Polibek

Ráchal jsem se v horké vodě opravdu dlouho a několikrát si ji ještě připouštěl, abych její teplotu udržel ještě déle. Kůže mi narůžověla a zcitlivěla. Není to tak, že bych se najednou rozhodl pokusit se uvařit, ...i když není možný, aby se člověk uvařil jak vejce... Přemýšlel jsem. Nepřítel byl uvnitř Dragon Voidu, zjišťoval informace a posílal je dál. O Teraline musel vědět, když to není nijak tajné. Ale je hloupost, aby se snažil něco takového využít. Ale také je hloupost snažit se vyvolat válku mezi třemi největšími skupinami, když mají takové eso v rukávu. Dlouze jsem vydechl a prohrábl si mokré vlasy. Vylezl jsem z té mega vany, která jak jsem brzy zjistil, měla v sobě zabudovanou funkci výřivky. Má ještě smysl, abych tomu říkal vana? Osušku jsem jako obvykle zapomněl v ložnici, a tak jsem z koupelny vylezl v rouše Adamově. Nebylo proč se stydět, nebylo před kým ani čím. Zastavil jsem se kousek před ložnicí, pořádně se protáhl a zívl. Jsem prostě jen paranoidní, protože je to pro mě nové a je jasné, že tomu občas pořádný skeptik jako já nebude hned věřit. Rukou jsem si hrábl do vlasů a přemítal, jestli vůbec budu mít šanci na vlastní oči vidět, jak to probíhá. Vzhledem k tomu, že to není tak dávno, co mi Lian do očí řekl, že mi nevěří, jsem tomu dával tak pět procent. A nemyslím si, že bych ho ukec- v myšlenkách mě utlo zalapání po dechu. Prudce jsem se otočil. Tak jsem svému nezvanému hostu poskytl další šťavnatý výhled... Lian se tvářil, jako by si nejradši vrazil jehly do očí a šel odněkud skočit. Chtěl jsem se uraženě ohradit, ale byl rychlejší.

„Obleč se!“ křiknul a já se jeho příkaz nechystal nijak zpochybnit a jen se ho hnal rychle vykonat...

Už oblečený, s vlasy v turbanů a s pořádně našponovanými nervy, jsem zapnul konvici na kafe.

„Chápu, že nemůžeš přepsat dům, když ti nedám reálné údaje, ale nechoď si sem takhle bez ohlášení,“ řekl jsem naštvaně a práskl před něj talířkem se sušenkami až vtipně nadskočily. Talířek byl umělý, jinak by pochopitelně byl už na pár kusů.

„Já se ti snažil několikrát dovolat. Když jsi mi to nezvedal, šel jsem tě zkontrolovat,“ obhajoval se Lian a zněl přitom uraženě jak nějaké děcko. Nemohl jsem si pomoct, tak nějak to bylo roztomilé a nedovolovalo mi to být nějak extra déle uražený.

„Chápu, no kdy budu moct jít zase pracovat? Lenivím,“ postavil jsem před něj keramickou mističku s poklopem, ve které byl cukr a následně se vrátil s jeho kafem. Já jsem si po té horké koupeli toužil dát pouze něco hodně studeného, tudíž jsem si nalil džus a do toho naházel aspoň šest kostek ledu. Vsunul jsem si do vysoké sklenice pěkné pruhované brčko a uvelebil se vedle něj na gauči.

„Jo... hm, něco ti najdu,“ odvětil pomalu a mně spíš připadalo, že to znamená něco jako: „To tvoje andělské tělíčko už nespatří žádný úchylný démon“, což byla pouze osobní sarkastická poznámka, protože mě stále doprovázel obrázek jeho výrazu, když jsem mu udělal tu nečekanou přehlídku mého nahého outfitu.

„Jo... fajn,“ odpověděl jsem stejně nadšeným tónem, protože dokud on neřekl, mohl jsem jen sedět na zadku a nudit se. Ale co, Teraline party bude pozítří. Do tý doby dám pokoj. Určitě nejsem jedinej, kdo se potřebuje po svém poprat s nastálou situací.

„A hm... povyprávíš mi pak, jak to probíhalo? I když to má asi už svůj nastavenej rituál...“ začal jsem jen tak mimochodem nezúčastněným hlasem, kterým jsem si s větší pravděpodobností mohl zcela vynutit Lianovu pozornost.

