21. Třicátý-druhý

 

Dale

Pokud existoval posmrtný život, tak jsem na něj právě začal věřit. A určitě jsem věděl, že na takovém místě být nechci. Pak mi to v mysli začlo šrotovat. Kdepak, nikde nikdo v okolí. Možná je tohle nějaká mezi-doba. Byl jsem si stoprocentně jistý, že jsem vydechl naposledy, ale tady jsem o sobě nepřemýšlel nebo spíš nedokázal přemýšlet jako o mrtvém, naopak jsem byl docela přesvědčen, že Dale svůj život ještě neskončil. Možná jsem na tomhle místě neměl tělo a bylo to divné a neuvěřitelné, ale cítil jsem šanci, i když jsem nevěděl, kde ji hledat.

„Chceme žít... tak moc...“ promluvil hlas. I v téhle situaci mě napadlo jaký je to klišé, ale to, co mě vyděsilo bylo slyšet vlastní hlas zvenčí.

„Kdo jsi?!“ proč je tohle krucinál vždycky ta první otázka?! Dneska už chápu. A je mi úplně jedno, jak můžu mluvit bez těla.

„Já jsem ty a ty jsi já.“

„To mi teda moc neřeklo!“ štěknul jsem. Ten pocit, jako bych se opravdu bavil sám se sebou byl vážně divný.

„Proč nevíš, kdo jsme? Já se stal tvou součástí teprve dnes, ale já už o nás vím vše. Chceme opravdu moc žít,“ právě teď jsem začal s hlasem sympatizovat, ačkoliv jsem jeho existenci a tenhle prostor vůbec nechápal. Uchechtl jsem se. Vlastně oprava, my jsme nechápali. Náhle se můj zrak zamlžil. A posléze se mi výhled začal zatemňovat. Začal jsem panikařit znovu. To už je konec přechodné části? A co teď, to jsem si tu jako popovídal se svým hlasem a prostě konec? Vždyť jsem ani nesplnil žádné poslání na takovém místě, tak jak to bývá ve fantasy filmech, když někdo umře a pak se zrodí jako hrdina. Nekonal se žádný rozhodující moment! Jak vím, kam půjdu dál? Nepadla žádná otázka! Nic jsem neudělal! S tímhle nesouhlasím! Ne! NE!

 

Moje tělo se rozhýbalo dřív, než mysl. Možná proto, že tak šíleně bolelo. Nevím, jak moc bolí zpřerážené všechny kosti, ale pokud jsem mohl něco tvrdit, tohle tomu určitě solidně konkurovalo. Jsem si jistý, že by mi věřilo jen velmi málo lidí, protože zpřerážené všechny kosti snad není možné přežít. Pokud už jsem si něco nechtěl zkusit, bylo tohle na druhém místě v žebříčku. K prvnímu jsem si připsal poznámečku, abych si sehnal nejlíp titánovou zbroj, protože směs pocitů a bolestivé umírání po smrtelném postřelení, jsem si fakt už nechtěl zkoušet. Nikdy. A ani za milión let bych po tomhle neskočil do rány určené pro někoho jiného. NIKDY. Nikdo racionálně smýšlející by to neudělal. Podařilo se mi otevřít oči. Ale daň bolesti, kterou jsem za to dal byla velmi útrpná. Přivřel jsem je a snažil se zaostřit. Byl jsem ve tmě, ale docela jsem rozeznával prostor, ve kterém jsem se zbitej válel několik dní a smiřoval se svým osudem navždy nesvobodného. Sklep. Sklepe, tak jsi mi chyběl. Ale jak to, že tě zase vidím? Překonal jsem bolest a pokoušel se pohnout rukou k hrudi. Musel jsem se ujistit. Bolest byla ukrutná a nedokázal jsem přes ni rozeznat, jestli jo nebo ne. Ale žil jsem. O tom, že se dá anomálie velmi snadno přenést na jiného jsem už slyšel, ale nikdy ne o tom, že by někdo silný do někoho nalil tak litr krve a pak ho chladnokrevně zastřelil. Ale možná byl tenhle brutální způsob jedním z těch, co tvořil nejmocnější anomálisty v okolí a našeho času? A oni možná vědí, proč se o takové věci nepokoušejí... Nebo jo? Tak málo toho vím. Krom kruté bolesti jsem nemohl popřít fakt, že jsem se jinak cítil skvěle. Dokonce jsem se ještě ani jednou nenadechl. No tak moment... já nedýchám...? Jak mi zatraceně něco tak podstatnýho mohlo úplně ujít?! Když jsem se na to ale zaměřil, tak mi dýchání šlo úplně normálně. Stejně tak pokusy mluvit. Ale pořád tu přetrvával fakt, že jsem neměl žádný pocit, že by mi kyslík chyběl a ani potřebu se o dýchání pokoušet. Je tohle u anomálie normální? No, u anomálie, jak už název napovídá, je asi možné skoro vše... Ale ještě jsem neviděl anomálistu, co by nedýchal. Pokud dýchání nepředstírají, aby zapadli mezi ostatní lidi... Proboha, co mi to ten chlap sakra udělal?! Zaslechl jsem dveře a zmiňovaný sadistický debílek vešel. Prima načasování! Teda, ještě jsem ho neviděl, ale jak to říct, prostě jsem to poznal. Doufám, že se tady neprojeví žádný takovýto krevní pouto stvořitele – rodiče a proměněného – dítěte, jako to bývá snad ve všech upířích sračkách. To bych byl ale vážně nasranej.

