Milí čtenáři, tímto dílem se vracíme do současnosti, ovšem příběh je stále vyprávěn z Cyrilova pohledu. Tenhle díl bude dlouhý, neyaoický, a tak nahuštěný novými informacemi, že mě ti stále příběhu věrní budou proklínat. Ale ještě to prosím vydržte. Současné trojici hrdinů (Isaas, Cyril a Will) příběhu se jejich láska nevyplnila, a tak vložili všechem svůj čas do vytvoření ideálního prostředí pro sobě podobné, anomálisty. Lidé obdaření nadlidskými schopnostmi již mohou oficiálně zakládat firmy a různé organizace a normálně pracovat ve společnosti, dokonce se schopnostmi, které po probuzení získali. Isaaca a ostatní už od cíle, na kterém roky pracovali dělí jediný den... nebo spíše už jen pár hodin. Isaac je kdesi venku ve sněhové vánici a stále se nevrací. A mezitím se poblíž jiné skupiny stane událost , která bude zlomovou nejen pro naše hrdiny, ale pro celé město.

 

Volání fantóma

 

Křečovitě jsem sevřel tu zdobící věcičku. Teď jenom udělat jeden vanilkovej bobek tady-

„Pozor ať se neucukneš!“ zahulákal mi kdosi za zády a následně mě do nich praštil. Čokoládovou polevu teď hyzdil čáranec bílého krému, který zlovůlí jednoho kazisvěta dokázal během pár málo sekund poničit moji několikahodinovou práci.

,,Wille!“ zavrčel jsem. Jmenovaný se ale jen smál.

„Nechápu proč se o to pořád snažíš. Každej rok to přece dopadá stejně. Proč mu prostě raději něco nekoupíš a nepošleš mu to poštou?“ pronesl. Protočil jsem na něj oči.

„I když už nemáme pokoje naproti sobě, pořád bydlíme ve stejnym baráku, ač se to k jeho velikosti nezdá...“ odvětil jsem a snažil se dostat sladkou pochutinu ze sotva zaschlé polevy. Periferním pohledem jsem viděl, jak se Will, ze kterýho se za ty roky vytáhl skoro dvoumetrovej chlap, opřel o zeď.

„Moc si to bereš,“ pronesl a nesouhlasně zamručel, když jsem se k němu otočil zády a on tak přišel o podívanou mého neúspěšného snažení.

„Nechápu, proč by anomálisti nemohli slavit narozeniny, navíc to je nejen to. Zítřkem plnohodnotně získá všechny Chrisovi majetky ve městě. To znamená, že jeho cíle konečně dostanou oficiální podobu. Všechno, co si přál se konečně začne plnit...“ vyndal jsem novou čokoládu. Jsem hrozný hnidopich, raději celou polevu předělám. Přeci jen kvůli tomuhle a podobným dnům jsem se naučil jakž takž péct, něco zprzněného bych nikdy nikomu nedal.

„Jeho cíle a co si přál? Nepočítáš se do toho?“ zeptal se a drze si odloupl čtvereček z rozbalené tabule.

„Moje cíle jsou jeho. Přeju si to, co on,“ odvětil jsem pohotově. Zamyšleně na mě koukal a cucal čokoládu.

„Víš...“ začal. ,,je nepříjemné, když se v čas tvých narozenin stane něco zlého... v případě Issyho je to několik nešťastných příhod po sobě, a které se neděly jenom po čas jedné zimy. Měl bys mu raději dělat doprovod, ne tu dělat něco, co jeho nynejší já nedokáže ocenit,“ sevřel jsem rty.

„Možná to tak nevypadá, ale já věřím, že z toho má někde uvnitř sebe radost. Navíc, nechci si jako on zavádět pravidelné návštěvy hřbitova,“ dal jsem dort s novou polevou do ledničky a posadil se na židli a čekal.

„Proč?“ nechápavě se zeptal. Will byl zvláštní člověk. Slavení narozenin anomálistů, kteří mohou přežít i všechno budoucí potomstvo mu připadá divné, ale udělat si povinnost z obcházení hrobů je normální.

„Protože pokud budu žít dost dlouho, nedělal bych jednou nic jiného, než že bych nosil květiny těm, co už jejich vůni neucítí. S mrtvými si nepopovídáš, zůstávají jen vzpomínky a rozpadající se těla. S Isaacem si sice poslední dobou taky moc nepopovídáme, ale alespoň je živý. A je to můj nejlepší kámoš. A nechápu proč by třiadvacetiletej kluk nemohl slavit narozeniny,“ vychrlil jsem to na něj. Trochu jsem se cítil jako pokrytec, protože ani já si neumím představit, že kdyby se on a já dožil stovky a většina našich přátel už zestárna nebo byla po smrti, zda-li bych dokázal ještě s takovým nadšením a háklivou opatrností zdobit narozeninový dort. Jenže tohle jsou pro lidi zdánlivě daleké problémy, které neřeší a pokládají je za jakési tabu, které se po letech samo odhalí a věci se sami vyvinou podle svého. Ani já nechci přemýšlet nad tím, co bude za x let, prostě... se budou muset jednou smířit se vším, co mi osud dá nebo veme. Nic neříkal, tak jsem k němu zvedl pohled. Zkoumavě mě pozoroval. Co Will vždycky dokonale uměl bylo vytáhnout z lidí, co by jindy sami neřekli. A ješte lépe odhalit lži. Já jsem sice nelhal, určitě ale poznal, že tak vážně svá prohlášení taky nemyslím.

