První moje myšlenka byla, že už mi konečně definitivně přeskočilo, a vidím Simona v každém klaunovi na představení pro děti. Jenže když se tenhle klaun usmál do publika, všiml si mě a na okamžik zamrzl. To nebyla reakce klauna, kterého si má zjitřená mysl a fantazie upravily dle vlastních potřeb.

Druhá myšlenka pak automaticky patřila únikovým cestám. Bohužel, Lisa mě pevně chytila za ruku, a nadšeně hulákala.

„Vidíš ho? Niko, vidíš ho? Není úžasnej?“ Byl. Ale ne pro tebe, ty malá…

Nechápal jsem to. Normálně jsem měl děti vážně rád. To jen že Lisa… Jako by ani nebyla dítě. Spíš něco, co vesnická čarodějnice přivedla k životu za pomoci něčích tajně odstřižených vlasů a krve slepice, podříznuté za úplňku.

Jo, to znělo jako něco, co bych on Nancy čekal.

Němě jsem na něj zíral, dokud jako první neuhnul pohledem. Celé jeho vystoupení jsem nebyl schopen se pohnout, myslet, natož snad tleskat a kymácet se se zdviženýma rukama společně se zbytkem publika.

Byl tam. Simon. Můj Simon.

V bílých kalhotách a černém tričku vypadal jako něco, co servírují se spoustou šlehačky a čokoládovou polevou.

Pochopil jsem, že se jednalo o nějakou místní charitativní akci, Simon občas mezi písněmi prohodil pár slov k dětem, a v těch chvílích se mi jeho pohled vyhýbal obloukem. Modlil jsem se, aby už byl konec a já mohl utéct do bezpečí, kde bych si mohl v klidu lízat rány, způsobené takovým šokem.

Byly to skoro tři roky, co jsem mu zmizel. Tři roky, co jsem ho neviděl. A zhruba tři hodiny, co jsem na svém prahu našel znamení, že už se přese mě dostal.

Najednou tu byl, přímo přede mnou. Vyšší, mohutnější, mužnější, sebevědomější a zatraceně sexy. Už to nebyl ten sedmnáctiletý mladík. Byl to muž, a bylo to na něm sakra dobře vidět.

Poslední píseň. Ještě chvilku, a zmizíme, i kdybych měl tu malou ještěrku odnést v zubech, kopající a vřískající.

„Já vám všem velice děkuji za pozornost a čas, který jste mi věnovali. Věřím, že společně pomůžeme dobré věci,“ usmíval se Simon do publika zářivě.

„Jako bonus, bych teď rád vylosoval jedno sedadlo, jehož majitel si se mnou dá v zákulisí zmrzlinu,“ zamrkal na děti v publiku. Někdo mu tam přinesl kšiltovku, do které ponořil ruku. Vytáhl papírek, a přečetl, co na něm stálo.

„První řada, sedadlo 17!“

Už jsem si chtěl oddychnout, protože já měl 19. Bylo to vážně těsné, ale minulo mě to.

Lisa však nadšeně vyskočila a hystericky křičela: „Já, já to jsem! Jáááá!“

Díky tomu mi došlo, že sedadla se dělí na sudá a lichá. A že jestli já mám devatenáct, mám po svém boku čísla 17 a 21.

„Výborně, vezmi svůj doprovod a pojďte do zákulisí,“ pokynul jí její vysněný princ se zářivým úsměvem, a napřáhl k ní ruku, aby jí pomohl na pódium.

To si děláš… Nechtěl jsem s tím nic mít. Možná bych prostě mohl počkat tady…?

„Niko?“ zavolala na mě ta zrádkyně. Zřejmě se přeci jen bála jít sama k cizím. Nedokázal jsem vymyslet žádný způsob, jak se tomu vyhnout. Nejvíc mě děsilo, že část tam uvnitř mě - a její velikost jsem se bál odhadovat – se spokojeně tetelila vidinou Simonovy blízkosti.

