Pověst říká, že když najdeš na svém prahu zlomený šíp, někdo, komu jsi zlomil srdce, se rozhodl jít dál a zapomenout na tebe.

Takže jsem samozřejmě stál na prahu svého bytu a zíral na tu přerostlou šipku jako naprostý kretén.

Nejspíš to tu někdo zapomněl.

Nebo se někdo stěhoval, a vypadlo mu to. Jo, nejspíš vynášeli odpadky, a tohle jim vypadlo. Jinak to prostě nedávalo smysl.

Prostě ne.

Nakonec, žil jsem tu sám už dobře tři roky. Za ty tři roky jsem neměl jediný vztah, takže komu bych tak asi já mohl zlomit srdce???

Postavil jsem se před zrcadlo, v rukou stále svírajíc tu… věc. Pohled mi vracel trochu vyplašený hnědovlasý muž, kterému táhlo na třicet. Poškrábal se na nose a nevěřícně zakroutil hlavou, až se mu vlasy rozprostřely po ramenou.

Tohle prostě musel být omyl.

Položil jsem šíp na skříňku, o kterou jsem nechával opřenou kytaru.

Vzal jsem ji do ruky a zkusmo hrábl do strun, pohledem stále sledujíc cizí předmět.

Taky to mohlo znamenat, že mě našel.

Ale… To by minimálně zazvonil, ne? Nebyl z těch, kteří se vyhýbají střetu, právě naopak – na rozdíl ode mě.

Nejspíš by bušil na dveře, dokud bych je neotevřel, bez ohledu na to, kolik by bylo hodin nebo kolik lidí by ho tu vidělo. Pokud by se mnou chtěl mluvit, nebylo nic, co by ho zastavilo, jestli mě vážně našel.

Ale jestli je ten šíp skutečný… Pak by mě asi vidět opravdu nechtěl, došlo mi, a kytara vydala příšerný zvuk.

Takže to vzdal, hm? Dalo se to čekat. Nakonec, už je to tři roky, co jsem ho neviděl.

Jdeš dál, Simone?

Necháš mě jen ve svých vzpomínkách, nebo mě vymažeš i z nich?

Vybavil jsem si jeho plachý úsměv, když si nebyl jistý, jestli neudělal chybu.

Pořád mi chyběl.

Aniž bych si to uvědomil, začal jsem hrát tu starou píseň.

Tu, která to všechno začala. Hrál jsem ji znovu a znovu, bylo mi jedno, že dělám chyby.

Znovu.

Znovu!

Znovu!!!

Zapomeneš na mě, Simone?

Po tvářích mi stékaly slzy, v uších mi zněl jeho hluboký hlas, který zpíval slova, kterými z téhle melodie udělal hit.

Sbohem, Simone.

Taky bych chtěl umět zapomenout.

Bylo mi úplně jedno, že jsem už měl být na cestě do práce.

Hrál jsem, i když mi prsty začaly krvácet, jejich pokožka si už dávno odvykla na tak intenzivní dotek strun.

Znovu. Znovu. Znovu. Znovu.

Kéž bych se dokázal pohnout dál.

Sledoval jsem šíp a měl jsem pocit, že mi ho zarazil hluboko do srdce.

 

 

 

Se Simonem jsem se seznámil nečekaně obyčejným způsobem. Seděl jsem v parku za divadlem na lavičce, na nohou kytaru a v ruce zápisník. Potřeboval jsem tu melodii dokončit, strašila mě ve snech. Každou noc se mi o ní zdálo, ale s probuzením jsem ji nedokázal ani zapomenout, ani zahrát. Začínalo mě to vážně děsit, bylo to jako podebraná tříska.

Tichá melodie, která po pár prvních, jemných tónech nabere a na síle, až přejde do strhujícího rytmu, který znovu zpomalí… Potřeboval jsem ji dostat z hlavy. Potřeboval jsem ji dostat na papír. S touhle písní by konečně mohli prorazit.

Pracoval jsem sice jako účetní v pojišťovně, ale ve volném čase jsem skládal písně pro bratrovu skupinu. Byli vážně dobří, a pokud jim dokážu napsat dost dobrou píseň, rozhodně prorazí. Můj malý bráška na to má.

Měl jsem zavřené oči a hrál stále dokola tu část, kterou jsem si dokázal vybavit.

Uvědomil jsem si, že se připojilo něčí broukání.

Prudce jsem otevřel oči a uviděl ho.

Seděl na zemi přímo přede mnou, zavřené oči, tmavé vlasy mu neuspořádaně vlály v mírném vánku, a tvořily mu temný stín kolem obličeje. Překřížené nohy měl natažené stranou, aby nebránil lidem, kteří by snad chtěli projít po chodníku kolem nás.

