Dohoda

 

Vstaň… říkal jsem si…

Nebojuj, takhle to nefunguje…

Ale nakonec nic jiného nezbývá…

Na začátku jsem si myslel, že být vyjímečný je super, mohu mít, co chci a dělat si, co chci. Všechno je to lež. Odlišnost, ať už jakkoliv prospěšná je odmítnuta. Nikdo se neptá. Na nic. Nikdo neví, jak se jmenujete a přesto se vás všichni snaží svázat a utišit hlas, který mlčí. Co se dá jiného dělat? Mčet a doufat, že vás nevyčmuchají. To je pak totiž fakt průser. Odlišnost není dar, ale pouhá genetická změť chyb s mnoha symptomy a příznaky. Ať chceme jakkoliv dobře zapadnout, nedokážeme to. Odlišnosti nám mění chování, které se dá těžko zvládat. Obzvlášť pak, když vás vlastní genetika naprogramovala jak nějakého přiblblého robota. Vidíš nepřítele, zničíš nepřítele. Výčitky a lítost přijdou až pak. Každý, kdo se tak narodil má ale stále šanci. Dokud se neocitne těsně za hranicí smrti. Jejich tělo se pak začne měnit, získá ono prokleté naprogramování a super sílu. A pak je to v prdeli.

Přímo proti mně běží chlap. Je tak dvacet metrů daleko. Ve tváři má zděšený výraz, tmavý oči hledí přímo před sebe a v ruce drží kabelku, která určitě není dárek pro přítelkyni.

Velice dobře vidíme.

Těžce oddychuje, slyším buchot jeho srdce a běh druhé osoby za ním.

Velice dobře slyšíme.

Země se chvěje pod kroky mnoha lidí. Cítím jak se dvě běžící osoby přibližují.

Velice dobře vnímáme tělem.

Nasuju vzduch do plic. Cítím parfém ženy, který se uchytil na kabelce.

Velice dobře cítíme.

Na jazyku mě zaštípal kouř z cigaret. Chlap s limetkami? Nenávidím limetku a celkově větrové věci.

Raději bych měl chuťový smysl nevyvinutý…

Ušklíbl jsem se a vyšel mu vstříc. Zvedl jsem paži a sundal ho pravým hákem. Kecám,… vysklil jsem mu pár bělostných okének a sledoval jeho let o pár metrů dál směrem, odkud ke mně přiběhl. Kabelka plachtila ve vzduchu. Několik věcí z ní padalo. Chytil jsem ji do jedné ruky a do druhé si nechal spadnout peněženku a rtěnku.

Jsme rychlí.

Došel jsem k němu. Horní čelist měl roztříštěnou a z obou nosních dírek mu vytékala krev. Vrátil jsem věci do kabelky a volnou rukou si odhrnul vlasy z čela. Vždyť jsem ho zas tak moc nepraštil… Lidi jsou tak křehcí…

Jsme silní.

Zvedl jsem ruce před tvář a zablokoval výpad, který byl pro civilisty okolo sotva postřehnutelný. Do očí se mi zabodl modrý pohled nepřítele. Byl stejný jako já, ale tak jako já se se mnou toužil rvát. Vím to. Má to v očích a hlavně jsme všichni stejní…

Všichni jsme stejně agresivní.

Neztrácel ani setinu a moment, kdy jsem ho zablokoval jsem musel zároveň uhnout, abych neschytal kopanec do břicha. Od normálního člověka by mi do maximálně způsobilo dočasnou nevolnost. V tomhle případě bych se bál, jestli by mě zeď toho baráku za mnou zastavila a nebo bych letěl až k té další a nebo bych svoje uměleckého obrysy dělal mnohem dál a vytvořil jejich majitelům kreativní okna do sousedních bytů. Ačkoliv si nemyslím, že by mě to výrazně poškodilo. Pár zlomených kostiček bych možná postřehl až doma a to už by byly napůl znovu srostlé.

