22. Mrtvý vítr 

 

Dale (pokud jste nejdříve klikli na tento díl, tak jste pravděpodobně jako poslední četli kapitolu 19)

Během podivného a zamlženého snu mě vzbudil hovor. Chvíli jsem přemýšlel, kde jsem. Isaac, jeho pokoj, jeho postel. Fajn. Tomu co jsem slyšel se ani nedalo říkat hovor, nenápadně jsem se otočil, abych to viděl a něčím rozzuřený Isaac mě vůbec nezaregistroval. Rázně přecházel sem a tam, s někým docela hlasitě konverzoval přes mobil a mě si absolutně nevšímal. Teda, silně jsem tomu věřil.

„Tak s tím něco udělej!" Štěkl do telefonu. Tenhle pohled jsem u něj ještě neviděl, ale neznal jsem ho ještě tak dlouho, abych mohl říct, že jsem byl překvapenej. Vypadal naštvaně, to jo. Ale zároveň znejistěle a docela vážně vážně rozrušeně, ale tím panickým způsobem. Vážně mě v tem moment zamrzelo, že neslyším druhou stranu, protože z toho, co vidím, bych se od druhé strany mohl učit. Pak ke mně vrhl zuřivý pohled. Sekundu po té, co se přístroj rozmázl o stěnu. Tak jo, tohle nebyla žádná manželská hádka a ani nikdo někomu neukradl prachy. Něco se doopravdy stalo. Ehm, přesněji asi úplně posralo.

„Jdeš se mnou," oznámil mi, a než jsem ze sebe dokázal vůbec vyloudil nechápavý "cože?" někam zmizel a po chvíli byl zpět s hromádkou hadrů.

,,Cítím se docela indisponován," řekl jsem já. Asi jsem neměl. Byl nasraný a smrtelně vážný. Ale hlavně asi spíš nasraný.

,,Tak se přemož. Buď živej se mnou nebo mrtvej tady," jeho hlas zněl jako břitva, až jsem zkoprněl. Jo chápu, je kvůli něčemu nakvašený, ale já za to (tentokrát) nemůžu, no a tohle byl od včerejšího laskavého "Dale" zase docela posun. Donutil jsem se vstát a začít se převlíkat, ačkoliv mě stále bolel celý člověk a vše bylo takové zatuhnuté. Šíleně jsem smrděl vším možným, ale už jsem se smířil s tím, že v té vysněné sprše snad někdy – ale určitě později, než dříve – sundám celou jednu vrstvu a budu zase jako nový. Byl jsem trochu v rozpacích z převlíkání před ním, ale jak jsem rychle zjistil, vůbec mi nevěnoval pozornost. Navlékal na sebe svůj ikonický kabát s umělou kožešinou okolo krku. Teda jsem si skoro jist, že je umělá, když jsem se dozvěděl, co je jeho domácím mazlíčkem. Překvapením bylo, že vůbec má mazlíčka. Jak to asi zvládá s touhle svou osobností? Zapnul jsem si tlustou mikinu a odhadoval, že nic jiného už nedostanu. Dostal jsem kratičký moment si ho prohlédnout. Rozevlátý kabát a nad tím tetování štíra. Polodlouhé vlasy souměrně s obou stran přehozené dopředu, tmavé ale jasné modré oči. Polknul jsem. Zase to byl on. Ten Hurikán, kterýho jsem potkal v tom skladišti dřeva. Který bez námahy zmasakroval třicet devět cierotských lidí. Kdybych se mu místo hledání úkrytu postavil čelem, byl bych ten čtyřicátý. Můj životní pud alarmoval. Poslouchej na slovo, Dale. Neptej se. Neprovokuj ho. Vlastně raději vůbec nemluv. Nebo se už nevrátíš nikam. Beze slova jsem následoval jeho rázný krok ven z pokoje. Otázky kam jdeme a proč mě pálily na jazyku. Připomínal jsem si to, že v cíli jeho cesty se to dozvím a pokaždé v sobě zvědavost udusil. Najednou jsem pochopil další část Isaacovi rozporuplné osobnosti. Zatraceně, zacházel se mnou v rukavičkách, řekl mi něco co nemusel, projevil shovívavost k mému dosavadnímu životu a dal mi šanci - bez ohledu na to jakým způsobem a já mu řekl, ať zavře hubu? Za jiné situace, kdy bych byl stále plnohodnotným nepřítelem, by ze mě už bylo maso do salátu. Na tohle bych zapomínat neměl...