„Prostě... od chvíle, kdy začne padat sníh je jako někdo jiný. Chci aby alespoň na chvíli zapomněl na všechny starosti...“ zamumlal jsem a odvrátil pohled pryč.

„Hm...“ bylo jediné, co se ozvalo. Sklopil jsem hlavu. Vím, co si o tomhle myslí.

„Nelíbí se mi,...“ slyšel jsem jak se pár kroky přesunul ke mně. ,,že jsi se stal daleko lepším kamarádem, než jsem kdy dokázal být já,“ hrábl mi rukou do vlasů. ,,Myslím, že trochu žárlím...“ překvapeně jsem zamrkal. Ale ten okamžik netrval dlouho. Hned se zase narovnal a odcházel. Zůstal jsem v té stejné strnulé pozici. I když to byl jen okamžik a nebyla to jeho ruka, stejně jsem si vzpomněl na ten pocit, kdy tu byl on. Jeho obrovská dlaň mě hladila po vlasech a hluboký a příjemný hlas mě uklidňoval... Je to už tolik let, kdy jsem ho viděl naposled, jeho tvář i vůně v mých vzpomínkách už značně vybledly. Nestihl jsem se ten den ani rozloučit, prostě odešel. Tehdy mi to nepřišlo tak hrozné, ale jak čas šel, teprve pak jsem začínal chápat, jak ukradený jsem mu vlastně byl. Lidé, co se mají rádi se přece neopouštějí, ne? Jasně jsou nějaký ty výjimky, ale takový ty zapeklitý situace jako ,,musím odejít, abych tě ochránil“ se přece dějou jen ve filmech, ne? Ne? Složil jsem hlavu na stůl. Když tehdy odjížděl Chris, myslel jsem, že mě opustí i Isaac. Pamatuju si to, jako by se to událo teprve nedávno. Odcházel jsem tehdy z domu vyřídit jednu pochůzku. Bylo pozdě v noci a venku silně pršelo. Stál ve dveřích, jako hromádka neštěstí. Jeho pohled byl prázdný. Nikdy jsem se nedozvěděl, co se na tom rozlučkovém rande událo, nikdy jsem se totiž neodvážil se zeptat.

„Raději přátele, než chlapa, co myslí jen na sebe a svoje zkumavky,“ bylo tehdy jediné, co řekl. Doteď nevím, jestli chtěl, abych se ptal, jestli se chtěl vypovídat, jestli se chtěl o někoho opřít. Utěšoval jsem se vždy tím, že on se mě také neptal. Možná jsme tak nějak vzájemně tušili, že jsou věci, co by si i nejlepší přátele měli vyřídit jen sami se sebou. Pomalu jsem vstal a začal kuchyň uklízet. Nějak se necítím na to, abych Isaacovi dělal dort, když jsem na sebe přivolal další depresivní náladu. Prošel jsem ztichlou chodbou. Právě teď tu bylo ticho, vlastně už dlouho bylo. Isaac neustále pracoval na tom, aby se to jednou změnilo. Obcházel všemožná místa, získával nezískatelné kontakty. Zítra nastane změna. Až zítra podepíše Chrisovu smlouvu, získá všechny pravomoce. Všechny anomálistické děti, které našel a získal na svou stranu, se přesunou sem pod ochranu organizace. Prošel několika špinavostmi, abychom vůbec byli povoleni zákony. Dočkal se mnohých zklamání, kdy lidé se stejnými omezeními jako my odmítli pomoct, ze strachu z těch, co by jim mohli při pochybení život ještě více ztrpčit. Nikdo zvenčí mu nepomohl. A přestože se anomálistům vede značně lépe, nepřišel nikdo ani říct prosté díky. Přesto pokračoval se stejným nasazením, jako by se ho nezájem vnějšího světa vůbec netýkal. Zastavil jsem se u okna a zadíval se ven do tmy, ve které zuřila bílá chumelenice. Zítra... tu začne být živo. Moje snění přerušil klapot podrážek, který se do mých myšlenek vnořil naprosto zčistajasna.

„Cy!“ stočil jsem pohled k osobě, která se se ke mně odkuďsi vyřítila a sledoval jak se opírá o parapet a popadá dech. Dlouhé zrzavé vlasy jí napadaly do výstřihu. Ačkoliv to na mě a moje tělo zanechávalo neutrální dojem, stejně jsem pohled odvrátil. Hnědooká Ira zvedla pohled, a když si to uvědomila, zaujala i elegantnější pózu. Purify Ira byla naše první neoficiální členka. Žila v klidu doma s rodinou, do chvíle, kdy ji přistihli, jak se přeměňuje z veverky. Zní to komicky, ale obyčejní lidé buď mají strach z anomálie právem nebo žijí s hluboce vrytými předsudky a přesvědčením, že vše spojené s nimi je zlé a špatné, které jim nikdy nikdo nevyvrátí. Nikdy nám neřekla, jak to teď doma mají, ale jelikož ji vídám častěji tady, asi moc dobrý vztah to nebude. Nic jsem neříkal a prostě raději čekal, až začne sama. Soudě z jejího výrazu to tentokrát nebyla žádná prkotina.

