Bože ano, byl tady. Můj Simon, jeho paže mě svíraly v objetí, jeho rty mi bloudily po krku, zatímco jeho úžasné prsty dělaly s mým mužstvím ještě úžasnější věci. Cítil jsem na šíji, jak zrychlený je jeho dech. Tak silný, tak horký, tak intenzivní. Můj.

Zasténal jsem. Tělo se mi svíjelo ve vlnách blížící se extáze.

Byl všude kolem mě. Podlaha mě lehce chladila na zádech, jeho polibky připravovaly o rozum, ruce slibovaly ráj a přinášely peklo. Vášeň tak vzrušující, až to bolelo. Zaregistroval jsem šedavý letící předmět.

Vida, tepláky.

Objal jsem ho pevněji a pokrčil jednu nohu v koleni, protože k té druhé se Simon tiskl jako k chatrnému voru uprostřed bouře na moři. Otíral se mi klínem o stehno a já tak měl jistotu, jak moc po mě touží. Jeho ruka nepřestávala kouzlit v mých slabinách. Nestačilo to. Nestačilo!

Potřeboval jsem víc. Velmi dobře jsem si uvědomoval hladové pulsování tam vzadu, kde jsem právě teď nejvíc toužil po jeho doteku. Stačil by jen mírný kontakt, možná jen dotek jeho žhnoucího žaludu, a explodoval bych do milionů drobných jiskřiček jako silvestrovská rachejtle. Svíjel jsem se a kroutil, moje boky nedočkavě vyrážely proti jeho dlani.

Přesunul se mezi moje stehna. Konečně. Konečně zase budeme jeden. Po zádech mi očekáváním přejel mráz.

Simon si naslinil prsty a jako smyslný přízrak sklouzl po mém těle níž. Nepřestával masírovat můj úd a já žasl, jak je vlastně možné, že jsem ještě pořád nevyvrcholil. Jeho rty vábivě ochutnávaly moje bradavky, jemným dotekem zašimraly na žebrech a umíněně směřovaly stále níž.

Jeho jazyk mi přejel po celé délce penisu a zůstala za ním vypálená čára. Nezmohl jsem se na nic jiného než zasténání, jako by mi v těle rozměkly všechny kosti a svaly se přeměnily na želé. Vsunul si mě do úst, a jeho modrý pohled zpod přivřených řas, kterým sledoval můj výraz, byl ten nejvíc sexy výjev za posledních několik let. Sál mě a laskal jazykem, pohyboval hlavou nahoru a dolů. Viděl jsem, jak si mě bral do úst, jak jsem mizel v jeho rtech a znovu se objevoval, abych si mě přivlastnil zas a znova. Zatínal jsem mu prsty do vlasů, plně si vědom toho, že v dohledné době zešílím. Něco takového přece nemůžu prožít a zůstat příčetný.

Jeho hříšně vyzývavého úsměvu jsem si všiml příliš pozdě. Zuby, jeho zuby! Jemně skousl a já mu překvapeně vyvrcholil do úst. Vyčerpaně jsem sledoval osamělou kapičku téměř čité tekutiny, jak mu unikala koutkem úst, zatímco zbytek spolkl. Olízl se, a to byl konec i téhle jediné kapky. Jeho oči na mne upíraly horečnatý pohled plný touhy.

Tolik jsem ho chtěl!

Naslinil si prsty a já poslušně pokrčil obě kolena, abych mu usnadnil přístup do mého těla. Jeho prst opatrně zatlačil na sevřené místečko. Snažil jsem se uvolnit, abych ho mohl přijmout do svého těla. Podařilo se mu vsunout jeden prst.

Posunul se o kousek nahoru, aby mě znovu mohl líbat. Nevěnoval jsem pozornost pachuti vlastního sperma, byly to Simonovy polibky, co jsem si chtěl vychutnávat.

Jemně jsem mu skousl dolní ret, moc dobře jsem si pamatoval, že to měl rád. Cukl sebou a do mého těla nečekaně pronikl další prst.

Nebyl jsem ještě připravený, zabolelo to.

Najednou jako bych se ocitl v laciném hororu.

Nade mnou se tyčil Simon, s krutým úsměvem a ledovýma očima. Bez ohledu na můj křik a prosby se bolestivě prodíral do mého těla. Přál jsem si omdlít, nevnímat ten strach a tu šílenou bolest. Krev mi stékala mezi půlky, cítil jsem ten kontrast proti ledovému potu, který mi zalil celé tělo. Ne… Ne!

„Ne! Přestaň!“ zavřískl jsem vyděšeně a začal kolem sebe kopat a mlátit jako šílený.

Horké tělo tisknoucí mě k podlaze nečekaně zmizelo.  Setřel jsem si slzy, samovolně mi kanoucí z očí. Schoulený do klubíčka jsem pohledem hledal útočníka.

Simon mi klečel u nohou a ruku si tiskl k nosu. Jeho šokovaný výraz ještě podtrhávala krev, která z jeho dlaně kapala na podlahu.