 

Zadusil jsem v sobě obdivné hvízdnutí, když shodil přehoz z naprosto neodolatelný motorky. Přiletěla mi do rukou helma. O chvíli později jsem si myslel, že vážně umřu.

 

Křečovitě a v náhlých návalech paniky jsem svíral jeho tělo v objetí a obličej měl přimáčknutej k jeho zádům. Hurikán jezdí jako šílenec, přesto nechápu proč, ale motor nevydával téměř žádný zvuk, a tak jsme se jen jako ultra rychlý temný stín proplétali ulicemi. A pokud nás nějaká policejní hlídka zahlédla, neměla šanci. Přesto se musím pochválit, nevydal jsem ani hlásku. Ale docela bych věřil tomu, že jsem po tomhle dalším vražedném zážitku i zapomněl jak mluvit.

 

Vešli jsme do jedné z velkých budov, co tu byli. Držel jsem se pár kroků za ním, přesto se na mě ani jednou neohlédl, aby mě zkontroloval, jestli tam stále sem. Nepochyboval o tom, že si sebe cením natolik, že si nedovolím pláchnout. Hned jsem si všiml boje, a tak jsem se zarazil na místě. Hurikán se zastavil též, pak z něj vystřelil vztek a vyrazil kupředu. Asi by se někdo pozastavil nad tím „vystřelil vztek“, jak tohle vysvětlit? Bylo to, jako by se vzduch kolem něj chvěl. A i kdybych to neviděl, tak jsem to cítil. A kdyby člověk opravdu měl duši, tak by možná řekl: byla na kratičký moment pohlcena strachem... Dění daleko přede mnou šlo stranou, zaujalo mě něco na stropě. Něco, co nepatřilo do obrázku, něco co můj mozek nedokázal přehlédnout nebo vynechat. Neměl jsem se dívat. Byl tam přišpendlený člověk. Vlastně přišpendlený bylo slabé slovo, byla to naprosto nechutná scenérie a myšlenka, jak tohle někdo dokázal byla až na posledním místě. Panebože... Do velké a stále se zvětšující kaluže odkapávala stále čerstvá krev, a tak jsem i ze svého slabého detektivního základu vydedukoval, že se vše seběhlo docela nedávno. Ta náhlá chladnokrevnost mě zaskočila. Ale tohle přece pro mě bylo normální ne? Taky jsem zabil... Přehodil jsem pohled zpět na bojující skupinu. Tak nějak mi to pomohlo přemoct pocit na zvracení, kterej se o sebe vtíravě hlásil. Vypozoroval jsem, že ve skupině je to všichni proti jednomu. Blonďák, proti kterému šli se zdál čímsi ochromený, přesto ve mně zvedl sympatie jeho bojový duch. Šmátl rukou a hlava jednoho z jeho protivníků šla s hnusným praskotem do úhlu, v kterém skutečně nemohla fungovat a celé tělo se zaduněním kleslo k zemi. Když se proti němu znovu zvedly zbraně, které chladnokrevně vystřelily, se smutným uvědoměním si jsem pochopil, že nemá šanci. Z rukou mu trčeli uspávací šipky, jeden z protivníků ho zezadu kopl do kolene. Jenže to už byl k nim na dohled Isaac a všichni zamrzli na místě, jako by někdo zmáčknul tlačítko pause. Vážně to bylo trochu komické. Jenže Isaac se k ničemu neměl. Přestože jeho vztek skoro hmatatelně vířil kolem a i oni už si ho začali uvědomovat, když se přestali soustředit na boj, zdálo se, že nad něčím váhá. Jeden z mužů se vzpamatoval jako první.

„Isaacu, tenhle kluk šel proti nám. Proti tobě. Rozhodli jsme se ho pro tebe zpacifikovat a pak tě o tom hned samozřejmě informovat,“ řekl. No tak počkat... tihle lidi patří pod něj? Zůstával jsem ve svém úkrytu – v chodbičce, přitisklý ke stěně před místností a jen lehce jsem se odvažoval nakukovat dovnitř. Nebyl jsem daleko a v téměř prázdné místnosti jsem mohl vše slyšet odtud. Isaacův pohled padl na zhroucené tělo kluka a pak z něho vyšlehl nový plamen vzteku.

