Drzý vlk

 

Cyril

 

Můj domov leží několik kilometrů za Lindsey Onse. Je to na mapě zanedbatelná vesnička, kde je více koní než obyvatel. I Wildtone je malé úsedlé městečko. Proto, když Richie zaťukal na okénko auta a probral mě tak z neklidného polospánku, po výhledu ven, jsem se z auta vyvalil jak voda. Zleva se ozval smích.

„Hej pomalu, je tu námraza. Snad nechceš, abych tě do Chrisova domu nesl na zádech? Je to barák plný schodů a dlouhých chodeb. To bych opravdu nechtěl,“ zavřel dveře od auta a zamkl ho.

„Chrisova? Proč jsme tu?“ rozhlížel jsem se. Předtím jsem z L.O. viděl jen vlakové nádraží, ale teď byly, kam až jsem dohlédl, obrovské barevné budovy.

„Protože jsi sem chtěl. Pojď. Musíš se nejdřív postarat o sebe a zítra se můžeš jít podívat za ním. Neboj se. Už je to domluvené, že tu zůstaneš,“ mířil k světle hnědému domu. Dřív než otevřel, ozval se šustot křídel a na rameno se mu snesl ten jestřáb. Richie se zatvářil nespokojeně.

„Co kdybys to zkusil někdy po svých?“ tiše utrousil, ale bez dalších poznámek vešel dovnitř. Nečekal a šel dál chodbou. Tiše jsem zavřel a rozešel se za ním. Civěl jsem mu do zad. Mám z něj divný pocit. Své okolí uklidňuje uvolněným pohledem, pohyby a slovy, ale kdesi uvnitř je přízračný modrý lev, kterého bych určitě nechtěl naštvat.

„Ty Richie...“ začal jsem, a když se ozvalo tiché zamyšlené ,,hm“, nejistě jsem pokračoval.

„Nechtěl jsi, abych o tamtom mluvil...“ spustil jsem váhavě.

„Ne,“ odpověděl mi dřív, než jsem měl možnost vyslovit otázku a nejspíš to bylo záměrně, abych se už dál neptal.

„Ale proč přesně?“ nedal jsem se.

„Hm? Už jsem ti to přeci říkal. Lidé by o nás neměli vědět,“ dravec na jeho rameni pootočil hlavu a vrhl na mě pohled jedním žlutým okem. Z nepochopitelného důvodu jsem s dalším štouráním váhal ještě více.

„Ano, ale, kdyby to bylo až tak tajné, určitě by jsi se obtěžoval, přede mnou alespoň neříkat jména,“ zastavil se. Tentokrát jsem, navzdory unavě, stihl zareagovat včas. Otočil se ke mně. Chvíli, jako by se v jeho očích mihlo cosi... cizího, čemu jsem nerozumněl, hned se ale na jeho tvář vrátil úsměvavý výraz.

„To je pravda. Na každého se dá něco najít, když znáš jméno. A já ti řekl naše pravá jména. Dovol, abych se opravil. Neměli by o tom vědět někteří lidé a nezáleží, co jsou. A je to jen pro zachování určitého řádu,...“ uhnul pohledem. Kousl jsem se do rtu. Nesnažil se skrýt, jak je mu tohle dolování informací nepříjemné. Ale to prostě nešlo, když už jsem jednou začal. A asi jsem byl příliš unavený na to, abych si dával pozor ještě teď.

„Jakého?“ zeptal jsem se. Richie si povzdychl.

„Už jsi se někdy dříve setkal s anomálistou, jehož čas se po přeměně zastavil?“ odmlčel se a pokračoval, až když jsem zavrtěl hlavou. „Zatím nás není tolik, ale někteří jsou hodně staří. Všichni jsme opustili rodiny a přátele, jakmile bylo potřeba. Nemůžeme s nikým žít, dokonce se zdržovat déle, než pár let na jednom místě, protože lidé ten časový posun poznají. Když o tom slyšíš, nezní to tak strašně. Ale když máš přímo vedle sebe osobu, která bude nejspíš i za dalších čtyřicet let vypadat stále stejně, je to frustrující. A pokud jsou ty osoby pro tebe drahé, je to bolestivé pro obě strany. Co by jsi dělal, kdyby jsi viděl, jak tě s věkem překonávají o deset let mladší sourozenci? Jak by ses podíval do očí někomu, kdo ví, kolikrát už jsi podvedl smrt?“ dokončil to otázkámi. Mlčel jsem. Nejspíš odpoveď ani nechtěl, viděl mi ve tváři, že jsem pochopil. Proč mě to nenapadlo samotného? Už podle jeho očí jsem měl takové tušení, že už je tu mnohem déle. Jsem idiot.

