Připadal jsem si jako na školním výletě - a že to už byla hodně zaprášená vzpomínka. Simon se za volantem tvářil nadmíru spokojeně a broukal si s rádiem. Na mě dolehla únava z práce a tak jsem se jen zanořil do obřího sedadla, zavřel oči a vychutnával atmosféru. Bylo příjemné, slyšet zase jeho hlas.

Poznal jsem ji z prvních pár tónů. Naši píseň, kterou právě rádio začalo hrát. Překvapeně jsem otevřel oči. Nenapadlo by mě, že ji uslyším zrovna v tuhle chvíli. Simon po mě střelil bočním pohledem, jako by se mě ptal, jestli se mu to jen nezdá. S úsměvem jsem zavrtěl hlavou.

Tentokrát jsem si začal broukat i já. Tolik vzpomínek, tolik emocí, tolik času. Nakonec, tu melodii jsem nikdy z hlavy úplně nedostal. Simonův čistý, sametový a jistý hlas se přidal k rádiu. Slyšet ho zpívat ta slova, která jsem pro něj napsal, vnímat ten význam, která pro nás oba ta píseň měla… Z toho až mrazilo.

 

Nemohl uvěřit, že ze všech písní světa, budou hrát zrovna tuhle, a to jen půl hodiny od chvíle, kdy mu Niko nejistě nasedl do auta. Natěšeně tiskl plynový pedál k podlaze, nedočkavý, až dojedou do cíle. Možná bude potřeba na domě něco nechat opravit a spoustu věcí budou muset nakoupit, ale… Strašlivě se na to těšil. Jen on a Niko, v malém domku, kde se nebudou muset starat o zvědavé pohledy cizích očí.

Společně zjistí, jaké škody napáchal na domě zub času.

Společně ho udělají alespoň trochu obyvatelným.

Společnými silami ho uklidí.

Společně pojedou na nákupy.

Společně.

Všechno budou dělat společně. A Niko mu nebude moct zmizet. Už nikdy. V tom zapomenutém domě k sobě budou moci být zcela upřímní a Niko uvidí, že se ho nemusí bát. Naučí se mu důvěřovat. A kdyby to šlo vážně dobře, mohl by mu Simon říct, že ho stále miluje. Ale to nesměl uspěchat, toho si byl vědom. Nakonec, smyslem celé téhle dovolené bylo Nika nevyděsit.

Ze zvyku se nadechl k další sloce. Pohlédl nenápadně na Nika. Seděl vedle něj, na dosah, mhouřil oči do pozvolna klesajícího slunce a tiše si broukal jejich píseň. Simon poprvé ucítil, že by to opravdu mohlo vyjít. Že by ho Niko mohl znovu přijmout za svého bojovníka.

 

 

Pohodlná cesta terénním vozem mě rychle ukolébala k spánku. Když se mírné, téměř neznatelné pohupování těžkého vozu změnilo v jízdu na antilopě po mozkové obrně, prudký náraz mé hlavy do bočního okénka mě definitivně probral. Překvapeně jsem se rozhlížel kolem.

„Promiň,“ řekl Simon, ale usmíval se tak spokojeně, že jsem pochyboval o tom, zda to vůbec myslí vážně.

„Ještě kousek a už tam budeme,“ uklidňoval mě spokojeně.

Zadíval jsem se ven z vozu. Prodírali jsme se zarostlou polní cestou, po které zřejmě už hodně dlouho neprojelo nic motorizovaného. Nejspíš proto nechal sporťáka doma.

V zatáčce vůz trochu vybočil z kdysi vyježděných kolejí, až jsme oba nadskočili na sedačkách.

„Tady je,“ zašeptal Simon s takovou něhou, až jsem zmateně hledal, o čem to mluví.