„Tenhle?! A tohle je určitě taky jeho práce, hádám?“ Vrčel, hlavu sklopenou nechávajíc si tak výraz hněvu jen pro sebe. A kus od místa, kde stál, se v kapkách snášela krev do červeného potoka, jehož drobně se vlnící hladinka byla jediným důkazem, že se čas v této chvíli nezastavil. Když chlapy pochopili, že černovlasý muž před nimi stojí jako skutečný nepřítel, jako by všichni účinkující na okamžik ustali ve své hře, kterou někdo musel znovu spustit. Kolem Hurikána se začal zvedat vír energie, která byla nerovnoměrná a v místech, kde se srážela, probleskovala.

„O pár krys míň,“ pronesl, ale než zaútočil, začalo se s jejich těly něco dít. Začala se třást, svíjet a nakonec padla k zemi. Ještě pár záškubů a pak prostě znehybněla. Bylo to tak rychlé. Tak moc blbě rychlé, že jsem nechápal a jen tupě civěl. Než mi konečně seplo. Cierot. Tak to byly ty pověstné cierotské kapsule s jedem... Ze začátku jsem si myslel, že je to jen pověra mezi znuděnějšími členy. Nejdůležitější je přece život, ne něco, pro co by člověk dobrovolně zemřel, jenom aby z něj už nikdo nedostal žádné tajemství. Jenže to si tady myslím asi opravdu jenom já. Tyhle tváře jsem neznal, museli být někde v druhé třídě. Teda, rozdělil jsem si už při příchodu do té temné skupiny, lidi v Cierotu do tří tříd. První bylo pár mocných anomálistů, kteří skupinu vedli. Druhá se skládala ze slabších anomálistů, bývalých vojáků a takových. A třetí třída jsme byli mi, naprosto obyčejní pěšáci sebraní z ulice, které naštěstí neměli na kapsule nárok. Nebyl důvod. Neříkalo se nám nic. A nebyli jsme fanatici, co se ženou za něčím, co možná vůbec neexistuje. Mohli je mít pouze ti z druhé a první třídy, ti kteří znali mnohem horší tajemství... ti, co věděli, jaký že to poklad vůbec hledají a nesměl to vědět nikdo další. Díval jsem se jak si Isaac prohlíží tváře všech zblízka a prohledává jim oblečení, kdyby náhodou měli u sebe něco, co by mu dalo alespoň malou nápovědu. Jenže já věděl, že nemají nic. Pokud by mělo znamenat, že i jeden přeživší z nich znamená vyzrazení byť toho nejmenšího tajemství, raději se pro jeho utajení povraždí navzájem. Otřásl jsem se. Byl jsem tam, ale až teď z druhé strany chápu tu hrozivou realitu... Isaac zvedl blonďáka do sedu, dotáhl ho ke zdi a tam opřel. Se starostlivou opatrností mu z rukou vytahal šipky a změřil tep. Zvedl ruku výš, chvíli zaváhal, ale pak mu nakonec položil dlaň na vlasy.

„Kde ses tu vzal?“ Mumlal si spíš pro sebe. Byl jsem tak zabraný do sledování, že jsem si dal řachu do zdi z leknutí, když kolem mě někdo prošel. Příchozí, snad dvou metrovej chlap vešel dovnitř, aniž by mi věnoval pohled. Chápu, nejsem důležitý a ani se nedám považovat za hrozbu, když si mě nechá za zády. Za to se hned podíval vzhůru. Povzdychl si a pak nabral přímý směr k Hurikánovi. Tohle bylo všechno? Teď jsem čuměl ještě více. Tímhle byla asi mrtvola na stropě zabitá... Bože, tohle slovní použití bylo nechutný.

„Proč jsou vždycky při našich schůzkách všude mrtvoly?“ Promluvil chlap, poté co se zběžně rozhlédl. Isaac si odfrkl.

„Protože jsi Čistič, Liane?“ Odpověděl otázkou. Lian. To bych si asi měl zapamatovat. Dlouhán se uchechtnul

„Pravda.“ Přikleknul dolů k chlapci, jeho výraz byl téměř něžný a posléze i úlevný, když se sám nejspíš ujistil, že je kluk okey.

