Probuzení vlka

Jsem jako to malé stvoření... Ten štír. Vyhledává jen slabou kořist, proti velkým zvířatům nemá šanci. Kromě dvou druhů, dokáže jeho jed ochromit jen slabé, tak jako moje ruce dokáží pořezat. Proto jsem nedokázal ublížit Chrisovi. I když anomálista není, jeho osobnost je silná a divoká, nic ji nedokáže ohrozit. Co jsem já proti mocné auře, která z něj sálá? Jen bezpáteřní plaz. Myslel jsem, že mé prokletí se začíná otupovat. Když citím klid, osobu, které se dotýkám, nezraním. Byla to lež. Pamatuji si, jak mi o nich jednou brácha vyprávěl. Jeden z těch pro člověka nebezpečných je Štír Smrtonoš. Ošklivý zelenožlutý štír s odpornýma tenkýma nohama. Úplně odlišný od toho krásného, ale slabého, kterého jsem viděl v akváriu. Tenhle štír před jinými zvířaty utíká nebo se schovává. Je zbabělec. Tak jako já. I když je osoba přede mnou přítel, mé ničemu nevěřící tělo, připravuje obranu. Pokud se osoby bojím, rovnou přechází do útoku. Pokud je ale osoba silnější, nemá šanci. Prázdně jsem zíral na Cyrila. Oči mu stříbrně zářily, všude kolem něj byla zamrzlá podlaha a ledový vzduch vířil okolo. Když jsem ho poprvé viděl, tušil jsem něco takového, nenapadlo by mě ale, že by z nově probuzeného mohlo vyjít tolik síly. Možná je to touto situací? Ve stavu nouze se anomálie někdy chová, jako by měla vlastní mysl, která si nepřeje zaniknout. Jeho oči jsou jako oči mladého vlka zahnaného do kouta. Nepozná svou sílu, a tak  nervózně těkají po místnosti, v žilách mu proudí adrenalin. Cítí krev spojenců i nepřítele. Je zmatený. Zíral jsem na něj a on zíral na mě. Možná nám právě teď hlavou proudily podobné myšlenky, ale Cyril se na rozdíl ode mě pohnul. Kleknul si vedle Daniela a mluvil na něj. Já nemohl nic. Pohnout se. Normálně myslet. Vlastně se mi nic ani nechtělo. Co bych měl dělat? Takhle to být nemá. Issymu přece není jedno, že jeho přítel umírá. Issymu záleží i na nepřátelích... Měl bych pomoci... Ale jak, abych zůstal vůči všemu hluchý a slepý? Jak vstát, projít se v krvi a vidět v ní vodu? Chci aby moje mysl zůstala otupělá vůči všemu. Nechci na nic myslet. Jenom chci vědět, jestli Daniel ještě žije. Na ničem jiném nezáleží, nesmím si připomínat nic jiného. Pomalu jsem vstal a šel. Našlapoval jsem na ledu, představoval jsem si, jak přecházím po zamrzlém jezeru a snažím se neuklouznout. Myšlenky jsem upínal k zamrzlé podlaze a myslel na zimu kolem sebe. Jistě je tu podobně jako venku. Daří se mi. Zastavil jsem se před tělem. Sklopil jsem k němu pohled. Nemysli na krev. Mysli jen na Daniela. Klesl jsem vedle něj na zem a odhrnul mu vlasy z tváře. Jeho oči byly už zavřené. Žije...? Prsty jsem mu přejel po tváři a můj zrak se upnul na něco, co mi zůstalo na hřbetu ruky. Na něco zeleného. Nebylo těžké podvědomě odtušit, čeho to mohl být zbytek. Než jsem to stihl zastavit, hlavou mi proběhly všechny ty vzpomínky. Znova a znova. Trhaně jsem odtáhl ruku.
„Issacu...?“ Cyrilův hlas se ozýval zřetelně vedle mě, přesto mi přišlo, jako by ke mně mluvil přes tlustou stěnu. Zadíval jsem se na něj, do očí se mi vedraly slzy a vzápětí se začaly valit ven. Chytil jsem se za hlavu a pevně zavřel oči. Bylo ale jedno, jestli byly otevřené nebo ne. Scéna toho, co zbylo z krku, jsem měl před očima stále.
„Já... já někoho zabil!“ můj hlas byl slabý. Ucítil jsem dotek. Popadl jsem Cyrila za tričko a zpříma se mu zahleděl do očí. „Udělej něco! Udělej něco, ať to zmizí!“ zařval jsem mu do trika. Opřel jsem si o jeho hruď čelo a plakal. Zabil jsem člověka... doslova vlastníma rukama... Cítil jsem objetí, nijak to ale nepomáhalo. Šok se prohluboval, strach o Daniela ustoupil kamsi do pozadí, odkuď už jsem ho nemohl vytáhnout vlastními silami. Nemohl jsem myslet na kohokoliv jiného, jen na sebe a na vraždu. Na vraždu člověka. Nejhorší čin, který může jiný člověk spáchat. I když to byl nepřítel, je to ten nejhorší hřích. Něco, co se nikdy nedá odpustit. Zatraceně! Klouby prstů začínaly bolet, jak jsem je měl pevně sevřené a do těla se mi začala vkrádat malátnost. Kdyby si Cyril nevšiml krve a nenašel by ránu v mém pravém rameni, nejspíš by ještě chvíli trvalo než bych si uvědomil, že jsem zraněný. Nedokázal jsem sám prsty uvolnit, ale cit mě v nich začal sám opouštět. Položil mě na zem. Díval jsem se jak si sundavá tričko a tiskne mi ho k ráně.

