Ochránce

 

Cyril

Zamžoural jsem do tmy, ale moje oči si díky svému vlčímu smyslu přivykaly moc rychle na to, abych mohl ještě další minutu předstírat nevědomost. Moje vězení bylo k mému zklamání stále stejné a stejně zatuchlé a páchlo vlhkou hlínou a starou krví. Různé pachy se mi už ale do sebe slévaly tak, že jsem nepoznal, zda-li je tu jen má krev nebo tu byl ještě někdo přede mnou. Krutá pulsující bolest v chodidlech, která byla nejspíš tím, co mě předčasně probudilo z bezvědomí, pocházela z dvou ostrých hrotů trčící skrz mé nárty, a které jsem tvarově přes všechnu tu krev nedokázal nijak přiřadit, možná tak ke kouskům rozlámaného meče. Navíc byly pevně zafixovány kusy provazů. Věděl jsem proč to udělali. Kdyby se mi náhodou podařilo vyprostit ruce z toho chuchvalce uzlů, v kterém jsem se houpal přibližně půlmetr nad zemí, nejenže bych si způsobil další příšernou bolest, ale určitě bych pak moc daleko neutekl, možná se vůbec nehnul. Kdyby byly volně, možná bych je z nohou nějak dostal a ty by se s trochou pomoci – do nich nahromaděné fantómové Aghry - rychle uzdravily, ale můj věznitel myslel na všechno. Malá kobka, mříže blízko u sebe a zavěšení ve vzduchu. I kdybych se přeměnil, mezi mřížema se neprotáhnu. Musel jsem si nad promyšleností svého vězení až odfrknout a přiznat si, že nejsem asi dost kreativní, abych přišel ještě na něco jiného, jak se vysvobodit. Vlastně mám pocit, že už během bolestivého vyslýchání, které si pamatuji jen matně, jsem to vzdal. Věděl jsem, že sám se ven nedostanu, a tak pokud jsem měl zemřít, mým posledním cílem bylo vzít si s sebou do hrobu všechna svá tajemství. Haha, ale že těch bylo... Nevěděl jsem, jak to vypadá mimo mé vězení, ale nejspíš bylo v okolí více cel. Tím pádem jsem byl na konci chodby a to by vysvětlovalo to malé okýnko, ze kterého dovnitř proudil nicotný paprsek světla. A tak jsem se v čas, co jsem byl vzhůru bavil tím, že jsem se díval na trs trávy za oknem a jak s ním pohybuje větřík a v duchu se usmíval spokojeností nad představou, že i když je moje vlastní krev všude okolo mě a měl za sebou bolest z mučení, na které se nezapomíná, jsem stále naživu a vše, co vím, patří stále jen mně. Náhle pruh světla zmizel. Zastoupila ho postava, v níž jsem poznal svého mučitele, jehož tvář mi byla do mého zajetí cizí. Pozoroval mě vědoucíma očima, dlaň položil na mříž, lehce po ní jí sjel dolů a pak mu paže zase nečinně zůstala u boku. Za tu chvíli jsem zjistil, že si potrpí na neutrální gesta a na dramatický kecy.

,,Proč tolik trápení. Kdybys zodpověděl naše otázky, mohl tomu být konec," promluvil, skoro až vyčítavým hlasem a vemlouvavě, jako by doumlouval malému dítěti, aby se přiznalo, že to ono ukradlo tu čokoládu. Ta čokoláda byla ve skříni poslední a maminka se velmi těšila, až si ji dá. Pohrdavě jsem si odfrkl.

,,Jo, abyste mě mohli zlikvidovat hned a moji přátele mi pak chodili pochčívat hrob za to, že jsem je zradil. Tos uhodl, přesně to udělám," každé slovo jsem vyplivl. Na tváři mě zapálila neviditelná, přesto bolestivá, facka. Něco přitom trefilo mé levé oko a pohled se mi okamžitě zakalil krví. Rty se mi stáhly do bolestivého úšklebku.

,,Na víc se nezmůžeš?" neviditelná síla se mi v odpověď zaryla do boku jako několik ostrých zahnutých drápů. Intenzita sílila a můj bok se trhal. Bolestí se mi začalo zatmívat před očima, ale blížící se bezvědomí spomalil křik. Můj, doslova řev, o kterym jsem do svého uvěznění zde netušil, že takový dokážu ze sebe vydat. Ani ten ale nedokázal přehlušit nechutné plesknutí kusu mého vyrvaného masa o hliněnou podlahu. Bok mi zavalila ukrutně pálivá a svíravá bolest a každá poraněná část těla cítila každý mililitr horké rudé tekutiny valící se ven. Přesto, když jsem se po době, která mně samotnému přišla šíleně dlouhá, odvážil na místo podívat, byla rána sice hnusná, ale zdaleka ne tak vážná, jak jsem ji cítil. Vlastně i se svou regenerační schopností bych mohl krvácet ještě několik hodin.

,,Mohl bych totéž udělat i na druhé straně a čas zkrátit o polovinu," řekl, jako by mi viděl do hlavy. Což, samozřejmě, podle všeho nedokázal, jinak bych byl mrtvej dávno. Nebo bych tu možná vůbec nebyl. A nebo taky jo, ale vyžíval by se v tomhle jen ze svých drsných sadistických pohnutek. V jeho zájmu doufám, že je to to druhé, protože v tom případě se ho Isaac vůbec nebude na nic ptát, až tu najde moji mrtvolu a rovnou z něho nadělá nechutnou krvavou čínu. Zvedl jsem k němu pohled, naplnil ústa slinami a z posledních sil vyplivl jeho směrem. Směs slin, krve a mého nekonečně sílícího znechucení k jeho osobě se rozprsklo na jedné z tyčí velmi blízko u něj. Zlostná grimasa na jeho tváři u mě vyvolala samolibý úsměv. A pak si mě temnota opět stáhla k sobě...