„U nás doma... se něco děje!“ vyhrkla a sevřela v ruce mobil. ,,Bráška volal o pomoc. Slyšela jsem tam nějaký rámus a křik. A pak se hovor přerušil...“ začínala plakat. Zamračil jsem se. To vůbec nezní hezky a podle jejich slov, možná bylo pozdě dřív, než mě našla.

„Cy...?“ zaštkala, ale moje mysl už byla na cestě.

„Zůstaň tady a najdi Willa!“ vyštěkl jsem rozkaz a rozeběhl se rovnou ven doufajíc, že se v ní nezvedne její obvyklý pud sebezáchovy a jala by se mě hned následovat. Nebydlela nejblíž, ale jet autem v tomhle počasí by byla sebevražda. Především protože spěchám. Zabouchl jsem dveře od domu a nad tím, jak se dostanu zpátky jsem v ten moment vůbec nepřemýšlel, prostě zazvoním jak pako bez klíčů. Zastavil jsem se uprostřed ulice. Zima, sněhu po kotníky. Vánice přes kterou není vidět na metr. Dokonalé podmínky pro Cyrila. Zavřel jsem oči a dlouze se nadechl a zase vydechl. Tohle je jediná věc, kterou mám lepší, než Isaac. Zatímco on měl obyčejného černého pantera, moje podoba byla z nějakého důvodu obří přízračný vlk se stříbrnou srstí. Nikdy jsem se tak neviděl v zrcadle, ale tušil jsem, že nejspíš vypadám podobně jako Richieův přízračný modro-černý lev. Viděl jsem jak se prostor kolem mě rozzářil, stejně tak temnota noci a hustý sníh už nebyly pro moje vlčí oči překážkou. Rozeběhl jsem se do noci a byl v té chvíli skutečně rád, že jsem to byl tehdy já, kdo byl Iru vyzvednout, a mohl tak znát cestu...

 

Ještě než jsem se dostal k domu, věděl jsem, že je zle. Vzduchem se šířil nezaměnitelný pach krve a panovalo tu tíživé ticho. Přeměnil jsem se zpět do lidské podoby, z jedné z našich skrýší vylovil šaty pro účely přeměn anomálistů a přešel na zemi z pantů vyražené dveře. Nemusel jsem místnost, kde se masakr udál hledat dlouho, děsivá podívaná mě nepřipraveného vtáhla do svých hrozivých útrob hned za tmavými futry vchodových dveří. Jen, co jsem to uviděl, nahrnula se mi do hlavy krev a začalo mi v ní šíleně hučet. Už je to dlouho, co jsem viděl něco tak příšernýho. Holou hruď a břicho Iryny matky, jenž byly skutečně jedinými částmi, co nechal vrah vcelku, pokrýval mezi cákanci krve nápis. Zacpal jsem si nos a přemohl první vlnu toho bolestivého svírání v břiše. Došel jsem blíž, abych to mohl přečíst. ,,CIEROT“ Povědomé slovo, v ten moment ale nicneříkající - přesto výstražně alarmující novou hrozbou. Pokud je pro někoho nutné někoho zabít, jsou daleko humánnější způsoby. Šílenci a mstitelé jsou výjimkami, přesto jsem si byl jist, že to není tenhle případ. Tohle byla němá, přesto bubínky rvoucí zpráva. VAROVÁNÍ. Na moment jsem zavřel oči. Právě teď už tu nebylo co dělat. Vyšel jsem ven a namířil si to k blízké telefonní budce. Byli to obyčejní lidé. Naše pravidla se na ně nevztahují... Nemohl jsem teď nic dělat, pouze zavolat povolané... Blížil jsem se k budce a věděl, že série nemilých překvapení ještě neskončila. Mezi jeho rodiči, jsem tělo Myaha, jejího mladšího bratra, nenašel... Krvavá šmouha mi říkala, abych to nedělal, přesto jsem vzal za kliku a dvířka otevřel. Seděl tam na zemi, v objetí svíral telefon. Jeho hlava byla skloněná dopředu a po bradě mu v malých kapičkách odkapávala krev na přístroj. Opatrně jsem ho z jeho rukou vypáčil a zavěsil. Pohladil jsem ho po stejně zrzavých vlasech jako měla jeho sestra. Doufala, že pomůžu, ale bylo už pozdě. Jak bude na tyhle otřesné zprávy reagovat? Tohle nebyla věc, do které jsem se mohl plést. Nesměl jsem být tím, kdo jí to řekne. Tak jako v jiných, i v jejím životě jsem byl tím posledním, kdo mohl zasahovat. Na tváři se mi objevil úšklebek. Jako by to bylo mým posláním uzamykat temná a bolestivá tajemství a pravdy jiných lidí, být takovým temným zápisníkem, jehož neviditelným textem se nekonečně zaplňují stránky. Dřív mě milosrdné tajnosti a nikdy neodkryté pravdy děsily, nyní už mám v sobě jen pouhou vzdálenou lítost a rty pokryté zámky, jejiž klíče jsem postupem času rozlámal na drobné úlomky. Do pomyslného džbánku právě dopadly další kousky stříbrného kovu... Chytil jsem mrtvého chlapce pod bradou a zvedl jeho hlavu. Z čela mu po tváři stékala krev. Alespoň jeho smrt byla rychlá. Mimoděk jsem po ráně přejel prsty, které ale šokovaně zamrzly na místě, kdy jsem si uvědomil, co vlastně vidím. Člověk se musel dostat ke stavu smrti, aby se jeho anomálie probudila. Tělo přechází do krátkého hlubokého spánku a probuzená síla zatím léčí tělo. A pak se probouzí mysl. Při takhle rychle smrti nemá tělo šanci čemukoliv zabránit. Přesto... byl tam ten šedý kousek předmětu, co tam nepatřil. Pomalu ale jistě byla kulka nevysvětlitelným přičiněním vytlačována ven, až se nakonec ozval cinkot, když dopadla na zem. Rána v čele se mi uzavírala před očima. Vzdáleně se mi v hlavě ozvalo cosi varovného, přesto něco neuvěřitelně zlomového. Něco, co popřelo dosud nevyvratitelná anomálistická fakta. Přesto, byla jenom jedna jediná osoba na světě, kvůli které jsem zbrusu nový klíč ještě nelámal. Nahodil jsem Cyrilův neutrální výraz a sledoval jak se jeho víčka lehce zachvěla. Následně se jeho tvář z poklidného výrazu změnila do šíleně trpící grimasy. Chytil se oběma rukama za hlavu a mezi stěnama telefonní budky se ozval tak pronikavý jekot, po kterým už volat nějakou policii nebude nutné a já budu rád, když se to nepodepíše na mém vlčím sluchu. Povzdychl jsem si. V ten moment, kdy stříbřitá kulka dopadla na zem, už tohle nebyla věc pouze obyčejných lidí. Pevně jsem mu zacpal rty, ovšem jeho hlas nalákal nechtěný pozorovatele dříve, než jsem čekal. Byl jsem beze zbraně a po přeměně oslabený. Pokud by se teď vrátil vrah, možná bych to měl spočítaný. Pocit úlevy byl jako vlažná sprcha po horkém dni, když jsem si uvědomil, že hlas příchozího – spíše příchozí, nepatří někomu, koho bych někdy mohl považovat za nepřítele. Nebo alespoň za skutečného nepřítele.

