Pomalu jsem se k Simonovi otočil čelem, přičemž jsem se jako hadí žena v cirkuse prohýbal, abych se co nejméně otíral o pohoří v šedých boxerkách, zatímco mi jeho ruka stále volně spočívala kolem pasu.

Shlížel na mě s kyselým úsměvem a povytaženým obočím.

Srdce mi zrychlilo svůj už tak závodní sprint. Co bych mu tak asi měl teď říct? Normálně bych se zkusil vykroutit ze situace pomocí toho, že bych tvrdil, že mě jednorázový, čistě fyzický záležitosti neberou, ale… Po včerejšku…

„Ehm… To… To byl brácha,“ vypotil jsem ze sebe, uvězněn v jeho modrých očích.

„Nepovídej,“ broukl bez zájmu, a dál mě pozoroval.

Co, čekal snad, že tady u dveří padnu na kolena a prostě mu ho přeblafnu?!

Cítil jsem, jak se mi valí krev do obličeje. Jedna věc je provokovat žhavé spící tělo, ale provádět něco podobného sedmnáctiletému, extrémně sebevědomému démonovi s modrýma očima, to je úplně jiná pohádka…

Přemýšlej! Přemýšlej! Přemýšlej!

Nic.

Vůbec nic.

Tyčil se nade mnou – a taky přede mnou - a já vůbec netušil, co bych mu měl říct. Kdyby třeba alespoň promluvil, aby mi to usnadnil…

Vysvobození přišlo z toho nejnečekanějšího směru. Ozvalo se příšerné zaškrundání.

Nechápavě jsem zamrkal.

Zvuk se opakoval, tentokrát déle. Simon zbledl.

Při třetím zvonění mě odstrčil, a s nezřetelným „dovolíš,“ se kolem mě prodral do koupelny, kde se zamkl.

Zůstal jsem stát, jako solný sloup.

On vážně… Právě teď…

Po špičkách jsem se tichounce přikradl ke dveřím koupelny, a opatrně k nim přitiskl ucho.

Jo. Nebylo pochyb.

Podle všeho se Simon právě pokoušel vysrat z vlastní podoby.

Jako indián jsem se tiše vzdaloval ode dveří ve vlastních stopách.

Jejda. Některý ty zvukový efekty byly úplně v pohodě slyšet i přes dveře. A Simon si toho musel být vědom.

„Jdi od těch dveří,“ ozvalo se zmučeně. Začaly mi cukat koutky. Ale teda jako hodně.

„Tak velkej ten pokoj zase není,“ neodpustil jsem si rýpnutí. Simon v odpověď jen zaskučel.

„Trpíš celej, nebo jenom ego?“ zeptal jsem se. Nakonec, třeba brácha před důležitým vystoupením skoro nikdy nic nejí, protože by jinak hodinu před začátkem blil jak šakal… I když si nervozitu neuvědomoval, jeho tělo ano.

„Hlavně ego. Dej mi deset minut,“ ozvalo se po krátké odmlce. „A zatím si třeba pusť televizi, nebo si zpívej, nebo cokoliv… Hlavně ať není ticho. Prosím,“ doplnil zlomeně.

S úsměvem od ucha k uchu jsem zapnul malou, stařičkou hotelovou televizi. Nejraději bych si broukal jednu prehistorickou přisprostlou odrhovačku, ale to by ode mě fakt nebylo hezký.

Vyřešeno. Neexistuje naprosto žádná šance, že by ten kluk cokoliv zkusil po tomhle. Páry normálně čekají měsíce, než jeden před druhým připustí vůbec tu možnost, že i jejich těla vyprazdňují.

Sedl jsem si na postel a rozložil si před sebou program dnešní akce. Doranova kapela nakonec bude vystupovat od půl deváté, posunuli je. Zběžně jsem si prohlédl zbytek programu.

Jak jsem si toho mohl nevšimnout?

Od osmi vystupuje zpěvák „Sim“. Psali tam něco o mladém, začínajícím, slibném, populárním… Zvedl jsem hlavu a zadíval se směrem ke koupelně.

