Společný nepřítel

Když jsem přišel k sobě, oči mě pálily, v hrdle mě pálilo. Sípavě jsem oddechoval ústy, protože pach vlastního spáleného masa a kouře okolo byl nesnesitelný. Něco se mě dotklo. Neměl jsem sílu se pohnout, nejspíš jsem měl i pár polámaných kostiček. Tak zatraceně to bolelo,... ale žiju. To je pro teď to hlavní.

„Ivy?“ naléhavě se odkuďsi ozval známý hlas. Zvedl jsem k zamlžené postavě zrak. Nějak mi nechtělo naskočit, kdo to je. Pohled se nevyostřoval, tudíž jsem to vzdal a oči raději sklopil zpět dolů.

„I...Ian...“ podařilo se mi vydolovat z naprosto suchého hrdla. V odpověď mi nepřišla slova, ale láhev vody a studený obklad na krk. Prvních pár kapek mi jen zvlhčilo rty a pak sliznice v ústech. Prvních několik polknutích bylo těžkých a bolestivých, pak už jsem ale hltavě pil. Kdybych nebyl to, co jsem, je teď ze mě jen ohořelá mrtvola... Pohled se mi s dalších mrkáním zostřoval. Čísi ruce mě něžně hladily po vlasech a mě konečně docvaklo, kdo to je.

„Jsi fakt imbecil...“ zachrčel jsem. V odpověď mi přišel úsměv.

„Vítej mezi živolami,“ řekl a pak natočil hlavu k někomu vedle sebe. „Řekni mu něco,“ pobídl osobu. Přede mnou se objevila známá hnědovlasá hlava číslo dvě.

„Tady upnutá špagetka, živá a zdravá,“ řekl zvesela. Lian se na něj se zájmem podíval.

„Takhle tě fakt nazval?“ pozvedl obočí, ale jinak to nekomentoval. Když byli ticho, uvědomil jsem si, že tu celou dobu něco hučí.

„Kde... to jsme?“ zašeptal jsem otázku, protože tak to pro mě a mé hlasivky bylo méně namáhavé.

„V autě, míříme s tebou na základnu, kde se o tebe postarají,“ odvětil Lian, rukou mi stále přejížděl po vlasech a mě problesklo hlavou, jak jsem rád, že jsem si na ně necákal žádnej lak nebo něco takového. Snad to takhle přežily a zůstaly v celé své kráse... Chlapi si spolu začali tiše povídat. Jejich hlasy mě uspávaly...

Když jsem se probudil podruhé, bylo mi o dost líp. Trochu ztěžka jsem se posadil a po prvotním šoku z obvazů jsem přemítal, jestli se mě tu nesnažili mumifikovat. Navzdory protestům sester, jsem si začal trhat obvazy z tváře. Jedna se do mě pustila - tak pronikavým tónem, až jsem jí odstrčil skoro surově.

„Drž hubu,“ zachraptěl jsem. Hrdlo mi přišlo stejně vyschlé jako poprvé. „Chci se vidět,“ řekl jsem, co nejhlasitěji mi hlasivky dovolovaly. K mému překvapení mi druhá sestra vyhověla a pomohla mi sundat zbytek obvazů z hlavy. Nadechl jsem se a podíval se do zrcadla. Při pohledu do něj jsem zesinal šokem podruhé. Problém hlasivky jsem odsunul stranou a zaječel. Dovnitř vrazil Lian s Ianem v patách a ještě někdo, koho jsem neznal. Plačtivě jsem se na něj zadíval. Ani jsem to nemusel vyslovit,... ani jsem nechtěl. Předtím nádherné zlatavé vlasy, které jsem měl až k pasu, teď připomínaly zbytek ohořelého hrnce. Měl jsem je narychlo zastřižené až k bradě, rozcuchané, mastné, místy úplně zničené. Zrcátko jsem prostě upustil na zem a zakryl si dlaněmi tvář. Vzdáleně jsem slyšel, jak odsuď Lian všechny vyhazuje. Matrace se prohnula pod jeho vahou. Chtělo se mi brečet, ale v jeho přítomnosti jsem se stále držel. Moje vlasy byly jedinou věcí, kterou jsem měl na sobě opravdu rád... Takové jako byly už nikdy nebudou, i když mi dorostou - a to bude trvat měsíce... Najednou jsem na sobě ucítil jeho paže. Opatrně mě objaly.

