24. Ten, kdo odešel ve skrytu

 

Dale

I když jsem měl neustále pocit, že čas vůbec neubíhá a stále měl v sobě tíseň věcí minulých a těch dalších špatných, co se měly ještě stát, uběhlo několik poklidných dní. Zaratras, zkráceně Zarat, nejspíš opravdu nelhal, když říkal, že prvotní cíl je odstranit z cesty Hurikána. Dragon Void ho nezajímal. Chtěl se nejprve zbavit velikánů v Lindsey Onse a vyvolat tak v organizacích chaos, alespoň to jsem si myslel. Zatím se k nám ale nedostaly žádné zprávy o tom, že by byli ostatní vůdcové napadeni. Měl jsem trochu obavy, jestli by ostatní nepoužily stejné triky, ale ostatní byli přesvědčeni, že pokud by se něco stalo s Corou, vědělo by to okamžitě celé město. V Dragonech se zatím hrálo na to, že se nic zvláštního ve vedení nestalo. Jediný, kdo věděl, byl Lian, kterému jsme předali tělo, protože podle mých i Cyrilových očekáváních skutečně jako fantóm nepovstal. Zatímco Cyril už se dostal za nejhorší, zdálo se mi, že pro Richieho s Alexem to byl velký zásah. Ano, věřím že to byly dobří přátelé, ale co jsem slyšel, objevovali se tady jednou za čas jenom při krizovkách. A jejich zármutek mi připadal jiný. Hlubší, ale ne bolestivější, než Cyrilův. A byl v tom taky velký hněv a snad jsem cítil i příslib krvavé pomsty – zní to vtipné, ale opravdu jsem v ten moment, kdy jeho tělo odváželi, věřil tomu, že pokud se někdy setkají s Jurem, může se ten kluk jen modlit, aby to měl za sebou rychle. A já doufat, že do té pomstychtivé nezahrnou i Markuse. Ale nikdo kromě mě neví, kdo to byl. Třeba se to nedozví.

Chvíli bylo období klidu, ale já u Cierotu strávil nějakou tu dobu a trochu už věděl jak Zarat a ostatní přemýšlí. Jsem si jistý, že nás v nejbližší době čeká několik dalších podobných úderů a až budou společnosti v oslabení, provede se jedna velká vyvražďovací vlna.

A jak se daří mně? Nějak jsem se stal součástí této malé skupinky, ale nejspíš jen díky tomu, že jsem mohl přispět některými informacemi o nepříteli, které zvenčí nebyly vidět. Will se stále nevrátil, a tak se Cyril, člověk tady číslo dvě, ujal vedení. Všichni jsme ale věděli, že to takhle dlouho fungovat nebude. I když jsme tu měli dvě silné podpory, pomáhala Ira a její bratr, nebylo to v pořádku a bez něj už nikdy nebude. Teď už záleželo jen na tom, jakým směrem se budeme ubírat, ale myslím, že jen já byl přesvědčenej, že se Cyril do boje proti Cierotu nechce vůbec zapojovat. Zatímco v normálně klidném Richie jeho moc zuřivě bublala, Cyrilův duch byl zlomený.

„Před pár lety,“ začal znenadání, když jsme spolu seděli v Isaacově kanclu a v jeho věcech hledali něco víc k darům. Vlastně, upřímně? Ani jeden z nás zatím nepřišel na způsob jak to otevřít. Klíč se vždycky v zámku seknul a to byl veškerý náš postup. Ale určitě v tom musel být nějaký fígl. Možná by jsme na to přišli dřív, ale čas utíkal a přesto nás pohled na tuhle věc vždycky jen rozladil a tím snaha končila. Dál jsem se očima věnoval papírům a poslouchal ho.

„jsem...“ zmlknul. Když jsem zvedl pohled, pohrával si s náušnicí. ,,Ale to nic,“ pousmál se a prstem přejel po pírku a znenadání usykl.

„Co je?“ Odložil jsem papír, ale ani nebylo třeba se ptát. Cyril zastavoval krev, co mu prýštila z bříška prstu.