„To bude dobrý, budeš v pořádku,“ jeho druhá ruka mě hladila ve vlasech. „A Daniel bude též a kluci se určitě někam schovali,“ pokračoval. Jeho oči už měly zpět svou modrou barvu a byly plné zoufalství. Možná už bylo po všem, ale nakonec to vypadá, že odtuď odejde jen on. Není to tak, že bych s tím byl smířený, ale zasloužím si to. Sedl si vedle mě na zem a začal vyprávět nějakou historku ze školy. Po Danielovi se už neohlédl, i pokud žil, ve stavu v jakém teď je, mu už nemůžeme nijak pomoct. Já už rozhodně ne. Jeho slova odváděla od všeho tu, mou pozornost, uklidňovala mě a kolébala ke spánku. Nesnažil se mě držet vzhůru. Nejspíš jsme to věděli oba, že mě vědomí tak jako tak opustí a zpátky se už nevrátí.

„P...přehodnocuju první dojem...“ ztěžka jsem pronesl. Nechápavě se na mě zadíval a nejspíš se chystal zeptat, co jsem tím myslel, když mrtvé ticho v okolí protnul řev, podobný tomu prvnímu. Zachvěl jsem se a pohlédl na Cyrila. Jeho výraz... mě donutil být stále vzhůru.

„Co... to je...?“ vyšlo mu z rozechvělých rtů. Donutil jsem se pootočit hlavu, abych viděl, kam směřuje jeho pohled plný úděsu. A... znechucení? Díval jsem se na to před sebou a nedokázal odpovědět. Pohybovalo se to skoro jako člověk a mělo to podobnou strukturu těla. Počty nohou, rukou a hlav, ale neseděly a kůži to mělo černou, takovou tu spálenou černou. Těm věcem chyběly tváře, tam kde by měla být ústa, zel jen otvor. Z pazourů tomu trčely dlouho drápy. Působilo to, jako něco odporně zmutovaného. Z houpavých líných pohybů, které to dělalo, jsem nedokázal odhadnout jak je to rychlé. A mému vědomí už se přestávalo chtít pracovat.

