Jak snové období mě po návratu čeká, to by mě nenapadlo ani v nejdivočejších fantaziích. Stačilo přežít den v práci, a než jsem došel domů, měl jsem už na mobilu zprávu od Simona, který se vždycky snažil přizpůsobit svůj rozvrh tomu mému. Scházeli jsme se v divadle nebo v kavárně, dávali dohromady text písně, nebo prostě jen byli spolu.

Lhal bych, kdybych tvrdil, že náš vztah nebyl o sexu. Byl. Nebyl jen o něm, ale rozhodně byl jeho důležitou součástí. Simona nejen, že sex bavil, ale milování s ním, bylo… Pokaždé jiné, a přesto vždycky nádherné. Někdy byl k zešílení něžný, jindy živočišný a nespoutaný nebo mě naopak přiměl, abych ho prosil o každý jeho pohyb a pohlazení.

Miloval jsem ho, ale bál jsem se to vyslovit nahlas.

Naši píseň jsme se po dohodě s Leem rozhodli vypustit do světa rovnou s videoklipem, a Simon si jeho nahrávání užíval - možná až příliš. Vyjímečně se choval přiměřeně svému věku, a hraní si na středověk si náramně vychutnával. Jedno odpoledne se mi podařilo z práce utrhnout dřív, a tak jsem se jel na natáčení podívat.

Přivítal mě Simon v plátěné košili, která měla u krku zavazování z kožené tkaničky, která mě lákala, abych ji povolil a odhalil tak ještě víc jeho nádherného těla. Vypadal přesně tak, jak jsem si ho představoval. Vlasy měl tentokrát sčesané dolů, a musel jsem přiznat, že s takhle vypadajícím rolníkem by nejspíš nějaký ten bohatý zeman s radostí upsal duši ďáblu za právo první noci.

Při pohledu na scény s jeho milou mi však trochu zatrnulo.

Jeho ženu hrála drobná brunetka. Žádná oslnivá kráska, ale takový ten drobný, roztomilý typ s kulatým obličejem, který vzbuzuje ochranitelské sklony v úplně každém, kdo ji potká. Když ji objímal, nedokázal jsem se na to dívat a raději si prohlížel vlastní boty. Zase tak sebemrskačské sklony jsem neměl. Hlavu jsem zvedl, až když jsem zaregistroval zvýšené hlasy.

„Je mi líto, ale to prostě nejde,“ bylo slyšet, jak Simonovi dochází trpělivost.

„Ale na tom polibku to celé stojí!“ rozčiloval se najatý režisér.

„Kitty to chápe, není to nic proti ní. Já jen prostě odmítám líbat někoho jiného, než toho, s kým chodím,“ kývl Simon na brunetku, která se sladce začervenala a souhlasně přikývla.

Režisér si Simona měřil nakvašeným pohledem a bylo vidět, že by ho nejraději poslal na brigádu do uranových dolů.

„A je v prdeli, pan režisér,“ šklebil se ke svému kolegovi jeden ze členů štábu, který si nevšiml, že stojím kousek za nimi. „Nemůže říct ani hovno. Přece neřekne mladýmu klukovi, ať se vysere na nějakou romantiku, a cucá modelky jak se mu řekne, pěkně na povel,“ bavil se režisérovou bezmocí.

Bylo to kvůli mně? Políbil by ji, kdybych tu nebyl? Pravda… Nejspíš ne, protože se to nahrávalo, ale stejně… Stál jsem mu v cestě?

Nakonec se Simonovi podařilo režiséra přesvědčit, že to zahraje dostatečně přesvědčivě i bez polibku. A opravdu to dokázal. Místo aby dívku políbil, jen ji objal a opřel své čelo o její. Navzájem si hleděli do očí tak intenzivně, že i já jsem z toho měl husí kůži.

Víckrát jsem na natáčení nešel. Dokázal jsem ho vnímat jako postavu ve hře, když jsem se na něj šel dívat do divadla, kde zrovna zkoušeli nové představení, ale v kostýmu pro ten klip… To bylo příliš intenzivní. Mladík z toho klipu měl být můj - a jen můj.

Nadešel den D, píseň byla vypuštěna do světa.

