Nebyl jsem si jistý, co to vlastně dělám. Přece nepřiběhnu jako cvičený psík jen proto, že nějaký kluk zapíská! Ale… Stejně tak se jedna moje část toužila dozvědět, kam by se s ním mohla ta melodie posunout.

Rázoval jsem obývákem jako tygr v kleci.

Vždycky, když už jsem natahoval ruku po pouzdru s kytarou, zasekl jsem se.

Vždycky, když jsem si sedl na gauč a natahoval ruku po ovladači, pohled mi bezděčně sjížděl ke kytaře a k hodinám.

Ještě bych to stihl. Kdybych teda jako chtěl jít, což jsem samozřejmě nechtěl.

Ale kdybych chtěl, tak bych tam byl včas. Ale stejně bych tam nešel. Co si myslel?? Že jako určí čas a místo, a já tam poběžím? To zrovna…

No, ale kdybych si pospíšil, ještě pořád bych to na šestou stihl.

Ozval se zvuk příchozí SMSky.

„Prší. Čekám u zadního vchodu do divadla. Je tu vážně zima,“ psalo mi neznámé číslo. Moc dobře jsem věděl čí je, jen jsem si ho prostě nechtěl uložit.

Zadíval jsem se z okna. Větve stromů se ohýbaly pod prudkými nárazy větru. Přes ten svůj povzbudivý monolog jsem si jaksi nevšiml, jak mi okna bičuje déšť.

A Simon na mě čekal. Sice pod střechou, ale těch pár sloupů mu těžko poskytne ochranu před chladným větrem…

Sledoval jsem kapky, rychle stékající po okně. Čekal. V tomhle počasí, a on na mě čekal. Dnes už asi po milondvanácté jsem se podíval na hodiny.

Nestihnu to.

Přijdu pozdě!

Automaticky jsem hrábl po kabátu, chytil pouzdro s kytarou, klíče a vyběhl z bytu ven. Skoro celou cestu jsem šel tak rychle, až jsem se občas přistihl, že popobíhám. Silou vůle jsem se krotil.

Viděl jsem ho už z dálky. Stál zády opřený o sloup, jen v džínách a černém, vlněném roláku. Hrbil se a zkřehlé prsty si zahříval vlastním dechem. Když mě zaregistroval, okamžitě se narovnal a mávl na mě. Vrazil jsem hlavu ještě hlouběji mezi ramena, aby mi zvednutý límec kabátu zakrýval co největší část tváře, a rázoval jsem přímo k němu.

„Je šílená kosa, pojď dovnitř,“ houkl na mě, a z prochladlých prstů mi bez většího úsilí vytrhl pouzdro s kytarou.

Normálně bych ho zasypal hromadou nadávek a svou stařičkou kytaru mu okamžitě vzal, ale jaksi… Než jsem si uvědomil, co se vlastně stalo, masivní dřevěné dveře se za ním zavřely. A s ním i za mou kytarou! Srdce mi bušilo o závod a brada klesla až k pupku.

„To si děláš… A přesně proto jsem sem neměl chodit, kruci!“ vztekal jsem se, zatímco jsem opatrně bral za zdobenou kliku. Povolila jen nerada, a těžké dveře se otevřely. Vešel jsem do chabě osvětlené, dlouhé, několik metrů široké chodby, o jejíž stěny byly opřeny všelijaké tyče a různě pomalované kusy polystyrenu.

„Tak pojď,“ houkla na mě netrpělivě tmavovlasá hlava, která se objevila v otevřených dveřích jen pár metrů přede mnou.

Vztek mi pomohl setřást prvotní nervozitu z cizího prostředí, nabral jsem vzduch, až se mi citelně rozšířily nozdry, a vyrazil jsem si pro svou kytaru, i kdyby to mělo znamenat, že mu ji napřed roztřískám o hlavu. Kde to sakra viděl, brát lidem něco takhle důležitého?!

Vrazil jsem do místnosti jako rozzuřený být – a ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, kde to stojím, se mi rozklepala kolena.