Přímo před námi mezi větvemi obrovské smuteční vrby prosvítal maličký, bíle natřený přízemní domek. Okna měl zabedněná a to, co kdysi zřejmě bývalo dvorkem teď připomínalo opuštěné pastviny. Simon zaparkoval a pyšně se rozhlédl kolem. Pohled mi sklouzl na stařičkou houpačku, která visela na jedné z mohutných větví letitého velikána, obyčejné lano protažené dírou v prkně.

Konečně mi to došlo.

„Tohle… Tohle je dům tvých rodičů,“ řekl jsem nevěřícně. Nebyla to otázka, ale on stejně kývnutím odpověděl.

„Nebyl jsem tady dobře pět let,“ zamumlal, ponořený do vlastních vzpomínek.

„Když jsem přemýšlel, kam bychom mohli jet, nenapadlo mě jiné místo, kde by byl větší klid. Tady můžeme být jak dlouho jen budeme chtít, aniž by kdokoli otravoval. Žádná média, žádní fanoušci. Jen ty a já,“ řekl hlasem překypujícím emocemi. Pomalu přešel k houpačce a chytil se lana. Zatahal za něj, aby ověřil jeho stav. Zapraštělo, ale vydrželo. Posadil se na staré, dřevěné prkno, sloužící jako sedátko a mírně se zhoupl.

„Víš, tohle místo… Pořád je tu vidím. Tátu, jak leží pod autem, kterému se zase něco porouchalo. Maminku, jak stojí ve dveřích, protože jsem ji zavolal, aby viděla, jak vysoko se zhoupnu…“ ponořen hluboko ve vzpomínkách se prudce odrazil, aby se co nejvíc rozhoupal.

Ozvalo se výmluvné, hlasité zapraskání, a Simon efektním saltem přistál s hlasitým vyheknutím na zádech téměř u mých nohou, kolem se snesly zbytky ztrouchnivělého dřeva, které Simonovu váhu nemělo po tolika letech na větru a dešti šanci zvládnout.

Opatrně se posadil a zmateně zatřásl hlavou.

„Simone! Jsi v pořádku?“ byl jsem u něj jedním skokem, na kolenou jsem mu opatrně prohmatával hlavu, jestli někde nenajdu krev.

„No, tak to nebylo úplně podle plánu,“ zamumlal a koutky úst se mu povytáhly v potlačovaném úsměvu, „ale účel to splnilo,“ zadíval se mi výmluvně do očí, a naklonil se ke mně, aby naše rty dělilo jen pár centimetrů.

Nevěřícně jsem zamrkal. Jako fakt? V tuhle chvíli? Prudce jsem ho odstrčil.

„Ty seš ale takovej… Spratek!“ vyskočil jsem pohoršeně na nohy, ale musel jsem se smát.

Tenhle jeho přímý, dětinský humor, mi strašně chyběl.

Za nápadného usykávání se zvedl, a sklepal ze sebe staré listí.

„Podíváme se dovnitř?“ zeptal se, a do jeho hlasu se vrátilo to prvotní nadšení. Z auta vydoloval dřevěnou krabičku, která na červeném sametu ukrývala jeden jediný klíč. Simon jej vyjmul a opatrně vložil do zámku, jako kdyby se chystal otevřít truhlu s pokladem.

Zámek hlasitě klapl. Simon stiskl kliku a opřel se o dveře. Ty se však nehnuly ani o píď. Překvapeně zalomcoval klikou, výsledek se však nedostavil.

„Můžu?“ oslovil jsem ho, když jsem si všiml rodící se paniky v jeho pohledu. Simon nedůvěřivě odstoupil od dveří.

Vzal jsem za kovovou kliku, která mě zastudila v dlani. Stisknout šla ztuha, ale podvolila se. Ramenem jsem narazil do dveří, které se konečně o kousek pohnuly. Ustoupil jsem. Simon by měl být první, kdo nahlédne dovnitř.

Opatrně do dřevěných dveří strčil, a ty se otevřely. Vpustily tak trochu světla do temné, zaprášené místnosti. Simon nesměle vstoupil a rozhlížel se kolem sebe. Nábytek byl skryt pod bílými přehozy, parkety pod jeho korky mírně úpěly. Pomalu jsem vešel za ním.