Bolest mě opět ujistila, že mě nenechá na druhé straně sladkého bezvědomí, příliš dlouho. Byl jsem tu opět sám, ale tentokrát nekrvácel jen z chodidel. A mrtvé ticho narušoval nepravidelný a sem nepatřící zvuk, na jehož původ jsem přicházel tak dlouho, že jsem si sám se sebou začínal už dělat starosti. Snad to ale můžu hodit na svoje okolnosti... Klapavý zvuk něčeho ostrého do skla vyplňujícího malé okýnko neustával, a tak jsem se donutil o trochu zvednout hlavu a zaostřit tam ještě zdravým druhým okem. V první sekunde jsem vůbec nechápal a možná na to mít sílu se tomu ještě zasmál. Zobák jakéhosi velkého tvora stále ťukal do okna, a když uviděl, že už ho vnímám přestal a narovnal se. Ach, určitě napadlo nějakýho dravýho opeřence přilítnout sem a mlátit tu zobákem do okna jen tak z nudy. Na tváři se mi vytvořil úsměv a pak mi hlava vysílením znovu poklesla. Nemohl jsem a nedokázal udělat víc. Věděl jsem, co mě čeká a myslel si, že jsem připravený, ale ta vlna radosti, která mě zasáhla, šokovala i mě samotného. Ach ano, chtěl jsem žít, zatraceně! Kdyby se dravec náhle rozplynul a já zjistil, že to byl jen výplod, halucinace z mé hlavy, asi bych se zbláznil. Jenže jsem slyšel šelest křídel, jak se jestřáb odrazil a letěl. No teď jen doufám, že si neřekl, že zachránit mou zadnici je příliš obtížné a neletěl domů.

 

Za dobu, která mi přišla nekonečná, ale ve skutečnosti to možná nebyla ani půlhodina, se konečně začalo něco dít. Rána se zacelila dost na to, aby zmírnila odcházení tekutiny života a moje vědomí se o něco vyjasnilo. Kdybych si ale měl vybrat, léčení bych rovnou vyměnil za schopnost vypnout bolest. Ale hluk, který ke mně doléhal, a který sílil a snad se k němu přidávaly další a další hlasy lidí, z části odvrátil mou pozornost od trápení. A když hlas jeden po druhým utichal, jako když ho utne, zvědavost ve mně už přímo hořela. Když se ale přímo přede mnou ze země vynořila průhledná postava, povolána děsit tak, jak nejspíš zrovna ležela rozpadlá v hrobě, to dalo zabrat i mně. Pokud by se mě někdo zeptal, jak bych si představoval duchy, řekl bych mu, že nejspíš tak, jak zemřeli nebo tak, jak žili po většinu života. Ale taky bych řekl, že je to stejně jedno, protože co nevidím, na to nevěřím. Právě teď už jsem ale věřit musel, ale bohužel už v ne to, že jsou to duše, které nepřešly na druhý břeh a každý jeden z nich připomínal člověka za života. Lebka s pár trsy dlouhých vlasů a posledními zbytky masa ve tváři mi vplula přímo před obličej. Sám sobě jsem v duchu gratuloval, že jsem ještě nezačal ječet a taky byl vděčný tomu, že je to jen průhledné a bezbarvé a není to cítit. Ne, že by mi bylo na zvracení o to méně, ale představa toho, jak se mi při dávení stahuje zmlácený a v jednom místě děravý břicho, nevolnost velmi rychle odehnala. Čekal jsem, co se z toho vyvine, ale duch mě jen obeplul. Dřív než jsem si jeho příchod uvědomil, proplul mřížemi další, ale o poznání... mladší? v rakvi hnijící kratší dobu? Tenhle duch měl stále tvář a oči. Proplouval stěnami a první přízrak se k němu připojil. Zdálo se, jako by to sem duchy z nějakého důvodu táhlo, protože se vzápětí objevil třetí a čtvrtý a nakonec jich v cele poletovalo pět. Zvláštní, jak málo stačí, aby si tady člověk hned připadal stísněně. Jak duchové poletovali - a dávali si přitom pozor, aby mě pokaždé minuli – okolí se náhle ochladilo. Protože jsem musel několik posledních hodin čuchat zatuchlou hlínu a krev, trochu proudícího chladu jsem vřele uvítal a zavřel oči a vydechl. Kdybych si odmyslel nepříjemně vyhlížející přízraky, připadalo by mi to, jako by na mě ze všech možných úhlů pustili větráky. Z myšlenek mě vytrhly kroky. Znovu jsem oči otevřel, ačkoliv jsem stále viděl pouze na to pravé. Zahleděl jsem se na mříže, za kterými mohutná postava blokovala ten jediný zdroj světla. Ovšem tohle nebyl ten uhlazený chlap s hustými lehce vlnitými vlasy a krutým úsměvem. Kdepak. Tenhle muž měl o dobrou hlavu a půl víc, vlasy tmavého oříšku spíchnuté do drdolu a pro efekt ještě zmuchlaný po spánku. A on se sotva kdy usmíval, ani já nebyl výjimka a ani pro něj nic neznamenal. Přesto mi byla jeho tvář teď milejší, než cokoliv jiného na světě.