Jsme docela lehce zranitelní, ale abnormálně rychle se léčíme.

Před kopancem jsem uhnul do polosedu, chytil nepřítele za kotník a silně škubl. Když jsem zamířil na jeho břicho, uhýbal jsem ráně pod bradu. Na sekundu jsem přestal dávat pozor… a proletěl se. Můj protivník, spíše protivnice se nade mnou tyčila jak bůh zkázy. Sranda byla, že i boží bytost by v takové chvíli nejspíš váhala o své dominanci, protože Týenťáci se skládají především z takovýhlech šílenců. V duchu jsem se začal ušklíbat. A já se takové osobě postavil. Můj mozek asi taky nefunguje jak má.

„Ahoj… Coro,” hlesl jsem a nijak se nesnažil skrýt strach, co se mi odrážel v hlase. Povýšeně pozvedla bradu a hodila po mě extrémně nasupěný pohled alá jsem božská mrcha, co pojídá lidi a ty jsi předkrm.

„Proč se mi pleteš do cesty? Proč se mnou bojuješ, když ze mě máš pak bobky? Srabe,” řekla a já z jejího nevrlého tónu usoudil, že bych nejspíš nebyl předkrm, ale červeňoučká třešnička na závěrečném dortíku.

„Víš, že se to těžko ovládá. Ten adrenalin, myslím…” pronesl jsem nejistě a přísahal bych, že v duchu přemítá, jestli mě rozřezat na berbeque nebo rozčtvrtit a naložit s cibulkou. Oboje je to krajně nechutný, ale o černovlasé šéfce se šíří mnohem pikantnější drby. Možná přeci jen budu hlavní chod.

„Ach tak,…” pronesla významně chápavým tónem. „Zabojovat si můžeme kdykoliv. Kdykoliv, ano? Zkus ale ještě někdy zlikvidovat můj cíl a tvoje hlava bude do hodiny nabodnutá na kostelních hodinách. Víš, jak ráda to dělám,” olízla si rty a sladce se usmála. V duchu jsem se oklepal, když mi na mysli stanul obraz toho obřího hrotu, jak se sekundu po sekundě pomalu pohybuje kolem své osy. Výraz v mojí tváři jí asi stačil, protože chytila za triko toho chlápka, co byl stále v bezvědomí a jako by nic si ho přehodila přes rameno. Najednou jako by si na něco vzpomněla, strnula a pak se ke mně pomalu otočila.

„Jo a… Vergiene se po tobě sháněla. Něco s prací, prý už budeš vědět,” s posledním slovem mi z ruky vytrhla kabelku, otočila se a odcházela. Ještě než mi úplně zmizela, jsem si uvědomil, že jsem to udělal zase. Okolo byly shromážděné hloučky lidí a pokukovaly po mně. Sakra. Zvedl jsem se a metelil pryč. Cora si tohle může dovolit. Šéfuje TNT a to jsou celostátně uznávaní zabijáci. Tajemství jak s touhle vyjímečností dosáhnout uznání by mě opravdu zajímalo. Když jsem byl sám, vyndal jsem mobil a vytočil číslo Ginny, přesněji otravné ženské, která si říká Vergiene. Rád bych jí někdy řekl, že používat jméno svého ex jako přezdívku je ještě trapnější jak její skutečné jméno k té kopě svalů, kterou tak ráda vystavuje. Kdoví, možná na smrtelný posteli, za to už mi přesčasy dát nemůže. Psychicky jsem se připravoval na dlouhý obsáhlý projev ozdobený ze čtvrtiny nadávkami do trotlů, pitomců a idiotů. Dovolat se mi byla vždy mimořádná věc a každý toho vždy patřičně využil. Obzvlášť když vědí, že je slyším velice dobře. Vergiene byla ve řvaní a říkání krutých věcí skvělá, a tak, když svalnatá šéfka potichu a mírumilovně, snad i naříkavě vyslovila moje jméno, klesla mi čelist a jako stín se ke mně přilepilo neblahé tušení.