Stál jsem u zvukařského panelu plného všelijakých posuvných hententýků, čudlíků a hejblat, před kterým bylo velké sklo, vedoucí do vedlejší místnosti. V té bylo o zeď opřeno několik hudebních nástrojů – krom dalších kytar (a musel jsem uznat, že očividně mnohem dražších, než ta moje), tam byly i různé trubky, saxofony, souprava bicích a na stojanu stály asi ty nejvymazlenější klávesy, jaké jsem kdy viděl. A všude, všude byly stojany a mikrofony. U kláves stál Simon a sledoval mě spokojeným pohledem.

Nahrávací studium. Ten kluk měl přístup do nahrávacího studia!

„Zavři za sebou a pojď sem, ano? Nemůžu se dočkat, až s tím pohneme,“ řekl, a začal na nástroji něco nastavovat.

Jako v mrákotách jsem zavřel dveře na chodbu a vešel přímo do studia. Bylo to jako vejít do pomeranče, jak sytě bylo studio vymalováno. Všechno tu působilo jako z jiného světa. Uvnitř historické budovy, kde byly základním prvkem mramorové sloupy a pozlacené sochy, bylo tak supermoderní nahrávací studio, že jako artefakt tu působilo moje pouzdro s kytarou.

A já, samozřejmě.

Sehnul jsem se, a vytáhl kytaru z pouzdra. Bez jediného slova jsem se posadil na stoličku a jemně přejel rukou po tělu kytary, kde nyní víc než dřív, vystupovaly všechny ty stopy po zubu času, který se s ní rozhodně nepáral.

Simon vyloudil příšerně falešný zvuk z kláves, což mě konečně probralo ze zamyšlení. Zavřel jsem oči, a hrábl do strun. Chvilku to trvalo, ale melodii jsem našel. Pomalu se rozhléhala místností. Za chvilku se k ní připojil Simonův příjemný, broukající hlas, který pozvolna začaly doplňovat zvuky klavíru.

Po zádech mi přejel mráz. Ano, přesně tak. Takhle to mělo být. To bylo ono.

Zaslechl jsem klapnutí, ale nevěnoval mu pozornost.

Proto když se v nejrychlejší části připojily bubny, vypadl jsem z rytmu. Prudce jsem otevřel oči a otočil se. Připojil se k nám ten Simonův prošedivělý dozorce.

Vrhnul na mě nesouhlasný pohled, a dál se soustředil na rytmus. Chvilku jsem ho překvapeně sledoval, ale netrvalo dlouho, a melodie mě znovu vtáhla. V bodě, kde jsem se vždy zasekl, jsem znejistěl. Simon jako by to vycítil, ujal se vedení, a bubeník v obleku (uznávám, jsem hnusnej, ale mě to prostě fakt přišlo vtipný) si s ním nezadal. Připojil jsem se k nim, a tak má melodie konečně měla svůj konec. Posledních několik jemných, tichých tónů.

Byla hotová.

Blaženě jsem se rozhlédl kolem, a viděl jsem, jak mě Simon pozoruje s neskutečně hrdým výrazem.

Chápal jsem ho. Ano, právě jsme stvořili něco neskutečného.

 

 

Bubeník/kravaťák se nakonec představil jako Lee – Simonův strýc. Překvapivě, o pouhých sedm let starší než já.

Simon se smál, že mu lidé hádají víc díky tomu, že za všechny ty roky, co ho po smrti Simonovy matky – Leeovy starší sestry - vychovával, prostě zešedivěl.

Lee ho odpálkoval tím, že vzhledem k tomu, kolik s ním má starostí, může být ještě rád, že nemá pleš a žaludeční vředy. A hemeroidy.

Ukázalo se, že Lee je ředitel zdejšího divadla, a Simon se tak od svých pěti let pravidelně objevoval na pódiu.

Zázračné dítě, hm? Nemělo by mě to překvapovat. Nakonec, vysvětlovalo by to i fakt, že mu Lee ustoupí, pokud si Simon dupne.

„No, nejvyšší čas promluvit si obchodně,“ přerušil Lee moje rozjímání, a Simon po něm vrhl uražený pohled. Lee jen pozvedl obočí, a tak Simon neřekl nic.

„Jak to myslíš?“ nechápal jsem.

