Ležel jsem zazipovaný ve spacáku jako kukla připravená přečkat všechny rozmary počasí, jen obličej mi vykukoval. Čekal jsem, až se Simon uráčí vyjít z koupelny. Podle toho, jak dlouho už jsem slyšel téct vodu, se nejspíš pokoušel sám sebe spláchnout do výlevky. A pravděpodobně studenou vodou, protože teplá mu už musela dojít tak před půlhodinou.

Konečně jsem slyšel vrzavý zvuk dotahovaného kohoutku a šum zpoza zdi utichl. I když jsem měl spoustu času na to, abych se psychicky připravil, stejně jsem byl nervózní. Teď vyjde, a lehne si vedle mě. Bude spát takhle blízko, blizoučko.

Nebyl jsem si jistý, jestli je to strach, vzrušení nebo oboje, ale srdce jsem měl až v krku.

Klapnutí kliky u koupelny, vrzavé zvuky parket a tiché otevření dveří do ložnice. Ve tmě jsem pracně rozeznal Simonovu siluetu.

Měl bych promluvit?

Předstírat spánek?

Byl jsem nervózní jako už hodně dlouho ne.

Plížil se poslepu místností jako duch, dokud špatně neodhadl, kde je přesně roh postele, a nenabral ho – předpokládám – holení. Snažil se potlačit zaúpění, ale tiché „-va fix“ jsem rozeznal.

„Niko?“ zašeptal téměř neslyšně.

„Hm?“ rozhodl jsem se nic nepředstírat.

„Nevzbudil jsem tě?“

„Nespal jsem,“ přiznal jsem se a doufal, že toho nebudu litovat.

„No, alespoň že tak,“ zabručel, a potácivě dokončil pátrání po své straně postele. Dopadl na ni tak prudce, až jsem na své straně matrace nadskočil.

Další podezřelé zvuky, jejichž původ skrývala tma. Šustění, rozepínání zipu, další šustění, několik tlumených nadávek a ještě jeden zip. Zvědavě jsem povylezl ze svého kokonu.

„Co to děláš, prosím tě?“

„Ve spacáku bych se upekl, tak ho rozepínám. Jsou to dekáče, dají se rozdělat, a pod náma je normální, čistá deka, takže… Proč se tísnit ve spacáku, když můžu…“ než to dořekl, rozklepl velkou, tmavou přikrývku a roztáhl se až na mou polovinu postele. Dech mi zadrhl v hrdle. To jsem nečekal.

Ještě pevněji jsem sevřel látku, díky které jsem si připadal v bezpečí.

Nechápal jsem to.

Věděl jsem, že mi nic neudělá.

Byl to přece Simon, kruci.

A přesto… Ta nicotná jistota pevné látky kolem mého těla mě skutečně uklidňovala.

I tak jsem si však byl jistý, že v tomhle stavu prostě neusnu.

 

 

 

 

Probudilo mě nečekané zhoupnutí matrace. Zmateně jsem se pokusil rozpřáhnout ruce a získat tak stabilitu, ale nešlo to. Vyděšeně jsem se posadil, aniž bych poznával, kde to jsem.

„Ránko,“ ozval se hlas po mém levém boku. Trhnutím jsem se otočil.

Simon seděl na posteli jen v trenkách, na klíně velkou, červenou, přenosnou lednici, do které byl právě ponořen až po lokty.

Podíval jsem se na své ruce a došlo mi, že jsou prostě jen uvnitř spacího pytle. Nahmatal jsem jezdec zipu a vyprostil se z jeho sevření.

Simon mezitím vyndal z kouzelné krabičky dvě lahve džusu, sendviče a bagety, které vyskládal mezi nás. Vzpomněl jsem si, že včera říkal něco o tom, že jídlo měl v autě, ale nakonec jsme se k němu nedostali.

Zadíval jsem se z okna, slunce bylo teprve kousíček nad horizontem.

„Vzbudil tě hlad?“ zeptal jsem se nevěřícně.

Simon se na mě podíval jako na duševně chorého netopýra. Nevěřícně zavrtěl hlavou.

„Jo, tvůj,“ zabručel si pro sebe s úsměvem.

Nechápal jsem, dokud se můj žaludek hlasitě neozval. Provinile jsem se natáhl po jedné z obložených baget.