Dvoukřídlé dveře jsem bezelstně rozrazil s hlasitým dvojitým zaduněním o zeď. Obvykle bych se následně vyhýbal květináčům a vázám letícím mi na pozdrav, teď ale bylo v místnosti mrtvo a všechno, co by bylo možné po mně hodit, bylo všude kolem rozmlácené na kusy.

„I… vy…” kníknul odněkud Ginnym hlas. Těkal jsem očima po místnosti. Sluch mě naváděl, abych se podíval nad sebe.

„Vergiene?” zamumlal jsem a udělal váhavý krok dál do místnosti. Na strop se nepodívám za žádnou cenu.

„Nahoře… Ivy…,” plačtivě se ozvalo. Zahryzl jsem se do rtu a začal v duchu klít.

„Co se stalo, Ginny?” řekl jsem mírnějším tónem a použil její skutečné jméno. Mělo to poněkud opačný efekt. Ozval se hlasitý srdcervoucí pláč. Nikdy jsem Vergiene neměl rád, a tak jsem si i přitom výbuchu emocí zachovával vlastní klid. Což je vzhledem k mé povaze, abnormálně divné.

„P… podí… Ne, sundej mě! Ivy! Dělej… umřu tady…,” polknul jsem a hlava mi klesla dozadu. Vytřeštil jsem oči, ale pak mi na tvář naskočila obvyklá chladná maska.

„Nemůžu ti pomoct, Ginny,” řekl jsem bezbarvě a stále na ni zíral. Oplácela mi to tím nejzoufalejším pohledem, který snad byl možný.

„Ivy… Notak… s-snad mě tu nenecháš…,” uhnul jsem a fascinovaně sledoval proud krve, který se jí začal řinout z úst.

„Notak Ginny, vždyť už jsi napůl mrtvá,” hlesl jsem. Vykulila na mě oči a než mohla něco říct, přišlo další dávení krve. Jediné, co jsem mohl udělat, otočit se na patě a vypadnout. Otočil jsem se a zastavil se před kaluží krve. Najednou mě obestřel podivný pocit. A pak mi to došlo. Prudce jsem se znovu zadíval nahoru.

„Kde je Vergienne?” vyštěkl jsem. Na tváři té falešné polomrtvoly se objevil úšklebek. Hlavou mi projela řada ostrých bodanců. V místnosti se tříštilo sklo a moje uši to nezvládaly vstřebat. Klesl jsem na kolena a zakryl si je. Bolest mi drásala uši, snad i cupovala mozek na kousky. Nutilo mě to řvát. I když je křik instinktivní věc, je to opravdu to nejhorší, co jsem mohl udělat. Bolest se znásobovala a ochromovala mé tělo. Stisk na krku mě částečně probral. Začal jsem sebou šít. Slepě jsem hmátl volnou rukou. Ucítil jsem vlasy. Silně jsem škubl a odpovědí mi bylo hrozivě zaškubání. Zvedlo to ve mně novou bojovnou vlnu a zrak se mi zostřoval. Pach krve ale zastínil většinu pachů v místnosti. Rána do zákolenní jamky zabrala a vrátila mě zpět na kolena. Snažil jsem se rychle postavit, ale moje veškerá pohyblivost byla v tahu. Padl jsem bokem na zem. Do těla se mi rozlévala bodavá a pálivá křeč. Po chvíli jsem si uvědomil, co to způsobilo. Z rukou mi trčelo několik barevných šipek. Přestal jsem vnímat své nepřátele. Upíral jsem pohled na šipky a moje tělo sebou mimovolně škubalo pod účinky jedu. V duchu jsem se sám sobě vysmíval. Nedávals bacha, nalítl do hloupý pasti a teď to máš, blbečku. Teď už ti nic nepomůže. V dáli jsem uslyšel vyzvánění svého mobilu. V tu chvíli jsem zalitoval svého chronického nezvedání hovorů. Protože, když se teď volající připojí do hlasové stránky, vůbec mu to nebude divné… Hah, jsem takový hlupák…

