Kapitola 2 - Poprvé

Sebevědomě jsem si to namířil ke kanceláři a naprosto ignoroval ty valící se posluhovače kolem mě. Neomaleně jsem vtrhnul dovnitř a osoba od konferečáku se na mě příkře zadívala.

„Pozdě, Ivy. Pozdě, vážně?" utrousil a založil si ruce na hrudi. Protočil jsem oči.

„Já se snažil, fakt," prohlásil jsem a v mysli mi prolétla vzpomínka na dnešní ráno. Co se sebou musím provést, než si dovolím vyjít z domu? Osprchovat se, umýt si vlasy, vysušit, rozčesat je. A pak dlouho stát před zrcadlem, udělat si linky, nanést řasenku a na vlasy nastříkat spoustu ochranné kúry pro absolutní lesk. To absolutně nemůžu vynechat. Jako by mi hleděl přímo do hlavy, jeho pohled byl náhle ještě temnější.

„Kdyby jsi se obtěžoval vstát o dvě hodiny dřív, neopozdila by se kvůli tobě akce," řekl stroze a několikrát přitom prsty zabubnoval o stůl.

„Ale na tom už nezáleží, do teď jsem tě nechával dělat bezchuťové štěky, abych si ověřil tvou spolehlivost při plnění úkolů. Ale dneska pro tebe mám extra práci," řekl a jeho významný pohled ve mně probudil zájem. Pak z něj ale vypadla otázka, ze které mi klesla brada.

„Navoněl ses?" řekl a propaloval mě pohledem.

„O-od hlavy k patě, smrdím jak čerstvě rozkřáplej kokosík, proč tě to sakra zajímá?" vypálil jsem nazpátek, trochu rozpačitě. Mlčky přikývl a to mě zmátlo ještě víc.

„A co nohy, máš je oholený, jak jsem posledně naznačoval?" zacukalo mi v obočí.

„Kam tím do prdele směřuješ?" zavrčel jsem dopáleně. Ovšem ledový klid z jeho tváře nevymizel ani na sekundu.

„Vetřeš se do přízně šefovi korporace Zenovo, zašukáš si s ním a-"

„Cože?" vyletěl jsem a dlaněmi mu bouchl o stůl.

„Cože udělám?!" křikl jsem mu do tváře. Do té mé se hrnula krev, ale nejsem si jistý, jestli je to hněvem nebo studem... nebo snad obojím.

„Neumíš snad šukat? Seš panic?" jeho otázky jen zrychlovaly pálení se roznětky dynamitu.

„Umím šukat! Ale šéf Zenova je chlap zatraceně!" vyjel jsem prudce. Stále klidně na mě hleděl.

„Ale jdi, máš tělo jak nejlepší model robota, to tě tolik vyvádí z míry myšlenka ptáka v zadku? Navíc je to čistě pracovně," mluvil a já vzteky brunátněl.

„Tak moment, souhlasil jsem že budu dělat ty nejhorší mise, budu si hrát na rukojmího, nechám se mlátit do bezvědomí, abys ony lidi dostal za mříže, ale tohle v žádném případě!" zakřičel jsem. Pozvedl obočí.

„Proč ne? Dobře zvládáš bolest, rychle se léčíš. Vedoucí Zenova je stoprocentní gay a tvoje tělo vůbec nevypadá zle. Mimoto, dostaneš hodně peněz, když se to povede. Tak co ti vadí? Mám tvůj zadek snad nechat zaučit?" dál mluvil, ale já ho sotva poslouchal. Dlouze jsem se nadechl, stejně dlouze vydechl a pak se na něj teprve s klidnou myslí podíval.