„Nechápu, jak něco takovýho můžeš zaspat,“ bavil se škodolibě, zatímco ukusoval ze svého celozrnného sendviče.

„Zmlkni,“ zahuhlal jsem zahanbeně s plnou pusou. Nepotřeboval vědět, že za poslední roky jsem zapomínal jíst tak často, že mi prázdný žaludek ani nepřišel nějak zvláštní.

Simon se spokojeně šklebil, a znovu si rafl sendviče.

„Až se najíme, vyrazíme na ty nákupy. Budeš chtít sepisovat seznam, nebo to nějak zvládneme?“ ptal se, zatímco si olizoval majonézu z prstů.

„Záleží, jak daleko to do toho krámu máme,“ poukázal jsem na důležitý bod.

„Odtud je to všude trochu z ruky, ale necelou půlhodinku autem je malý městečko s obchoďákem, můžeme tam kdykoliv zajet.“

„V tom případě prostě nakoupíme, co bude potřeba, zbytek vyřešíme operativně,“ rozhodl jsem nakonec.

Ještě nebylo ani devět, a už jsem měl oblečení z mé nevelké tašky naskládané v policích velké komody. Simon si zabral menší skříň vedle dětské postele. Trochu mě překvapilo, že tu nebylo oblečení ani jeho, ani rodičů, protože třeba ručníky, povlečení a deky tady byly… Njsem se na to ptát. Nejspíš to mělo svůj důvod, a rozhodně to nebyla moje starost.

Nasedli jsme do auta a vyrazili. I když se to předtím zdálo delší, dostat se na asfaltovou cestu trvalo jen pár minut. Hustý porost konečně trochu ustoupil, a já tak viděl okolí. I když mi nepřišlo, že bychom byli někde na kopci, sjížděli jsme do údolí, ve kterém se vedle oválného jezera krčilo nevelké město. Připadal jsem si jako ve filmu.

 

 

Na Nikovi bylo vidět, že si zatím výlet opravdu užíval. Zasněně pozoroval údolí, ke kterému směřovali, a Simona by vážně zajímalo, co se mu honilo hlavou. Už včera, kdy ho otrokářsky nutil do úklidu, mu přišel zvláštní. Jistější. Pevnější.

Když si však večer lehl vedle něj, i ve tmě mohl vidět, jak se křečovitě choulil ve spacáku. To bolelo.

Věděl, že žádá příliš, ale i tak doufal, že třeba… V jiném prostředí by mohl… Sakra, sám nevěděl, co vlastně čekal. Věděl přece, že to, co mu provedl, nepůjde překonat tak snadno. I tak něco v něm stále doufalo, že třeba…

Uvědomil si, že tohle byl vlastně jejich první společný nákup. I když spolu v minulosti byli téměř obden, tyhle všední věci je tak nějak míjely. Pochopil, jaká to byla škoda. Nakupovat s Nikem bylo… Peklo a radost zároveň.

U jogurtů dvacet minut porovnával složení, aby vybral ty nejzdravější – a pak koupil šest sáčků chipsů.

Džusy vybíral jen ty nejpřírodnější – ale neměl problém přibrat i balík Coca Coly.

Niko trval na dokoupení spousty čisticích prostředků a leštěnek na dřevo, a Simonovy námitky, že většinu už vyčistili včera, bez okolků smetl ze stolu. Dům jeho rodičů si prý zasloužil trochu té láskyplné péče.

Simon brblal, ale celé si to náramně užíval. Slyšet tahle slova z Nikových úst, to bylo tak trochu jako splněný sen.

Že se blížil čas oběda, musel Nika upozornit několikrát. Byli už hotovi s nákupem, a Simonův žaludek se začal dožadovat pozornosti. Chytil Nika za paži a táhl ho do části s rychlým občerstvením. Ze zvyku zamířil rovnou k Loving Hut.

 

 

Nedůvěřivě jsem si prohlížel nabídku jídel, a úplně jsem cítil, jak mi rostou chlupy na uších a protahují se přední zuby. On mě vážně zavlekl do veganského bistra!

„Ehm… Trávožrout – Chci říct… Ehm… Už dlouho jsi… Však víš… Vegan?“ zeptal jsem se opatrně. Nešlo mi na rozum, že by tohle tělo dokázalo fungovat jen na sóje, pampeliškách a bambusových výhoncích. Dřív nejen že maso jedl, ale dokázal ho doslova sežrat pozoruhodné množství – na posezení. Překvapeně se na mě podíval.