,,Alexi," zachrčel jsem a sám sebe vyděsil tím, jak můj hlas zněl. Alex mi věnoval jediný pohled, pak sklouzl pohledem na mříže do místa, kde byl zámek a položil tam ruku. Chvíli jen nehybně stál a nic se nedělo, ale po chvíli rukou zničehonic trhl a v ruce mu zůstal kus zrezivělého cosi a v cele zela díra. Když vešel dovnitř, duchové, snad až radostně začali poletovat kolem něj a v tu chvíli mi to došlo. Ale nevydal jsem ani hlásku. Tohle byla zatraceně děsivá schopnost a já si nebyl jistej, jestli bych se o ní dokázal bavit. Alex si klekl k mým nohám a prohlížel si je. Nemohl jsem si pomoct, ale i za takovéhle situace jsem si začínal připadat trapně. Naštěstí to netrvalo dlouho. Narovnal se, na chvíli strnul, jako by se na něco soustředil a pak se přízrak jeden po druhém vytrácel. Když jsme tu byli jen mi dva, vytáhl nůž a aniž by se obtěžoval se složitým spleťcem uzlů, přežízl jen to hlavní lano. Cítil jsem jak moje tělo padá a stejně tak mě hned zachvátila panika, protože jsem byl stále svázaný a moje nohy probodnutý. Vážně, co si myslel? Dřív ale, než jsem stihl cokoliv, zanadávat, vykřiknout, připravit se na bolest, jeho velká a silná paže mě objala a druhá chytila pod koleny dřív, než se stačila chodidla dotknout země. Nikdy dřív ani později a ani teď jsem nedokázal poznat na co myslí. To ostatně bylo v pořádku u všech lidí, ale v jeho tváři se nezračil jediný výraz, žádná emoce. I když jsem se mu zahleděl do očí, viděl jsem jen vlastní zmatek. Jak mně může přitahovat chlap, jehož nepochopitelnou povahu naprosto nenávidím? Jeho záchrana mě v mých očích vypadá stejně emočně napjatá, jako by seděl u kastrolu a několik hodin jenom škrábal brambory. Jenže mně to bylo všechno naprosto jedno. Byl jsem naživu a právě teď asi víc v bezpečí, než kdykoliv jindy. Cítil jsem jak se ze mě vyplavuje strach o moje tělo, zdraví a život, který jsem v sobě dusil, abych tomu sadistickýmu pitomci nedělal ještě větší radost. A tak mi bylo úplně jedno, jak to vypadá a jak to jemu možná připadá, a i přes bolest, kterou mi každý pohyb působil, ho pevně objal rukama kolem krku. Jakmile se moje tělo dotklo jeho hřejivé a bezpečné hrudi, začalo se chvět. Mohlo mi z toho být trapně sebevíc, ale nedokázal jsem to zastavit. Naštěstí tím, že jsem dokázal zadržet tu jedinou slzu, co se mi drala ven ze zdravého oka, jsem si dokázal, že jsem stále ještě chlap. Zatraceně, je mi dvacet pět a já si vedle něj pořád připadám jak malej fakan. Něco hodně není v pořádku. Asi to, že s ohledem na jeho věk, nejsem tak daleko od pravdy. Aniž by můj tichý výbuch emocí komentoval, rozešel se. Netušil jsem kudy jdeme a ani kam, ale bylo mi to fuk. Ani proč je v domě tak mrtvo a nikdo nás nezastavuje. Všechno jsem to sobecky hodil na něj, on určitě ví, proč si může dovolit tu svou klidnou až bezstarostnou chůzi. Musel něco udělat, ale je mi jedno co. Alex všechno zařídil a já se o nic nemusím starat. Vše je v pořádku. S poslední myšlenkou se moje vědomí zamlžilo do tolik chtěné, ale i obávané temnoty...

 

První věc, kterou jsem si po probuzení uvědomil byla, že nejsem doma. Postel byla malá a tvrdá. A stěny okolo bílé. Ale byl jsem si skoro jist, že široký tmavě hnědý koberec a na něm ležící svalnatá hora nepatří k nemocniční výbavě. Až pozdě mi došlo, že Alex by byl ten poslední, koho by napadlo položit anomálistu a hůř fantóma do nemocnice. Jenže ať jsem si skromnou místnost prohlížel jak jsem chtěl, k mýmu (v myšlenkách) přerostlýmu Vinnetouovi mi to prostě nesedělo. A protože jsem měl spoustu otázek, rozhodl jsem se je všechny nechat na později a jen se dívat na jeho spící tvář. Taky jsem ho poprvé viděl s rozpuštěnými vlasy, což mě vyvedlo z omylu, že s tím svým účesem i spí. Byl zabalený v tlustý huňatý dece, která spíš připomínala medvědí kůži, než deku, ale nechápu, jak jsem si toho všiml, když jsem pohledem skenoval jeho hruď, které vůbec poprvé nezacláněl žádný otravný hadr. Jeho širokou snědou hruď krášlilo vyrýsované pevné svalstvo a já jeho tělo hltal, jako by to bylo naposledy, co jsem ho měl vidět. A protože to bylo jen ,,jako by" bylo o to více důvodu provést prohlídku skutečně precizně. Pohled se mi po jeho těle sunul níž, a když jsem se dostal k proužku chlupů ztrácející se pod dekou, olízl jsem si ret. A následně se za to do něj kousl. Odkdy jsem takovej prasák, aby mě takový věci napadaly hned po tom, co jsem stěží vyvázl živej ani pomalu netuším z čeho a proč? Možná by mě mělo více zajímat, jak jsem tu dlouho, jestli mě někdo nehledá, jak se zhojily rány. Možná by mě mělo taky zajímat to, že mě Alex do té postele uložil v zakrvácenym oblečení. No určitě k tomu musel mít nějakej důvod. Možná mě i nějaký napadl,v tom se ale jeho tělo pohnulo a deka sjela o kus níže. Polknul jsem. Vlastně o docela velký kus. Chvíli jsem na něj jen tak civěl a pomalu cítil, jak mi krev směřuje do jediného místa těle. A tam se zcela znatelně usazuje. Abych se vrátil zpět do reality jednostranného vzplanutí, přejel jsem ho pohledem zase směrem nahoru, až ke tváři. V tu chvíli jsem myslel, že mě trefí. Jeho oči byly dokořán. A pro změnu teď ony zíraly na mě. A opět tím nic neříkajícím pohledem. Možná bych se necítil tak moc trapně a v šoku, kdyby dal najevo nějaký... pocit. Třeba opovržení. Jo i to by stačilo. Sakra, musím odtud fofrem vypadnout. A honem. Rychle... Skopl jsem deku na zem a začal si prohlížet chodidla. Velmi dobré. Teď bok. Narudlé a oteklé, ale jinak v cajku. Mizím. Aniž bych se na něj víc podíval (ne že by to nějak pomohlo), jsem se zvedl a zkusil trochu popojít. Nervózně jsem si vjel do vlasů.

