Kletba darem

Hned další den jsem byl ujištěn, že v milosti tyrana a hrůzovládce nejsem jen kvůli jeho úžasné dobrosrdečnosti jemu vlastní a mému pěknému zadku. V devět večer, kdy jsem se ještě vztekal kvůli ztuhlosti nohou po ranním probuzení, se ve dveřích objevil samotný Ó mocný. Rychle jsem svou navztekanost zastínil úsměvem, stejně si toho ale všiml.

„Proč jsi tak naježený?“ cuklo mi v obličeji, pod falešnou maskou klidné tváře, kterou při otázce nasadil, pocukával pobavený úsměv.

„Proč jsem pořád tady?“ vybuchl jsem, nevydržel to a postavil se. Zapomněl jsem na ztuhlost ve stehnech a byl bych asi sletěl na zem, kdybych se dřív nezachytil stolu vedle postele. Snažil jsem se tvářit, jakože to, co vypadalo jak hodně neohrabané pukrle, bylo schválně. ,,Chci jít domů,“ dodal jsem lehce nevrle, dočista jsem tak ignoroval pravidla tónu řeči. Stačilo pár hodin, abych pochopil, že ve společnosti tohohle člověka můžu plácnout skoro cokoliv, ale stačí to jen otráveně vyštěknout, abych mu pokazil náladu. I když ta byla v téhle chvíli asi tak dobrá, že po mém prudkém prohlášení, nehnul ani brvou.

„Snad určitě nechceš do prázdného studeného bytu, když můžeš mít tohle? A taky potřebuji Tebe, ne jen ten tvůj rozkošnej zadeček,“ řekl, trochu samolibě a sjel mou, následky po dvou hodinách žhavého pozdního rána, postiženou osůbku. Chtěl jsem něco namíchnutě odseknout, ale nakonec jsem pusu jen otevřel a zase naprázdno zavřel a odpověď trochu promyslel. Vybral jsem jednu z možných odpovědí, tu relativně bezpečnou.

„K čemu?“ zeptal jsem se. Zdálo se, že přesně na to čekal, protože se mu ve tváři zablejsknul spokojený úsměv a v jeho ruce se zjevila lesklá černá truhlička. Položil ji na stůl a přistrčil ke mně. Zamračil jsem se.

„Co to je?“ očividně to ale souviselo s tím, že jsem si už několik dní lenošil ve velké postýlce, objednával si jídlo do postele a s Rufusem jsme si hověli v teple, zatímco venku řádila zima, vítr a sníh. Ozvalo se zacinkání, když mi podal klíček. Teda, vlastně spíš naušnici. Pod kovovým obroučkem do ucha, byl malinký kroužek a na něm byl připevněn klíček, jedno dlouhé černé pírko a ještě jedno kratší šedé. Na dvou bílých provázcích se na kroužku houpaly ještě tři dřevěné korálky. Na jednom dva, na druhém jeden. Naušnice ve stylu Vinnetoua, ok, ale co ten klíč? Musel jsem se tvářit hodně pitomě.

„Klíč,“ řekl jsem.

„Ano, klíč,“ přitakal.

„Naušnice s klíčem,“ pokračoval jsem. Pozvedl obočí.

„Všiml jsem si, že máš v levém uchu pecku, je to perfektní úkryt,“ řekl a utnul tak pitomě znějící výměnu slov.

„Strčit si klíč do ucha jako naušnici je perfektní úkryt,“ neustal jsem s debilním tónem, nenechal se ale rozhodit.

„Jen přes ní přehodíš vlasy,“ pohodlně se opřel.

„A skryju klíč, jasně,“ prohlásil jsem uštěpačně. Upřel na mě pohled, který už do mé mysli vysílal první varovné signály, že to začínám přehánět.