„Vegan? Kdo? Já?“

Ukázal jsem mu na ceduli pod názvem rychlého občerstvení. Stálo tam skutečně upozornění na výhradně veganská jídla.

„Jo tohle… Ne, nejsem. Ale tady mají vždycky čerstvou zeleninu a tak… Naučil jsem se jíst u nich, když už musím jíst něco z rychlýho občerstvení,“ vysvětloval pobaveně.

Chápavě jsem kýval a nenápadně couval. Ne, opravdu jsem neměl v úmyslu zjišťovat, jak chutná sója upravená jako steak s brusinkami a falešnou slaninou. S mým zažíváním… No, řekněme, že jsem si byl velmi vědom pouze jednoho záchodu v domě.

„Tak si tady dej nějaký vitamíny, a já počkám… Jinde,“ navrhl jsem, a přidal na tempu ústupu. Simon mě zmateně sledoval, jak strategicky volím místo v nejkratší frontě na kuřecí maso od prodejce s obrýleným staříkem na červeno-bílém logu. S chápavým úsměvem zavrtěl hlavou a šel si stoupnout vedle mě, což obsluha od králičí stravy ocenila znechuceným povzdechem.

V autě jsem cestou zpět svíral jeden kyblík plný smažených ptáků v náručí, druhý mezi koleny. V každé ruce jsem držel zpola ohlodanou kost, a dle potřeby je posouval buď ke svým, nebo Simonovým ústům, což ve chvíli, kdy jsme najeli na příjezdovou cestu, znamenalo riskovat vlastní prsty. Nečekal bych, jaká tohle může být legrace, nabídnout mu sousto, a pak jím na poslední chvíli ucuknout. Napotřetí už jeho zuby klaply dravě naprázdno tak hlasitě, že kdybych neuhnul, nejspíš bych byl vážně o pár prstů chudší.

Když jsme vjeli pod větve stařičké vrby, veškerý humor nás opustil. Stál tam stařičký, oprýskaný červený pick-up, a kolem domu kroužili dva hromotluci, jeden výrazně starší než druhý.

Simon zaparkoval, a nedůvěřivě si je měřil.

„Zůstaň v autě,“ nařídil tiše.

Jistě, budu hezky hačat na prdelce, a sledovat, co by mu ti dva s konstitucí tažných zvířat mohli udělat.

To čekej, Simone, to fakt čekej.

S předstíranou sebejistotou jsem také vystoupil, což Simon ocenil vražedně ledovým modrým pohledem.

„Zdravím. Hledáte někoho?“ obrátil pozornost na vetřelce, kteří mezitím ustoupili od domu a pomalu, číhavě přistupovali k nám.

„Tak trochu. Zajímalo nás, kdo to tady je. Bydlíme totiž hned vedle,“ kývl starší muž rukou neurčitě ke křovinám. Zajímalo by mě, jakou vzdálenost považují za „hned vedle“ – byl jsem si celkem jist, že minimálně 500m tím směrem nikdo nebydlel.

„Simone,“ zašeptal mladší z mužů nevěřícně. Starší se k němu překvapeně otočil.

„Jsi Simon, že jo?“ pokračoval světlovlasý kolonát nadšeně, a obličej se mu rozzářil.

„Známe se?“ zeptal se Simon nejistě.

„Jasně!“ výskl muž. „Jsem Jesse! Jesse od vedle, nepamatuješ? Jako děcka jsme si pořád hráli,“ snažil se mu připomenout. „Pamatuješ, jak jsme lezli tady na tu vrbu, a plivali do dálky? Tvůj táta si pak všiml, že jsme se překvapivě často trefovali na jeho auto a přinutil nás ho umývat dvakrát týdně celý měsíc!“ smál se dobrosrdečně. Starší muž se se zájmem znovu zadíval na Simona, a zřejmě hledal podobu s tím malým klukem, který tu bydlíval.

„Možná máš pravdu, Jess. Vážně vypadá trochu jako jeho táta…“ zamumlal muž.

„V tom případě vy budete pan Donnaldson, že? Jesseho táta,“ vyšel jim Simon vstříc s napřaženou rukou.

