Události poté

Klečel jsem, čelem opřený o zeď. Bál jsem se pohnout, a tak jsem v té mizerné uličce jen tak vtipně dřepěl, vnímal jak ta vlažná tekutina vytéká ven a sjíždí mi po stehnech. Jak jsem tu dlouho? V klubu muselo být už spoustu lidí, přesto nikdo netušil co se tu tak mohlo stát... v temném uličce... se zákazem vstupu. Ježíši, já jsem takovej debil. Začal jsem se škrábat do vzpřímenější polohy. Bolest nebolest, nechal jsem doma Rufa. A ještě ho zavřel do klece, jestli to může být ještě horší, už si vážně nedovedu představit. Rozstřesenýma rukama jsem začal bojovat s páskem, připadlo mi, že mi to trvá hrozně dlouho a začínal se o Rufa bát ještě víc. Co když už je moc pozdě? Možná už ho odvezli někam daleko pryč, kde... Zavzlykal jsem. Do čeho jsem se to namočil? Opatrně jsem přešel k ceduli, očima jsem projel všechny nejbližší stojící u chodby a pak vypadl ven. Úspěšně jsem se dostal ke schodům a nějak je seběhl, aniž bych na sebe upozornil klopýtnutím nebo dokonce pádem. Byl jsem skoro u vchodu, když jsem si uvědomil, že se kdosi prodírá lidmi za mnou. Sebral jsem zbytky sil a vysprintoval pryč z klubu. Překvapila mě tma a než jsem si na ni stihl přivyknout, několikrát jsem klopýtl. Za mnou se ozvaly hlasy, které se rychle přibližovaly. Nikdy bych nevěřil, že mám v sobě ještě tolik energie. Vyrazil jsem rychlým tempem ulicí s jediným záměrem: dostat se do bytu, zamknout a někam si zalézt. I když jsem měl náskok, plíce mi pár bloků od domu začínaly selhávat. Bylo teď jedno, jak dobrou mám fyzičku, když byl vzduch ledový a vdechoval jsem ho ústy. Se sípotem jsem zpomalil a pak se při pohledu před sebe zarazil. Můj byt byl jedním z mnoha vedle sebe vyskládaných pididomečků. Jeho dveře byly pryč – opřené o zábradlí pavlače, která vedla přes všechny domy. Dočista jsem zapomněl, že jsem před někým utíkal a pomalu se vydal k domům. Vešel jsem na pavlač a zastavil fascinovaně před svými... futry. Zíral jsem do prázdné chodby. Polknul jsem a vešel dovnitř. Moje kroky se ozývaly prázdnými místnostmi. Nebylo tu nic, až na pár přimontovaných skříni, vany a umyvadla. Všechno ostatní bylo v tahu. A Rufus byl taky pryč... Oči se mi znovu zalily slzami. Opustilo mě přesvědčení, že bych měl utíkat nebo cokoliv dělat, a tak když několik neznámých kluků, sotva o dva roky starších než já, vběhlo dovnitř, nechystal jsem se bránit ničemu, co se mi mělo stát... Něco po mě pokřikovaly, slyšel jsem slova přesně, ale nevnímal jejich význam. První rána přišla do tváře. Zavrávoral jsem a přepadl dozadu. Zůstal jsem ležet a byl rád, že mi vlasy napadaly do očí tak, že mi poskytly neproniknutelný černý závoj, přes který jsem neviděl nic já a ani nikdo jiný neviděl do mé tváře. Mrtvě jsem zíral do tmavé prázdnoty a čekal až bude po všem...

I když už dávno odešly, nejspíš spokojení, dlouho jsem jen tak ležel a odmítal pohnout byť jen prstem. Koutkem oka jsem viděl kus dveří obýváku. Zíral jsem na kliku a neměl tušení kolik času uběhlo. Něco mě náhle začalo štípat do prstu. Nechtělo se mi přemýšlet nad tím, co to bylo a jen jsem se po tom ohnal. Pobouřené zasyčení a opravdové kousnutí mě probralo. Jak se dostal z klece? Že by i ta nová západka byla snadno zdolatelná? Sjel jsem očima ke své pravé ruce. Bílé zvířátko se mi zuřivě zakusovalo do rukavice. Pravou dlaň jsem si víc přitiskl k boku a snažil se posadit. Jako by mu došlo, že už mě probral z umírající fáze, přestal, přiskočil ke mně a vrhl se mi pod vlasy. Mdle jsem se pousmál a pak se pustil do pokusu se naprosto vyčerpaný doplazit ke zdi. Začal jsem se opatrně posouvat ke stěně abych se opřel. Bolest zadku oproti tomuhle dočista ustoupila do pozadí. Opřel jsem se, naklonil hlavu ke zvířátku a pohladil ho po hlavě.