„Issy, víš proč se stále největší poklady pro anomálisty nenašli? Protože, když lidé chtějí něco schovat, nastrčí to před oči celému světu. Dokud někdo tohle pravidlo skutečně nepochopí, žádné artefakty neuvidí. Například Isbiřské drahokamy neocenitelné hodnoty jsou do teď vtlučené místo hřebů v podkově jediné zvednuté nohy Vezuelinovi sochy. Jsou to hrůzostrašné předměty přinášející obrovské bohatství, hamižnost a nakonec zkázu. A přesto, ačkoliv stříbrnozlaté okování obdivuje každý druhý turista a třetí obyčejný kolemjdoucí, nikoho to nenapadne, přestože většina artefaktů už není pro lidi tajemstvím. Aby si někdo takové věci všimnul, musel by mít drahokam podobu šutru a být zobrazený na velice tajné mapě k pokladu. Být zákopán v Údolí mrtvých, dvěstěpadesát stop severně od pařezu Páchnu plísní, v obří truhle plné zlata,“ skončil. Dlouho jsem mlčel a pak nakonec rozvážně kývl. Tohle bylo to nejdelší, co jsem od něj kdy slyšel, asi to bude vážně důležité...

„Dobrá, pochopil jsem. Ale víc, než poloha Isbiřských drahokamů a to, že to víš, mě překvapuje, že jsi použil označení „anomálisti“. Tohle označení lidé obvykle nepoužívají,“ hlavně ne ti, co by nás raději nastrkali do klecí a nechali utopit.

„Proto jsi taky teď tady, je dost těžké najít někoho z vás, dobře se skrýváte. To je jedině dobře, bude ještě chvíli trvat než vás všichni přijmout... nebo se alespoň smíří. Ale ty tvoje rukavice, od prstů až k zápěstí, pevně obtočené pásy a zapnuté pevnými sponami... To bylo jako alarm. V tu chvíli to byla ale jen domněnka, že jsi jedním z nich. I když jsi trochu jiní než oni. Anomálista si žije v poklidu, dokud se nedostane do stavu blízké smrti – v kterém buď nemře nebo se anomálie probudí a zázračně jeho tělo uzdraví. Kolem pěta-dvacátého roku života neprobuzená anomálie zaniká, tudíž se dá říci, že největší procento anomálistů tvoří děti od desátého roku k roku dvacátému, kdy má největší šanci k probuzení a jedinec následně dost sil, aby přežil. Někteří s anomálistů přestanou dokonce stárnout, stále o nich ale ještě nevíme tolik, aby se dalo říct, že jsou nesmrtelní. Proto mě překvapilo,... a velice zaujalo, když jsi prohlásil, že ji máš od narození,“ poslední věta zněla, jako by mi nevěřil.

„Co je na tom divného? Prostě jsem ten typ, co nestárne...“ můj hlas u posledního slova zeslábl.

„Je nulová šance, aby novorozeně nebo i dítě do čtvrtého roku, proměnu přežilo,“ naklonil se blíž k truhličce. „Dost o tom, teď ji odemkni,“ nařídil. Cosi jsem zamručel, ale poslechl jsem. Jsem si jistý, že se k tomu později vrátí. Vzal jsem do ruky klíč a zasunul ho do zámku a chtěl otočit. Klíč se ale sekl ve čtvrtině otočky. Zvedl jsem lehce podmračený pohled k němu.

„Většina těhlech starých hraček vyžaduje oběť krve,“ poradil mi. Pozvedl jsem obočí.

„Jsme ve století nablízkaných aut, moderní technologie a úspěšné plastické chirurgie a ty mi tvrdíš, že se ten klíč neotočí, dokud ho nepoliju krví?“ řekl jsem trochu úsečně. Nakonec jsem si ale k prstu obrátil ostrý hrot šedého pírka, které se ukázalo jako velice dobrý bodný nástroj. Kapičku krve jsem otřel do mezery mezi klíčem a zámkem. Nedůvěřivě jsem pohnul klíčem. Klíč se ale bez velké námahy, skoro sám otočil a ozvalo se tiché cvaknutí, jak se zámek otevřel. Sundal jsem ho a zadíval se na něj.

