Vypotácel jsem se z pokoje a opřel se zády o chladivou zeď. Nemohl jsem uvěřit, co se to právě stalo. Připadal jsem si jako v laciném filmu.

On mě znásilnil.

Simon.

Simon mě znásilnil. A ten jeho výraz… Nebylo v něm ani stopy po nějakých emocích. Byl jako robot, jako někdo chladný, cizí. Možná… Možná to ani nebyl Simon. Třeba to byl jen někdo, kdo mu byl hodně podobný, třeba šílený fanoušek, nebo tak něco… Cokoliv…

Uchechtl jsem se vlastním myšlenkám a roztřesenou rukou si protřel oči. Pohled mi sklouzl na krvavé odřeniny na zápěstí. Jistěže to BYL Simon. Tohle se z něj stalo během těch let, kdy jsem ho neviděl. Tohle jsem z něj udělal, když jsem si myslel, že ho chráním.

Z milujícího, vřelého a vášnivého bojovníka se stala násilnická a bezcitná svině.

A mohl jsem za to já.

Pomalu jsem přiměl ztuhlé tělo k pohybu. Tady jsem nemohl zůstat. Potřeboval jsem se dostat domů. Naštěstí před hotelem čekala řada taxíků. Velmi, velmi opatrně jsem do jednoho z nich nasedl, a i tak jsem proklínal každičký výmol, který řidič cestou vymetl.

Doma jsem si napustil horkou vanu, ale když jsem se do ní pokusil posadit, okamžitě jsem vytáhl špunt a raději zvolil sprchu. Ne, sedět v horké vodě, to bych rozhodně nezvládl. Ošetřil jsem si odřeniny na rukou a při pohledu na trenky, ve kterých jsem přišel, se mi zhoupl žaludek. Šly rovnou do koše. I kdybych je vypral, kdykoli bych se na ně podíval, vzpomněl bych si na to, kolik krve na nich bylo. Navíc, ještě pořád jsem krvácel. I když ta nejhorší bolest už polevila, stále ještě jsem cítil to vlhko mezi půlkami. Vycpal jsem si tedy černé trenky kusem toaletního papíru, vzal si dva prášky na spaní, zapil je whiskou a padl na postel. Měl jsem vyzkoušené, že tohle zabere vždy. Během půl hodinky jsem nevěděl o světě.

 

Probral mě přednastavený budík. Byl čas jít do práce. V žaludku mi hlasitě kručelo, ale já pochyboval, že do sebe něco dostanu. Abych utišil alespoň ty nejhlučnější projevy, natlačil jsem do sebe suchý rohlík. Znovu jsem si vyčistil rány na zápěstích, omotal je obvazem a pro jistotu je skryl v dlouhých rukávech. Podíval jsem se do zrcadla. Vypadal jsem příšerně.

„To musela být párty,“ hvízdl Terry, jen jsem vešel do kavárny. Překvapeně jsem sebou trhl.

„Jak… Jak to myslíš?“ zakoktal jsem se.

„No, Lisa vyprávěla, jaký jsi zrádce, že se znáš se Simem a nic jsi nám neřekl. Prý ti to ale odpustí, když jí děláte to narozeninové překvapení. Je mi jasný, že jste nic neplánovali, ale pořádně pařili, co? Vypadáš, že bys ocenil pár dní volna, ale o tom si nech zdát,“ bavil se, a mě se ohromně ulevilo. Nemohl být dál od pravdy. Naštěstí.

„Terry… Zkus jí nějak nenápadně naznačit, že z toho překvapení asi nic nebude,“ řekl jsem tiše a vyhnul se jeho překvapenému pohledu.

„Takže ani ne tak kalba jako rvačka?“ ujišťoval se.

„Jo, něco na ten způsob. Fakt si nemyslím, že se ještě ozve,“ zahučel jsem, a šel si po svém.

 I když se mi už na prstech dělaly strupy, nemohl jsem s takovým zraněním před zákazníky, a tak jsem zůstával celý den u pokladny, zatímco Terry běhal po place. Vyhovovalo mi to, nebyl jsem ve stavu na nějaký větší pohyb.

Do zavíračky zbývalo jen půl hodinky, když dveřmi prošla vysoká postava v kšiltovce a slunečních brýlích.

Simon. Opravdu čekal, že tímhle někoho oklame?!

Srdce se mi splašeně rozbušilo a celé tělo mi zalil chladný pot. Sundal si brýle a opatrně se rozhlédl kolem, po těch několika málo stálých zákaznících, kteří ještě zůstali a nyní ho šokovaně sledovali.