„Hah, na co nože a dýky. Možná by šlo ubodat někoho i tímhle,“ drze jsem mu to sebral z ruky a prohlížel si to. Na mnohem detailnější druhý pohled už nevypadalo moc právě.

„Třeba právě od toho je,“ řekl jsem. Hodil po mě velmi blbý pohled.

„Co? Od vraždění lidí? Do hajzlu, to teče-!“ Zavrtěl jsem hlavou.

„Ne, od toho aby ses o to bodnul...“ Naznačil jsem pohled k truhle. Blbý pohled číslo dvě.

„Dale vážně? To ne... Viděl jsem všelicos a věřím hodně věcem, ale aby byla potřeba krev k aktivaci něčeho...?“ V jeho pohledu jsem viděl, že o tom sám začíná přemýšlet, a že mu to samotnému přestává znít tak nereálně.

„Půjč to sem,“ řekl, ale to už já byl s klíčem v pohybu. Přitiskl jsem ho k jeho ráně, která už se začínala hojit a pak co nejrychleji zastrčil do zámku. Klíč se otočil téměř sám. S Cyrilem jsme se na sebe otočili. Odevzdaně rozhodil rukama.

„Nuže dobrá, teď už se mě spíš ptej, v co nevěřím,“ kusem trička si otřel zbylou krev na ruce a oba jsme sledovali jak ze stran truhly vylezly hroty. Za ty jsem ji chytil a otevřel. Oba jsme tam hned zvědavě a netrpělivě zabodly pohled. Zvláštní bylo, že mě jako první upoutalo prázdné místo po prstenu a až pak jsem se zahleděl na ty skvosty. Až mi skoro ušel Cyrilům uhrazený pohled.

„Cy...?“ zamumlal jsem. Jeho pohled směřoval k drobné kulaté náušnici, jejíž střed zářil stříbrným světlem...

 

Velkým nepopiratelným faktem bylo, že Hurikánovou smrtí se více, než dobře naplnil cíl tohoto místa. Smutnou skutečností bylo, že z toho nikdo nemohl mít takovou radost, jakou by chtěl.

 

Členové D.V. Měli konečně svůj klid. Dostávali práci zvenčí, Cierot na ně neútočil. Ačkoliv pro svět obyčejných lidí stále nikdo z nás neznamenal víc, než jen po ulicích volně chodící problém. Všem to bylo ale jedno, uvnitř to byla rodina – avšak s velmi tichou domácností. A vlastně se nějakou dobu prostě nic nedělo.

 

Zásadní zlom přišel jednoho dne, který s sebou přinesl jistý sled událostí...

 

V našich dveřích se objevil sám Čistič, Lian Vergienne osobně. To jsem nevěděl do chvíle, kdy mě k jejich rozhovoru Cyril pozval. Vešel jsem dovnitř po letmém ťuknutí na dveře. Seděli naproti sobě a nejspíš jsem právě vtrhl do přemýšlivé chvíle ticha.

„Možná ještě skočím udělat čaj, kafe nebo tak něco...“ nabral jsem čáru zpátky. Tohle asi nedám. Možná už od Isaacovi smrti uběhl nějaký čas, ale ani na moment jsem se tu mezi nimi necítil dobře. Připadal jsem si jako vetřelec, jehož tolerovanost visí na pár krátkých tenkých vlascích.

„Kdepak sedni, osobně to nechápu, ale seš tu teď jeden z těch, které potřebuje Cyril k chodu,“ místností pronikl Lianův uštěpačný tón a Cy na něj vrhl ošklivý pohled.

„Nemyslím si, že je o čem diskutovat, když Issy svěřil dary jemu,“ věta nebyla dokončená, ale bylo zcela jasné, co chtěl říct. Proč svěřil důležité věci Isaac mě, bývalému poskokovi fanatické a vražedné skupiny a ne jeho dlouholetým přátelům, kteří by pro něj prolévali krev, včetně té svojí? Možná mě Cy nedokázal nebo nechtěl zabít, ale mohl jsem teď být cílem vylejvání si jeho muk, jak moc ušetření mého života litoval. I když to neřekl nahlas, věděl jsem to. Tisíckrát by mě za něj vyměnil. Záležet můj osud na Čističi, tak už mě nikdy nikdo nenajde. Nebylo pochyb, že jsem se teď nacházel v místnosti s lidmi, kteří mě sice možná potřebovali, ale především mě nenáviděli.