„Takže? Co mám přesně udělat?" Šéf Zenovo, pan Hannesey, má kancelář v jednom z horních pater paneláku uprostřed města. Jen tak náhodou do něj narazit před východem, srazit ho k zemi a omylem zařídit, že mu moje ruka tlačila na rozkrok byla hračka. Hračka byla i nedívat se ven z proskleného výtahu na to jak se zem vzdaluje při našem výstupu do čtyřicátého patra. Výhled z výšky nepatřil mezi mé oblíbené pracovní podmínky. Zkousl jsem i, když mě natlačil na stěnu výtahu a začal líbat. Celý tenhle úkol nemohl být jednodušší, mám snad skrytý potenciál na svádění chlapů? I když tenhle je až moc jednoduchý... Prostě to bylo jen štěstí na povahu. Sáhl mi na zádek a zmáčkl. Znechucený tím vším jsem se v duchu jen otřásl a jen ztěžka odolával s přirozeným pokušením naklepat mu vnitřnosti. Co jsem slyšel, dělala tohle Cora taky. Jak to sakra vydržela, aniž by svému cíli okamžitě neodtrhala všechny končetiny a nakonec ho neudusila vlastními koulemi? Aby moje role byla věrohodnější, v náhlé nutkavosti jsem mu trhl za uzel kravaty. Na moment jsem se odtáhl od jeho rtů a snažil se o co nejvíc toužebný výraz.

„Chci vás," zašeptal jsem mu do rtů a zakroužil boky. Zasténal. Chvíli to vypadalo, že o svou nevinnost přídu během dalších několika minut, výtah ale náhle zpomalil. Hannesey zareagoval rychle. Okamžitě se ode mě odtrhl a narovnal se zrovna ve chvíli, kdy se dveře výtahu otevřely. Dovnitř nastoupilo několik lidí. Jako by nic jsem se odvrátil k výhledu, abych vypadal, že jsem v rozpacích. Ve skutečnosti jsem rád, že tu nejsme sami. Nejsem si jistý, jestli tenhle úkol zvládnu... stačilo jedno popošťouchnutí a jeho mrtvola by byla o několik desítek metrů pod námi... Zrak mi padal na propast pod námi a skoro jsem mohl cítit jak se mi z obličeje ztrácí barva. Do prdele... Když jsem se jakž takž vzpamatoval, málem jsem vyletěl z kůže, když mi čísi ruka dopadla na rameno. V příští moment jsem si uvědomil, že jsme znovu sami, výtah stojí a Hannesey se na mě starostlivě dívá.

„Jsi v pořádku? Najednou jsi úplně zbledl," palcem mi přejel po tváři. Z vlastních zlomyslných důvodů se mi najednou chtělo zvýšit úroveň své lacinosti, tudíž též neškodnosti v jeho očích. Podle Vergienneho, známěji jako idiot Lian, tenhle chlap má na svědomí několiv vražd, mezi nimiž prý bylo i několik jeho ex. Divím se, že na něj nepřišli dřív,... ovšem teď už jde jen o důkaz. Proto jsem teď taky tady, že. Zabít mě je těžké, a i kdyby se mu to podařilo, Lian truchlit nebude. A pokud by mu došlo, že je tohle past, i jako rukojmí mu budu k ničemu. Mdle jsem se na něj usmál.

„Bojím se výšek," špitl jsem a omluvně zabodl pohled do země. Pak už jsem ani nemusel hrát. Zapomněl jsem totiž, že prosklená byla i podlaha. Zatočila se mi hlava, zavrávoral jsem a musel se o něj opřít, abych nespadl. Chytil mě a měkce se zasmál.

„Proboha, měl jsi mi to říct, mohli jsme nahoru vyjet tím krytým," zakroutil hlavou a pomáhal mi ven z výtahu. No... tak to jsem rád, že jsem si to tajemství nechal až na teď...

„Omlouvám se za problémy..." zamumlal jsem, ale jemu to očividně bylo úplně jedno. Jen nad tím mávl rukou a usmál se. Vsadím se, že na moje pohodlí teď vůbec nemyslel. Nechal jsem se důvěřivě odvést do jedné z místností, přičemž jsem se zvědavě rozhlížel, stejně asi jako každý, kdo se na takové místo dostane poprvé. Teda, poprvé jsem byl tak vysoko... Pustil mě dovnitř prvního. Vešel jsem a snažil se při cvaknutí zámku nezachvět nad myšlenkami nad tím, co mě tady všechno nejspíš čeká a byl jsem rád, že jsem odmítl ono Lianovo „zaučení", protože mě v relativním klídku dosud udržuje ona sladká nevědomost... Prohrábl jsem si dlouhé blond vlasy a nenápadně zkontroloval, jestli je naušnice, která ve tvaru draka obtáčí celé mé levé ucho, stále tak jak má. Předtím v tom výtahu mi za ni pěkně trhl a ztratit ji by bylo opravdu nepříjemné...