Všiml si mě a vyšel přímo mým směrem. O krok jsem couvl, nemohl jsem si pomoci.

„Pojeď se mnou,“ řekl tiše, a jeho neproniknutelný výraz mi až příliš živě připomněl včerejšek.

„Ne, už ne, prosím,“ zakňučel jsem, a nedokázal zabránit tomu, abych se roztřásl.

V Simonových očích se poprvé objevila emoce. Vztek. Ohromný vztek. Přistoupil ještě blíž a já už neměl kam couvat, vděčný, že nás dělil alespoň maličký barový pult.

„Pojeď se mnou, Niko,“ zasyčel mi téměř do tváře.

„Prosím,“ zašeptal jsem vyděšeně. Znovu ne. Znovu už ne, prosím. Už nikdy to nechci zažít. Už nechci cítit tu bolest. Vidět ten prázdný výraz. Vnímat ten chlad. Ne, už ne. To nezvládnu.

„Za jak dlouho myslíš, že začnou vytahovat telefony a nahrávat, Niko? Co myslíš, měl bych jim poskytnout nějaký… exkluzivní materiál?“ provokoval mě polohlasem, zatímco mě probodával ledově modrým pohledem zpod přimhouřených víček.

To by přece neudělal?!

Ne, můj Simon by to neudělal. Ne mě. Problém byl, že tohle už nebyl můj Simon.

„Terry,“ zavolal jsem nahlas. Nakonec, on byl můj šéf.

„Já už pro dnešek půjdu.“

„Jistě. A tentokrát byste se měli ovládat, vypadáš, že dalšího kolo bys nemusel přežít,“ bavil se naivně.

V Simonově kamenné masce se objevila obrovská prasklina, díky které jsem zahlédl šok, nedůvěru a znovu šok. Tak vida, přece jen tam uvnitř alespoň něco cítil.

Přehodil jsem přes sebe slabou bundu a pobalil si věci.

Z šuplíku jsem vytáhl velký, špičatý nůž, a tak, aby ho Simon zřetelně viděl, jsem ho ukryl do rukávu.

Nechtěl jsem, aby udělal něco nevhodného v Terryho kavárně, nechtěl jsem, aby ho někdo natočil, když se chová jako agresivní monstrum, ale rozhodně jsem nehodlal dopustit, aby se mě ještě někdy dotkl. Obzvlášť proto, že ještě nedávno jsem po jeho doteku tolik toužil.

Simon se při pohledu na nůž smutně pousmál. No vida, další kousek emoce.

Možná… Možná si tentokrát vážně chtěl promluvit.

Následoval jsem ho do auta, kterým mě odvezl znovu do svého hotelového pokoje. Už v garážích jsem měl pocit, že budu zvracet.

Vystoupili jsme z výtahu a vešli do jeho pokoje. Vpustil mě před sebou a zavřel za námi. Utrpěl jsem opravdu nepříjemné déjà-vu.

První, čeho jsem si všiml, byla čtvercová díra, vyříznutá v koberci přesně v tom místě, kde včera ulpěla má krev a Simonovo sperma.

Nevěřícně jsem se na něj podíval. Klečel přede dveřmi a slzy mu tiše stékaly po tváři. Díval se kamsi k mým botám.

 

 

 

*****

 

 

Simon se snažil dovolat na Nikův mobil, byl však stále vypnutý. Už třetí den. Byl strachy bez sebe. Tohle Nikovi nebylo podobné. Jasný, telefon se může vybít nebo rozbít, ale tři dny v kuse? Musel přece vědět, že mu bude volat! Navíc, poslední dobou se choval tak divně… Jestli to bylo jen kvůli tomu, že si nechtěl připustit, že Simona skutečně miluje, tak budiž. Ale i tak… Něco tu nehrálo a Simon nemohl přijít na to, o co šlo. Když se dožadoval toho, aby ho Lee zavezl zpět, ten se mu jen vysmál. Ani on, ani Niko nebyli malí kluci. Byl tam kvůli práci, a dokud ji neodvede, nepojede nikam.

Čtvrtý den večer utekl. Nasedl s bušícím srdcem na autobus domů.

Vyběhl schody k Nikově bytu a nedočkavě zabušil na dveře. Nikdo se neozýval. Simon překontroloval čas. Jedenáct večer. Zítra byl normálně pracovní den, Niko by měl být doma, tak proč…? Znovu zabušil a volal jeho jméno, tak jako posledně, když tu byl.

Klapl zámek na dveřích. Ne však na těch, na kterých si to Simon přál. Z bytu přes chodbu vystoupila stará paní v županu omotaném přes flanelové pyžamo.

