Sběratel krve a kostí

Upozornění: pokud tuto povídku čtou nějaké slabší povahy, chci vás předem upozornit, že tato kapitola obsahuje několik trochu drastických částí, které bylo nepříjemné psát, ale byly nutné pro další zlomovou část příběhu. Oddělila jsem to znáčky a od toho místa číst nemusíte, pokusím se obsah, co nejstručněji shrnout v další kapitole.

Bylo mrazivé brzké ráno, zachvěl jsem se zimou a opět zalitoval, že jsem nedal na Willovo naléhání a nevzal si silnější mikinu. Rozhlížel jsem se po nástupišti, můj vlak by měl dorazit každou chvíli. Natěšeně jsem se podíval na jízdenku. Stále ještě natěšeně... Tušil jsem, že královské bydlení u Chrise bude mít nějaký háček, ale opravdu jsem nečekal, že mě vyšle do Wildtone společně s dalšími několika anomálisty, abychom se tam s někým potkali. Měli jsme jít do jakéhosi sídla jistého pana Tennera, který podle všeho sbíral knihy, kresby a malby a další věci, co nějak souvisely s anomáliemi. Byl jsem tu hodně napřed a moje nadšení s každou další minutou mrzlo. Už bylo jen tou cestou sem rozpadlé na kousíčky a každá další minutka, zmrazila jednu část do malé ledové kostičky. Za chvíli si z nich v hlavě poskládám krásné ledové iglů. Jestli ten vlak brzy nepřijede, už do něj nedokážu nejspíš ani nastoupit, jak mám mrazem ztuhlé tělo... Škubl jsem sebou, když se poblíž mě zjevilo něco černobílého. Ucouvl jsem a přimhouřil oči, abych přes hustě padající sníh, mohl alespsoň něco vidět. Přiblížilo se to a už jsem pochopil na co to koukám. Byla to dívka. Byla drobounká, ale podle výrazu a chůze, mohla být klidně mladší jen o dva roky. Její pleť byla světlounká a ještě bělejší byly tenoučké krátké šatičky. Kolem hlavy jí ve větru poletovaly temně černé vlasy. Popošel jsem blíž. Byla bosá a bělostnou kůži hyzdily čerstvé rány. Už jsem začínal přemýšlet o existenci duchů, když se její tělo zachvělo zimou a konečně jsem si všiml, jak jí z úst vychází pára, v rychlých intervalech, jako by právě zastavila po prudkém běhu. Přešel jsem k ní.

„Co děláš venku? Mrzne,“ řekl jsem opatrně a snažil se nedělat rychlé pohyby. Z tváře jí pomalu vyprchávala hrůza a v očích zůstávala bolest. Přesto ani nemukla, když jsem se dotkl obří modré podlitiny pod jejím levým okem. Dál na mě mlčky zírala. Začal jsem si rozepínat bundu když mě zastavil její hlas. Byl silnější než jsem čekal.

„Nepotřebuji ji, za chvíli se musím vrátit,“ řekla a začala bosýma, mrazem zrudlýma, nohama kolem sebe rozhrnovat sníh. Kousl jsem se do rtu.

„Copak ti není zima? Jak se jmenuješ?“ skoro jsem i nabídl, že jí odvedu domů, když se v dáli ozval hukot vlaku. Skoro jsem zapomněl...

,,Žádná jména,“ koutky úst se jí zvedly k úsměvu. „A nedělej si starosti, umím se o sebe postarat,“ hlas měla jistý, bojovný, ale také unavený. Vyprázdnila si tvář a koutky jí cukaly, jak se nutila k úsměvu. Takové odpovědi mi rozhodně nestačily, ale nemohl jsem pro ni nic udělat. Drnčení vlaku o koleje se blížilo. Za chvíli bude tady a já musím nastoupit.

„Jsi taková malá bojovnice,“ pousmál jsem se, i když jsem se nutil podobně jako ona. Zvláštně se na mě zadívala.

„Bojovníci neutíkají z bitvy,“ pronesla ponuře a začala si pohrávat s pramínkem vlasů. Její tělo se chvělo zimou, ale zdálo se, že sama ji nevnímá. Znovu jsem se usmál.

„Ale jo jsi, jako ta šlechtična Cora... hmmm,“ rychle jsem zapátral v paměti. „...Elisawetha Wanderlett z Monteryu. Ať už jí ublížily jakkoliv, vždycky se nakonec vrátila do boje. Díky ní si tu teď můžeme takhle povídat,“ pohladil jsem ji po vlasech a za mnou zahvízdal o koleje brzdící vlak.

„Cora je pěkné jméno,“ zamumlala. „Už bude pryč, musím domů,“ lehce kývla hlavou, otočila se a odcházela. Díval jsem se za ní, dokud mi její siuleta nezmizela ve sněhové vánici. Trochu... zvláštní stvoření.

