Kapitola 3 - Bolesti Lian byl sice vždycky bezcitný tvor co se mě týkalo, ale dneska mi z jeho chování stála hlava kolem. Od mého posledního úkolu uběhly skoro dva dny, zranění dávno zahojené a k tomu mi dneska v nekřesťanskou hodinu Lian volal, jen aby mi řekl, že klidně můžu spát dál, protože mi dává na další dva dny volno. Není to tak, že bych jít do práce nemohl, vlastně jsem si skoro jistý, že se tu budu ty dva dny kousat nudou. On to všechno věděl taky, proto to muselo mít jediný důvod. Svědomí. Ale nejspíš jsem jen blonďatej naivní blbeček a bylo to jen, abych si srovnal myšlenky. To jsem si myslel do chvíle, kdy mi v deset dopoledne zazvonil zvonek u dveří a po chvíli si to Lian jak pán tvorstva nakráčel dovnitř. Nedůvěřivě jsem ho pozoroval z křesla z obýváku. Měl jsem přímý výhled do kuchyně, a kdybych necítil vůni osmahlé slaniny, myslel bych si, že mi doopravdy přeskočilo. Jediný, kdo mi v tuhle chvíli nepřipadal při smyslech byl on. „Zeptám se tě ještě jednou... To je nějaký nový druh šikany od tyranského šéfa? ...Nebo sis jen spletl dům?“ měřil jsem si ho pohledem a co chvíli mi padl pohled na jeho zadek. Řekněme, že ta akce na mě nejspíš měla opravdu psychický dopad. A to tu nemluvím o vytrhaných vlasech, které tomu násilnickýmu hňupovi padly za oběť. „Správnej šéf se stará o svý podřízený, nemyslíš?“ řekl a přehodil slaninu z pánve na talíř a otočil vajíčka. „Jo, ale ne o mě a doopravdy ne, v mý kuchyni,“ zavrčel jsem. Vrhl na mě krátký pohled, který mi ovšem stačil. „Vlastně jsem si nemyslel, že bys ten úkol vzal, chtěl jsem tě tím spíš popíchnout. Nakonec jsi to přijal, tak jsem z toho udělal osobní testík, který jsem si nemyslel, že se svou povahou zvládneš. Slyšel jsem tě trpět... a přesto jsi svou práci zvládl na výbornou,“ řekl a kdyby to šlo, z jeho slov by byla moje čelist až u země. Nečekal bych, že z něj něco takového vyleze. „Takže to... to byla pochvala?“ opatrně jsem se zeptal. Uchechtl se. „Ano zlatíčko, byla...“ zaksichtil se, když jsem se po tom oslovení ošil. Pak zvážněl. „Taky jsem se zmínil o tom koberci. Chceš vědět, kolik různých DNA se tam našlo a kolik z těch osob je nezvěstných a kolik se jich už našlo?“ řekl. Zamyšleně jsem se na něj podíval. Tělem jsem se zabořil hlouběji do křesla a víc se zabalil do peřiny. Vždycky tu byla hrozná zima a topení tu nefunguje. Nikdy jsem si nestěžoval, jsem rád, že si mě tu nikdo ze sousedů nevšímá. „Nechci to vědět,“ uvnitř jsem se znechuceně otřásl, když jsem si vzpomněl, co všechno se na tom koberci muselo stát a co se tam stalo mně. Lian jen potřásl hlavou a pozornost zaměřil zpět k pánvi. Po chvíli vyslovil moje předchozí myšlenky. „Proč bydlíš tady? Mrznu... a to stojím u sporáku,“ přehodil na talíř vajíčka, přidal kus chleba a šel s tím ke mně. Zamračil jsem se, ale talíř převzal. Nevařím a pohrdnout teplou snídaní by byla fakt blbost. Sedl si na starý gauč, co byl naproti. Rozhlížel se a soudě podle jeho pohledu, se mu moje domovina příliš nezamlouvala. Přestal jsem si ho všímat a místo toho začal jeden plátek slaniny natáček do ruličky. Ve tváři se mi rozlil blažený výraz, když jsem poprvé polkl. Uvědomil jsem si, jaké ticho tu najednou je. Zvedl jsem k němu pohled a talíř málem upustil. Seděl, lokty opřené o stehna a úsměvně mě pozoroval. Když jsem začal rozpačitě uhýbat pohledem, úsměv se ještě rozšířil. „Přestěhuješ se,“ řekl najednou. Zakuckal jsem se. „C-co? Ne!“ vyjel jsem a jeho dosavadní podivné chování se mi dočista vykouřilo z hlavy. Začal se mračit. „Jsi moje nejcenější figurka, nebudeš žít ve špíně a zimě. Co až příde skutečný mráz? Tohle nedovolím,“ rázně vstal a začal přecházet po místnosti. Ačkoliv si nejsem úplně jistý proč, slovo figurka mě vytočilo k nepříčetnosti. Mrskl jsem talířek proti stěně tak prudce, až se střepy a zbylé jídlo rozlítly všude po místnosti. „Figurka?