Překvapeně jsem přestal hrát a on nespokojeně otevřel oči. Hleděl jsem do té nejmodřejší hlubiny, jakou jsem si jen mohl představit.

Tiše jsme pozorovali jeden druhého. Nevěděl jsem, jestli mu mám nějak oslovit.

Mám mu říct, aby odešel, že mě ruší? Nebo se ho zeptat, jestli si nechce sednout vedle mě, abych jeho hlas lépe slyšel?

Nedočkavě sjel pohledem k mým prstům, působil jako štěně, které sleduje páníčka držícího pamlsek.

Hrábl jsem do strun a on nadšeně nadsedl.

Jako vážně? Takovouhle reakci bych čekal od dítěte, ne od někoho… Někoho sexy.

Pozoroval jsem jeho výraz a znovu zahrál ten kousek melodie, který jsem si dokázal vybavit. Jeho sametový hlas se připojil ke zvuku kytary.

Zavřel oči a zasněně naklonil hlavu na stranu.

Aniž bych si to uvědomil, pokračoval jsem v melodii dál i v místě, kde jsem si předtím nebyl jistý. Ani on nezaváhal. Melodie, kterou broukal, byla naprosto stejná jako ta, kterou mé prsty právě hrály.

Blížila se rychlejší část. Pokaždé, když se prudce nadechl, srdce mi při pohledu na jeho ústa vynechalo úder.

Jak je to možné? Jak může vědět, jak to pokračuje? Jak může znát…?

„Tak tady jsi! Sakra Simone! Už jsi měl být dávno uvnitř!“ přihnal se k nám starší muž v obleku, tmavovlasého mladíka chytil za rameno a vytáhl do stoje. Oprášil mu oblečení a táhl ho za sebou směrem k divadlu, srčel u toho vzteky.

Mladík za celou dobu nepromluvil jediné slovo, jen mě sledoval.

Prsty mi ztuhly na strunách, kouzlo pominulo.

Melodie! Musím si ji zapsat… Musím si zapsat, co jsem právě hrál!

Nedokázal jsem si však vybavit jediný tón. Jako kdyby s sebou tu melodii odnesl.

Zmateně jsem se zadíval směrem k divadlu.

Kdo to sakra byl?!

 

 

 

Příštích pár týdnů jsem se do parku nedostal, v práci vedení rozhodlo, že je čas upgradovat účetní software.

Jo, a bylo to přesně tak hloupý rozhodnutí, jak to zní. V práci jsem pomalu i spal, stejně jako kluci z IT.

Když byla konečně sobota, pršelo. Doma jsem neměl stání.

Chtěl jsem jít do parku k divadlu, který byl jen pár minut od mého bytu.

Chtěl jsem si sednout na lavičku a znovu spojit svou melodii a jeho hlas.

Nedočkavě jsem chodil pozorovat počasí za oknem, jestli už to vypadá, že déšť ustane. Byl jsem odhodlaný jít, i kdybych měl sedět na igelitce.

Pustil jsem si v televizi počasí.

Stačily dvě minuty, a vztekle jsem ji vypnul. Příštích pár dní pršet nepřestane.

Otráveně jsem si prohrábl vlasy.

Potřeboval jsem se uvolnit, zbavit se stresu z práce i frustrace z melodie, kterou jsem stále nedokázal dostat z hlavy na papír. Byla to téměř fyzická bolest.

Potřeboval jsem ven. Byla polovina října, za chvíli už venku hrát nedokážu.

Nedočkavě jsem chytil pouzdro s kytarou a vyběhl ven, do deště.

 

 

Seděl jsem ukrytý na schodech k zadnímu vchodu divadla, sledoval kapky dopadající v nekonečném množství na zem a těch několik postaviček, které pospíchaly z deště pryč.

Kytaru jsem měl připravenou, ale hrát nemělo cenu. Nedokázal jsem se hnout z místa.

Za mnou se ozval tichý hlas, broukající si mou melodii. Překvapeně jsem sebou trhl.

Byl tam.

Stál kousek za mnou, na rtech mu pohrával spokojený úsměv, zatímco z hrdla se linula přesná replika melodie, kterou jsem se tak dlouho snažil zachytit.

Nevěřícně jsem ho sledoval, jak uvolněným krokem došel až ke mně, sedl si na stejný schod, nohy natáhl před sebe, zaklonil se, opřel se o lokty a zavřel oči.

Jedinkrát nevypadl z rytmu.

Uvědomil jsem si, že tam jen sedím a zírám. Zaváhal jsem, jestli mám vzít do ruky kytaru, nebo sešit. Sáhl jsem po sešitu, ale on okamžitě utichl.

