Sledoval jsem, jak tam zlomeně klečel.

Vypadal jako můj Simon.

Ne ten ze včerejška, ale jako ten, kterého jsem takovou dobu postrádal. Nejraději bych si ho přitáhl do náruče a objímal tak dlouho, dokud bych ho nepřesvědčil, že všechno bude v pořádku.

Ale bál jsem se ho dotknout. Bál jsem se, že pokud na něj sáhnu, znovu se v něm probudí to bezcitné monstrum.

Jen jsem tam tak stál, sledoval jeho zoufalství, i mně se tlačily slzy do očí. Nad ním, nade mnou, nad tím vším.

„Chtěl sis promluvit,“ polkl jsem knedlík v krku a snažil se slzy rozehnat mrkáním.

„Chtěl,“ zašeptal.

„Tak prosím,“ pobídl jsem ho.

„Ono… Není asi nic, co bych mohl říct, aby se včerejšek nestal,“ svěsil ramena ještě víc.

„To není,“ souhlasil jsem s kyselým úsměvem. „Ale můžeš začít tím, že mi řekneš proč.“

„Protože jsem debil,“ vydechl Simon.

„Můžeš to trochu rozvést?“ zeptal jsem se překvapeně, a sedl si na podlahu před něj, samozřejmě v bezpečné vzdálenosti. Z rukávu jsem vytáhl nůž a položil ho před sebe. Nevypadalo to, že by byl dnes potřeba.

„Já… Když jsem viděl, jak jsi teď šťastný a… Po tom všem… Chápu, že teď máš novej život, rodinu a všechno, ale… Když jsem si uvědomil, že jsem pro tebe nikdy nebyl tak důležitý, abys na mě nedokázal zapomenout tak jako já na tebe… Že ses prostě dokázal posunout dál, zatímco já se v tom pořád plácal, tak jsem… Prostě… Nějak se mi to vymklo.“

Díval jsem se na něj a přemýšlel, o čem to sakra mluví.

„Co přesně jsi viděl, než se ti to vymklo, Simone?“ zeptal jsem se ho s obavou, jestli to opravdu chci slyšet.

„Já… Viděl jsem ho. Tvého přítele. Před vaším bytem. A ta malá, Lisa… Je jeho dcera, ne? Takže jste vlastně taková šťastná rodinka. Na jednu stranu jsem rád, že jsi šťastný a tak, ale na druhou stranu… Proč jsem to nemohl být já, kdo bude po tvém boku, Niko? Proč sis tehdy nevybral mě?“ zvýšil hlas zoufale a poprvé se na mě podíval.

Připadal jsem si, jako kdyby mě někdo za nohy přivázal k sedátku řetízkového kolotoče. Roztočeného, samozřejmě. Zamotávalo se to víc a víc, a já už z toho všeho byl unavený. Vážně hodně unavený. Nedokázal jsem přijít na nic, na čem by mi právě teď záleželo. Jako kdybych se na všechno díval zvenčí, nic se mě nemohlo dotknout.

Opustil jsem ho, abych ho chránil, a co? Ublížil jsem mu, a to do té míry, že se takhle šíleně změnil.

Tři roky jsme se oba užírali tím, co mohlo být, kdyby… 

Chtěl jsem jen udělat správnou věc, a jak jsem dopadl? S natrženým kaďákem sedím před klukem, který mi byl vším, a v klidu jsem hlavně díky noži, který jsem si připravil na svou ochranu. Bez ohledu na to, jak dětinsky a směšně to muselo vypadat.

Takhle jsem to nechtěl. Přál jsem si, aby všechna ta nedorozumění a tajemství mezi námi zmizela, aby se všechno mávnutím kouzelného proutku vyřešilo, a byl klid.

„Simone, myslím, že je nejvyšší čas, abychom si zahráli na pravdu. Bez příkras, tak jak jsme tady. Jen ty a já,“ navrhl jsem mu. Překvapeně naklonil hlavu na stranu.

Působil tak trochu ztraceně a zmateně, jako by mu znovu bylo sedmnáct, a seděl přede mnou v parku. Zatoulané štěně.

Pochopil a pomalu přikývl.

„Jsi šťastný?“ zeptal se mě jako první.

„Ne, ale ani nešťastný,“ odpověděl jsem. Byla to pravda. Neměl jsem se špatně, jen… Jen jsem nebyl šťastný. V jeho obličeji se mihlo překvapení.

„A ty?“ odhodlal jsem se.

„Ne,“ zazněla okamžitá odpověď.

„Jak dlouho už jste s Terrym…. Spolu?“ vymáčkl ze sebe. Chtěl vědět, jak dlouho mi trvalo, než jsem si našel někoho jiného? Ehm… Vážně?

