Jestřáb a vlk

Cyril

Když jsme konečně beze slova došli do mýho pokoje, mohl jsem se už sesypat bez nechtěných svědků.

„Udělals to dobře... neboj se, nebude to mít žádné následky...“ pohladil mě po ruce, v které jsem před tím držel zbraň.

„Udělej něco, abych na to už nemyslel...“ možná to spíš než jako prosba znělo jako rozkaz, ale bylo mi to fuk. Psychicky jsem byl naprosto vyčerpaný. Únos, mučení, hádka s Alexem a nakonec tohle. Už ve chvíli, kdy jsem se probudil jako fantóm bylo rozhodnuto, že můj osud nebude jednoduchý. Vybral jsem si život po boku Isaaca, protože jsem věděl, že nedokážu bojovat sám a k němu jsem vzhlížel. Tohle bylo bodnutí do mé důvěry. A prostě už toho na mě celkově bylo moc. Nejen za poslední dva dny. Alexova ruka mi vjela do vlasů a jako mávnutím kouzelného proutku dobré víly zahnala zpět slzy, které se mi draly do očí. Vtipné, očekával jsem spíš opačnou reakci, ale možná proto, že jsem zase zapomněl, jaké na mě má Alexova přítomnost účinky. Vždycky mě dokázal utišit. Možná to dělalo to, že jsem v něm cítil moudrost jeho stáří a rozvážnost. Mám pocit, že pokud by to nebyl Alex, nebyl by to nikdo jiný, nikdy. Tvář jsem zabořil do jeho hrudi. To, co jsem udělal bylo neodpustitelné... Jeho silné paže mě objaly kolem pasu. Bože, tohle bylo něco zdaleka jiného, než jsem od něj zatím zažil. Výčitky se pomalu ztrácely v mlze. Co se stane až se políbíme? Už se to sice jednou stalo, ale to byl velmi špatný začátek. Chtěl bych začít lépe. Bez krve a zabíjení a duchů a takového dalšího. To mi ale asi není dáno. Proč nejsem silnější, abych některým věcem dokázal předejít? Zvedl jsem k němu oči. Chtěl jsem ho též obejmout, ale uvnitř mě se ještě stále ozývaly pozůstatky chladné logiky.

„Myslím, že bych se měl nejdřív umýt...“ na ten meeting jsem se sice převlékl, ale nic neměnilo na tom, že jsem byl stále od hlíny a krve a určitě ani moje tělo samo o sobě moc nevonělo. Tohle je vážně den na nic.

„Ale už nechci čekat...“ zavibroval mi tělem jeho hlas. Už jsem chtěl zklamaně něco namítnout, ale předběhl mě. „a tak půjdu s tebou,“ teď jsem se nadechl k protestům. Přál jsem si posun, ale tohle bylo více, než bych mohl na začátek vstřebat. Nedal mi k Cyovým rozumných argumentům, proč to není dobrý nápad, prostor. Dveře do koupelničky, která se skládala jenom ze vcelku malého sprchového koutu a maličkého umyvadla (při výběru pokoje jsem nic většího nepotřeboval), byly otevřené, a tak mě tam vcelku rychle dostrkal, že jsem se na nic nezmohl, když se moje nohy přehouply přes schod až na dlaždičky pod sprchu.

„Počkej, vždyť jsme oblečení...“ logiko, jdi už do háje.