„Omlouvám se,“ zamumlal jsem a pohled poslal k zemi. Lehce se mi zatočila hlava. Únava se stále neúprosně připomínala.

„Nic se neděje,“ podíval jsem se na něj. Zase se usmíval. „Nebudu ti říkat ani bránit, aby ses nesnažil zjistit víc. Klidně se můžeš zeptat tady Alexe, on ti ten příběh rád povypráví, až se mu teda bude někdy chtít přeměnit se zpátky,“ pohladil jestřába po peří. Najednou zvážněl.

„Jen tě žádám. Cokoliv se od někoho dozvíš nebo sám zjistíš, si nechej jen pro sebe. Zrovna velice blízko se nachází někdo, koho by pravda nejspíš moc nepotěšila,“ řekl. Přikývl jsem, ale nic neslíbil. Věděl jsem, že si toho je vědom, ale nic neřekl. Když ani jeden nic neříkal, mlčky se otočil a znovu se rozešel. Nejistými kroky jsem ho napodobil. Následoval jsem jeho postavu dlouhou chodbou, která už mi připadala nekonečná. K čertu s jídlem a sprchou. Teď se potřebuju jen vyspat. Rozhovor s ním, ač se to nezdálo, ze mě vyždímal poslední zbytky psychické energie. Chci spát... chci spát... Oči mě pálí, jestli ještě půjdem daleko, ustelu si rovnou tady na chodbě. Čím víc na to myslím, tím je to horší. Deka, kterou jsem měl stále přes sebe, mi vyklouzla z prstů. Mátoživě jsem se zastavil. Měl jsem pocit, že kdybych se sehnul, zesláblé svalstvo mi vypoví službu a já spadnu, proto jsem si pro deku přidřepl a zpomaleně si ji muchlal do náruče. Od chvíle, kdy jsem z té místnosti udělal menší ledové království, mi nebylo moc dobře. A když ze mě opadl strach, bylo mi čím dál hůře. Muchlal jsem deku v prstech a ani ji nedovedl pořádně sevřít. Připadá mi strašně těžká, uzvednu ji vůbec? Je tohle nějaká anomálická odezva? Vůbec se mi to nelíbí. Ztěžka jsem se narovnal. Levé koleno se mi podlomilo a já padal dozadu. Zavřel jsem oči a očekával náraz. Jakmile dopadnu, balím to. Nějaká postel? Tse. Před dopadem mě zachytily něčí ruce. Deka s tupým žuchnutím dopadla na zem. Osoba mě držela nad lokty a s lehkostí tahala zpět na nohy. Ale mně už se nechce stát a mým podlamujícím se nohám také ne. V pase jsem ucítil podpěru. Sklopil jsem pohled. Tyhle velké ruce nejsou Richieho. Kdo je to? Stáhl mě na sebe. Na zádech mě zahřálo teplo jiného těla, a tak se i po mém těle rozlila nová vlna úlevy. Jsem si jistý, že si můžu dovolit usnout jak mimino a ta osoba se o mě postará. Klid a bezpečí, které jsem z něj podvědomě cítil, mě omamovalo a já mu už bezmyšlenkovitě odevzdal zbytky své rozdrcené důvěry, o kterou jsem nějakým zázrakem v tom domě nepřišel úplně. Ocitl jsem se v něčí náruči a vůbec mi to nevadilo. Naopak jsem se přimáčkl víc k teplu. Vůně, která se dostala k mým čichovým buňkám, měla doslova léčebný efekt. Zosobité hřející a krásné vonící bezpečí. Nikdy se mi neusínalo lépe.