„S Terrym jsme kamarádi od střední. Nikdy mezi námi nic víc nebylo,“ řekl jsem pomalu, a s ledovým klidem sledoval, jak mu dochází význam mého prohlášení. Simon se prudce narovnal, začal lapat po dechu jako ryba na suchu. Téměř jsem mohl slyšet, jak mu usilovně pracují mozkové závity.

„Nechal mě bydlet ve svém starém bytě, a zaměstnal mě v kavárně jeho ženy. Lisa je jejich nejstarší, mají ještě dvě další. Co sis myslel, že s ním spím?“ odfrkl jsem si.

Simon jen uhnul pohledem.

„Simone, podívej se na mě,“ požádal jsem ho, ale ignoroval mě. Neměl jsem náladu ani sílu na tyhle hry.

„Podívej se na mě, sakra!“ zařval jsem, až sebou trhl. Konečně se mi zadíval do očí.

„Dobře mě poslouchej. Od tý chvíle, kdy sis ke mně sedl v tom parku, se mě nikdo jiný nedotkl. Ne tímhle způsobem. I když jsem to chtěl zkusit, všechny jsem porovnával s tebou. A z takovýho srovnání normální smrtelník prostě nemůže vyjít se ctí,“ pousmál jsem se na něj unaveně. Byl jsem z toho všeho tak vyčerpaný… Chtěl jsem, aby už bylo konečně po všem a já si mohl odpočinout.

„Tak… Tak proč jsi sakra utekl?!“ zachrčel Simon, bledý jako stěna. Setřel jsem si pot z čela.

„Protože na nás přišli, Simone. Novináři to zjistili. Jeden fotograf si mě odchytl už na tom předávání cen, ale ten neměl důkaz. Další zjistili, že chodíš ke mně domů. Samozřejmě, neměli jistotu proč, ale… Stačilo by jen odůvodněné podezření, a byl bys odepsaný,“ vysvětloval jsem a zalitoval, že jsem si nevzal lahev s vodou. Bylo tu předtím takové horko?

„Kdybych neodešel bez tvého vědomí, nikdy bys mě nenechal jít,“ zašeptal jsem. Doufal jsem, že to konečně pochopil. Protože pokud by to pochopil, nemusel bych už být v takovém stresu a mohl bych si odpočinout.

Ach ano, spánek. Ten by byl moc prima.

„Niko? Niko, nevypadáš moc dobře… Niko? Niko?!“

Slyšel jsem jeho vyděšený hlas, ale neměl jsem dost sil, abych ho napomenul. Neměl by tu tolik řvát, nebo na nás přijdou sousedé…

Pak mi došlo, že já tu včera vřískal o dost víc, a stejně nikdo nepřišel.

 

 

Simon vyděšeně sledoval, jak se Niko zakymácel a oči se mu klížily. Pomalu, jako kdyby usínal, začal se naklánět ke straně. Simon se k němu co nejrychleji po čtyřech dostal a podařilo se mu ho zachytit, než dopadl na zem.

„Niko?!“ volal vyděšeně. Sáhl mu na zpocenou tvář.

Niko hořel.

Musel mít pořádnou horečku, a Simon si uvědomil, že vlastně už ve výtahu si všiml, že nevypadal dobře. To by vysvětlovalo ten klidný, unavený tón a absenci vytáček. Muselo mu být vážně zle. Kruci, a nejspíš to bylo tím, co mu včera…

Vážně ho zamrzelo, že lidské tělo neumožňuje nakopnout sám sebe do vajec.

Zvedl Nika do náruče a odnesl ho na postel. Na okamžik zauvažoval, že by ho svlékl, ale pak si uvědomil, jak by to asi Niko vnímal, kdyby se probral v polovině.

Ani náhodou. Naprosto neměl v úmyslu udělat cokoliv, co by si mohl Niko špatně vyložit. Přehodil přes něj peřinu a zavolal na recepci, aby si vyžádal něco na sražení horečky.

Připravil si léky, a vlhkým obkladem Nikovi otíral obličej a krk. Chtěl mu otřít i zápěstí, ale překvapily ho obvazy.

Uvědomil si, co pod nimi nejspíš je. Stopy po jeho opasku, který se mu zadíral do jemné kůže, jak se snažil osvobodit, aby unikl před Simonem. Bylo mu zle ze sebe sama. Pokud vše, co Niko říkal, byla pravda, a celé to bylo jen nedorozumění, pak byla jeho vina ještě mnohem větší, než si myslel.