„Tak to otevři,“ vyzval mě kapku netrpělivě. Sklopil jsem pohled k truhle a pak prsty položil na čnějící hroty ze stran a nadzvedl víko. Ve slunci pronikajícím škvírami mezi závěsy do pokoje, se zatřpytilo několik předmětů, bylo jich deset. Každý byl jiný, ale všechny ladily do šedo zlato zelené, tvary bych je zařadil do steampunkového stylu. Byly... no zvláštní.

„Co to je?“ zeptal jsem se, očima přešel přívěsek na stříbrném řetízku a vzal do ruky prsten, který mě doslova okouzlil. Byl velký, ale lehoučký a uprostřed něj zářil velký zelený kámen. Zkusil jsem ho na svůj pravý prsteník. Zalapal jsem po dechu, když se příliš velký kroužek stáhl na velikost mého prstu. Zvedl jsem oči k Chrisovi – tak se mi včera alespoň představil. Teprve teď odpověděl, jeho pohled byl stejně úžaslý jako můj.

„Vienlonův dar,“ řekl. Přestal jsem si prsten na ruce prohlížet a znovu na něj upřel pohled. Kývl hlavou a pokračoval. „Podle legendy byl nejdříve jeden předmět,“ ukázal na přívěsek. „který patřil velice mocnému králi Vienlonovi. Ale i když měl tohle, jeho devět strážců bylo silnějších než on. Měl vztek, protože miloval moc a byl přesvědčený, že se ho některý ze strážců pokusí svrhnout. Ze své truhlice proto vybral devět šperků, vyhledal čarodějnici a požádal ji, aby mu všech deset předmětů očarovala. Jeho sílu měl šperk ještě více zvýšit a strážce omezovat. Šperky jim daroval a jakmile byly nasazeny, nedaly se sundat. Strážci si zoufali, dokud nezjistili, že jejich krále čarodějnice podvedla. Všechny předměty mohly sílu navýšit i omezit, ale sám předmět si zvolil, co si jeho nositel zaslouží. Ačkoliv přišli na to, že králův dar, byl pro ně skutečně darem, jeho zrada se jich velice dotkla. Zavraždili šperkem oslabeného krále. Čarodějnice ale předměty při očarování propojila s králem. Strážci za jeho zabití zaplatili životy,“ skončil, ale už asi v polovině příběhu jsem strnule civěl na prsten. Šťouchl jsem do prstýnku prstem a pak teprve nakvašeně vyletěl.

„A to jsi mi něco nemohl říct předtím, než jsem si ho nasadil?!“ štěkl jsem mu do tváře.

„Drží se tě, protože si tě vybral. A kdybych ti o tom řekl dříve, už by ses po darech ani neohlédl,“ řekl klidně. Na můj vztek už musel být připravený. Posadil jsem se a zvolna vydechl.

„Jak to myslíš, že si mě vybral?“ sehnul jsem se, abych si vzal Rufuse na klín. Spokojeně se mi na něm uvelebil v klubíčku. Tak nějak mě to uklidnilo.

„Král i strážci byli měniči a jejich magie přeměny v předmětech zůstala. Spousta anomalistů má schopnost přeměny na zvíře, většinou jsou to ale malá zvířata, kočky, ptáci,... Velcí dravci jsou vzácní,“ v hlase mu zazněl náznak hrdosti. „Konečně jsem jednoho našel,“ po jeho pohledu jsem si připadal jako vyhynulé zvíře. Polknul jsem a raději mlčel. Cítil jsem jak se do mě vpaluje jeho pohled. Naletěl jsem na blejskavá kouzelná udělátka a on mě odhalil. Issy, ty jsi vážně tupec... Po skoro minutě ticha jsem promluvil.