„Znáte se?“ Hurikánův tón hlasu byl divný. „Když jsem ho viděl naposledy, snažil jsem se mu poskládat končetiny zpět na ta správná místa... Nevím, jak je možné, že je tu... A vypadá takhle dobře,“ přejel mu dlaní láskyplně po vlasech. „Nemůžu uvěřit, že mám uvnitř společnosti lidi, co se ho ještě k tomu v mé budově snažili chytit ani nechci pomyslet pro jaké účely,“ protřel si oči a najednou vypadal tak hrozně moc unaveně.

„Vezmeš si ho k sobě?“ Zajímal se Lian a detailně pohledem přejížděl blonďákovu tvář. „Sice vím, že už je chvíli ve městě, a co jsem slyšel tak s pořádným výpadkem paměti, ale to nemění nic na tom, že se oficiálně nemůžeme vystát,“ zvedl pohled vzhůru, jako by nad svými slovy sám ještě přemýšlel. Isaac ho pozorně sledoval. Jestli jsem měl dřív pocit, že vidí až do mozku, tak teď se hrabe až v samotném jádru duše.

„Vezmi si ho ty,“ řekl nakonec, ale Lianovi zvláštní jasně fialové oči právě teď hleděly do prázdna, jako by viděly něco, co nikdo z nás nemohl.

„Co vidíš?“ Zajímal se Hurikán. Sekundu mi tahle otázka přišla jako monstrózní blbost.

„Jeho společnou minulost s mou ex-manželkou, dnes zesnulou Ginny. Zvláštní, že jsem se s ním, co se vrátil, nepotkal. Některé její sobecké úkoly, co mu zadávala se mnou měly dost společné. Vidím jen jeho část, ale to její úkoly ho dovedli až sem,“ potřásl hlavou za sebe a pak přejel palcem po hřbetu blonďákovi ruky. Co je to s tím „oficiálně se nesnášíme“? Najednou vypadal rozhodnutý.

„Vezmu si ho zpět.“ Isaac se zamračil, ale nedokázal jsem odhadnout, jestli s tím, jak si to Lian přeje, souhlasí nebo naopak si ho chce nechat u sebe. Na moment zavřel oči. V jeho hlavě se nyní nejspíš odehrával souboj, který nechtěl, aby někdo viděl. Tak proč mu ho nabízí, když si tím sám není jistej?

„Ale budeš se o něj dobře starat,“ řekl nakonec. Lian přikývl.

„A pokud mě nestihl zaregistrovat, neřekneš mu, že jsem mu pomohl, naopak povíš mu, že tohle tady je moje práce,“ rozmáchl se rukou. Lianovo obočí opět vylétlo vzhůru.

„A můžu vědět proč?“ I já jsem byl zvědavý, k čemu Isaac směřuje, že si znepřátelí kamaráda – který si ho nejspíš ani nepamatuje...

„Protože dokud se nezbavím cierotských lidí v mém domě, není to v mé společnosti bezpečné. Chci, aby se ode mě držel co nejdál. Chci, aby se mě opravdově bál, aby tomu mí nepřátelé uvěřili. Pokud po něm šli opravdu kvůli mně, tak by měl být takhle v bezpečí.“

„A co když to není kvůli tobě?“ Ptal se Lian dál. Isaac vstal.

„Tak to potom můžu jen doufat, že se můj čaroděj vrátí včas,“ otočil se k odchodu. „Nechávám to tady na tobě,“ mávl za sebe rukou. Díval jsem se jak se ke mně blíží, ani jsem nedutal a jen se k němu mlčky připojil. Skrýt jak byl šokovaný, smutný a šťastný zároveň, že ho vidí, se mu moc nedařilo, ale já byl ten úplně poslední, kdo se mohl pokoušet ho rozptýlit. A kdoví, třeba byl ten typ, co to ani nechtěl. Došli jsme k motorce, vztekle chudince povalené, jak ji odhodil k zemi, sotva jsem z ní stihl seskočit – skoro spadnout. Sám se nastroj napózoval.

„Sedni,“ ozval se rozkaz. Natáhl jsem se pro jednu z helem a poslušně a smířeně s tím, že pokyny jako sedni lehni válej sudy se brzy stanou běžnou rutinou mého života, jsem dosedl za něj. Čelo jsem si opřel o jeho záda. Na co čeká? Duševně připraven nebudu dlouho. Nakonec jsem to risknul a chvíle klidu využil. To, že jsem mu nejspíš skočil do nějakého vzpomínání nebo hlubokých myšlenek mi došlo až poté, ale už bylo pozdě.