Tak tady vyrůstal? Na tohle místo měl své poslední vzpomínky s rodiči. Nejistě se ke mně otočil.

„Je to trochu horší, než jsem si myslel. Kdybys raději jel do hotelu, můžeme klidně hned vyrazit, třeba někam do hor, nebo k jezeru…“

S úsměvem jsem zavrtěl hlavou. Ne, tohle bylo místo ze Simonových šťastných vzpomínek. Chtěl jsem zůstat tady.

„Neplácej a jdi sundat okenice,“ odbyl jsem ho. Dokud neuvidíme, čemu budeme čelit, moc toho nesvedeme.

Simon nadšeně kývl a vyběhl ven. Během okamžiku jsem slyšel rachot, podle kterého bych hádal, že ty okenice sundával snad krumpáčem. Konečně prostor po mé levé ruce zalilo světlo, a odhalilo tak kuchyňskou linku. Byla nádherná. Rohová, z dubového dřeva s kameninovou pracovní deskou. Na ní navazovala jídelní část, kde jsem po stažení bílé plachty objevil kulatý stůl a čtyři židle. I když vypadali trochu zašle, byla z nich cítit domácí pohoda. Tady se malý Simon učil používat příbor? Musel jsem se usmát.

Znovu se ozval lomoz zvenčí, a paprsky pomalu zapadajícího slunce osvětlily i zbytek prostoru. Po pravé ruce jsem měl zřejmě obývací část. Přešel jsem tam, a opatrně, abych rozvířil co nejméně prachu, jsem stahoval přehozy. Ratanové houpací křeslo mi málem vyrazilo dech. Byl na něm proutěný košík s pletením, jako by si ho tu Simonova matka jen odložila, zatímco šla zamíchat omáčku k plotně.

U krbu ve zdi byly dvě malé sedačky, každá tak metr a půl dlouhá. Dokázal bych si představit, jak na jedné z nich se Simonem sedíme, kvůli nedostatku prostoru se k sobě tiskneme a pozorujeme plameny poklidně tančící v krbu.

Další rachot, nového zdroje světla jsem se však nedočkal. Znovu jsem se rozhlédl, a všiml si tak dveří, které jsem předtím přehlédl. Přímo proti mně, jedny uprostřed, druhé víc napravo. Vydal jsem se k nim.

Zavrzaly, ale povolily. Vešel jsem do koupelny s podlahou pokrytou bílo-černou šachovnicí z dlažby. Záchod, vana, stařičká pračka a bojler. Nic víc. I když na všem byla vrstva prachu, bylo vidět, že vše bývalo pečlivě udržováno. Vyšel jsem zpět do „obýváku“ a zamířil k druhým dveřím.

Vešel jsem do ložnice Simonových rodičů, kterou zlatavé paprsky halily do měkkých odstínů, tančících po dřevěné podlaze. Velmi opatrně jsem postahoval přehozy jak z manželské postele, tak z té, která zřejmě patřila Simonovi.

Po jejím odhalení jsem zalapal po dechu. Už jsem viděl postele ve tvaru závodních aut, ale tohle…? Čelo postele tvořila deska s nádherně vyvedenou kresbou hlavy zuřivého býka. Do detailů. Včetně soplů v rozšířených nozdrách. Bok postele byl pomalován výjevy z divokého západu, stáda bizonů a divokých koní, ženoucích se prérií. V nohách postele byl nakreslen vzpínající se černý hřebec. Taky do detailů.

„Páni, na tohle jsem málem zapomněl,“ vydechl mi Simon za zády, a zálibně dětskou postel pohladil. Vypadala vedle něj ještě menší.