„Já...“ Ani jsem si nebyl jist, co chci vlastně říct. Chtěl jsem se snad obhájit? Isaac bezdůvodně zemřel, protože jsem chránil jeho nepřítele. A jako korunu tomu všemu, jak jsme brzy zjistili, byl ten čin úplně zbytečný k mé probuzené schopnosti – dá-li se to takhle nazvat... Jeho vír mě klidně mohl rozsekat na kousky. Má krev by se po té jako živý sliz roztáhla a propojila se s ostatními částmi těla a spojila a slepila jej zase dohromady. Nepotřebuji kyslík, moje srdce nebije, zatím jsem neobjevil žádný bod na těle, který by byl mou achillovkou. Opravdu jediný světlý bod, co v téhle temnotě vidím, je Markus, který je stále naživu. Jenže jsem jediný, kdo tenhle ždibec světla má. Cyrilův pohled zjemněl. Musel jsem se nejspíš tvářit vážně děsně.

„Tohle je tvůj neodpustitelný hřích, všichni nějaký máme.“ Já vážně vím, že bych neměl bulet... Jako by mi tím v hlavě přepnul pomyslný vypínač. Rychle jsem přešel k sedačce, sednul si a sklopil hlavu. Jak tohle vůbec může Cy říct, zrovna on, jehož pláč jsem slyšel a jeho neustupujícího žalu byl svědkem několik dní. Kdy mi několik dní trvalo přimět ho znovu normálně jíst. Kdy jsem mu sebral klíče od pokoje, aby se tam nadále nemohl ubednit a strádat. A on se na mě teď dívá, jako by mi jen odpouštěl za rozbití oblíbeného hrnku a ne za zabití jeho nejdůležitějšího přítele.

„Hmn...“ Nezmohl jsem se navíc. Třásla se mi brada, věděl jsem, že jestli promluvím, pojede to znova. I navzdory zoufalé situaci, jsem nechtěl před Lianem vypadat jako uřvaný fakan. Tak takhle hrozný já jsem.

 

O chvíli později se napětí trochu uvolnilo, protože se objevila též přizvaná Ira. Dorazil Richie a pak takový tmavší čahoun, jehož jméno jsem si nezapamatoval, ale byl jsem si jist, že bylo velmi jednoduché a počínalo prvním písmenem abecedy.

„Takže... proč jsi nás zavolal?“ Nějak se tohle zasedání odstartovat muselo a Richie byl tím, co to vzal na sebe. Neušlo mi, jak se Cy zašklebil. Bylo na něm vidět, jak je mu tohle nedobrovolné přišití vůdcovství nepříjemné. Přesto se toho bravurně chopil.

„Nikomu z vás určitě neušlo, že od-“ Zadrhl se a uhnul pohledem. Kousl jsem se do rtu. Moc mě to mrzí... tak moc mě to mrzí...

„Jisté chvíle útoky na D.V. pominuly,“ poslal krátký pohled k Iře. Byla jediná z chráněnců, které Cy řekl pravdu.

„Jenže se nezdá, že by on byl tím důvodem...“ Odmlčel se a pohledem sekl k Lianovi. Ten se nadechl.

„Můj nejnovější svěřenec byl už několikrát napaden. A Cora nahlásila další přímo směřovaný útok na člena její party. Je velmi pravděpodobně, že se zaměřují na konkrétní cíle, kterými ale nejsou vůdci skupin.“

„Mohli by mít něco společného?“ Zeptal se Richie. Cyril kývl.

„Jenže naší hlavní prioritou teď je tomu nějak předejít, než bude některý z útočníků úspěšný,“ při jeho slovech se mi vybavili přátelé z Cierotu. Mohl to být kdokoliv z nich... Lian zněl velmi napruzeně, a tak jsem při svých myšlenkách tělo instinktivně zatlačil hlouběji do sedačky. Proč se cítím provinile z toho, co venku páchá Zaratras? Ah... protože Markus je tam někde s ním... A taky neřízená střela, Juro.