„Promiň Rufe...“ zaštkal jsem. ,,Nemám pro tebe nic k jídlu,... nemám už nic...“ teď, jak to na mě s vlasními vyřčenými slovy dolehlo, jsem se rozplakal už doopravdy, hlasitými vzlyky, pod kterými se moje tělo otřásalo a rozhodně způsobeným ranám nepomáhalo. Zůstal mi jen Ruf a peníze sotva na měsíc. Co mám dělat? Víc jsem si sevřel bok a namáhavě se postavil. Byla jen jediná věc, co jsem teď mohl udělat.

„J-je zima...“ stáhl jsem si mikinu a Rufuse do ní zabalil. „M-musím tě odnést... někam, kde je teplo... a... a dostaneš najíst...“ vycházelo mi trhaně z úst mými ochablými hlasivkami. Vyšel jsem z domu. Zrak se mi mlžil a vždycky jsem musel několikrát zamrkat. Pohled mi padl na auto, které před domem předtím nestálo. Zaváhal jsem, zarazil se na místě a přitom zavrávoral. Kdyby mě nechytily a nepodržely dvě silné paže, asi by to hodně bolelo. Neměl jsem sílu se otáčet, jen jsem k sobě tiskl Rufa a spoléhal na to, že si to ta osoba nerozmyslí a nenechá mě raději rozbít si hlavu o kamennou cestu. Tahala mě k autu a před ním mi k mé naprosté nepozornosti, sebrala fretku z náruče. Ožil jsem.

„C-co-“ setkal jsem se s pohledem muže, kterého už jsem doufal, že nikdy neuvidím.

„Vlez si do auta,“ přimhouřil oči a zíral na mě. Ustoupil jsem a do někoho narazil.

„Chceš ho zpátky?“ pohled mu padl na Rufa. Nešťastně jsem se na zvíře podíval a natáhl k němu ruku. Ten chlápek se odtáhl.

„Vlez si do auta!“ vyštěkl až jsem sebou škubl. Polknul jsem a vlezl si dovnitř. Bolestně jsem zaúpěl, když se mi při ohybání celý bok zkroutil. Dosedl jsem a začal prázdně zírat do rohu, k levé přední sedačce. Zvuky... hlasy a motor se zdály najednou hrozně vzdálené. Zíral jsem dál do toho jednoho bodu, vnímal jsem jak se auto rozjelo a bylo mi to jedno. Když mi krev z boku začala protékat mezi prsty, zapomněl jsem i na Rufuse. Auto drkocalo, nadskakovalo na dlážděné cestě a každý otřes mi sesunul ruku víc z rány. Zíral jsem na roh a před očima mi začaly vyskakovat stříbřité mžitky. Ze mžitek se stávaly temné zvětšující se chuchvalce, které se mi tečkovitě rozpínaly před očima a přiváděly mě do bezvědomí předcházející slepoty.

„Zastav. Něco je špatně,“ ozval se zepředu zvýšený hlas a konec věty se ztrácel v podivném hukotu v uších. Vnímal jsem jen krvavé potůčky stékající mi po zápěstí pod rukavici, a když auto úplně zastavilo a bouchly dveře, dočista jsem se oddal sladkému a úžasnému bezvědomí.

Když jsem se probudil, připadalo mi jako bych spal měsíce a stále se dostatečně nevyspal. Chvíli jsem mžoural na bílý strop, než mě cosi zašimralo u nosu. Pomalu jsem zvedl zesláblou ruku a položil ji na jemný kožíček. Měl jsem Rufa schouleného v klubíčku, natisklého u krku. Obtočil jsem kolem něj paži a zabožil nos do bílých chlupů a znovu zavřel oči. Připadlo mi jako by v místnosti byl někdo další, ale jinak jsem to neřešil a usínal znovu...

