Sedma

 

Isaac

Po Cyrilově odchodu zavládlo v místnosti ticho. Každý chvilky vyrušení využil, začal přebírat zjištěné informace a možná jako já přemýšlel, jak s tím naložit dál.

,,Co se stalo s držiteli prototypu?" protnul jsem ticho a vyzvedl si Rufuse zpět na gauč, ze kterého se předtím hnal za Cyem. Hravými kousanci dorážel na mou ruku, a když jsem s ní pohnul, radostně z projevené pozornosti, se zakousl znovu. Připadá mi to děsně dávno, kdy jsem měl čas si s ním bezstarostně hrát. Ještě před týdnem jsem nemusel mluvit o mrtvých lidech a bát se o životy živých. A nikdy, ani v těch nejbizardnějších představách, by mě nenapadlo, že tu budu sedět jako pán velkého sídla a rozlehlých pozemků a jako vůdce v tichosti vzrůstající organizace pro společností nenáviděné lidi, kteří se provinili jen tím, že se narodili trochu odlišnými.

,,Zdá se, že jsou teď součástí jisté skupiny..." odpověděl Richie, ale mně jeho vyhýbavý tón neunikl.

,,Skupiny?“ Reagoval jsem ihned nenuceným tónem a v reakci na neodbytné zvíře, ohnul prsty do pěsti. Ruf mi chvíli ožužlával kloub, než ztratil zájem a vydal se na podlahu prozkoumávat místnost. Všiml jsem si, jak Richie hodil rychlý pohled po Alexovi a následně přesměroval na Willa, který jako by věděl proč, protože vzápětí skoro neznatelně přikývl. Kurňa, to zdejší osazenstvo snad netuší, že mi nic neuteče? A jak nemám rád tohle chození kolem horké kaše? A být jediným, kdo nic neví? Nad poslední otázkou jsem se zamračil. Zcela očividně jsem tu jediným, kdo nic neví. Se zamračenou tváří jsem dlouze hleděl na Willa. Byl mým přítelem hodně let a respektoval jsem jeho tajemství, i to ohledně toho, kde se berou některé jeho schopnosti. Ale ani on, ani nikdo jiný se k odpovědi neměl.

,,Měl bych něco vědět, Willame?" pronesl jsem ledově a použil celé jméno, ačkoliv jsem byl vždy přesvědčený, že není jeho skutečné jako jména mnoha z naších řad. Se zdvyženým obočím a semknutými rty jsem přejel rentgenovým pohledem po přítomných a připadal si jako šéf, kterýmu zaměstnanci zatajili nějaký šťavnatý průser. A jediné, co jsem stále věděl, že tenhle pocit se mi ani zdaleka nelíbí. Will překvapeně zamrkal, nebyl zvyklý, že bych ho někdy oslovoval takhle odměřeně, ale co sakra teď čekal? Ještě pár sekund mlčel, než se nuceně usmál.

,,Klid Issy," jemně mě oslovil, ,,je to jenom... trochu delší na vyprávění..." řekl lehce znejistělým tónem.

,,Já jsem klidnej," přistihl jsem se, jak si na prst natáčím pramen vlhkých havraních vlasů. Znovu se usmál a cholerická část mně sama se tiše radovala, že není o trochu méně snažší vyškubnout tolik vlasů naráz. Byl bych totiž asi brzo plešatý. Will se zadíval na ty dva a pak si povzdechl a rezignovaný pohled, který po mně hodil znamenal, že se mi chystají vyklopit všechno.

,,Ale ještě předtím ti musím říct něco jiného..." pomalu a tiše začal a na to spustil vyprávění události, o které jsem neměl ani potuchy, došlo k ní dnes - po dlouhé době mé nepřítomnosti zde - a taky se jednalo o mé chráněnce. Naplnil mě vztek, který se ale nedržel uvnitř mě, jako tomu bývá u ostatních. Můj vztek prosákl skrze mé tělo a vzduch v místnosti ztěžkl a bylo v něm cítit napětí, jak byl připraven změnit se v energický vír a vše nadosah rozsekat na kousky. Co jsem tak věděl, tak živě prezentovat emoce dovedl málokdo a výraz ve tváři lidí, kteří tu byli o dost déle, než já, to dokazoval. Ovšem to, co chudáka Willa, který stejně jako ostatní nemohl za to, co se stalo a snažil se pomoci, jak jen mohl, když se to dověděl, nebylo tím, co ho znejistělo. Byl to chladnokrevný klid v mé tváři. Tím, že se tu budu zuřivě šklebit nikomu nepomůžu. A ani tím, že tu budu zastrašovat spojence. Vší silou vůle jsem dostal svou ve vzduchu vířící emoci zpět pod kůži. Doslova. Vibrovala pod ní, jako skrytá síla, která se toužila dostat ven a ničit. Ale to jsem nemohl dovolit. Ještě ne. Můj hněv a ani pomsta nedokážou vrátit mrtvé. A nic nedokáže zvrátit to, co se stalo. Jak Will dovyprávěl o zrzavých sourozencích, znovu se rozhostilo ticho. Tentokrát vítané. Ira byla jedna z prvních a moje oblíbená učednice a jen bůh ví, jestli bude chtít mít z organizací ještě něco společného. Jenže pokud ji nechám jít, jako bych jí podepsal rozsudek smrti. Stejně tak záhadně oživlému bratrovi. Klouby na prstech mi zbělely, jak jsem je v tu chvíli sevřel v pěst. Semknul jsem rty. Uklidni se, Issy. Sice už dávno dokážu svou sílu ovládat natolik, aby nerozcupovala cokoliv a kohokoliv, kdo bude mít tu smůlu a bude mi zrovna nablízku, ale vůbec nezáleželo na tom, jak moc se chci vztekat. Teď bylo potřeba uklidnit se dost na to, abych neudělal nějaké úspěchané rozhodnutí, co by mě mohlo později mrzet.

,,Případ sourozenců Phurify proteď odložme..." vynutil jsem ze sebe. Bylo to nešťastné, ale dokud nebudu vědět něco víc, nemohu jim nijak více pomoci. Stočil jsem pohled na modrovlasa.

,,Stále jsi neodpověděl na mou otázku. Podle toho, cos říkal, jsou stále tu a rozrůstají se. Kde jsou?" postavil jsem se. Vždycky se mi lépe přemýšlelo za pohybu. A než jsem počkal na Richieho odpověď, pokračoval jsem sám.

,,Tohle už se mělo řešit dřív. Jak je to dlouho ten útok na Coru? Už mohli stihnout napáchat tolik škod..." právě teď jsem mluvil spíš k sobě, než k nim, ale poskytl jsem tím Richieovi čas, aby mi odpověděl.

