Probudilo mě překvapivé horko. Nechápavě jsem se snažil zorientovat ve tmě. Mozek pomalu procital ze spánku a já si začínal vzpomínat. Na výhled na údolí. Na to, jak jsme se ruku v ruce vraceli do domu. Jak mi Simon nad horkým čajem, s ručníkem na ramenou, vyprávěl, že mu tenhle zázrak ukazovala jako malému jeho maminka. Jeden z těch kopců prý měl nějak zvláštní tvar, výšku nebo co vlastně, a tak v průběhu každé bouřky, kdy těžké mraky klesly takhle nízko, tam v těch místech se protrhly a odhalili čisté nebe, které se za nimi skrývalo. Údolí pak zastřešila duha.

V klidu jsme se dokázali navečeřet a v posteli si ještě dlouho povídali. Můj spacák tentokrát zůstal netknutý, usnul jsem Simonovi v náručí, jen přes nás přehodil ten svůj rozepnutý.

Což ovšem nevysvětlovalo, proč mě kruci probudilo takové horko. Cítil jsem na zádech pot. Když jsem si uvědomil kde jsem, všiml jsem si také zvuků, které tam nepatřily. Ten těžký, sípavý dech, ten přece nebyl Simonův. Pokusil jsem se potichu otočit, abych se ujistil, a když jsem se od něj odlepil, chladný vzduch mi rozehnal po těle husí kůži. Ohlédl jsem se. Byl to Simon, kdo ležel vedle mě. A byl to Simon, kdo namáhavě dýchal a sálal jako nejvýkonnější teplomet. Na nahé hrudi se mu perlil pot, který se nestačil nasáknout do mého trika. Sáhl jsem mu na čelo. Hořel.

Strašně hořel.

Vymotal jsem se z postele a vpadl do kuchyně. Léky. Potřeboval léky! Pohled mi sklouzl na hodiny. Čtyři ráno. I když jsem si byl celkem jistý, kde v městečku lékárnu najít, ve čtyři ráno bych tam mohl tak leda po vzoru toulavého psa močit na dveře.

Co mám dělat? Byla tu jen základní lékárnička pro případ úrazu, víc nic. Mohl bych mu dát obklad nebo tak něco… Studený? Teplý? Panikařil jsem. Vybavil jsem si, jak mi kdosi velmi dávno říkal, že studený obklad vytáhne z těla horkost. To stálo za pokus!

V koupelně jsem namočil ručník co nejstudenější vodou, vyždímal, a jako pacient psychiatrické léčebny předvádějící toreadora po mozkové obrně jím mával v obýváku, aby byl co nejchladnější.

Hotovo. Rozhodně jsem vešel do ložnice, postavil se k posteli a prudce ze Simona stáhl spacák. Nesouhlasně zabručel a převalil se na záda, jeho sípavý dech tak byl o něco výraznější.

Nepřemýšlel jsem a konal. Jedním rozklepnutím jsem nad ním ručník rozprostřel a sledoval, jak se s hlasitým mlasknutím přitiskl na Simonovo tělo jako druhá kůže.

Stalo se hned několik věcí naráz.

Ozvalo se zavřísknutí ve velmi specifické tónině, o které bych si nikdy nemyslel, že je jí Simonův hlas schopen dosáhnout.

Prudký kopanec do ramene mě narazil na zeď, až jsem nemohl popadnout dech.

Silná dunivá rána značila, že Simon sletěl z postele a podle světlého stínu, který se mihl prostorem, se ručník nesetkal se zrovna přívětivým přijetím.

Došlo mi, že jsem ho možná měl varovat, co jsem plánoval.

Nebo alespoň rozsvítit.

„Niko?! Niko! Co se kruva děje?!“ zařval jako podrážděná šelma, ve kterou se právě bezesporu nejspíš proměnil.

Ještě stále se mi nedařilo popadnout dech, abych mu mohl odpovědět. Potácivě jsem se došoural k vypínači a rozsvítil.

Simon klečel vedle postele, držel se jednou rukou za hlavu a jeho oči dosáhly překvapením velikosti, kterou jsem zatím zaregistroval jen u kreslených postaviček.

 

 

 

Simon věděl, že je něco špatně. Každou chvíli procital z bezesného spánku a bylo mu čím dál hůř. Kruci, věděl, že si to hrdinské gesto v dešti odskáče, ale stejně doufal, že by nemusel. Se vším tím stresem z vystupování, mizernou stravou a teď ještě výčitkami, které ho užíraly kvůli Nikovi… Nemohl být překvapený, že jeho tělo začalo vehementně protestovat. Přitáhl si spícího Nika pevněji do náruče a než se znovu propadl do nevědomí, vyslal k nebesům rychlou prosbu, aby to alespoň nebyl zápal plic nebo nějaká podobná libůstka, za kterou by ho Claire posadila holým zadkem na rozpálenou plotnu.