Tak určitě.

Přesně v tu chvíli se dveře otevřely.

Simon vypochodoval jak vládce světa, škoda, že ho prozradily červené fleky na krku, které tam zůstaly jako upomínka na pravděpodobně epické červenání.

V ruce nesl něco zabaleného v hotelovém ručníku. Vešel do spací části pokoje a z křesla si vzal svoje kalhoty.

„Nezajdeme na snídani? Měla by končit během hodinky…“ snažil se dělat, jakoby nic.

„Jistě, jen si vyčistím zuby a převléknu se,“ souhlasil jsem s jeho nápadem, rozhodnutý, že mu to nebudu dělat ještě těžší.

„Ne, jen se převleč, zuby si můžeš vyčistit u mě na pokoji,“ namítl nesmlouvavě, rozhodnutý mě do koupelny nevpustit a moje odhodlání chovat se jako dospělý, se za zvuku fanfár odporoučelo.

Vyprskl jsem smíchy, čímž jsem si vysloužil nesouhlasný modrý pohled. Z tašky jsem vyndal čisté oblečení, a zaváhal jsem. Nejraději bych ho požádal, aby počkal venku, ale nějak jsem měl pocit, že na to už je trochu pozdě. A nejspíš by mě stejně neposlechl.

Otočil jsem se tedy k němu zády, stáhl kalhoty od pyžama a navlékl si trenky. V životě by mě nenapadlo, co to dá práce, trefit se správnou nohou do správného otvoru, kruci. Když jsem byl konečně hotový, otočil jsem se a pohledem vyhledal Simona.

Stál ramenem opřený o zeď a pobaveně mé počínání sledoval.

Bez zájmu jsem kolem něj prošel, ale když jsem viděl, jak se jeho úsměv ještě rozšířil, neodolal jsem.

„Tak pojď honem, vsadím se, že jsi úúúúúúplně prázdný a hladový.“

Prudce se nadechl a vyšel za mnou z pokoje.

„Velmi dospělé,“ ucedil jedovatě, ale úsměv mu na rtech pohrával dál. Přidal do kroku, aby se dostal kousek přede mě, a tak když jsem došel ke dveřím jeho pokoje, bylo již otevřeno.

Jeho pokoj byl přesnou kopií mého, jen tam panoval podstatně větší nepořádek. Simon by podal balíček omotaný ručníkem, který celou dobu svíral.

Překvapeně jsem do něj nahlédl, a poznal svoje věci z koupelny. Včetně holicího strojku.

Zaplul jsem tedy k umyvadlu, a pustil se do ranní hygieny. Zhruba v polovině se ke mně Simon přidal.

Bylo to… Nemohl bych tvrdit, že nepříjemné. Už jsem si ani nepamatoval, kdy naposledy jsem se s někým ráno dělil o umyvadlo, přizpůsoboval pohyby člověku po mém boku.

 

 

V restauraci už bylo příjemně prázdno. Většina lidí už odešla, čemuž také odpovídala aktuální nabídka na švédských stolech. Simon si demonstrativně nandal hlavně ovoce a müsli, čemuž jsem se uchechtl. No jo, prostě mi to nedalo.

Při pohledu na moji hromadu míchaných vajíček a do sloupu vyrovnaných plátků opečeného toustového chleba Simon uznale hvízdl.

„Kdo by řekl, že se toho do tebe tolik vejde,“ zamumlal, a vložil si do úst další jahodu.

„Hm, výhoda toho nebejt nadějná celebrita,“ usmál jsem se na něj. „Je ti pak srdečně u zadele, jestli jsi přibral.“

„Nesmysl. Na svůj věk máš nádherný tělo,“ chtěl mi zalichotit. Asi.

Toust mi v ústech poněkud nabobtnal. Tak na můj věk, hm? Odložil jsem vidličku.

Jasně, z pohledu sedmnáctiletého kluka jsem asi vetchý stařec, ale sakra…

„Už nebudeš?“ zeptal se mě ten necita nevinně.