,,Není to ověřené, ale vypadá to, že už kdysi spolupracovali s Cierotem... Se skupinou, co loví odhalená anomálistická monstra... říkejme jim Aomy, jako oni. Osobně nejsem z téhle záležitosti taky moc nadšený..." řekl podivným tónem, až jsem se zastavil v chůzi a pohlédl na něj. Nejdřív mě napadlo, že tím myslí sobě podobné - fantómy. Tuhle myšlenku jsem ale hned zavrhl. Ne, muselo to být něco jiného, něco takového jako už jsem sám jednou zažil. Pokusy šílených vědátorů nejsou běžnou záležitostí, ale sám jsem na vlastní kůži zakusil, že si na pořádný masakr vystačí jeden sám. A stačí, aby se jedna taková věc, dostala mezi obyčejné lidi a máme z toho smrtící apokalypsu, která by se zombie filmům mohla vysmívat. Jakto, že jsem nad něčím takovým nikdy nepřemýšlel? A ani nad tím, že se něco takovýho už nestalo? Jakto, že jsem o likvidátorské skupině zvané Cierot nic pořádně nevěděl?

,,Zakladatel Cierotu byl můj a Alexův přítel," slovo protla mé myšlenky. Znovu jsem vzhlédl k Richiemu akorát včas, abych zahlédl bolestný záblesk v očích. Mlčel jsem a už ho k pokračování nepobízel žádnými otázkami. Poslední, co jsem potřeboval bylo ho naštvat necitlivostí někoho, kdo je pouze posluchačem o x let později.

,,Původně nás bylo sedm, magické číslo, že?" nevesele se zasmál a z toho tónu jsem pochopil, že se mi chystá říci něco, co možná už chtěli nechat zapomenuté v hlubinách času. Trochu jsem zalitoval, že u toho Cy není, myslím že by to taky chtěl slyšet. Dřepnul jsem si a přitom se snažil ignoroval Willův omluvný výraz. Ok, vysypte to na mě všechno, jsem připravený. Všechno je to jen o sbírání a třídění informací. Na co jen osobní život, zajít na jídlo s někým koho milujete... ne, to se tady prostě nedělá.

,,Je to už hodně let zpátky. Anomálistické síly existovaly ještě před námi, ale tehdy na lidi, i na nás působily stejnou atmosférou, jako když se o sousedním domě povídalo, že v něm straší. Kromě hrstky lidí na ně nikdo doopravdy nevěřil. A kromě tedy těch, co někoho odlišného viděli a těch, kteří zahlazovali stopy. Byli jsme parta zvědavých blbců a montovali jsme se kam jsme neměli. Chtěli jsme si sami dosvědčit, že tahle anomálie existuje a nakonec se připletli k incidentu s monstrem. Jenže, když bylo po všem, špehovali jsme špatnou stranu - tu, která tu příšeru stvořila. Pracovali jsme s tím, že je víc takových, co vědí a srocují se do skupin a aniž bysme tušili o nebezpečí, do kterého se řítíme, vydali jsme se těm lidem, kteří tu věc zabili, po stopě. Nebylo to snadné, ale všech nás sedm se chtělo dozvědět víc, všichni jsme si chtěli odnést důkaz anomálistické existence..." pokračoval těžce a na chvíli zavřel oči, v niž nejspíš právě prolétávaly zlé vzpomínky.

,,Sledovali jsme podezřele vyhlížející lidi a jednoho dne se to povedlo. Byli jsme vydešení, ale furt dost odvážný, abysme šli dál a odhalili tak jedno z největších tajemství Counter Grove a vlastně nejen jeho," znovu se odmlčel. Všiml jsem si, že už po něm Alex pokukuje, a když se Skyfall hluboka nadechl a vydechl, ale poté mlčel, nepřekvapilo mě, že se Alex ujal slova.

"Našli jsme jejich úkryt," zazněl prostorem jeho hluboký hlas. ,,Víš, jak se to v ,,našem" světě říká. To, co máš nejvíce na očích, nejhůř se hledá. Jakmile si to ale uvědomíš, jako by se ti otevřel novej svět. Docestovali jsme ze západních měst Counter Grove přes Wildtone, Viare Enu až sem do slunečného Lindsey Once, kde stojí uprostřed náměstí taková obrovská fontána... Je průchodem do skrýše. Podařilo se nám otevřít jej a před námi se ocitlo snad nekonečné schodiště. Nás sedm se bezhlavě vrhlo do jeho temna. Šli jsme hluboko, na stěnách se sama rozsvícela světla. A když se vchod za námi zavřel, už nebylo návratu. Když jsme došli na konec, byly tam dveře. Malé, nenápadné a odemčené. Několik z nás začalo váhat, ale Raudilo, ten nejodvážnější a nejzvědavajší z nás je otevřel. Rozprostřel se před námi labyrint různých chodeb, ze všech stran byla spousta zamčených dveří. Občas se za některými ozývaly divné zvuky, kvílení, skučení a jakési šoupání, jako by se někdo nebo něco plazilo z posledních sil po zemi. V jednu chvíli do jedněch dveří něco ohromnou silou narazilo, až v nich prasklo a stěna okolo se zachvěla," Alex zmlknul a asi přemýšlel nad tím, jak pokračovat, ale Richie který už posbíral ztracenou sebejistotu, se opět sám ujmul vyprávění.