„Ano, umím,“ odpověděl jsem na nevyřčenou otázku. Znovu jsem se podíval na prsten. Jak se mám přeměnit, když ho mám na prstě? Vzal jsem protestující fretku do rukou a zamkl chudáčka Rufuse do klece. Vrátil jsem se k němu. Nechtělo se mi před ním svlíkat. Pořád před očima vidím to, co mi udělal. Co mi vždy udělá, když má tu svoji náladu. Cítil jsem na sobě jeho pohled, jehož intenzita se na mém těle přenášela i někam, kde rozhodně být neměla. Ublížil mi, ponížil mě. Tak proč po něm moje tělo tak touží?!

„Issy...“ začal šeptem a zdálo se, že se chystá vstát. Odhodlaně jsem zaryl nehty do dlaní. Jestli si nepospíším, celkem klidný pokec, se změní v přehnutí přes stůl... A já bych to opravdu moc chtěl... Nejsem normální! Proč mě vzrušuje jen myšlenka na něco takového?! A s ním?! Jak se tělem opírám o chladné dřevo a on se do mě zezadu pomalým pohybem zabořuje... Jeho dech mě hřeje na kůži, ten můj dělá vlhké oválky na naleštěném laku... Bolestivě jsem se kousl do rtu. Přeměním se hned! Upokojil jsem se myšlenkou, že to plandavé oblečení se mě prostě spadne, jenom to musím udělat okamžitě. Klekl jsem si a z kleku šel na všechny čtyři a během toho pohybu se začal měnit. Připravil jsem se na mírnou bolest, která přichází vždy s přeměnou kostí, ale žádná nepřišla. Proměna byla snadná a bezbolestná. Překvapeně jsem se posadil a zjistil, že i oblečení je fuč. Jen prsten přikrášloval jednu z mých pacek, nejspíš se zase velikostně přizpůsobil. Zvedl jsem hlavu, abych na něj viděl a setkal se s pohledem, který jsem u něj ještě neviděl. Vstal a sedl si na zem vedle mě. Nabitá atmosféra tu byla stále, ale pro teď ji přebil úžas. Opatrně ke mně natáhl ruku a dotkl se mého krku.

„Jsi krásný,“ dlaní mi přejel po černé lesklé srsti. Má zvířecí podoba je panter. Čumákem jsem ho šťouchl do ramene, protože jeho doteky byly váhavé, jako by si nebyl jistý, zda jsem to stále já a neukousnu mu ruce,... a že po tom jedna část mého pomstychtivého já toužila. Aspoň bych ho rád vystrašil, určitě by mi to ale později vrátil... Pochopil a pak se rukama vrátil na ty nejúžasnější místečka za ušima a začal po nich přejíždět nehty. Chtěl jsem se mu jen svalit na klín a užívat si péče, ale otázky které jsem měl na němém jazyku už začínaly pálit. Odtáhl jsem se a přeměnil se.

„A teď mi řekni, proč hledáš měniče pro tyhle věcičky,“ klepnul jsem na prsten a snažil se tvářit, že oblečení, které jsem měl po přeměně normálně zpátky na těle, byla zcela očekávaná věc. Aspoň, že předchozí napětí je už z větší části pryč.

„Nic hlubšího v tom není, jsem jen vášnivý hledáč očarovaných předmětů a ještě raději pro ně pak hledám využití. Je to jen neobvyklý koníček, nic víc,“ postavil se. Došlo mi, že nic dalšího už z něj nedostanu. Vyskočil jsem na nohy a chystal se něco říct, ale byl rychlejší.
„Protože jeden z Vienlonových darů je teď tvůj, přenechávám hledání ostatních tobě. Mohou být užitečné a pokud budou aktivní všechny... možná budou mít i nějaký zajímavý bonus,“ chystal se odejít, když se náhle zarazil těsně před dveřmi. Protože jsem vyběhl hned za ním, málem jsem do něj narazil. Otočil se ke mně a chvíli na mě jen hleděl. Z jeho výrazu se opět nedalo nic vyčíst. Ach jo.