„Tohle město mi to snad dělá naschvál. Kdykoliv v něm nejsem, dějou se tu jatka... a pak taky nějaký zajímavý věci,“ dodala osoba a přešla blíž. Už to tu bylo zase. Ta tvář, ten tvar obočí, barva vlasů... Kdyby nebylo první, co mohl člověk vidět, vyvalená prsa v obrovském výstřihu a neslyšel by ženský hlas, přísahal by, že má před sebou samotného Hurikána. Jelikož i Isaac jakékoliv příbuzenské spojení popírá, zůstává tohle jednou ze záhad našeho tajemného městečka Lindsey Onse.

„Coro...“ zamumlal jsem. ,,Mám návrh, co kdybys teď odešla a předstírala, žes nic neviděla a já ti pak pošlu lživý mejl o tom, jak jsem tě pozval na čínský jídlo a podstrčil ti do toho něco, z čehož máš dojem, že venku po nocích vídáš mrtvý lidi?“ navrhl jsem. Myahův jekot ustal, za to ale přešel do pravidelného zoufalého štkání. Odtáhl jsem ruku a přitáhl ho na sebe. Tohle nebyl rozhovor, při kterém by měl být. Přesto věřím, že až se z toho šoku probere, bude tohle poslední, co ho bude zajímat – či si na to vůbec vzpomene.

„Jelikož má moje anomálie jako bonus imunitu vůči většině lidmi vytvořeným jedům a dalším sračkám, budu prostě stát teď tady a zajímat se o situaci pravé ruky šéfa toho vašeho spolku přátel,“ odvětila a založila ruce na prsou, s jejiž objemností to vypadalo vážně razatně a velitelsky. Napadlo mě, v tenhle moment zcela nemístně, jak hrozně by se hodila jako velitelka do nějakého vojenského tábora. Ovšem těm chudákům ve výcviku bych to nepřál.

„Mluv,“ přikázala. Hladil jsem chlapce po vlasech.

„Dragon Void si není vědom provedených činů a rozhodnutích, které by někoho přivedly ke spáchání tohoto ohavného trestného činu a měl s touto skupinou přitom něco dočinění,“ řekl jsem úmyslně až příliš formálně a zřetelně viděl jak se její zornice protáhly v šelmovitý tvar.

„Parchante, jsi na území TNT! Když najdu člena jiné skupiny na mém území jak tady umlčuje k smrti vyděšený dítě, mám právo vědět proč. Cti zákon! Nebo s tím začnu já a ukroutím ti hlavu,“ zasyčela. V duchu jsem si povzdychl. Ačkoliv to bylo ve tváři tak podobné, tahle agresivita byla něco, co jsem si nikdy s Isaacovým klidným obličejem nechtěl spojovat. I když byla tahle ženská spíš psem, co opravdové výhružky jen štěká, pro ránu nešla daleko. Bohužel špatně vyměřená rána, mohla být i poslední rána. A co se týče Cořiny emocionální rovnováhy byla jako chodící bomba... nebo spíše dynamit s pořádně krátkou roznětkou. Název její současné neoficiální skupiny je sice zkratkou něčeho jiného, ale bylo by to jinak docela trefné.

„Jedna anomálistka od nás dneska přišla pro pomoc. To, co cítíš,“ pohl jsem hlavou směrem k domu. ,,a co vidíš tady má být pro nás nejspíš nějaká výstraha - někdo se nás snaží zastrašit, ale nedokážu ti říct proč. Jdi se tam podívat, budeš z toho moudřejší?“ skrz mrazivý vítr se ke mně slabě donesl Willův pach. Oddychl jsem si, když jsem Iřin pach ani po soustředění se nezavětřil. Will nejpíš sám předpovídal nejhorší scénář a splnil hlavní důvod, proč jsem ji poslal, aby ho našla. Teď stála Cora mezi jím a mnou.