Další co si uvědomoval, byla příšerná bolest, která mu znemožnila, aby se nadechl. Řezavé svírání celého hrudníku, jako kdyby ho drtily do běla rozžhavené kleště. Všiml si pohybu v nohou postele a automaticky po něm vykopl, protože ho považoval za zdroj té bolesti. Stín zmizel, ale bolest ne. Zběsile kolem sebe kopal a tloukl rukama, aby se osvobodil, ale zbytečně. Spadl z postele a hlavou se tvrdě udeřil o podlahu. Konečně se mu podařilo sevřít cosi mokrého na svém těle, a tak to zuřivě popadl a zahodil. Pomalu se mu dařilo znovu nabrat kyslík do plic, a srdce, které napřed tlouct téměř přestalo, aby se následně rozpumpovalo nevídanou rychlostí, se začínalo pomalu zklidňovat. Simonovy oči si zvykaly na tmu. Prázdná postel. Niko? Kde vlastně byl Niko?

Zavolal na něj, ale reakce se nedočkal. Zaslechl z druhé strany místnosti jakési šoupavé hekání, a pak mu oči oslepila záře žárovky.

Prudkým mrkáním se snažil zaostřit.

Niko stál vedle vypínače, rukou si svíral rameno a v užaslých očích byl vidět potlačovaný smích.

„Ty… Co to mělo bejt?“ zavrčel Simon podezřívavě. Nikovi se od zadušeného smíchu začala chvět brada a kolem očí mu pobaveně cukalo.

 

 

 

Nemohl jsem tomu uvěřit. Vypadal tak… Tak… To nešlo. Vyprskl jsem smíchy a opřený zády o zeď se po ní sesunul na podlahu. Z očí se mi valily slzy smíchu, a i když jsem si byl vědom Simonova ublíženého pohledu, nešlo to zastavit.

Simon se urazil. Chtěl se postavit, ale zavrávoral a musel se chytit postele, aby neupadl na zem. Najednou už to taková sranda nebyla.

Naposledy jsem si promnul bolavé rameno a zkusmo zahýbal rukou, abych se ujistil, že funguje. To vše během těch několika málo kroků, které jsem musel ujít, abych mu mohl pomoci na nohy.

„Promiň, musel jsem tě vyděsit,“ zamumlal jsem omluvně, zatímco jsem ho směřoval zpátky do postele. Nechápavě se na mě podíval. Sedl jsem si vedle něj na matraci a poctivě ho přikryl. Nervózně jsem se zadíval na vlastní bosé nohy.

„Máš horečku, a nemám tady nic, čím bych ji srazil, tak jsem chtěl zkusit studený obklad…“ ztišil jsem hlas ještě o trochu. Bože, bylo mi trapně. Tolik jsem mu chtěl pomoct, že jsem mu zaručené málem způsobil infarkt. Nejraději bych se propadl do země. Rozhodně se mu teď nějakou dobu nedokážu podívat do očí.

„Niko?“ oslovil mě tiše.

„Hm?“ zareagoval jsem, a dál předstíral, že na světě není nic zajímavějšího než můj palec na pravé noze, kterým jsem zahýbal.

„Niko,“ zpřísnil hlas.

„Já tě slyším,“ zašeptal jsem, aniž bych vzhlédl.

Díky nastalému tichu bylo sípání v Simonově hrudi až bolestně hlasité.

„Medvídek koala v tmavomodrejch bikinách.“

Trhl jsem hlavou a udiveně se na Simona podíval.

Hvízdlo mu?!

„Mám tě,“ usmál se pobaveně. Protočil jsem oči, ale pohledem už jsem potom znovu neuhýbal.

„Vážně, Simone, promiň,“ řekl jsem upřímně.

„Však já se nezlobím,“ řekl tiše a odkašlal si. Zatímco jsem ho s obavami sledoval, jeho dlaň se nějakým záhadným způsobem ocitla na mém stehně.

„Simo-“

Přerušilo mě zachrchlání, tak okázale fingované, až jsem se ušklíbl.

„Niko, nemám nic proti tomu, abys mě opečovával, ale takovýhle šoky zkus prosím stáhnout na minimum, ok?“ požádal mě tiše s něžným úsměvem, a já rázem zapomněl na to, že jsem mu chtěl vynadat za to simulování.

Pobaveně jsem kývl na souhlas.