„Takže asi díky za záchranu...“ začal jsem, ale skočil mi do toho. Vykolejilo mě to tolik, že jsem opět neuhlídal pohled. Přišlo mi, že jeho oči o trochu zezlátly.

„Co přesně vzbuzuje tvou reakci na hetero chlapa? A jak v tvojí hlavě vypadá budoucnost s někým, vedle koho budeš očividně stárnout a on se na to bude dívat, zažije si tvoji smrt a zbyde mu jen hrob?“ spustil. Au au au au. A stokrát au. Znovu to ze mě vytáhlo tu část mého já, která věděla, že v tom u mě nevede tolik jen fyzická přitažlivost... Pak jsem si ale plně uvědomil to, co mi vlastně řekl.

„Už se ti to stalo? Někdo ti zemřel?“ nebral jsem si servítky. Koneckonců on taky ne. V jeho tváři se cosi nepatrně pohnulo.

„Měl jsem bratra. Když jsem se probudil, zrovna nastupoval do armády. Vždycky chtěl bojovat za své blízké a vlast. Když mi došlo, co je špatně, musel jsem ho opustit tak jako všechny... A když jsem ho znovu potkal, byl z něj vetchý stařeček páchnoucí smrtelnou nemocí. Žil sám a nikdo k němu nechodil. Chyběla mu noha, a ať jsem se potají snažil, jak jen jsem mohl, vyhladověl k smrti,“ nejspíš se mi to jen zdálo, že se jeho oči při vyprávění zaleskly, možná to byly jen mé v odrazu jeho... Jenže já jsem věděl, že to neříká kvůli mně a mému tajnému šipingu s ním, ale aby to dal sežrat mně a mému mezinoží. Smutného osamělého osudu jeho bratra mi bylo líto, ale Alexovi jsem dlužil život, ne dobré vychování.

„Nuže, tak to potom jen zbývá, abych řekl, že ti dlužím laskavost, a že doufám, že se dožiju jejího oplacení,“ z mého hlasu sálal led, kterým jsem zastíral to rozčarování. Vždycky jsem nad tím, proč mě asi nechce, uvažoval špatně. Jistým krokem jsem ho obešel. A doufám, že až se teď odvrátím, bude tohle naše poslední shledání. To, co udělal se sice jasně rovnalo záchraně života, ale jsem si jistý, že se to dá splácet i jinak, než abych měl před ksichtem stále připomínáček toho, že jsem jen obyčejná, slabá a smrtelná bytost. Ani jsem si nevšiml, kdy se pohnul. Tyhle rychlé, skoro neviditelné pohyby jsem viděl jen u Isaaca a nikdy jsem to neměl rád. Než jsem totiž stihl zareagovat, jeho ruka svírala moje předloktí. V opatrném, přesto ale v železném sevření, ze kterého se bez jeho vůle nedostanu. Taky bych z něj mohl udělat kus ledovce. To se ale od oplácení záchrany liší velmi dalece. A tak jsem se na něj jen obořil.

„Co je!“ prsknul jsem, protože tahle hra jsem tajemný můž z tajemného ostrova plného tajemství už mě fakticky nebavila. Cítil jsem, že je to poprvý, co jsem si skutečně a opravdu přál být od něj pryč. A už nikdy ho nevidět.

„Nemluv se mnou takový tónem,“ pronesl a tentokrát jsem znatelně zaslechl výhružný podtón. Ale myslím, že tohle byla už ta fáze hádky, kdy se člověku mlží mysl a nad tím, co řekl přemýšlí až v noci, když se snaží usnout. Ach, jsem si naprosto jistý, že celou tuhle událost si budu přehrávat ještě dlouho, ale to přece nebude trvat věčně, že? Ahahah, myslím že vložit do toho trochu černého humoru je teď fér, ne?

„Nebo co?“ zavrčel jsem, ale nepokusil se vytrhnout nebo mu znovu uhýbat pohledem. A pak znovu ten rychlej pohyb. Viděl jsem jen šmouhu a pak mým tělem otřásl náraz. Moje situace se najednou skládala jen z pár myšlenkových výměn. Jsem na zemi. Pod ním. Je nahý. Nemám kam utéct. Nedokázal bych zmrazit sám sebe a pak se rozpustit a prosáknout podlahou?