„Jo, budu,“ krátce se na mě zadíval a pak pohled sklopil zpět ke kafi. Do očí se mi nepodíval. Zabodalo mě v hrudi a pět procent, které jsem svým šancím nasadil, spadlo pod nulu. Semkl jsem rty. Tak jo... jsem maličko... maličko,... ale opravdu jen nepodstatnou částí své maličkosti zklamaný, že mě tam nechce. Naprázdno jsem polknul a snažil se ten nepříjemný pocit vytěsnit někam do pozadí, protože část mé osobnosti se s ním chtěla začít hned ukřivděně dohadovat. Ta druhá věděla, že by mi to bylo absolutně k ničemu. A tím tenhle vnitřní spor končí. Postavil jsem sklenici na stůl a pak se zvedl. Zvedl ke mně tázavý pohled.

„Jdu si lehnout,“ řekl jsem krátce a možná trochu stroze, jak jsem se snažil zamaskovat onu rozladěnost. Obešel jsem skleněný stůl, když mě zastavil jeho hlas.

„Nechci tě tam, pr-“ zarazil ho můj pohled.

„Já to nechci vědět...“ řekl jsem a můj hlas zněl stejně ublíženě jak jsem se cítil. Myslel jsem, že od té chvíle, kdy jsem si dovolil před ním plakat, se něco změnilo. Zase se ukázalo, že jsem jen naivní děcko. Nic se nezměnilo... Vůbec nic. Odvrátil jsem tvář, aby neviděl jak se mi oči naplnily slzami. Hrozně jsem změknul, proč na něj sakra pokaždé reaguju takhle?! Slyšel jsem jak vstal a rychle míří ke mně.

„Ivy,... není to je-“ začal, ale nenechal jsem ho to doříct.

„Neptal jsem se, tak buď zticha!“ když se mě dotkl, rychle jsem se odtáhl, jako bych od něj dostal elektrickou ránu. Zůstal nad mou prudkou reakcí oněměle stát. Nedivím se mu, sám jsem netušil, kde se to ve mně bere. „Táhni k čertu...“ řekl jsem a nechal do svého hlasu prostoupit to, jak mizerně jsem se cítil. Pak jsem se prostě sebral a rozeběhl se k ložnici. Co nejhlučněji jsem dveře zabouchl a zamknul. Sjel jsem po dveřích a prsty si vjel do vlasů. Ať už je důvod jakýkoliv, ve všech případech to znamená, že nejsem důvěryhodný a ani schopný plnit svoje povinnosti, jak jsem si o sobě ze začátku myslel. No, myslet sám o sobě si přece můžu co chci, že... Ale důvod, aby si to myslel někdo jiný to není...

„Nechci tě tam z jediného sobeckého důvodu...“ ozvalo se tlumeným hlasem za dveřmi. Zacpal jsem si uši, i když to bylo s mých super sluchem k ničemu a musel dál poslouchat.

„Tváře Teraline budou veřejně známou věcí a Cierot po nich půjde. Teraline možná utlumí vnitřní válku, ale skutečnou začne. Nechci, aby mi tě tam zabili,“ poslední větu už zašeptal, ale musel vědět, že to i tak uslyším. Ozvaly se kroky, jak odcházel. Strnule jsem seděl na místě, dokud je neutlumil poklop od vchodu do spojovací chodby k základně.

Nehnul jsem se z domu ani další den, a i ten další, co měla proběhnout dohoda. Abych se zaměstnal, chvíli jsem si pohrával se základními funkcemi systému u noťase. Znělo to teď možná chytře, ve skutečnosti ale bylo mou první lekcí, úspěšně počítač zapnout. U světélek a efektů, který počítač vydával, jsem si připadal jak pravěký muž. Učím se bohužel ale až moc rychle, proto mě zkoumání obou počítačů brzy omrzelo. Za necelou hodinu mělo dojít k oné historické události a já měl chuť vzteky rozmlátit všechno kolem sebe. Zrovna jsem si do ložnice odnášel hrnek čaje, když se najednou zeď přede mnou zavlnila a v ní se objevil Farisův ksichtík. Ruka s hrnkem mi leknutím ucukla a trocha horkého čaje mi skončila na kůži. Usykl jsem a naštvaně se na osobu zadíval. Rozvlnily se i další části, jak svým tělem Faris narušoval prostor. Vešel do chodby a jako by nic prostor zhodnotil očima.

„Jdi se s ním rozloučit,“ řekl najednou. Svraštil jsem čelo. Tak o to tu jde... hm...

„Hele, jestli tě poslal...“ začal jsem, ale krátký zoufalý pohled, který mi věnoval, mě zastavil.