 

Když jsem se probudil, měl jsem pocit, že mi víčka světlo doslova propaluje. Automaticky jsem rychle hmátl po peřině, ale místo toho, abych si ji přetahl přes obličej, se ozvalo příšerné praskání a moje skučení. Když jsem sebou v bolesti trhl, křeč se mi vploužila i do zad a břicha a netrvalo dlouho, než jsem se v ní svíjel celý. Netušil jsem, že ležím tak blízko kraje, a tak jsem utrpení ještě dodělal pádem na zem. Přidušeně jsem zahekal, když mi zapraštělo v krku. Nechal jsem tělo bezvládně ležet na zemi. Měl jsem pocit, že cítím každý sval a každou kost a kloub v těle. A právě teď by mi nikdo nevymluvil, že mě nebolí i vlasy. Ohnul jsem prsty a podle zvuků, velice podobným tomu, co dělá ten bublinkový igelit, když se zmuchlá a zmáčkne, jsem poznal, že stále nic není v pořádku. Ležel jsem nehnutě, rozpláclý na zemi, na břiše. Ruce rozhozené, nohy rozhozené a nemínil se tohoto komického výjevu vzdát. A že já nemám smysl pro humor, to řekl kdo. Ozval se opatrný klepot.

„Ano?“ nevyšlo ze mě slovo, ale jen jakýsi sípot, naštěstí osoba i tak vešla. Vynutil jsem ze sebe kašel, abych trochu probral umrtvělé hlasivky a přitom zvuku mě napadlo, že majitel zdejší Zoo – pokud tu nějaká je – přišel o zcela jedinečnou příležitost nahrání si kvalitního záznamu zvuku jistého opeřeného exotického tvora. A pokud by to nevyšlo, mohl by mě takhle někdo aspoň vyfotit a poslat někam do časopisu, protože jeden nemusí mít božský hlas a vyschlé hlasivky, aby si jako exot připadal. Přemýšlel jsem, jestli mě osoba vůbec pohledem našla, protože bylo dlouho ticho. Po chvilce se zavřely dveře a po pár krocích se mi ve výhledu objevily něčí nohy. Ustal jsem s „kašlem“. Chtěl jsem se podívat vzhůru, ale nebyl jsem si jistý, zda riskovat, že mi v takovém úhlu očních bulv něco praskne v lebce a bude po mně. Stále mlčící návštěvník si ke mně sedl na zem, a tak už jsem mu mohl vidět do tváře, když jsem přinutil svůj krk lehce se otočit. Seděl vedle mě kluk, asi o pár let starší, než já. Jeho tvář byla... Jako reklamní plakát na piercingy.

„Vítej mezi živými,“ pozdravil mě. Zamračil jsem se.

„Co?“ řekl jsem mrzutě, ale můj hlas měl spíše tón falešného zvuku píšťaly. Tohle, pokud člověk neslyší, tak si to snad nedokáže ani představit.

„Spal jsi skoro čtyři dny. Kvůli abnormálnímu zatížení organismu jsem si do tebe nedovolil píchnout ani vitamíny, ale hádám, že hlad s žízní nebudou teď tvým největším problémem,“ sjel mé na zemi ,,vyplázlé“ tělo.

„To zjevně ne,“ ušklíbl jsem se, ale hned jsem toho nechal. Bolely mě čelisti, zuby, snad i jazyk. Tohle je peklo. Sledoval mě, zdálo se, i trochu pobaveně.

„Jsem rád, že anomálii nikdy osobně nepocítím. I když, takové drsné probuzení se moc nevidí,“ podotkl, když viděl, jak se propadám do dalšího bolestného záchvatu. „Můžu ti trochu pomoci, ale musíš mě přijmout,“ neomaleně mě přetočil na záda. J-já ho zabiju! Nevraživě jsem se na něj zadíval.

„Jak? A kdo vůbec jsi?!“ vyštěkl jsem. Bolest úplně odmrštila jakékoliv zábrany nějakého toho slušného chování, ovšem hnědovlásek nehnul ani brvou a jen mi bříška konečků prstů přitiskl na spánky. Nejspíš mu nedělalo přílišný problém mou nevrlost ignorovat, protože mi očividně nebylo skoro vůbec rozumět. Zcela určitě.