„No a?“ pustil vodu, velmi teplou. Normálně jsem se myl ve vlažné, ale teď jsem byl za takovou doopravdy vděčný. Cítil jsem, jak se ze mě smývá stres. Na svoje starosti jsem zapomněl v okamžiku, kdy si Alex přes hlavu přetáhl vodou nasáklé tričko a opět mi předvedl, jak vypadá výstavní chlap. Ale nechtěl jsem za ním zaostat. Už tak jsem zaostával ve věku, zkušenostech, vzhledu... Ale aspoň teď bych mu mohl být rovný. A tak jsem udělal to samé, co on. A sebral jsem veškerou kuráž a stáhl ze sebe i všechny ostatní svršky. Odhodil jsem je ven na jednu tmavou vodnatou hromadu hadrů a zahleděl se mu do očí. Očekával jsem, že jeho pohled bude někde jinde, a tak mě přímý pohled do jeho jestřábích očí překvapil. Prsty zahákl za kalhoty a aniž by spustil zrak z mé tváře, dovysvíkl se též. Já to samé, co on, nedokázal. I když už jsem ho viděl, pohled mi okamžitě zalétl dolů. Přitáhl si mou pozornost zpět, když mě chytil za tvář. Cítil jsem, jak se mi do tváří hrne krev. Myslel jsem, že za ty roky jsem už trochu dospěl... není to přece poprvý ani podruhý, tak co tak bláznim? Byl jsem si jistej, že budu připravenej, možná jsem uvnitř sebe nikdy dostatečně nevěřil... Jeho oči zlatavě žhnuly tak, že jsem v nich nemohl vidět svůj odraz. Tělem mě zády přitiskl na studené dlaždice. Sotva se jich dotkal má ramena a zadek, tak jsem usykl. V kontrastu s jeho horoucím tělem na mém to byl silný vjem. Ale z jeho strany víc...

Skrze jeho břicho a hruď vstupoval do mého těla příjemný žár. Dotyky jeho rukou zanechávaly na mém těle neviditelné hřejivé otisky. Vytáhl jsem tělo do jeho výšky a objal ho kolem krku s úmyslem jako první chvíli ovládnout polibkem. Pomohl mi a trochu se ke mně sklonil. Jestřábí oči se zabodly do vlčích. A poprvé v těch jeho nevládla předvojní prázdnota před zaštítěnou myslí. V ten moment jsem byl přesvědčený, že to byl pohled určený jen pro mě. Otevřený a upřímný, a který mi prozrazoval, že už víc pro něj nejsem jen malé vlče. Že těch pár chvil, které jsme spolu strávili, kdy mě mlčky poslouchal, jak ze sebe sypu tajemství, je už dávno pryč. A že je čas započít novou kapitolu. Jestli chci být ale skutečně takový, jak na mě teď hledí, budu se muset stát někým jiným... někým, kdo nebude potřebovat neustále zachraňovat. Něčím jiným... něčím, co nedá svoje znalosti lacino, tak jako doteď. Už jsem byl rozhodnutý, co dál podniknu, abych toho docílil. Naše rty se setkaly, oči zůstaly doširoka otevřeně sledujíc tvář toho druhého. Jeho paže mi sjely po zádech, dlaněmi sevřel můj zadek. Pohled mi jako největší stydlivce sjel dolů. Bylo už příliš pozdě podívat se jinam. Alexova chlouba se mi těžce opírala o břicho a byla snad ještě větší, než dosud. Skoro magnetickým pohybem ruky jsem na ni sáhl, aniž bych ukončil polibek nebo pohled do jeho slabin. Alexovi velké dlaně od sebe odtáhly půlky, trochu jsem s sebou ucukl, když jsem mezi nimi ucítil jeden z jeho dlouhých prstů. Sevřel jsem jeho úd v prstech,pocítil jsem tepot, ale nebyl si jistý, komu patřil. Hlasité bušení srdce bylo určitě moje. V samou chvíli, kdy jsem po něm přejel a i pohmatem si uvědomoval jeho velikost, jeho prst pronikl do mě. Zachvátila mě panika, tváří jsem se odtáhl a přitiskl ji na jeho hruď. Konečně jsem s ním. Děje se něco, v co jsem nikdy nedoufal. A přesto se ve mně kromě touhy míchají podivné pocity, které mě rozrušují. Volnou rukou jsem svíral jeho paži, ale neměl dostatek vůle a odvahy ho zastavit.

,,Cy..." Dřív, než jsem sám vymyslel, z čeho mě popadl strach, uplynula moc dlouhá doba na odpověď. Odtáhl ode mě ruce a ukročil mi z dosahu. Pak vzal do ruky sprchu a bez varování mi jí namířil na hlavu. Pevně jsem zavřel oči a v duchu si za svou neschopnost nadával. Tohle byla perfektní příležitost. Voda na mě přestala téct, podle šramotu jsem nedovedl úplně přesně poznat, co teď dělá, ale po chvíli mi něco studeného stékalo po vlasech a posléze mi do nich vpluly jeho prsty a začaly je masírovat. Jestli-že na mě hlazení působilo uklidňujícím efektem, mělo tohle o tolik silnější účinek, až jsem si připadal jak idiot. Co mě sakra tak vyděsilo? Velkej penis? Ale no tak!

