Anomálisti

 

Vlastní křik mi ťal do ,,odpočívajícího“ mozku. Napřímil jsem se do sedu a chvíli jen zíral před sebe. Prsty jsem si promnul oči a pak zase zíral. Noční můra, opět. Místnost. Zima. Všude roztrhaná těla. A já nehnutě stojící uprostřed masakru... a jsem v pohodě. Není divu, že se mi ve snech opakuje stále to samé, když jsem jediný, co z toho vyvázl skutečně bez škrábance – tak jak to rozhodně být nemělo. Měl jsem to být já. Měl jsem chcípnout. Moje mysl má právo mě týrat, zvlášť potom, co jsem před pár dny tak vyváděl. Kvůli Alexovi. Je to už týden, kdy jsem s ním mluvil, kdy jsem čelil těm příšerně pronikavým žlutým očím a jeho slovům, které mi dokázaly, jak nízko o mně smýšlí. Kdy jsem ze sebe udělal idiota. Dozvěděl jsem se, že Katherine, Kyle a Richie, opustili dům hned ten den, protože měli svůj úkol. Na jednu stranu jsem byl rád, že jsem se nemusel loučit. Tahal jsem z Richieho nepříjemné věci. Předtím mi to kvůli únavě nepřišlo, ale teď jsem si připadal jako drzej zvědavej prostáček. Na tu druhou jsem jim nemohl poděkovat a jemu se omluvit. Will o nich mluvil jako o: ,,Richie a ostatní už jsou pryč“. Nevěděl jsem, jestli tím myslel i Alexe, který předtím hlídal spíš mě, než Isaacův klid, ale bylo mi blbé se ptát. Přeci jen, i já jsem poznal, že se od nás něčím liší a zaměřit se na jednoho z nich je divné. Will za mnou chodil každé ráno a večer. Vždycky přinesl něco k jídlu a odnesl si bolest. Podíval jsem se na digitální hodiny na stole. Tohle ráno ještě nepřišel. Hledal jsem nějaký vzkaz a ještě chvíli čekal, jestli dorazí či potvrdí pravidlo, že tady je odcházení bezeslova běžnou rutinou. Zvykl jsem si na to, že je tu každé ráno, a tak když jsem se narovnal a v krku mi tupě ruplo, zaváhal jsem. Vždycky po jeho zásahu moje tělo fungovalo jakž takž normálně, ani tu nebyly ty praskající zvuky. Opatrně jsem vstal. S překvapením jsem zjistil, že to jde. Vítězoslavně jsem se rozešel ke koupelně. Měl jsem celý dlouhý týden na přemýšlení nad tím vším, nad utápění se ve vzpomínkách a zmatených pocitech. Ale nic takového jsem nedělal. Jo, byla to moje chyba a moje vina. Ale mohl jsem snad něco takového vědět, či jen tušit? Takhle to musím brát, jinak bych se z té samoty tu, zbláznil. Nechci se vzdát. Nechci zemřít a znehodnotit tak svoje činy ještě víc. Pevně jsem zavřel oči. V mé hlavě je pořádek. A úděs z toho chladnokrevného klidu jsem si nepřipouštěl. Zvedl jsem kohoutek a sledoval, jak prudký proud vody neustále, přesto pro mě příliš pomalu, napouští vanu. Koupel. To jediné, co mi teď přicházelo na mysl. Žíňka a lavor teplé vody nestačí. Nevšímal jsem si lehké páry, která stoupala z vany a rosila dlaždice a naložil se do horké vody. S lehkým povzdychem jsem nechal rozpouštět všechny pomyslné špíny, které na mě utkvěly. Na pár vteřin jsem potopil hlavu a pak jen poslouchal zvuky kapek, které padaly od mých vlasů. Než jsem si to uvědomil, moje myšlenky zase směle nahlodávaly vlastnomyslně zakázané téma. Klepot na dveře v tu chvíli málem způsobil moji smrt.

„Vcházím,“ ozval se Willův hlas a byl vevnitř dřív, než jsem stihl zareagovat. Zadíval se na moji nohu vystrčenou a ohnutou o okraj vany – její prostor byl pro mě malý a lépe jsem to nevymyslel. Chápajícně pokýval hlavou a popošel blíže.