„Takto...“ zodpověděl jen první otázku a najednou mi do těla vešlo něco divného. Bylo to příjemně chladivé a od spánků se to přelévalo dál do těla a odnášelo to s sebou většinu bolesti. Když už být přesný, bylo to jako ta první chvíle, když se po horkém upoceném dni, pustí sprcha a vlažná voda pokropí tělo, jen teď to bylo zevnitř – vlastně tohle pojetí zní trochu nechutně, ale co. Přistihl jsem se, jak jsem úlevně vydechl. Odtáhl ruce. Na jeho prstech jsem zahlédl drobné fialové plamínky, ale jen na kratičký moment, než se vytratily. Cizinec se usmál.

„Teď už je to lepší, že? Za pár hodin to začně vyprchávat, takže ti pak přijdu znovu ulevit,“ řekl. I když poslední slovo se v rozhovoru dvou kluků hodilo spíše do jiné puberťácké konverzace, z jeho úst to znělo skutečně noblesně. Jako bych mluvil spíš s nějakým šamanem a ne s neznámým opiercingovaným klukem. Předchozí nevrlost už byla téměř pryč.

„Takže kdo jsi? Říkal jsi, že se tě anomálie netýká, ale odstraňuješ bolest dotykem. Co jsi zač? Šaman? Čaroděj? Starověký egyptský léčitel?“ tím posledním už jsem to zahnal do extrému, nicméně mi připadalo, že nepatrné pohnutí jeho rtů přišlo o něco dříve. S bolestí ale odešla hlavní překážka na hlasivkách, a tak už by se nemohl vymluvit na to, že nezním dost srozumitelně.

„Obvykle neléčím a neberu bolest lidem při vědomí. Moc o tomhle nemluv,“ řekl a v očích mu zvláštně zasvítilo. „A ještě jsem neodpověděl na předchozí otázku. Jmenuju se Will a jsem Issacův blízký kamarád,“ trochu mi připadalo, že něco z toho, co říká se mu nelíbí, ale nedokázal jsem odhadnout co a proč, a tak jsem tomu nevěnoval delší pozornost. „A ani to nedělám jen tak pro někoho. Richie mi řekl, že jsi před jeho lvem zaštítil Issyho... A taky mě požádal Alex, když tě zaslechl křičet, abych na tebe mrknul,“ chytil mě pod ramenem a tahal do sedu. „Pojď, musíš zpátky do postele,“ Neochotně jsem se zvedal, protože ani ztuhlost, po zmizení většiny bolesti, nebyla vůbec příjemná. Do postele jsem se svalil jak sud do vody a vysloužil si tím pobavený smích. Zadíval jsem se na něj.

„Takže chceš, abych to tajil?“ ujistil jsem se a cítil se už celkem bezradně. Události v tom domě, jsem si uvědomoval hned po probuzení. Byly stále tady a stále živé a jako stín nahlodávaly mou mysl. Měl jsem tajit Danielův stav. Neměl jsem mluvit o anomálistech Richiemu podobných. Aniž bych o to stál nebo byl varován, na bedra mi padá další tajemství. Zatraceně, nikdy mi nebylo mizerněji. Asi jsem se musel nějak zatvářit, protože mlčel a jen na mě zkoumavě hleděl. A pak pokrčil rameny.

„O to tě nežádám. Nikdo se tě na to sám nezeptá a pokud ano, nebudu ti mít za zlé, když nebudeš chtít lhát. Vidím na tobě, že by ti to přineslo jen další těžkosti a není to věc, která by v mém žebříčku priorit obsazovala vysoké místo,“ narovnal se. „Máš hlad?“ změnil téma. Zamyslel jsem se.

„Asi jo, ale...“

„Nevíš, jestli dokážeš něco sníst, že? Mohl bych ti pomoci i se špatnými vzpomínkami, ale nakonec je to jen krátkodobý podvod, který ti v konečné důsledku moc nepomůže,“ prohrábl si vlasy. Zavrtěl jsem hlavou a donutil se k jakémusi poloúsměvu, který ale rozhodně šťastný nebyl.

