď, plakala a vyčítala si to.“

„Matka… plakala?“ pohlédl jsem na něj zmateně.

„Pořád je to její otec,“ připomněl mi otec opatrně. „I když se neshodli, pořád ho miluje.“

„Asi… budu potřebovat víc času si všechno promyslet a uvědomit si jakýsi závěr…“ zamyslel jsem se nahlas. Otec přikývl.

„Nezapomeň však, že se chystají do boje. Pokud máš plán, smím ho znát?“

„Ne,“ řekl jsem hned a bez rozmyslu. „Vrať se k matce. Ujisti se, že nezemře, dokud si s ní nepromluvím.“

Otec se usmál. „Rozkaz,“ zasalutoval mi. „Buď opatrný.“

„Ty taky…“

Otec přešel ke mně a pevně mě objal. „Jen doufám, že víš, co děláš,“ zašeptal mi do vlasů. Nejistě jsem mu objetí vrátil a přikývl jsem. „Vážně nám rosteš před očima a ani si toho nevšimneme.“

„Když máte na práci lepší věci?“ zeptal jsem se zle. Otec na mě jen tiše pohlédl.

„Doufám, že to dnes skončí…“ svěřil se mi. „Věřím ti, Mirku. Doveď nás ke správnému konci.“

„Co když to bude špatný konec?“

„Pak se postarám, aby vina padla na má bedra.“

„Co tím myslíš?“

Otec se tajemně usmál. Jako by znal můj plán. „Pokud to nevyjde, sám uvidíš,“ řekl jen, než se zase vrátil k autu a všechny sháněl k sobě s tím, že by se měli připojit k hlavní skupině. Naposledy se na mě podíval a věnoval mi smutný pohled. Na chvíli mě zamrazilo. Zná snad můj plán? Ví, co chci s Viktorem udělat? Podpoří ho nebo to řekne matce, aby byla připravená?

Pohltila mě nejistota.

Jestli informuje matku o tom, že máme nějaký plán, všechno je ztraceno.

Stiskl jsem ruce v pěst.

Až nastane ta pravá chvíle, poznám skutečně, zda je otec na mé straně nebo na straně matky…

Kdybych však znal otcovy kroky o něco dřív, stihl bych ho zastavit?


Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 17
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.