„Trápí se... kvůli tobě,“ řekl svým tichým melodickým hlasem a tentokrát se v něm odrazil i smutek. „Chápu, že jsi uražený a máš k tomu důvod. Ale někdy, když chce člověk ochránit někoho, koho miluje, nastane čas, kdy se skutečně ukáže, že za to stojí. Nemohl bych tu osobu nenávidět, protože uvnitř cítím, že to dělá z lásky. Ať už bych byl sebevíc ukřivděný, vždy by mě napadlo: co když je to naposledy, co ho vidím?“ mluvil pomalu a na něj neobvykle dlouze.

„Proč si myslíš, že to tak je? Jak jsi na to vůbec přišel?“ ptal jsem se spíš zvědavě, než abych se jeho slova snažil zpochybnit.

„Cítím,“ řekl prostě. Chvíli jsem nerozuměl, ale najednou mi to došlo. Zalapal jsem po dechu.

„Ty...“ začal jsem a najednou jsem netušil, jak bych se na něco takového měl zeptat. Rty se mu zvlnily v jemném úsměvu.

„Pospěš si,“ otočil se a vracel se stejnou cestou jakou přišel – stěnou. Zaraženě jsem za ním hleděl - neschopný slova. Když zmizel posledné pramínek dlouhých vlasů, konečně jsem se vzpamatoval. Aniž bych nad jeho slovy, znovu přemýšlel, vystartoval jsem k průchodu. Normálně mi jím trvá projít tak půl minuty, teď jsem ji přetryskal v několika sekundách a zastavil se jen, abych na sebe moc neupozornil boucháním dveří. Jakmile byly zavřené, znovu jsem se rozeběhl. Zrak mi padl na hodiny. Usykl jsem. Když už mě přišel nakopnout, mohl to udělat aspoň o pět minut dřív! Mám pocit, že v hodném a milém Farisovi je i cosi škodolibého... Vyrazil jsem rukou po klice od jeho kanceláře, zrovna ve chvíli, kdy z ní Lian vycházel. Doslova jsem ho sejmul a moje první myšlenka při dopadu byla, jestli jsem mu tím nemohl i vyrazit dech. Koutkem oka jsem zaznamenal, že šel poslední, a tak jsem neměl žádné nechtěné publikum. V duchu jsem se Farisovi omluvil za tu škodolibost.

„Co blbneš?“ vypravil ze sebe trochu zděšeně. „Něco se snad děje?“ rozhlížel se a vypadal, že čeká, až se každou chvílí ozve poplach. Natáhl jsem nohu a přibouchl dveře a zrušil tak živou show bandě čumilů z kanceláře naproti.

„Ano děje,“ když v odpověď otevřel rty, využil jsem toho momentu, sklonil se a políbil ho. Dlouze, vroucně, laskavě,... omluvně. V moment, kdy mi vjel prsty do vlasů a polibky mi opětoval, moje srdíčko zaplesalo, jak se mi ulevilo. Odtáhl jsem se a zadýchaně na něj hleděl. Do tváří se mi přitom vehnala krev. Slezl jsem z něj, vstal a našpulil rty.

„Takže chápeš? Až se vrátíš, chci slyšet odpověď,“ v mžiku stál přede mnou a nedal mi tak šanci dramaticky zdrhnout. Dlouze se mi zadíval do očí, jeho prsty mi přejely po tváři až na krk. Jeho rty se téměř dotýkaly mých.

„Jakže zněla otázka?“ zašeptal do nich a v očích se mu přitom zvláštně lesklo.