„Co jsi mi to udělal?“ Vyštěkl jsem na něj. Překvapivě v pohodě hlasem. Všechno se vlastně zdálo, že funguje normálně, ale bolest hodně mátla.

„Náhlé nutkání množit svůj už tak přemnožený druh, nic osobního v tom nehledej,“ přiklekl ke mně. Náhlé nutkání? Co to sakra?

„Jak se cítíš?“ cítil jsem v tom lehké deja vu, tentokrát mě ale nesoužil krvavý kašel ani dušení se vlastní kapalinou života do té doby zdravě proplouvající mými žilami. Aspoň doufám, pokud v mym těle někdy byla špetka té „narušené“ krve, tak už se to nikdy nedozvím.

„Jako by mě postavili mezi padesát rozzuřených boxerů a pak na týden hodili mezi rozkládající se páchnoucí odpadky,“ odpověděl jsem znechuceně. „A trochu šoku z toho, že kdybych ti neodpovídal, tak to ani nezjistím jak moc smrdím, protože tak nějak nepotřebuju dýchat,“ posunul jsem se na rukách a pokoušel se nějak napolohovat, abych na něj líp viděl. Věděl jsem, že se ke mně natahuje, ale samozřejmě jsem neměl šanci uhnout, a tak jsem se jen psychicky připravil na další nějakej nečekanej podraz. Místo toho byla jeho hlava najednou pode mnou a pak se moje tělo vyzvedlo na nohy. Ruku mi držel přehozenou přes sebe a svou paží mě objímal v pase, což bylo to mnohem větší procento toho, co mě drželo ve vzduchu. To co jsem nikdy neuměl a ani se nesnažil, bylo hraní si na hrdinu. Hekal jsem a sténal už, co na mě sáhl. Přece nebudu předstírat, že to až tak nebolí, když to setsakramentskyultramonstrózně bolí. To se na sebe držím ještě docela slušně. V jednom okamžiku se mi podařilo se mu i trochu vzepřít. Osobně jsem měl pocit, že to vůbec nezaznamenal, ale samozřejmě jsem se o představách o tom, co on všechno vidí vůbec nemýlil.

„Bolí tě to?“ Zeptal se pitomě. Jestli má Hurikán nějaký přátele, musím se jich zeptat, jak se duševně vypořádávají s podobnými improvizacemi a nejdebilnějšími otázkami všech dob a to ještě, když to všechno nakonec vypadá, že je sto kroků napřed.

„Jako prase,“ vydechl jsem a bez jakéhokoliv upejpání se na něj prostě pověsil. Fakt jsem nebyl ve stavu, abych někam došel.