„Cy,... uteč...“ vypravil jsem ze sebe zesláble. Já s Danielem to už máme spočítaný, možná alespoň jeden odsuď uteče a o domu hrůzy někomu poví...

„Co?“ pronesl nevěřícně a pak se k tomu znovu otočil čelem. ,,Děsně se bojím, ale ty jsi mě tam taky nenechal,...“ hlesl tak tiše, že jsem ho sotva slyšel. Zdálo se, že se na něco soutředí, ale po chvilce z něj soutředěnost dočista opadla a zbylo jen zmatení. A hrůza. Jak jsem si myslel, to co udělal předtím byla jen náhoda, netuší jak to použít. Jedna z těch věcí popošla blíže. Příliš dlouhý krk ohnutý ke straně. Při každém houpavém kroku se tomu zakymácela hlava. Stálo už to tak blízko, že to jen mohlo zvednout ten výrostek z těla, tak podobný paži, akorát s několika klouby navíc a sáhnout na něj. Začal jsem se hryzat do rtů. Tahle štiplavá bolest mi pomáhala zvládnout černotu, která se mi chtěla vplížit do mysli a pohltit mě. Díval jsem se jak tam bezradně stojí a jak se k němu ta věc naklání. Její krvežíznivost prosicovala vzduch. Vzduch... Kdybych dokázal tu energii z mých rukou dostat ven, rozvířil bych tu neexistující vítr? Dokázal bych ho vytvořit? Ze zbytků sil jsem jednu ruku zvedl a zadíval se na ni. K čemu mi taková ,,zbraň“ je, když s ní nedokážu ani někoho ochránit? Podíval jsem se na prsten. Ani ty mi nepůjčíš sílu? Doslova jsem mohl vidět, jak se zaleskl. Tak jako předtím. Sám jsem o nově probuzených anomálistech řekl, že jsou k ničemu, ale co já vlastně umím? Ani to, co mám, nedokážu správně. Stále jsem si rozkousával ret, zíral si na ruku a představoval si vlákna energie proudící mým tělem a všechny končící v dlaních. Proč mě vlastně napadl vítr? Je to, jako by to ani nebyla moje myšlenka. Nikdy dřív mě nenapadlo uvažovat takhle, ale co když právě tak to funguje? Moje síla se dostane na povrch a při doteku se rozvíří a sekne. Mohlo by to fungovat i ve větším provedení? Napřímil jsem prst. Vypustím energii a švihnu. Pohl jsem prstem. Zdálo se, jako by se v prostoru něco zavlnilo, ale jinak se nestalo nic. Bezradně jsem ruku položil, ale pak se ozvalo zalapání po dechu a dopadnutí něčeho tvrdého na zem. Ve dvou ozvách. Zvedl jsem pohled. Tělo té věci leželo na zemi, dvě části dělil čistý řez. Překvapeně jsem na to zíral.
„To jsi udělal ty?“ Cyrilův hlas zněl nevěřícně, ale zároveň obdivně.

„Asi... ano...“ zamumlal jsem tiše a zavřel oči. Ale teď... už jsem opravdu moc unavený...

Cyril

Říkal jsem si, že horory jsou fajn, vždycky jsem se nad jejich promyšleností pobavil a zasmál. Tohle ale opravdu zábavné není. Té kyvadlové hlavě bych se asi ve filmu uchechtl, ale tohle bylo skutečné. Skutečné a živé a dýchalo to na mě otvorem v hlavě. Civělo to na mě, teda pokud se tak dá říkat ksichtu, který je těsně u druhého a pravděpodobně ani žádné oči nemá. Znovu to na mě vypustilo teplý dech a teď už jsem vůbec netušil, že mám nějaké nové, nechtěné, ale cool schopnosti. Co se to jako chystá dělat? Zabije mě to? Sežere mě to? A pokud to, čím mě to sežere? Otřásl jsem se odporem, ale nedokázal jsem předtím uhnout. Připadalo mi, že když se hnu, skočí to po mě. Za sebou jsem zaregistroval pohyb a najednou se ta obluda zachvěla a pak úplně znehybněla. Horní část se začala podivně posouvat do strany. Díval jsem se jak mi to se čvachnutím dopadlo k nohám. Co to...? Rozhlédl jsem se. Byl tu jen Daniel a Issac. A něco podobného jsem už viděl předtím... Podíval jsem se na Issaca.