Zamyšleně jsem nastoupil do vlaku a ani pomalu nezaregistroval, odkud se na nástupišti vzali všichni ti lidi. To mi v tu chvíli ovšem bylo fuk, pořád jsem myslel na to předešlé podivné setkání a tížil mě pocit viny, že jsem ji prostě nechal tam někde venku. Ztuhlý mrazem, jsem procházel podél kójí a hledal nějakou úplně prázdnou, když najednou z jedné vystřelila ruka, popadla mě za kabát a vtáhla dovnitř. Kapku otřeseně jsem se díval do zubící se tváře neznámého blonďatého kluka.

„Isaac od Chrise?“ zeptal se. Když jsem, stále situačně mimo, přikývl, oči se mu vítězně rozzářily. „Já vám říkal, že je to on! Chris nám ještě nikdy žádného svého milence neodhalil, jsi trhák letošní zimy!“ pošoupl mě dovnitř a někdo zasunul dveře. Nervózně jsem se posadil a přejel pohledem po přítomných. Bylo jich tu pět. Blonďáček se usadil naproti mně a pořád se nadšeně culil. Než jsem stihl vymyslet něco, co by je vyvedlo z tohohle omylu, promluvil znovu.

„Míříme společně do Tennerova sídla. Takže ahoj, já jsem Thomas...“ zahihňal se. „Ale stačí Tom. Kdyby se ti nelíbil Tom, můžeš mi říkat Tré... zkomolené Trace, to je stopa, víš? Ale Trace nebo Tracy je taky v pohodě,“ vychrlil ze sebe a pak se podíval vedle sebe. Následoval jsem jeho pohled. Sotva jsem zadržel překvapené vydechnutí. Vedle něj seděla přesná kopie jeho obličeje, která ale tak nějak, nevím přesně čím, působila, že je osoba o několik let starší. Byl skoro o hlavu vyšší než Tom a po zádech mu splývala zlatá hříva vlasů. Při pohledu do zamyšlených očí, jsem uviděl další rozdíly. Oproti kobaltově modrým očím Toma, byly tmavě zelené a postrádaly Tomovu jiskru.

„To je můj starší bráška Daniel. Jsme dvojčata a oba anomálisti, akorát on jí má odvždy a já ji získal před pár lety. Proto vypadá starší o několik let, ale ve skutečnosti je to jen pár minut,“ starší dvojče nevypadalo, že by mu bratrovo doslova paninkovské štěbetání o jejich anomálistické historii vadilo, potřásl hlavou na pozdrav a jeho následující výraz říkal, že už se myšlenkami zase přesunul jinam. Třetí chlapec, s tmavě hnědými skoro černými vlasy, se představil jako Leon. Jen krátce vzhlédl od knihy a věnoval mi stejně krátký pohled.

„Jsem z Wildtone, ale dostal jsem rozkaz na vás čekat tady, abych se ujistil, že nikoho neztratíme hned na začátku,“ pronesl lehce chraplavým hlasem někoho, kdo není zvyklý moc mluvit a zabodl pohled zpět do knihy. Působil jako někdo, kdo si nikdy nemusel s něčím dělat moc starosti a jeho tělo a pohled postrádal obezřetnost, která se objevuje automaticky u anomálistů, když se ocitnou mezi vícero lidmi. Stačil jeden pohled, abych poznal, že pokud je to anomálista, ještě není probuzený. U okýnka po mé straně seděla dívka, vlasy v barvy mědi a pihatý nos a tváře. Tiše zamumlala jméno, aniž by odtrhla zrak od výhledu na rozmazanou krajinu. Od chlapce naproti jsem dostal jen mrazivý pohled. Tom se uchechtl a naklonil se ke mně.

„Zdá se, že se znají, začali se hádat, sotva se potkali. Tu holku neznám, ale Cyril takhle nepříjemný normálně není,“ sotva to dořekl, ozvalo se od Cyrila zavrčení, a tak Tom dodal: ,,Většinou,“ zamumlal se smíchem na rtech a pak se narovnal a posléze se opřel staršímu bratru o rameno a zavřel oči. Ale jen na pár minut.

Cesta nebyla dlouhá, přesto jakmile jsme po několika prohozených větách s Tomem zjistili, že máme jeden stejný zájem, půl cesty utekla jako voda, když jsme se dohadovali o tom, proč raději neudělají pořádné anime na vlkodlaky, místo hromady těch s bishíkami s tesáky a hloupoučkými holčičkami. Tom byl fanda upírů, viděl alespoň stokrát Diabolik Lovers a Vampire Knight a nemohl pochopit, co vidím na vlkodlacích. Dřív jsem upírům fandil taky, ale po shlédnutí třetího filmu Underworldu a čtením již šesté knihy jisté série, kde byly vlkodlaci hlavními postavami, jsem začal rychle měnit názor. Trval jsem na tom, že pouta vlkodlaků a vlkodlačích smeček jsou mnohem silnější než mají upíři ke svým upířím rodičům - stvořitelům a naopak. A v souboji tělo na tělo zrovna tak, proti ostrým zubům a dlouhým drápům nemá prostě upír šanci. Na to mi bylo řečeno, že vlkodlaci jen běhají a vrčí, za to upíři jsou mnohem spořádanější a elegantní. A že ty jejich tesáky jsou cool. Načali jsme novou debatu o démonech. Tom se zrovna rozplýval nad coolovostí (takhle to vážně řekl) her Devil May Cry, když začal vlak zpomalovat.