„Simon má za sebou debut. Zatím o něm není moc slyšet, ale s touhle písní by mohl prorazit. Takže… Kolik?“

Ještě chvíli mi trvalo, než jsem pochopil. Chtějí ode mě koupit autorská práva!

„Chceš tím říct, že bych měl prodat…“ šeptal jsem nevěřícně. Prodat ji? Prostě nalepit cenovku na něco, co jsem takovou dobu potil v krvi?

„Říkal jsem ti, že to je blbej nápad,“ vyjel po něm Simon.

„Tys o tom věděl?“ vyštěkl jsem na něj. Takže, když ještě před pár hodinami stál venku v té bouřce, šlo mu jen o tohle?! To, co já jsem ve skrytu duše považoval za úplně první případ, který bych byl ochotný uznat jako nějakou verzi „souznění“, to byla pro tyhle dva jen obchodní transakce???

Jako po ráně palicí jsem se prkenně zvedl ze stoličky, vrátil kytaru do pouzdra a chystal se odejít. Simon mě ve dveřích jedním skokem dohnal a prudkým trhnutím otočil k sobě.

„Niko, tak to není, věř mi…“ přemlouval mě naléhavě.

„Proč bych měl?“ Hlas mi vzteky přeskakoval. „Možná to od účetního bude znít fakt blbě, ale všechno není na prodej,“ zasyčel jsem mu přímo do tváře, vytrhl se z jeho sevření, rozklepanou rukou popadl kabát a vyběhl stejnou cestou, kterou jsem přišel.

 

 

Příštích několik dní mi na telefon chodila jedna zpráva za druhou. Dovolat se mi snažil jen první dva dny, pak mu došlo, že to prostě nezvednu. Stále dokola se omlouval, ale já nehodlal ustoupit.

Ta melodie, se kterou jsem si tolik vytrpěl, ta prostě nebyla na prodej. Ani já ne. Nic z toho, co si ten sedmnáctiletý frajírek teď vymyslí, to nezmění. Po týdnu jsem jeho zprávy mazal bez přečtení.

Jestli jsem ve svém životě něco nepotřeboval, tak prolhaného protekčního spratka, bez ohledu na to, jak lákavé balení bylo.

Navíc, blížil se Doranův velký den.

 

Když jsem se v pátek odpoledne konečně ubytoval v hotelu, dokázal jsem myslet jen na teplou sprchu, jídlo a postel. Takhle dlouho v kuse jsem už hrozně dlouho neřídil, a na ztuhlosti mých kloubů to rozhodně bylo poznat. Odemykal jsem zrovna svůj pokoj, když se otevřely dveře vedlejšího. Stačil jeden pohled, a raději bych znovu sedl do auta.

„A hele, to je náhodička, Niko,“ zašvitořil Zack, a můj žaludek vyslal jasný signál, že jestli se tenhle pablb bude zdržovat poblíž, rozhodně se jíst nebude. Vážně jsem toho kluka nesnášel, a jestli to bráška plánuje s Trishou nějak navážno, mohlo by se stát, že budeme příbuzní… Tentokrát se ozvalo i zaškrundání ze střev. Jo, z takové představy bych se asi fakt… Budu si o tom s Doranem muset promluvit, ať vím, co mě čeká…

„Zacku, čau. Nenapadlo by mě, že budeš tak… Blízko.“

Zack se pobaveně zasmál a pročísl si rukou nagelované vlasy, až jsem byl lehce překvapený, že mu ten sajrajt z ruky neodkapával. Otevřel jsem dveře a chystal se vejít.

„Nepozveš mě dál,“ ozvalo se mi těsně za uchem, a já nedokázal potlačit oklepání, jak mi vlna zhnusení projela po páteři jako chladný, zelený sliz.

„Hmm… Tak stydlivý, tak lákavý…“ pokračoval, a přísahal bych, že mi ten dobytek foukl do ucha! Jestli mě zkusí olíznout, tak ho praštím. Nebo pobliju, slizáka. No, možná obojí.