„Nech mě hádat, někdo tu chtěl být kovboj, až vyroste,“ rýpnul jsem si pobaveně. Dal bych cokoli, abych mohl vidět malého Simona pobíhat kolem ve vysokých botách, klobouku, s dětským koltem za opaskem a třeba i s lasem…

Simon se trochu zarděl, ale souhlasně kývl.

„Když jsem byl malej kluk, neexistovalo nic tak super, jako kovbojové, a tak jsem dostal k narozeninám tuhle postel. Táta ji nechal udělat speciálně pro mě. Spal jsem v ní snad jen měsíc, než naši…“ nechal větu vyznít do ztracena a na mě dolehlo, jak těžké to pro něj muselo být.

Malý kluk, který se toužil stát kovbojem, venku řádil na houpačce, kterou mu táta vyrobil, a pak, během jednoho večera… Nechtěl jsem na to myslet.

Otočil jsem se a vyšel z ložnice, aby neviděl slzy, tlačící se mi do očí.

„Jak je to tady s elektrikou?“ předstíral jsem zájem, a doufal, že nepozná, že o elektřině toho vím skoro tolik jako o pohlavních chorobách jednorožců.

„Nahodil jsem jistič, takže by měla fungovat. Voda je napojená na studnu, takže bude stačit, když počkáme, než bojler něco ohřeje,“ vysvětloval, a zkusmo stiskl vypínač. Zdobený skleněný lustr nad jídelním stolem se rozzářil, a Simon znovu zhasl. Bylo ještě dobře vidět i bez něj.

„Myslel jsem, že bychom zítra jeli nakoupit, a trochu to tady zobyvatelnili,“ navrhl nejistě. Jeho plán jsem zbožňoval. Týden v domě jeho rodičů, to bylo… Bylo to, jako kdyby mi natáhl červený koberec vedoucí přímo do jeho srdce.

„A dnes?“

„No, v autě mám dva spacáky a karimatky, plus v malý lednici něco k jídlu, do rána s tím vydržíme, ale nebude to moc…“ škrábal se provinile na hlavě. Napadlo mě, jestli on mě vlastně nepovažuje za skleněnou sošku nebo tak něco.

„Fajn. Ale je nesmyl spát na zemi, pojď.“

Společnými silami jsme vytáhli obrovskou matraci z postele Simonových rodičů ven, kde jsem mu dal za úkol z ní dostat co nejvíc prachu. Já zatím zaútočil na koupelnu.

 

 

Během pár hodin byla koupelna plně použitelná, stejně tak ložnice. Péřové duchny by chtěly speciální péči, ale zbytek místnosti působil, jako by dům nikdy nezel prázdnotou. Dva spací pytle na velké manželské posteli působili trochu jako pěst na oko, ale v naší situaci… Byl jsem za ně vážně rád. Vylil jsem kýbl s vodou, kterou jsem vytíral v obývací místnosti, a zdrchaně padl na pohovku. Tu druhou obsadil unavený Simon, rozvalil se v ní jako padlý voják a unaveně zasténal. Za poslední hodinu z obou sedaček pomocí vyklepávání a stařičkého vysavače dostal téměř všechen prach.

„Kdybych věděl, kolik toho bude, někoho bych sem poslal před námi,“ brblal, zatímco si mnul unavený krk.

Pomalu jsem vstal a přesunul se za něj. Tlakem na jeho šíji jsem ho přiměl, aby se uvolnil a umožnil mi přístup ke svým zádům. Sevřel jsem v rukou jeho ramena.

„Ale kuš, vždyť by to byla škoda,“ rozmlouval jsem mu jeho mručení, zatímco jsem prsty přes tričko hnětl namožené svaly. Místo aby se uvolňoval, mi však přišlo, že tuhl stále víc a víc.

„Niko,“ zasténal zmučeně, ale já ho neposlouchal. Mou pozornost upoutala malá, žlutá krabice pod stařičkým televizorem.

„Co je to?“ zeptal jsem se, obešel pohovku a krabičku vytáhl.

„Videokazety,“ řekl tiše Simon, s hlavou mezi koleny.