„No a chceš raději ležet tady nebo na měkký posteli?“ Dotazoval se dál. Trošku si mě nadhodil, což u mě vyvolalo další vlnu utrpení.

„Jsem si myslel, že jsem vězeň,“ opáčil jsem. „Ale jestli ještě není ten tvůj experiment u konce, radši volím tuhle zakrvácenou kobku,“ do očí mě praštilo světlo chodby. Nemám vůbec ponětí jak je to dlouho, co jsem viděl takhle ostré světlo. Moje nejvíc zážitky pocházeli z návštěv Willa, který mě prý v noci vodil na záchod. A jak je to dlouho, co jsem viděl sluneční světlo... Tak zase, chlape, nepřeháněj, jo...

„Jsi vězeň,“ usvědčil mě v té trpké pravdě. ,,ale rozsah tvého vězení záleží na tom, jak se budeš chovat.“

„Nejradši bych tě zabil,“ odpověděl jsem úplně z cesty. Možná to chtělo držet hubu, abych si zajistil určitou svobodu, ale já prostě nemohl. Vůbec jsem nedokázal kontrolovat svůj současný vztek na jeho osobu. Ovšem když jsem nad tím přemýšlel trochu déle, uvědomil jsem si, že v tom není žádná nenávist, o které jsem byl před tím přesvědčen, že tam je. Protože neodpovídal, pootočil jsem krk, abych alespoň viděl, jestli to způsobilo nějaký výraz. Něco, prostě něco. Třeba lítost z toho, že ze smrtelnýho bezmocnýho nepřítele udělal vylepšenýho nepřítele, jehož probuzené schopnosti neví ani sama oběť.

„Co? Už ti došla slova?“ odfrkl jsem si. Proč. Ho. Já. Debil. Zbytečně. Provokuju? Na jeho rtech se objevil úšklebek.

„Kdybys proti mně nic neměl, tak by to vůbec nebylo zajímavý a popravdě bych byl i docela zklamaný,“ vlekl mě po schodech. V mých kostech chrastilo, v kloubech vrzalo. Když jsem si uvědomil, jak možná ještě půjdeme daleko, začala na mě padat beznaděj. Pak se něco stalo, a jako by to byla jeho odpověď na moji poslední myšlenku a opět mě to trochu vyděsilo. Tělo se mi podlomilo a padal jsem. Teda nejdřív jsem padal dolů a pak se se škubnutím ocitl docela vysoko nad zemí. E? Tak počkat...

„Mnohem lepší,“ liboval si Hurikán, zatímco mě držel v náručí. No tak haha, tohle ale vůbec není divný.

„Co to sakra děláš?! Na zádech bych se ti klidně svezl, ale tohle je fakt docela ujetý,“ zapřel jsem se mu rukou o rameno a snažil se ho odstrčit a sebe nejspíš shodit na zem. Pak mi došlo, že by mě to vážně hodně bolelo a raději toho nechal. Jsem fakt hrozný.

„V našem světě je ujetejch spoustu věcí, zvykej si,“ sklopil ke mně pohled. „a u anomálie to teprve počíná. Každopádně rád vidím, že budeš rychle použitelnej, někdo se z toho dostává i týden dva, ale ty už se se mnou pereš, výborně,“ zastavil se. Pozvedl jsem obočí.

„Trpíš sebevražednými sklony?“

„Bylo by to docela zábavné, kdybys mě dokázal zranit.“

„Takže masochista?“ Zamyslel se.

„Možná trochu,“ nakonec odpověděl. Uchechtl jsem se.

„Páni, Hurikán kterej rád, když ho holka mlátí?“ jeho pohled byl najednou upřenější.