I kdyby se mu omlouval do konce života, tohle neodčiní. Podíval se na Nikovu tvář. Za ty roky se moc nezměnil, jen malinko zhubl a kolem očí se mu udělalo pár drobounkých vrásek, které mu však neubíraly na přitažlivosti. Naopak. Simon by se vsadil, že když se teď Niko usměje, vytvoří mu u očí jemný vějíř, který láká k polibku a dělá ho ještě neodolatelnějším. Neubránil se vlastním představám a něžně ho pohladil po vlasech. Pořád si je nechával po ramena, světle hnědé vlnité kadeře, které tak měkce rámovaly jeho tvář.

Simon ho pořád miloval. Věděl to. Mohl si namlouvat co chtěl, mohl si hrát na sebevětšího tvrďáka, ale tohoto muže z hloubi srdce miloval.

A pokud mu to Niko dovolí, zůstane v jeho blízkosti. I kdyby ne jako milenec, tak třeba jako přítel. Kamarád. Nebo otravný kolemjdoucí, když to bude nutné. Už nikdy se nechtěl probouzet do světa, ve kterém by nevěděl, kde Niko je a jak se má.

 

 

 

Probral jsem se vlastním nepohodlím. Ležel jsem ve vlhku a cítil pot, oblečení se mi nepříjemně lepilo na tělo. Otevřel jsem oči, abych zjistil, co se to děje.

Ležel jsem na bíle povlečené posteli, oblečený, místnost kterou jsem nepoznával osvětlovala jen malá, dekorativní lampička na prádelníku naproti posteli.

Hotel?

Simon!

Nikde jsem ho neviděl, což část mně uklidnilo, ale jinou část znervóznilo. Jako když víte, že je v pokoji pavouk, ale nevíte kde.

Pamatoval jsem si, jak jsme jeli k němu do hotelu, i jak jsem si před něj sedal tak, aby mezi námi byl nůž. Nůž? Polekaně jsem se rozhlédl, ale byl na nočním stolku hned vedle mě. Uvědomoval jsem si absurditu svého počínání, ale nešlo to zastavit.

Takže Simon mě donesl do postele, a pak mi k ruce připravil nůž, kterým jsem se mu plánoval bránit? To bylo od něj opravdu... Pozorné, ušklíbl jsem se.

Už jen to, že mi ho sem připravil, jasněji než co jiného vypovídalo o tom, že ho nebudu potřebovat.

Protáhl jsem se, a jak jsem nadzvedl ruce, došlo mi, že pot, který tu cítím, je bohužel opravdu můj. Blééé. Se vstáváním jsem však otálel.

Pomalu jsem si vybavoval naši předchozí diskuzi. Snažil jsem se na to dívat ze Simonova pohledu.

Nevěděl jsem, jak mě našel, ale viděl mě s Terrym, a myslel si, že spolu žijeme. Vychováváme jeho dceru. Vážně uvěřil, že bych na něj tak snadno zapomněl? Zmizel jsem z jeho života bez varování, a když mě konečně našel, tak jsem měl zbrusu nový život, který mu musel připadat jako z reklamy na štěstí.

Co bych na jeho místě dělal já? No, neznásilnil bych ho, to jsem věděl jistě. Ale… Asi bych mu chtěl nějak ublížit. Aby cítil stejnou bolest jako já. Nakonec bych mu nic neudělal, na to jsem byl příliš velký srab, ale minimálně v mých představách by měl mezi žebry nejeden ostrý předmět.

Vzhledem k jeho prudké povaze, je vlastně štěstí, že nezabil mě i Terryho, plašan. Uvědomoval jsem si, že ho omlouvám. Že si odůvodňuji něco, co jsem vždycky považoval za neomluvitelné chování.

A najednou, když se to týkalo Simona, bylo to… Ne přímo v pořádku, jen… Pochopitelné.

Dokázal bych mu odpustit?

Odpověď jsem neznal, ale věděl jsem, že i já mám za co prosit o odpuštění.

Kéž by tak šlo začít od začátku…

Ozvalo se klapnutí dveří, a tiché, opatrné kroky směřující k ložnici. Zavrtal jsem se pod deku a předstíral spánek.

„Nehraj divadlo, Niko. Když spíš, vypadáš úplně jinak,“ promluvil Simon pobaveně. Otevřel jsem oči a podíval se na něj, jak tam stál opřený o zeď. Nevypadal, že by se chystal jít blíž.

„Cítíš se na sprchu?“ zeptal se, a nedůvěřivě si mě měřil.

„Oba cítíme, že ji potřebuju,“ zavrčel jsem a posadil se. Hlava se mi trochu motala, ale už jsem na tom býval hůř.

Opatrně jsem se postavil, ale zhoupl se se mnou svět. Simon přiskočil ke mně, ale zůstal stát s napřaženou rukou, když viděl, že jsem to přece jen ustál.

„Niko… Fakt to zvládneš? Celou noc jsi měl šílenou horečku… Kdyby ses neprobral, vezl bych tě už touhle dobou do nemocnice…“ věnoval mi jeden ze svých ustaraných pohledů. Uvědomil jsem si, že tenhle pohled znám. Tohle byl Simon. Můj Simon.