A nic se nedělo.

Ani druhý den.

Lee a Simon se mi smáli, že to takhle rychle prostě nefunguje, ale já… Já jsem v to věřil.

Skutečně jsem si byl jistý, že naše píseň zaplaví svět jako logo nekvalitních, předražených, ale celkem chutných burgerů.

A třetí den se ukázalo, že jsem měl pravdu. Píseň hrála v rádiích, jako žhavou novinku ji nasadili i do hitparád.

Čtvrtý den Simona požádali, aby ji zazpíval na předávání hudebních cen, což jsme oslavili luxusní večeří a velkou, hodně velkou dávkou sexu. Svět nemohl být krásnější.

 

 

Na předávání hudebních cen jsme se Simonem šli s Leem oba. Ani jednoho z nás nezajímalo, kdo je největší hvězda za poslední rok. Nakonec, hvězda pro příští rok tam stála s námi, vtipkoval Lee, ale řekl bych, že to tak trochu myslel vážně. Byl na Simonovu kariéru vážně upnutý.

Přišla Simonova chvíle. Než vyšel do světel reflektorů, zatáhl mě mezi kulisy a vášnivě mě políbil. Odtrhl se ode mě, a já tam zůstal stát, rozklepaný a nadržený. Jo, tohle dostanete, když si začnete s o tolik mladším klukem. Nervy v háji a permanentní erekci.

„Nemohlo to počkat,“ syčel na něj Lee, zatímco mu upravoval košili, kterou jsem mu nejspíš trochu pomuchlal.

„Potřeboval jsem motivaci,“ zašklebil se na něj Simon.

Už se chystal vyjít ze stínů, když jsem si ho přitáhl za ruku, a ještě mu rozepl další dva knoflíky na bílé košili. Rozhalila se mu tak až na hrudník.

„Teď jsi můj bojovník,“ zašeptal jsem, a on mě něžně pohladil po tváři. Bože, jak já ho miloval.

Vyšel na pódium a ozvala se nadšená reakce publika.

Simon se postavil k mikrofonu. Zhasla veškerá světla, jen ta upřená na něj zářila dál, i když podle mě to nebylo potřeba. On by dokázal zářit i bez nich.

Zazněly první tóny naší písně. Simon uchopil mikrofon ve stojanu, zavřel oči a začal zpívat. Během chvíle ho kromě mě milovalo nejen publikum v sále, ale i všichni ti, kteří to sledovali doma, u televize.

Když se dostal k rychlejší části, jakoby odnikud se za ním zjevili další tanečníci. Měli na sobě jen kožené kalhoty a byli bosí. Otráveně jsem se zadíval na Leeho. Bylo mi naprosto jasné, kdo za tímhle stojí.

Kluci tancem simulovali bojové scény, a musel jsem uznat, že jejich svalnaté, olejem potřené a pod reflektory se lákavě lesknoucí hrudníky rozhodně dokázaly zaujmout. V jednu chvíli Simon vytrhl mikrofon ze stojanu a připojil se k nim, aniž by to na jeho zpěvu bylo jakkoliv poznat. Napadlo mě, že mě ten kluk nikdy nepřestane udivovat.

„Playback, víš,“ špitl mi Lee pobaveně do ucha. Ehm, jo, jasně. Na tuhle možnost jsem úplně zapomněl, kruci.

Tanečníci se povraždili navzájem, Simon vrátil mikrofon do stojanu a dozpíval píseň. Reakce, které za svou píseň sklidil, mnohonásobně předčili ovace, kterých se dočkali ocenění umělci. Lee nejspíš s tou svou připomínkou o příštím ročníku nebyl zase tak daleko od pravdy.

Simon opustil pódium a padl mi do náruče s něžností grizzlyho, zpocený a vyčerpaný.

„Ale no tak, neříkej, že tě ta jedna písnička tak zmohla… Navíc jsi ji ani nezpíval, jen ses musel trefit na playback, ne?“ snažil jsem se ho povzbudit, zatímco jsem nenápadně šilhal bokem, kam bych se s ním v případě nouze nejvyšší mohl zřítit.

Překvapeně se na mě podíval, a pak šlehl po Leeovi ledově modrým pohledem.