„Pojedeš pomalu?“ Zažadonil jsem. Cítil jsem jak se svaly v jeho zádech napnuly. Do prdele, fakt jsem ho vyrušil. A myslím, že se fakt lekl... zabije mě. Neodpověděl mi a jen podle jemného rozvibrování stroje jsem poznal, že nastartoval. Prsty jsem vpředu sevřel jeho kabát. Mrznul jsem a už znecitlivělýma rukama nevěděl, jak můj stisk je nebo není silný. Udržim se vůbec? Pevně jsem zavřel oči. Doufám, že jedeme rovnu zpět. Mohl jsem tam být nespokojený jak jsem chtěl, ale měl jsem tam dosud nepoznaný luxus, teplo a naprosto bezkonkurenční postel. A chtěl bych se už umýt. Vždyť mě musí cejtit... A já se k němu takhle lepim. Chci to už mít za sebou. Pak jsem se zarazil. Trochu jsem vykoukl. Jak jsem si mohl nevšimnout, že motorka jede?! Všiml jsem si větrného víru, z kterého kolem nás byla stěna a bránila novému ledovému vzduchu, aby nás při jízdě mrazil. Když tak nad tim přemýšlím... i předtím mi vlastně nebyla žádná velká zima. Při takový rychlosti v zimě musí být na motorce ukrutná kosa. Jedním očkem jsem vykukoval zpoza jeho zad a i skrz vír zhuštěné energie jsem vnímal jak kolem nás docela pomalu ubíhá krajina. Páni, on mi vyhověl... Trošku a s tichým vděkem jsem ho přestal svým objetím skoro dusit. Neměl bych zapomínat, že když já nepotřebuju dýchat, tak nemusejí ani ostatní. Znovu jsem měl obě oči zavřené a helmou se bořil do kabátu. Myslím, že už se nemám čeho bát... Nestěžoval si, že se na něj lepím, a tak jsem se odlepil až teprve, když jsme pod sebou cítil, že hodně zpomaluje a nakonec zastavuje. Jeho barák jsem si zvenku zatím neměl moc šanci si prohlédnou, ale určitě jsme na místě ještě nebyli.

„Co se děje?“ Zeptal jsem se, když spustil energickou bariéru a mě ovanul ledový vítr zvenčí tak intenzivně, až jsem se roztřásl.

„Štít něco odrazil,“ odpověděl mi docela tiše. Chystal jsem se začít divoce rozhlížet, ale v poslední moment se vzpamatoval a zůstal prostě stát. Isaac si s tímhle určitě musím poradit a jestli udělám nějakou píčovinu, nejvíc ohrozím jenom sebe.

„A ty víš, co to bylo?“ Vrhl jsem po něm rychlým pohledem. Přemýšlel jsem, jestli by pro nás nebylo lepší nechat jeho energii rotovat dál, když to nejspíš nebyly jen odražené kamínky.

„Mám takovou menší-“ prásk. V domě za námi vylétlo okno. Ať už to byl kdokoliv, tak minul. Ale minul opravdu těsně vedle něj. Z rýhy na Hurikánově tváři se začaly linkovat tři krvavé čáry. Ani nemrkl, ale jeho pohled zpozorněl a stít pomalu preventivně vracel zpět. S obavami jsem na něj koukal. Jak může někdo zabránit střelbě zbraní?

„Ty...“ Začal jsem, ale v obzoru se mi objevily postavy. Byly dvě a hned jsem je poznal. Podle jejich pohledu byli překvapeni stejně jako já, když jsem sundal helmu. No, nedivim se jim.

„Dale... co tady děláš?“ Markus postoupil blíž. Než jsem stihl odpovědět, vstoupil do toho druhý můj parťák. Smutně jsem si uvědomil, že naše parťáctví už asi skončilo a dnes se jednalo o oficiální potvrzení. Možná bych jim to ale neměl striktně uzavřít hned teď, když na nás – no spíš na něj – míří zbraněmi.

„Zbláznil jsi se?! Víš-“ na moment se zarazil a povzdychl . „Víš přece, kdo tohle je a jakou za něj dostaneme odměnu. My tě hledáme a ty si tu s ním vesele jezdíš po městě!“ Jurův hlas vylezl snad o oktávu výš. Dal jsem před sebe ruce v obranném gestu.