„Máš žízeň nebo potřebuješ něco?" řekl a blížil se ke mně.

„Doufám, že ne. Nerad bych se zdržoval od toho pěkného začátku..." prsty mi zabořil do hýždí a rychle k sobě natiskl. Vydoloval jsem ze sebe překvapený výdech a zároveň lehounké zasténání.

„Taky nechci, aby nás cokoliv zdržovalo..." zašeptal jsem mu do ucha a prsty mu přejel po hrudi. Zahákl jsem je za okraj jeho džínů a vzrušeně a s výzvou v očích zároveň se podíval do těch jeho. Nečekal ani vteřinu a začal ze mě tričko téměř trhat. Když jsem doopravdy uslyšel trhnutí, cuknul jsem sebou. Ale ne... tohle jsem měl rád... Mohl jsem si jen v duchu gratulovat, že se stále držím. Za tohle by měli lidé, jako já a Cora dostávat medaile. Obyčejní lidé netuší, co slova agresivita a zuřivost skutečně znamenají. A co teprve zmůže strach... Začal jsem z něj rvát jeho tričko. Cosi zavrčel a najednou jsem ležel na zemi. Ale náraz nebolel. Pak jsem si vzpomněl, jak první věc, které jsem si v místnosti všiml, byl ten měkký černý koberec, ze kterého ačkoliv musel být miliónkrát praný, se nesl pach zaschlé krve... Rozvážnost mě opustila ve chvíli, kdy cvakl můj pásek a on ze mě jedním pohybem stáhl jak rifle, tak trenky. Boty a ponožky byly už kdoví kde. Narovnal se nade mě do kleku a hltavě si mě hladovým pohledem prohlížel.

„Jsi nádherný," dlaněmi mi přejížděl po těle a prsty zkoumal jeho křivky. Bylo mi to tak nepříjemné, až jsem se se svými hereckými výkony sám překvapoval. Byl nejvyšší čas, začít se nevinně vyptávat. „Máš tak pohodlný koberec, kde jsi ho sehnal?" zeptal jsem se a dlaněmi mu přejel po odhalené hrudi. Na moment jako by strnul, ale hned se uvolnil, jako by mu hned došlo, že jsem jen blbeček, co se jen blbě ptá.

„Je z jednoho opravdu dobrého obchodu v Menchesteru. Byl opravdu drahý, ale když mě dnes potěšíš, možná ti ho koupím," zajiskřilo mu v očích. Snažil jsem se zatvářit nadšeně, ačkoliv jsem stoprocentně věděl, že se nic takového nestane a taky jsem dost pochyboval o té první části druhé věty.

„Opravdu?" vytáhl jsem se do sedu a vroucně ho políbil. Hned se k polibku přidal. Zuby mě kousl do jazyka a začal ho sát. Na vteřinu jako bych se úplně zapomněl. Zasténal jsem a prsty mu vjel do vlasů a víc si ho na sebe přitáhl. V duchu jsem se okřikl. Tupče, na tohle tu nemáš čas, musíš z něj dostat informace! Poodtáhl jsem se a nabíral dech, ačkoliv jsem to se svým tělem fakticky nepotřeboval. Ale dramatičnost musí být.

„Nejsem tu první, že ne?" řekl jsem najednou a přidal plačtivý tón. Zkoumavě se na mě zadíval. Napočítal jsem víc jak pět vteřin, než jsem odpověď dostal.

„Další děvky stejného pohlaví, nic vážnějšího. Ty jsi samozřejmě jiný," řekl a mě slovo „lež“ v hlavě blikalo jak alarm. Navenek jsem jeho prohlášení samozřejmě věřil. Ale dovolil jsem si zapochybovat.

„Znám spoustu takových kluků, co by tu mohla být místo mě," srazil mě zpátky na koberec a měřil si mě pohledem.