„To jsi udělal ty?“ zeptal jsem se a zaraženě na něj hleděl. Pohled mi chvíli oplácel, pak se ale jeho oči začaly zavírat.
„Asi... ano...“ řekl tak slabounce, jako by ze sebe vytáhl už úplně tu poslední kapičku síly. Vrhl jsem se k němu, ale to byla chyba. Ty věci se rozeběhly ke mně. Zakryl jsem si hlavu, pevně zavřel oči a čekal. Tohle je konec. Nezáleželo na tom, že Isaac zabil toho chlapa. Tyhle věci běhali po tomhle domě a jen čekali, až nás budou moci roztrhat. Podle zvuků jsem poznal, že se to přede mnou zastavilo. Místností se prohnal poryv mocné energie, tak prudké, až mě to povalilo na zem. Výhrůžný řev lva, mě donutil otevřít oči. Vytřeštil jsem je úlekem. Do místnosti se vehnalo obří modré cosi. Srst velkého lva odrážela několik odstínů modré, vlnila se na něm, jako by byl spíš nějaký mystický přízrak. Rval ty černé obludné věci na kousíčky s lehkostí, jako když se trhá namočený papír. Černou krví bylo potřísněné snad vše. Bylo po všem a modrý přízrak se zastavil, vklidu ke mně došel, a jakoby nic si sedl a zívl. I když očividně nebyl nepřítel, něco ve mně, s touto věcí nekamarádilo a v podobě výhrůžného vrčení se to vydralo ven. Překvapeně jsem lapnul po dechu a lev couvl. A začal se zmenšovat. Cože... ? Zmenšoval se a měnil. Jeho přední nohy se zvedaly a útly až z nich byly lidské ruce. Cizinec se na mě díval, jeho oči byly živé a dívaly se na mě pohledem někoho, kdo už má za sebou nespočet podobného. Podvědomě jsem ucouvl blíž k Issacovi. Muž se nevesele usmál.

„Jen klid, přišli jsme vám pomoct,“ jeho pohled padl nejdřív na tělo za mnou, poté přešel k Danielovi a klekl si k němu.

„Katherine!“ křikl, aniž by se otočil. U dveří se něco pohnulo a až teď jsem si všiml, že tam někdo stojí, schovaný ve stínu a nejspíš celou scénu sleduje.

„Nekřič tak, Richie,“ pronesla zvučným, ale táhlým hlasem a přešla dovnitř. O nezledovatělou část podlahy se zvonivě odrážel klapot podpatků.

„Pouze jsem zvýšil hlas na dámu, která se dívá, jak její syn krvácí,“ pozornost přenesl k Isaacovi. „A tady máme Kyleova mladšího brášku,“ dlaní mu přejel po bledé tváři. Pak přitiskl prsty k jeho krku a po chvíli ticha, se mu na tváři rozlil úlevný výraz. „Díkybohu, Kyle by ze mě udělal pyré, kdybych to nestihl...“ zamumlal a zlobným pohledem se podíval na blondýnu. ,,A ty si pospěš, líná ženská, nebo ty děti umřou,“ přitáhl si Issaca na sebe a hladil ho ve vlasech, dlaň druhé ruky mu pevně tiskl k ráně. Vedle něj se ozval líný povzdech. Zatnul jsem pěsti.

„A kdo vůbec jste?“ řekl jsem nepřátelským tónem. Potom všem, co se tu stalo, mi nikdo nemůže mít za zlé, že mu nevěřím.