,,Promiň, že jsem tak přecitlivělej..." zamumlal jsem. Styděl jsem se teď víc, než na začátku. Ale teď už jen za svoje přehnané reakce. Alex neodpověděl hned, ale i tak jsem se po jeho odpovědi musel usmát...

O nějaký čas později... jsem se s ním válel na gauči a po hrstech pojídal popkorn.

„Zadusíš se tím,“ upozornil mě. Podíval jsem se na něj.

„To se nemůže stát, když jsi tady,“ odpověděl jsem a rychle dlaní zachytil kousek, než mi během mluvení stihl vypadnout z pusy. Jo, to bych byl prase, co mluví s plnou pusou. Neodpověděl. V jeho případě je to něco jako souhlas. Ha, už mu začínám trochu rozumět – ach, to bych fakt moct chtěl říct.

„Hele poslyš přemýšlel jsem...“ Začal jsem hned, jak jsem polknul. Bylo tu něco, co jsem musel vědět. A taky mám pocit, že musím stále zamlouvat to, jak jsem se předtím choval jak trapný panic.

„Víš, nad tím, jak starý jsi, ti ostatní, Richie a tak... A pak si vzpomněl na ten příběh o tom, že existuje více obyvatelných planet a v zájmu záchrany jedné z nich, kdy chtěl účinky zvrátit vytvořenou protilátkou ještě v zárodku infekce nebo, cože to bylo a místo toho se dostal moc daleko do minulosti a dokonce ho to vyfluslo tady u nás na Zemi. Dejme tomu, že tomu věřím, že je v daleké budoucnosti možné žít na jiných planetách, ale to, co mi nejde do hlavy je, jak už od vašich dob... chci říct v době, kdy jsi se stal anomálistou, to vlastně bylo možné. Vždyť to se stavěly teprve kameněno-dřevěné chatrče a házelo se oštěpy, ne? Teda, samozřejmě jen v některých krajích. Asi už se nějaký základ medicíny, chemie a tak pomaloučku tvořil, ale prostě to není možné, aby někdo z budoucna přicestoval z protilátkou a někdo z ní po čase udělal anomálii v té době.“

„Pokud se k tomu přimotal čaroděj, tehdy se jim všem říkalo šamani a zaříkávači, tak bylo možné spoustu věcí, ale vážně se mě neptej jak k tomu mohlo dojít, vlastně to ani vědět nechci. Mohu se jen domnívat, že jsme se s ostatními taky stali součástí nějakého tehdejšího experimentu a můžeme být rádi, že ten náš byl zrovna úspěšný.“ Jeho oči hleděly do prázdna nebo možná do hrůzostrašných vzpomínek. Neviděl tak, jak jsem se oklepal. Od toho nezdařilého experimentu mě dělilo pár centimetrů. Byl jsem k roztrhání tou věcí tak blízko...

„Ta verze, co jsem o vašem příběhu dostal mi přišla docela krátká. Kdyby se ti o tom chtělo mluvit... můžeš mi o vás říct více?“ Probral jsem ho tím z myšlenek. Chvíli na mě jen hleděl a nevěděl jsem, jestli přemýšlí nad tím, na co jsem se ho vlastně ptal nebo jestli se mu chce mluvit, ale netrvalo dlouho, než přikývl.

...A tak sedm chlapců otevřelo tajemný tajný průchod... Nejodvážnější, nejrazantnější a nejdrzejší z nich, chlapec s havraními vlasy po ramena a zelenýma očima, vytvořil na tváři ten svůj vševědoucí a triumfální úsměv a poklepal chlapce hnědovlasého a hnědookého, krotkého a tichého po rameni.

„Hej dobrá práce chlape, já vždycky věděl, že seš fakt chytrej!“ Ten po jeho doteku ucukl, jako by ho spálil, do bledé tváře se nahrnula krev.

„To nic nebylo, Raudi...“ Zamumlal. Jeden z chlapců ze začal tiše chechtat.