„Támhle v tom šupleti by měly být prášky proti horečce,“ kývl bradou ke skříňce. Rukou zřejmě pohnout nehodlal dřív, než bylo nezbytně nutné. Stáhl jsem ji ze své nohy a šel prohrabat obsah šuplíku.

Naštěstí byly tablety hned nahoře. V kuchyni jsem mu nalil limonádu, aby je měl čím zapít. Chtěl jsem mu udělat alespoň čaj, ale odmítl. Nechtěl jsem se s ním v tuhle hodinu hádat, a tak jsem se podřídil. Tupá bolest v rameni pomalu ustupovala, a já doufal, že tam nebude modřina. Opravdu jsem nepotřeboval další věc, kterou by si Simon vyčítal. Zvlášť když tentokrát to byla čistě moje vina.

Dal jsem mu léky a znovu se mu stulil do náruče. Přitiskl mě zády k sobě a jeho horečkou rozpálená kůže mě ptohřála snad až ke kostem.  Zvláštní. Měl horečku a muselo mu být zle, přesto jsem si připadal v bezpečí a naprosto spokojený. S myšlenkou na to, že zítra budu muset vyprat kompletně celou postel, jsem spokojeně usínal. Ani jsem nestihl žasnout nad tím, že mi to nevadilo.

Starat se o nemocného Simona bylo překvapivě snadné, choval se totiž ještě trochu dětinštěji, než obvykle, a tak na něj platily osvědčené triky. Ráno jsem zajel do města, doplnit zásoby léků. Lékárnice mi doporučila i jakýsi zázračný sirup, nad kterým se Simon ušklíbal a vyhrožoval přeměnou v chrliče. Po jeho ochutnání jsem mu musel dát za pravdu – byl to vážně neskutečný humus, který musel polykat každé čtyři hodiny, a který nesměl zapít. Celkem rychle si tak prosadil, že po každé dávce ho musím políbit. No, já jsem tu příšernou chuť alespoň mohl spláchnout. Celý zbytek dne jsme hodlali strávit v posteli povídáním nebo čtením těch několika málo knih, které jsem Simonovi z města ráno dovezl.

Déšť bubnoval do oken, Simon ležel zachumlaný po mém boku a držel mě za ruku. Konečně usnul.

Místností se ozvalo otravné drnčení pevné linky. Překvapeně jsem se rozhlížel kolem, než mi došlo, že to je vyzvánění mého mobilu.

Vytrhl jsem dlaň ze Simonova sevření, na což reagoval znechuceným odfrknutím. I on se mého mobilu lekl.

Vyhrabal jsem se z postele a vydal se po sluchu stopovat vlastní telefon. Našel jsem ho zapadlý v polici za oblečením.

„Ahoj, Terry,“ přijal jsem hovor a zvažoval, jestli bych neměl jít alespoň do obýváku, abych Simona nerušil. Bál jsem se, že by si můj odchod z přímého doslechu mohl špatně vysvětlit, a tak jsem i s aparátem na uchu zamířil zpět do postele. Opřel jsem se o jeho horké rameno tak, aby mohl slyšet celý rozhovor.

„No nazdar, cizinče,“ zahlaholil dobrosrdečně a mě došlo, že je nejspíš sám v kavárně, jinak by si tenhle tón nedovolil. „Jen volám, jestli ještě žiješ,“ smál se.

„Ne. Zabil mě a zakopal hodinu cesty autem za městem. Pošli k mému tělu policii, aby mé nebohé ostatky svěřili Doranovi. Jak si rozdělíte můj majetek, je mi celkem jedno, ale ty máš přísný zákaz sahat na mé oblečení,“ pronesl jsem chladně a Simon pobaveně protáčel oči.

„Beru na vědomí. Jen mi ještě řekni, že než tě zabil, stihli jste domluvit tu sobotu?“

Eh? Sobotu? Nechápavě jsme se se Simonem po sobě podívali.

„Protože jestli ne, a on tě nezavraždil, tak počítej s tím, že tě zabije Lisa. A mě pak Nancy,“ zamumlal a konečně byly v jeho hlase slyšet obavy. Tak o tohle šlo?! Měl jsem chuť se královsky plesknout do čela. Vlastně moment… Co já? To byl celé Simonův nápad! Zamračil jsem se na něj, ale on mi oplatil jen potměšilým úsměvem.

„Děláme na tom, neboj Terry. Máme něco vědět, nebo je to celý na nás?“

„No, původně to měla bejt jen malá oslava pro asi dvanáct dětí plus jejich doprovod, ale Lisa se chtěla pochlubit tím, že bude mít na narozeninové oslavě Sima, takže jsme to museli drobet navýšit,“ drmolil Terry a mě bylo jasné, že je zle.

„Terry… Kolik přesně je ten tvůj drobet?“ zeptal jsem se opatrně.