“ zopakoval jsem a zlostně si ho měřil. Hleděl na mě s klidem jemu vlastním. „Ano, figurka. Tak jako šachová figurka se přemístí na šachovnici, když s ní pohneš. Tak ty splníš úkol, když já řeknu,“ pronesl prostým hlasem. „V tom případě u tebe končím!“ zasyčel jsem. Nepohnul ani brvou. „Pamatuješ si, co bych udělal, kdybys pro mě odmítl pracovat, že?“ řekl chladně. „Nemůžeš skončit, ani mě zradit nebo zabít. Dal jsem Coře a jejím lidem peněžní zálohu, kdyby se něco takového mělo stát. Hlídají si každý tvůj krok,“ řekl a přestal rázovat po místnosti a zamířil ke mně. Obezřetně jsem před ním ustoupil ke zdi, nesnažil jsem se zakrýt šokovaný a ublížený výraz. „Já si celou dobu myslel, že mi věříš...“ řekl jsem s hořkostí v hlase. Ani ve chvíli, kdy jsem se před ním nesnažil skrývat bolestné emoce, se jeho výraz nezměnil. „Jak bych ti mohl věřit, když jsi pracoval pro mé nepřátele?“ odvětil a pak ode mě ustoupil. Chvěl jsem se vzteky a zároveň se mi chtělo hořce plakat. Dělal jsem pro něj samou špinavou práci, aby on měl čisté ruce. Nechal jsem do sebe mlátit, kopat, bodat, řezat, pálit, střílet a všechno možné. Pro pohodlí těch jeho normálních figurek, jsem se nechal i znásilnit. A on si zaplatil TNT, aby mě hlídali? Hořce jsem se zasmál, v hrdle mě pálila bolest. Sjel jsem po zdi na zem a dlaní si zakryl tvář. Čtvrt roku jsem ze sebe dělal idiota, jen abych se nakonec dozvěděl tohle? To mám za to, že jsem si byť jen chvílemi připadal, jako někdo potřebný...? „Ivy...“ zazněl seshora jeho hlas, o poznání jemněji, mně to už ale bylo jedno. Dlužil jsem tomuhle chlapovi svůj život, věřil jsem mu. I přes všechno, co jsem doteď musel udělat, abych mu to jednoho dne splatil. To ale asi bylo málo, že? Pošlapal mou důvěru jako by nic. „Ivy...“ zopakoval a i když mi připadalo teď nejjednoduší ho prostě ignorovat, nemohl jsem. Zvedl jsem k němu tvář a zápásil přitom s tím knedlíkem hořkosti, co mi uvízl v krku. „Takže si nevěříme? Dobrá...“ řekl jsem potichu a pomalu vstal. „Do večera jsem sbalený, pokud to chceš mít odbýtý rychle,“ pokračoval jsem zády k němu. Ucítil jsem pohyb. Rychle jsem rukou ucukl, když se jí dotkl. „Ivy, já nevěděl... kruci...“ zamumlal. Chladně jsem se na něj zadíval. „Pořád opakuješ moje falešné jméno, leze mi to na nervy,“ řekl jsem prázdně. Zamračil se. „Cože?“ na to jsem si odfrkl. „Jako bych já mohl natolik věřit tobě, abych ti řekl skutečné jméno,“ stroze jsem odpověděl. Rysy ve tváři mu ztvrdly. „V osm večer tebe a tvé věci vyzvedne Ian,... tak buď jednou připravenej včas,“ věcně odvětil a odcházel. Nepohnul jsem se z místa, dokud se za ním nezaklaply dveře. Smluvený čas byl ještě daleko a mých věcí málo, tudíž jsem neměl kam spěchat. Dopřál jsem si tak trochu času, abych si trochu utřídil pocity a Liana nenakopal do zadku hned jak ho znovu uvidím. Nevěděl jsem, jestli se vztekat, trucovat nebo se zklamaně rozbrečet. Nejsem žádnej chladnej stroj, jenom vylepšenej člověk... Líně jsem se zvedl z postele a otevřel jednoduchou skříňku, co mi byla chabou náhražkou skříně. Ne, že bych si někdy stěžoval na její velikost, mám jen pár kusů oblečení. Vytáhl jsem z ní už značně slisovanou tašku a začal do ní zvolna skládat těch pár věcí, co jsem tu nehodlal nechat. Oblečení, nějaké cetky, plyšáka Godnyho... Vzal jsem bílého ušáka do rukou a rozpačitě se na něj usmál a pak ho strčil do tašky. Kdybych mohl, měl bych tunu plyšáků... Z elektroniky jsem měl jen vypůjčený mobil, který jsem zastrčil do kapsy plus nabíječku jsem hodil do jedné z postranních kapes tašky. Opatrně jsem k ní uložil dvě zasklené fotografie a darované, nikdy nenosené hodinky. Jelikož se vývoj mého těla zastavil s přeměnou v mých šestnácti, do stříbrného náramku těch pěkných, téměř futuristicky vyhlížejích