Kulky

Překonal jsem nutkání sprostě vrazit dovnitř jako vždy a slušně jsem zaklepal. Po vyzvání v podobě Lianova rozmrzelého hlasu jsem vešel dovnitř. Při myšlence, že tenhle chlap držel pár měsíců notů s mou minulou šéfkou, jako její partner, automaticky jsem se připravil, kdyby mně mělo náhodou přiletět něco naproti. Ale vešel jsem a nic se nestalo. Zavřel jsem za sebou dveře a přitom nespouštěl oči z osoby za stolem. Nikdo jiný tu nebyl, tudíž si svou rozladěnost nehodlal nechávat pro sebe a zabodl do mě nevrlý pohled.

„Kde jsi v noci byl?“ začal zostra, bez pozdravu. Chvíli jsem nechápavě koukal.

„Nechával jsem vzkaz, že se jedu projet... Chtěl jsi mi něco?“ podařilo se mi znít méně překvapeně, než jsem opravdu byl. Já myslel, že jeho odchod včera byl definitivní... Hm...

„Ne...“ řekl po delší odmlce. ,,...nepotřeboval. Jen mě zajímalo, kam jsi mohl uprostřed noci jet,“ řekl a zkoumavě a zdálo se mi, že i trochu nedůvěřivě, na mě hleděl. V tu chvíli byla má dosud celkem dobrá nálada nadobro pryč.

„A co je ti vůbec do toho? Já se těšil až se vrátíš a jen kvůli pitomým dvou barákům ses naštval a odešel. Dokonce i skutečnej důvod, proč jsi mě nechtěl vzít na ten váš stupidní obřad, mi musel říct někdo jinej!“ začal jsem klidně, ale poslední dvě slova jsem téměř zaječel. Začínal se nebezpečně mračit.

„Kdo ti to řekl?“ zavrčel a mě trochu zklamalo, že zbytek úplně odignoroval. Má to tedy mít. Nasadil jsem posměšný výraz.

„Trace od Cory, kterej to mimochodem ví od začátku. A jen tak z cesty, ty jsi věděl, že vypadá stejně jako já? A že je to můj bratr? Určitě věděl, protože z Týenťáky už dlouho spolupracujete. Zajímalo by mě, kdy ses mi to chystal říct!“ křikl jsem a skoro nadskočil, když hlučně uhodil pěstí do stolu. Stál a ošklivě se mračil.

„Proč bych ti to měl říkat? To ty jsi nechtěl, abych se pletl do tvých věcí,“ řekl klidně, ale v jeho hlase zněla tichá hrozba. Ale jeho odpověď byla v tomto „hlasitějším“ rozhovoru pro mě výhrou.

„Když si tohle teda pamatuješ, tak už se mě jistě znovu nezeptáš, kde jsem byl v noci,“ zasyčel jsem. V jeho tváři jsem zaznamenal ústup. Povzdychl si a posadil se.

„Jak si přeješ, Ivy,“ ze šuplíku vytáhl kus trochu pomuchlaného papíru pokrytého trhaným písmem, které mi nebylo ničím povědomé.

„Slíbil jsem ti práci, tak tady ji máš,“ prsty otočil dopis. Trochu nedůvěřivě jsem přešel blíž. Takže teď předstíráme, že se nic neděje? Krátce jsem se na něj podíval. Tvářil se tak jako obvykle, když řešíme práci. A předstíráme se vším všudy. Nasadil jsem prázdný pohled a vzal ze stolu list. Byl to dopis. A přímo od Cory. Chvíli mi trvalo zvyknout si na ostré tvary k tomu zešikmených písmen. Očima jsem to projel ještě jednou, neřekl bych, že má Cora tak divný rukopis.

„Beru to,“ řekl jsem jen a pak papír vrátil na stůl. Cokoliv, než bejt tady s tímhle mrzoutem nebo být sám doma a přemýšlet nad tím, jak se náš „lepší vztah“ podařilo, tak rychle zničit, a jestli to byla má vina. Přikývl. Počkal jsem, než vyřídí místo a čas srazu. Pak jsem se otočil na patě a bezeslova odcházel. Zastavil mě jeho hlas.

„Buď opatrný,“ řekl. Nedalo mi to a zastavil se a kysele odpověděl.

„Jako by ti na tom záleželo, co?“ než jsem mu dal šanci cokoliv říct, práskl jsem dveřmi a odcházel. Nešel za mnou a to mi jako odpověď zcela stačilo.