„A ještě něco pro tebe mám,...“ řekl, otočil se a otevřel dveře. „Už můžeš dovnitř,“ řekl k někomu na chodbě a vyšel ven. Vzápetí vběhlo něco dovnitř a dřív, než jsem si stihl uvědomit, co to je, drtilo mě to v objetí. Kdyby nepromluvil, pár vteřin by mi to určitě ještě trvalo,... jsem to ale kamarád.

„Posledně v tom klubu,... viděl jsem tě jak před někým utíkaš... Běžel jsem k tobě domu, ale byl jsem moc pomalý. Ty ani Rufus jste tam nebyli a byt byl prázdný. Snažil jsem se ti dovolat a několikrát tam ještě zašel... A dneska u mého domu stálo cizí auto, nic mi neřekli, jen mě nacpali do auta a odvezli sem,...“ vychrlil mi chaoticky do ramene, odtáhl se a prohlížel si mě. Provinile jsem se pousmál.

„Promiň Wille, stalo se pár věcí,...“ natáhl jsem ruku a něžně mu odhrnul vlasy z čela, které už mu sahaly až k očím. Zatvářil se, jako bych ho spíš uhodil, tak jsem ruku rychle odtáhl, ale chytil mě za ni.

„Jsi v pořádku? Co se tam stalo? A proč jsi-“ zastavil jsem ho položením prstu na rty a vyvlíkl se mu. Došel jsem pro Rufuse, vrátil se k němu a za zápěstí ho dovedl k velké pohovce naproti. Will o mně věděl snad vše, co jsem musel tajit ostatním, a tak jsem začal vyprávět, vynechal jsem jen jistou skutečnost související s Chrisem, která by Willa nepotěšila hned z více důvodů. Kvůli tomu jsem musel pozměnit ještě pár částí. Pozorně mě poslouchal a zdálo se, že mi tak úplně nevěří, přesto když jsem skončil, přikývl a na nic se neptal. Pohladil Rufuse a ten okamžitě využil mazlící příležitosti. Nakýbloval se mu do klína a kousl ho do bříška prstu.

„Je ještě tak malinký a už sis ho tak vymazlil,“ zavrtěl se smíchem hlavou a začal ho jemně drbat na zádíčkách. Pak zvážněl. „Ale pořád nechápu, proč jsem tady já. Moje schopnosti sotva někomu pomůžou,“ řekl a zatvářil se lehce tajuplně, když se dostal ke slovu schopnosti. Will není anomálista, ale ani ne obyčejný civilista. Tak nějak mi to alespoň řekl, ale to co umí mi nikdy neprozradil... Ale nejspíš to dělal jen proto, aby mě naštval.

„Jak dlouho už se známe, Wille? Už to vyklop,“ pohladil Rufuse po hlavičce a dlouho mlčel.

„Stejně by jsi mi nevěřil,“ pronesl nakonec. U polštáře mi zazvonil nový mobil, ale ignoroval jsem ho.

„Tak to zkus,“ vyzval jsem ho, a protože mobil nepříjemně vyřvával uším protivnou melodii, podíval jsem se na volajícího. Chris, to bych asi měl zvednout. Ale proč mi volá, když sem může kdykoliv přijít? Podíval jsem se zpátky na Willa. Přemýšlivě na mě hleděl. Neodpovídal, a tak jsem to nechal být a zvednul mobil.

„Co ti tak trvá? Potřebuji abys přišel do mé pracovny. Hned a sám,“ ozval se jeho zvučný tenor pokřivený ostrým podtónem netrpělivého člověka. Nečekal na odpověď, okamžitě mi nadiktoval kudy mám jít a zavěsil. Zahleděl jsem se na mobil a pak zvedl pohled k Willovi. Tvářil se stále stejně a nezdálo se, že by mi chtěl něco říct.

„Musím jít za panem Protivou,...“ chtěl jsem říct něco dalšího, ale nakonec jsem si to rozmyslel, zvedl se z postele a zamířil ven z pokoje. Koutkem oka jsem viděl, jak tam Will sedí a zadumaně hledí do prázdna. S pohledem upřeným na něj, jsem zavřel dveře. Snad se to jednou dozvím...