„Tady vystupujeme,“ řekl Leon a vstal. Vyskákali jsme z vlaku a okamžitě všichni ztuhli po ledovém poryvu vzduchu, který nás přivítal.

„N-nenávidím z-zimu,...“ slyšel jsem jak Tomovi drkotají zuby. Chystal jsem se mu odpověď, když si Daniel najednou sundal tlustou bundu a láskyplně ji přehodil přes ramena mladšího bratra. Ignoroval jeho protesty, obešel ho a zapnul mu ji. Pak se na něj usmál, což jsem za celou dobu viděl vůbec poprvé, pohladil ho po vlasech a nakonec z kapsy té bundy vyčaroval ještě čepici a navlékl mu ji na hlavu.

„Co tě to napadlo, přijít jen v té mikině? Pořád můžeš onemocnět jako každý jiný člověk,“ řekl karavým, ale zároveň i laskavým tónem. Tom uraženě nafoukl tváře.

„Jak jsem mohl vědět, že je tu větší zima, než v L.O?“ řekl nabručeně, ale pak se usmál. „Ale teď onemocníš akorát ty,“ řekl. Daniel se pousmál.

„Tak mě budeš mít na svědomí a každé ráno mi budeš muset přijít udělat horký čaj a naklepat polštář,“ řekl. Tomovi se na tvářil zjevil rozšťácký výraz.

„Budu ti do něj přidávat nenáviděný med,“ řekl zákeřně. Vysloužil si za to cvrnknutí do špičky nosu. Když jsem je tak sledoval, hluboko uvnitř mě zabodal osten závisti. Rodiče jsem nikdy nepoznal a můj bratr, čím dále bude, tím pro mě lépe. Vždycky jsem si na takové věci, jako je teplé oblečení nebo snídaně nebo stlaní postele, musel myslet sám... Nikdo mě nepokáral, když jsem do zimy vyšel jen v mikině, nikdo mi, když jsem nemocný neudělá palačinky a kakao. Jsem si jistý, že Will by mi pomohl a určitě rád, ale nikdy jsem ho k sobě nepozval. Nechtěl jsem, aby viděl, jak přežívám... Jo Will, slíbil jsem mu, že mu dám vědět, až dorazíme. Zatímco se Leon neúspěšně snažil, aby mu věnovali pozornost, já si tiše stoupl vedle něj a vyťukal rychlou smsku.

„Jsme na miste. Dam vedet az budeme kousek před l.o. Starej se dobre o Rufuse!“ po krátkém zvážení, jestli to nenapáchá nějaké škody, jsem na konec smsky ještě dopsal pusinkujícího smajlíka a odeslal. Kdosi mi najednou zaťukal na rameno a zjistil jsem, že už jsem jediný, kdo neposlouchá.

„Takže znovu,...“ spustil Leon a trochu otráveně se na mě zadíval. „Pan Tenner nás očekává na osmou hodinu. Potrpí si na dobré vychování, pochlebujte mu a pořád se na něco ptejte, jinak bude protivný, pokud bude ticho a nebo to bude vypadat, že vás to nezajímá. Hodně se rozhlížejte a hlavně na nic nesahejte. Tyhle slova jsem si nevymyslel já, nýbrž jeho manželka. Ta v domě nebude, takže se musíme spolehnout jen na její slova a zvládnout prohlídku bez toho, abychom urazily Chrisova a Lianova obchodního partnera,“ otočil se a odcházel. Zamračil jsem se. Lian? Kdo je to? Šeptem jsem svou otázku přednesl Tomovi, vypadalo to, že bude ze skupiny jediný, s kým se mohu normálně bavit.

„Lian Vergienne, vedoucí slavné módní značky Wergin&Rennovo. Ale jejich partnerství nejspíš nespočívá ve výměně nového typu trenek...“ řekl mi též šeptem a na něj neobvykle stručně. Asi jsme všichni cítili Leonovu nabručenost. Za mlčení jsme došli k vysoké bráně, kterou nás vedl až k samotnému sídlu. Zastavili jsme před velkými dvoukřídlými dveřmi. Čekal jsem, že Leon použije to klepadlo na dveřích – nevím jak se tomu říká, takový ten kruh s ornamentem... asi prostě klepadlo - ale on místo toho zazvonil na z mého úhlu sotva viditelný zvonek. Jak moderní na takový ošklivý starý barák... Ozvalo se klapnutí zámku. Vešli jsme dovnitř a ocitli se v obří poloprázdné místnosti. Najednou na mě padlo úzko a špatný pocit, který mě neopustil ani ve chvíli, kdy nás přivítal sympaticky a mile vyhlížející postarší muž.