„Ahoj, jak ti je?“ zeptal se a pak jeho pohled sklouzl dolů. ,,Nemáš rád pěnu? Vidím úplně všechno,“ usadil se na pomenší skřínce, kde jsem předtím objevil ručníky.

„Tak se nekoukej,“ zakoulel jsem očima. Pak jsem se ale zadíval stejným směrem. ,,Fakt všechno?“ lehce naklonil hlavu do strany a vševědoucně se usmál.

,,Alex?“ významně pronesl a šok v mé tváři mu zase okamžitě odpověděl. Odvrátil jsem pohled.

„A na to jsi přišel jak?“ snažil jsem se to zachránit neutrálním tónem, ale už bylo pozdě. Prohrábl si vlasy a pak se andělsky usmál.

„Tipnul jsem si, ale proto tu nejsem,...“ odpověděl. Protáhl jsem obličej. Kecá...

„Souvisí to s důvodem, proč jsi se tu ukázal až teď?“ kývl.

„Zdržel jsem se u Issyho... Dneska,... jako by se probral z tranzu. Ptal se na tebe. Ještě jsi za ním nebyl, že? Teď už ti ten svalnatý Vinnetou nebude stát v cestě, tak až vyřešíš své... nepohodlí, stav se za ním,“ sesunul se ze skříňky a narovnal se.

„Alex je pryč?“ okamžitě jsem se kousl do rtu. Ty blbečku, máš se ptát na Isaaca! On se ale usmál, jako by rozuměl.

,,Je tu. Ale měl by sis se všemi návštěvami pospíšit, ten chlap si vždycky dělá, co chce.“

…

Isaac měl přednost. Pochopitelně měl přednost. Tak proč pobíhám ztracený po cizím domě a hledám Alexe?! Už trochu otráveně jsem zahnul do další uličky, naprosto identické té přechozí. Si tímhle někdo něco kompenzuje? Fakt nevim. Pohled mi padl na otevřený obrovský balkón s výhledem na les. Najenom, že konečně změna prostředí, ale výhled byl nádherný. Wow... Došel jsem k němu, zapřel se rukama o zábradlí a zahleděl se do dáli. No tak už aspoň vím na jaké straně domu jsem... Zamyšleně jsem si položil bradu na chladné dřevo a následně si dal do zubů, když se vedle mě objevila zmiňovaná a hledaná ,,hora“. Koutkem oka jsem se po něm podíval. Nehnutě se díval před sebe, ale jsem si naprosto jistý, že si je mého šoku a naklepání zubů vědom. Proč se všichni objevují zrovna ve chvíli, kdy už je nesháním? No?

„A-ahoj...“ utrousil jsem napůl úst a stále hleděl dopředu. Šokem jsem strnul podruhé, když mi jeho velká tlapa skončila ve vlasech. Ukryl jsem vyjeknutí tichým zafuněním do dřeva. Znovu jsem po něm hodil pohled, s myšlenkou, že mu řeknu, ať toho nechá, ale sotva jsem se setkal s jeho očima, odvrátil jsem pohled. Zatraceně, já se tak stydím. A ještě víc proto, že právě takové gesto jsem teď potřeboval. Už mi chybí jen to objetí a ujištění, že nejsem sám, kdo zápolí sám se sebou, vzpomínkami a o ničem z toho si nesmí promluvit. Neřekl bych, že tu někdo takový je, přesto Richie říkal, že se Alexe můžu zeptat na ně... Mám? Bože, já jsem taková fňukna. Když mi prsty naposledy prohrábl vlasy a odtáhl se, zmocnil se mě zvláštní neklid. Jako by to, co udělal bylo pro mě to nejnormálnější, co může být. Jako bych byl zvyklý a chtěl to. Polknul jsem. Teď si nejsem jistý, jesti se tomu v mé situaci říká závislost nebo zoufalství. Ale vřelý pocit, který v tom doteku byl, mi ráno poskládané emoce znovu rozházel do všech stran. Když zmizel, najednou na mě dolehlo, jak osamělý vlastně jsem a jak pevně jsem to držel uvnitř sebe. Ať jsem se bránil sebevíc, moje oči se zaplavily slzami. Proč se stalo, že tu takhle... jen tak stojím já? Proč tu není Isaac? Nebo Leon? Lora? A ty dva blonďáčky už nikdy neuvidím... Věděl jsem, že mě tiše pozoruje, zatnul jsem zuby a první slzy opsaly obloučky po mých tvářích. Co mám dělat? Rozhodně jsem neplánoval, že se před ním rozbulím. Zavřel jsem oči a nově se tvořící vlna slz mě zastudila na víčkách. Zarazil jsem se, když se tíha na hlavě vrátila a následně se v obzoru objevil jeho obličej.