„Co má tohle bejt?“ dostal jsem ze sebe přiškrceně.

„Rozhodl jsem se si svou laskavost vybrat hned teď. A samozřejmě jen sex, celé čistě fyzicky,“ skoro mi přišlo, jako by se jeho rty pozvedly ve zlém úsměvu, kdy si je naprosto jist, že někomu ubližuje. Na chvíli mi to připomnělo naše první setkání, kdy jsem se opřel do jeho věku – jak jsem později zjistil, do jedné z nejcitlivějších věcí. A taky si to docela vyžral. Dnes to nebylo jiné. Jediný rozdíl byl, že jsem nebyl to malé frustrované děcko tížící vina za životy jiných a toužící po trestu, který by snad tu vinu zmenšil. Dneska jsem tu byl jako muž, kterému došlo, že jeho pocity byly hlubší, než si myslel a byly následně na to rozdrcené na prach. Moje takzvané mužství vzalo za své v další sekundě. Oči se mi zalily slzami a začaly ve slaných cestičkách opisovat obloučky po mých tvářích. Oplácel jsem jeho pohled, aniž bych mrkl. A po chvíli už jsem ani nevěděl, jestli se stále dívám přímo do jeho očí, jak jsem měl své zamlžené slzami. Vzlyk. A další. Kruci, proč jsem takovej cíťa?! Proč jsem takovej ubožák?! Proč poslední věc, co si na mě bude pamatovat, bude tahle scéna?! A jediný na co jsem se furt zmohl, bylo zíraní do jeho bezvýrazné tváře a brečení. Pak jsem ale ucítil dotyk na vlasech a jak do nich zabořil prsty. Výsledný efekt nezklamal ani tentokrát, za to já byl zklamaný ze sebe, že i teď ho nechávám, aby takhle kontroloval mé emoce. Moje vzlyky utichly. Divnější situaci jsem si ani nedokázal představit, a tak se rozhodl, že tomu nechám volný průběh. Ať si dělá, co chce. I dnešní noc jednou skončí. Za pár let budu na balkóně čumět na nebe a už na to jen vzpomínat. Jeho tvář byla teď ještě blíž.

„Ujistím se, abys tohohle jednou litoval se mnou,“ na rtech mě zahřál jeho dech. Asi už jsem byl úplně mimo, protože jsem se chtěl ohradit, co jsem způsobil tentokrát a myslím, že by tam bylo i něco na způsob „dej mi už pokoj“. Ale jeho rty náhle přejely po mých a mně se v hlavě rozlila tma. Naprosté pusto. A někde tam možná v tom vzduchoprázdnu visela cedule s nápisem „jsem na dovolené, zkuste to jindy“. Než jsem stihl na ten letmý polibek zareagovat, byl pryč.

„Tady to teď ukončíme,“ chtěl jsem začít okamžitě protestovat, ale včas jsem si to rozmyslel. Ještě před kratičkým okamžikem jsem byl přesvědčenej, že šly všechny šance definitivně do háje. Chci ten náznak, co mi teď dal, posrat? Jasně, že nechci. A tak jsem poslušně mlčel. Sledoval jsem, jak se narovnal a zvedl. A jak se mi jeho penis ještě chvíli houpal ve výhledu, než přes něj nenuceným pohybem navlékl spodky. Určitě věděl, že na něj zase čumím, ale soudě dle toho, že se zdržel hloupých otázek a poznámek, jsme konečně vstoupili do druhé fáze. Nebo teprve do první...? Nechci ani pomyslet, co mě možná ještě čeká za zkoušky. S Alexem to rozhodně nebude jednoduchá cesta...

 

Na hlavě mi přistálo oblečení.

„Vezmi si to sebe. Doprovodím tě domů,“ než jsem se já vyhrabal z myšlenek, on už byl oblečenej. Podíval jsem se na oblečení, ale vzal bych si i pytel, abych všude ze sebe nemusel cítit krev. A ještě k tomu moji. Bez keců jsem se pustil od úkolu. Ale to bych prostě nebyl já, abych stejně něco neřekl.

„A proč teď? A zvládl bych to sám,“ řekl jsem. Pozvedl obočí, což byla vlastně jediná obličejová grimasa, co jsem u něj kdy viděl.

„Ty se se mnou chceš hádat?“ zeptal se. Zauvažoval jsem. No, myslím, že jsem v průběhu let i teď dostal jasný důvod, proč to nedělat. Zavrtěl jsem hlavou.

„Určitě ne,“ s tím jsem si přetáhl přes hlavu mikinu. Neodpověděl, místo toho zmizel v chodbičce a pak přede mě postavil moje boty. V první chvíli jsem si pomyslel, že z toho vyšly nejlíp. Pak mi došla věc druhá.

„Kde jsi je vzal?“ vydechl jsem. Tyhlecty domácí látkový křusky, jsem měl na sobě v den, kdy mě přepadla ta dusivá mlha...

„Tam kde ležely všechny tvé věci,“ a pak mi k mé největší radosti podal telefon a všechny moje věci, co jsem měl tu dobu u sebe. Jsem si naprosto jistý, že u mě v cele nebyly. Musel pro ně jít zvlášť. Tak moment, nejsem z nás dvou já ten, co se tu chová jako krypl? Došel jsem blíž k němu.

„Děkuju,“ neděkoval jsem jen za tohle. Ač už se ke mně choval jakkoliv, bez něj už bych tady nebyl. Dvakrát. Nečekal jsem od něj žádnou odpověď a nechtěl sám sebe uvést do rozpaků tím, že bych na něj civěl a čekal na reakci, které se nedočkám, proto jsem se rychle odvrátil a vrátil se pro boty.