Pootevřel jsem oči. Tentokrát nebyl strop bílý, ale béžový. Zmateně jsem zamrkal. Kde to jsem? Pokusil jsem se posadit, ale ostré zařezání v boku mi napovědělo, že to nebude nejlepší nápad. Můj nejbližší společník si spokojeně hověl na polštáři vedle mě, a tak jsem se začal rozhlížet. Obrovský pokoj, ve kterém jsem napočítal víc jak šest stěn. Všechny byly laděny do světle hnědé, takové té jogurtové hnědé, veliká okna lemovaly jemné krémové záclonky a po nejdelší stěně, u které jsem byl - na posteli, se točily černé květiny s mnoha okvětními lístky. Nábytek byl laděn ve dvou světlých odstínech hnědé a vsadil bych se, že tu není nic, co by nebylo vyrobené na zakázku. Místnost zdobily dva velké květináče, pokryté hadím vzorem a v obou byly květy ve tvarů zvonů, v jednom byly rudé a v druhém ve vínové barvě. Nejvíc mě ale zarazily obrazy na stěnách. Byly to moje malby, které jsem měl doma ke zdi pouze přišpendlené. Tady byly pečlivě zarámované ve zlatých rámech a systematicky rozvěšené v jednom z koutků pokoje. Můj pohled zkončil u béžové obří pohovky a gigantické ploché televize. Přesně vím, kde jsem... V ráji. Umřel jsem a teď jsem tady, jsem si naprosto jistý. Zaškubání v ráně mě vytrhlo z myšlenek. Pohled mi znovu padl na obrazy. Ne, tohle se mi nelíbí, tohle je zlý... špatný. Zatr- Škubnul jsem sebou, když se jedny z dveří otevřely. Rufus byl okamžitě vzhůru a jeho zuby jsem měl zakouslé v bříšku prstu. Zamrkal jsem si na ruku a pak se sděsil. Kde mám rukavice?! Místo rukavic jsem měl ruce obmotané slabými obvazy. Začal jsem zvíře rychle prohlížet, jestli jsem mu neublížil. Oddychl jsem si, když jsem viděl jen sněhově bílý kožíšek bez jediné poskvrny. Opatrně jsem ho pohladil po hlavičce a teprve pak se zadíval na příchozího. Stál ve dveřích a zíral na mě přimhouřenýma očima. I přes bolest jsem se vyškrábal do sedu.

„Co má tohle být?“ sotva jsem zabránil tomu, abych to vyštěkl. I když jsem byl naštvaný opravdu dost, strach byl stále o dost silnější.Když zavřel dveře a přiblížil se, v prstech jsem úzkostně sevřel peřinu.

„Vzal jsem tě do nemocnice, ale když se sestrám, při pokusu zavést ti kanylu do hřbetu ruky, začaly objevovat krvavé škrábance, musel jsem tě vzít jinam. Takže se ptám já, co seš zač?“ znovu přimhouřil oči, jako by se mi odpověď snažil vyčíst přímo z hlavy. Nasucho jsem polknul.

„Nikdy jsi neslyšel o anomálii?“ snažil jsem se, aby to znělo normálně. Soudě podle pocuknutí v obočí, se mu moje odpověď stejně asi moc nezdála. Dlouho nic neřekl. Očekával jsem, že příde nějaký opovržený pohled, výraz odsouzení... Udělal pár dlouhých kroků přes místnost, od stolu vedle vzal židli a sedl si na ni.

„Kdy ses přeměnil?“ zeptal se naprosto neutrální tónem, který mě lehce vyvedl z míry.

„Mám anomálii projevenou od narození...“ hlesl jsem tiše. Prsty si promnul bradu, ve tváři se mu usadil zamyšlený pohled. Když mi došlo, že je to pohled s jakým vědec zkoumá laboratorní krysu, zamrazilo mě.

„Tvoje jméno?“ pokračoval s výslechem.

„Říkají mi Issy...“ řekl jsem opatrně. Ošklivě se zamračil.

„Nezajímá mě, jak ti říkají,“ řekl nevrle. Začal jsem slova volit ještě opatrněji, protože mi připadalo, že s každým nevhodně vyřčeným, se moje hrobní lopata pokaždé zasune do země a posléze odhodí kopu hlíny z mého pomalu se tvořícího hrobu.

„Isaac...“ špitl jsem a začal si zírat na ruce. Nahnul se ke mně. Trhl jsem sebou pryč, ale chytil mě pod bradou jako předtím, stiskl mi tváře a natočil mou tvář k jeho.

„Mám ještě horší vyslýchací metodu,“ zasyčel. Rozechvěl jsem se a cítil, že mám opět na krajíčku.