„Vypadá to jako kouzlo,“ řekl. Nechápavě jsem zamrkal. Poplácal mě po hlavě jako psíka a přes tvář mu přeběhl výraz náhlého uspokojení.

„Když jsem to udělal, přestal si plakat,“ řekl. Jako by předtím hodil výbušninu a teď stiskl spínač, protože jsem se rázem rozeřval a měl jsem přitom pocit, že pocitem bezmoci a strádání jsem trumfnul všechna mimina na světě. A nedalo se přestat. Matně jsem si uvědomoval, že nás přesunul na blízkou sedačku. Když se mi podařilo výbuch emocí trochu zkrotit a dostavily se rozpaky a stud, začal mluvit.

„Povyprávím ti jeden příběh...“ začal a zahleděl se k lesu. ,,Vlastně dva, ale jeden je hodně starý...“

 

Pozn. autora: jelikož jsem se se psaním kvůli téhle vysvětlující patálii sekla téměř na měsíc a pak mi notebook kamsi poslal všechny nové kapitoly bez možnosti návratu, rozhodla jsem se příběh podat trochu jinak...

...

Tak... chtěl/a bys slyšet příběh, jo?

 

Kdysi kdysi dávno... vlastně to není zas tak dávno, ale epická historie žádá i nudné okolnosti - jinak by to nikdo nepochopil – se nacházíme kdesi v daleké budoucnosti. Doopravdy ne, až tak daleké, ale daleké dost, aby vše zapadalo tak jak má. Stojíme v jakési místnosti, v moderní a bílé budově. Všude kolem nás jsou stoly a police plné zkumavek, baněk, akvárií a spousty nezdařilých pokusů. I když je budova nová, nikdo už ji nevyužívá.

Všichni jsou totiž mrtví.

Totiž úplně všichni ne, jinak by tento příběh nebyl možný...

 

V místnosti náhle bliklo a rozsvítilo se světlo a ozvalo se překvapené hvízdnutí.

„Chlape, tak to je překvapení, furt to neodpojili,“ řekl původce zvuku a oslovený podrážděně zavrčel.

„Buď ticho Kewine. Nebo snad chceš, aby tu jednou někdo šlapal po tvých kostech?“ pronesl tlumeným hlasem, který plynová maska promnělila téměř v jakési supění „A nedal jsem ti povolení rozsvícet, máš skutečně štěstí, že nemají čím světlo vidět,“ muž přecházel po místnosti a zdálo se, že něco hledá. Za ním se ozvalo tlumené zachechtání hlučnějšího parťáka.

„Ti lidský omezenci si netroufnou vejít na planetu zamořenou mutagenním plynem. To rači obětujou všechny Thunderforce ze Země a přivlastní si jinou obyvatelnou planetu,“ ťuknul do nádoby, v níž za průhledným sklem připomínala zelená hmota takový ten sliz, který se odráží od pevného materiálu po sformulování do koule. ,,Myslíš, že to byla žába, Feine?“ znovu promluvil k druhému muži a čekal, že ho tím vyprovokuje k nějaké odpovědi, ale byl zcela ignorován. Se znuděným povzdychem přešel k oknu a podíval se na temnou skrvnu v dáli, vytvořenou z malého lesa. Feine vítězně zaluskal prsty, když se stroj před ním rozezvučil, rozblikal a nakonec naplno rozjel.

„Funguje to Kewine, ono to funguje!“ sám zapomněl krotit hlas. Kewin protočil oči.

„To, že to hučí a svítí neznamená, že to dělá, co má. Kolik staletí se lidi snažili stvořit funkční stroj času? Orezlá bedna uprostřed ničeho mě nepřesvědčí,“ chtěl nadšení druhého muže schladit, nezabralo to, ale ani v nejmenším. Feine už vytahoval připravené krabičky s nádobkami a Kewinův soucitný pohled nevnímal.

„Jsi blázen,“ zahleděl se znovu z okna a jeho výraz ztuhl. Temný les v dáli byl najednou příliš blízko. Když přimhouřil oči a chvíli jej sledoval, s pocitem hrůzy si uvědomil, jak se skvrna pomalu, ale jistě zvětšuje a roztahuje se.