,,Já, Reef - zakladatel anomálistické skupiny, Cierotu a Nisien jsme v tu chvíli začali couvat, ale Raudilo vsadil na naši zvědavost, podařilo se mu nám ústup rozmluvit a tak jsme všichni pokračovali dál. Po nějakém čase jsme se v labyrintu samozřejmě ztratili a ještě hůř - začínali mít pocit, že o nás už někdo ví... Už dávno jsme všichni věděli, že odtud se sami nedostaneme, jestli vůbec. Pak jsme narazili na otevřenou místnost. Nikdo v ní nebyl a my vešli dovnitř. To, do jaký očividný pasti jsme vlezli nám došlo příliš pozdě. Dveře se zavřeli, padací zámek zvenku zapadl a uvěznil nás vevnitř. Jako by to bylo místo přesně pro takové zvědavce, jako jsme byli my. Nebylo jak se odtamtud dostat, místnost neměla ani žádná okna. Čekali jsme, jestli za námi někdo příde, ale nic se nedělo. Za to to vybouchlo mezi náma. Začali jsme se vzájemně obviňovat a zbytečně vybíjet energii místo toho, aby jsme se pokoušeli prohlédnout své vězení a možná najít způsob jak z toho ven. Padla spousta zlých slov, i několik ran. A během té krátké chvíle se ze sedmice nejlepších přátel stali cizinci, kteří už se na sebe navzájem nemohli spolehnout a nedostali ani dost času na to, aby se to tehdy dalo ještě napravit," Richie se odmlčel, aby se vzápětí natáhl po hrnku a napil se už jistojistě ledového kafe. Když jsem se na něj podíval, tajemně se usmál a přišlo mi, že teď už lehce provokativně si uskrl a dal si záležet, aby to trvalo déle, než je obvyklé. O tom, jak rád sbírám různé informace a zajímavosti a hltám je jak oheň ve spalovně papír, se vědělo široko daleko. To bylo asi důvodem, proč se mě samému nepřátelé, možná i silnější než já, dosud vyhýbali. Nebylo to kvůli mým silám, ale strach, že když vystrčí nos, já jim vydloubnu špínu až ze samotného nitra a napíšu to jí na tu největší a nejsvětlejší budovu v okolí. Což je dost nechutný přirovnání, ale jdeme dál. Hltavě jsem visel Richiemu na rtech a došlo mi to až v momentě, kdy mě Will kopl do nohy. Škubl jsem sebou a pohled sklopil. Willovým směrem jsem se nepodíval. Byl jsem na něj nasranej tak, že je součástí něčeho takovýho a doteď mi všechno tajil, že mohl být rád, že to řeším jen takhle. A pak se mi v hlavě rozzářila myšlenka, která vše ostatní přebila: možná se konečně dozvím, kdo nebo co vlastně jsi. Vedle sebe jsem ucítil jemný pohyb, to když se to malé chlupaté tělíčko stulilo k mému boku. Rufus dlouze zívl a já se musel usmát. Něžně jsem ho pohladil. Můj albínský freťák je také taková moje poznávací značka a ačkoliv o tom zvíře nemá nejmenší tušení, jeho přítomnost, mi umožnila vyhnout se spoustě přímým konfliktům.

A pak se Richie významně nadechl a příběh pokračoval. Vyprávěl, jak spolu bojovali a pak jak do jejich kamenného vězení začaly téct proudy vody ze stropu. Jak voda nemilosrdně stoupala a pohltila do sebe jejich těla a okradla je o dech. Jak se topili a bolest v plicích se neúnosně zvyšovala, až úplně zmizela a došlo k probuzení. Všech. Raudila, Nisiena, Luminena, Reefa, Kylea, Alexe, Richieho. Celé sedmy. Pořád jsem ale netušil, jak by jim probuzení mohlo pomoci - snad jsem se to měl také brzy dozvědět. Téměř každý si uvědomí, že je něco jinak, ale nikdo to na začátku nedokáže vědomě použít nebo dokonce ovládat, učení se toho žádá celé roky a schopnosti se také neustále vyvíjejí během dlouhých let. Když mi Richie na moji myšlenku odpověděl, znovu mě popadlo podezření, že dokáže číst myšlenky. A nebo už časem pochopil, k jakým prvním otázkám se lidé v takovém příběhu budu nejprve uchylovat. Znovu se mi ale vybavily tajnosti na začátku a došlo mi, že tento příběh možná ještě nikdo jiný kromě mě neslyšel. Což mě znovu dostává ke čtení myšlenek...

,,Zachránil nás Reef. Nemusím ti snad říkat, že každý má trochu jinou dechovou kapacitu. Je to vlastně takový malý velký zázrak, že jsme všichni přežili - svým způsobem. A doteď si myslím, že nikdo z nás nevěří, že by byla náhoda, abysme v tu chvíli všichni měli neprobuzenou anomálii v těle, jenže nikdy se nepotvrdilo nic jiného. I když jsme pod vodou měli každý starost sám o sebe, nikdo z nás neměl zavřený oči. Reef to nezvládal. Zpanikařil nejvíce a předtím, než jsme se úplně potopili, vydechl a ústa se mu v posledním nádechu už naplnila vodou. Jeho tělo ochabovalo dřív, než naše a sami plni zoufalství jsme mohli jen sledovat, jak odchází první z nás, a v čas, kdy jsme si skutečně všímali už jen sami sebe a pomalu umírali, se Reef utopil dvakrát. A bez vlastního vědomí se proměnil. Jeho zvířecí podoba byla unikátní a nepřipomínala žádné skutečné žijící zvíře. Byl medvědodlak a fantóm," Skyfall se odmlčel a já se stěží ubránil zaúpění. Neušlo mu to a koutek rtů mu vyjel pobaveně nahoru. A pak konečně pokračoval.