„Nechci to zapomenout. Vyvázl jsem z toho ze všech nejlépe, to by opravdu nebylo fér,“ pod hlavu jsem si nastrčil polštář. Chvíli na mě přemýšlivě hleděl, pak se též usmál, nicméně úsměv to byl stejně skleslý.

„Issy už je vzhůru, takže až ti bude lépe, můžeš jít za ním,“ jeho úsměv náhle zmizel. „Na nás nereaguje, ale s tebou by možná mluvil,“ řekl. Počkat. Co? Posadil jsem se tak rychle, až mi páteří projela bolest. Naštěstí už to bylo snesitelné, a tak jsem jen tiše usykl.

„Jestli je vzhůru, chci jít za ním hned,“ ať už se bude tvářit a chovat jakkoliv. I pokud nebude mluvit. Dlužím mu život, potřebuji jeho stav vidět na vlastní oči.

„A to se tam chceš doplazit?“ povzdychl si Will. „Uložili jsme tě sice do pokoje naproti, ale u jeho dveří hlídá Alex a přes něj by ses dostal, jen kdyby byl mrtvý - i když,... o tom by se také dalo diskutovat. Věř mi, že má pekelnou sílu. Takže buď hodný kluk a nejdřív se sám uzdrav,“ domluvil a dveře se zaklaply. Semkl jsem rty. Měl jsem ho za fajn kluka, ale tohle si u mě podělal. Praštil jsem sebou do polštářů a opět mi daly svaly, o jejiž existenci jsem ani netušil, vědět o své přítomnosti. Vím, že to bolí, stále to bolí, ale stejně sebou nakvašeně mrsknu. Jsem dement a dementem budu už napořád. Hlavou mi probíhala slova pro nastálou pocitovou situaci a nechtěla se zastavit, abych z nich mohl udělat nějaký celek. O Issacovi mi řekl, abych byl klidnější, ale já si připadám naopak hůř. Jestli hned nevstanu a nepůjdu se o tom přesvědčit, jsem si jistý, že se nic lepšit nebude. Moje hlavinka potřebuje vědět, jak moc je v pořádku... a nepořádku. Zíral jsem na dveře a přemýšlel, jestli mi o Alexovi neřekl jen proto, aby mě donutil zůstat v pokoji. Tahle myšlenka to dodělala. To se ale šeredně plete! Proč by někdo v přátelském domě, hlídal něčí pokoj?! Nesmysl! Hrabal jsem se z postele, nevychytal to a opět se z ní skácel na zem. Tentokrát jsem si ale připadal jako taková ta pružinová skákací hračka, která se pouští po schodech a vždycky se smrští a pak natáhne do oblouku, a když její cesta skončí, zůstane nehybně na zemi. Aspoň tak mi můj žabí skok přišel. A abych to ještě zdokonalil, odřel jsem si o tvrdý koberec bradu. Opravdu, ještě, že to nikdo neviděl. Vyškrábal jsem se na nohy. To celkem šlo, ale udržet se na nich už bylo těžší. Tohle je nejhorší, vždyť jsem skoro na berličky nebo vozíček. Kolik, že mi to je? Nemám to už na invalidní důchod? To, co jsem měl na sobě, vypadalo celkem civilizovaně, takže s hledáním něčeho přes sebe jsem se nezatěžoval a jen se plahočil ke dveřím. Teď by jen stačilo, aby do pokoje z okna přivál lehký vítr a já se skácím jako domeček z karet. Pokud jsem si někdy chtěl vyzkoušet jaké je to jít v nekonečné poušti a čekat až mě sejme písečný vítr, mám tu k tomu ideální simulátor. A dveře pro mě byly oázou. Zavěsil jsem se na kliku a zprudka oddechoval. A připadám si jak po vytrvalostním běhu. Vzal jsem za kliku a chvíli trvalo, než jsem přišel na to, že bez odendání podpůrné ruky z okraje dveří, otevřít prostě nepůjdou. I můj mozek je zpomalenej, jak chci proboha v takovém stavu někam jít? To jsem prostě já a moje tvrdohlavost. Kdybych byl zombie a zbyla ze mě jen hlava, ještě ta hlava by skákala za svou poslední obětí. Odrážela by se spodní čelistí a nakonec jí něco rozduplo. Po zádech mi přejel mráz. Najednou se mi na tu chodbu chce o dost méně. To je neuvěřitelný, jak mě dokážou vždycky odpudit vlastní myšlenky. Ztěžka jsem otevřel dveře a to bych nebyl já, kdybych neměl takovou smůlu, protože Will nelhal. Byl v lidské podobě a hned jsem ho poznal. Podle očí. Už o mě věděl, ale nehybně stál a sledoval mě jantarovýma očima. Už jsem se nemohl vrátit, a tak jsem se odhodlaně vykymácel ven.