„Říkej mi Billy, Simone. Nemůžu uvěřit, že už jsi takhle velkej…“ usmíval se starší muž a úplně změnil postoj. Sledoval jsem ty dva cizince, a uvědomil si, že přesně tohle je typický obrázek chlápků ze statku. Vysocí, ramenatí, při těle. Pouštějící hrůzu drsným výrazem, ale když se usmějí, větrem a sluncem ošlehané tváře působí celkem hřejivě. Chtěl jsem si je vyfotit. Po hodně dlouhé době mě napadal text nové písně.

„To řekneš mě, když vedle tebe stojí tohle, Billy?“ vyprsknul smíchy Simon a kývl bradou k Jessemu. Billy se provinile poškrábal ve vousech a pokrčil rameny.

„No jo, on je ten můj drobek vlastně o půl roku mladší než ty, co?“ zamumlal, a prohlédl si svého syna, jako by ho viděl prvně.

„A to je…?“ snažil se Jesse zbavit jejich pozornosti, a ukázal na mě.

„Ah, to je můj přítel, Niko,“ řekl Simon s úsměvem.

,Nedělej to. Nedělej to! Neříkej nic víc, než je nezbytně nutný!‘ snažil jsem se mu vsugerovat. Možná ho znali jako malýho kluka, ale tohle byl venkov. A ten byl snad přímo rodištěm většiny homofobů.

„Kámoši si vyrazili na kalbu mimo civilizaci?“ mrkl na Simona Billy chápavě.

„Billy, jednal jsi se mnou vždycky na rovinu, i když jsem byl malej kluk. To tys mi řekl, že Santa je Sam z masny. Niko není kámoš. Niko je můj partner, ve smyslu… Miluju ho, Billy,“ přiznal Simon, a kdyby mi tím nevyrazil dech, nejspíš bych ho něčím přetáhl. Kruci, copak ten kluk fakt nemá vůbec žádnej pud sebezáchovy?!

Oba jsme čekali na jejich reakci. Simon trpělivě, s klidným úsměvem, já připravený vzít nohy na ramena a hodit šipku do nejbližšího roští.

„Nooo,“ protáhl Billy. „To musí bejt těžký, se vší tou publicitou kolem tebe, ne?“ řekl, a já málem padl naznak.

„Vám… Vám to nevadí?“ zašeptal jsem šokovaně. Kruci, spíš bych čekal, že nás uvážou na nárazník a budou vláčet po okolí…

„Ne, musel jsem se naučit žít s tím, že ne každej najde štěstí s opačným pohlavím, jak stojí v Bibli,“ řekl znechuceně a z jeho hlasu čišela bolest.

Nechápavě jsme si se Simonem vyměnili pohled.

„Papatuješ Rose?“ řekl tiše Jesse.

„Tvou starší ségru? Jasně! Učila mě lézt po stromech a tenkrát to byla ona, kdo nám sehnal první cigaretu,“ pousmál se Simon zasněně.

„Rose si vzala syna zdejšího pastora. Když jednou přišel domů dřív, nachytal ji s jejich hospodyní. Málem ji umlátil židlí. Přišla o ruku a musela se odstěhovat, jinak by jí nedal pokoj. Občas nám zavolá, ale… Ani nám neřekla, kde teď bydlí. Víme jen to, že si našla novou přítelkyni a mají byt někde ve městě,“ řekl tiše.

Oba jsme se Simonem jin tiše zírali.

„Nech to být,“ otočil se Billy na syna. „Je to trochu těžký téma na shledání po víc než deseti letech,“ položil mu chlácholivě ruku na rameno a stiskl.

Všichni mlčeli. Tíživé ticho tahalo za uši.

„Tak… Tak co kdybychom se společně napili?“ osmělil jsem se, když mi pohled sklouzl na auto plné věcí, které jsme nakoupili.

Simon se na mě usmál, a já viděl, jak je rád, že jsem prolomil nastalé ticho. To byla pýcha, co jsem viděl v jeho pohledu?

„Jasný,“ souhlasil Jesse a přinutil se do úsměvu.

„Počkej prcku,“ odstrčil mě, když viděl, jak zápolím s velkou taškou. Jako kdyby byla plná peří ji chytil a nesl směrem do domu.

Byl jsem vážně rád, že jsem vzal i pár lahví s alkoholem a lahev whisky. Domácí pálence, kterou jsem včera objevil v jedné z kuchyňských skříněk, jsem se bál důvěřovat.

Čekal nás rozhodně zajímavý večer.