„Já... to nevím...“ vzlykl jsem a zavřel oči a snažil se nějak ovládnout třas, který přišel okamžitě, nekontrolovatelně, hned po té výhružce, která byla jasnou narážkou na to, co mi udělal v klubu. Stoprocentně věřím, že mě s jakýmikoli odpověďmi čeká opravdu nepříjemné pokračování. Byl ticho a mně se v hlavě už tvořil ten nejhorší možný scénář – obraz mého těla v márnici. Náhle mi jeho palec přejel po spodním rtu. Překvapilo mě to tolik, že jsem pootevřel oči a podíval se na něj zmateným uslzeným pohledem. Opětoval mi pohled a přišlo mi, že jsem v jeho očích zahlédl něco nového. Vinu? Pustil mi tvář. Znovu jsem sebou trhl, když se mi jeho dlaň ocitla ve vlasech. Přemýšlivě mi prsty projížděl vlasy a dlouho mlčel. Sklopil jsem pohled a čekal, zda z něj ještě něco vypadne. Tohle nové chování bylo opravdu divné a podstatně děsivější, než to předchozí.

„Když budeš spolupracovat, budeš se mít dobře,“ jeho prsty mi přejely po tváři a jeho pohled sklouzl na mého mrňavého přítele, který si dosud nerušeně hověl v polštářích. „vy oba,“ dodal a kývl hlavou k jedné ze stěn. Podíval jsem se tím směrem. Předtím jsem si toho koutku nevšiml, protože když jsem ležel, měl jsem ho schovaný za stolem. V rohu tam stála veliká klícka. Byla rozdělená na několik částí a snad v každé byla nějaká hračka. V pletivu byla uvázaná dvě pítka, mističky s jídlem byly uprostřed domečku na tlustém dřevěném podkladě. Do každého patra vedly ručně vázané schůdky z miniaturních klád. Přitom zírání tam, jsem si hned nevšiml, že se postavil.

„Popovídáme si později,“ řekl a odcházel. Zmateně jsem se za ním díval. Dalšího takového rozhovoru se opravdu děsím...

Trvalo ještě dva dny, než jsem se odvážil vstát. Podíval jsem se na ránu. Vypadala dobře a moje tělo lačnilo po proudu horké vody a hromadě voňavého sprchového gelu. Když jsem v jedněch dveří objevil šatník plný oblečení mé velikosti a v koupelně velké hebké ručníky, nebylo nad čím dál přemýšlet. Vybral jsem si něco pohodlného a tmavého, nechal si to na židli a vklouzl do koupelny. Shodil jsem ze sebe oblečení a s úděsem zjistil, že i trenky jsem měl jiné. Nechci si ani domýšlet, kdo mě převlékl... Kopl jsem to na jednu neurčitou hromadu ke stěně a zalezl si do sprchy. Vana co stála hned vedle byla sice lákavější, ale jít tam se spoustou čerstvě zahojených ran – hlavně té na boku – asi bych toho později litoval. Pustil jsem na sebe nejprve jen lehce teplou, spíše vlažnou a pak teplotu přidával. Nasadil jsem rukojeť sprchy do nástavce a pak pod horkou vodu strčil hlavu. Neubránil jsem se spokojenému zamručení. Nechápu, jak jsem to ty tři dny bez sprchy přežil. Vylezl jsem ven a opatrně se osušil. Potěšilo mě, když jsem objevil fén a kartáč. Blaženě jsem si pustil horký vzduch na vlasy a vyfénoval je úplně do sucha. Protože se tu ten chlap ani nikdo jiný – kromě jedné ženštiny s jídlem - od toho dne, neukázal, vylezl jsem ven jen v ručníku. Stejně jsem si oblečení nechal tam. Štěstí mi opravdu vždy rádo přeje – a pak nejspíš prostě naskočí do zpátečního vlaku a zamává mi z okýnka. Hned co jsem udělal krok do místnosti, mi bylo jasné, že tu nejsem sám. Od postele mě pozorovala známá tvář. Měl jsem konce ručníku obtočené kolem zápěstí a objímal jsem se pažemi, proto jediné co nemohl vidět byl rozkrok a stehna. Zdálo se ale, že pohled na vše ostatní mu dočista stačí. Sjížděl mě hladovým pohledem, který mi k mému překvapení nebyl vůbec nepříjemný, ale i tak jsem se ho bál. Bál jsem se toho, co mohlo být za tímhle výrazem ještě ukryto. Sedl si na postel a poklepal na místo vedle sebe. Nenapadlo mě protestovat, přesto trochu váhavým krokem jsem se rozešel. Zastavil jsem se před ním, zdálo se, že doopravdy nechce, abych si sedal vedle něj. Souhlasně kývl hlavou.