„Pusť mě k němu,“ řekl jsem, ale můj hlas byl ještě víc nejistý, než jsem se z něho cítil. Kruci, já jsem hrozněj chcípák. Pohled mi mimoděk padl na jeho ruce založené na hrudi. Byly velké a stejně jako vše, co jsem viděl v příjemné snědé barvě. Okamžitě jsem poznal o jaké ruce jde, ale snažil jsem se svoje překvapení a hlavně zahanbení nedat tolik znát. Z toho šoku jsem tvář úplně vyprázdnit nedokázal. Hrozivě se nade mnou tyčil, jako obří socha ztělesněného Boha a žluté oči mě nečitelně probodávaly. Byl jsem z něj nervózní. Tak nervózní, že ještě minuta ticha a jeho zírání a asi bych do pokoje zpátky zacouval sám.

„Jdi zase pěkně hajat, sotva lezeš,“ promluvil, jakýmsi cize znějícím přízvukem. Nemohl jsem si pomoct, ale připadalo mi, jako bych se díval na moderní verzi indiána. Jeho vlasy byly dlouhé a husté a ledabyle svázané gumičkou v jakémci chuchvalci, který ke zbytku jeho vzhledu nějak nesedl. Nebo naopak sedl, ale až příliš dobře. Nedokázal jsem to odhadnout. Zíral jsem na tu dvoumetrovou krásnou bytost a vzpomínal jak moc bylo pěkné schoulit se do - A dost! S tímhle musíš přestat. Hřbetem ruky jsem si začal přejíždět po odřené bradě, abych si štípavou bolestí připomněl, proč mu vlastně čelím.

„Nechci. Nech mě tam jít. Stojím, v čem je problém?“ zasyčel jsem a vysloužil si jeden nelichotivý pohled. Ale mlčel. Jak se mám sakra s tímhle chlapem domluvit?! Je jak z jinýho světa! Posunul jsem se k němu. „Ale jsem to nezdvořilý. Takže Alex jo?“ zamnul jsem rty. „S takovým jménem jsem čekal spíš nějakého dalšího fracka, ale ty jsi dědek. Kolik ti je? Šedesát?“ nevím, co mě to popadlo, ale měl jsem náhlé nutkání z něj dostat alespoň kousilínek nějaké emoce. A bylo jedno jaké.

„Třicet dva,“ odvětil poklidně, ale ještě jsem se nedal, když už jsem si ten hrob teda začal kopat sám.

„Hee, tolik? To už máš pomalu na důchod,“ šklebil jsem se a snažil se ignorovat bolest, která s úšklebkem přicházela. A teď si můžu jít trhat kopretiny na obložení pomníku. Samozřejmě jsem to nemyslel vážně, ale drobné cuknutí v jeho oku mi značilo úspěch. Do vedlejšího pokoje už ani tak nespěchám, stejně už jsem asi mrtvý. „Copak je tohle? Stařecká vráska?“ natáhl jsem ruku k jeho tváři, ale zastavil ji chycením tak rychle, že jsem to skoro nepostřehl.

„Děcko,“ řekl nevrle a pevně mi sevřel zápěstí. Samolibě jsem se usmál a vyplázl na něj jazyk.