Po dvou hodinách živého a obsáhlého vyprávění, jsem změnil z přízviska sympatického a mile vyhlížejícího postaršího muže na ,,plešatým toho do hlavy asi nalítá víc“. Odpověděl na úplně vše, na co se ho kdokoliv z nás zeptal a ani jedinkrát nezaváhal. Tím se ale na mém špatném pocitu nic nezměnilo. Dokonce ještě zesílil, když jsem zjistil, že se i Tom s Danem začali zneklidněně ošívat. Ve vlaku mi Tom prozradil, že oba opravdu dobře slyší. Možná teď slyšeli něco, co mi ostatní ne? Snažil jsem se na to nemyslet a na chvíli se mi to i podařilo, když jsem si všiml jednoho velice zajímavého obrazu. Vlastně vypadal stejně ,,do místnosti zapadle“ jako všechny ostatní, ale to, co tak upoutalo moji pozornost, byla postava namalovaná v popředí. Byl to malý chlapec. Seděl na dřevěné houpací lavici zavěšené mezi dvěma podivnými stromy. Hlavu měl opřenou o lavici a zlaté oči lehce pootevřené a bez lesku. Jeho pleť byla nezdravě bílá a rty bezbarvé, jako by z nich zmizela veškerá krev. Vypadal, že je mrtvý, ale nebyl. Jednu paži měl zdvyženou k nebi, na hřbet ruky mu usedal obří černobílý motýl. Jeho vlasy byly zachyceny ve chvíli, kdy si s nimi pohrával lehký větřík. Byly dlouhé a světlounce plavé, skoro splývaly s pletí. Hrklo ve mně, když jsem si na jeho krku všiml stejného přívěsku, jaký byl ve Vienlonově truhle. Otázka ze mě vylétla dřív, než jsem si ji stihl dřív rozmyslet. Naštěstí to byla ta více bezpečná.

„Kdo je to?“ skoro jsem to vyhrkl. Pan Tenner ustal v monologu o nějakém meči a podíval se na mě. Pohled, se kterým jsem se setkal se mi vůbec nelíbil. Jako by úplně zapomněl, že právě něco vyprávěl, díval se na mě, přišlo mi, s přímo fanatickým zájmem a pak přešel blíž. Zdvyhl paži a prsty letmo přešel po krku postavy a přes přívěšek. Přes tvář mu přitom přelétl podivný výraz. Byl to mžik, přesto mě zamrazilo v zátylku.

„Vienlon,“ řekl. Kousl jsem se do rtu dřív, než jsem stihl odpovědět něco hloupého. Zároveň mi ruka s prstenem zajela do kapsy.

„Něco jsem o něm slyšel,...“ řekl jsem váhavě a snažil se znít, co nejvíce zaujatě. Nemusel jsem se ani moc snažit, protože Tenner o něm začal mluvit sám se zaujatostí, kterou jsem v jeho hlase doteď nezaslechl. Jeho příběh byl stejný jako Chrisův, akorát tady to bylo i s daty a více dopodrobna. Nicméně si jeho hlas udržoval pochybovačný tón, jako by sám příběhu nevěřil nebo možná říkal něco trochu jiného, než ve skutečnosti věděl. Vienlon se stal anomálistou ve dvanácti a o deset let později převzal trůn. Jako někoho, kdo touží po moci, jsem si představoval dospělého chlápka narvaného v lesklé zbroji a ne dítě... Své poznámky jsem si ale nechal pro sebe a raději se soustředil na informace. To bylo to, co mi Chris řekl před odchodem. Neřekl mi: ,,Teple se obleč“, ale řekl: ,,Informace jsou vždy nejdůležitější. Zjisti co nejvíce můžeš, ověř fakta a pak teprve suď a rozhoduj“. Zrovna jsem si na to vzpomněl, a tak jsem se snažil do své hlavinky cpát i ty nejnemožnější detaily. Zrovna se chystal říct něco o samotných špercích, když jeho hlas přehlušil strašlivý řev. Dočista jsem zkoprněl a stejně tak skončil i můj hlas. Tom s Danielem si zakrývali uši a tváře měli skřivené v bolestných a zděšených grimasách. Ostatní vypadali stejně zděšeně jako já. Proto mě tak zarazilo, když jsem uviděl výraz toho muže – byl ledově klidný.