„Takže jsme se rozhodli pokusit se o Teraline – znovu.“ Promluvil znovu Cy. Podíval jsem se na něj.

„Teraline?“ Co je to?“ Čistič po mě sekl pohledem takovým, že bych teď raději nebyl. Co mě trochu ranilo byl Cyrilův přemýšlivý pohled mým směrem. Musí přemýšlet nad tím, jestli je říct mi to bezpečné? Váhá jestli mi může věřit? Pro spoustu lidí není přechod z nepřítele na spojence snadno přijatelný fakt. Zvlášť, když to bylo prakticky ze dne na den. Znovu to ukazuje na to, jak bylo Isaacovo myšlení jiné, a že ho potřebujeme. Tohle už dál nesnesu, chci odejít... Musim odejít. Jsem obklopen očima, které na mě hledí jako na nepřítele.

„Já...“ Neměl jsem odvahu ani na to, aby promluvil. Cítil jsem, že na to nemám žádné právo. Vážně, kdy už tenhle hnusný pocit konečně pomine? Tichý vnitřní hlásek mi ochotně odpovídal: nikdy nikdy nikdy...

„Je to kletba, která odhalí a zničí každého, kdo prolije krev prokletých lidí. I kdyby pod ní sám byl. Zjednodušeně řečeno: zraní tě Cierot? Kletba ho označí. Zraní tě spojenec? Bude odhalen jako zrádce. Kletba skončí, až bude dostatečně vyplacena nepřátelskou krví,“ vysvětlil Richie. Cyril zamrkal, jako by se probral z tranzu a omluvně se na mě zadíval.

„Dale...“

„To je dobrý,“ nuceně jsem se na něj usmál a pak poděkoval modrovlasovi za vysvětlení. Už se do toho nebudu plést, jinak se taky může stát, že už se nic nedozvím.

„Will se ještě nevrátil?“ Rozhodl se Richie přejít na jiné téma. Teď se do toho odvážila vstoupit Ira.

„Jak by to mohlo proběhnout bez něj?“ Zašeptala to, na co podle výrazů ostatních mysleli všichni. Co jsem slyšel byl to někdo, kdo tady byl skoro na totožné pozici s Cyrilem. Kromě toho byl také čarodějem potřebným k provedení kletby. Ovšem měl jsem takový vnitřní pocit, že Will nebyl jediný, kdo byl skryt v myšlenkách lidí kolem a nebyl jediným, kterému patřila Iřina otázka.

„Pokud se Will neobjeví, Jearkin tu byl od začátku jako náhradník. Jenže vůdce...“ nedopověděl Richie. Nikdo nenahradí, odpověděl jsem si uvnitř sebe.

„Tohle se zatím nikdo další nesmí dozvědět,“ souhlasil Lian.

„Proto jsem tebe a Alexe pozval,“ vložil se do toho konečně Cy. Richie pozvedl obočí.

„Je mi líto, ale nenapadá mě žádný způsob...“ Hodiny jsme s Cyrilem hledali způsoby, než jsme možná nakonec jeden našli – a to bylo v Sedmě. Nečekal jsem, že to opravdu zkusí, v tomto řešení byla mizivá naděje. To řešení se jmenovalo „Zápisky černého chameleona“, které sepsal jeden z nich a odhaluje v nich své schopnosti.

„Chci se setkat s vaším chameleonem, kde ho najdu?“ Cyril byl Isaacovým přesným opakem. Chození okolo a mluvení v hádankách nebylo nic pro něj. A bylo jasné, že Richie byl připraven, dokonce i velmi zvědav, na všechno co přijde – ale na tohle ne.

„S naším...“ Kuckal ze sebe. Zoufalství, které se mu usadilo ve tváři jsem nechápal, ale i tak byl znepokojen.