„Feine, průser,“ hlesl Kewin a ještě s těmi slovy, páčil ze svého batohu svou bojovou pušku se žíravynovými náboji.

„Přestaň už blbnout. Letěli jsme nad prázdnou pouští a jsme v prázdné poušti. A nedejbože, ať se někdy někdo doví, že je jeden ze zachránců světa takovej idiot,“ strkal Kewina ke stroji, přičemž mu pušku vytrhl z ruky a do rukou nacpal dvě plastové krabice, v kterých tlumeně zacinkaly zkumavky.

„Cože? Mutanti nám za chvíli zaklepou na dveře a ty mě ženeš do pochybného stroje, co mě spíš rozloží nadobro, než přesune?!“ skoro zavřískl Kewin, ale po náhlém otřesu budovy, ztratil balanc a starší muž tak vyhrál přetlačovanou. Ve stejnou chvíli se stěny místnosti protrhly a dovnitř se vevalilo něco obřího. Mutagenní látka působila na všechny obyvatele planety a dříve neškodný velký pouštní brouk se jako pětkrát větší zagresivnělá zohavněná potvora snažila celým svým tělem prorvat dovnitř. Než stihl Kewin hrábnou po své pušce, Feineho ruka padla na víko od stroje.

„Uvidíme se v novém světě... ne, neuvidíme,“ s těmito slovy se mladý voják ocitl v neproniknutelné tmě. A pak přišlo ostré světlo a nepřehlušitelný hukot.

...

Poznámka první: existují důkazy, že samozvaní vědci v období, kdy se svět teprve začal vrtat ve fyzice a chemii, nebyli tvůrci chemikálií, které dokázaly měnit podstatu buněk. S největší pravděpodobností, objevili Kewinem ukrytou látku, kterou začali sami testovat. Několik složek jim do vytvoření duplikátního výrobku chybělo a snažili se je hodnotně nahradit. S těly zhmyzu, zvířat a ani lidí se nic nedělo dlouhé roky, dokud několik subjektů nezemřelo drastickým výbuchem vnitřních orgánů nebo přeměněním v všežravou stvůru. Výzkum byl přísně zakázán ale až poté, co podobný osud potkával i potomky subjektů. Obnoven byl až o několik desetiletí déle, kdy jej bylo možno provést s uvedenými materiály. Věděc zaznamenal úspěch, který detailně popsal do svých deníků a podělil se s ním s několika přáteli. Projekt by stále zakázan a nebylo tedy možné jej vynést na veřejnost.

Poznámka druhá: planeta zahlcená virusem se jmenuje Alpha Crier. Příběh dvou mužů se odehrává několik desítek po ,,zelené apokalypse“. Planeta se stala objetí pokusů prototypu mutagenní látky, při které došlo k nehodě a muži se na ni nyní vrací s vlastní zhotovenou funkční látkou a protilátkou, aby ji odeslali do času předtím než se tragédie stala, s úmyslem planetu zachránit, zřejmě pravděpodobně neúspěšně. Přístroj schopný rozložit lidské tělo na částice a téměř magicky a nevysvětlitelně ho odeslat do jiného času, Kewina poslal o dost dále, kde se lidé k látce předčasně dostali. I když z mnoha hrůzných pokusů nakonec vzešli anomálisti a jejich dnešní potomci, zvěrstva, které lidské ruce stvoří na jiné planetě, je pro lidstvo skutečnost, o které ještě velice dlouho nebudou přemýšlet.

Poznámka třetí: záznam z budoucnosti byl natočený stále funkční bezpečnostní kamerou, kterou Feine strhl ze zdi a nacpal do jedné z krabic, kterou Kewin přinesl do minulosti – alespoň takto se informace předává.

...

Fascinovaně jsem sledoval Alexovu soustředěnou tvář, jak se mi to snaží vysvětlit tak, abych ho pochopil.