„Tenhle chlapec patří naší skupině. Rádi zaplatíme pokutu za dělání problémů na cizím území,... ale ne tobě,“ pronesl Will chladně. Jedna z věcí, co asi pro mě bude doživotní záhadou bude jeho nenávist vůči ní. Druhou záhadou bude důvod hrůzy, který jí po zaslechnutí jeho hlasu zasršel v očích. Z mlčení a nepříjemného zírání na sebe nás vytrhl zvuk policejních aut.

„To, že seš z rodu čáryfuků neznamená, že ti to bude procházet nadobro,“ prskla na něj nakonec, otočila se na vysokém klínu černých kozaček a ladně, skoro mi přišlo, že až s přehnanou grácií odcházela. Podíval jsem se na Willa.

„Nemám rád, když přede mnou mají lidi tajnosti,“ řekl jsem jen. Smutně se pousmál.

„Tvoje hlava je ztělesněním slova tajemství,“

„To máš pravdu...“ zamumlal jsem a zadíval se na chlapce. Už neplakal, pouze hleděl do prázdna , jeho čelo bylo úplně zahojené a nejspíš už mu bolest nebránila pátrat v minulosti po posledních vzpomínkách a dávání si věcích dohromady.

„Asi by bylo nejlepší ho uspat...“ nadhodil jsem.

„A co nejrychleji zmizet,“ dodal a přiklekl si k němu. Myah nejevil žádné známky toho, že by Willovu dlaň na svém čele vnímal. Jeho oči se pomalu zavřely.

„S tím naprosto souhlasím...“

 

,,Noc, která nechce být zapomenuta“, projelo mi myslí v okamžik, kdy Will odemkl dveře od našeho domu a tíha spícího těla ze mě opadla, když tělo v mém náručí někdo hned převzal. Přede mnou se tyčila mohutná postava a známá divoká vůně začala i po těch spousty dlouhých osamělých nocích, doslova znásilňovat části mého těla, u kterých to teď situačně nebylo zrovna žádoucí. Nechal jsem pohled zabodlý v zemi a kdyby se neozval jiný známý hlas, možná bych to i vydržel.

„Rád tě zase vidím, chlapče. Vím, jak je to nezdvořilé sem vpadnout takhle zničehonic a navíc neohlášeně. Nechtěli jsme se plést do věcí nové generace, tohle se ovšem silně dotýká i nás...“ Richie zatěkal pohledem kolem sebe a pak svůj pronikaýv modrý pohled zabodl zpět do mých očí.

„Kde máte hlavouna? Mám tu celou řádku věcí, kterou opravdu nechce slyšet...“

 

Za hrobového mlčení jsme čekali na Isaacovův návrat. Připadalo mi, že je pryč déle, než je obvyklé, nic jsem ale neříkal, stačilo že jsem tím byl znepokojený já. Myaha jsme uložili do jednoho z pokojů a poslali Iru za ním. Když se zeptala na rodiče, nedokázal jsem promluvit a Will pouze zavrtěl hlavou. Věřím, že to byl ten nejlepší způsob, jak jí mohl zprávu předat, pochopila a pak se jí rozklepala brada. Pouze ale přikývla a mlčky si přisedla na postel, kde spal její bratr. Nacházeli jsme se v mrtvém bodě, kdy nešlo nic dalšího udělat. Policie a další chytří tomu určení teď nejspíš zajišťují jejich ostatky, a v moment, kdy se dopátrají k anomálií pozměněné krvi, dají od toho ruce pryč. Ani policie, ani lidé ve vyšším postavení se nechtěli přimotat do našich věcí, pokud by se nejednalo pouze o diktování pravidel a příkazů. I když v tomhle případě byly konečnými obětmi dva obyčejní lidé, co sami anomálisty zavrhovali, nikdo už jejich případ řešit nebude. Jako by neexistovali...

„Docela jsi vyrostl, jsi rád, že je ještě stále možné, že povedeš normální smrtelný život?“ promluvil ke mně najednou Richie. Tahle otázka mě tak nějak přistihla nepřipraveného. No jo... možné to bylo. ,,Zaseknutí se v čase“ po probuzení se může zpozdit ještě na několik let dopředu a já se teď věkově blížím k hranici, od které věci v mém těle samy rozhodnou, zda-li bude můj osud stejný jako těch dvou přede mnou. Ale... jeden z nich se zasekl až na třiceti dvou letech, je dost možné, že mě tahle věc bude trápit ještě dlouho. Naštěstí, Richie mi prozradil, že to není tak, že by v průběhu let museli sledovat sebemenší známky změn na těle. Zlomový okamžik prostě poznali. Aspoň že tak.