Období, co nastalo tu neměl nikdo rád. Alespoň mi nikdo z přátel a svěřenců nepotvrdil, že je to jinak. Zamkl jsem se v pokoji a přemítal o všem, co jsem se dozvěděl. A protože jsem měl vše dispozici zde, vylejzal jsem ven prakticky jen na jídlo. Zatím ale nebylo třeba. Byl jsem tu sotva noc a den a zásoba sušenek se v mém momentálním rozpoložení také moc nezmenšovala. Příběh sice úplně nesouvisel s tím, co se tady děje, ale nepřímo mi odpověděl na jiné věci. A když to dám dohromady s tím, co už vím a co mám tady... Vešel jsem do vždy uzamčené místnosti, která byla opatřena kódem, který jsem znal jen já a Cy. Naťukal jsem čísla a několik písmen, vešel a rozsvítil. Místnost doslova přetékala knihami a různými dokumenty a výstřižky z novin. Police, komody a skříně byly také plné knih a taky dalšího, co běžnému pozorovateli mohlo přijít jako harampádí. No, něco z toho možná bylo, ale většina byla posbíranými artefakty. Moje sbírka velmi nabobtnala, co jsem získal přístup do domu, který patřil jednomu velmi zapálenému sběrateli. Bylo to oné místo hrůzy, kam nás vešlo šest na zvědavou prohlídku a vyšli dva s trvalými následky. A jeden doslova. Cyril tam tehdy dospěl k probuzení. Cy... jeho fantómová podoba je skromná. Asi jako bych se díval na patrona z Harry Pottera. Přesto to fantóm byl. Znamenalo to, že někdy předtím, než jsme se s Cyrilem poznali už musel umírat a být anomálstou, aniž by o tom věděl. Později se ho na to zeptám, i když vím, že se mu takové téma nebude líbit. Návštěvu onoho domu mi tu rozmlouvali, a když jsem nahlédl do několik poznámek o tom, měl jsem i psaně doložené důvody proč tam vůbec nelézt, ale nenechal jsem se odradit. Nelitoval jsem. Měl jsem trochu strach, že místo zůstalo tak, jak jsme ho tam zanechali, ale svět anomálistů má, jak jsem se brzy poté návštěvě dozvěděl i své ,,čističe“. Uvnitř budovy bylo naprosto čisto a po krvi ani stopy. Do rukou se mi dostala spousta užitečných věcí. Ze šuplíku ze své pravé strany jsem vytáhl mapu a pak ji rozložil na stůl před sebe. Zabrala téměř celý stůl a ve mně to zvedlo potřebu se zvednout, abych měl oddálenější pohled. Takže, co už víme? Existovala jakási sedma... jo, už si vzpomínám. Vzal jsem tužku a jemně do jedné oblasti napsal tři písmena zkratky. NGD. Po probuzení se každý z nich rozešel do jiné části města. Po nějakém čase se kolem všech sedmi utvořila skupinka a začal boj o území, kde bude pobývat jaká. Cyril mi vyprávěl o Kyleovi. Byl jedním z těch, co nás v tom domě před lety zachránili. Byl tam taky Richie a žena jménem Katherine... On – Kyle, byl vůdce NGD. Napsal jsem jeho jméno pod název. Věděl jsem toho více. NGD byla zkratka slov No God Divra. Samotný název nedával smysl, ale nepřišlo mi to jako něco, co by v sobě něco skrytého nemělo. Název mi tehdy říkal Chris, protože tenhle dům stojí na Kyleově tehdějším území. A moje ještě stále jen párčlenná skupina měla své jméno dříve, než vůbec vznikla - Dragon Void. Chris troufale vycházel ze jména největší skupiny na tomhle místě, co tu byla za posledních x let. Jenom zpřeházel písmenka. Tento název mi dával asi stejný smysl jako ten první, ale u anomálistů - a zapálených vědců, co zvolil vědu před životem se mnou, jeden nikdy neví. A pak mi v hlavě vytanula dávná vzpomínka, která s tímhle vůbec nesouvisela: A tady máme Kyleova mladšího brášku. Chvíli jsem se ještě přesvědčoval, že to jediné, co jsem v bezvědomí zaslechl, se ve skutečnosti neřeklo nahlas, ale bylo to jen v mé hlavě. Nevěřím na náhody, a že bych měl bratra, se kterým jsem se neviděl už přes desítku let a pak stejnojmenného tajemného zachránce. Na tohle se taky musím Cyrila zeptat, až ho uvidím. Ovšem i bez toho jsem uvnitř sebe už dávno tušil, že jsem nikdy žádného bratra neměl. Ale kdo je potom tenhle Kyle, který by měl být mým příbuzným? Povzdychl jsem si. Mám příliš mnoho otázek, a tak málo odpovědí... Jdeme dál - pak je tu Richie. Když si ho dám dohromady se Sylvií, která nyní vlastnila jeho tehdější území - jedinou dlouhou ulici The Nine Tones a i na její počest pojmenovala podle toho svou skupinu - TNT - nikoliv zkratkou trhaviny trinitrotoulenu, bylo její místo zde. Udělal jsem do mapy tečku, napsal název a jméno. Vlastně to nikdy nahlas ona ani on neřekl. A i když si možná Cora myslí, že to nikdo neví, člověk se snadno dovtípí. A pak jsou někde Alex, Reef a ti ostatní. Reef založil Cierot. Byla to anomálistická skupina jako každá jiná, s tím rozdílem, že se specializovala na vyhledávání nepovedených experimentů, jejich tvůrců a veškeré likvidaci obojího a všech důkazech, které na daném místě existovali. Pokud Cierot fungoval jako kladná skupina ještě před lety, mohl to být on, kdo onen dům vyčistil. Richie dal jasně najevo, že s tímhle teď nemá Reef nic společného. Znamená to pak jen dvě řešení. Reef není vůdcem skupiny nebo je mrtvý. Cierot byl místem lovců monster, ne anomálistů. Někdo se k nim dostal, k jejich informacím a prostředkům a nakonec Cierot převzal do dnešní podoby. Nový Cierot vytvořil lék. Na co může být lék? Odpověď se mi plazila v mysli jako páchnoucí rozrůstající se sliz. Potlačení anomálie. Zrušení anomálie. Okamžité zabití anomálisty. S tím, že už máme na světě smrtonostné zlaté střelivo – Ishigy a jejich sice slabší, přesto neméně otravné náhražky, které jsou ještě ke všemu naváděné, je to více, než pravděpodobné, že se někdo rozhodl vyhladit anomálisty z povrchu zemského. Moje prsty bubnující do desky stolu ustaly v pohybu. Pokud ano, je současná látka neúspěch, protože Coru akorát nasrali. Vzpomněl jsem si na dnešní událost s Phurify sourozenci. Cierot se na masakr podepsal. Mají lék a podivné anomálistické probuzení Iřina mladšího bratra něco společného? Žádné spojení nevidím. Ačkoliv, možná něco objevím, až si s nimi promluvím. Ale vzhledem k jejich momentálnímu stavu... Povzdychl jsem si. Jsem na mrtvém bodě. Sedl jsem si a opřel se v křesle. Chvíli jsem jen tak zíral na stěnu a hledal nějaké záchytné lano v naději, že to spustí další proud doplňující se skládačky. A z myšlenek mě vytrhlo tiché, ač naléhavé zaklepání na dveře.

Dovnitř váhavě nakoukla Willova hlava, a když se pohledem do mé unavené tváře ujistil, že proti jeho přítomnosti zde nezačnu protestovat, vešel dovnitř.

„Říkal jsem si, že teď možná potřebuješ kamarádku,“ usmál se a pak si přisedl na kus kožené sedačky, který jsem mu ochotně uvolni, jen aby mi jako posledně nedřepl na stůl a nenarušil tak jeho zdější důmyslný systém všemožných papírů a složek. Jen letmo mrkl na mapu na stole a pak k mému největšímu překvapení vytáhl z kapes mikiny nůžtičky a pilník na nehty.

„Wille...? Jsem sice naštvaný, ale takhle to odčinit nemusíš...“ hlesl jsem jen, když mě vzal za ruku a nůžtičkami uvěznil kus zubatého nehtu mezi drobné ostré čepele a já pochopil, že to myslí skutečně vážně.

„Tak to není. Jenom vidím, že máš moc starostí s tím, aby ses postaral o druhý, a tak jsem se rozhodl, že se budu dneska chvíli starat o tebe. No a taky nemůžeš dorazit na podepsání s takovýma obludnýma nehtama,“ prohlásil. Sledoval jsem, jak mi s opatrností a něžností jemu vlastní zarovnává nehet pravého ukazováčku do téměř hladkého a přesného obloučku. A během toho se rozhovořil a mně to moment trvalo, než mi došlo, co mi vlastně říká a do ruky konečně popadl tužku a vpisoval do mapy.