„Jsem na chlapy, nepřekvapivě.“

„Takže když ti jednu ubalím, bude se ti to líbit?“ Páni, co se nám z toho vyvrbilo za rozhovor? Když jsem potkal Hurikána poprvý, málem mi rozpůlil mozek. Když jsem ho viděl po druhý, snažil se ze mě udělal sítko. Jemu tenhle naprostý obrat vůbec nepřipadal divný. Spíš naopak se zdálo, že je to v jejich pošahaném anomálistickém světě rutinou, že mají několik karet a ty náhodně vyhazují na hromádku ve hře, která nemá pravidla a zřejmě ani cíl dohrání. A ten děsivej chlap, co si užíval masakr, vyhrožování a mučení byl najednou úplně pryč a jeho místo zastoupil docela prima, i když trochu mimo, člověk. Byl jsem si skoro jistý, že tuhle poho stránku neukazuje nikomu zvenčí, a že jsem musel překročit jakousi pomyslnou hranici, kdy došel k pocitu, že si to přede mnou může dovolit. Pokud teda vážně neumí číst myšlenky. Ale tak nějak jsem měl vnitřní tušení, že tohle je jen malinká část k ostatním stránkám otevřeného Hurikána, a že možná nic víc, přede mnou nikdy nevypustí na povrch. Asi bych to nazval formální pohodou, i když to zní fakt debilně. No tak moment, proč mě vůbec napadá, že nikdy nic víc neuvidím, snad jako bych o to stál? Na mou otázku se pousmál.

„Jen když bude od tebe a od srdce. A teď se drž, seš hrozně těžkej a bolej mě ruce, tak tam doběhnu,“ nechápavě jsem mrknul.

„A nebude to ještě horší za běhu?“ zeptal jsem se. Zakřenil se.

„Neřekl bych. A asi bys měl zavřít oči,“ poradil mi. Na jeho radu jsem samozřejmě nedal. A tak jsem se posléze ztrapnil vyjeknutím, co znělo, jako když na arafnofobku skočí pavouk. Hodně velkej a hnusnej pavouk s velkým zadkem. V jednu chvíli jsme stáli na schodech. V druhou se okolí kolem mě rozmazalo a zúžilo. Jako bych frčel rovnou trasou v autě. A zatraceně rychle. A v každém zahnutí poskočilo moje srabácké srdce, kdy to vypadalo, že prostě musíme sejmout minimálně roh. Jako by jsme frčeli po předem určené autíčkové dráze, která byla předem nastavena a nebylo možné ji změnit. Znělo to ujetě? Dobře, protože to bylo ujetý, z toho prvního pohledu. Když jsem se vzpamatoval a oči nakonec zavřel, bylo už skoro pozdě. Ucítil jsem, že jsme zastavili, ale oči jsem měl pevně zavřené.

„Co to sakra bylo?“ držel jsem se jeho trika, před tím do mě tak silně narážel vzduch, že jsem měl pocit, že když se okamžitě nechytnu, tak uletím jak špatně přivázaná vlaječka za kruté ledové vichřice.

„Tohle byl anomálistický super běh,“ odpověděl. „Nemá to žádný speciální název, jedná se prostě o zhuštěnou Aghru, co vložíš do nohou a na trasu před sebou, na které jako by kloužeš. No, i když to jednoduše zní, tak tě tím doopravdy moc anomálistů nepřekvapí,“ loktem zmáčkl kliku a vešel do pokoje. Pootevřel jsem jedno oko a pak druhý.

„Páni, pěknej pokoj. To je sakra jinej level od studenýho sklepa,“ podotknul jsem a rozhlížel se snažíc se aktivně zapomenout na svůj nejčerstvější zážitek. Jako bych se octnul v dospěláckém domečku pro panenky. A to není eufemismus pro bordel. Tohle bylo prostě pěkné. Veliké, hezky barevné... a určitě neskutečně drahé. Cierot měl pro všechny pěšáky pronajaté nejlevnější byty, kde jsme všichni spali ve spacácích. Předtím jsem žil venku. Tohle bylo pro moje oči až moc skvostné. A taky příliš škoda. Uložil mě do postele, která byla jako obláček. Nebyl jsem na nic tak měkkého zvyklý, ale po chvíli už jsem cítil, že si na to dovedu zvyknou. Vážně hodně snadno.