♦♦♦

„Zdá se, že tu máme nějaké potíže, odvedu vás do společenské místnosti a dojdu to vyřídit,“ řekl nenuceně, ale více naléhavě nás postrkoval ke dveřím vedoucích do chodby. Nikdo z nás se neodvážil zeptat na to, co to bylo. Odvedl nás tedy mlčky do velké místnosti s pohodlně vypadajícími křesly a pohovkami.

„Hned se pro vás vrátím,“ řekl a zavřel. Možná bych dokázal uvažovat racionálně, kdyby ve dveřích necvakl zámek. Když utichly kroky, chvíli se nedělo nic, kdy najednou Tom zblednul jak stěna.

„Někoho tam bije...“ hlesl tiše. Ozval se jekot. V hrudi mi poplašně burácelo. Horečnatě jsem se rozhlížel. Ale byly tu jediné dveře, a ty teď byly zamčené.

„Chci odtud,“ fňukla dívka, jejíž jméno jsem už zapomněl. Hrůzu v jejích očí, když se ozval zvuk podobný tomu prvnímu a byl náhle utnut, si ale budu pamatovat už napořád. Daniel sebou náhl škubnul, jeho výraz zostražitěl ještě více a ztratil vše ze svého obvyklého klidu.

„Pach krve se blíží,“ řekl. Jako první byl u dveří. U nich se ale nezastavil a loktem do nich zasadil ránu. Dveře vylétly tak jednoduše, jako by to byla žolíková karta. Někdo mě drapl za rukáv a táhl ven. Cyril. To mě probralo a rozeběhl jsem se sám. Nikdo ani to: ,,Musíme se odsud dostat“, nemusel vyslovit nahlas. Pádili jsme chodbou, co to šlo. Světla v několika odbočujících chodbách náhle zhasla. Leon se přede mnou zprudka nadechl, pak ostře zabočil a bezhlavě se do jedné, stále osvětlené, rozeběhl. Můj čich nebyl tak dobrý jako těch dvou, ale teď už jsem to cítil i já. Zápach čerstvé krve. Někdo za Leonem zavolal, ale kvůli zvukům, které se za mnou nyní ozývaly, mi hned nedošlo, kdo se za ním rozeběhl.

„Švacht...“ znělo mi opakovaně za zády.

„Kam se chystáte? Prohlídka přeci ještě nezkončila,“ slova zakončil tichý chechot. Ostatním to zjevně stačilo, aby se rozutekli jako štvaná zvěř. Taky bych utíkal, ale hrůza byla silnější. Díval jsem se jak Cyril táhl v závěsu tu holku, kterou údajně tak nesnášel a jak Tom při pohledu na mě zaváhal, než ke mně vyběhl. Něco mi dopadlo k nohám, ale soutředil jsem se jen na Toma. Nechal jsem se chytit za ruku a rychle vléct pryč. Zamířil do stejné chodby, jakou běžel Leon s Danielem. Stejně vypadajích uliček tu bylo mnoho a některé zely v úplně tmě. Brzy jsme se v nich ztratili. Tom už mě dávno pustil, abysme mohli běžet rychleji, a tak mě nemohlo udivit, když po zhasnutí dalších chodeb jsem byl náhle sám. Světlo nade mnou bliklo a zhaslo. Stál jsem sám v temné chodbě a někde poblíž byl krvý potřísněný šílený chlap. Nevím jak, ale podařilo se mi překonat výbuch čiré hysterie a dokonce jsem zvládl roztřesenými prsty vytáhnout mobil. Cítil jsem, že jsem tu sám, a tak jsem jej rozsvítil a začal psát rychlou a chaotickou zprávu, ruce se mi přitom klepaly tak, že jsem se divil, že mi mobil ještě nevypadl z ruky. Odeslal jsem textovku Chrisovi, ačkoliv to bylo nejspíš zbytečné. Cesta sem trvala něco málo přes půl hodiny. To bylo rozhodně dost času pro jednoho šílence. Zatřepal jsem hlavou do stran, abych nějak zapudil nával paniky. Co blázním? Daniel je bezpochyby silnej, nejspíš z nás nejsilnější, cítil jsem to z něj, určitě toho chlápka zastaví. Kousl jsem se do rtu. Ale kdoví, kde teď je? Chvíli jsem se přemlouval a dlouho ještě trvalo, než jsem donutil nohy ztuhlé strachem, se rozejít. Šel jsem pomalu a tápajícíma rukama se snažil nahmatat stěnu. Připadalo mi to jako věky, než jsem jistým krokem vešel do osvětlené chodby. Jejich zhasínání jsem vůbec nechápal. Najednou se mi do myšlenek vrátila ta scéna, když se všichni rozutekli těmi osvětlenými. A ten chlap se za námi nenamáhal utíkat... Znamená to, že to bylo naplánované? Odkdy? Od chvíle, kdy jsme přišli? Nebo když jsem se zeptal na ten obraz? Když jsem schoval prten? Ať už to bylo jakkoliv, odstartoval to ten řev. Přemýšlivě jsem nakrčil obočí. Už od začátku pokukoval po Danielovi, jako by o něm věděl něco významného, co ostatní ne. Možná ani on sám. Mohlo být vše následující součástí plánu jak nás od něj oddělit? Rozeběhl se za Leonem. Cyril s tou holkou běželi úplně na opačnou stranu. S Tomem jsme se vydali tam, kam Leon, ale pak jsme se navzájem ztratili. Tom určitě hledá osvětlené chodby nebo už našel a jde podle nich. Pokud je mé tušení správné, jsem teď jediný v bezpečí... Můžu utéct, protože On míří tam, kam vedou Daniela chodby. Sakra, ale copak by je moje povaha tady mohla nechat? Podíval jsem se na ruce v kožených rukavicích. Kdybych je sundal, můj strach udělá své, pokud se dostanu dost blízko. Stáhl jsem si levou a pak se podíval na prsten. Chvíli jsem na něj divěl a pak si povzdychl.
„Hele já vím, že se mě nechceš pustit, ale já tu rukavici potřebuju sundat... Slibuji, že si tě pak zase nasadím,“ řekl jsem ztlumeným hlasem prstenu a připadal si jako idiot. Menší jsem si už připadal, když se k mému naprostému úžasu kroužek prstenu zvětšil a šel z rukavice přetáhnout.