Nadechoval jsem se k reakci, a moc dobře jsem si uvědomoval, že ho nesmím odpálkovat příliš okatě, abych nezpůsobil problémy kapele. Mohl bych se vymluvit třeba na únavu, to by mi mohlo koupit čas…

„Niko?!“ ozvalo se nevěřícné zvolání, a mě málem ranila mrtvice. Po chodbě se k nám hnal Simon.

Ok, kašlu na auto. Domů pojedu třeba na kole. Co na kole, klidně na jednokolce – cokoliv, jen abych tu teď nemusel být!

„Kde ses tu vzal, Niko? Tys… Tys věděl, že tu budu vystupovat?“ drmolil nevěřícně a modré oči mu zářily, jako kdyby za nimi ukrýval halogen.

Nerad, ale musel jsem uznat, že vypadal fantasticky. Tmavé kalhoty a bílá, rozhalená košile na holém těle… Sakra, to se ten kluk zhmotnil z některého z mých vlhkých snů, nebo co?!

Na tohle jsem fakt nebyl připravenej, a tak jsem udělal to jediné, co mě v tu chvíli napadlo.

Proklouzl do pokoje, a zamknul za sebou.

Pro mě za mě, ti dva se tam můžou třeba vzít za ruku, a jít skočit z nejbližšího útesu.

Stál jsem ve sprše, a nedokázal se ubránit myšlenkám, jak tenhle víkend přežiju. Vyhýbat se Zackovi je bitva sama o sobě, ale po té době co ho znám, už jsem si tak nějak zvykl. Ale ještě kličkovat před Simonem, to bude jiný level. A nedej bože, aby tu byl taky Lee. Takhle si asi musí připadat zajíc, když omylem zabloudí do psího kotce. Je jedno, kam půjdu. S největší pravděpodobností střetu neuniknu. Kruci.

Sprcha působila báječně na únavu, ale také probudila hlad. Bez Zackovi přítomnosti jsem byl opět schopen myslet na jídlo. Chvilku jsem zvažoval, že si jídlo objednám na pokoj, ale nechtěl jsem být až takový zbabělec.

V restauraci bylo vzhledem k tomu, že bylo půl osmé, překvapivě prázdno. Vzhledem k tomu, že hotel byl od akce jen nějakých 1500 metrů, čekal bych tu v pátek večer mnohem víc lidí, vždyť ten hotel byl vyprodaný. Servírka mě uvedla k malému stolku vzadu v restauraci, což mi naprosto vyhovovalo. A i tak jsem se obezřetně rozhlížel kolem. Co kdyby. Nakonec, měl jsem nepříjemný pocit, že dnešek mi tak hladce neprojde.

Moje předtucha se ukázala znepokojivě přesná zhruba v polovině vepřové rolky, kdy se protější židle se zavrzáním odsunula, Simon na ni ztěžka dosedl.

„Dobrou chuť,“ popřál mi s kyselým úsměvem. Vrhl jsem na něj ten nejprotivnější pohled, jaký jen s plnou pusou výtečného vepřového jde. Zacukaly mu koutky.

„Jen pokračuj, nepotřebuju, abys mluvil. Jen bych ti chtěl něco říct. Prosím. Jen… Jen si mě vyslechni, ok?“

Z jeho hlasu zněla upřímnost. Přikývl jsem, zatímco moje čelisti jely na plný výkon. Příště do sebe budu házet způsobně malá sousta, i když budu jíst sám, sliboval jsem si v duchu.

„Především, ještě jednou se omlouvám za to, co – a hlavně jak – ti Lee řekl. On je… On je prostě ředitel, no. Obchodník. Nemyslel to nějak zle, jen prostě chtěl mít všechno na papíře, chtěl předejít případnejm sporům v budoucnosti. Celý jsi to špatně pochopil. Nikdy jsem tě nechtěl nijak využít ani nic podobnýho. Od samého začátku jsem k tobě byl upřímný. Chci na tom dělat s tebou. Byli jsme u toho oba, ne? Kruci, kdybych tě chtěl jen využít, tak ji prostě prohlásím za svojí! V tom studiu bylo puštěné nahrávání, a vsadil bych se, že ty nemáš jediný důkaz, žes na ní pracoval první, co?“ jeho rozohněný, tlumený hlas se mi vrýval hluboko pod kůži. Nahrávky? Důkazy? Kruci, ničím takovým jsem se vážně vůbec nezaobíral…

„No pokračuj, žvýkej, nebo se udusíš, a já budu totálně v loji…“ napomenul mě pobaveně, a přistrčil ke mně sklenici s vodou.