„Ach Reefe! Budeš takováhle lekavá baba i až budeš dospělák? To bude mít ta tvoje kočka fakt radost, až se jí u toho ucukáš!“ Reefova tvář byla jako rajče. Chlapec s černými krátkými vlasy zabodl modrý pohled do posmívajícího se blonďáka. Ale protože byl skoro o půl hlavy menší, a protože byl blondýn takové zlomyslné povahy, moc s tím nezmohl a svá slova raději spolknul.

„Vážně se do toho chceš montovat, Richarde?“ Zaznělo skoro šeptem u jednoho z vyšších chlapců, který se ostatním vymykal především barvou pleti. Nesla příjemný odstín hnědé, ale ani o trochu méně kvůli tomu nezanikaly hnědé oči. Ostatní chlapci do nich neradi koukali, připadalo jim, jako když jimi dokáže vidět až hluboko do mysli.

„A co ty ách Luminene? Když si budeš pořád z každýho utahovat, nebude ti pak nikdo věřit,“ Luminenovi oči byly světlounce šedé a světlé obočí nad nimi se uraženě krčilo.

„Nejchytřejší promluvil,“ řekl uštěpačně. „To, že seš nejstarší, neznamená, že můžeš poučovat, Kiri. Ach, a nebo mi jen zase závidíš můj smysl pro humor?“

„Abys ty mě nezáviděl moji pěst,“ usykl Kirian. Nejvyšší a nejstarší z chlapců, vlasy černé střižené úplně na krátko. Jeho oči v šeru dne snad ještě více žhnuly živou zelení.

„Snad se nebudete zase hádat...“ Povzdychl si Richard, který to nakonec nevydržel. Snědý chlapec postoupil dopředu. I když už byli všichni dlouhou dobu přátelé, s Richardem se znal nejdéle. Richard byl malý drobný chlapec, jehož slabinou byla přílišná upřímnost. Proto měl asi vyšší a mohutnější kamarád potřebu ho chránit. Zvlášť v téhle různopovahové skupině, kdy je až neuvěřitelné, jak se se mohli dát dohromady a ještě k tomu vydrželi. Raudilo a Luminen byly ty průbojné typy, ale kromě občasného pošťuchování spolu vycházeli dobře. Raudilo dokázal vycházet ze všemi. Luminen tohle nedokázal.

„Tak dobře jdeme!“ Razantně to utnul Rau. „Alexi,“ oslovil snědého chlapce. Ten si znepokojeně prohrábl tmavě hnědé vlasy a popošlápl. Něco jmenovitě od Raudila nikdy nevěstilo nic dobrého. ,,půjdeš jako poslední, jako bodyguard, jo? Já jdu první!“ Svižně se otočil na patě, aby se vzápětí s novou loučí přiblížil k Alexovi, který stále poslušně držel již dohořívající louč a napálil ji. Sedmý chlapec, který dosud nepromluvil, pouze nedůvěřivě hleděl do průchodu. Postrádal Raudilovo nadšení objevovat, Luminenovu zvědavost a Kirianovu touhu po nebezpečí. Cítil v sobě pouze nedůvěru a vnitřní neklid, který se snažil udusit hluboko v sobě. Namotal si na prst pramen svých jemných hnědých polodlouhých vlasů a mlčky se znovu a opět rozhlédl po skupině. Byl přijat do skupiny jako poslední a byl v ní nejkratší dobu, přesto neměl o nic menší strach o ostatní. Ale moc dobře věděl, že nemá moc je tady zastavit. Některé by přesvědčil, to ano. Ale tím by akorát započal boj mezi dvěma skupinami. Tušil, že by to tak skončilo. A tak mlčel.

„Rashy, všichni už šli,“ trochu s sebou cuknul, když na něj Alex promluvil. Rashaan se nervózně pousmál.

„Jo nechci být pozadu,“ zalhal. Vlastně by se spokojil jen s vyprávěním. Ale jak by pak k nim mohl zapadnout, když s nimi nepodnikne to úžasné dobrodružství?

Tehdy ještě ten chlapec netušil, že je tohle dobrodružství spoutá na déle, než je jeden lidský život...