„Bušíte zbytečně, mladíku. Už včera odjeli poslední stěhováci,“ zaskřehotala, a Simonovi se zastavilo srdce.

„Stěhováci? Jací?“ doufal, že jen špatně slyšel. To nemohla být pravda.

„No, ten milý hoch co tu bydlel. Odstěhoval se. Hrozně na rychlo, jestli můžu říct svůj názor. Během dvou dnů byl pryč. Ani se nerozloučil,“ povzdychla si ta dobrá duše, zatímco Simonův mozek jel na plné obrátky.

Niko se odstěhoval. No, poslední dobou skutečně byl trochu paranoidní, co se týkalo bezpečnosti tohoto místa, pořád zatahoval závěsy a pouštěl muziku, ale i tak… Proč mu to neřekl, nebo proč nepočkal, až se vrátí? Mohl mu se stěhováním pomoct.

V kapse mu zavrčel telefon.

„Niko se odstěhoval,“ vybafl na Leea, než se ten stihl nadechnout, aby ho seřval.

„To jsou věci,“ zabručel Lee a Simon si uvědomil, že Lee o tom nejspíš věděl. Vůbec nezněl překvapeně. A jestli o tom Lee věděl… Srdce mu sevřely chladné, ocelové obruče.

„Tys o tom věděl,“ řekl tiše. Neptal se. Nemusel.

„Ale no tak, jak bych mohl? Hlavně, kdy se hodláš vrátit? Můžu ti vyšetřit trochu času, ale nejpozději zítra v poledne tu musíš být, jinak si pro tebe dojedu a osmnáctin se nedožiješ!“ prskal Lee jako vždy.

„Prosím tě, ty dva týdny… Víš kolik lidí a arzenálu bys musel mít, abys mě za tak krátkou dobu dokázal sprovodit ze světa?“ bavil se Simon, a zamířil domů. Nepříjemný pocit prozatím zahnal, ale umínil si, že hned ráno zajde za Nikem do práce.

 

 

„Ale… ten přece dal výpověď, ne? Posledního si sbalil věci a odešel…“ dívala se sekretářka překvapeně na Simona. Nemohla uvěřit, že tu s ní právě mluví zpěvák Sim, a jako na potvoru tu nebyla ani jedna známá tvář, která by ji s ním mohla vyfotit. Možná, kdyby se tu objevil nějaký novinář, našla by ráno svou fotku v bulváru s tím, že je jeho nová milenka, nebo tak něco, chichotala se v duchu ta prostinká dívčina.

Pravda na Simona dopadla jako bomba na Hirošimu.

Vypnutý telefon, prázdný byt, odchod ze zaměstnání.

A všechny ty slzy.

Niko před ním utekl.

Opustil ho.

Nechápal to. Myslel si, že bylo všechno v pohodě. Kruci, vždyť mu konečně přiznal, že ho miluje! Tak proč? Co udělal špatně? Bez ohledu na to, co provedl, neměl by mu Niko dát šanci, aby to napravil? Byl ochotný se za cokoliv omluvit, slíbit, změnit… Jen aby mohl zůstat s Nikem.

Od prvního okamžiku věděl, že ten muž je jeho druhá polovina. Proto ho nikdy nezajímal ten věkový rozdíl, proto mu bylo fuk, co na to kdo bude říkat.

Nepotřeboval nic a nikoho. Jen Nika. Jen svého řeckého anděla. Všechno ostatní mohlo lehnout popelem, a Simon by se za tím ani neotočil. I kdyby do konce života měl zpívat jen Nikovi před spaním, byl by s tím naprosto spokojený.

Lee.

Lee něco věděl. Jako posedlý ďáblem se otočil a plnou rychlostí sprintoval na autobusovou zastávku.

Celou cestu se modlil, aby si ten pekelný stroj pospíšil. Lee věděl. Proč ho nevaroval? Proč mu něco neřekl?

Kruci, komu už měl věřit, když ne tomu, který ho k sobě vzal po smrti rodičů? Nikoho jiného ani neměl, tak proč by ho Lee takhle zradil?

Vrazil do Leeova hotelového pokoje s něžností gestapa. Ten seděl v křesle a ani nezvedl hlavu. Takovouhle reakci od Simona přesně čekal.

„Kde je?!“ zařval na něj jeho synovec.

„Nevím,“ odpověděl Lee tiše, stále sledujíc televizi.

„Kurva, nelži! Podívej se na mě a řekni, kam zmizel!“ trhl jím Simon, aby ho otočil čelem k sobě.