„Tak předně, fakt jsem tam ze sebe nechal všechno. Když se pořádně podíváš, uvidíš tam flek, jak jsem cedil krev. Nepamatuju si, že bych byl někdy tak vyklepanej, jestli se budu publiku lítbit. A žádnej playback tam nebyl, zpíval jsem to poctivě celý – bez ohledu na to, co ti ten kašpar namluvil.“

„Musel jsem. Vypadal, že tam vtrhne a padne ti k nohám,“ odsekl Lee a mě napadlo, jestli by byl moc špatný nápad, pořádně ho nakopnout. Nemuselo by to být přímo do vajec, i když bych rád viděl, jak by se tvářil, ale třeba pod koleno nebo tak… Navíc, Simon by se mě rozhodně nepokusil zastavit. I když se ti dva měli rádi, dokázali se vážně slušně poštěkat, takže by si možná taky kopnul…  Zavrtěl jsem hlavou, abych zahnal nebezpečné myšlenky.

„To je jedno, pojď se převléct,“ nabádal jsem ho.

„Nemůže. Jedeme odtud rovnou do klubu na další párty. Musí se tam ukázat, ideálně takhle. Bude tam dost novinářů,“ zarazil mě Lee.

Další párty, huh? Těch jsem se zásadně neúčastnil. Bál jsem se, že bych tam zapadl asi jako brambora do ošatky s kraslicemi, a když jsem občas viděl fotografie z těch míst, jen mě v mém přesvědčení utvrzovaly.

Rozloučil jsem se tedy s nimi a posmutněle sledoval, jak odjíždějí do víru nočního života.

Na rameno mi těžce dopadla cizí ruka.

Leknutím jsem nadskočil a prudce sebou trhl.

Muž, který stál přede mnou, nemohl být o mnoho starší než já. Měl na sobě nepříliš padnoucí smoking a v ruce rádoby nenápadně svíral fotoaparát. To nebylo dobré znamení.

„Už odcházíte?“ zeptal se nečekaně vysokým hlasem, a upřel na mě vypočítavě šedé oči.

„Já… Já… Ano, už musím domů,“ vyblekotal jsem.

„Není ještě brzy? Co kdybych Vás pozval na skleničku?“ přistoupil ke mně ještě o kousek blíž, a vycenil na mě nápadně bílý chrup v něčem, co zřejmě měl být svůdný úsměv, ale výsledek spíš připomínal naštvanou motorovou pilu.

„Nezlobte se, ráno mám dost práce, takže…“ snažil jsem se z jeho pozvání vykroutit.

„Opravdu Vás nepřemluvím? Ani na chviličku?“ lísal se, a chytil mě za rukáv.

„Ne, je mi to skutečně líto, ale…“ snažil jsem se od něj co možná nejvíc odtáhnout.

„Ale já bych se opravdu rád dozvěděl něco o tom, jaký vlastně máte vztah s tím mladíkem. Byl to zpěvák Sim, že?“ rozšířil se jeho vypočítavý úsměv a moje srdce na okamžik přestalo tlouct.

„Naprosto netuším, o čem to mluvíte,“ zasyčel jsem na něj a vytrhl se z jeho sevření. Rázným krokem jsem zamířil pryč.

Co to bylo? Co se to stalo? On… On nás viděl?! A… Ten foťák… Mohl… Mohl nás vyfotit?

Ne, nesmysl, kdyby nás vyfotil, tak by se takhle neptal… Ale… Nejspíš skutečně něco viděl.

Něco takového se už nesmí opakovat!

 

 

„Aaaah, jsem vyřízenej,“ zasténal Simon, zatímco se rozvalil na můj gauč. Měl teď čím dál víc práce, média si ho začala všímat a v kombinaci s divadlem toho měl opravdu hodně.

„Měl bych ti namasírovat záda?“ zeptal jsem se ho s úsměvem.

„Jen jestli jsi ochoten nést následky,“ zamrkal na mě pobaveně.

„Myslel jsem, že jsi vyřízenej?“ bavil jsem se.

„Jo, ale nedovolím těm kreténům, aby ovlivnili můj čas s tebou,“ řekl tiše. Posadil se a přitáhl si mě do náruče.