Otevřel jsem krabičku a nahlédl dovnitř.

Simon – 9 let

Simon – 8 let

Simon – 7 let

Simon, Simon, Simon – byla to rodinná videa!

„Simone, myslíš, že bychom mohli…“ upřel jsem na něj ten nejprosebnější pohled, jaký jsem uměl.

„Jasně,“ kývl neochotně, ale zapnul videopřehrávač. Vybral jsem kazetu, kde by mu mělo být pět let.

 

Obrazovka chvíli zrnila.

Na scéně se objevila drobná světlovláska, jejíž oči byly přesnou kopií těch Simonových.

„Všechno nejlepší k pátým narozeninám, miláčku,“ zamávala do kamery. Ta se přesunula k malému chlapci v kostýmu indiána.

„Mami, neříkej mi tak! Jsem Sedící Kocour!“ napomenulo ji dítě uraženě, a s indiánským pokřikem vběhlo do hejna slepic, které se poplašeně rozlétly všemi směry.

„A dokázal bys některou chytit, Sedící Kocoure?“ zněl pobavený hlas muže, držícího kameru. Simon se zastavil, a už tenkrát dokázal vrhnout tak znechucený pohled, až jsem se rozesmál.

„S kým si myslíš, že mluvíš, bledá tváři?“ pronesl vážně, a vyběhl po nejbližší slepici. Čím víc se snažil, tím snadněji mu drůbež unikala. Kamera se začala povážlivě otřásat hlubokým, tichým smíchem Simonova otce.

„Tatí! Pojď mi pomoct!“ zvolal malý Simon, který se právě ukázkově rozplácl jak široký, tak dlouhý. K muži přistoupila rozesmátá žena, a kameru od něj převzala.

V záběru se tak objevil vysoký, svalnatý tmavovlasý muž s hřejivýma, černýma očima.

„Lásko, musíš ale taky mít indiánské jméno, jinak přece nemůžeš pomáhat Sedícímu Kocourovi!“ zavolala na svého manžela Simonova maminka pobaveně.

„To je pravda. Jak bych se měl jmenovat?“ cvrknul muž chlapce do nosu.

„Hmmm…“ zamyslel se Simon.

„Já vím!“ ozvala se žena. „Lechtivý Medvěd!“ vyprskla smíchy. Simonův otec po ní střelil pohledem, který sliboval sladkou, ale krutou pomstu.

„Ty jooo! To je dobrý! Tak hodem, Lechtivej Medvěde! Nadběhni jí!“ ukázalo dítě na tmavou slípku, a vydalo se nenápadně jejím směrem.

Další záběry by si nezadaly se skrytou kamerou. Simon i jeho otec naháněli nebohou drůbež, která jim za hlasitého nesouhlasného kdákání vždy na poslední chvíli unikla.

Smál jsem se, až jsem si nestačil otírat slzy.

„Kluci, hele kdo je tady,“ škytla smíchy Simonova maminka, a kamerou zamířila na černý vůz, který právě zastavoval přesně v místech, kde dnes parkoval Simonův.

Vystoupil z něj mladičký Lee. Rychle jsem počítal a vyšlo mi, že mu muselo být něco přes dvacet. Na sobě měl černou, koženou bundu do pasu, rozedřené džíny a kanady. Drsňák Lee, hm? To mě rozesmálo snad ještě víc než scéna, kdy Simonův otec skočil po slepici, ale místo ní sevřel v medvědím obětí svého syna.

Lee zamával do kamery, zvedl krabici na dort, kterou vylovil ze zadního sedadla, a - Simon televizi vypnul.

„To by pro dnešek mohlo stačit,“ řekl nesmlouvavě.

Ach, zapomněl jsem, že se pohádali. Měl pravdu, bylo jen pár minut před půlnocí, měli bychom jít spát.

Vybavil jsem si dva spací pytle na jedné posteli a srdce se mi splašeně rozbušilo.