 

Vše, co víme o anomálii:

I. Jedná se o jakousi mutagenní látku obsaženou v DNA, která se prvně dostala do těla v laboratoři a postupně se rozlezla v lidské populaci jako rozlehlá dědičná i umělá (gangy, černé trhy,...) síť. Je možné přenesení krví do otevřené rány, stejně ale jako u ,,nakažení“ se střikem látky z jehly (umělá síť) nebývá výsledek stoprocentní, k probuzení dochází početně jméně a není tak silné. Člověk od desátého do dvacátého roku života, který se octne ve stavu blízké smrti má zhruba 12% šanci, že je anomálie v jeho DNA. Poté, co se anomálie v tomto stavu probudí, přechází tělo do hlubokého spánku z důvodu velice bolestivého léčení, které je ovšem velice rychlé a stejně tak se okamžitě probouzí různé schopnosti. Existují tvrzení, že čím více zažil člověk utrpení v životě nebo před samotnou smrtí, formuje konečné síly. ,,Brobuzení“ obvykle trvá pouze několik minut, poté procitá mysl, což může trvat podstatně déle a tělo zatím působí jako mrtvé. (Často není možné nahmatat pulz, či pozorovat dech). Neprobuzená anomálie kolem dvacátého-pátého roku zaniká, jedná se ovšem pouze o celkové průměrné číslo. Léčení spotřebovává spoustu tělesné energie a dochází k obrovskému oslabení organismu, proto není možné, aby přeměnu přežilo dítě do čtvrtého roku života – prokázaná skutečnost. Jelikož je mutagenní látka v těle samostatnou jednotkou mohou při její aktivaci nastav různé výjimky, např. zástava dechu čerstvě narozeného dítěte je pro ni ohrožením přiměřeně stejným jako umírající tělo ve splněné věkové hranici. Výsledky jejího konání jsou v těchto situacích neodhadnutelné a vědci nepopírají, že měla anomálie vliv na rozdýchání dítěte, a že už tehdy možná začala plně fungovat v těle.

II. Při ,,aktivaci“ anomálie je možné, že se dostaví zatím jediný odhalený vedlejší efekt – ,,zmrazení v čase“, tělo člověka přestává stárnout a pokud nebude zabito zvenčí, může dožít velice dlouhého věku, jehož hranice je pro lidstvo neznámá – pokud nějaká je. Je možné, že k tomuto vedlejšímu efektu dojde opožděně až o několik let.

III. Součást mutagenní látky byly i později dovytvořené zvířecí geny, které v současnosti můžeme vidět jako zákonité zlepšení smyslů, zejména čichu, zraku a sluchu. Existuje mnoho anomálistů, kteří dokážou své tělo přeměnit na zvíře. O tom jak tento proces funguje a co udává, v co se dokáže člověk přeměnit nejsou žádné záznamy. Je možné, že se jedná o tělem ,,vygenerovaný“ samostatný čin utvořený nejblíže povaze a charakteru jedince spojený se zvířecím genem. Vzhledem k tomu, že se povaha utváří časem, není tento proces možný u minulého příkladu s čerstvě narozeným nedýchajícím dítětem. Zvířecí podoby anomálistů tedy jsou a nejspíš navždy zůstávají největší věděckou záhadou v tomhle oboru. Stejně tak není nikdo schopný vysvětlit původ plynaté zářící energie – Aghry. Až na anomálisty a další od lidí odlišné druhy.

 

„Můj život má význam jenom dokud můžu stát za Isaacem, nezáleží mi na tom, jak to bude se mnou,“ řekl jsem pevně, aniž bych se ale na něj podíval. Něco takového bych před lety neřekl. Tehdy jsem si uvnitř sebe tajně přál, aby se to splnilo. Abych se mohl vyrovnat Alexovi. Pro moje staré já by bylo zjištění, že v téhle době už nezestárnu a ani nezemřu stářím ideální. Mých dvacet pět let by bylo akorát, abych už nebyl nazýván děckem a mohl mu dělat společnost. Richie na mě zkoumavě hleděl a já mu pohled oplácel. Koutkem oka jsem viděl, že mě sleduje i ten, kterého jsem roky naivně a doufaje vyhlížel, dokud jsem nepochopil. Přesto jsem pocitům, které zahlcovaly mé tělo nedokázal nijak zabránit. A to jsem se přesvědčoval, že už jsem se všeho zbavil... chyba lávky. Zdálo se, že si Richie o mých přesvědčivých slovech myslí své, přesto měl v sobě dost důvtipu, aby to před jistými přítomnými lidmi nijak nerozmazával. Všichni sebou trhli, když se otevřely dveře. Ke zklamání všech to byl Will s čajem a kávou.

„Cítím se kapku dotčeně vidět ty vaše protáhlý obličeje, ale chápu to,“ zabručel a postavil tác před naše hosty. Třetí hrneček zvedl za podšálek a podal mi ho.

„Asi nemáš chuť, ale stejně jsem ti udělal tvůj citrónový,“ omluvně se usmál, ale já čaj vděčně přijal.

„Díky,... a kde máš ty?“ díval jsem se jak se usazuje do křesla s prázdnýma rukama.

„Já měl svůj čaj,... když se mi do pokoje přiřítila Ira s hrůzou ve tváři,“ odpověděl. Na víc jsem se už neptal. Chvíli bylo ticho, než Will znovu promluvil.

„Nějak nerozumím tomu, kde se u toho vzala ona. Jejich úl je u šroťáku, ne? To je o několik ulic dál, docela kus cesty,“ už co začal, tvořil se mi na rtech provinilý poloúsměv. Pochopil a povzdychl si.

„Neřekl jsem ti už několikrát, že tvoje přeměna má asi podobný efekt jako stovka červených světlic vystřelených najednou? Je to, jako bys k sobě všechno v dohledu přivolával,“ vyčítavě na mě koukal, ale k překvapení obou se do toho vložil Richie.