Pootevřel jsem oči a slabé cinknutí řetězů a naprostá nepohyblivost mi napověděly, že jsem spoutaný, tak že nepohnu ani prstem. Výhled jsem měl na jedny obří boty a dlouho mi trvalo sjet po nich nahoru až k očím té temně oblečené hory. Sledoval mě upřeným hodnotitelským pohledem a já mu ho oplácel svým zuřivým. Přivřel jsem víčka a odfrkl jsi.

„To se vám fakt povedlo, úplně jsem na to skočil,” zavrčel jsem. Chlap s nepřirozeně barevnýma očima mě dále mlčky propaloval pohledem, až to začínalo být nepříjemné. Abych byl přesnější, byly jasné fialové. A nepřirozenou barvu očí mají jen lidé jako já. A on mezi nás zcela jistě nepatří. To jsou čočky, jistěže nejsou pravé. Konečně se pohnul. Upřeně jsem pozoroval každičký jeho pohyb, i když bylo jasné, že v tuhle chvíli, bych nezablokoval ani blbou facku. K mému fatálnímu šoku se posadil přede mě na zem, hrábl do kapsy a vytáhl krabičku cigaret.

„Nebuď tak našponovaný,… ačkoliv ti asi nic jiného nezbývá,” s pobaveným pohledem sjel mou spoutanou osůbku. Úkosem jsem mu pohled vrátil.

„Kde je Vergiene?” vyštěkl jsem. Zadumaně na mě hleděl a pak líně vyfoukl kouř z úst.

„Právě si s tebou dává schůzku. Nebo myslíš tu svou šéfku?” naklonil se k mé tváři a pálící se část cigarety mi přimáčkl ke tváři. Zasyčel jsem a zacloumal sebou. Odtáhl ruku pryč a jeho výraz se měnil na fascinovaný, když se drobná popálenina do minuty zahojila. Narovnal se do sedu.

„Něco ti povím, skutečná Ginny to byla od začátku do konce. Ale hrabala se ve špatných věcech, nasrala Dragony a Isaac jí to dal sežrat osobně. A víš, že po shledání s hurikánem v tváří tvář se nikdo nedokáže přetvařovat. Isaac je jak opravdová přírodní katastrofa, ale to teď není to důležité… Ginny byla fanatická neurotička, co dobrovolně odzkoušovala vlastní zboží. Kdo ví, co místo tebe v posledních chvílích viděla,” po tom, co domluvil jsem si ho ještě dlouho pochybovačně měřil.

„Když jsou v tom zapletení oni, co dělám u jejího ex?” uchechtl jsem se. Nastalo hrobové ticho a mně najednou připadalo, že moje vrtavá otázka není právě na místě. Konkrétněji jsem doopravdy odpověď slyšet nechtěl. Už jen z jeho pohledu bylo jasné, že jen díky němu teď nejsem namačkanej v konzervě pro psy. Ne ne, o Isaacových zabijáckých pudech nikdo nepochyboval.

„Chtěl tě sundat taky, ale rozmluvil jsem mu to. Ale šlo to ztuha, když jsi zlomil vaz jednomu z jeho lidí,” zřetelně jsem cítil, jak se mu vítězně zablesklo v očích. „Dlužíš mi, Ginnyn poskoku,” zašklebil se. Ušklíbl jsem se. Jak jsem to jen věděl? Má mysl je zázračná.

„Chystám se vyjednávat,” prohlásil jsem a on se krátce zasmál.

„Mám pro tebe takovou dohodu…” opáčil a vytáhl další cigaretu. Líně ji vsunul do úst a zapálil. Zamračil jsem se. Vím, že se mi to nebude líbit…