„Když se o ně budeš starat jako doteď budou stejné jako předtím. A i s krátkými jsi krásný,“ pohladil mě po tváři a mě jako na povel z očí vytryskly slzy. Čelo jsem si opřel o jeho hruď a tiše plakal. Na zádech jsem ucítil dotek jeho rukou. I když jsem to byl já, dával si pozor, aby mi nezpůsobil bolest. Po krátké štkací odmlce, to gesto spustilo druhou vlnu.

„Nej-nejsem jen... figurka?“ štkal jsem mu do trika. Stisk o trochu zesílil.

„Ne, nejsi. To já jsem kretén,“ zamumlal. „Myslel jsem, že ti vždycky šlo jen o to rychle udělat práci a zmizet. Chtěl jsem tě jen trochu popíchnout... Naše obvyklá výměna názorů by ti trochu rozehnala myšlenky na poslední práci. Místo toho jsem tě jen zranil... Zatraceně, jsem tak rád, že ti to můžu říct...“ odtáhl se ode mě a podíval se mi do tváře. „Jak moc seš na svýho zasranýho šéfa naštvanej?“ zeptal se a ve tváři se mu zračila nejistota. Chvíli jsem mlčel a pak si tiše povzdychl.

„Vem mě na příjemněji vonící místo, než je nemocnice a nebudu už vůbec,“ řekl jsem a byl rád, že se mi podařilo zakrýt rozpaky, jak koukal na můj ubrečený ksichtík.

„Seš si tímhle jistý? Na nájem určitě mít nebudu,“ zaraženě jsem se rozhlížel jen po hale svého nového domu.

„Je jeden z těch, co jsem koupil a ještě dneska zařídím, aby byl tvůj se vším všudy. Takže žádný najem,“ řekl klidně Lian a položil na zem mou tašku, kterou jsem mu ochotně dovolil nést. Neměl jsem sebemenší zájem zkoušet jak je příjemné mít zařízlej pás pětikilové tašky ve spálené kůži, a tak šla hrdost stranou. Jako bych potom slzavém údolí, před ním ještě vůbec nějakou měl. Po jeho odpovědi jsem po něm střihl pohledem.

„Jseš pěkně zasranej boháč,...“ řekl jsem a přitom zavrtěl hlavou. Pokrčil rameny.

„Jde to nějak už samo...“ když mě prováděl po domě, s každým dalším jeho koutkem mi bylo zvláštněji. Oproti tomuhle byl můj byt jako stará shnilá psí bouda. Všechny místnosti byly laděny v různých odstínech červené, hnědé a šedé. Koupelna byla obrovská s bílohnědými kachličkami. Nakonec mě zavedl ke sklepu a ukázal poklop ukrytý pod bednami.

„Dům je jen kousek od základny, proto chci, abys tam chodil tudy, rozumíš?“ řekl. Mlčky jsem přikývl. K tomu jsem neměl žádné připomínky. Problém nastal, když jsem uviděl obývák. Do kola v něm byly postavené široké pohovky s rudými potahy, uprostřed nich kulatý skleněný stolek a přímo naproti mně gigantická plazmovka. V domě byly dva počítače, jeden stolní, druhý noťas – nenápadně zastrčený na malém stolíku v ložnici, v jehož šuplíkách jsem objevil další drahá překvapení. Šatník nebyla skříň, ale celá místnost o velikosti mé bývalé ložnice. Vana nevypadala jako vana, ale něco co blízce připomínalo výřivku. Moje stará postel oproti nové, působila jako staré nemocniční lůžko.