„Po pravdě, v tom parku tenkrát, ses mi prostě líbil. Jak jsi nevnímal nic kolem… To bylo to, co mě přilákalo blíž. A pak jsem slyšel, co to vlastně hraješ. Připadal jsem si, jako ve svém soukromém ráji. Všechno vypadalo skvěle, ale pak…“ Jasným gestem odeslal servírku pryč ještě dřív, než stihla promluvit, a jeho už tak tlumený hlas se změnil na žhavý šepot. Udržet čelisti v pohybu bylo čím dál náročnější.

„Pak se to celý nějak podělalo, a byl z toho soukromý očistec. To, že jsi tady, to je pro mě… Neutíkej už, prosím,“ jeho modrý pohled se mi propaloval do tváře. Srdce tlouklo tak silně, že jsem se bál, aby mi nepolámalo žebra.

Prostě jsem zapomněl, jak se jí. Poslední sousto jsem špatně polkl a začal se dusit.

Simon napřed překvapeně vykulil oči, nejspíš ho tahle moje reakce jako jediná nenapadla. Naštěstí se rychle zorientoval, a přiskočil za mě. Stačil jeden dobře mířený úder do zad, mohl jsem znovu dýchat. Jestli budu ovšem ještě někdy chodit, to jsem si tak jistý nebyl, vzhledem k tomu jakou šlupku mým nebohým zádům uštědřil.

Rozhlédl jsem se kolem a uviděl, kolik pozornosti jsem na sebe strhl. No, a to mi to tu ještě před chvílí připadalo prázdné. Zvedl jsem se a hodlal zmizet na pokoj, jehož číslo jsem pro naúčtování večeře servírce sdělil hned při objednávce. Simon se zvedl se mnou, ruku suverénně omotanou kolem mého pasu, a vyváděl mě k výtahům, zatímco já jsem si potupně stíral slzy z obličeje.

„Ehm, mohl bys… tu ruku…“ snažil jsem se nenápadně vykroutit. Jestli jsem teď něco nepotřeboval, tak další důvod, aby mi srdce bušilo jak puberťačce na prvním rande.

Simon se tvářil, že mě neslyší, takže když se za námi zavřely dveře výtahu, ruku jsem mu odtáhl.

„Uvědomuješ si vůbec, co to děláš? Simone, jsem o deset let starší než ty!“ syčel jsem na něj, ale nevypadal, že by si z toho něco dělal.

Naopak.

Naklonil se ke mně, a já si uvědomil, o kolik je vyšší než já. Hmm… Deset čísel, a co to udělá parády…

Jeho upřený pohled sálal, a mě konečně došlo, že si ten kluk nedělá legraci. A že je vážně, vážně sexy. Mohl jsem to zkusit hrát na „nic o sobě nevíme“, ale popravdě… Moc dobře jsem věděl, že k dobrýmu sexu není kolikrát ani potřeba znát jméno.

Uhnul jsem pohledem.

Výtah oznámil třetí patro, čas vystupovat.

„Niko, na chvilku si skočím na pokoj, ale v tomhle rozhovoru rozhodně budeme pokračovat,“ zašeptal mi do ucha, a jeho horká dlaň mi přejela po zádech, kde za sebou zanechala jen krátery a spálenou tkáň, která brněla celou cestu až k mému pokoji.

Simonův pokoj byl na stejném patře jako můj, jen opačným směrem. Sedmipatrový hotel, a já musím mít takovouhle smůlu…

Ještě stále jsem vrtěl hlavou, když jsem si uvědomil, že dveře sousedního pokoje nejsou zavřené. Ať je jenom zapomněl zavřít, prosím, ať je jen zapomněl zavřít…

Dveře se otevřely, a v nich stál Zack v županu. No do… Zabte mě!