 

Zbytky mýho předchozího prádla jsem zmuchlal do koule tak, aby ty co možná nejčistčí kusy čouhaly ven a proto to pak nikomu nepřipadalo podezřelý, až by otevřel tu popelnici a uviděl to. Obyčejní lidi zkrátka na krev nereagují moc dobře. Zaklapl jsem víko a dal tak definitivně sbohem zatím nejútrpnějším dnům mého života. Doběhl jsem Alexe, který na mě čekal opodál. Na budovu, ze které jsme vyšli jsem se neohlédl a ani se na ni neptal. Moje myšlenky teď proudily jiným směrem.

„Jak jsi mě vůbec našel?“ odvážil jsem se narušit ticho noci.

„Isaac mi řekl, kde tě najít,“ stručně odpověděl. No jo Isaac. Počkat, nebylo to dneska, že ne? Odpověď na to jsem se měl dozvědět o půl hodiny později. Zaraženě jsem zíral na světla linoucí se od Hurikánova domu. Propásl jsem tak důležitý čas... Než jsme tam došli, zklamání už mě skoro opustilo. Přeci jen to celé není jen o tomto jednom dni, ale tenhle den je o budoucnosti. S tou myšlenkou jsem nasadil úsměv a chystal se odemknout. Tady je to ale nejspíš zvykem, že se čeká za dveřmi na toho, kdo je postrádán, a tak dřív, než jsem stihl vůbec vložit klíč do zámku, dveře sebou škubly dovnitř a v nich se objevila překvapivě jediná postava – Will. Hodil po mě široký vřelý úsměv, ale v jeho očích byly stále obavy.

„Isaac taky vyrazil hledat, ale soudě podle tvého pohledu se ještě nevrátil,“ promluvil za mnou Alex a Will smutně zavrtěl hlavou.

„Cora mu dala info, kde tě hledat, ale jednalo se o dvě polohy,“ řekl a pak vytáhl telefon. ,,zkusím mu zavolat,“ jeho prst chvíli popojížděl po displeji dotykového mobilu a pak si přiložil mobil k uchu. Muselo dojít sotva k jednomu zazvonění, kdy se z druhé strany ozval hlas operátorky. Dřív, než jsem se stihl uchýlit k morbidní myšlenkám, co se asi mohlo stát, ke mně ledovým vzduchem zavanul pach krve. Velmi silný pach krve. Alex už si toho nepochybně taky všimnul. Podle toho, jak jeho jestřábí oči těkaly do všech stran, nedokázal zjistit, odkud to přichází. Nedivím se mu. Vzduch byl krví doslova nasáklý.

„Co jste zatraceně zavětřili, chlapy?“ ozval se za námi Willův hlas plný obav. Will byl člověk a neměl zbystřené smysly jako my. Právě teď jsem mu to vážně záviděl. Zaostřil jsem do dálky ve směru, ve kterém jsem odhadoval zdroj. Alex se vedle mě napnul. Mohl jsem jen hádat, že to, co já dřív a intenzivněji cítím, on už může vidět.

„Cy?“ zamumlal Will, ale neodpověděl jsem ani tentokrát. Soustředil jsem se na tmavý obrys postavy, který už jsem též rozeznával. Ale kdo by to mohl být? Proč tak krev? Nepřítel? Co tady sám chce?

„To je Isaac,“ nečekaně vypadlo z Alexe.

„Cože?“ vydechl jsem nevěřícně. Vůbec mi nedávalo smysl, že by byl Isaac takhle neopatrný.

„Něco za sebou táhne,“ dodal ještě. Nešli jsme mu napřed. Stáli jsme tam a čekali na něj. Brzy jsem dvě postavy rozeznával též a nějak to nedokázal vstřebat. Tohle jsem za těch x let po Issyho boku ještě neviděl. V momentu, kdy nás od nich dělilo jen několik metrů, se Will jako jediný z nás vzchopil a šel mu vstříc. Já nemohl odtrhnout pohled od Issyho mrtvého výrazu z části skrytého v červěné. Z vlasů a oblečení stékala v kapičkách na bílou zem a s rudě vyrytou cestou za ním to celé získávalo děsivý efekt, který jsem, navzdory všemu, co už jsem viděl, nemohl strávit a odvrátil se. Isaac chvíli mluvil s Willem a pak se jeho ruka s tím, co držel vymrštila a přede mnou o zem zadunělo tělo a ozvalo se bolestivé heknutí. Muž měl velmi krátké tmavé vlasy, ale když jsem do něj kopl, abych ho převrátil, obličej byl natolik domlácený, že pokud jsem ho za dobu svého věznění někde zahlédl, podle tohohle už jsem neměl šanci ho poznat. S umučeným výrazem v očích pošilhávál po Issacovi. Ve svém popisu jsem byl příliš mírný, pokaždé když Issy udělal nějaký pohyb, vypoulil na něj oči v očekávání jakési mě neznámé hrůzy. Myslím, že jsem rád, že o Issacovi nevím úplně všechno.

„Zbláznil jsi se?! Někdo tě mohl vidět!“ slyšel jsem jako by z dálky Willa a stejně tak i Issyho jak mu odpovídá.