„Musím. Svědí to, lepí to a fakt, ale fakt příšerně to smrdí, měl bys vyvětrat, než to tu načichne,“ nakrčil jsem nos znechuceně. Nesnášel jsem, když jsem se takhle šíleně zpotil, ale naštěstí se to díky mé vrozené antipatii ke sportům nestávalo často.

Simon mě nevěřícně sledoval.

„Děje se něco?“ zeptal jsem se.

„Ne. Jo. Teda ne, já jen že… Nenapadlo by mě, že spolu ještě někdy povedeme takhle normální rozhovor,“ pokrčil rameny nejistě.

„Tak jestli tohle považuješ za normální rozhovor…“ usmál jsem se na něj. Vypadal, že ho to rozhodilo ještě víc.

„Ty… Copak mnou neopovrhuješ, neměl bys mě teď nenávidět nebo tak…?“ kroutil nechápavě hlavou.

„Pojď sem,“ nařídil jsem tiše a on bez váhání poslechl, jako zlobivý pes, připravený udělat cokoli, aby znovu získal páníčkovu přízeň.

„Podívej se mi do očí,“ vyzval jsem ho. Tohle byly Simonovy oči, byl v nich strach, bolest, nejistota, naděje. S očima cizince z minula neměly pranic společného.

„Ty se mi nechystáš ublížit. Rozhodně ne teď,“ řekl jsem a odtáhl se od něj.

„Jak to můžeš říct, po tom, co jsem…“ hlas se mu zlomil a s výrazem plným bezbřehé bolesti uhnul pohledem.

„Protože už máš zase oči jako ty,“ zašeptal jsem, a pomalu kolem něj prošel směrem ke koupelně. Ve svých snech a vzpomínkách jsem ty oči vídal tak často, že bylo nemožné, abych se spletl.

„Mohl bys mi půjčit něco na sebe?“ zavolal jsem přes rameno na zkamenělého Simona.

Vešel jsem do koupelny a začal se svlékat. Stál jsem tam jen v boxerkách, když se otevřely dveře a Simon zkoprněl na místě.

„Já… Promiň, nedošlo mi, že…“ koktal, zatímco v rukou držel triko a tepláky. Závan chladného vzduchu mi napověděl, že skutečně v pokoji otevřel okna.

„Neblázni a zavři, táhne sem,“ pobídl jsem ho, zatímco jsem se levačkou snažil rozmotat zauzlovaný obvaz na pravém zápěstí. Jakožto pravák jsem si s obvazem na levé nakonec poradil, ale tohle bylo peklo.

„Ukaž,“ vztáhl ke mně ruku.

Nastavil jsem mu zraněné zápěstí, ze kterého on během chvilky stáhl obvaz. Poslední část sundával velmi opatrně, byl přischlý do mokvající rány. Mračil se na zraněnou ruku a v jeho očích byl nepříjemný chlad. Konečně za mého bolestného sykání odlepil posledních pár centimetrů. Prohlížel si ránu a vzal mě i za druhou ruku, aby viděl i její stav.

Byl naštvaný, příšerně naštvaný.

Bez varování jeho ruka vystřelila kamsi vedle mé hlavy.

„Ne!“ vykřikl jsem a bezmyšlenkovitě ucukl, ve snaze dostat se z jeho blízkosti jsem zavadil o umyvadlo a bolestivě dopadl na zem.

Ležel jsem na chladné bílé dlažbě, překvapený vlastní reakcí. Vzhlédl jsem nahoru k Simonovi, v jehož výrazu se na vteřinu objevil obrovský oceán bolesti, ale během okamžiku zmizel za neprostupnou maskou. Jeho oči postrádaly jakoukoliv známku života, byly jako oči umělé panenky. Mrtvé.

Podíval jsem se, pro co se to natahoval. V ruce držel lékárničku, ze které vytahoval desinfekci a zásyp na rány. Postavil je na umyvadlo a tiše vyšel z koupelny, aniž by se na mě podíval. Když za sebou zavřel, zvedl jsem před obličej vlastní třesoucí se prsty.

Mohl jsem si to nakrásně odůvodňovat a omlouvat.

Mohl jsem ho chápat.

Mohl jsem být sebevíc odhodlaný, že to pohřbím jako minulost, jako daň za bolest, kterou jsem mu způsobil, a půjdu dál.

Mohl jsem se tvářit, že se to nestalo, ale minimálně moje tělo nedokázalo zapomenout všechen ten strach a bolest, co mi způsobil.

Reagovalo samo za sebe.

Někde tam uvnitř mě se cosi změnilo.

 

Ï když jsem o to nestál, bál jsem se ho.