„Tak Niko je na mladší? Koukám, že jsem tě podcenil,“ ozval se jedovatý hlas, který jsem teď fakt nechtěl slyšet.

„Zacku, já jsem o tebe nikdy zájem neměl. Je mi líto, jestli jsem někdy udělal něco, co v tobě vzbudilo nějaké mylné dojmy, ale do toho co dělám nebo nedělám, ti vážně nic není,“ mluvil jsem co možná nejchladnějším hlasem. Zack se však jen ušklíbl, přitlačil mě ke dveřím, vsunul můj klíč do zámku mých dvěří a odemkl.

„Myslím, že tohle probereme v soukromí. U tebe v pokoji. Hned,“ zavrčel za mnou a tlačil mě směrem do pokoje.

„Jen přes moji mrtvolu, Zacku,“ syčel jsem výhružně, nechtěl jsem budit příliš velkou pozornost.

„Víš, já jsem nikdy neměl problém s tím, abych byl při sexu drsnější. A ty si o to vyloženě říkáš,“ vyhrožoval, zatímco se mě snažil vtlačit do dveří pokoje, a já zarýval paty do koberce na chodbě, rukama zapřený o rám dveří.

Zacka zřejmě naše přetlačovaná přestala bavit, prudce mě zespoda udeřil do rukou a současně do mě narazil celým tělem. Díky tomu jsem ztratil rovnováhu a po hlavě vletěl do pokoje.

To není dobrý. Tohle fakt, fakt není dobrý… Vážně asi budu muset udělat scénu, a jestli se Doran dozví, co Zack zkusil, nejspíš mu přerazí obě ruce.

Zack se škodolibě usmál, vykročil směrem ke mně, a nohou kopnul do dveří, aby je zavřel.

V poslední chvíli však dveře narazily do kožené boty. Simon prudce rozrazil dveře.

V životě jsem nikoho neviděl tak strašně rád!

Z modrých očí šlehaly ledové plameny, ve tváři brunátný a tvářil se jako bůh pomsty. Při pohledu na menšího Zacka mě napadlo, že těm zlomeninám nejspíš dneska prostě neuteče.

„Nerad ruším, ale fakt si nemyslím, že bys tu byl vítanej,“ zavrčel hrozivě, čapnul zaskočeného Zacka za límec županu, a prohodil ho dveřmi s takovou razancí, až jsme slyšeli náraz o protější zeď.

Simon za ním dveře pro jistotu ještě zamkl, a opřel se o ně čelem. Bylo slyšet, jak zhluboka dýchá. Ani jeden z nás nic neříkal.

„Simone? Já… Děkuju. On… Hraje v bráchově kapele, a je fakt… Nechutnej. Díky.“

Simon se pomalu otočil, v očích divoký pohled.

„On má pokoj hned vedle tebe, že?“ Zmohl jsem se jen na přikývnutí. Simon se zle usmál.

„Možná bychom mu mohli udělat menší představení, aby pochopil, že tady se prostě nechytá,“ nadhodil tiše, a pomalu se vydal směrem ke mně, aniž by uhnul pohledem.

Vybavil jsem si známou scénu z filmu „Panna nebo orel“, ale zároveň jsem si uvědomil, že Simon asi nebude ten typ, co se mnou bude skákat po posteli a sténat, aby posluchači nabyli mylného dojmu, že tu do toho bušíme jak skřítci kováříčci…

Kdepak, ten bude chtít… Víc. A mě se při té představě začala pomalu ale jistě hrnout krev do slabin.

„Myslíš, jako předstírat, že…“ zkusil jsem pro jistotu.

Simonův výraz okamžitě o trochu ubral na divokosti.

„Ano. Budeme prostě předstírat, pěkně tady u té společné zdi. Ale bude to muset být věrohodné, aby tomu uvěřil. Já jsem herec, ale co ty? Cítíš se na takhle náročnou roli?“ Naklonil se ke mně, a jen pár centimetrů ode mě si olízl rty.

Možná za to mohl všechen ten stres, možná nějaké speciální postavení hvězd, ale bůh mi pomáhej, nedokázal jsem zastavit toužebné zasténání.