„Tohle mi nemůžeš jen tak dát...“ řekl jsem nakřáple. Koutkem oka jsem viděl jak se usmívá.

„Za to, co jsi doteď musel dělat a co tě ještě čeká, si tohle zasloužíš,“ na chvíli se odmlčel. „Jdu do kanclu, takže tě tu teď nechám o samotě ...s tvou taškou... A ne, že nadšením omdlíš, vidím to na tobě,“ odfrkl si a zamířil do sklepa. Když jsem osaměl, po tvářích mi steklo několik slz štěstí. Tohle je teď... jenom moje.

Týden od toho útoku, se dalo říct, že jsem opět v bojové formě. Zranění byla pryč sice už do tří dnů, další čtyři dny jsem si dal na způsob lázní. Už od prvního dne jsem si vzal do parády vlasy, přičemž mě napadlo, že krátké také nevypadají zle. Ačkoliv bych stejně pro jejich délku a kvalitu zabíjel i tak. Pokusil jsem se o několik různých účesů, až jsem to nakonec sedmý den vzdal a nechal vlasům jejich přirozený rozcuch, jen jsem je něčím přestříkl a projel jimi, aby mi netrčely vzhůru jak po statické ráně. Nějak teď, když je vidím v zrcadle mi na mysl přichází slovo „vyšukaný“. Ale zní to lépe, než „bleskové“, které připomínají každé ráno. Na ucho jsem si napletl nového stříbrného dráčka. Řasenkou jsem přejel přes řasy a na okraj horních víček udělal tenoučké linie tužkou. Díval jsem se na sebe. Nový vlasy, nová image. Navíc jsem si skoro jistý, že jakmile se ukážu, Lian mě rovnou zapřáhne. Zatím se neozval, muselo to znamenat, že mám přijít až budu sám připravený. Dávalo to smysl, bylo by nepříjemné, kdyby mě zabili jen protože mám nervy z ožehlých vlasů... Z trochu víc ožehlých vlasů. Odsunul jsem bedny a vlezl dovnitř. Čekal jsem nějaký ošklivý tunel, ale chodbička vypadala asi stejně luxusně jako ta v mém novém domě z haly do obýváku. Překvapilo mě, když jsem další dveře viděl nedaleko před sebou. Odhadem to bylo tak patnáct metrů. Otevřel jsem dveře a ocitl se přímo v hlavní hale základny. Bylo tu rušno a sotva kdo se na mě podíval. Zavřel jsem dveře a namířil si to rovnou ke kanceláři. Už zdaleka jsem slyšel, jak se tam Lian dohaduje o něčem se Saigou. Podle tlukotů srdcí jsem odhadl, že jsou tam další tři lidé. Normálně bych neklepal, ale tentokrát jsem se k téhle zdvořilosti uchýlil.

„Vstupte,“ zazněl Lianův hlas. Když jsem vešel dovnitř, překvapení v jeho tváři mě pobavilo.