„Díky,“ řekl jsem, a i když jsem obojí pohodlně sundal a prsten navlékl zpět, pořád jsem si připadal hloupě. Znovu jsem se na něj zadíval. Hověl si na mém prstu a skoro jsem snad cítil jeho spokojenost – a to znělo ještě bizardněji, než když jsem si s ním povídal. Ale už mi tolik nevadil, protože teď už jsem ho měl na prstě dobrovolně. Rukavice jsem zastrčil do kapes a rozeběhl se osvětlenou chodbou. Moje přemýšlivá chvilka musela trvat jen pár minut, přesto mi připadalo, jako bych ztratil celý čas. Bleskově jsem se řítil chodbami. Nikoho jsem ale nenacházel, všude jen tma nebo světlo, klid a hrobové ticho. Musel jsem se zastavit, protože se ještě ne úplně zahojená rána na boku, začala ozývat. Bolestivě mě v ní bodalo, zaryl jsem nehty kousek nad ní, abych alespoň částečně přemístil bolest do jiného bodu. Byl jsem vyčerpaný a vyděšený a nechápal, proč jsem raději nezmizel, když jsem mohl. Přesto jsem zapudil myšlenky na nějaká „kdyby“ a ,,když“ a nově nabraným dechem začal volat jména. Sám sebe jsem překvapil silou hlasu, něco takového bych neměl zvládnout... V náhlém nutkání jsem se zadíval na prsten a zdálo se mi, jako by se velký zelený kámen, nejspíš smaragd, uprostřed zaleskl. „Všechny předměty mohly sílu navýšit i omezit, ale sám předmět si zvolil, co si jeho nositel zaslouží .“ Možná... mi pomáhá...? Znovu jsem zavolal. Nikdo neodpovídal, přesto mi připadalo, jako by poblíž někdo byl. Nohy se mi skoro samy rozeběhly směrem, úplně opačným, než jsem běžel původně. Zastavila mě slepá ulička. Když jsem ale došel až na její konec, vpravo od ní jsem uviděl rozražené dvoukřídlé dveře. Tiše jsem vešel dovnitř. První pohled mi padl na velké akvárium uprostřed místnosti. Písek, kamení a malé rostlinky. Z proutěných větviček utvořené skrýše se vyplazilo cosi, co jsem poznal, až když jsem přešel blíž. Pomalu, skoro lenivě, se to procházelo po písčité zemi. Očima jsem štíra sledoval až k opačnému konci akvária, kde se můj pohled zarazil. Sklo bylo pokryté několika rudými skvrnami. Jakmile jsem zaostřil na ně a sklo se mi před očima rozmlžilo v pozadí, všiml jsem si i něčeho dalšího, co bylo ukryto za akváriem. Když jsem pochopil, na co se dívám, zjištění mi začalo do hrudi rýt krvavé rýhy. Obešel jsem akvárium a pohled sklopil k zemi. Seděla na zemi, hruď měla přikrytou známou bundou, která se do ní propadala a byla celá smáčená v krvi. Hlavu měla svěšenou, od rtů jí odkapávala krev a s tichými klapavými zvuky dopadala ve velkých kapkách do velké, stále se zvětšující, kaluže mezi jejíma nohama. Scéna mě uzavřela v momentu natolik, že když jsem o pár vteřin později v periferním vidění zaměřil něco dalšího, škubl jsem sebou tak, až mi bolestně zapraštělo v krku. Kousek od jejího těla ležel Cyril. Jeho tělo vypadalo v pořádku, a tak jsem vedle něj padl na kolena. Byl v bezvědomí, ale dýchal. V novém návalu paniky, jsem zapomněl na veškerou jemnost a prostě ho popadl za tričko a začal s ním třást. Facka by asi byla efektivnější, za rozervané tváře od mých dlaní by mi pak ale nepoděkoval. Naštěstí se probral rychle a vzpamatoval ještě rychleji.