Vylezl jsem na pódium a v uctivé vzdálenosti je následoval do tmavého zákulisí. Cestou jsem míjel stolek, na kterém byla odložena ona losovací kšiltovka. Zaškobrtl jsem o nějakou nerovnost na podlaze, které jsem si nevšiml, a do stolku omylem vrazil. Podařilo se mi ho zachytit, než se převrhl a lístky se mohly rozletět kolem jako falešný sníh. Z kšiltovky jich vypadlo jen několik.

A všechny byly prázdné.

 

 

Dřepěl jsem v Simonově šatně a žasl, jak dobře to s naší malou diktátorkou uměl. Seděli spolu u stolu a z misek ujídali polárkový dort, Lisa celá zářila a Simon byl samý úsměv, vtip a kompliment.

„Vážně si nepůjdete sednout k nim?“ oslovila mě vysoká, elegantní brunetka vlídně.

„Ne, díky, mě… Je mi tady dobře,“ vykoktal jsem překvapeně, a spokojeně poplácal pohovku na opačné straně místnosti, než byl stůl.

„Zvláštní. Jste za ty roky, co mu dělám manažerku, první, kdo se Simovi nechce dostat blíž,“ řekla tiše s úsměvem a posadila se vedle mě.

„Manažerku? A co Lee?“ vypadlo ze mě dřív, než jsem se stihl zastavit.

„Takže je to pravda, vy dva se znáte,“ zvážněla. „On a Lee se už před lety hodně pohádali, a Sim prohlásil, že už mu nemůže věřit. Hned jak mu bylo osmnáct, tak se od něj odstěhoval a najal si mě. Pokud vím, přetrhal s ním všechna pouta,“ pokračovala zamyšleně.

Nevěřícně jsem na ni vyvalil oči. Simon vyhodil Leea?!

„Doufala jsem, že byste o tom mohl vědět víc, ale vypadáte překvapeně,“ konstatovala zklamaně.

„Já… Rozdělili jsme se zřejmě dřív, než se tohle stalo,“ zašeptal jsem a uhnul pohledem.

Byla to moje vina? To kvůli mně se Simon pohádal se svým jediným příbuzným, který se o něj po smrti rodičů staral a vychoval ho?

Znovu jsem se na něj podíval a střetl se s jeho nepřístupným pohledem. V příštím okamžiku se už však zase smál s Lisou, která na něm visela očima.

Simonova manažerka si povzdychla a šla si sednout k nim. Simon jí něco tiše řekl. Sekla po něm nesouhlasným pohledem, ale kývla. Během chvíle se zvedli, a všichni tři ke mně přistoupili, Lisa radostně nadskakovala.

„Odvezu Lisu k jejím rodičům, Sim s Vámi potřebuje něco projednat,“ řekla mi žena, aniž by se její oči alespoň přiblížily k místu, kde jsem byl.

„Nemyslím si. Její rodiče ji svěřili mně, odvedu jí domů, ale děkuji za nabídku,“ postavil jsem se a nehodlal ustoupit.

„Ne! Musíš jít se Simem! Prostě musíš!“ vztekala se ta doposud roztomilá holčička, až jí na obličeji naskákaly rudé skvrny.

„Liso, to nejde. Nemůžu tě nechat odejít s někým cizím, to přece víš,“ snažil jsem se jí uklidnit a zároveň ji držel mezi mnou a Simonem jako živý štít.

„Ale ty musíš! Řekla jsem mu, že budu mít narozeniny a on slíbil, že pro mě uděláte překvapení!“ dupla si umíněně.

„Není se čeho bát. Ji odveze Caire, vše jejím rodičům vysvětlí, a nám tak poskytne dostatek prostoru, abychom pro ni vymysleli to nejúžasnější překvapení,“ usmál se na mě Simon vřele, a pohladil Lisu po vlasech.