„Posluž si,“ houknul jsem a podíval se stranou, abych nemusel sledovat, jak v něm mizí moje snídaně, mimochodem výtečná.

Ne že bych si neuvědomoval, o kolik jsem starší. Jen… Simon se prostě nechoval, jako ostatní jeho věku. Občas jsem díky tomu zapomínal jeho skutečný věk.

Plus to, že byl vyšší, silnější, sebevědomý a neskutečně sexy, se samozřejmě také počítalo.

„Zase jsi někomu sežral jídlo,“ ozvalo se pobaveně za mnou. Trhl jsem sebou a uviděl, jak k nám uvolněně přistupuje Lee, jen ve volných kalhotách a tričku. Vidět ho bez obleku bylo… Divné. Ale rozhodně teď mnohem víc vypadal na svých 34let.

Simon se na mě podíval, a jeho výraz mi vyrazil dech. Takhle plachý úsměv jsem u něj ještě neviděl. Poprvé vypadal skoro na svůj věk.

„Nenech se jím napálit, dělá to někdy od dvanácti let. Tváří se jak největší bojovník za zdravou stravu, a pak do tebe bude rejpat tak dlouho, až mu odevzdáš všechno svoje jídlo. Živit toho kluka je utrpení,“ bručel, a sedl si k nám. Zcela suverénně si vzal jeden z mých toustů.

„By mě zajímalo, kde k tomu přišel,“ zamumlal jsem si pro sebe, ale Simon mě moc dobře slyšel a vyprskl smíchy.

Lee se mezi námi nechápavě přejel pohledem, ale nakonec se s pokrčením ramen zakousl do toustu.

„Simone, v šest budu potřebovat, abys byl nastoupenej, jinak se nestihneš připravit. Mysli na to,“ informoval ho.

„V pohodě, počítám s tím. Chtěl jsem se jít s Nikem trochu mrknout po okolí, měl bych to stíhat,“ odpověděl mu Simon s už zase plnou pusou.

„Já se jdu dívat po okolí?“ zeptal jsem se pobaveně. Ti dva se na mě podívali, jako kdyby si teprve až teď uvědomili, že jsem tam taky.

Za Simonovými zády jsem si všiml další povědomé postavy. Za obřím poprsím, sešněrovaným v černém latexovém korzetu, procházela kolem restaurace Trisha se Zackem.

Jelikož byla restaurace od haly oddělena jen stěnou z pokojových květin, rychle si nás všimla a upozornila na nás i svého staršího bratra.

Zamířila k nám, zatímco on zůstal na místě.

„Ok, procházka. Jdeme na procházku,“ prohlásil jsem, a svižně se zvedl ze židle, pohledem vybízejíc Simona ke spěchu. Ten naštěstí nic nenamítal, protože zrovna polkl poslední sousto. Místo východem přes halu jsem si to namířil ven přes terasu.

Už to skoro vypadalo, že se nám povede zmizet včas, když jsem ucítil, jak se mi kolem paže obtáčí studené prsty, a do citlivé kůže na předloktí mě jemně škrábly umělé nehty.

„Niko? Ah, to je náhodička! Nevěděla jsem, že už jsi tady,“ vrkala Doranova postelová kamarádka a zpěvačka kapely.

Jo, jistě. Jako kdyby jí to Zack neřekl – nejpozději včera večer, nebo dnes u snídaně.

„Trisho, páni, ty vypadáš… Neuvěřitelně,“ nasadil jsem falešný úsměv a doufal, že mi projde.

Jistě že mi prošel, ta malá coura pohledem hltala Simona, a mě nevěnovala pozornost.

„Ahoj, já… Jsem Trisha. Zpívám v kapele Nikova bratra. A ty budeš… Sim? Že ano? Jsi to ty?“ cukrovala.

Simonův úsměv vypadal o hodně přirozeněji než můj.

„Ahoj, rád tě poznávám. Vždycky mě potěší, když mě někdo pozná,“ doplnil svůdným hlasem. Trisha se zarděla.