„My jsme na Liveru. Na něj jak víš naléhá náměstí, které společně s fontánou a pár menšími budovami patří Raudilovi. A pokud vím, z jeho skupiny – z Písařů - nikdo nesmrtelným nebyl. Q. Gower je hraniční značkou na Radden. Ten byl Reefův,“ teď když jsem se na mapičku díval, mi její nepopsaná verze ve vzpomínce připadala jen jako pustá zbytečná změť čar.

„No a tohle,“ na chvíli odtáhl ruku od mé, aby mohl hrotem nůžek ukázat na jedinou budovu, která se jediná vyhla všemu označování majetku. Taky to byla jedna z mála, která byla detailně nakreslena, a když jsem se zadíval blíže, všiml jsem si, že jsou tam skoro neznatelně vyznačena i spodní patra. Podzemní patra. ,,je neutrální zóna. To víš, co je,“ přikývl jsem, i když to nebyla otázka. Neutrální území bylo jediným místem v Lindsey Onse, kde byl kdokoliv pod jeho střechou pod absolutní ochranou a nikdo nikomu nesměl skřivit ani vlas. A to ať byly okolnosti jakékoliv. Mimo zónu byla území, kde platilo jediné nepsané pravidlo – které ale bylo absolutní. Lidé z jedné skupiny a území se nesměli s dalšími navzájem napadat. Pokud k něčemu takovému došlo, mohla se druhá strana beztrestně pomstít, v lepším případě žádat po vůdci trest. Který ale byl někdy horší, než zabití z pomsty. Neutrální zóna byla zavedena proto, aby se strany mohly v případě svárů bezpečně sejít na jednom místě. Jistě by tu vyvstala otázka, že nezáleží na tom, jak jsou všichni krytí vevnitř, protože venku už se klidně mohou pobít nebo začít něco na způsob války gangů, ale co vím, tak se neutrální zóna využila jen minimálně a její výsledek byl vždy definitivní. Protože právě tam se prováděl krvavý slib, Teraline. Nikdy jsem se úplně nesmířil s tím, že jsou věci, co fungujou jedině přes krev a představa, jak se několik lidí upisuje vlastní krví na kus papíru mi připadala absurdní. Dokonce i teď, když jsem věděl, co jsem věděl. Teraline nebyl žádný slib. Byla to kletba. Kletba, jenž měla zaklet všechny, kteří se rituálu zúčastnili – byť jen přihlíželi. Od té doby byli chráněni od sebe navzájem. Kdokoliv z nich by se pokusil ublížit jinému, kletba by se obrátila proti němu. Stejně tak to fungovalo u nepřítomných slibu. Netušili o kletbě, stejně jako teď většina těch, co by si ostatní vůdci vzali s sebou. Nejenže zrádce odhalí spojení Teraline, dokonce se o něj postará a usmrtí ho. I když mi tohle vše předal Chris jako svému nástupci, přesto jsem si udržoval jistou míru skepse. Představa, že tohle vše skutečně funguje mi připadalo děsně sfi-ci... měl bych spíš říct fantasy? A je víc neuvěřitelný tohle nebo to, že se něco takovýho neprovalilo i mezi širokou anomálistickou veřejností? Někdy své větší a rozličné informovanosti lituji, často prostě není šance, aby mi vlastní nevědomost řekla, že to přede mnou je nesmysl. Ne, já už jsem věděl, že náš svět není pouze o odlišných lidech. Možná bych se měl začít bát, abych někdy neodhalil něco, co by mě dostalo do hrobu. Můj proud myšlenek dosud nic nevytrhlo a já si uvědomil, že mi Will nechává prostor k přemýšlení, zatímco mi se zaujetím puntičkáře, opilovává nehty do jemného a vzhledného tvaru. Při pohledu do jeho tváře mi došlo, že nečekal, až si utříbím myšlenky. Sám byl mimo a tam v těch místech sváděl nějaký vnitřní souboj. I na oslovení zareagoval až na podruhé.

,,Jestli jsi se na něco ptal, musíš to zopakovat. Myslím, že jsem nevnímal,“ usmál se na mě a pohled se mu rozjasnil. Will mi nikdy nelhal. Byl upřímný, starostlivý a prostě hodný. A nikdy by mě nezradil. A myslím, že někde v koutku sebe sama ke mně ještě něco cítí. Cyril byl oproti tomu loajálný jak jako přítel, tak jako voják. Naše smýšlení bylo v některých aspektech podobné. Nikdy nezpochybnil můj rozkaz. Oba byli mými nejbližšími přáteli. Kdyby někdy hrozilo, že bych se musel ukrýt pod štít Teralinu, nechal bych je proklýt, i kdyby kletba znamenala bezpečí? V mysli jsem tuhle myšlenku okamžitě odsunul stranou. Nic takového se ale teď neděje. Teď se musím soustředit na současnost. A taky se už konečně zeptat Willa na to, na co jsem chtěl.

„Myslel jsem, že by Cyril taky věděl, ale chtěl bych se zeptat spíš tebe...“ odmlčel jsem se. Willovo obočí se v očekávání nějaké nepříjemnosti s předstihem stáhlo a na čele se mu utvořila pro něj typická vráska. Musel jsem se tomu v duchu usmát.

„Je to náhoda, že se můj bratr a nějaký chlap z minulosti, co se o můj život zajímá, jmenují stejně nebo jsem se měl něco postupem času dozvědět?“ přes jeho tvář se přelil překvapený výraz a pak následně na mé můj, když z jeho obličeje vyprchalo očividné napětí. Nejspíš ho napadlo, že se chystám zeptat na něj a jeho schopnosti. Ohoho, teď mě to zajímalo ještě víc! Ruce položil na nohy, a když se mi zadíval do očí, nabyla jeho tvář vážného výrazu.

„Issy ty... nemáš bratra,“ začal tragicky, jako by mi právě oznamoval tragickou smrt a já se neubránil pobavenému úšklebku. Zdál se z mé reakce vyvedený z míry.

„A předpokládám, že jsem byl jediný, kdo to nevěděl?“ mile jsem se usmál, a když mi chtěl odpovědět, pohotově jsem mu přiložil prst na rty. Tohle totiž kamarádky normálně dělávají.

„Teď to odložíme, ano? Tohle je momentálně ten nejmenší problém,“ znovu jsem se usmál a prst odtáhl.

„A co je největší?“ zeptal se. Úsměv se mi ještě rozšířil.

„Jsem tak rád, že ses zeptal,“ zvedl jsem sluchátko a naťukal řadu číslic. Po druhém zazvonění se z něj konečně ozval hlas.