„Snad se o mně některých z nich nezmínil?" v hlase mu skoro neznatelně zaskřípěla příkrost a začal mi laskat krk. Zavzdychal jsem, ale ještě se nenechal jeho hlasem odbýt.

„Co třeba Jackie? Ermi? Jilly má taky rád typ muže jako jste vy," nehty jsem mu jemně přejel po zádech.

„Znám je tak no... od pohledu..." bolestivě mě kousl, až jsem usykl.

„Tohle tě nemusí zajímat," zavrčel a přetočil mě na břicho. Ruce mi přetočil za záda. Bolelo to, jen jsem ale bolestně usykl.

„Jsi zlobivý kluk, žádný koberec nedostaneš," druhou paži mi obtočil kolem pasu a vytáhl na kolena. Koleno mi vrazil mezi nohy.

„A co peníze?" kníknul jsem, jako děvka co si právě uvědomila, že hrozí že nedostane ani cent. Drsně se zasmál a chováním už vůbec nepřipomínal toho chlapa, co jsem při „zakopnutí" srazil venku. Očividně se opravdu ptám na něco, o čem se mu opravdu nechce diskutovat. Když mi položil dlaň na hlavu a zarazil ji do koberce, přidala se k seznamu mých současných nesnází, ještě chuť zvracet. Krev, co byla cítit z koberce v tomhle místě, v sobě měla jen lehký nádech chemického přípravku. Dávalo to smysl, že se s tím nikdo nepatlal. Kdo by taky viděl stopy zaschlé krve na uhlově černém koberci. Pocit na zvracení ale odešel stejně rychle, jako se ohlásil. V citlivých místech jsem ucítil tlak. Sílil a mou dírku nemilosrdně roztahoval. Zadusil jsem výkřik do koberce. Myslím, že by naši odposluchovači přišli o sluch. Zatnul jsem nehty do koberce. Před očima mi blikala červená a stěží jsem zahnal na ústup chuť ho ze sebe strhnout, utrhnout mu ptáka a narvat mu ho, co nejhlouběji do krku.

„Chceš peníze? Tak křič," zachechtal se Hannesey a trhnutím za vlasy mi vytáhl hlavu vzhůru. Na vlasech mi záleželo víc, než na osudu čehokoliv jiného souvisejícího s mým tělem, a tak jsem si nechal zkroutit tělo téměř do nepřirozeného úhlu. Zasunul se tak do mě ještě hlouběji. Bolelo to tak, až mi zaslzely oči. Zatnul jsem zuby, abych se skutečně nerozkřičel.

„Neznám žádného z těch tvých „od vidění", prohlásil najednou a začal se prudce a tvrdě pohybovat. Najednou začalo být jeho přirážení kluzké. Pochopil jsem ve chvíli, kdy mě v nosu zaštípal pach vlastní krve.

„A co Willy?" zaskuhral jsem další jméno. Tlumeně jsem vykřikl, když mi páteř zkroutil ještě víc.

„Neznám nikoho takového. Ale ošoustal jsem tu jakéhosi Willa Steella, když to musíš vědět. Odešel s pěknou sumičkou," přirazil tak prudce, až jsem se výkřiku neubránil. Jeho penis ve mně několikrát škubl, což jsem mohl odhadovat jen na jedinou věc. Ale to už mi bylo jedno. Ve chvíli, kdy pustil moje tělo na zem, se rozletěly dveře, dovnitř vběhlo několik lidí v černých uniformách a mířilo na překvapeného Hanneseye pistolemi.

„Policie, ani hnout!" křikl jeden z nich a blížil se.

„Ruce za záda!" dál jsem tu trapnou proceduru nevnímal. Pohledy čumilů na můj zadek a stehna od krve a od něčeho, co ani nechci jmenovat, mi byly doopravdy nepříjemné, tudíž jsem si nestěžoval, když přese mě někdo přehodil kabát smrdící po cigaretách a hovězí polívce. V zamaskovaném zařízení na dračí naušnici zapraskalo.

„Ozvi se, Ivy," přišel z něj Lianův šepot. Pro sebe jsem se tiše uchechtl: „Mise splněna,... blbečku..."