„Mám za sebou úklidovou četu,“ řekl jsem a pak se obrátil ke mně a do očí se mu vrátila jiskra živého a ochranářského člověka. ,,Zdáš se v pohodě, to je dobře. Potřebuju, abys ho odtáhl Dolů,“ hodil krátký pohled po cizím chlapovi. „Alexi, sežeň Richieho... a pár dalších lidí, které uznáš za vhodné. Musím všem něco říci... Wille, ty to samé. A přiveď i Iru. Já jdu ze sebe smýt krev,“ rozdal úkoly, ve vstupní hale ze sebe shodil zakrvácené svršky a aniž by si kohokoliv znás více všimnul odcházel pryč. No, ne že by bylo více pozornosti třeba, když se tu nedá dýchat. Alex po mně pokukoval. Věnoval jsem mu krátký rozhodný pohled a popadl zbité tělo a modlil se, abych cestou nenadělal moc bordel. Napadlo mě, že bych si mohl sehnat něco, do čeho bych ho zabalil, ale strach, že nás někdo uvidí – pokud už se nestalo – byl příliš velký. Dotáhl jsem tělo do sklepa a těžce ho shodil na zem. Dříve tu bývalo víno, ale protože to bylo jediné vhodné místo pro podobné věci, tak ho Isaac odstranil. Teď už tu bylo jen pár polic a doneslo se sem několik židlí. Jeden by si představil kamennou temnou místnost, ale nebylo to tak. Místnost byla prostorná s vysokým stropem a dobře osvětlená. Dřepl jsem si na jednu z nízkých židlí a čekal, až se tu sejdou ostatní. Měl jsem do té doby, o čem přemýšlet. Zavřel jsem oči. Neměl jsem starost, že by mi zajatec někam odešel, už podle prvního pohledu jsem poznal, že podle nepřirozeně vybočených nohou se o to Issy postaral už dřív.

 

Nebylo dost židlí. Naštěstí se tu nesešlo moc lidí, co upředňostňují komfort vždy a za každých okolností a všude. Alex s Richiem zůstal stát. Ira se mlčky s velmi nervózním výrazem posadila vedle mě. Nedivil jsem se jí. Má za sebou velmi smutné a ošklivé zážitky a teď jí ze všech stran okupují silní anomálisti, fantómové a Will, co ani já nemám tušení, kým vlastně doopravdy je. Sám jsem očekával, co se bude dít tak zajímavého, že se tu sešla takováto skupina. Kolem mě prokráčela Cora a ladně usedla vedle mě z druhé strany. Teď jsem začínal být nervózní taky. Pokud jsem se chtěl dívat směrem, kde stál Isaac a Will, musel jsem k ní být zády... Coru doprovázel vcelku normálně vyhlížející brunet, který se představil jako Ali. Ten zaujal místo vestoje za ní. O kousek dál jsem zahlédl Liana, který se zdálo přišel sám. To bylo vše a myslím, že mi to již v té téměř elektrizující atmosféře dočista stačilo. Položil jsem Iře ruku na rameno. Snad abych uklidnil ji i sebe. Chlápek na zemi sotva dýchal, přesto nás všechny přejížděl očima. Těžko říct, jestli mu docházelo, že až se odtud dostane, bude z něj jen mrtvola v pytli. Jelikož nenásledoval jedovatého příkladu svých zajatých předchůdců může to mít dvě možnosti. Buď se o to nějak postaral Issy nebo jsme měli štěstí na jednoho ze sta, co pro jejich cíle, ať už jsou jakékoliv, není ochoten zemřít. Ať už to bylo jakkoliv, teď jsme byli tady.

 

Hurikán se rozhlédl po shromáždění, i když sic malém, ale velmi mocném. Možná byl mladší, než někteří, ale měl zde svůj respekt. Všechen zrak se upínal k němu, všichni čekali až promluví. Snad každý už tušil, že se chystá něco velkého, ale konečně se k nedávným masakrům něco dozví.

„Tak mluv Issacu,“ Lian se pohodlně opřel v židli. I když nevládl destruktivními schopnostmi, ničivou fyzickou silou ani nedokázal ovládat mrtvé, měl své vlastní schopnosti, ostatním neznámé a tím měl svůj vlastní respekt nejen tady. Isaac přikývl a přešel do rohu místnosti, kde se choulil zajatec. Hrábl mu prsty do vlasů a sevřel je. A jako by mužovo tělo nevážilo nic, vyzdvyhl jej do vzduchu. Zajatec se rozkřičel, bylo znát, že to nebyly jen zlomené kosti v nohách, jimiž se pohlo. Natočil jeho zbitou tvář k přihlížejícím. Když se člověk podíval pozorněji, tak si přes krev a vybarvující se modřiny, uvědomil že se jedná o velmi mladou osobu. Možná se ještě nedalo říkat muž, nejspíš to byl teprve chlapec.

„A teď jim pověz to samé, co jsi řekl mně,“ rozkázal Hurikán chladným hlasem a nejen držený pocítil, jako když se mu ledový vzduch plazí po zádech.

„Mně jenom zaplatili, abych tě zastřelil,“ zablekotal bolestně velmi mladě znějící hlas. Isaac se zamračil, zvedl koleno a lehce jej pošťouchl do jedné ze zraněných nohou. Bylo slyšet jak Cora zasyčela, když se místností rozhlehl vřískot. Každý s lepším sluchem to také pocítil. A téměř prázdná místnost to ještě násobila.