„Shoď to,“ řekl lehce zastřeným hlasem. V přítmí stolní lampy kryté karamelově zbarveným sklem se zdál ještě nebezpečnější a hrozivější. Uvolnil jsem stisk prstů a ručník s lehkým žuchnutím dopadl na zem. Hltavě prozkoumával moje tělo, všechny křivky a záhyby. Vzduch byl najednou probitý příslibem sexu. A co teprve ta jeho podmanivá vůně... Zvedl paže a dlaně mi položil na boky a mě napadlo, jestli se mě prostě chystá zhltnout. Sjel mi rukama na zadek a přitáhl k sobě tak, že jsem musel roztáhnout nohy a sednout si na něj. Uvědomil jsem si, že nemám ničím chráněné ruce, proto jsem je rychle odtáhl. Věnoval mi nepříliš lichotivý pohled, chňapl mi po zápěstích a donutil mě dát mu ruce kolem krku.

„Je mi u prdele, co se stane. Prostě se mě dotýkej,“ přikázal. I tak jsem rukama ucukával pryč.

„Zraním tě,...“ kníknul jsem a pak si uvědomil jak blbě to zní. Za to, co mi provedl, by si zasloužil mít rozřezané celé tělo, nejlépe na malé kousíčky. Nehty mi zaryl do kůže.

„Cože? Ošukal jsem tě v Knight & Daemon a chystám se to udělat znovu tady, takže musíš,“ srdce se mi po těch slovech přeměnilo na pružinu a odskákalo zase někam dolů.

„Tak... jako předtím...?“ zašeptal jsem se sklopenou hlavou. Prožitou bolest jsem měl stále živě v paměti a opravdu jsem si ten zážitek nechtěl zopakovat. Už nikdy. Na krku mě zahřál jeho dech. Všechno se ve mně napnulo, očekával jsem bolestivé kousnutí. Ztuhnul jsem, když se jeho rty dotkly mé kůži a přejížděly po ní. Pevně jsem zavřel oči a připravoval se, žádná bolest ale nepřicházela. Poodtáhl se.

„Předtím jsem tě trestal, udělal jsi teď snad něco za co by sis zasloužil trest?“ chytil mě za bradu a donutil podívat se mu přímo do očí.

„A-asi ne...“ vyblekotal jsem. Zamračil se.

„Asi?“ zopakoval a stále mě nutil se na něj dívat.

„Ne,... neudělal...“ zašeptal jsem. Možná se mi to jen zdálo, že se koutky jeho rtů zvedly do nepatrného úsměvu. Přitáhl si mě ještě blíž k sobě a uvěznil moje rty svými. V prvotní panice jsem se nejdřív ani nehnul, nikdy jsem se doopravdy nelíbal. Po chvíli jsem zjistil, že nemám proč panikařit. Jeho rty zkušeně naváděly a pobízely mé, a tak jsem mu je po chvíli dokázal zcela přirozeně vracet. Jeho dlaň mi vyjela na tvář, palcem mi po ní začal přejíždět. To jednoduché opakující se gesto mě uklidňovalo. Dlaně jsem mu položil na tváře a přejel po nich do jeho vlasů. Souhlasně zamručel a přitáhl si mě víc na sebe. V ten moment jsem si uvědomil, co vlastně dělám. Rychle jsem se odtáhl a rukama škubl okamžitě pryč. Civěl jsem na jeho tvář a čekal kdy se začne všude trhat a krvácet. Nic se ale nedělo, jen on se dost blbě tvářil.

„Co je?“ pronesl nespokojeně. Okukoval jsem jeho tvář, krk a další místa, kde jsem se ho dotkl. Na jeho těle nebyl jediný škrábanec.

„Nejsi zraněný... ode mě...“ zamumlal jsem. Moje prsty se dotkly jeho tváře s větší jistotou.

„Jistě je to pro tebe úžasný objev, ale teď se na to vykašli. Proberem později,“ jemně mě kousl do krku. Chtěl jsem něco namítnout, ale jakmile se jeho zuby ocitly na mé kůži, připomnělo mi to, s kým že to mluvím. S mužem, co mě zneužil, vyhrožoval a sebral mi domov. Zachvěl jsem se, jakákoliv další slova nebyla nutná. Proč jsem se vůbec bál, že mu ublížím? Zrovna jemu? K čertu, moje laskavost by měla mít nějaké meze. Nechal jsem se povalit do peřin, dotýkal jsem se ho jak jsem chtěl a nesnažil se mu v ničem bránit. Pokud se teď vzepřu, dostanu jen bolest. K jeho překvapení a mému úžasu, jsem se nadzvedl na lokti a políbil ho. Mám z něj hrozný strach, přesto se mé anomálické prokletí nezachovalo jak by mělo. Dosud se to nikdy nestalo, budu to pokládat za dobré znamení...