hodinek by se mi vešla zápěstí skoro obě. Sluchátka od mobilu jsem nikdy nepoužil, přesto jsem je dal k ostatním věcem po straně tašky. Prohledal jsem každý koutek ložnice, ale opravdu jsem více věcí neměl. Zkontroloval jsem i ostatní místnosti a kromě jedněch ručně vázaných desek, zbytečné peněženky, osušky a kartáčku, jednoho velice důležitého klíče a spousty tělových a vlasových přípravků a opravdu drahého kartáče na vlasy, nic odtud postrádat nebudu. Tašku jsem odnesl do chodby, vykašlal se na úklid obýváku a šel si znovu lehnout. Je odemčeno, ať si mě ten Ian pak vzbudí. I když jsem usnul, do osmi ještě zbýval nějaký čas, tak jsem naposledy prošel celý byt a pak vzal tašku a sešel až do přízemí, kde jsem se na chodbě usadil na zem. Byla ledová, jako ostatně všechno v tomhle prochladlém místě. Na jednu stranu jsem Lianovi za tohle vděčný, momentálně jsem na něj ale naštvaný tolik, že mu díky pravděpodobně jen tak neřeknu, jestli vůbec někdy. Stačilo to podat trochu jinak, a tak mohl vypadat i celý rozhovor. Kousek od domu zastavilo auto. Dvakrát klaply dveře, podruhé, když je osoba zavírala. Byl to jen jeden člověk a jeho kroky vedly zrovna sem. Postavil jsem se, vzal tašku a vyšel ven. Střetl jsem se s očima vysokého bruneta. Prohlédl si mě od hlavy až k patě a pak se zdvořile usmál. „Jsem Ian, zavezu vás do nového domova,“ řekl. V duchu jsem si odfrkl. Domova prej. Pitomec. „Jo,“ řekl jsem jen a rozešel se k autu. „Vezmu vám taš-“ chtěl mi ji vzít, ale rychle jsem ramenem trhl pryč. „Chlape, dokážu převrátit náklaďák, nepotřebuju aby mi taková upnutá špagetka brala věci,“ zavrčel jsem a i s taškou jsem se uvelebil na zadních sedadlech. Nedal jsem mu ani šanci otevřít mi dveře. Z jeho výrazu bylo jasné, že se mu jeho úkol opravdu nelíbí. Nicméně to nekomentoval, sedl si na místo řidiče a rozjel se. Škoda. Jeli jsme v tichosti, jen zepředu tiše hrálo rádio, aby ono hrobové ticho nebylo tak trapné. Zničehonic se v autě rozeřvala melodie. Když jsem se následně dozvěděl, že je to jeho mobil, ovládal jsem se, abych mu ho v přístí vteřině nevyrval z ruky a neprohodil okýnkem. Lekl jsem se tak, až se mi srdce divoce rozbušilo. Vztekle jsem na Iana hleděl. Ten ale veškerou pozornost převáděl na řízení a hlas v mobilu. Strnule hleděl před sebe, než nakonec mobil odtáhl od ucha, něco na něm zmáčkl a hlas, který jeho tak vykolejil, jsem teď slyšel i já. „Teď už mě slyšíš, že chlapečku? Tvůj řidič už jedná podle mých pokynů. Ve vašem autě je namontovaná bomba. Dojedete podle instrukcí na místo. Nedělej žádný blbosti, moji lidé tě sledují. Jako bys měl pistoli u hlavy,“ šel z mobilu hlas a můj výraz postupně začal kopírovat ten Ianův. Jak jsme se vzdalovali od města, jeho obličej byl už dočista zesinalý. V prstech drtil mobil. Napadlo mě, že bych zkusil napsat Lianovi, jenže výhružka, že sledují každý náš pohyb, stačila. Na padesát metrů v dálce jsem spatřil odlesk zbraní. Mířily přímo na čelo auta. Zatvářil jsem se kysele. Po jedné straně byly stromy, po druhé prudký sráz. Nejspíš chtěli Iana donutit, aby auto strhl ze srázu. Když budu rychlý, jemu kůži ještě zachráním. Vytrhl jsem mu mobil z ruky a aniž bych se zatěžoval s vypínáním hovoru, rozmáčkal jsem ten kus křehké hmoty v dlani. Krátce jsem se mu podíval do tváře a v tu samou chvíli se předklonil, otevřel u něj dveře a z auta ho prudce vystrčil. Neměl jsem čas už se po něm ohlížet. Měl čas do té doby, než se ke mně dostaly kulky z palby. Na výstřel jsem ke kulkám natočil auto. Chvíli jsem auto udržel na cestě, než se mnou sjelo ze srázu. Vykopl jsem zadní dveře i s taškou a následně jsem vyskočil za ní. Výbuch byl ale větší než jsem čekal a já moc pomalý. A tak krutá pálivá bolest, která mi projela kotníky a následně se dotkla mých zad, byla znamením, že jsem to opravdu nestihl...