Zíral jsem na něj, kytaru na kolenou a v ruce sešit a pero. Musel jsem vypadat vážně super.

Usmál se, a já se málem utopil v jeho modrém pohledu.

„Je tu zima,“ pronesl tiše a mě z jeho hlasu naskočila husí kůže.

„Hm,“ vypotil jsem ze sebe.

„Nezajdeme někam na něco teplého k pití?“ zeptal se pobaveně.

„Hm.“

Co to se mnou bylo? Sakra, proč jsem s ním nemohl mluvit jako normální, myslící lidská bytost? Takhle mě bude mít za dementa, to bylo jasný.

Svižně vyskočil a zamířil směrem do ulice, pryč z přístřeší, které nám skýtala historická budova divadla.

„Jsem Niko,“ zavolal jsem na něj.

Pobaveně se otočil.

„Simon,“ řekl s úsměvem a vkročil do deště.

Bleskově jsem zabouchl kytaru i se zápisníkem do pouzdra a vyběhl do deště za ním.

 

 

 

Seděli jsme u rohového stolu v kavárně a čekali, až nám obsluha donese naši objednávku.

„Ty toho moc nenamluvíš, co?“ zeptal se mě.

„Já… Ne, promiň, to jen… Normálně… Ah, ksakru… Prostě, běžně nejsem takovej poděs, vážně. To jen… Trochu jsi mě překvapil, no.“

„Čím?“

„Ta melodie… Ty ji odněkud znáš?“

„Jasně.“

„Odkud?!“ zalapal jsem zděšeně po dechu. Jestli ji nemůžu dostat z hlavy jen kvůli tomu, že ji někde slýchám hrát a jen jsem si to neuvědomil, tak mě, přísahám bohu, trefí šlak! Po tom, co jsem nad ní strávil tolik času…

„Z parku přece,“ odpověděl s potměšilým úsměvem a já bych ho v tu chvíli nejraději plesknul přes ten jeho sebejistý výraz. Židlí, třeba.

Prudce jsem vydechl a nedůvěřivě se zamračil na ten jeho úsměv, který mě začínal fakt štvát.

„Ale v tom parku… Tam to taky vypadalo, že ji znáš?“ zeptal jsem se se zájmem.

„Hmm… Nevím. Prostě se mi to líbilo, tak jsem se přidal. Promiň, jestli ti to vadilo,“ řekl, ale rozhodně mi nepřipadal, že by omluvu myslel nějak vážně.

„Tak jak to, žes znal i části, které jsem nikdy předtím nehrál?“

„Ono mi to tam tak pasovalo,“ naklonil hlavu ke straně a pozoroval můj výraz, který v tu chvíli musel být k nezaplacení.

Cítil jsem, jak mi obličej mění barvy jako chameleon na speedu. Zbledl jsem. Zrudl. Zfialověl. Zezelenal. A nakonec znovu zrudl.

Tak jemu to tam tak jako pasovalo, hm?

Prostě si to tam tak pasovalo, pohoda, ne?

A já nad tím trávil týdny, nevyspalý, unavený, naštvaný. On slyšel část v parku, a dokázal…

„Napij se,“ přerušil můj psychedelický monolog, „nevypadáš moc zdravě“.

Ha, ani jsem si nevšiml, kdy přede mne servírka postavila čaj.

Simon ze svého hrnku spokojeně umíjel a bavil se pohledem na mě.

Probodával jsem ho dál nepřátelským pohledem. Tak takhle jsem si to teda nepředstavoval.

Po tom, co jsem ho viděl v parku, jsem si myslel, že se mi nejspíš jen zdál. Jeho hlas a moje melodie rozhodně patřily k sobě. Navíc, a na to nezapomínejme, byl to fakt pěknej kluk, což sice s problémem nesouvisí, ale rozhodně je to plus. Teda pro mě.

Ale… Z nějakého důvodu… Každé jeho slovo dokázalo odpálit mé sebeovládání jako raketu. A to nezmiňuji, jak hluboko pod zem se mu dařilo tlačit mé sebevědomí.

Vzal jsem do ruky hrnek a přiložil ho ke rtům. Opatrně jsem ochutnal svůj citronový čaj. Nebyl špatný, navíc mi už opravdu začínala být zima. Zhluboka jsem se napil.

„Tak, teď když jsi to trochu rozdýchal, můžeme se pohnout dál. Chci to dělat s tebou.“

Nikdy by mě nenapadlo, že čaj jde ven rychleji než dovnitř, obzvlášť, když jde nosem. Kašlal jsem a prskal jako zběsilý.