„Co je?“ řekl jsem jen a usadil se na volné místo. „O čem se tu tak dohadujete? Mé ucho vás slyšelo už u výtahů,“ chvíli bylo ticho. Kdybych se snažil, vlastně bych je slyšel ještě mnohem dříve... Když jsem přejel očima po přítomných, zjistil jsem, že jsem se nedopočítal. Vedle Lianova konferenčního stolu stáli Saiga s Farisem. Další dvě osoby, které dosud mlčeli, jsem znal jen od vidění a tím, kterého jsem zprvu vůbec nezaznamenal byl Jale. Z jednoho prostého důvodu. Jale nedýchal a ani mu nebylo srdce. Abych to upřesnil, lidé co se narodí s poškozenou DNA jako my, nemusí být po přeměně vůbec jako já. Týenťáci, Dragoni a všechny tyhle skupiny, stejné jako my mají hodně lidí, co mají nějaké anomálie – schopnosti. Jale je hračička a rád zkouší, jak různě lidé reagují, když někdo s mrtvými funkcemi nehybně ležící na cestě, najednou prudce otevře oči a vyloudí ze sebe nějaký zombie zvuk. Do doby, než jsem se dověděl, že je náš zombíček velice dobrej pyrokinetik a skvělej šermíř, jsem ho za nebezpečného příliš nepovažoval. A to jsem měl teprve nedávno možnost na vlastní oči vidět, jak rychle se jeho tělo regeneruje. Saiga je rychlá a bezplatná výrobna na všelijaké druhy jedů, do akce nikdy nechodil. Vtipné bylo, že jediná látka, která pro něj mohla být ve velkém množství smrtelná bylo to, co my dýcháme. Když se při jeho neustálém kolabování venku zjistilo, že je mu příjemněji ve vydýchaném prostůrku, v laboratoři pod základnou pro něj vymysleli dýchací masku, která v ní kyslík měnila na cosi jiného, co bylo pro jeho tělo přijatelnější. Jméno toho geniálního tvořitele ulehčováků života si nepamatuji, ale myslím, že začínalo na G... Saiga od té doby masku, která mu zakrývá obličej od kořene nosu až ke krku, nesundal. Takhle mi to aspoň řekli, patřím k těm, co tu v té době ještě nebyli... Vedle něj nehybně stál Faris. Mlčel a jeho pohled působil jako by koukal skrz Liana. Moc nám toho neříká, ale jeho schopnosti mluví za své. Viděl skrze předměty a stěny. Dokázal jimi i procházet. O jeho boji nablízko mi nikdo nic moc říct nemohl. Prý své protivníky dříve sestřelil, než se k němu stihli

dostat. Vždycky jsem na něm obdivoval jeho vlasy. Měly barvu hořké čokolády a padaly mu volně až pod zadek. Nedovolil jsem si ani teď mu je závidět, budu ho brát spíš jako motivaci. Ty dva neznámé jsem jen přejel rychlým pohledem. To, že tu byli tři ze všech Lianových superlidí a ne já, mě poněkud naštvalo a on si to očividně uvědomil také, protože jeho odpověď trvala déle, než je u něj obvyklé.

„Podívej se na tohle,“ po desce stolu poslal list z novin. Než jsem stihl vstát, noviny se vznesly do vzduchu a přistály mi na nohou. Prudce jsem zatěkal očima. Jeden z dvou chlápků, které jsem jménem neznal, na mě mrknul. Aha. Levitovec... Dobře fajn. Podíval jsem se na titulek: „Cierot jsi jde pro své místo,“ řekl atentátník kameře, poté zkousl kapsuli s jedem. V rychlosti jsem projel článek. Ve stručnosti se v něm psalo o vrahovi hlavních hostů nově otevřeného Siwetova muzea, když je před publikem zastřelil, odprezentoval kameře, která promítala přímo živě do televize, text z titulku a než přijela policie, otrávil se kapsulí zastrčenou pod jazykem. Zdvyhl jsem od nich pohled a zjistil, že na mě všichni napjatě hledí.

„A proč kvůli tomu tak šílíte, lidi? Je to jen nějaká pitomá sekta...“ řekl jsem a v křesle se opřel. Lian skřížil ruce na hrudi.

„To jsme si také mysleli, dokud nám od Dragonů nepřišlo tohle,“ sáhl do šuplíku a vytáhl z něj dopis. „Dorazil už před dvěma dny, ale chtěl jsem, abys ho viděl, až budeš... v pohodě. Zkráceně je to omluva přímo od Isaaca. Píše, že někdo zavraždil několik jeho lidí a někteří, co si připadali příliš ublížení, než aby počkali, si to spojili s námi. Jeden z nich byl ten, co vás s Ianem skoro zabil...“ na čele se mu přitom objevily vrásky. „Ukázal se jako zrádce, přetahával informace Cierotu, jak si nyní říkají. Samozřejmě, že ho chytil. Víš, co ten chlap řekl a udělal? To samé, co jsi teď četl,“ moje tvář začala nabírat stejné vážnosti jako u ostatních členů téhle sešlosti.