,,Takže takhle to je? Už dlouho jsem si říkal, komu asi patří ta nová Aghra, co jsem začal z města cítit,“ pak se lehce usmál. ,,Vítej mezi fantómy. Rád bych si s tebou o tom ještě popovídal, ale to až později. Určitě ti řeknu něco zajímavého,“ lehce potřásl hlavou a pak, jako by mi v hlavě viděl otázku, kterou jsem se následně chystal vznést a hned ji zodpověděl: ,,Aghra je nahuštěná energie a to, co dělá vzhled tvého fantómového zvířete. Je to jak řekl Will, jakmile se přeměníš, je to jako vlčí vytí – něco o čem hned víš a rychle se to šíří. Můžeš být rád, že jsi měl zatím jen čest s mou bývalou parťačkou,“ dopověděl a usrkl z hrnku. Upřel jsem na něj tázavý pohled. Richie mi pohled pouze oplatil a ačkoliv určitě věděl, co by byla další moje otázka, mlčel. Rozhodl jsem se raději neptat, už kdysi jsem pochopil, co za typ člověka on je. Nerad vytahuje bolestivé věci. Možná se o nich okrajově zmíní, ale to je vše. Nejspíš se snažil předejít trapnému tichu, protože začal úplně jiné téma.

„Mimochodem... chtěl jsem si něco ověřit... Jak se jmenovala ta dívka, co byla před lety s vámi... v tom domě?“ zeptal se a upřel pohled na mě. ,,Spolu jste se víc znali, že?“ přikývl jsem a nadechl se k odpovědi, ale bylo odpovězeno za mě.

„Lora Sygaven,“ ozvalo se ode dveří a až pak vešla postava, totálně obalená sněhem. Nemít vylepšenej čich, možná bych Isaaca, zachumlanýho v zasněženym kabátě ani nepoznal. Sníh z něj padal a za sebou dělal mokré stopy. Nemusel jsem se na Willa ani podívat, abych veděl, že ho z té podívané momentálně asi trefí šlak. Jen co mi ta myšlenka projela hlavou, už jsem slyšel jeho nadávky.

„Chlape proboha kolik ti je, abys sem takhle nastoupil?! Sundej to! Bože, je to všude. Co je to za černou barvu?!“ diskrétně jsem mlčel, abych se mezi křečkujícího Willa a Isaaca nezapletl. S vážným výrazem jsem se napil čaje a tvářil se, že se nic podobnýho vedle mě neděje – dokud jsem na malíčku neucítil stisk. Hodil jsem očkem dolů na toho chlupatého hrbáče. Sklonil jsem se a vzal ho do rukou.

„Neříkej, že tě vzal do takového mrazu? To je ale zlý pán,“ nechal jsem ho, ať mi ožužlává prsty a Isaacovi ho předal teprve pak, co se mezi nás civilizovaně usadil v suchém oblečení a v ručníku zabalenými vlasy. Ve tváři měl lehce trucovitý výraz. Will byl totiž vždy jediný, kdo si k němu něco takového dovolil. Pohladil freťáka po hlavě a zadíval se na Richieho.

„Vítejte zpátky...“ prohodil a pohodlně se opřel. ,,Na co jsi chtěl znát jméno?“ zeptal se a v Richieho očích se podivně zalesklo.

„Řekl ti Chris, než odešel, co že to budou v Eyrlune vlastně provádět za výzkum?“ když to vyslovil, kousl jsem se do rtu. Pro nás tady bylo téma Chris tabu, protože jsme nevěděli, jak na tom Isaac je. A Richie se o něm rozhodl mluvil tak... zničehonic, a tak věcným tónem. Blýskl jsem pohledem po Isaacovi, který ale při zmínění jeho jména nehnul ani brvou.

„Výzkum... léku,“ řekl. Zvědavě jsem se na něj podíval. Způsob jakým to řekl byl něčím, co jsem u něj neznal.

,,Léku?“ zopakoval jsem po něm. Zadíval se na mě.

„Potom, co jsme se naposledy potkali... Choval se, jako by to nebyl on. A nakonec z něj vypadlo, že byl pozván podílet se na přísně tajném projektu, pouze mi řekl jeho krycí název... lék. Prý se jedná o něco velmi nebezpečného... chtěl, abych o jeho osobě v tomhle městě vymazal veškeré informace a zrušil všechny kontakty. Nechtěl jsem v tom tehdy rýpat, takže tohle je všechno, co mám,“ v duchu jsem zavrčel. Jistě. Po takovém oznámení by na to neměl nervy nikdo... S Willem jsme si vyměnili pohled a němě se tak podělili o trochu nevraživosti vůči zmíněné osobě. Oba nás překvapil Isaacův nezúčastněný tón... možná čas opravdu dokáže zhojit všechny rány. Ačkoliv... moje vnitřní já se ušklíblo. Moje rána se dnes otevřela a zase bude pěkně dlouho trvat, než přestane krvácet. Richie přikývl.