„Trisha tak trochu chodí s mým bráškou. A jejího brášku, Zacka, jsi poznal už včera, že?“ neodpustil jsem si. Ten pocit, který ve mně pohled na ty dva vyvolával, se mi ani trochu nelíbil.

Simonův pohled okamžitě zledovatěl. Rozhlédl se kolem, a uviděl Zacka netrpělivě stepovat v hale. Přimhouřil oči a já bych přísahal, že jsem z nich viděl vyšlehnout nápis avada kedavra.

Najednou to byl Simon, kdo mě směřoval k terase.

„Nezlob se, ale máme už s Nikem plány, a popravdě, jdeme už teď pozdě,“ omlouval se rychle, falešník jeden, a mě cukaly koutky, jak se mi při pohledu na nevěřícně kmitající nalepovací řasy chtělo smát.

Před hotelem jsem se zhluboka nadechl a konečně se rozesmál. Simon mě chvilku pozoroval, a nakonec se ke mně přidal.

„Tomu říkám rušnej start dne,“ utíral jsem si slzy smíchu. Ještě stále se smějící Simon jen kývl.

„Tak, kam že to jdeme pozdě,“ zeptal jsem se ho, když se trochu uklidnil.

„Kamkoliv budeš chtít,“ prohlásil zvesela, hodil mi svou dlouhou paži kolem ramen, a vyrazil směrem od hotelu. Okamžitě jsem ho setřásl, nebyl zase o tolik vyšší, aby si mohl dovolovat takováhle gesta.

Loudali jsme se pěší zónou podle tiché, klidné řeky. Občas jsme minuli někoho se psem, nebo rodinku s dětmi, ale celkově tam bylo hrozně málo lidí na to, jak nádherné počasí bylo.

Simon mi vyprávěl o svých rodičích, kteří zahynuli při autonehodě, když mu bylo devět. Svou matku si pamatoval jako jemnou, krásnou a velmi aktivní ženu, jejíž oči zdědil, zatímco jeho otec byl spíš tichý bručoun, velký, silný a milující. Chyběli mu každý den.

Já mu vyprávěl o dětství v řecké vesničce, odkud jsme za peníze z pozůstalosti mojí babičky odjeli celá rodina, když mi bylo dvanáct. O mém vzteklém, hádavém, unáhleném otci, jehož smích dokázal rozdrnčet tabulky v oknech, který nikdy nešel pro ránu daleko, ale i tak nás s Doranem miloval. I o tom, jak se poté, co má vždycky rozesmátá matka, páteř naší rodiny, podlehla rakovině, upil k smrti.

Bylo to jako mluvit s nejlepším přítelem, a já se zas a znovu přistihával, že mi na Simonově věku vážně nezáleží.

„Chceš si promluvit o té melodii?“ zeptal jsem se ho, když jsme seděli na lavičce a sledovali rodinku s dětmi, jak krmí kachny. Bylo mi jasné, že dřív nebo později na tohle téma prostě dojde.

„Ani ne,“ odmítl tiše, natáhl nohy, zavřel oči a nastavil tvář slunečním paprskům.

„Proč ne?“ zajímal jsem se.

„Rád bych, aby sis mě napřed dnes večer poslechl zpívat. Nechci od tebe jen tu melodii. Chci, abys mi pomohl s jejím textem. Nechci ti ji vzít, jen… Chci být ten, kdo ji s tebou bude sdílet.“

Sledoval jsem jeho uvolněný výraz, a naprosto přesně jsem věděl, že pokud ji bude zpívat on, bude z ní hit. Byl jsem rozhodnutý. Bez ohledu na to, co dnes na pódiu předvede, jdu do toho.

„Jaký text by sis představoval,“ řekl jsem tiše a nespouštěl z něj pohled.

„Nevím. Na texty nejsem moc dobrej. Zatím mi je vždycky psal Lee. A z nějakýho důvodu jsou… Uvidíš sám. Necítím se v nich prostě dobře. Jsou… Nevím, přijdou mi dětské. O první kalbě, o první něžný puse… Je těžký tu píseň procítit, když je o něčem, co je ti cizí.“

„Vsadil bych se, že tvoje první pusa nebyla něžná, co,“ zahuhlal jsem s úsměvem.