„Klídek kluci...“ Koutkem oka jsem viděl že pro toho vedle mě stačí jediný náznak nepřátelského pohybu a bude zle. Ano, skutečně jsem o Hurikánovi smýšlel jako o bombě, která mohla vybuchnout i při malém nárazu.

„Můžeme si o tom promluvit, Hurikán je docela jinej, než nám ho Zarat popisoval...“ Snažil jsme se, ale prostě jsem nedokázal znít přesvědčivě. Tohle dopadne špatně. A je jistý, kdo odsud odejde...

„Promluvit? Kámo, tohle je jasná zrada! Možná se to Zarat nedozví od nás, ale stejně na tomhle skončíš!“ Juro byl prudký a upřímný typ. Markus všechno nejdřív promyslel. Pronikavě hleděl z jednoho na druhého a pak vypustil u úst něco, co jsem čekal, ale stejně mě to mrzelo.

„To byla podpásovka chlape. Každopádně do toho nevidim, ale řekl bych, že domluva nezabere.“ Tak trochu mě i to, co řekl naštvalo.

„NE nevidíš, neviděl jsi, čím jsem si musel projít,“ vyprskl jsem a vyměnil si rychlý pohled s Isaacem, který po mně sekl pohledem ve stejnou chvíli. Jo správně a ty za to můžeš, ty sadisto. Když jsem se podíval zpátky, Jurův pohled byl divný a přepadl mě ještě divnější pocit a zlá předtucha. A pak se seběhlo několik věcí naráz. Juro stiskl obě pistole, co držel, Isaac vrhl ve stejný okamžik větrný oblouk připravený krájet krky mířící na něj. Přistihl jsem se, že to mě nechává docela klidným, jenže Markus se rozběhnul jeho směrem, aby ho strhnul, ale bylo jasný, že nemá šanci sám uhnout. Vylítly další panické střely. Slyšel jsem sám sebe ječet a viděl běžet směrem k Markusovi, i když jsem neměl absolutní šanci to stihnout. Když jsem vyběhnul, Isaac sebou škubnul a větrný kráječ se zachvěl a zmizel těsně před Markusovým obličejem. Kamarád na mě zděšeně hleděl.

„Kámo...“ zamumlal a sjížděl mě pohledem. Úlevně jsem vydechl, Jurovi se klepaly ruce a jeho pohled stejně jako ten Markusův spočíval na mém břiše. Neměl jsem čas řešit, co tam vidí, protože se za mnou sesulo tělo. Přiskočil jsem k němu. Všude byla krev... Kousl jsem se do rtu. Za to můžu já, skočil jsem do jeho útoku a on ho zastavil... Padnul jsem na kolena vedle něj. Můj pohled se střetl s jeho. Jeho oči byly vědoucí a smířené a plné daleké moudrosti. Podivné staré moudrosti. Jak je to možné? Vždyť podle vzhledu by neměl být o tolik starší, než já. Hloupá moje představivost. Strhl jsem ze sebe jeho vypůjčenou mikinu a přimáčkl mu ji na břicho. Okamžitě zespoda prosákla. Tak moc to krvácí, nedá se to zastavit. Do hajzlu... Do hajzlu!

„Brzo umře...“ konstatoval Markus nahlas něco, na co jsem nechtěl vůbec pomyslet.

„Nic tě už na jeho straně nedrží. Vrať se s námi, ještě není pozdě vymyslet nějaký věrohodný příběh k tvýmu zmizení.“ Nabádal mě.

„Drž hubu,“ zaskřípal jsem zuby. Ozbrojit Jura byl taky nápad! Vždycky jednal tak unáhleně...

„Dale...“ Markus zněl, jako by mluvil s duševně chorým. ,,heleď krvácíš. Nechápu, jak to že to nevidíš a nejspíš ani necítíš,... ale taky nejsi nesmrtelnej, tak neblbni,“ šel ke mně blíž.

„Nechoď sem!“ Hodil jsme preventivní pohled na Isaaca. Oči měl zavřené. Je už pozdě?

„No tak, jak dlouho toho chlapa znáš a jak dlouho znáš nás?“ Povzdychl si. ,,Nech mě ti zavázat tu ránu.“ Teprve pak jsem se podíval sám na sebe. Pak jsem si jednou rukou vyhrnul tričko. Jo byla tu spousta krve i ze mě, ale rána už žádná. Markusův výraz byl k nezaplacení, ale teď jsem měl mnohem větší starosti, než abych si to mohl vychutnat.