„Chrisi? Ano. Očekáváme tě.“

Chris se na tento den uvolil, že přijede až sem, aby mi pogratuloval k dosažení požadovaného věku a přitom hodil svůj čerstvý podpis na list papíru, který byl svěděctvím toho, že co bylo doteď v L. O. jeho, je teď moje. Příliš dlouho se nezdržel. Po chvíli očumování, kdy jsem stále dokázal obdivovat jeho dlouhé nohy a rýsující se svalstvo pod upnutým trikem, jsem zjistil, že mě jeho rychlý odchod vlastně nijak nemrzí. Přitažlivý byl, to ano. V koutku duše jsem ale už dávno věděl, že ani já bych nechtěl jeho, kdyby za mnou přišel. Díval jsem se na dva podpisy. Některé věci byly tak moc jednoduché... a některé zas vůbec. I skrze stěny jsem cítil Willovu uraženost, protože jsem trval na tom, že smlouvu podepíšeme v soukromí. Bez něj. Vlastně kromě toho, že by Chrise usmažil pohledem, jsem neměl žádný jiný důvod, než to, že jsem si připadal, jako bych tím podvedl Cyrila, který si u toho taky přál být. Kde ten kruci je? Aniž bych šel za Willem, vydal jsem se na procházku po domě. Nejdřív jsem vešel do Cyrilova pokoje. Jeho postel byla vždy důkladně ustlaná a pokoj působil, jako by tady vůbec nikdo nebydlel, nebýt několika kusů oblečení přehozeného přes židli a fotkám na nočním stolku. Zničehonic mě přepadl hrozně divný pocit. Napadlo mě, že šel prostě ven a nebo se prostě jen hodně míjíme. Přeci jen je tenhle barák dost rozložitej... Večer už se sjížděli první, kteří dosud byli jen pod mou ochranou, ale teď už se stávali oficiálními členy společnosti. I když jsem měl teď starost o Cyho, musel jsem se usmívat. Teď každý věděl, že jestli mi na někoho tady sáhne, bude se zodpovídat přímo mě. A to si každý dvakrát rozmyslí.

Díval jsem se jak se postupně zabydlují a v domě byl najednou větší šramot, než jsem si kdy předtím představoval, že by mohl být. Také jsem jich více očekával v následujících dnech. Ale hluk dnešního večera mě velmi potěšil. Zároveň mě ale tížil nepříjemný pocit. Cy měl právě teď stát vedle mě, usmívat se a sdílet mé nadšení, protože jsme pro tohle pracovali společně. Ale on tu nebyl. Tohle by si nikdy nenechal ujít. Kdyby byl v domě, uslyšel by nové zvuky. A rozhodně věděl, co je dneska za den. Po těle mi přejel mráz, když na mě nejistá realita skutečně a dunivě dopadla. Něco se děje.

Zprudka jsem otevřel dveře Willova pokoje a absolutně ignoroval jeho výraz uraženosti smíšený s rozhořčením, že k němu vpadávám takhle. Ach ano, Will si navzdory svému vzhledu potrpěl na dobré způsoby. Jeden je až moc čistotnej a druhej rozenej gantleman. Myslím, že si začínám připadat jako troll, co má teď až moc krásný pazoury.

„Cyrilovi se něco stalo!“ vybafl jsem na něj hned mezi dveřmi. Nedůvěřivě se na mě zahleděl, ale kdesi pod tím se klubala stejná nejistota, jako předtím u mě.

„To není možný, byl s náma, když-“ doširoka otevřel oči, když mu to též došlo. Cyril odešel včera a my ještě pak dlouho mluvili. A pak se každý staral sám o sebe. Nikoho by nenapadlo, že by se během té doby mohlo něco stát. Říkal, že bude u sebe. Není typ, co by něco řekl a pak činil jinak. Další hrůzostrašná myšlenka přišla od Willa.

„Někdo se dostal dovnitř,“ řekl tiše. Za dveřmi se ozval bezstarostný smích někoho, kdo právě nalezl bezpečné útočiště. I když to, co řekl Will bylo logické, nedokázal jsem si to přiznat. Že je to nepřítel, co se dokáže nepozorovaně dostat dovnitř a ven. A ne sám. Musel být rychlý a tichý. A udělat to tak, že se Cyril nebránil. Kdyby bojoval, hned bysme o tom věděli. Určitě je stále naživu, musí. Pochmurně jsem se usmál. No, není skutečně moc věcí, co bych teď s tím mohl dělat. Vlastně mě napadla jen jediná. Vytáhl jsem z kapsy telefon a naťukal do něj zpaměti Richieovo číslo. Ozval se mi záznamník. Frustrovaně jsem projížděl těch pár kontaktů. Pak zpaměti vyťukal ještě Alexovo. Ani jeden mi nedovolil si ho uložit. V telefonu nekonečně pípalo, ale pokud to nebral v tenhle moment, určitě to nebude ani v ten další. Típnul jsem vyzvánění. U Liana též záznamník. Tak na co sakra ty mobily a já jejich čísla mám, když mi to vůbec nikdo nezvedne?! Ze samého zoufalství jsem klepnul na poslední jméno osoby, u které už jsem sotva doufal, že by mi pomohla. Ale jak se říká: zoufalá situace... Po třetím zazvonění mi ruply nervy. Sevřel jsem mobil v ruce, až v něm několikrát zapraštělo a pak s ním mrskl proti stěně. Přerývavě jsem oddechoval a přemýšlel, jestli nebude prostě nejlepší vylézt ven a počkat až mě někdo z nich najde a sám mi řekne, co chce. To by byla ta nejlepší varianta. Co jsem to předtím říkal o nevědomosti?! Will mě zničeně pozoroval a stejně jako já sebou trhnul, když se jeho mobil rozezvučel. Zvedl to a dal si ho k uchu. Ani jeden z nás neměl náladu s někým mluvit, teď když to vypadalo, že není nic, kde bysme mohli začít.

„Dej mi kurva k telefonu toho podělanýho hovnivála nebo ti narvu ty tvoje černokněžnícký hůlky jednu po druhý do prdele!!!“ zaburácel v telefonu hlas. Will na moment zkoprněl a pak mi pohybem robota předal mobil.

„Tady-“ začal jsem, ale ženský hlas mě přerušil. Ne příliš zdvořile.

„Hele hovnivále, ty asi nemáš moc přátel, že voláš mě, co?!“ vyštěkla a ve sluchátku se ozvala rána. Až pak mi došlo, co za zvuky slyším v pozadí jejího křiku. Zvuky boje.

„Ty zřejmě taky ne,“ opáčil jsem s klidem. Slyšel jsem jak se Will pobaveně uchechtl a současně s tím Cora nasupeně zasyčela. Pak se ozval bolestný vzdech a něco – snad tělo – se s tupou ránou sesulo k zemi.