„... Ačkoliv se tenhle příběh předává jen anomálistům, kterým můžeme věřit, že tuhle skutečnost nevyzradí. Jakmile by se to stalo, Země by neměla už žádné zábrany udělat z nás pokusná morčata. Měl bys vědět, že předání tajemství anomálistů normálním lidem se v jejich nepsaných pravidlech, stejně tak jako jeho zneužití kýmkoliv, trestá smrtí... tím se myslí vyhledání látky a její použití,“ dodal a mně se po těch slovech sevřel žaludek. Zase? Proč?! Proč jsem to pořád já? Je to tak nefér! Nedostal jsem šanci se nikomu vyzpovídat a teď na mě padá další věc, která je dokonce ,,polomezinárodní“ tabu? Jeho dlaň na mé hlavě ovšem opět dokázala rozptýlit mé chaotické myšlenky. Možná je v tom opravdu nějaká magie... Podíval jsem se mu do tváře.

„Takže to nesmím nikomu říct?“ zoufalství zcela obarvilo můj hlas a na jeho tváři vytvořilo zcela nový Alexův výraz – zaraženost a překvapení.

„Vyprávěl jsem ti to pro to, abys to předal dál,... ale musíš to předat těm správným lidem. Tvému kamarádovi to nejspíš nepomůže, ale měl by vědět, že tomu chlápkovi, kterého zabil, vlastně ušetřil trocha trápení. První, kdo se k vám od nás dostal byl Richie a ten by zdaleka tak rychlý nebyl – ačkoliv na to nevypadá,“ když to řekl, úleva která mě zaplavila, byla úžasná.

„...Víš, nikdy bych nečekal, že si budeme normálně povídat... A že toho jsi schopný říct tolik najednou,“ poznamenal jsem, když už mi připadalo nutné utnout nastálé ticho a jeho zírání na nebe.

„Nerad mluvím, ale rád vyprávím, je to divné?“ pootočil hlavu ke mně. Tiše jsem se zasmál.

„Je a dost,“ opřel jsem se o opěradlo a koutkem oka si všiml, že mě se zájmem sleduje.

„Co?“ houkl jsem k němu. Založil si ruce na prsou a uvelebil se do pozice pravého posluchače.

„Teď je na řadě tvůj příběh.“

...

Nespokojeně jsem mířil k Isaacově pokoji. Nakonec, jsem ze sebe vysypal všechno, co jsem mohl a druhý příběh už jsem neslyšel a to jsem byl tak zvědavý. Navíc mě hryzalo svědomí. Nevydržel jsem to a pověděl mu o dvojčatech. Alex mi naštěstí pak prozdradil, že už to věděl, porušil jsem ale svoje slovo. Beru to jako štěstí pro mě, že jsem si v tu chvíli vůbec nevzpomněl na Willovi zvláštní schopnosti a nestihl vyžvanit i to. Hlodal ve mně pocit, že jsem Alexe zklamal. On mi totiž vyzradil něco, co žádá trochu důvěry a já vykecal věci, co jiní svěřili mě. Přesto jenom mlčky poslouchal a ani jedinkrát mě nepřerušil. Ne, nebudu mít klid, dokud za ním nezajdu a neomluvím se za to. Zaklepal jsem u Isaaca. Škrábání, které přišlo v odpověď mě vyděsilo, přesto jsem si v tom momentu dokázal vzpomenout, že se ve vlaku zmiňoval o nějakém zvířeti. Opatrně jsem pootevřel a ven zvědavě vykoukla albínská fretčí hlava. Kleknul jsem si a chtěl roztomilé zvíře pohladit. Za svůj pokus jsem si ale vysloužil hryznutí do prstu. Než jsem se vzpamatoval, chlupatec se nahrbil a utekl se schovat. Vešel jsem dovnitř a zavřel. Isaac mě upřeně sledoval a vypadal překvapivě dobře.

„Promiň za Rufuse, naivně jsem si myslel, že z něj bude nevídaně hodné zvíře, ale vypadá to, že s ním začala lomcovat puberta, pár dní a už mám od něj rozžvejkaný prsty,“ řekl a krátce se zasmál, což mě zarazilo.

„Isaacu... jsi v pohodě?“ musel jsem se zeptat. Podíval se na mě pohledem, který jsem měl ve tváři nejspíš já sám.

„A co ty?“ opáčil. A najednou jako by po těch dvou nezodpovězených otázkách v místnosti padla jakási neviditelná bariéra.

„Je to strašidelné,... že?“ sedl jsem si na zem a nechal si doprovolně okusovat klouby tím vzácně bílým predátorem.