„Já to vážně nevím, Simone. Takové byly podmínky. Nikdo nevíme, kam zmizel, nikdo ho nemá jak kontaktovat. Je pryč,“ řekl Lee s takovým klidem, až Simon neměl jinou možnost, než mu uvěřit.

„Proč?“ zašeptal třesoucím se hlasem. „Proč jsi to dovolil, proč jsi ho nezastavil, proč jsi mi to neřekl…?!“

„Pokusil by ses ho zastavit. Kdybys to věděl, udělal bys cokoli, aby zůstal. Včetně nějaký blbosti, bez ohledu na tvoji kariéru. Teď, když se to konečně začíná rozjíždět, si nemůžeš dovolit udělat něco nebezpečného,“ řekl Lee tím chladným, poučujícím dospělým tónem, na který byl Simon alergický už od dětství. Zvedl se z gauče a šel si k malé ledničce pro sodovku.

Simon ho nevěřícně sledoval. Jedna věc byla, nechat Leea, aby mu řídil kariéru a plnil si tak sen, který se jemu samotnému nikdy nesplnil. Ale obětovat Nika? Jen proto, že by bez zaváhání zahodil svou začínající kariéru, aby ho zastavil? Lee, který byl jediný, na koho se po dlouhá léta mohl vždycky spolehnout, dal přednost vidině úspěšného Sima před šťastným Simonem? Vážně? Byl až takový sobecký pokrytec?

„Přestaň vyvádět. Neměl by sis touhle dobou opakovat texty?“ připomenu mu Lee vyčítavým tónem.

To bylo na Simona moc.

Jedním skokem byl u něj a vší silou mu poslal sevřenou pravačku na dolní čelist.

Lee útok nečekal, zavrávoral a padl k zemi, v hlavě mu pulsovalo a před očima se mu dělaly rudé mžitky. Přitiskl si ruku na tepající čelist a zkusmo zahýbal sanicí. Bolelo to jako prase, ale hýbat s tím mohl. Nevěřícně se zadíval na toho malého, nerozhodného klučíka s obrovským potenciálem, a poprvé v něm viděl mladého muže. Vzteky nepříčetného mladého muže.

„Simone?“ zašeptal překvapeně.

„S tebou jsem skončil, ty vypočítavej hajzle,“ zavrčel Simon, doposud překypující vzteky. Otočil se na patě a odešel.

Až do svých osmnácti zrušil veškerá svá vystoupení, rozhovory i focení. V den své plnoletosti podepsal smlouvu s novou manažerkou. Od samého začátku ji upozornil, že do jeho soukromých věcí se plést nesmí. Nikdy a za žádnou cenu. Claire se na nic neptala a souhlasila. Nakonec, takhle slibný klient člověku neklepe na dveře každý den.

Simon Nika samozřejmě hledal, ale ten jako kdyby zmizel z povrchu zemského. Nikdo o něm nevěděl, nikdo ho nedokázal najít. Dokonce ani Doran nevypadal, že by něco věděl. Simon propadal zoufalství.

Po pár měsících, kdy ani detektiv na nic nepřišel, si Simon uvědomil, že to Niko nejspíš dokázal. Zmizel ze Simonova života. Vážně už ho nikdy neuvidí? Už nikdy ho neobejme? Nepolíbí? Neuslyší jeho smích? Vybavil si Nikův výraz, když tehdy poprvé na něj v tom hotelu vylezl s jasným úmyslem ho svést. Nic takového už znovu neuvidí?!

Tehdy se Simon poprvé opil.

Probral se o několik dní později v bytě u Claire, kde byly podezřele cítit zvratky. Hlavně z něj.

Chtěl se posadit, ale příšerná bolest hlavy ho zarazila zpět do matrace.

„Podívej, nebudu se ptát na důvod. Jak jsi řekl, nic mi do toho není,“ mluvila na něj Claire v mikině a teplácích tiše z křesla, které bylo nedaleko postele. Nejspíš hlídala, aby se neudusil.

„Ale jestli tohle plánuješ opakovat, pak bys měl jít na nějakou kliniku, než tě to zabije.“

Simon si uvědomoval, že nejspíš pořádně vyváděl. Bolelo ho celé tělo, pálil nos a měl pocit, že olizoval šmirgl.

„Co jsem to pil?“ zaskřehotal.

„Nevím. Nejspíš všechno, k čemu ses dostal. Co jsem zjistila, měl jsi v sobě krom alkoholu marihuanu, kokain i pervitin. Je mi jedno, na co jsi chtěl zapomenout, ale nechybělo moc, a povedlo by se ti to napořád,“ slyšel výčitky v jejím hlase.