„Jak slyšíš, vlastní zájem a práce nepočká. Ale v Silithica Dance na tebe čeká jeden z mých podřízených. Pomůže ti,“ pak něco velice blízko nechutně křuplo. Na moment jsem se lekl, ale pak se v dáli ozval proud Cořiných nadávek a pak mobil ohluchl. Podíval jsem se na Willa a ten pokrčil rameny. Nebylo třeba ani dávat na reproduktor, aby vše slyšel. Stejně jako já slyšel „pomůže ti“, tónem který spíš znamenal ,,a nebude to zadarmo“ nebo ,,a to si zaplatíš“. V současné době mi ale nezáleželo na tom, co chtěla za odměnu. Dobře věděla, že nebudu mít důvod jí nějakou vyplatit, pokud mě za tím svým tajemným spojencem hnala z jiného důvodu, než jsem se jí přiměl zavolat.

Silithica Dance zní celkem elegantně a možná by se to jako název více šiklo pro nějakou taneční školu nebo muzeum, ale poslední co by člověk čekal, že najde, byla naprostá díra ani ne tak daleko od středu uhlazeného a čistého města.. Cy mohl být ještě naživu. Ne, určitě byl. Jinou možnost jsem si nepřipouštěl. O to víc jsem ale musel spěchat a mučil a popoháněl svou mysl a tělo myšlenkami na všechny možné mučící praktiky, co existují, a kterými by teď Cy mohl procházet. Díky tomu jsem se ani dvakrát nerozmýšlel, abych zvolil v tuhle chvíli nejrychlejší, přesto vůbec ne oblíbený, způsob dopravy. Když jsem slezl z motorky, speciálně upravené od Lianovi společnosti, zhodnotil jsem ji kritickým pohledem, nikolik kvůli úpravám, ale kvůli tomu jak jsem je neměl rád. Můj nejoblíbenější způsob dopravy byl pešky. Nejradši jsem stál nohama pevně na zemi a měl tak vždy pod kontrolou své tělo. Na nebo v nějakém stroji nikdy nikdo neví, co se může stát. Z toho důvodu jsem se nikdy neplavil po vodě – a pokud by se něco stalo, šel bych ke dnu jako kámen. Právě teď jsem ale děkoval za to, že jsem dal na svou prozíravost a donutil se na ní naučit jezdit. Právě díky tomu jsem mohl být právě teď tady a nepřijít o moc času. Zvedl jsem oči a zadíval se na změť trubek nad sebou. S. D. Bylo území skládající se z několika řad činžáků, pár paneláku a několika rodinných domků. Všechno svědčilo tomu, že se jedná o velmi staré budovy a všemu dominovala už léta nepoužívaná továrna a naproti tomu stál místní dům hrůzy. Prý tady tyhle stavby byly mnohem dříve, než všechno ostatní, a až teprve se začalo stavět kolem toho. Většina budov včetně továrny se dávno nepoužívá a přestože to je určitě spoustě lidem trnem v oku je až s podivem, že to tady ještě stojí. Nevěřil jsem ale tomu, že by to bylo snad leností nebo strachem z pomsty rozlícených duchů. Ovšem hloubat nad problémem území Silithica Dance byl právě teď můj nejmenší problém, který jsem si klidně mohl nechat na dobrou noc, pokud se mi někdy navrátí klidné večery. Zavrtěl jsem hlavou, jako bych si z ní chtěl poslední myšlenku vytřepat. Kdepak, ony se určitě vrátí. S tím jsem rozevřel dvoukřídlé dveře domu hrůzy. Vevnitř jsem to nikdy neviděl a tak jsem se neubránil zvědavému rozhlédnutí se. Nacházel jsem se v rozlehlé místnosti a nebýt prostoru naproti mě - zhruba upřostřed u stěny, který jsem překvapeně hned odhadl na bývalou recepci, bylo by to tady dole úplně prázdné. Za ní byly ve stěně přihrádky a mezi nimi ze zdi trčelo ještě několik háčků, na kterých asi kdysi dávno visely klíčky od pokojů. Kousek vedle jsem si všiml dvou malých výtahů. Kolem mě se ve dvou dlouhých lehce zatočených obloučcích zdvyhala schodiště a nebýt výtahů, působilo to perfektním zrcadlovým dojmem. Kdysi. Nade mnou se zvedalo několik pater. Není pochyb, že to kdysi býval hotel. Ale ať jsem se tu zorientovával sebe víc, žádný můj smysl nezaznamenával život. Ale v momemt, kdy jsem se oddával zklamání a v mém nitru se zvedal vztek, jedno z křídel dveří se s vrzotem otevřelo a do místnosti se vlil pruh světla. Otočil jsem se a vrhl pohled na přítomného. Ano, napadlo mě též, že se mohlo jednat o past a byl připravený zaútočit, ale tvář, kterou jsem před sebou viděl mě připravila dokonce i o hlas. Příchozí se zasmál nervózním tichým smíchem. I z téhle vzdálenosti jsem poznal, že se vzhledově nijak nezměnil. Jenom modré oči postrádaly jejich původní živou jiskru. Rty stažené do úzké linky mi napovídaly, že už se neusmívá tolik, jako dříve. Když viděl, že se na něj nechystám, postoupil dovnitř a dveře pustil. Z pohledu, kterým mě obezřetně propaloval, jsem pochopil, že mě nepoznává. Nemám mu to za zlé. Prožil si své a poslední, co bych po něm mohl chtít bylo, aby na mně hledal nějaké poznávací značky člověka z minulosti, se kterým zažil to největší trauma a ztrátu, jakou kdy mohl. Všiml jsem si, že oči zabodává do mého krku, kam jsem si nechal před zhruba dvěma roky vytetovat jednoduchým vzorem štíra. Nějak jsem si užíval tu ironii, že ač byl štír slabounký tvor, pro lidi, kteří mě podle toho začali poznávat, se stal symbolem něčeho, před čím by měli utíkat. Nějak jsem to nechápal, nepřipadal jsem si nijak extra děsivý. Přesto se blonďáček při dalším pohledu do mých očí ošil a nejistě přešlápl.

„Tvoje šéfka ti neřekla s kým se máš setkat?“ promluvil jsem první a snažil se znít trpělivě. Každou další minutou se mohlo stát neodvratné.

„Vlastně mi spíš řekla něco jako: jdi tam a tam bude ten blbeček. Ale opravdu jsem netušil, že mluví...“ na kratičký moment se odmlčel. ,,o vás,“ dodal a sjel mě od hlavy k patě s respektem, na který jsem byl zvyklý od cizích, ale tady mě to trochu zamrzelo. Změnil jsem se, to ano. A křestním jménem mě ve skutečnosti znal málo kdo. Dokonce ani Cora ne. Pak jsem si ale vzpomněl na to, co se kdysi stalo a najednou byl rád, že moje nynejší já nezná. Jednoho dne se mu představím, to bylo jisté. Ale moje bezcitné já vědělo, že na nějaký emoční rozhovor právě teď nemám čas.