„Takže mi rozumíš? Musím tam,“ chtěl jsem se vytrhnout, ale jeho stisk byl pevný a znehybňující jako svěrák. „Nota-“ jeho tvář byla najednou přímo přede mnou.

„Třicet dva je jen povrchní věk, ve skutečnosti mám tohle číslo už několikrát za sebou. Takže máš vlastně pravdu. Jsem dědek, ale... ty jsi oproti mě zase jako malé huňaté mláďátko, kterému ještě teče mlíko po bradě,...“ pustil mou ruku, roztáhl prsty obou ruk a vjel mi jimi dlouze do vlasů a tak s nimi zůstal. Jeho tvář byla přímo přede mnou. „a stačilo by mi jen rozpřáhnout pařáty, popadnout tě... A odnést si tě někam a tam tě pomalu a hladově zhltnout,“ poslední větu zašeptal a jazykem si přejel po rtech. Šokovaně jsem ztuhnul. C-cože? Snažil jsem se dostat jeho ruce z mé hlavy, ale to bylo, jako bych se snažil zvednout balvan. Nemožné a komické. Proti mé vůli se mi zaleskly oči. Co je to za pocit? Nemůžu se pohnout!

„Jenom na chvíl- au!“ zničeně jsem začal, ale utnulo to vlastní naříkání, když mi za vlasy začal tahat. A ne zrovna jemně. Přitáhl si mě ještě blíž k tváři a trhnutím mi zaklonil hlavu, abych se mu musel dívat přímo do očí.

„Ale asi by jsi mi nechutnal. Nejspíš by ses počůral strachy ještě po cestě, hm?“ vytřeštil jsem oči a po tváři se mi rozlil stud. Slzy, které mi stekly po tvářích mu ale nestačily.

„Červenáš se? Něco z toho, co jsem řekl, tě vzrušilo? Či je to něco jiného?“ zíral na mě a byl jsem si naprosto jistý, že z mého pohledu a očí, sám přesně ví, oč jde. Pevně jsem zavřel oči a tiše zavzlykal. Bojím se... a nikdy jsem si nepřipadal tak trapně. Copak to nevidíš? Nejsem už vytrestaný dost? Hluboko uvnitř sebe jsem ale věděl, že jsem něco takového potřeboval. Vytrestat. Slovně, nejlépe i fyzicky. Pocit obří viny mě drtil zaživa. Byl jsem to já. Byl jsem to já, kdo tu věc původně navrhl, jenom abych nemusel zůstávat v domě. Moje sobeckost ublížila jiným lidem. Jsem vrah. Nic se nedělo a mně ten čas, kdy jsem se mučil vlastními myšlenkami, připadal strašně dlouhý. Až bylo skoro divné, když stisk povolil. Chtěl jsem toho hned využít a zmizet, ale byl jsem znovu chycen a přitisknut na něj. Jednou rukou mě začal hladil po vlasech. Druhá ruka mě držela za pas. I když to bylo jen jednou, bylo to tak důvěrně známé, že jsem se úplně přestal bránit. Silný, přesto opatrný, stisk mě opět uklidňoval. Vůbec to nechápu. Vůbec sebe nechápu.

„Tohle jsem přehnal, promiň mi,“ jeho ruka mi stále přejížděla po vlasech. „Jsem tu už příliš dlouho, nezvládám odhadnout míru svých slov. Už je to doba, co jsem mluvil s někým, tak věkově odlišným. Ukaž tu bradu, vypadá to ošklivě,“ poodtáhl se, chytil mě za její nezraněnou část a zdvyhl mi hlavu.

„To nic ne... ní?“ teplý jazyk mi přejel po zranění a horký dech mi ovanul tvář. Tiše jsem se zajíkl. Co... to? Sklopil jsem pohled, ale to jsem neměl dělat. Jeho oči mě sledovaly, ale ten pohled byl jiný. Měkčí. … Omluvný? Možná ještě něco jiného, co můj mozek právě nedokázal dešifrovat. Zmatek, který ve mně nastolil tenhle nevypočitatelný chlap, definitivně zazátkoval všechny trubky racionálních myšlenek. Znovu mi do tváří stoupala krev, tentokrát ale rozpaky. Vedle odřené pokožky, jsem ucítil jeho zuby. Našel jimi takové drobné místečko pod čelistí za uzlinami, do kterého jemně kousl. Kůži vtáhl do úst, zatáhl za ni a promnul. Ta vůně byla náhle zase všude okolo.