„Nějak rychle si v mém případě obrátil. Není tohle pro mě škoda?“ Musel jsem to říct. Na to mohl říct on mně, že já se stal jaksi drzým, i když pravdou bylo, že jsem jeho osobou úplně vyřízenej a asi až moc zoufalej, abych se snažil být vážný, protože moje situace vážná byla. Ale na to jsem byl příliš unavený. A nad strachem převládal vztek, kterej jsem nevěděl, že ve mně vůbec může takový být.

„Tohle je můj pokoj a já tě chci mít na očích, takže ne,“ pokrčil rameny. „A Cy má docela cit na lidi, a když v tobě necítil nic zlého, že tě nedokázal nebo nechtěl zabít, tak to musím respektovat,“ posadil se na kraj.

„To se docela liší od těch třech kulek, co jsi do mě bez výčitek nasázel,“ opáčil jsem. Nedokážu rozpoznat, jestli je tak moc geniální a předem promýšlí vše, co řekne, aby to jiné zmátlo a nebo je prostě trochu vyšinutej. No, jelikož ho pořád moc neznám, myslím že v tom je oboje.

„Probuzení anomálie je hodně o vůli a rozhodnosti člověka, takže jsem nepochyboval, že když tě ještě k tomu trochu poškádlím nebude žádný problém,“ sledoval mě. Nevím, co čekal, že mu na to řeknu. Docela mě to šoklo. Natáhl jsem se za sebe a snažil se nahmatat nějaký polštář. Úspěch. Stáhl jsem ho k sobě, ztěžka zvedl hlavu a namačkal si ho pod ni a pod krk. Kruci, tak moc mě všechno bolí. Pak se mi v hlavě znovu přehrál jeho slova, kouknul na něj a zjistil, že moje polštářové počínání se zájmem, ale bez komentáře sleduje.

„Takže teď spolu budeme trávit čtyřiadvacet hodin denně? Nemáš strach, že tě zamorduju ve spánku?“ Zajímal jsem se. Místo odpovědi se sehnul a pak se s něčím v ruce zase narovnal. S něčím, co bylo malé, bílé a chlupaté a mělo to děsně roztomilej čumák.

„Můžeš to zkusit ,“ položil si zvíře na nohy a láskyplně ho hladil. Na první pohled jsem v tom poznal fretku, ale myslel jsem si, že jsou to hodně energická zvířata. Ale tohle bylo hodně flegmatické.

„Tohle je Rufus, je trošičku jiný, než ostatní jeho druhu. Občas mám i pocit, že rozumí naší řeči,“ nadzvedl ho a na dlaních přemístil vedle mé tváře. Zvíře zívlo, položilo si hlavu na postel a upřelo na mě pohled. Když už jsem si myslel, že mě tenhle den nic víc nepřekvapí, tak jsem se tu najednou hypnotizoval pohledy se zvířetem.

„Ten jeho čumák je boží,“ řekl jsem nakonec, když se to zvíře rozhodlo vzdát se první, zavřít oči a prostě jít spát. Závidím mu, hned bych udělal to samé. Ale právě teď no... se to ještě moc nehodilo. Pak mi do hlavy dolezla další myšlenka. Božínku, já jsem ale pomalý.

„Jsem od krve,“ oznámil jsem, jako bych si to právě uvědomil. Přikývl, naprosto nevzrušeně.

„To seš no,“ přitakal. „Samozřejmě bych ti nabídl koupel, převlíkání a tak-“

„Ne, díky nechci,“ rezolutně jsem odmítl. V těle mě zabrnělo a po zádech přejel mráz z představ, které zacházely daleko za hranice představivosti mého práhu boelsti. Zahleděl jsem se na strop. Měl jsem naději, že se mi bez jeho tváře v obzoru bude lépe přemýšlet, ale nebylo to tak. Ačkoliv jsem z něho neměl ten samý tíživý pocit, jaký jsem měl u vůdců skupiny, pro kterou jsem před tím dělal, jeho osoba byla všudypřítomná. Jujky, už o tom mluvím v minulém čase? Možná mi dal Cierot šanci na lepší život, ale začínám pociťovat tu skrytou manipulaci se vším a se všemi. Už teď jsem věděl, že pokud se někdy dostanu odtud, nebudu se tam moct vrátit...