„Nechtěl jsem to před tebou vytahovat, ale možná že i víš, že členem skupiny The Cutters, která je již dva roky rozpuštěná, se tehdy stal i on. Vzorek léku byl v laboratoři odcizen špehem takové malé nenápadné skupinky, která ale měla silné anomálistické posily. Látka doputovala až sem k nám, na okraj města. Sylvie – Cora, byla první, která se setkala s prototypem v nábojích,“ povzdychl si. ,,Samozřejmě si to nenechala líbit, a i když jsem jí to vymlouval, pustila se s nimi do totální války ve stylu ona proti všem – znáte ji. Protože jsem byl z jistých důvodu jejím ochráncem a čelit jí je jako zkoušet odehnat oheň holýma rukama, musel jsem jít s ní. Pak nás kontaktoval Chris a na jeho přání se utvořila malá likvidační skupinka. My tři, pak jeden ze známých od Katherine – Julian. Pátým členem byla dívka, která se představila jako Lisa. Přilepili jsme se jim na paty a likvidovali jednoho jejich člena po druhým, ale jako by se množili... vždycky se objevil někdo další. Takhle to fungovalo do doby, než Julian zmizel a skupina se pak... právě kvůli Coře rozpadla a ona pak z vlastních cílů založila svou. Chtěl jsem dát Lisu urychleně pod ochranu nějaké organizace, tak jsem ji poslal k Lianovi. Vydržela tam týden, pak už o ní nikdo nic nevěděl...“ prohrábl si vlasy a tiše pozdechl.

„A jakou má tohle spojitost s Lorou?“ vložil jsem se do toho, možná trochu ostře. Asi mi to prostě nedochází, co se nám snažil říct. Lora byla moje nevlastní sestra, a i když jsme se nemuseli, alespoň jsme se respektovali jako lidé.

„Oba víte, že Lianovou jedinou podmínkou je pro přijetí pravé jméno. Řekla mu ho.. ta dívka ze skupiny. A pak si to asi rozmyslela a utekla...“ odpověděl Richie opět tím vyhýbavím způsobem, tentokrát už mě to ale trklo.

„Lora je naživu?!“ málem jsem vyskočil na nohy, že vyrazím, ale včas jsem se zarazil. Pokud je to tak, kde bych ji teď asi hledal... Zabořil jsem tělo do pohovky a dlaň si položil na tvář. Zavřel jsem oči a dlouze vydechl. Její tělo nebylo nikdy nalezeno, proto jsme ji měli za mrtvou. Proč se za námi nevrátila...?

„Ještě to není jisté. Mohla to jméno někde slyšet, může to být náhoda...“ slyšel jsem vzdáleně toho posla špatných zpráv. Tahle by ale mohla být nakonec dobrá... ale... Povzdychl jsem si a postavil se. V tu chvíli se na mě upřeli čtyři nechápavé pohledy.

„Potřebuju na vzduch, jdu k sobě na balkón...“ řekl jsem ne zrovna přesvědčivě, i když jsem to opravdu plánoval. Isaac přikývl.

„Nemusíš se vracet. Dám ti echo,“ vděčně jsem se na něj usmál. Přesně věděl, jak mě současná situace dusí a jak mi to teď nandaly čerstvé novinky. A to jsem ještě nepromluvil o Iře. Naštěstí jsem doplnil info Willovi, určitě se o tohle postará. Plus menší únava z přeměny rovná se chvíli civět na les a pak si jít lehnout. Mávnul jsem tam na ně a vyšel na chodbu. I když mi přišlo, že Alexova přítomnost sálá i skrz mezery dveří, konečně jsem mohl vklidu vydechnout. Rozešel jsem se zdejším labyrintem ztracený hluboko v myšlenkách. Po nějakém čase mě z nich ale něco vytrhlo zpátky. Neslyšel jsem ale žádný zvuk. Prázdnou chodbou se ozýval jen zvuk mých bot. Přišly mi tak... hlasité... Mrtvé ticho... Zničehonic, jako by kolem mě začala proplouvat dusivá až skoro rukou prohmátnutelná atmosféra. Mimoděk jsem zvedl ruku a šokovaně sledoval jak moje ruka prošla podivným bílým pomalu houstnoucím oparem jakési mlhy. Cítil jsem jak mi po těle naskočila husina, kterou už jsem s elementem ledu léta necítil. Něco je tu vážně špatně... Najednou jsem se nedokázal nadechnout. Začal jsem zcela neprofesionálně panikařit. Na co mi jsou teď léta zkušeností a tréninku boje, když mě teď má udusit nějaká sci-fi mlha? Ještě ne... to nechci... Za několik málo hodin se toho stalo tolik. Nic jsme ještě nevyřešili. Pořádně si nepromluvili. Co bude s těmi zrzavými sourozenci? Isaac si sám ani neohřeje jídlo v mikrovlnce... Ještě alespoň jednou jsem chtěl, aby se mě Alex dotkl... Jako by se osud světa rozhodl, že za roky naděleného relativního klidu, nám to teď všem vrátí zpětně v jednu jedinou noc, snad i s přesně napočítanými úroky. A nebo nějaký hodně nebezpečný nepřítel ví, že vést sérii opakovaných útoku na jednotlivce v tuto chvíli tak nicotně malé skupiny jako jsme my, ji spolehlivě vyřídí. Namáhavě jsem se nadechl a bílo kolem mě ještě zhoustlo. Rozkašlal jsem se. Jako by kolem mě někdo začal roztřikovat biolit na mouchy. Po několika dávivých návalech a bolestného škrábání v krku, se mi kašel zarazil v hrdle a moje tělo začalo dřevěnět... a padat... Moje hrdlo, celý krk a hruď začaly pálit. Moje mysl se propadala do temnoty. Už mi bylo jedno, co bude. Chtěl jsem už jen spát a utéct tak bolesti...