Nepochopitelné pocity jako zlost a příměs hořké beznaděje, zklamání a opuštění, se mého těla stále nevzdávaly. Je to se mnou horší, než jsem si myslel. A jsem si naprosto jistý, že Lian ve mně viděl někoho, koho to rychle omrzí. Teď bych se měl stydět co? Skončilo to dřív, než si mě stihl vůbec vyzkoušet, když to řeknu ošklivě. Bubnoval jsem do desky stolu. Čekání mi nevadilo, kdyby to jen nebylo na tak hlučném místě. Proč proboha museli domluvit restauraci? Nemluvě o tom, že jsem zdvořile přišel o pět minut dřív a slavná šéfka už má spoždění víc jak třicet minut. Myslel jsem, že schůzka na takovém místě má přispět k jisté dávce nenápadnosti, když všude může mít oči Cierot. Když se ale ozval hlasitý klapot vysokých podpatků, málem mě trefilo. Dovnitř vkráčela nepříliš vysoká prsatá ženština s dlouhými uhlově černými vlasy. Její zářivě modré oči lovecky těkaly po místnosti a s rozruchem, který mezi lidmi nadělala si očividně příliš starostí nedělala. Konečně její zrak padl na mě. Neusmála se, výraz měla ledově klidný. Z jejího těla vycházela čirá síla, kterou mohl cítit jen někdo stejný jako ona... Nekontrolovatelně vířila pod povrchem a jen ta trocha co z ní čišela na povrch mě zabořovala hlouběji do sedačky. S porovnání s ní jsem svou sílu vnímal jako bych byl nehybná čůrací panenka. Prsty prohrábla dlouhé vlasy a zastavila se u mého stolu. I co se týkalo oblečení byla nepřehlédnutelná. Na sobě měla upnuté šedé džíny obepnuté černými pásečky. Nahoře bylo několik kapes. K nim měla vysoké kozačky, též se spoustou pásku. Vršek ji halil kus jakéhosi červeného kousku s hlubokým výstřihem. Přes ramena měla přehozený až pod zadek dlouhý černý kabát s chlupatým okrajem na kapuci. Vypadalo to okázale, ale dobře... a neodvažoval se si ani představovat, kolik mohlo tohle oblečení stát nebo kolik v něm bylo ukryto zbraní. Normálně bych na její adresu prohodil nějakou pichlavou poznámku, ale teď bylo nejmoudřejší držet hubu. Posadila se naproti mně. Její energie se zmítala kolem ní jak temná zlostná aura. I pitomec by poznal, že je Cora vzteky bez sebe a je radno dobře volit každé slovo. Přimhouřila oči a chvíli na mě jen zvláštně civěla, než se její výraz uvolnil. Pak se i lehce zdvořile usmála. Nikdy nepochopím, co se téhle ženské vlastně honí v hlavě. Objednala si černou kávu a pak si stáhla kabát a odložila ho přes opěradlo. Opřela si ruce o stůl a stejně tak skončila její prsa. Nemám rád ženy, ale i tak mi na její výstřih na několik sekund padl pohled.

„Nejdřív se ti chci omluvit,“ začala. Obočí mi vylítlo vzhůru? Cora? Omluvit? Mně? Něco je hodně špatně. Všimla si mého pohledu a tvář jí zvlnil pobavený úsměv. Ale byl to jen kratičký moment, předtím než opět zvážněla.

„I když jsem věděla, že má Tomík bratra, mohli jste se potkat už dřív, kdybych vám o sobě řekla,“ odkašlala si. „I když tu nejsi dlouho, tak stejně. Ublížilo vám to a jemu obzvlášť. Je mi to líto o to víc, protože je to tak hodný kluk. Nezlobil se na mě, i když na to měl právo...“ sklopila pohled.

„To je v poho, půl rok no... Je spíš zvláštní, že jsme na sebe ještě nenarazili... Proč jsi mu to vlastně neřekla dřív?“ zeptal jsem se opatrně.

„Chystala jsem se... velice brzy, ale víš... I my máme své problémy. Než jste se potkaly, chtěla jsem, ale najednou to bylo.. Ten čas utekl hrozně rychle...“ řekla a prohrábla se dlouhé vlasy. Pousmál jsem se, když jsem viděl, že i Cora může být nervózní.

„Nech to plavat,... tak co že je to za práci?“ zeptal jsem se rovnou. Ale stejně jako ona jsem se měl na pozoru. Mluvil jsem potichu, chvílemi skoro neslyšně. Ona taky, oba jsme věděli, že se zároveň v pohodě uslyšíme.

„Ale jen takový štěk...“ řekla nahlas a šeptem dodala. „Pamatuješ si na Dona?“ přikývl jsem. Před pěti týdny jsme naháněli stejného překupníka zbraní.

„Nedávno ho propustili, sám o sobě je neškodný, zdá se ale že se mu podařilo vytvořit jakousi kopii velice nebezpečných kulek. Originál může být pro lidi jako my dva smrtící, takže i jen kopie mohou být... nepříjemné...“ začala. Zalovil jsem v paměti.