Drogy? Simon by si přece drogy nikdy nevzal. Nebyl jedním z těch chcípáků, co utíkají před realitou! Nebo…

Vybavil si prsatou blondýnu, jak se po něm plazila, jak ji odstrkoval, že nemá zájem, jak ho přesvědčovala, že se postará, aby na svou lásku zapomněl… Vzpomněl si, jak na tuhle nabídku přikývl.

Kruci! Jak mohl klesnout takhle hluboko?! Kdyby ho takhle viděl Niko, tak by…

Tak by co? Niko ho takhle vidět nemohl. Už nikdy. Niko už ho totiž vidět nechtěl.

„Promiň. V jak moc velkým průseru jsem?“ zabručel Simon.

„Máš neskutečný štěstí, že tě nikdo nenahrál ani nevyfotil. Ale pro příště, vážně se musíš naučit ovládat. Je mi fuk, co si budeš dělat v soukromí, ale na veřejnosti koukej bejt ten sladkej a zároveň žhavej kluk, do kterýho se zamilovala polovina populace. I kdyby to znamenalo, že to bude maska. Pokud to nedokážeš, tak jsi v týhle branži mrtvej.“

Její slova, možná díky stavu, ve kterém byl, se mu dostala pod kůži. Bez ohledu na to co cítil, lidé ho museli vnímat jako idol. Teď, když už neměl Nika, co mu zbylo?

Už jen zpívání.

Nakonec, to jediné, co si s sebou Niko neodvezl, byly Simonovy vzpomínky a jejich píseň.

 

 

Čas plynul a Simon se naučil fungovat tak, aby jeho rozbolavělé emoce nebyly vidět. Přesně jak mu řekla Claire, kdykoli vyšel ven, nasadil si masku idolu dívčích srdcí. V podstatě na zlomeného Simona navlékal kostým báječného Sima. Občas si říkal, za jak dlouho se asi tímhle způsobem definitivně zblázní.

Sim byl věčně v dobré náladě, byl milý, veselý a každý ho měl rád. Čas od času si vzal do postele nějakou začínající zpěvačku nebo herečku, ale nikdy ne víc, než jednou. Omlouval to tím, že má zlomené srdce.

Zhruba každého půl roku Simon neodolal, a sehnal si kluka. Většinou takového, aby se co nejvíc podobal Nikovi. Ale nikdy to nebylo ono.

Nikdo se Nikovi nemohl rovnant.

Čas plynul a Simon se naučil Sima vnímat jako naprosto odlišnou osobu. Sim byl Sim a Simon byl Simon. Role, kterou byl nucen hrát po zbytek života.

 

Jel z hotelu na obchodní večeři, kde se měly projednávat detaily zítřejšího charitativního vystoupení, když mu přes silnici přeběhl muž tak těsně, až ho donutil dupnout na brzdy.

Aniž by mu věnoval pozornost, omluvně na něj mávl a zapadl do vchodu bytovky. Simon zůstal sedět za volantem, a sbíral zbytky kaše z vlastního srdce a mozku, rozházené kdesi na podlaze.

To byl…

To nemohl být…

Ale kdyby…

Ta podoba…

Niko. To byl Niko!

Troubení za ním stojícího vozu ho probralo. Nastartoval a odjel na konec bloku, kde zaparkoval. Nasadil si brýle a kšiltovku, které měl v autě vždy připravené, zvedl límec u lehkého sáčka a vyšel na ulici.

Nenápadně se přiblížil ke vchodu a zkusil vzít za kliku. Bylo zamčeno. Pohledem projížděl jména na zvoncích, ale víc než polovina jich byla prázdná.

Byl tak blízko… Potřeboval se ujistit, jestli to byl opravdu on. Netušil, co bude dělat, pokud je to opravdu Niko, ale dozvědět se to musel.

Zatroubení klaksonu ho vytrhlo z myšlenek. Silnici přebíhal drobný blonďák, a mířil přímo k němu.

Než stihl vzít za kliku, vchodové dveře se rozletěly, a v nich stál on.

Niko.

Byl od Simona jen pár metrů.

Mohl by jen vztáhnout ruku, udělat pár kroků, a sevřel by ho v náručí.

„Terry! Já-“ zvolal, když si všiml muže, do kterého málem narazil. Při zvuku jeho hlasu se Simonovi roztřásla kolena.

„Já vím,“ zarazil ho s úsměvem prcek, a Siomon si všiml, jak neobvykle zelené oči má.