Lisa se blaženě zaculila, a zatahala mě za ruku, abych se k ní sehnul.

„Niko, jestli mi to u Sima pokazíš, tak si nepřej vědět, co všechno na tebe a taky na tátu mámě povím!“ zasyčel ten odporný spratek výhrůžně.

„Fajn, princezno. Cokoliv si přeješ,“ odsouhlasil jsem její požadavek, odhodlaný, že tohle si ta kapesní mrcha vyžere.

Než jsem se nadál, seděla s Claire v autě směřujícím ke kavárně, zatímco já seděl v autě vedle Simona, a mířili jsme opačným směrem.

‚Už to není malý kluk, určitě se přes to všechno přenesl. Nakonec, to měl přece znamenat ten šíp, ne?‘ opakoval jsem si, abych se uklidnil. Moje splašené srdce však zřejmě tímto jazykem vůbec nebylo schopno vnímat a hrozilo, že mě v necelých třiceti skolí masivním infarktem.

V dusivém tichu jsme směřovali pryč.

„Kam…“ chtěl jsem se zeptat, ale Simon po mě vrhl tak chladný pohled, že jsem raději mlčel. Vůbec od chvíle, co jsme se oddělili od Claire a zůstali spolu sami, se choval divně. Byl tak tichý a odtažitý… Vůbec se mu to nepodobalo.

Zastavil až v podzemních garážích luxusního hotelu na druhém konci města. Vystoupil a vyrazil směrem k výtahu, aniž by se staral o to, zda jdu za ním. Chvílemi jsem musel popobíhat, abych mu stačil. Přiložil kartu k senzoru a výtah se s námi rozjel nahoru. Nikdy jsem netrpěl klaustrofobií, ale sakra, jak se z toho výtahu těšil ven. Vyčítal jsem si, že jsem na to vůbec přistoupil. Neměl jsem s ním nikam jezdit. Měl jsem vypadnout z toho podělaného publika ve chvíli, kdy vstoupil na pódium!

Vešli jsme do jeho pokoje. Zamkl.

Opřel se o dveře, založil ruce na hrudi a naše pohledy se konečně střetly. Z toho jeho čišel takový chlad, že bych se s chutí sbalil a jel se ohřát k eskymákům.

„Takže, ty narozeniny…“ snažil jsem se uvažovat logicky, i když se ve mně všechno svíralo.

„Fakt myslíš, že mě něco takovýho zajímá?“ pronesl posměšně, až se mi nad jeho zlým tónem zježily chloupky na krku.

„V tom případě mě omluv, musím se vrátit do práce,“ pokusil jsem se chytit svou miniaturní šanci na ústup.

„To fakt dost pochybuju.“ Jeho hlas řezal jako žiletky.

Odlepil se ode dveří a přešel místnost k prádelníku. Něco lovil v šuplíku, a já se rozhodl nečekat na výsledek jeho pátrání. Nenápadně jsem se sunul k nyní volné únikové cestě.

Posledních pár kroků!

Ještě tři!

Už jen jeden!

S nadějí jsem dopadl na kliku a zalomcoval jí. Kruci, zapomněl jsem odemknout… Moment, kde je klíč?!

„Tentokrát se z toho tak snadno nedostaneš, Niko,“ ozvalo se mi tiše za uchem.

Chytil mě za ruce a pevně mi je sevřel za zády.

„Jsi zraněný,“ zavrčel nespokojeně, když si všiml náplastí na mých prstech.

„Hrál jsem na kytaru,“ zalapal jsem po dechu a sám sobě se divil, proč mu vlastně odpovídám, místo abych ze všech sil vřískal o pomoc.

Ucítil jsem, jak se mi kolem zápěstí něco pevného obtáčí a znemožňuje mi to jakýkoliv pohyb rukou. Přejel jsem po tom konečky prstů nezraněné ruky a po hmatu poznal kůži.

Pásek? On mi svázal ruce svým páskem?!