„Richie Skyfall a tohle je Katherine Kyrie. Isaac poslal Chrisovi zprávu o pomoc a ten kontaktoval nás, protože jsme měli být nejblíže. Bohužel jsme dneska mířili pryč z Wildtone a nestihli jsme to dříve,“ zřetelně jsem viděl jak zatnul zuby a přes tvář mu přeběhl výraz viny. „Měli jsme být rychlejší...“ řekl tiše, palcem přejížděl po Issacově tváři. Do trapného ticha se ozvalo zapraskání. Vylekaně jsem sebou trhnul. Když si ale Richie odhrnul vlasy z ucha a mlčky mi ukázal sluchátko v uchu, napojené na mikrofon, došlo mi to. Sáhl na něj a nejspíš nastavoval reproduktor, protože už jsem hlas z druhé strany mohl též slyšet.

„-šel jsem jen toho mladšího od Katherine a tu holku. Kluk je v pořádku,...“ ozval se mužský hlas. Richie se zadíval směrem k Danielovi, pak znovu ke mně a prstem mi naznačil, ať jsem potichu.

„Kyle, vezmi ho pryč. Co nejdál odtud a ujisti se, že se nedostane zpátky. Když bude protestovat, použij násilí a klidně ho někde uvaž,“ řekl Richie a pak zařízení znovu ztlumil, takže odpověď už jsem neslyšel. Podíval se na mě.

„O tom, co jsi před chvíli viděl, nikomu neříkej, ano?“ řekl. Katherine se přemístila k Issacovi. Richie ho položil a vyhrnul mu triko až ke krku. Dívat se na to, jak on trhá ty příšery mi nevadilo, ale z jehly zabodávající se do těla a projíždějící kůží, se mi dělalo nevolno. Zvláštní.

„Proč?“ zeptal jsem se a odvrátil od rány pohled. Nebylo by lepší zavolat třeba do nemocnice? Tohle vypadá... tak neprofesionálně...

„Protože patřím k jisté skupině lidí, která má zůstat utajená. I anomálistům,“ odpověděl. Místností náhle něco prosvištělo a usadilo se to Richiemu na rameni. Poklidně se na to zadíval. V šeru jsem rozeznal obrys nějakého ptáka.

„Jsi těžký, Alexi. Už jsou ostatní tady?“ zeptal se Richie a mohutný dravý pták udělal takový ten skřípavý zvuk. Ozval se dusot mnoha bot a pak zavládl chaos. Teda tak mi to teď alespoň připadalo. Bylo jich dost, aby se zároveň postarali o oba raněné a ještě mi někdo stihl podat deku. Uvědomil jsem si, že i když je zima tu způsobena mnou, opravdu mi něco na zahřátí scházelo. Když vše utichlo, zůstali jsme v místnosti jen mi tři, pták a ohyzdné zbytky několika mrtvol. Pozoroval jsem ty dva.

„Léčba jeho těla potrvá týdny. Může se probudit do pár dnů, roků nebo dokonce nikdy. Řekni Thomasovi, že je mrtvý,“ promluvila první Katherine a přitom si rozpustila dlouhé blonďaté vlasy, které měla v narychlo sepnutém drdolu. Richie se na ni přemýšlivě zadíval.

„Určitě je to nejlepší řešení? Není lepší doufat a čekat na jeho návrat, než být rovnou ujištěn o jeho ztrátě?“ řekl. Zavrtěla hlavou.