„Nechals ho v koupelně,“ doplnil pobaveně a podával Nikovi mobil.

„Jsi poklad,“ zazubil se na něj Niko vděčně, a Simon ucítil obří čepel, která ho párala od krku až ke slabinám.

„Já si to vyberu, neboj,“ odvětil muž se smíchem, mávl a znovu se vydal přes silnici, kde zmizel ve dveřích kavárny.

Než stihl Simon jakkoliv zareagovat, za Nikem se zavřely vchodové dveře.

Zase byl pryč.

Simon tam zůstal stát, neviděn ve své bolesti.

Takže Niko byl v pohodě. Byl šťastný, měl nový život, nového přítele.

Byla to pravda? Nakonec to jen Simon truchlil za každou minutu, kterou s ním nemohl být? Bylo to pro Nika všechno jen… Epizodka v minulosti? Simon měl pocit, že zešílí. Přestával rozlišovat co je on a co Sim, vnímal jen neutuchající bolest na hrudi.

Jako stroj dojel na večeři, ze které si nepamatoval vůbec nic, protože se mu myšlenky toulaly daleko v minulosti. Vydal se směrem k autu, a procházel kolem sportovních potřeb.

V rohu výlohy byl vystaven samostříl a šípy.

Vybavil si tu legendu, které se tenkrát společně smáli. To mu ještě připadalo naprosto nemyslitelné, že by jednou neměl stát po jeho boku.

Ale teď tam stojí někdo jiný. Ten drobný blondýn, se zelenýma očima. To on svírá Nika v objetí, to on ho líbá, to on si užívá jeho citlivého těla.

Vešel do sportu a jeden z těch nádherných, modrých šípů koupil.

Jako v mrákotách jel k Nikově bytu. Do domu ho tentokrát pustila starší dáma, která byla venčit chlupatého psíka.

Procházel chodbou se šípem v ruce, a četl jména na zvoncích. Až ve třetím patře našel jeho jméno propiskou připsané ke jménu na zvonku. Křestní jméno nájemníka, které tam bylo původně natištěno, bylo Terry. Terry? Nebylo to jméno toho…

Takže spolu bydleli?

Simonova škála bolesti se znovu o kousek roztáhla. Takže s ním bydlel. Musel ho opravdu milovat. Víc než jeho tenkrát.

Přes koleno zlomil šíp a položil ho na rohožku.

Bez ohlédnutí vyšel z toho domu, kde měl pocit, že se každým okamžikem udusí, a vydal se zpět do hotelu. Tam si nalil pořádnou sklenici alkoholu. Věděl, že víc nesmí.

Nakonec, Sim musel dopoledne vystupovat pro děti.

 

 

Stál nalíčený v zákulisí a nutil se přejít do Sim-módu. Už od rána se pokud možno vyhýbal lidem, a veškeré rozhovory stáhl na minimum. Bál se, že se nedokáže tolik soustředit, aby se nechoval jako Simon. A Simon by je teď všechny nejraději poslal do…

Světla v hledišti zhasla, musel vyjít na pódium.

Stál tam, a připadal si, jako kdyby zemřel a kolem něj byl jeho vlastní očistec. Seděl tam. V první řadě seděl Niko.

Jeho Niko.

Ne, Terryho Niko, uvědomil si, když ho ta malá, vedle sedící holka vzala za ruku. Měla stejný nos a tvar obličeje jako ten muž včera.

Takže Niko má nyní i rodinu?

Děti?!

To nebylo fér.

To nebylo fér!

On ho přece tolik miloval… Proč ho nemohl mít?

Ha, to byla zajímavá otázka. Proč by ho nemohl mít? Niko měl všechno.

Nový život, novou lásku, rodinu.

Tak proč by si Simon nemohl dopřát Nika? Alespoň na chvíli, hm? Nebylo přece spravedlivé, aby on, který utekl, měl všechno a Simon nic.

Ne ne ne ne… S tím se přeci dalo něco udělat.

Během převlékání do jiného kostýmu instruoval Claire, aby mu zajistila klobouk plný prázdných lístků, zmrzlinu a zjistila číslo sedadla té malé holčičky.

Claire se na nic neptala, i když ji zamrazilo z chladu v Simonových očích. Měla pocit, že tam zahlédla krom obvyklé nudy příliš velkou porci závisti.

Závisti a možná i kousek nenávisti.

 

Po vystoupení se všichni přesunuli do šatny. Niko si odmítal sednout ke stolu se Simonem, což ho přivádělo k šílenství. Jako Sim však musel okouzlovat holčičku, i když to byl očividně sobecký, rozmazlený spratek.