„Jen chvíli, za to mi toho stihl dát mnohem víc, než bych kdy ve svém starém životě mohl získat,“ tvářil jsem se, jako že to, že se mi uzavřela díra v těle jako nic, je pro mě teď naprosto normální skutečnost. „A byla to dost dlouhá doba na to, abych pochopil, že pokud mu dokážu věci, co Cierot nepotřeboval, nebudu mít čeho litovat,“ vrhl jsem pohled k bezvládnému tělu. Ale k čemu mi to teď je? Člověk, se kterým jsem sice zatím zažil jen vztah pokus omyl a žít či nežít, a který mohl být jízdenkou do objevení mého lepšího já mi tady umírá před očima. Ještě víc jsem do jeho těla vtlačil mikinu. Je vůbec něco, co bych mohl udělat, abych ho zachránil? Neměl jsem mobil a on svůj předtím rozbil... Neuměl jsem první pomoc. Červené tekutiny bylo kolem tolik, že už v jeho těle nemohlo nic zbýt. Skutečnost, že ho zachránit nedokážu mi bolestně bušila v hrudi. A přestože moje pocity byly vzhledem k mému dosavadnímu času stráveného s Isaacem naprosto nepochopitelné, čas s ním, v jeho pokoji, byl zatím to nejintenzivnější a nejopravdovější, co jsem zažil. Markus ke mně přikleknul.

„Co ti udělal?“ pohledem hypnotizoval moje zhojené břicho. V dáli jsem zaslechl policejní houkačku. Ach to sklo a výstřely... Dalo se to očekávat... Neodpovídal jsem mu.

„Co ti udělal?!“ Zopakoval ostřeji. Takhle vytočeného Markuse jsem ještě neviděl. Juro ho popadl za paži.

„Musíme vypadnout,“ nervózně se otočil za sebe. Houkačka byla pořád dost daleko, ale pokud nevypadnout hned, mohli by mít problém. A tím nemyslím ani tak policii, ale jeden z pilířů Cierotu... Markusův pohled se do mě zabodával jako nůž, ale nechal se Jurem odtahovat pryč. Nakonec ode mě odtrhl pohled úplně a oba se mi při přidané rychlosti rychle ztratili ve tmě. A tak jsem osiřel a můj problém se zdál najednou naprosto nezvládnutelný. Chtělo se mi řvát. Skučet a vzlykat. Moje existence je naprosto nicotná, zbytečná a přesto je to ještě mnohem horší, protože nikdy nebyla nikomu přínosná. A v momentu, kdy jsem objevil, že bych pro sebe chtěl něco lepšího, a chtěl být lepší, tak mi ta šance umřela před očima. A mohl jsem tomu jen přihlížet.

„Hej...“ promluvil jsem k jeho pobledlé tváři. Isaac byl světlé pleti, ale tohle byla už mrtvolná bělost. Pozvolna jsem přestal mačkat ránu. Jeho hruď se mi už nezvedala pod rukama. Zakrvácenými prsty jsem se jemně dotkl jeho tváře. Je tohle skutečný? Je možný, aby byl Ten Hurikán skutečně mrtvej? Teď a tady přede mnou? A abych za to byl zodpovědný já, ten nejzbytečnější člen cierotské pěšácké armády, který chce prostě jen přežít? Z myšlenek mě probral ostrý přibližující se zvuk. Musím s ním pryč. Popadl jsem ho pod rukama a vláčel ho pryč. Když jsem uviděl tu obří temně rudou skvrnu vtlačenou do sněhu, sevřel se mi žaludek, ale podařilo se mi to zatlačit zpět a vložit všechnu sílu do tahání. Neměl jsem šanci se policii vyhnout. A brzy by mě stejně někdo našel. A kam jako hodlám jít? Cestu do jeho domu neznám. A co se tam chystám udělat? Zmocňovalo se mě zoufalství, které ochromovalo mé svaly. Netrvalo dlouho, než jsem ho pustil a padl vedle něj bezmocně do sněhu. Moje tělo ještě nebylo po probuzení úplně v poho, ale ještě jsem si nemohl přiznat, že jsem byl naprosto vyřízenej...