„Pokud jsi chtěl vyhovět kamarádovi... proč jsi mě proměnil a vypustil ven?“ Nutkání se zeptat bylo nezvládnutelné. Zaslechl jsem povzdech.

„Kdo ví a proč asi...“ zamumlal. „Zrovna dnes jsem se zamyslel sám nad sebou a uvědomil si, že se stavem mých přátel je to na hranici antisociála, a že bych měl rozšířit okruh, protože pokud se jednoho dne oba rozhodnou jít svou cestou, nikdo mi nezbude,“ odpověděl, ale trochu mi připadalo, že to říká spíš sám sobě. „Zřejmě nějaký duševní zkrat, předem jsem to nepromýšlel. To až, co jsme si spolu trochu popovídali.“

„A pak přišel zkrat?“ Navázal jsem, protože mlčel a já chtěl vědět víc. Po očku jsem po něm koukal, a tak jsem viděl jak přikývl.

„Prostě jako bych v tobě uviděl něco... co jsem předtím nebyl schopen vidět... Připomněls mi mě,“ jeho tvář se zakabonila, jako by vzpomínal na něco zlého.

„Pořád téhle rychle změně nevěřím.“

„A proč ne?“ Jeho výraz najednou vypadal, že opravdu nechápe, ale Hurikán byl jedno velké provokativní tajemství, a tak věřím tomu, že pod tímhle výrazem se skrývá nekončící myšlenkový proud a každičká věta jeho části rozhovoru je předem naplánovaná. ,,Je snad v dnešním světě náhlá změna názoru na jistou věc něčím zakázaným nebo společensky nepřípustným?" Zeptal se. Nervózně jsem se zasmál.

„No jo to ne, ale já přece nejsem věc. Buď trpíš velmi nezdravou přehnanou sebedůvěrou nebo se opijíš chronickou naivitou, že každý má šanci být lepším člověkem. Osobně doufám, že je to to první, zatím po mně nikdo nic tak závažného nechtěl," přiznal jsem. Časy v Cierotu byly plné jen prostě podaných úkolů "přines, vezmi, zabij,..." za které nikdy nikdo sám nenesl zodpovědnost, kromě pěšáka, který misi slnil. Nikdo na mě nešel se zkouškou loajality, byli jsme otroci peněz za naši práci. Nikdo na mě nezkoušel test z důvěry. Až doteď. Na kratičký okamžik jsem se zarazil. Tak co tady mrmlám, když jsem dostal šanci, ve kterou jsem nikdy nemohl ani doufat? Zvedl jsem k němu pohled. Neodpověděl a doteď mlčel, ale sledoval mě. Troufnu si říct, že trochu napjatě. Když jsem nemluvil, začal sám.

„Dale.“ Oslovil mě a já se neubránil tomu zatracenýmu pocitu, že v tom jediném slově zazněla mým uším laskavost, taková ta rodičovská, kdy spolu otec se synem řeší nějaký problém a otec zve oslovením syna, aby si přisedl k němu. V duchu jsem zavrtěl hlavou, na co to proboha myslím? Je na místě se tady a teď cejtit divně, ale zrovna teď by se žádný těžký sentiment mého života coby celoživotního sirotka probouzet nemusel. Ne, fakt ne. Díky nechci a zalez. Když zaznělo moje jméno okamžitě jsem uhnul očima. Jak říkám, divný pocity jsou na místě.

„Nevěřil bys kolika podobně ztraceným existencím jsem se už snažil proniknout do duše a naneštěstí nemůžu říct, že bych byl pokaždé úspěšný. Právě teď v tomto domě bydlí třicet-jedna duší, které mě vyslyšeli a dali tomu šanci. Ale mnohem víc jsem jich ztratil. S každým jsem jednal a mluvil jinak, jemně, opatrně, ostře a někdy jsem musel být vážně zlý. Svoje argumenty jsem musel mít naplánované dopředu a taky umět být nepředvídatelný a dělat věci, které opravdu nepatří mezi mé top. Například do někoho střílet," pohled mu krátce sjel na mou hruď, z které mi včera odproudily snad hektolitry krve. Třicet-jedna lidí osudu nechaných a jím zachráněných anomálistů? Snažil jsem se znít nezaujatě, ačkoliv jsem byl docela ohromen. A on zněl naopak ještě zklamaně, jako by to stále nebylo dost. Co je to sakra za chlapa? Anděl spásy?