Zasunul jsem bednu zpátky na průchod, pak se zarazil a znovu ji odsunul pryč. Sáhl jsem si na rty a ve tváři se mi opět rozhostil připitomělý pohled. Pokud by mě na mém chování mělo něco šokovat, bylo to tohle a ne to, že středem mého zájmu byl chlap. Skoro jsem dotančil do ložnice. Možná bych měl nakoupit růže a svíčky a zapsat si dnešní datum, abych mohl každý další rok slavit výročí svého nejdebilnějšího výrazu za celý dosavadní život. Ne, to neudělám, ale nakoupit půjdu, už tu zase nic nemám... Vklouzl jsem do šatníku a převlékl se. Vzal jsem si i kabát. Podle všeho, má ta T-paráda trvat tak dvě hodiny, nákup mám sice sfouklý za třicet minut, ale z prozíravosti po posledních událostech jsem stejně napsat vzkaz, kam jdu. Vyšel jsem ven do zimy a otřásl se. Zamkl jsem a vydal se k městu. Najednou mi hlavou probleskla taková zvláštní myšlenka. Šéf veme ty, kterým věří, aby s ostatními stvrdil dohodu. Ale ta dohoda je přeci jen o tom, aby se společenství spojila něčím, čemu pevně věří. Jde o spokojení skupin, ne jednotlivců. A taky to zajistí, kdyby někdo váhal, Teraline ho nenechá nebo nakonec potrestá. Neznamená to, že jsem jediný, komu Lian doopravdy věří, protože si mě nechce pojistit, že nezradím jeho a ani nikoho jiného v dohodě? Jasně, řekl jiný důvod, ale nemusel být jediný. Nejspíš si to ale jen hloupě namlouvám, protože se mi pořád moc nezamlouvá, že mě z toho vynechal. Ale jeho výraz, když jsem ho políbil, mi dal více odpovědí, než v co jsem doufal... Bože, sám sobě zním jak zamilovaná puberťačka, neměl bych si rovnou zavést deníček ozdobený srdíčky? Drahý deníčku, začínám mít pochybnosti o normálnosti svých myšlenek, jde o to, že... Ne, to opravdu ne. Zabočil jsem do uličky, která mě jediná dělila od sladkého ráje jídla a znovu se nechal pohltit myšlenkami. Tep jednoho ze srdcí okolo se ke mně náhle rychle přiblížil. Podle dechu osoba běžela. Zastavil jsem se a otočil. Stále jsem ho slyšel, ale před mým ostrým zrakem se rychle ukryl. To mě ze zamilovaných myšlenek probudilo na sto procent. Soustředil jsem se. Útok, mohl přijít odkudkoliv. Výstřel. Uhnul jsem kulce, odrazil se od zdi a uhnul další. Rozeběhl jsem se z úzkého prostoru pryč. Pod nohami se mi něco zalesklo. Brzdil jsem, ale už bylo pozdě. Stříbřitá vlákna přede mnou mě příliš zaměstnala. Další výstřel mi smýkl o rameno, další o tvář, přičemž těsně minul levé oko. Když jsem uhýbal kulkám, něco se mi ovinulo kolem nohy a smýklo mnou k zemi. Další kulka mi provrtala rameno. Tlumeně jsem vykřikl a rukama se zapřel o zem, abych nenarazil hlavou. Pravé ruce se mou váhu chtělo držet o dost míň, ale ještě pořád něco vydržíme, no ni? Švihl jsem nohou, kolem které jsem měl nejspíš omotaná ta vlákna. Nenapnula se, ale ještě více povolila. Dobrá, tohle nebude jednoduchý. Převalil jsem se, abych uhnul střelbě shora. Odrazil jsem se rukama od země, vyšvihl se do sedu, stočil levou pěst k ráně a na to vší silou udeřil do země. Země se zachvěla a pak v okruhu několika metrů kolem mě začala praskat. Praskalo i v budovách okolo. Ve zdích se začalo obvjevovat hluboké rýhy, jako by tam něco velkého náhodně přejíždělo drápy.

„Myšky si chtějí hrát s košiškou?“ budovy se naposledy zachvěly a pak se začaly rozpadat. Jsem rád, že to byla moderní práce, ta nic nevydrží. Než přišla další palba, stihl jsem si prokřupnout prsty. Mrštně jsem uhýbal. Protože vlákna zavalily cihly, ani jsem nezaznamenal, kdy přesně se roztrhla, když jsem uhýbal smršti ran. Z hrdla mi vyšel řev lovící šelmy a podle jsem využil krátkého momentu překvapení a rozeběhl se přímo proti jednomu ze střelců. Stačilo se ve správnou chvíli sehnou a o vteřinu později se ozvala dvě bolestná vydechnutí, jak se kulky majitelů navzájem vyměnily a zařízly se do jejich těl. Na nic jsem nečekal a tomu přede mnou vrazil koleno do břicha a pak mu vrazil loket do spánku. Druhý se snažil využít čas ke zběsilé palbě. Otráveně jsem shlédl na vlákna, co se kolem mě točila a čekala na chvíli, kdy mě chytil. Vyskočil jsem do vzduchu a poťouchle sledoval jak se všechna smotala jen v pár chabých uzlíků. Špičkou jedné nohy jsem se lehce odrazil od země a mířil na druhého střelce. Jeho střelba hlava nehlava mi to trochu stěžovala, ale i tak jsem ho do pár vteřin knockautoval. Zbývala ta poslední otravnost... Ty přiblbý špagáty. Ale po nepříteli nebylo ani stopy. Přitáhl jsem oba střelce k sobě, vysvlíkl je a jejich vlastním oblečením, které jsem natrhal na cáry, svázal a též zaškrtil rány. Poté jsem je oba uklidil do kontejneru a silně ho přibouchl. Nezapomněl jsem si vzít jejich doklady, pokud nepatří k Cierotu, budou se mít pěkně k čemu zpovídat.