„A co ti ostatní, co po nás šli?“ stačil mi jeden Lianův pohled, který říkal: „Hurricane to zařídil“. Snažil jsem se z hlavy dostat to, co by se mohlo stát, kdyby na to Isaac přišel pozdě. Oči se mi rozšířily poznáním. Lian to řekl za mě.

„Chtějí válku... G. Coldian proti Dragon Voidu. Proti TNT, proti všem, co mají ve svých řádách takové, jako jste vy.“

„Nabídneme Teraline,“ poprvé za celou dobu promluvil Jale. Zamračil jsem se. Teraline? Co to sakra je? Všímavý Faris zachytil můj pohled.

„Mírová dohoda spečetěná krví,“ řekl. Krátce jsem se po něm podíval, pak na Jaleho a nakonec na Liana.

„To je trochu staromódní, ne? Chci říct, nic takové nezabrání jedny podřízené, vraždit druhé podřízené...“ řekl jsem a stále se kabonil. Něco tak laciného, jako nějaký slib krví, mi připadalo fakt nemožné. Lian si prohrábl vlasy a chvíli na mě zamyšleně koukal. Zavrčel jsem způsobem „tak už něco řekni“ a pohodlně se v křesle usadil do tureckého sedu.

„Tady nejde o ten samotný akt s krví. Teraline spočívá v tom, že ti razantně oddělí nepřátele od přátel. Vůdci společenství se rozhodnou, jestli ho přijmou nebo ne. Pokud ano, vezmou sebou všechny podřízené, kterým bezpodmíněčně věří, aby byly svědky a zároveň na sobě budou mít poté ochranu Teraline. Teraline je program, který nastoluje pevná pravidla pro ty, co chtějí mít jistotu, že ať kdokoliv z nějaké skupiny pod ochranou Teraline zaútočí na druhou, nesmí to být oplaceno. Útočníci se během krátké chvíle najdou a jsou tvrdě potrestány vlastním společenstvím a do všech ostatních je o tom podána zpráva. Taková situace by nikdy neměla nastat, protože členové programu jsou pečlivě vybráni. Pokud během Teraline zaútočí někdo, kdo jej odmítl, automaticky se bude brát jako spojenec Cierotu,“ vysvětlil mé nevědomé hlavice. Naklonil jsem hlavu do strany.

„A co ti, kteří nebojují, ale do společnosti patří? Jako třeba lidé z laborky dole?“

„Teraline bude mezi skupinami veřejná věc. Každé společenství bere automaticky pod ochranu i ostatní, ale pokud by měl někdo chuť zkoušet jak moc důvěřivý pitomci jsme nebo si klidně řešit osobní spor, bude brán jako sběh Cierotu a podle toho potrestán. A to si určitě dvakrát rozmyslí,“ ochotně mi odpověděl. Stále mi to ale nepřišlo dostačující.

„A není to moc narychlo? Nestačilo by prostě dávat vědět Dragonům a Coře, co je třeba a nechat to zatím být?“ řekl jsem. Promnul si krk a jeho výraz mi říkal, že moje otázky začínají být poněkud dotěrné, mírně řečeno řekl bych.

„Jsi tak neodbytné děcko, Ivy,“ řekl naoko zkroušeně. Nafoukl jsem tváře.

„No tak promiň no...“ zahučel jsem. Můj výraz očividně zlepšil atmosféru v místnosti, protože se vedle mě ozvalo uchechtnutí a kašel těžce maskující smích. Lianovi též v koutcích pocukával úsměv, pak ale znovu zvážněl.

„Není to úplně první případ. Navíc,... ještě jsem vám neřekl, že Isaac už Teraline vyhlásil, dnes ráno.“