„A jak... do tohoto zapadám já...?" Pronesl jsem, jako by to se mnou vůbec nehnulo. Tentokrát se zdálo, že mému herectví uvěřil. Nejsem si jistý, jestli jsem byl nakonec rád. Ten ublížený pohled, který se rychle snažil zakrýt kamennou maskou, který vyvolal můj hraný nezájem mě tak trochu v ten moment bodl v hrudi. Proč jsem mu prostě nemohl složit upřímný kompliment za jeho práci? Jsem vážně kretén. Jo, a já jsem taky pěkně divný, když si za tohle nadávám. Při mé otázce přikývl.

,,Chci tím jen říct, že máš naprosté právo se mému přístupu divit, ale i když jsi původně nepřítel, Cy se vzepřel mému rozkazu tě zabít, i když jsi nejspíš i ty sám pro peníze zabíjel. A v mém životě nefunguje žádná politika, že jeden názor na něco a někoho na do smrti. A pokud si tě nezískám, bude to jen můj problém a blbost, až na mě budeš mířit pistolí," s neskrývaným šokem ve tváři jsem sledoval, jak se natáhl k nočnímu stolku a vytáhl z něj onu chladnou zbraň a položil ji na jeho desku. Byl jsem docela rozhozený už v momentu, kdy řekl, že jsem zabíjel... Neřekl totiž "zabíjel pro Cierot" a to byl kurva rozdíl, i když vražda byla stále vražda. A já bohužel nemůžu říct, že jsem v tomhle nevinný. Právě teď se mi už ale vůbec nenacházelo slov. Hurikán Isaac byl mimo veškerá má chápání, sebevražedný blázen a mimozemšťan. Proč se mu v jeden moment daří, abych každičkou svou buňkou toužil, aby se smažil v pekle a v druhou mám v sobě pocity, které ani nedokážu slovně pojmenovat? Já už ani nevím, jestli bych mu jednu vrazil nebo... nebo co? Zatraceně, jak jsem mohl tak snadno zapomenout na fakt, že mě praktický zabil, a že jsem teď někým, kdo bude společností odvrhován ještě více, než předtím? Pak mi to docvaklo.

,,Anomálista se na tvou stranu přetahuje snadněji, než obyčejný člověk, že?" Utrousil jsem, jak mi tvrdá realita jeho nového přístupu došla. Ale jako by tohle na něj nemělo žádný efekt, naopak byl na to připravený. Ano, ovšem že byl připravený!

,,Dale..." proč to znělo tak beznadějně... úžasně? Ale rozhodl jsem se, že mě tímhle nevyhraje.

,,Zavři hubu," odvrátil jsem se. ,,Udělals se mnou něco proti mé vůli, po těch tvých proslovech by na to jeden i zapomenul... Jen abys věděl, já nebudu tvůj třicátý-druhý," prskal jsem ze sebe jed, jako bych ho ještě před chvíli neobdivoval. Ale všechno mi to došlo. Je to parchant, ani si nechci domýšlet, jakými způsoby sem ty lidi dostal. Moje přání nebo spíš zoufalé a vzteklé vyštěknutí splnil do puntíku. Svým rozbolavělým tělem jsem cítil, jak se matrace narovnala a slyšel jsem jeho kroky vedoucí ke vzdálenějšímu konci pokoje. Zaslechl jsem zvuk koleček pohyblivé židle, otevírání šuplíku a zvuk propisky. Hurikán si mě přestal všímat. A na můj dosah ležela pistole. Ale ze všech možných variant jsem se raději přizpůsobil spáčovi vedle mě. Nejdřív spánek, poté pomsta.