„Tak třicet dětí plus doprovod co mají pozvánku, a počítám, že ještě pár rodinných příslušníků…“ zamumlal.

„Tak předně, Terry, musíš myslet taky na jeho bezpečnost. Budeme potřebovat přesný počet lidí, kteří jsou zvaní. Jejich jména se budou kontrolovat u vstupu. Místo a zbytek věcí je na nás?“ ujistil jsem se ještě. Nikdy bych nevěřil, jak snadno vklouznu zpět do bot někoho, kdo organizuje hudební vystoupení. Už to bylo tak strašně dlouho, kdy jsem tohle dělával pro Dorana a jeho kapelu… Doran… Ne, nebezpečný tok myšlenek.

„Jo, zbytek je čistě ve vaší režii. A o výdaje si nedělej starosti, pokud Sim vážně vystoupí zdarma, zbytek s Nancy zaplatíme. Hlavně aby vystoupil …“ zněl Terry nejistě.

Zvedl jsem hlavu a zadíval se objektu naší diskuze do zpocené tváře. S úsměvem pomalu přikývl.

„Bude tam, Terry. Neboj se,“ ujistil jsem ho, než jsme se rozloučili.

Pak už to šlo ráz na ráz. Simon vytáhl svůj mobil, ze kterého zavolal Claire. Šel jsem zatím uvařit další várku čaje, protože mi bylo jasné, že to nebude pěkná diskuze. Slyšel jsem je po sobě štěkat až ke dřezu. Pak se Simon ztišil a já moc dobře věděl, co zrovna dělá. Nasadil svůj svůdně-přesvědčovací tón. Nemusel jsem Claire znát dlouho, abych mohl říct, že neměla sebemenší šanci.

Když jsem nesl čaj do ložnice, zubil se na mě pacient jako sluníčko.

„To, Niko, bude párty roku,“ mrknul na mě a já se začal vážně bát.

 

Čas jako kdyby šel mimo nás. Byli jsme pořád spolu, nejčastěji v ložnici, a i tak mezi námi nedošlo k ničemu víc, než polibkům „za odměnu“ jak jim Simon říkal, pár rádoby náhodným dotekům a objetí, které bylo spíš o citech, než o sexu. Nerad jsem to přiznával, ale začínalo mi to lézt na mozek.

Možná i proto jsem nadšením poposkakoval, když se v pátek ráno objevil Simon oblečený ve dveřích ložnice a oznámil mi, že jdeme do města.

Do kina.

Na jídlo.

Nakoupit.

Ano, přesně tak.

Jeli jsme na rande.

 

Kdybych měl celý den shrnout jedním slovem, byl by… Snový. Ano, nic jiného se k tomu neblížilo víc. Drželi jsme se za ruce i na ulici, vybírali společně oblečení. Zašli do kina, odkud jsme utekli ještě před začátkem, protože to v sálu divně páchlo a u stánku jsme si napůl koupili točenou zmrzlinu. Smáli jsme se. Skoro pořád jsme se smáli. Připadal jsem si jako zamilovaný puberťák. A byl jsem vážně, vážně neskonale šťastný.

Odpoledne jsme se vrátili do domku Simonových rodičů a vše tak nějak pouklízeli. Slíbili jsme si, že se sem brzy zase vrátíme. Simon zabedňoval okna a já domýval poslední kousky nádobí. Ano, byl jsem si jistý, že tohle je štěstí.

 

Cestou domů jsem si opřel hlavu o Simonovo rameno. Tiše broukal a já měl problém udržet oči otevřené. Než jsme najeli na hlavní tah do města, spal jsem jako mimino.

Před domem mě Simon probudil polibkem. Nebránil jsem se, naopak. Užíval jsem si ho. Za těch pár dní se pro mě líbání Simonových nádherných úst stalo naprostou přirozeností. Nejraději bych ho pozval dál, ale potřeboval jsem se pořádně vyspat a i on říkal, že se na tu zítřejší oslavu musí připravit. Ještě jednou mě políbil, než jsem vystoupil a sledoval, jak jeho vůz mizí za zatáčkou.

 

 

Ještě ani nevyšlo slunce, a bílé dodávky se hlučně rozjely po svých trasách. I když byla sobota, bylo potřeba dovézt do trafik dnešní vydání novin. Speciálně v jedné redakci si většina osazenstva nadšeně mnula ruce a nedočkavě sledovala, co se bude dít. Jeden z jejich kolegů byl totiž navštívit příbuzné na venkově. A vrátil se s neuvěřitelným materiálem, který bylo potřeba zveřejnit co nejdříve. Nakonec, takové fotky populátní celebrity se nepodaří každý den.