„Vtipné, myslím, že až to tady rozpustím, tak ti vyříznu jazyk a ujistím se, že celý svůj život strávíš na vozíčku...“ jako by se stal Isaac jinou osobou. Jeho dva nejbližší přátelé ale nedali znát, že je to rozhodilo. Isaac potřeboval ochraňovat, proto potřeboval sílu a síla se dá získat i strachem. Lidé zde se sice nenechali zastrašit tak snadno, ale měli hlas a o Hurikánovi se nikdy nesmělo vyprávět, že je slaboch. Mladík dlouho fňukal a Isaac uvnitř sebe trpěl. Tohle nedělal rád. Doufal, že to ty dva vědí. Po chvíli se zajatec konečně rozmluvil. Vyprávěl, jak lidé, co se mu představili jako Cierot procházeli ulice a hledali lidi bez minulosti, aby je najali na špinavou práci. Kluka nechali měsíce žít v přesvědčení, že koná věc pro vyšší dobro, věřil v úkoly, které ho nechali dělat, i když to měla být vražda. Zdálo se, že Cierot nebyl moc opratrný před kým říká důležité informace. Věděl, že silných členů není moc, za to vydají za více, a že naopak mají velmi mnoho pěšáků získaných mnoha různými způsoby. Potvrdil, že skutečně mají nějaký druh látky, co nějakým způsobem vyrušuje anomálii a může tak být pro anomálisty achilovou patou.

„Chystají se na válku,“ zachrčel. Možná doufal, že když způsob mluvy změní na ,,oni“, že to nějak vylepší tu krátkou budoucnost, která ho čeká.

„Jakou válku?“ zeptal se Isaac, trochu nevrle. Tohle byla i pro něj novinka. Přeci jen nebyl dost děsivý, aby z něj vymlátil vše, než se se všemi setká.

„Nevím nic přesného, ale... prý je někde ve městě nějaký poklad... opravdu velmi hodnotný poklad a pak říkali něco o tom, že vymítit anomálisty ve městě je jenom vedlejší cíl... Jenom jsem to zaslechl, nevím nic víc,“ zděšeně koukal z jednoho na druhého, když se vyrazy všech začaly lehce měnit. Poklad ze strany masových vrahů, co byli ochotní spáchat sebevraždu zněl úplně jinak, než od obyčejného anomálisty. Bylo jasné, že pokud se to město dozví, budou chtít někteří bojovat též. Jenže to neměla být válka, chtěli všechny, co by je mohli v jeho hledání rušit, tiše vymítit. Válka? Právě teď začíná válka! Ozvala se rána a bolestný křik, jak Isaac uvolnil stisk. Již nebylo více, co by bylo třeba říct. I mučený došel ke svému limitu, přivítalo jej bezvědomí.

 

Mlčky jsem sledoval, jak většina přítomných odchází. Už to bylo potřeba, abych mohl konečně vydechnout. Debata, která se tu strhla byla... zajímavá. Fakt jsem byl rád za toho neznámého, co přišel s Corou, protože ji po celou dobu usměrňoval a hovor mohl probíhat relativně v klidu. Když jsem tak sledoval Issyho, zajímalo mě, co se mu tak potom mohlo honit hlavou. Většinu už sice asi jednou slyšel, a tak měl více času na přemýšlení, než my, přesto ale během následné debaty mlčel a jen naslouchal. Kdo ví, třeba už ví, co bude chtít podniknout dále. Jeden z nevyhnutelných kroků ležel přímo před námi.

„Co s ním?“ zeptal jsem se a Issy na něj hodil krátký pohled a pak se zadíval na mě.

„Postarej se o něj,“ řekl jen. Zatrnulo ve mně. Vážně po mně chce, abych se tu stal katem? Než jsem ze sebe dokázal něco vydolovat v odpověď, Isaac na nic nečekal a odcházel pryč.

„Wille...?“ prosebně jsem pohlédl na svého druhého přítele, ale zdálo se, že ani on si se situací neví rady. Ale jak se později ukázalo, nebyl jsem v tom úplně sám. Na zápěstí jsem ucítil pevný a sebejistý stisk a v ruce jsem ucítil, jak mi tam někdo vkládá rukojeť nože.

„Odejdi,“ promluvil Alex směrem k Willovi. Tomu přes tvář přelétl vděčný výraz, nedivil jsem se mu a neměl jsem mu to za zlé. Will se tady o nás staral, léčil naše rány, tlumil naší bolest, pomáhal. Nezabíjel. A rozhodně nedorážel zajatce, které už není možné vrátit zpět do světa.

„Promiň,“ vydechl Will a potichu za sebou zavřel. Alex se ke mně natiskl tělem a mě obeplulo jeho teplo. Teď jsem od toho chtěl utéct ještě víc. Někdo by tvrdil, že zabít vraha je stejné jako zabít nevinného. Není tomu tak. Ty, co zmasakrovali rodinu Phurify bych naporcoval. Tohle bylo něco zdaleka jiného. Byl to pro mě cizí člověk, co mohl mluvit pravdu. Mohl jsem to klidně být já ten na ulici bez pořádného života, co potřeboval peníze na důstojný život. Možná se tenhle kluk, co může být klidně stejně starý jako já, jenom objevil v nesprávný čas na správném místě. A teď za to má zaplatit? Co je to potom za život? A co bych byl já?

„Já nemůžu...“ zamumlal jsem. Cítil jsem, jak se začínám klepat.

„Pšt... nic neucítí a bude to rychlé. Ani tady ani venku ho už nic dobrého nečeká,“ mluvil tiše Alex snažíc se mi vrátit nějakou rozhodnost,“ i se mnou popošel k jeho tělu a držíš mou ruku v ní upevňoval zbraň a rozhodnost. Společně se mnou k němu přiklekl a vyhrnul mu tričko.

„Tady,“ přiložil mi k tomu místu ruku s čepelí. Polknul jsem. Opravdu se tohle děje? U ucha mi znovu zazněl Alexův šepot.

„Miř přesně...“