„Já...“ pronesl, pak jeho výraz strnul a zblednul. „Utekla... běžel jsem za ní... a našel... jen tohle. Byl za mnou. Něco mě kouslo. Spadl jsem a přestal vidět. Bolelo to... a pak... pak už ne. Nic dál nevím,“ soukal ze sebe zděšeně. Jeho strach se o mě doslova opřel a stalo se něco naprosto neočekávaného a hlavně děsivého. Jeho strach mě uklidnil. Na povrchu jsem stále cítil zděšení ze situace, ale má duše byla klidná. V tu chvíli jsem dočista zapomněl na své holé ruce, nejspíš jsem podvědomě tušil, že mu neublížím, a jednu dlaň mu konejšivě položil na hlavu. Podíval se na mě, jako bych se zbláznil, po chvíli se už ale zdálo, že můj nastalý klid přechází i na něj. Jeho tvář nabyla obvyklé jistoty a rukou odstrčil tu moji.

„Musíme najít ostatní... tady už nepomůžeme,...“ pronesl mdle. Mlčky jsem přikývl a společně, aniž by jsme se znovu podívali na tělo dívky, jsme opustili místnost. Chodby jsem procházeli v dusivé tichosti. Co chvíli jsem se po něm mlčky podíval. Co se probudil, vycházela z něj úplně jiná aura než posledně. „Bolelo to a pak už ne“... v hlavě mi zazněla tahle věta a svitlo mi, proč se mi ho asi podařilo takhle najít.

„Cy...?“ pronesl jsem potichu, a když ke mně natočil hlavu, pokračoval jsem. ,,Je možné, že jsi teď probuzený anomálista?“ řekl jsem a znělo to ještě pitoměji, než v mých myšlenkách. Stejně divně, jak jsem se po otázce cítil, se na mě zadíval.

„Cože? Ne to rozhodně ne. To bych musel přece téměř umřít, ne? To se učitě nestalo,“ řekl. Poslední věta zněla ale dost nejistě.

„A necítíš se... třeba jinak?“ opatrně jsem se zeptal. Jeho tvář naplnilo zděšení. Trefil jsem se.

„Děláš si prdel, že jo... Ale, to je určitě jen tím otřesem, všude krev, mrtvola, jeden magor...“ zpomaloval až se úplně zastavil. „Tohle už nikdy nevyslovuj,... jsem úplně normální,“ přidal důraz na slovo „úplně“, jako by to říkal spíš sám sobě a pak se znovu rozešel. Raději jsem už mlčel. Ale myslel jsem, že když mi Chris řekl, že tu budu s dalšími anomálisty, počítal jsem s tím, že už jimi jsou nebo jsou s možnou přeměnou smíření. Nečekal jsem od někoho, hlavně od flegmaticky vyhlížejícího Cyrila, takovou reakci. Šel jsem pomalu za ním a až teď uviděl, že má na zádech v oblečení pořádnou trhlinu a potrhané části zbarvené krví. Kousl jsem se do rtu. Na anomálii je nejhorší to, že se s ní musí člověk naučit ,,vycházet“, jinak se zvrtne... Podíval jsem se na své ruce. Nemám bohužel právo někoho poučovat, já se zvrtl celý už při narození. Tiše jsme bloudili chodbami a zrovna jsem se chystal vyřknout něco chytrého, když se po stěnách rozlehl čísi hlas. Skrz roztržené oblečení jsem viděl, jak se Cyrilovi napnuly svaly na zádech. Zrychlil a jeho krok byl náhle jistější. Nepřekvapilo mě to, jeho anomálie může být cokoliv. Hlasy se změnily ve změt křiku, která putovala v ozvenách až k našim uším. Nedokázal jsem říct, odkud přichází, a tak jsem se jen spoléhal na Cyrila a snažil se udržet jeho nahozené tempo. Už jsem dávno ztratil pojem o směru, když jsme vpadly do velké rozlehlé místnosti osvětlené jen několika mdlými světly. Cyril se zastavil na místě tak náhle, že jsem se mu musel prudce vyhnout a vpadnout přímo do scény před našima očima. Dlouho trvalo, než do mé mysli dolétly všechny kusy celku a poskládaly v ní hrůzný obrázek, který by se spíš hodil do jednoho z těch nechutných krvavých hororů. Ne, že bych na to někdy koukal, stačilo mi jen pár náhodně nakliknutých scén v přehrávači. Na zemi leželo... cosi, co můj zrak upoutalo jako první. Začínalo to těsně nad kolenem levé nohy a pokračoval přes břicho na trup až k Danielově hlavě. Končetiny rozhodně nebyly tam, kde měly být, v pahýlech zely čisté řezy. Z jeho těla bylo vyhřezlých několik kusů a jeho tvář byla zbrocená krví. Přesto se mi zdálo, měl jsem pocit, že tam někde stále je tichý tlukot srdce a utichající dech. Nevšímal jsem si okolí, protože v tuhle chvíli pro mě bylo jen pozadím. Přiskočil jsem k tělu a úplně ignoroval, že poblíž postává osoba postříkaná jasnou červení, s čímsi hnusným zahnutým cosi v ruce.