„Vlastně se mi právě ulevilo. Nejdřív jsem nebyl vůbec schopný myslet a pak byl najednou klid... Jsem rád, že v tom nejsem sám, Willovi jsem asi nepřipadal úplně normální a Chris za mnou zatím nebyl ani jednou,“ přes tvář mu přelétl posmutnělý výraz.

„Myslím, že neví, jak s tebou má mluvit, proč za ním nezajdeš sám?“ zeptal jsem se a postavil se.

„Nesetkali jsme se zrovna v přátelském duchu a vlastně ani nevím, jak to teď mezi námi je, takže...“ odmlčel se a sledoval mě očima. Přesunul jsem se k blíž k němu a sedl si přímo před postel. Natáhl se pro obtěžující mě fretku a v očích se mu usadil tázavý výraz, když jsem stále mlčel. Ve skutečnosti jsem netušil, jak správně sformulovat slova. Nakonec jsem se to rozhodl podat jako největší filmové klišé.

„Díky za záchranu života,“ řekl jsem. Nevypadal, že si jistý tím proč mu to říkám, tak ač se mi příliš nechtělo připomenul, jsem mu tu chvíli, kdy toho netvora přesekl vejpůl, když se na mě chystal zaútočit.

„Byla to náhoda, že jsem něco takového udělal. Netušil jsem, že mám takovou formu síly, ale...“ odmlčel se a věci kolem se najednou začaly chvět, nějaké papíry na stole se rozlétly po místnosti a závěsy v oknech se divoce rozvlnily. Fascinovaně jsem se rozhlížel, protože listy papíru stále vířily vzduchem kolem mě.

„Vítr?“ zamumlal jsem, ale on zavrtěl hlavou.

„Taky jsem si to myslel, ale nedávalo mi to smysl s tím.. s tamtím...“ uhnul pohledem. Chvíli jsem nechápavě koukal, než mi to docvaklo a přikývnutím jsem ho pobídl, aby pokračoval.

„Dost jsem nad tím přemýšlel a zkoušel to použít znovu. Když jsem se ale soustředil na vzduch, nefungovalo to, když jsem se dotkl papíru, nadělalo to z něj cáry. Myslím, že je to nějaký druh energie, který na povel vychází z mého těla, a když ho použiju mnoho, zhustí se a působí to jako vítr,“ jeho obličej se zdál najednou ještě více soustředěný. Cuknul jsem s sebou, když jsem si v pohybujích papírech všiml jakýchsi tmavých houstnoucích rých a najednou i elektrických záblesků. A najednou byly z papírů cucky. Povzdychl si.

„Je to strašně těžké ovládat, vždycky když toho použiju víc, udělá se z toho takový destruktivní vír,“ pustil s sebou házející zvíře, kterému se pevné objetí svého majitele zřejmě moc nezamlouvalo.

„Hurikán...“ zamumlal jsem.

„Co jsi říkal?“ zadíval se na mě.

„To nic,... ale stejně děkuju,“ vrátil jsem se k tomu, proč jsme o tom vůbec začali. Usmál se.

„Místo toho mi raději pověz, co se stalo pak, když jsem odpadl,“ řekl. Zahleděl jsem se na něj, ale hned jsem pohledem uhnul. Právě jsem se na něj podíval jako na blázna. Ovšem já si připadám stejně. Nejradši bych nevěděl nic, ale zdá se mi jako povinnost být toho všeho součástí. Jak dění ve vile, tak dvojčat, Richieho, Alexe a ostatních, Willa, anomálistů... Někde uvnitř sebe jsem věděl, že mě s touhle osobou někde uvnitř něco spojuje. Po této myšlence jsem si najednou uvědomil, že Isaacovi dokážu a můžu říct všechno. Protože je jako já.

„Jsi si jistý? Bude to spousta informací a nepěkných... a chystám se ti říct i mnoho dalšího a mezi tím jsou věci, o kterých bych nikdy mluvit neměl,“ varovně jsem se zeptal, ale on se k mému překvapení jen spokojeně usmál a poklepal na volné místo na posteli.

„Jsem skvělý posluchač, zahlť mě informacemi – pokud mi můžeš věřit,“ dodal a tím se rozplynuly mé poslední pochybnosti. Usadil jsem se na postel vedle něj a spustil.

...