„Niko…“ zašeptal a já pochopil, že ty příšernosti jsem viděl ve své hlavě, ve skutečnosti tu nebyly.

Znamenalo to, že jsem se zbláznil? Chtěl jsem ho, potřeboval jeho dotek víc než vzduch, ale když jsem ho konečně mohl mít, slast se změnila v muka. Jaká ironie. Přes slzy jsem se začal zoufale chechtat.

 

 

 

Simon zděšeně sledoval Nikovu reakci. Nejdřív nevěděl, co se stalo, když sebou začal zuřivě zmítat a bránit se. Okamžitě ho pustil a couval od něj. Nepodařilo se mu včas vyhnout jednomu prudkému kopanci, který tak chytil rovnou na nos. Křupnutí neslyšel, a i kdyby ano, bylo by mu to jedno.

Z Nikova výrazu sálala smrtelná hrůza, celý se třásl a v očích měl divokost zvířete zahnaného predátorem do kouta.

Nejraději by ho objal a utěšoval, dokud by se neuklidnil, ale krom toho, že by ho právě teď celého zapatlal od krve – což by mohlo jeho strach ještě zvýšit – byl to také právě Simon, co Nika tak šíleně děsilo, že se tu ustrašeně choulil.

Simon si připadal, jako by mu v hrudníku otáčeli mlýnkem na maso. Tohle z Nika udělal on.

„Niko…“ zašeptal zlomeně jméno muže, kterému tak strašně ublížil.

Niko ho obezřetně sledoval, a i když se z jeho pohledu pomalu vytrácel strach, onen lesk nepříčetnosti tam zůstával. Stále ještě mu tekly slzy, když se začal smát. Zlý, suchý chechot ze kterého čišela beznaděj a vztek.

„Niko,“ zkusil ho Simon znovu huhlavě oslovit. Niko se přestal smát. Podíval se na mladíka, kterému stékala krev po celém předloktí. Miloval ho, ale přesto začal takhle vyvádět, když se ho dotkl. Přitom o ten dotek téměř žebral!

„Nech mě chvíli o samotě, ano,“ požádal chraptivě. Vstal, našel své tepláky, oblékl se a nazul boty, přehodil přes sebe mikinu a vyšel ven.

Simon zůstal bezmocně sedět na podlaze. Pohledem sklouzl ke krvavé loužičce přímo před sebou. Tentokrát to byla jeho krev, kterou bude muset uklidit.

 

 

 

Vyklopýtal jsem před dům jako v mrákotách. Nemohl jsem uvěřit, co se to právě stalo. Proč? Proč to nešlo zastavit?! Miloval jsem ho, chtěl jsem ho, a přesto… Když se mě dotkl, bylo to jako by mě strhla lavina. Nevěděl jsem, kde je nahoře a kde dole, co je přede mnou, co je a co není skutečné. Co se to ze mě stalo?

Rozhlédl jsem se kolem. Pozůstatek lana visícího z mohutných větví obřího velikána najednou ani moc nevypadal jako zbytek houpačky. Právě teď ze všeho nejvíc připomínal výjev z jedné knížky, kterou jsem kdysi četl. Byla o stromě, na kterém věšeli neposlušné otroky. Sedl jsem si ke kmenu stařičké vrby, opřel se o ní zády a sledoval roztřepený konec provazu, který se mírně pohupoval v tichém vánku, který prohánějícím se větvovím. Co jsem udělal špatně? Proč to musí být tak komplikované? V hlavě se mi tiše rozezněla naše píseň. Než jsem se nadál, měl jsem zavřené oči a tiše si ji pobrukoval.

 

 

 

Simon vyšel před dům, když už to bylo podezřele dlouho, co se Niko nevracel. Tedy, napřed samozřejmě zastavil krvácení a uklidil všechen ten bordel, který napáchal.

Zůstal stát jako opařený. Niko seděl opřený o tu starou vrbu, kde si jako malý hrával. Měl zavřené oči a výraz někoho, kdo už dlouho po něčem touží, ale stále se mu to nedaří získat. Světle vlasy měl rozpuštěné, vánek si s nimi mírně pohrával. I přes staré tričko a obyčejné, šedé tepláky vypadal jako by vystoupil z obrazu jednoho ze starých mistrů. Jako kdyby se měl rozplynout, pokud k němu smrtelník vztáhne ruku. Tiše se k němu blížil. Už se ho chystal oslovit, když k němu vítr donesl jeho broukání. Bodlo ho u srdce, jak osaměle znělo.

„Řekni, že o to stojíš, a budu bojovat třeba proti celému světu,“ požádal klidným hlasem, a klesl k němu na jedno koleno, jak se od pánova rytíře čeká.

Niko sebou cukl, ale když viděl Simonovu pokorně skloněnou hlavu, hořce se pousmál.

„Jen krutý pán vyšle svého rytíře bojovat předem prohranou bitvu, nebo bitvu, která nestojí za jeho úsilí,“ řekl tiše a ze smutku v jeho hlase Simona zamrazilo.