Když slyšel, čím Nikovi vyhrožovala, sevřel se mu žaludek. Takže i ta holčička věděla, že Niko a její táta spolu… A neměla problém to napráskat matičce. Hezké.

Měl pravdu. Maličká část v něm doufala, že se možná spletl, ale tohle… Tohle byl jasný důkaz.

 

 

Dotáhl Nika do hotelu. Viděl, jak je z jeho blízkosti nervózní. Nejspíš se bál, aby jeho drahoušek nezjistil, že byl v hotelovém pokoji se svým bývalým milencem.

Už jen to pomyšlení v něm vařilo krev.

Zamkl, a klíč schoval do kapsy.

Už od výtahu měl erekci tak silnou, jako už dlouho ne. Celé ty roky hledal někoho, kdo by se vyrovnal jeho milovanému Nikovi.

A teď ho tu měl. Proč by si nemohl dopřát sousto toho, co tomu blond skrčkovi nejspíš dopřával každou noc? Zamračeně přešel k šuplíku a hledal lubrikant.

Když se otočil, viděl, jak Niko zoufale lomcuje klikou.

Chtěl utéct.

Znovu.

Od něj.

NE!

Jako rozzuřená šelma překonal vzdálenost, která je dělila. Vytáhl si opasek z kalhot a svázal mu jím ruce.

Tolik pospíchal za svým miláčkem?

Tolik chtěl být pryč od Simona?

Tolik se mu hnusila představa, že by se ho znovu dotkl?!

Simon byl pološílený silou emocí, které celé ty roky potlačoval.

Svlékl bránícího se muže a zarazil do něj prst.

Byl tak úzký, tak horký. Přesně tak úžasný, jak si ho pamatoval. Nikdy se mu nikdo nemohl vyrovnat.

Nedbal na jeho prosby a slzy. Copak jemu záleželo na tom, jak moc ho tenkrát zranil? Bylo mu jedno, jestli si teď pro svého nového přítele bude připadat nečistý nebo cokoli, chtěl ho.

Hned.

Vrazil do něj penis a málem i on sám vykřikl bolestí. Niko byl příliš sevřený.

Začal se v něm pohybovat. Před očima měl všechny ty nádherné chvíle, které strávil v Nikově těle, všechnu tu vášeň, kterou společně sdíleli.

Netrvalo dlouho a vyvrcholil do staršího muže, který s uslzenýma očima vytřeštěnýma hrůzou lapal po dechu.

Vysunul se z něj a všiml si krve na svém těle.

‚Byla to jeho vina. To Niko za tohle mohl!‘ přesvědčoval Simon sám sebe. Zvedl se a šel do koupelny, kde navlhčil bílý hotelový ručník. Hodil ho Nikovi i s klíčem od dveří.

„Utři se a vypadni,“ řekl mu a šel se vysprchovat. Pořád si připadal špinavý. Proč to nebylo takové, jak si to pamatoval? Proč se mu neulevilo?

Znovu cítil tělo, které mu tak dlouho chybělo, tak proč… Proč…

Před očima viděl Nikův smyslný výraz, zatímco si vychutnával Simonovy přírazy. Jak si skousával spodní ret, aby tlumil výkřiky rozkoše.

Obraz se rozplynul a místo něj byl Niko z dnešního dne, k smrti vyděšený, plačící a třesoucí se.

Otočil se, rozrazil dveře z koupelny a vyběhl na chodbu pokoje, kde Nika nechal ležet.

Niko byl pryč.

Zase.

Zůstaly po něm jen tmavé, krvavé fleky na hotelovém koberci.

Co to udělal?!

Jak… Jak mohl Nikovi tak strašně ublížit???

Přecházel po pokoji a snažil se vymyslet, co dál.

Pohled mu však stále sklouzával na důkaz zvěrstva, kterého se dopustil na jediné bytosti, kterou kdy skutečně miloval.

V záchvatu hysterie vytáhl z dárkového koše od hotelu nožík na ovoce a začal do koberce zběsile řezat a bodat, dokud se mu to inkriminované místo nepodařilo z koberce vyříznout.

V ruce svíral poskvrněný kus koberce, na kterém vedle krve jeho milovaného zasychalo i jeho vlastní sperma. Zakousl se do předloktí, aby bolestí neřval nahlas.

Co to sakra udělal?!

Seděl na bobku a kolébal se ze strany na stranu. Vůbec netušil, jak dlouho to trvalo, ale venku se zatím setmělo a znovu rozednilo.

Přál si vrátit čas.

O tři roky.