Simon rozlepil jedno oko, aby na mě viděl, ale stále se mračil do slunce.

„Bez komentáře,“ znovu se opřel a zavřel oči.

„Kolik ti bylo?“ nehodlal jsem se vzdát snadno.

„Když jsem první polibek dostal, tak jedenáct. Starší herečka, co měla k večeři pizzu s ančovičkami. První polibek který jsem dal, to mi bylo… Dvanáct a něco, myslím. Jí čtrnáct,“ usmál se pobaveně.

„O čem bys chtěl zpívat?“

„O něčem, co není jen povrchní plkání. O bolesti. Touze. Lásce. Opravdově, víš jak,“ mluvil tiše.

Chápal jsem ho. Také jsem zavřel oči, a v hlavě si přehrával melodii.

Viděl jsem mladého muže, chystajícího se do boje. Ne za svou vlast, víru nebo na rozkaz vrchnosti. Viděl jsem silného mladíka, který se chystal postavit před své milované, aby je ochránil před nepřáteli, bušícími na dveře. Zpíval o tom, jak mu už teď chybí dotek milované ženy. Smích jeho syna, který už nikdy neuslyší. Pohled na pole před sklizní, který si nevychutná.

V rychlejší části zpíval o tom, jak nehodlá dopustit, aby se jich kdokoliv dotknul, byť jen zlým pohledem. Jak se vrátí i z pekla zpět, jen aby se znovu pustil do boje proti všem, kteří jim plánují ublížit.

A pak, až melodie znovu zpomalí, zpíval by o tom, jak ničeho nelituje. Jak si je vědom, že nevyvázne živý, ale jak to považuje za malou cenu, za jejich bezpečí. Jak dlouhý život nemá význam, pokud by ho měl žít bez nich.

Ano, přesně takováhle píseň byla pro Simona.

 

 

„Niko, prober se…“ slyšel jsem tichý hlas doprovázený příjemným dotekem ve vlasech. Pomalu jsem rozevřel oči. Díval jsem se nahoru, do Simonovy klidné tváře.

Podíval jsem se kolem a došlo mi, že jsem na té lavičce usnul. Ležel jsem s hlavou na Simonově klíně, a on mě jemně hladil ve vlasech.

Prudce jsem se posadil.

„Kolik je hodin?“

„Bude jedna,“ zazněla odpověď. Takže jsem spal kolem dvou hodin? Hm.

„Ok. Můžeme se vrátit na hotel?“ zeptal jsem se Simona, který mě nechápavě sledoval.

„Jistě,“ souhlasil, a rovnou se zvedl.

Nasadil jsem ostré tempo, ale hotel naštěstí nebyl zase tak daleko. Simon vedle mě rázoval bez jediného slova, za což jsem mu byl vděčný. Nerad bych mu vysvětloval, co se to se mnou děje. Jak formulovat do slov pocity, které jsem měl z mé vidiny příběhu, ukrytého v písni? Všechny ty emoce, které mnou právě zmítaly…

„Pojď se mnou,“ řekl jsem mu, když jsme na našem patře vystoupili z výtahu.

Odemkl jsem dveře a počkal, až vejde. Zamkl jsem za ním.

V jeho výrazu bylo vidět čím dál tím větší překvapení.

Zapřel jsem se mu rukou o vypracovaný hrudník, a tlačil ho před sebou až k posteli, na kterou se poslušně sesunul.

„Ta píseň,“ prohlásil jsem rozhodně, a přetáhl si tričko přes hlavu, „mohla by se jmenovat Nelituju.“

V Simonových očích se rozhořely modré plameny pochopení a touhy.

„A ty,“ zašeptal jsem, zatímco jsem si rozkročený kleknul nad jeho stehna, „bys neměl litovat tohohle. Ve vlastním zájmu.“ Upozornil jsem ho, sehnul se k jeho překvapením pootevřeným rtům a hluboce jej políbil.