„Pokud je i sebemenší šance v bitvě získat právo znovu milovat, neexistuje nic jako předem prohraná bitva nebo příliš velké úsilí!“ zvolal naléhavě. Ne, Niko se přece nesměl vzdát!

„I když bitva jen ubližuje všem zúčastněným a její výsledek je nejasný a v nedohlednu?“ zkusil to Niko znovu. Uhnul pohledem, ale Simon přesto zahlédl slzu plnou bolesti, která mu unikla.

Neodolal a opatrně, pomalu aby ho nevyděsil, ji palcem setřel. Prst si pak přiblížil ke rtům a slízl její slanou krůpěj.

Tolik si ho přál obejmout, ale obavy, že znovu uvidí jeho hrůzou naplněný výraz, mu v tom zabránily.

„Niko, nepospíchej. Netlač na sebe tolik. Máme všechen čas na světě. Jsme tu jen pár dní, není kam pospíchat. Zvládneme to. Společně to překonáme, ano?“ snažil se ho povzbudit, zatímco křečovitě svíral pěsti, aby si ho nepřitáhl do objetí.

Niko tiše vzlykl a sám se k němu přitulil. Simon dlouze vydechl. Vůbec nevěděl, že zadržoval dech. Opatrně ho objal. Hladil ho po zádech a po vlasech, kolébal jej v náruči jako malé dítě. Bolelo ho, takhle Nika vidět. Věděl, že i kdyby mu nakonec Niko dokázal odpustit, on sám si nikdy neodpustí. Obrazy, kdy se od něj Niko pln strachu odtahuje, se mu na věky vypálily do paměti.

Zvedající se vítr rozvlnil povislé větve a z korun stromů se ozvalo praskání a vrzání, jak se staré dřevo dalo do pohybu. Ve vzduchu byl cítit déšť, ale ani jeden z nich mu nevěnoval pozornost, dokud na ně nedopadly první horké kapky. Překvapivě vzhlédli k černému nebi.

„Pojď,“ zvolal Simon, prudce vstal a jedním plynulým pohybem vytáhl na nohy i Nika.

Niko neprotestoval, čekal, že ho Simon potáhne do domu, aby nezmokli. Ten však dům jen oběhl a vedl ho na uzounkou cestičku, kterou by ve vysoké trávě u kůlny za domem sám nikdy nenašel. Snažil se dávat pozor kam šlape, ale Simonovo tempo bylo příliš rychlé. Klopýtal tedy za ním.

 

 

 

Nechápal jsem, kam mě v tomhle počasí vleče. Příjemné, teplé letní kapky už dávno nahradil chladivý déšť. Na co si to hrál? Pokud onemocní, bude vážně v maléru.

Už jsem se na něj chystal zavolat, když zůstal stát jako přikovaný. Přitáhl si mě před sebe a zezadu mě opatrně objal, jako by se ptal, zda smí. Přitiskl jsem k sobě jeho silné paže pevněji. Něco mi řekl, ale přes kapky bubnující do listů všude kolem jsem mu nerozuměl. Jednou rukou mi nadzvedl bradu.

Užasl jsem. Stáli jsme na okraji příkrého srázu, ne nijak extra vysoko, ale přesto to stačilo, abych pod námi viděl městečko i s jezerem. Tmavé mraky obklopily kopce na druhé straně údolí a provazce deště nemilosrdně bičovaly vodní hladinu, která se pod jejich náporem nespokojeně vlnila.

Byl to dechberoucí pohled, jako vystřižený z filmu, přesto jsem nechápal význam, který bych v té scenérii měl hledat.

„Vydrž,“ řekl mi přímo do ucha, abych ho slyšel.

Přitiskl svou tvář vedle mé a snažil se mě vlastním tělem zaštítit před poryvy větru, který stále sílil.

Stále jsem nechápal, na co čekáme, ale cítit se jím takhle ochraňovaný bylo vážně příjemné.

Mokré oblečení se mi lepilo na kůži a dešťové kapky jsem cítil všude na těle – i v místech, kam člověku normálně nenaprší.

„Už, dívej,“ sevřel mě pevněji a zněl nedočkavě. Hledal jsem nějakou změnu, která byla pro Simona tak důležitá.

Nad jedním z protilehlých kopců se mraky protrhly, a vykouklo tam slunce. Celé údolí i s jezerem rozzářila jemná duha.

Tohle mi chtěl ukázat?

„Vidíš? Vždycky tam je. Slunce. Naděje. Stačí počkat a nevzdat se. Tak neříkej, že to za to nestojí,“ mumlal mi přesvědčivě do ucha.

Ucítil jsem bodnutí v hrudi. Uvolnil jsem se z jeho sevření a otočil se k němu čelem.

„Miluju tě,“ zašeptal jsem, než jsem ho políbil.

Jestli byl ochotný za nás bojovat, jestli jsem mu za to vážně stál, nenechám ho bojovat samotného. Tentokrát se ho nevzdám.