Následující dny... týdny mi připadaly, jako by se slévaly v jeden velký rutinní celek. Často jsem až žasl nad tím, kolik jsme nad probíráním zjištěných věcí strávili času. Hledali jsme další, i pokud se jednalo jen o internetové fámy nebo knižní legendy. Debatovali jsme o našich silách a společně pracovali na jejich použití. Ačkoliv mě překvapivě šel led ovládat vcelku snadno, najednou mi připadalo, jako bych v jeden bod zůstal za Isaacem až příliš vzadu. Jeho učení se bylo pomalé, přesto byl každý velkým krokem, a o každý další mě dalece předháněl. Než jsem si to uvědomil, stal se pro mě nedosažitelným a začínal se zdokonalovat bez mé pomoci. Bádal dál po anomálistických faktech a i zdánlivě zbytečné věci proměnil v podstatnou síť faktů k odhalení něčeho nového. Čekal jsem, že se stane tajemnějším a odměřeným, přesto se zdálo, že to byla jen slupka uměle vytvořena k cizím lidem. Jednomu mohlo připadat, že se před očima mění, uvnitř byl ale stále stejný. Byly ale chvíle, kdy jsem měl z jeho téměř posedlosti vědět více a více, strach. Po času jsem zjistil, jak jsou mé obavy zbytečné. Isaacova přizpůsobivost všemu byla jedinečná, jeho způsob řešení problému a analyzování informací připomínal profesionálního stratéga. Každou minutu s ním strávenou mi stále něčím připomínal svou stále se formující se genialitu. Nebylo proč se tím znepokojovat. Isaac moc dobře věděl, co dělá a já byl rozhodnutý stát za ním. Byl jsem totiž ten jediný, s kým se o to všechno dělil. Kdyby mi to někdo tvrdil dříve, nevěřil bych, že je stvoření takového zvláštního, téměř magického, pouta možné. Aniž bych se obtěžoval otevřít dveře jeho nové kanceláře, kde v tuhle dobu vždy jindy byl, jsem ušel pár metrů dál a vrazil do jeho pokoje, ale zůstal jsem stát ve dveřích. Pobaveně jsem sledoval jak nahý pochoduje po místnosti a před zrcadlem postupně zkoumá několik kusů oblečení. Nezdálo se, že by si mě všiml, ovšem mezi mé poslední zájmy patří okukování nahého zadku mého nejlepšího přítele, a tak jsem se hned ohlásil.

„Nechápu, co to jako děláš, stejně skončíš nakonec takhle, ne?“ vešel jsem dovnitř a zavřel za sebou.

„Víš kam jdu?“ podivil se a pak vytáhl tmavý svetr s rolákem. Zakoulel jsem očima.

„Nemusím být tvůj BFF, abych to poznal,“ po použití toho vtipného puberťáckého výrazu se tiše uchechtl.

„Není v těhlech riflích můj zadek příliš velký?“ udělal pózu z profilu.

„Jako mezi námi děvčaty...“ odmlčel jsem se a přešel k němu a zmáčkl mu ho. „Seš děsně sexy, jenom tady,“ zmáčkl jsem mu hruď. ,,trochu ploché,“ řekl jsem kriticky a on mě pleskl po ruce. Vyjekl jsem jako filmová barbie, když po ní z kabelky vyjede vlastní čivava.

„Auky!“ zženštil jsem tón a ublíženě se pohladil po hřbetu ruky. Pak jsme se oba rozesmali a zlepšili si tím tu stísněnou atmosféru. Když jsem si otřel slzy, vjel jsem mu rukou do vlasů a jeho hlavu si jemně přitáhl na rameno.

„Užij si to,“ zašeptal jsem.

„Díky, Cy,“ řekl stejně tiše a pak jsem ho pustil a nechal ho odejít. Od toho našeho prvního rozhovoru v tomhle pokoji uběhl již téměř měsíc a nakonec se zdá, že jak jsme začali, tak také skončíme. Sami. Ačkoliv Chris měl v sobě alespoň dost citu a hrál fair play. Je to pár dní, kdy se s Isaacem sešel a řekl mu, že odchází – odjíždí pracovat a věnovat se nějakému výzkumu kamsi do zahraničí a na rozloučenou mu nabídl první a poslední rande. Vyšel jsem z jeho pokoje a tiše zavřel. Vím, že to takhle náš Issy skončit nenechá. Dopadne to dobře, musí,... i kdybych ho měl opravdu vidět naposledy.