„Zlaté kulky,“ řekl jsem. Kývla.

„Ano, zlaté kulky, neboli Ishigy. Naše těla měděné nebo kovové kulky vypudí, pokud ti teda skrz na skrz neprostřelí mozek. To je naše Achillovka. Ale zlaté kulky jsou jiné. Tělo je nedokáže vypudit, navíc se po výstřelu poruší jejich integrita a na povrch z nich začne téct speciálně upravená kyselina, která zagresivní při kontaktu s krví. Nejenže vytahování kulky z těla zatraceně bolí, ale zároveň ti tkáně poleptává kyselina, které se tělo horko těžko zbavuje a na několik dní tě to výrazně oslabí. Nemusím říkat, že k používání Ishigů potřebuješ zbraň, která dokáže zdeformovat kulku. Právě proto teď máme štěstí, že náš cíl se zmohl na mnohem méně fikanou věc, ale přesto k nasraní otravnou,“ sáhla do jedné kapes z kabátu, letmo se pro jistotu rozhlédla a pak mi pod stolem něco strčila do ruky. Podíval jsem se dolů. Byla to průhledná nádobka a v ní kulička. Na jedné straně byla roztavená a uvnitř byla vidět tmavá zlatá barva. Když mi to došlo, zamrazilo mě. Zvedl jsem hlavu a z jejího výraz odhadl, že ví, že jsem pochopil.

„Zlaté kulaté kulky obalené kovem. Pro člověka jako on nebylo těžké sehnat odstřelovačku, která by jejich tíhu snesla. Při poslední misi se do toho zapletl a trefil mě. A teď ti ukážu skutečnou srandu,“ řekla a odhrnula levé ramínko svého rudého tílka. Na kůži byly známky sotva uzavřené rány.

„Místo, tlusté jak zápěstí, ale kulka jím neproletěla,“ řekla. Můj špatný pocit ještě narůstal.

„Chceš jako říct, že ona těžká kulka z odstřelovačky ti zůstala zahryzlá v těle?“ zeptal jsem se nevěřícně, ale o pravdě jejích slov jsem nepochyboval. Cora neměla důvod půjčovat si člena jiné společnosti na týpka se zasraně nepříjemnými kulkami a v něčem mi lhát. Vrátila ramínko na místo a nenuceným gestem přes něj přehodila tlustý pramen vlasů.

„Kdyby mi tu kulku nervali z těla zaživa, taky bych tomu nevěřila. Snažili jsme se zjistit, jak je to možné... Tom a ještě jeden z našich si nechali prostřelit ruku touhle samou kulkou. Tomíkovi zůstala v ruce. Jasně, zlaté kulky naše těla nevypudí, ale na takových místech, aby zůstala? Pak jsme na to přišli... Nebudu se snažit vysvětlit to tak, jako se snažili mně... Jednoduše... Naše těla jsou jako magnet, přesněji energie, co nám proudí tělem... naše anomálie. Jako silové pole odpuzuje, naše celé tělo je jako jedno velké magnetické, kulka se dostane dovnitř – a zůstane, protože v té kyseliny jsou střípky nějaké silné slitiny, ještě nevíme co to je... Stejně tak můžou kulky fungovat jako naváděčky, když jsou dost blízko, ale to by nejspíš musela být metrová záležitost... Nějak jsi zblednul, kamaráde,“ sledovala můj výraz. Ano, skutečně mi začínalo být nevolno.

„Nepřítel pro nás vymyslel nepříjemný dáreček,“ poznamenal jsem mdle a napil se svého džusu. „Nikdy mi nepřišlo, že by byl Don tak chytrý,“ dodal jsem. Málem jsem se zakuckal, protože její vzteklá aura, se kterou přišla se vrátila.

„Ani by nemohl, takovéhle hračky nevytvoříš v dílně po dědečkovi...“ řekla a dlouze se na mě zadívala. A mé hlavince začalo svítat. Obrátky se rozeběhly na plný výkon a rychle jako záblesk foťáku, přišla myšlenka. Neuvěřitelná, ale nemohl jsem se mýlit. Znovu jsem se na ni zadíval a nedokázal jsem zakrýt jediný z těch všech pocitů, co se do mé tváře nahrnuly. Šok z odhalení, smutek, lítost, zklamání, vztek... Neforemně vířily uvnitř mé hrudi a bolestivě do ní bodaly. Pokud vím, na světě jsou jen čtyři takové laboratoře, ve kterých je možné vytvořit zlaté kulky. Tři jsou na druhém konci světa. V Lianově společnosti... je zrádce.

„Postarám se o to,“ tiše jsem slíbil.