„Simone…? Co… Co to děláš?“ hlesl jsem.

„Jako co to vypadá,“ broukl mi spokojeně do vlasů, a odhrnul je na stranu, aby tak odhalil můj krk. Přejel po něm jazykem, a já bych v tu chvíli přísahal, že jsem měl kusí kůži snad i na chodidlech.

„Přestaň, tohle… Tohle nemůžeš, Simone, já… Já nechci!“ snažil jsem se mu vykroutit.

„Ale Niko… Tys to vůbec nepochopil… Tvůj názor tady nikoho nezajímá,“ uchechtl se chladně a přitiskl se ke mně, aby mi dal pocítit své vzrušení.

Zalapal jsem po dechu. Tohle nebyl Simon, kterého jsem znal.

„Co se to s tebou stalo, Simone?“ zašeptal jsem a znovu cítil, jak se mi oči plní slzami.

„Tvoje práce. Tvoje a Leeova. Díky vám dvěma jsem pochopil, že chodit se srdcem na dlani kurva bolí,“ zavrčel, a smýknul mnou, až jsem tvrdě dopadl na koberec. Sklonil se nade mnou a rozepínal mi kalhoty.

„Simone… Simone, prosím! Nedělej to! Ne! Takhle ne…“ škemral jsem a snažil se zpod něj nějak dostat, ale ve finále jsem mu svým kroucením a kopáním jen usnadnil stahování mých kalhot, které mi i se spodním prádlem nechal u kolen, aby snížil šance, že se mi ho podaří nakopnout.

Co to hledal v tom šuplíku, to jsem pochopil ve chvíli, kdy si rozepnul vlastní kalhoty a penis si potřel štědrou dávkou lubrikantu z malé, červené lahvičky.

„Ne! Ne! Simone! Ne! To nejde! To nemůžeš! Nesmíš!“ řval jsem, ale nevypadalo to, že by mě vnímal. Zcela se soustředil na to, co právě dělal.

Na okamžik zaváhal s rukou na mé pánvi a já zadoufal, že se v něm přecejen probudil ten Simon, kterého já tolik miloval.

„Ne, takhle. Chci vidět ten výraz,“ zamumlal si pro sebe.

Chytil mi nohy a zvedl je do výšky. Jedním prstem zkusmo vnikl do mého těla, ale i když musel cítit, jak jsem sevřený, nezastavilo ho to. Jako další se proti mně nastavil rovnou penisem.

„Ne, prosím, ne…“ vzlykal jsem.

„Dýchej, brouku,“ zavrčel a zatlačil. Když překonal ten největší počáteční odpor, nedbaje na můj křik, začal do mě přirážet plnou silou. Celou svou délkou do mě vnikal a znovu se vysouval.

Takovou bolest jsem si neuměl dřív ani představit. Moje prosby přešly na bolestivé skřeky.

Simonovým chladným a soustředěným výrazem to však ani neotřáslo.

Modlil jsem se, aby už byl konec.

Nejspíš to netrvalo tak dlouho, ale připadalo mi to jako věčnost.

Když skončil, jako kdyby o nic nešlo, rozvázal mi ruce, vyklouzl z mého těla a zadíval se na svůj pomalu ochabující úd.

„Ah, podívej jak jsi mě zřídil,“ povzdychl si při pohledu na stopy krve na svých stehnech a penisu. Zvedl se a odešel.

Třel jsem si rozedřená zápěstí a bál se pohnout. Bolelo mě celé tělo.

Na obličeji mi přistál vlhký ručník a vedle hlavy cinkl klíč. Překvapeně jsem se podíval na Simona, tyčícího se nade mnou.

„Utři se a vypadni,“ bylo to jediné co mi řekl, než se chladnokrevně otočil zády a odešel. Viděl jsem, jak za sebou zavřel dveře do koupelny.

Poslechl jsem ho.

Nechtěl jsem tam být, až vyjde ven.