„Já nejlépe vím, jak na sobě lpěli. Thomas nebude pořádně žít, bude zoufale doufat v jeho probuzení a zapomene sám na sebe. Zničí ho to. Pokud je pro tebe těžké mu to říct, řekni jen, že je v nejvyšším ohrožení života. Počkám tři měsíce a pokud se nic nezmění, sama mu o tom dám vědět a zakážu mu do laboratoře vstup. V jeho očích udělám z Daniela loutku použitelnou už pouze pro výzkumy. Seberu mu naději a budu doufat, že se vzchopí do života bez bratra. Smíří se s tím. V téhle době musí každý anomálista počítat se smrtí. Každý z nich, i mé děti, jsou lovnou zvěří,“ domluvila, zatímco balila kufřík s nástroji, kterýmu jsem se pohledem do teď vyhýbal. Skalpely a jehly nejsou nic pro mě.

„V jeho očích poklesneš ještě více. Opravdu to takhle chceš?“ Richie znovu odpověděl otázkou. Lehce se usmála, ale v jejích očích byla jen lítost a smutek.

„Obětuji vše pro blaho svých dětí. I jejich lásku ke mně,“ otočila se a odcházela. ,,Jo a... ujisti se, že tenhle to nepokazí,“ natáhla ruku za sebe a ukázala na mě. Hrklo ve mně. Znělo to, jako text filmového záporáka. Podřízený záporáka vytáhne pistoli a ujistí se. Přesnou ranou do čela. A Richieův výraz byl stále nečitelný.

„Asi chápu, na co myslíš, ale takhle to u nás nefunguje. Přišli jsme zachránit vás všechny, protože každý život je důležitý, a když skončí, je to napořád. Nezáleží, jestli je to člověk nebo anomálista. Jestli je to dítě nebo stařec. Přítel nebo nepřítel. Každá nepřirozená smrt nezpůsobená nemocí je špatná a je to smutné. Nelíbí se mi Katherinino řešení, ale nemohu jí brát nárok na ochranu svých děti po svém. Co myslíš ty?“ hleděl na mě. Polknul jsem. Opravdu se mě ptá na názor?

„Já...“ sklopil jsem pohled. ,,já nevím. Říká se, že naděje by měla odejít poslední, ale není v takovém případě lepší milosrdná lež, než dokonce života doufat v něco, co už se nejspíš nevrátí?“ řekl jsem, a i když jsem se pokoušel o neutrální odpověď, nakonec se zdá, že jsem jednoduše odsouhlasil její pohled na věc. K mému překvapení se ale usmál a jeho ruka mi prohrábla vlasy.

„Chápu. Všem dáme milosrdnou lež a sami si ponecháme naději,“ usmíval se.

„Zní to dost nefér,“ odpověděl jsem a víc se zabalil do deky. Um...

„Ano. Je to nefér, ale dokud se to nikdo nedozví, poneseme si toto břemeno sami,“ odtáhl ruku. ,,Pojďme už. Potřebuješ do tepla, jídlo a pořádnou sprchu, takovéhle zážitky jsou zlé pro každého,“ rozešel se. Následoval jsem ho a pak se zarazil.

„A co ty... věci? To tu byly jen tyhle tři?“ zeptal jsem se.

„Ne. Neměl bych ti to říkat, ale byl jich plný dům. Ale Kyle s Alexem se o to postarali,“ z jeho ramene se ozvalo přitakání opeřeného dravce.

„Alex? Ten... orel?“ tipnul jsem si a podle pobaveného výrazu bylo jasné, že jsem úplně vedle.

„Alex. Ten jestřáb,“ řekl. Vyšli jsme ven. Z temného prostředí mě ta bílá všude kolem málem oslepila. Zakryl jsem si oči a zanaříkal a najednou si uvědomil, jak moc jsem unavený. Za Richiem jsem se sotva motal, a když se zastavil, téměř jsem do něj narazil.

„Kam tě mám odvézt?“ zeptal se. Když jsem hned neodpovídal, zeptal se jinak: ,,Kam by jsi chtěl?“ podíval jsem se na něj. Neusmíval se. Mlčel a trpělivě čekal na mou odpověď. Nenechal jsem ho čekat dlouho, měl jsem hned jasno.