„Hurikán, Dragon Void,“ představil jsem se a napřáhl ruku. Hlavou mi problesklo, že kdybych ještě teď nosil rukavice, možná by mu to došlo. Váhavě se na ni podíval, ale pak mi svou potřásl a konečně se pořádně usmál.

„Trace z TNT,“ pronesl a na chvíli zavládlo ticho. Jakto, že jsem o tom, že je ve městě nevěděl? Ani to, že se připojil ke Coře? Proč zrovna k ní?! Mohl být u mě. Proč jsem sakra NIC nevěděl? Vynutil jsem na tváři úsměv, i když se to v mém vědomí svíjelo výčitkami. Z pohledu na něj jsem si byl jistý, že se nemá úplně nejlíp a byl rozhodnut, až tohle bude za námi, ho Coře vzít.

„Takže Tracey...“ poválel jsem to jméno na jazyku, jako bych si na něj musel zvyknout. Na jednu stranu to byla pravda, nikdy jsem neměl příležitost mu tak říct. ,,proč tě Cora poslala za tím blbečkem?“ pronesl jsem a během toho se pohodlně usadil na parapetu vyraženého okna. Sám se rozhodl usadit se na zemi, bylo to celkem uspěchané gesto, nejspíš abych mu třeba nenabídl volný prostor vedle sebe.

„No...“ zničehonic se zatvářil omluvně. ,,Já jsem to celý spackal. Někdo z našich lidí zahlédl několik chlápků jak nakládají toho vašeho stříbrnovlasýho do dodávky. Žil, ale byl v bezvědomí. Mně potom zavolali, protože jsem se měl pohybovat tam, kudy měla dodávka projet – jeden od Cory je telekitenik. Zastavil jsem ji. Ale zevnitř vylezlo více lidí, než v kolik jsem mohl v té rychlosti zvládnout. Auto bylo nepojízdné, ale když jsem se šel podívat dozadu, ten váš už tam nebyl,“ dopověděl. Moje myšlenky už ale byly dávno na jiné cestě. Vzali ho tak šikovně, že si toho nikdo z nás nevšiml, ale pak je někdo zahlédle, jak nakládají tělo do dodávky? Pochmurně jsem se usmál a Tom se zatvářil nechápavě.

,,Tohle je jasná past,“ řekl jsem a jen lehce potřásl hlavou, když se v jeho tváři rozsvítilo. Zbytek svého zjištění jsem si nechal pro sebe. To, že si myslím, že jim nezáleželo na tom, jestli o ní vím. Možná to byl dokonce úmysl. A to znamená, že si jsou jistý, že mají vyhráno hned, co do ní vlezu. Ah, rozhodně se chystám přijít sám a vejít přímo do ní. Pozornost jsem znovu zaměřil na Toma, ale už byla jen jediná věc, kterou jsem po něm mohl chtít.

,,Získali jsme dvě různé polohy," začal dříve, než jsem se stihl zeptat a pak mi obě místa popsal. Když domluvil, zahlédl jsem v jeho výrazu něco, co mě překvapilo, ale zároveň i trochu potěšilo. Obavy.

,,Nepůjdete tam sám, že ne?" jeho otázka mi vyvolala na tváři úsměv. Avšak jsem ho musel zklamat, protože lhaní nepatřilo mezi moje oblíbené činnosti.

,,Něco chtějí ode mě, a tak přijdu. Kdybych vzal někoho, koho nepotřebují, nejspíš by ho hned zabili," s těmi slovy jsem vytáhl nový (vlastně spíše jenom vypůjčený) telefon.

,,Těšilo mě Tracey," usmál jsem se na chlapce, který byl ale ve skutečnosti starší, než já. ,,A máš mé díky," aniž bych si počkal na nějakou odpověď nebo rozloučení, postavil jsem se a odcházel za zvuku vyzvánění mobilu. Buď Tomovi nedovolil strach mě dohnat nebo měl přísné instrukce od své šéfky. Tak jako tak jsem cítil, že se nehnul z místa a neustále se mu vzdaluju, ačkoliv jsem měl sto chutí se vrátit, popadnout ho a dovláčet do svého domu Cora neCora. Aniž bych se opět dovolal modrýmu fantómovi, sklesle jsem jemu i jeho stejně nedostupného kámošovi, nechal ve schránce vzkaz a doufal, že pokud k nim dorazí, stejně tak oni dorazí včas na druhé místo, kde by mohl Cyril být. Doufal jsem ale, že štěstí bude na mé straně. Že ho najdu já a bože prosím, hlavně živého a všechny, co s tím budou mít něco společného zmasakruju území neúzemí válka neválka. Usedl jsem na svůj pekelný stroj a téměř neslyšně se rozjel do noci. Z pohledu na kolem mě míhající se řady lamp se k mým rozvířeným pocitům přidal ještě smutek. Tenhle den se měl vyvíjet úplně jinak, sakra.

Jak metry míjely a můj cíl se blížil, začínal jsem mít divný pocit a přemýšlel, že by bylo nejlepší to otočit a vydat se do toho druhého. Na jednu stranu jsem se ale stejně musel přesvědčit, protože to jsem prostě já. Hodil jsem rychlý pohled na prsten, ale smaragd byl tmavý. Z nějakého důvodu začínal v přítomnosti Cyrila zářit, a tak jsem obvykle věděl, jak daleko ode mě se nachází. Dobře, ne z jen z nějakého důvodu, tušil jsem ba byl dokonce přesvědčený, že když před něj nastrčím dary, jeden si veme. A ten šperk ho přijme. Ale jestli nepřestanu řešit pro teď nepodstatný věci a nezačnu se konečně plně soustředit na záchranu, možná se k darům ještě někdy společně dostaneme. Jenže prsten se s příjezdem na místo ani nezaleskl. Zklamaně jsem protáhl obličej, ale aby se neřeklo, půjdu se dovnitř podívat. Třeba se tu najde někdo, kdo mi bude moct říct víc... Opřel jsem motorku o zeď, abych se nemusel trápit se stojánkem a vydal se do budovy, přesněji stále využívaného skladu dřeva. I když už jsem věděl, že Cyril uvnitř ani nikde v okolí není, bylo zcela jasné, že na někoho uvnitř narazím. Jak to vím? Isaacova intuice. Ledabyle jsem vešel dovnitř, i když už jsem byl připravený na útok, z jakékoliv strany. A proč jsem vešel dovnitř, i když to skutečně bylo zbytečné vlezení do pasti? Inu... asi prostě proto, že se mi chtělo. Byl jsem ale až překvapenej počtem hlav, co se ke mně blížilo. Zběžně jsem počítal. Třináct... dvacet... dvacet sedm...