„Rashaana jsem neviděl už aspoň dvacet let.“ Poprvé se ozval ten dvoumetrák. Jeho výraz byl stoický, zcela bez emocí. Cyril mu věnoval dlouhý pohled, jako by v jeho slovech zaslechl něco navíc a pak se jím vrátil zpět k Richiemu.

„Přece se musíte nějak umět kontaktovat,“ dorážel na něj. Richie něco věděl. Možná byl starý a uměl číst v lidských duších skrze nejdrobnější reakce těla, ale sám byl také úplně průhledný. Věci jako lhaní a blufování patřily asi k těm, které téměř neovládal, protože teď vypadal jako zvíře zahnané do kouta.

„Taky jsem ho už dlouho neviděl. Prý je teď nezvěstný...“ oči mu ujížděly ke straně a odrážela se v nich panika.

„Já mám spíš pocit, že nám trochu kecáš,“ vložil se do toho Lian a Richie se právě tvářil, že by byl radši, kdyby mu na místě explodovala hlava, než by musel něco říct.

„Richie už po mnoho let dělá Rashymu jisté laskavosti,“ prásknul ho vysoký kámoš.

„Alexaviere,“ vydechl zmučeně Richie.

„Richarde,“ oplatil mu Alex oslovení a kývl na něj. Richard? Jo to už by mi dávalo větší smysl při přemýšlení, kde by v dobách, kdy se narodil, přišel ke jménu, které teď používá. Richie se ošklivě zamračil.

„Takhle mi neříkej.“ Jeho tón mě překvapil. Zas tak jako hrozné jméno mi to nepřišlo.

„Tak už to vyklop nebo jim to o tobě řeknu.“ Kdo by to do Alexe – práskače – řekl?

„Takže Richard? Tušil jsem, že takové fádní jméno, jakým ses představil nemůže být skutečné,“ přisadil si Cy. Jenom jsem to tiše pozoroval. Možná to teď nabralo takový trochu vtipný nádech, ale na mě zničehonic padl takový divný a tíživý pocit... A špatný pocit. V srdci se mi z drobných úštěpků nervozity a znepokojení začínal tvořit kámen. Ale proč, sakra?

„Co se stane, když nám řekneš, jak se s ním můžeme spojit?“ Pokračoval Cyril.

„Musel jsem mu slíbit, že vše udržím v tajnosti. Dokonce i před ním samým.“ To určitě nedávalo smysl.

„Rashaan byl naštvaný, že neměl žádnou anomálistickou schopnost, kterou by mohl využít v boji. V naší době to byla věc, která hodně rozhodovala o těch, co přežijí. Jednou se Richiemu omylem jeho schopností podařilo zatemnit Rashaanovi vzpomínky. Díky tomu se nejspíš zmatená anomálie, snažila v těle nahradit ztráty a byla zmatená, tudíž se nějak vyvinula, přičemž se projevila nová schopnost. Rozhodl se proces pak zopakovat, ale tentokrát kvůli tomu měnil i vzhled, jméno, způsob života. Jeho prvotní schopnost mu dovoluje měnit své tělo dle libosti, výšku, vzhled, barvu, věk, prostě všechno. Poté jako Nisien a Arden nakonec ovládal vícero schopností.“ Vysvětlil Alex. Proč mluvil v minulém čase? Když je někdo nezvěstný, neznamená to, že je stoprocentně mrtvý,... ne?

„Takže je těžké ho sehnat právě kvůli tomu, že vypadá jinak a pozná ho jen tady Richie, který mu bloknul vzpomínky?“ Shrnul to Lian. Richieho výraz mi asi navždy zůstane v hlavě.

„Když... zemřel, jeho totožnost jsem prozradil zatím jenom Alexovi, aby mohl truchlit za přítele. No tak, nehaž to jen na mě.“ Zamumlal Richie. Můj špatný pocit se solidně navýšil. Tíživý oblak kolem byl ale nevyřčeným „proč“. Přes Alexovu tvář přelétl stín smutku, který zároveň napověděl, že se nad svým přítelem smiloval a rozhodl se ta hrozná slova vyřknout sám.

„Jeho současné chameleóní tělo se jmenovalo Isaac. Isaac Shael.“