„Proboha...“ odhrnul jsem mu vlasy a s úděsem zjistil, že je Dan stále při vědomí. Jak až může být anomálie děsivá? Polila mě nová vlna hrůzy a paniky, vstal jsem a začal pohýbat okolo a sbírat odřezané části a nosit je k tělu.

„Rychle se hojíš, sroste to,“ rozechvělým hlasem jsem nepřesvědčivě uklidňoval nás oba. „Nesmíš umřít a nechat tu Toma samotného,“ Danovi oči se nepatrně pohly mým směrem. Začal jsem části přikládat k sobě. Cítil jsem na sobě dva pohledy, vzhlédl jsem ale, až když jsem měl hotovo. Přede mnou stál ten chlap, kterého jsem po příchodu chybně nazval ,,milým a sympatickým“ a skoro pobaveně moje počínání sledoval. Když jsem si ho začal všímat, jeho pozornost se obrátila k osobě za mnou.

„Tebe už jsem jednou zabil,... anomálisto,“ ucedil a otřel si zbraň o šedé kalhoty. „Je otravné zbytečnosti likvidovat dvakrát,“ rozešel se jeho směrem, ale zastoupil jsem mu cestu. Musel jsem se své odvaze vysmát do tváře, Daniel je skoro mrtvý, Lora je mrtvá. Leon s Tomem jsou kdovíkde a Cyril je čerstvě přeměněný a tedy nepoužitelný. Není pochyb, umřeme tady.

„Proč tohle děláte?“ zeptal jsem se roztřeseným hlasem a ačkoliv jsem bránil Cyho, ustupoval jsem.

„Jsem jen vášnivý sběratel. Sbírám knihy, obrazy, všemožné informace o anomáliích, drahocené předměty,... kosti, vzácnou krev,... lidi, kteří jsou vybráni kouzelnými prsteny...“ sotva to dořekl, jeho paže se rozmáchla proti mně. Vymrštil jsem ruku naproti, že tu jeho zachytím. Kdyby se ale čepel zbraně nezasekla o prsten, rozsekl by mi dlaň. Z jeho útoku a mého šťastného bloku, se stala přetahovaná. Ostří mířilo k mému obličeji, už se dotýkalo mého levého spánku. Napadlo mě jen rychle uhnout, ale stalo se něco jiného. V místnosti začala prudce klesat teplota a od úst mi začala vycházet teplá pára. Ozval se třískot keramiky a k nohám se nám rozlila voda a začala okamžitě zamrzat.

„Uskoč!“ Cyrilův hlas zaskřípal místností. V poslední chvíli jsem se vyhl námraze, která mužovi nohy připevnila k podlaze. Cosi zavrčel, v očích se mu blýštil pohled lovce, který konečně po mnoha letech vypátral a má na dosah velice vzácnou kořist. Kterou ale nemíní ulovit a vystavit jako trofej. Chce ji úplně vymazat, aby ji nikdo další nespatřil. Když jsem uskočil, v jednu chvíli se seběhla změt rychlých pohybů. Jak se zkusil uhnout ledu, zaškobrtl a čepel zbraně mi bezpečně sjela po ruce. Vystřelil jsem ruce k jeho hlavě a čepel se mi s dalším úderem, zaryla do ramene. Stáli jsme, jeho křivý nůž mi vězel v těle a já držel rozevřené dlaně na jeho obličeji. A pak najednou jeho hlava nebyla. Tvář mi pokryla rudá sprška a bezhlavé tělo se s váhavou pomalostí stále živého a aktivního svalstva sesulo na zem. Strnule jsem stál. Pohnul jsem se až v moment, kdy mi velký kus čehosi sjel po tváři. Padl jsem na kolena. Chtělo se mi zvracet, ale nemohl jsem. Mé tělo se nedokázalo pohnout, oči se nechtěly před hrůzou zavřít. Mé hlavě se nechtělo omdlít přesto myšlenky v ní byly tak chaotické a prchavé a nedokázaly se uspořádat do jednoho pochopitelného celku, že moje mysl by se tak nejspíš probrala z nastálého tranzu. Žádná moje část se nechtěla vrátit...