Nebo alespoň o tři dny.

Oslovil by tenkrát Nika na ulici, zeptal se ho, jak se mu vede. A pokud by byl šťastný, nechal by ho jít.

Nikdy neměl v úmyslu mu takhle moc ublížit. Sakra, nikdy by ho nenapadlo, že vůbec komukoliv dokáže tohle provést. A ze všech lidí to musel být zrovna Niko.

I když věděl, že pro jeho čin není omluva, potřeboval se mu omluvit. Vysvětlit mu… Prosit ho o odpuštění.

Ano, potřeboval se s ním znovu setkat.

 Opatrně vstal, a bolavé nohy po chvíli úsilí přiměl k poslušnosti.

Bez ohledu na to jak, Nika sem musí znovu dostat, a promluvit si sním. Musí se to alespoň pokusit odčinit.

Spokojený se svým rozhodnutím vstal, a znovu se vydal do sprchy. I kdyby mu měl na ulici olízat boty nebo mu lhát a vyhrožovat, potřeboval ho dostat někam, kde by si spolu mohli bezpečně promluvit.

Což v tomhle neznámém městě bohužel znamenalo znovu jeho hotelový pokoj.

Vydal se k němu domů, ale i když se mu povedlo prosmýknout dovnitř, nikdo neotvíral. Mohl být Niko ještě v práci? Nebo…

S neblahým tušením Simon přešel přes ulici a vešel do kavárny. Vůbec netušil co by dělal, kdyby tu našel Nika v Terryho náručí.

Samozřejmě, Terry byl to první, čeho si po vstupu všiml. Žaludek se mu nervozitou sevřel ještě víc. Nejistě se rozhlédl kolem.

Niko stál za pokladnou a ve tváři byl čím dál tím zelenější.

Simon vyrazil přímo k němu a zpomalil až ve chvíli, kdy si všiml, jak vyděšený Niko o krok ucouvl.

„Pojeď se mnou,“ požádal ho.

„Ne, už ne, prosím,“ zakňučel Niko ustrašeně. V Simonovi se vzedmula vlna vzteku. Jak to mohl dopustit?! To on byl příčinou jeho třesu, a právě teď se za to nenáviděl jako ještě nikdy.

„Pojeď se mnou, Niko,“ požádal ho Simon znovu tiše, na hranici sebeovládání.

„Prosím,“ zašeptal Niko a Simon měl pocit, že nechybí mnoho, a sesune se k zemi, kde se bude krčit jako vyděšené zvířátko. To nemohl dopustit. Musel ho něčím vyburcovat.

„Za jak dlouho myslíš, že začnou vytahovat telefony a nahrávat, Niko? Co myslíš, měl bych jim poskytnout nějaký… exkluzivní materiál?“ zkusil zahrát na tu nejcitlivější strunu, kterou si v Nikovi pamatoval.

Vyšlo to. Požádal Terryho o volno na zbytek dne.

„Jistě. A tentokrát byste se měli ovládat, vypadáš, že dalšího kolo bys nemusel přežít,“ odpověděl Terry pobaveně, a Simonovi se sevřely útroby.

Myslel to vážně? Nebylo možné, aby před ním svůj včerejší stav Niko utajil, když spolu bydleli. Chtěl tím naznačit, že vidět svého milence v takovém stavu, v jakém ho včera Simon poslal domů, pro něj nic neznamenalo? Co to ten chlap byl za zvrhlé hovado?! Tedy, ne že by aktuálně byl v pozici někoho soudit…

Niko si vzal své věci, a do rukávu volné bundy ukryl opravdu úctyhodný kuchyňský nůž.

Simon se musel hořce pousmát.

Tak to bylo správně.

Niko se mu rozhodl čelit. A pokud by to znamenalo, že mu uřízne ptáka nebo do něj tu kudlu zarazí až po rukojeť, byl by v právu.

V naprosté tichosti ho znovu vezl do hotelu.

Už ve výtahu si všiml, jak se na Nikově čele perlí droboučké kapičky potu, a jak se mu ztěžka dýchá.

Jeho vina.

Byla to Simonova vina!

A to vědomí příšerně bolelo.

Niko vešel do pokoje první. Pohledem sklouzl na díru v koberci, a Simon si znovu vybavil, co přesně se tady včera odehrálo.

Podlomila se pod ním kolena a z očí mu začaly téct slzy. Bál se na Nika podívat.

Bál se, že znovu uvidí ten strach. Nebo hůř, že tam tentokrát bude nenávist a opovržení.

Bál se, protože věděl, že oboje by si zasloužil.