„Ah...“ vyšlo z mého překvapeného a hlavně už emočně naprosto zdecimovaného těla. Zarazil se a podíval se na mě.

„Ah?“ zopakoval.

„Ah, skutečně,“ přitakal jsem. „Co jsi čekal, když mi děláš tohle?“ zamumlal jsem.

„Takže jsi tenhle typ osoby?“ zeptal se, jako by to nepoznal.

„A ty?“ opáčil jsem.

„Není to vidět?“ jeho rty mi sjely po krku. „Jsi rozkošný, spořádal bych tě na posezení...“ vtiskl mi na krk polibek a odtáhl se. „Ale na to není vhodná doba a ty jsi ještě takové mrně. Nešlo by to,“ pustil mě, přešel k druhým dveřím, za kterými jsem předtím spal já a otevřel je.

„Jak není vhodná doba?“ až potom, co jsem viděl v jeho tváři mihnout ten výraz, jsem si uvědomil, jak ublíženě a zklamaně to znělo. Jsem... idiot? Ano, jistěže jsem, protože mi najednou bylo úplně jedno, co si o mně myslí. Jestli mě bere jako citově narušené děcko či jako jen nadrženého puberťáka. Bylo mi to fuk. Prostě jsem ho chtěl. Chtěl jsem se ztratit v té náruči, pod těma obříma rukama. Užívat si jeho tělo a vůni. A hlas, ať už by říkal cokoliv.

„Je ti dobře jen díky Willovi, jdi si lehnout,“ uraženě jsem zahnul do pokoje. Co to jako mělo být? Zábava při práci bodyguarda? Zaškobrtl jsem na prahu, ale podepřel mě.

„Zvládneš to?“ zeptal se, jeho tvář byla nečitelná stejně jako na začátku. Já. Tomu. Opravdu. Nerozumím. Asi jsem potkal mimozemšťana...

„Jasně,“ utrousil jsem a hned jak to šlo, sebral jsem veškeré současné Cyrilovy schopnosti a zavřel dveře dřív, než to stihl on. Opřel jsem se o ně, jednu ruku si položil přes pas a druhou v pěst na hruď. Moje srdce se do mě nejspíš snažilo udělat díru, kterou by vyklouzlo ven z těla a uteklo. Co to sakra mělo být?! Proč se to tak vyvinulo? Ani k Issacovi jsem se nedostal! A popravdě, v posledních momentech před tím chlapem, jsem už ani nechtěl. Cítím se hrozně. Sjel jsem unaveně po dveřích, bylo mi jedno, jestli to slyšel. Pro jistotu jsem se ale natáhl po klíči v zámku a otočil jím. Co možná nejhlasitěji. Opřel jsem se o ně hlavou. Naklonil jsem hlavu do strany a přejel si prsty po ráně, po místě, kde se dotkl jeho jazyk. Zadíval jsem se na bouli v kalhotách. Není na to doba. Ano, rozhodně není doba, kdy bych měl takhle koukat na tohle. Kdy bych měl na někoho takhle reagovat a myslet. Teď je období smutku, léčby a citových oprav. Za to já myslím jen na něj a svoje vzrušení. Měl bych smutnit za ty, kteří tam umřeli nebo se zranili. Kvůli mně. Za Loru a Leona. Toma a Daniela. Za Issaca. Ale já na ně najednou úplně zapomněl. Jsem sobec. Dlouze a smutně jsem si povzdychl. Proč se odtamtud dostal v pořádku jen takový neřád jako já? Říkal jsem si, že už nikdy nechci myslet na nic jiného, vzpomínat na nic jiného. Kvůli nim. Jediný pohled na Alexe mě těchto myšlenek úplně zbavil a do mé mysli vtlačil jeho. Bezděky jsem nadzvedl gumu kalhot a zadíval se na to, co způsobil. Tohle je... opravdu nefér.