„Jakejm kreténům?“ divil jsem se.

„Vzpomínáš na ty dva, co dělají tu show každou středu večer? Ti, co mě požádali, abych jim s tím pomohl?“

„Myslíš ty, které jsi odmítl, protože jsi toho měl moc?“ vzpomněl jsem si. Simona jejich odmítnutí mrzelo, ale zastával názor, že pokud nemůže něco dělat na plno, nebude to dělat vůbec.

„Jo, přesně ty. Já jsem už předtím byl možná až zbytečně upřímnej, když jsme se bavili o jejich práci, a asi si to vzali osobně. Dneska jsem je potkal ve studiu, a měli nějaký připomínky. Samozřejmě že ne přímo ke mně, ale jen tak do placu…“ Simon zněl vážně znechuceně.

„Co se jim nelíbilo?“ žasl jsem. Nedělal jsem si iluze o tom, že v zákulisí budou všichni jedna velká rodina, ale tohle mě trochu překvapilo.

„Nějaký kecy o slovech, použitých v textech,“ zahučel.

„Jak jako v textech?“ vrčel jsem. Něco se jim nelíbilo na textech? Kruci, snad ať si každej píše texty jak chce, ne? Dokud je s tím spokojenej zpěvák, autor i publikum, není kritika od ostaních v oboru trochu… Ubohá? Neřeknu, kdyby se jednalo o přímou kritiku, ale uchylovat se k něčemu takovýmu…?

Simon jako by si teprve teď uvědomil, že bych si tohle mohl vzít osobně taky já.

„Neřeš to, co je nám po nich… Jestli se jim moje texty nelíbí… No, tak prostě asi holt nejsou pro ně, no. Já taky nezbožňuju všechny jejich práce… Spíš mi řekni, proč poslední dobou nechceš chodit ven? Už si ani nepamatuju, kdy jsme byli někde na večeři nebo se prostě jen tak projít…“

Aha. Jo. Tak tomuhle tématu bych se zase klidně vyhnul já.

„Nejsi se mnou rád o samotě?“ zkusil jsem odvést jeho pozornost, a přitiskl rty na jeho krk.

„Nezkoušej to na mě, Niko,“ odtáhl se pobaveně. Nechytil se, sakra.

„Tak to vysyp,“ nařídil mi tiše.

„Nemůžeš si dovolit, aby tě se mnou vídali nějak často. Už nejsi tak anonymní jako dřív, Simone. Musíme být opatrní. Navíc…Copak to takhle není taky fajn?“ pokusil jsem se mu to vysvětlit, i když mi bylo jasné, že marně.

„Stydíš se za mě?!“ vyjekl překvapeně.

„Jasně že ne, pitomče. Ale dnešní společnost není ještě tak tolerantní, abys mohl riskovat, že se proflákne, že máš o deset let staršího milence,“ uklidňoval jsem ho.

„Co je mi po společosti… Nepotřebuju nikoho, dokud mám tebe,“ zašeptal a políbil mě.

Věděl jsem to. Věděl jsem, že mu bude fuk, jak moc vztahem se mnou riskuje.

 

Začal jsem se skutečně bát, aby nás spolu nikdo nenachytal. Dostal jsem se do bodu, kdy než jsem Simona pustil do bytu, zatáhl jsem všude závěsy a pustil hudbu, aby nikdo nemohl nic vidět ani slyšet.

Simon se mi smál a snažil se mě přesvědčit, že i kdyby nás někdo odhalil, bude to v pořádku. Tvrdil, že jsem paranoidní.

Už jsem mu skoro dal za pravdu, uvědomoval jsem si nelogičnost svého chování. Věděl jsem, že nechybělo moc a byl bych zralý na ústavní péči. Ale představa, že kvůli mně budou Simona vláčet bulvárem, že ho začnou zesměšňovat, že na něj začnou útočit homofobní ignoranti… Ne, i kdyby se dělo nevím co, tohle jsem nemohl riskovat.

 

Když za mnou do práce přišel Lee, bylo mi jasné, že se něco muselo stát. Odvedl jsem ho do zasedačky, aby ostatní z našeho oddělení nemuseli zbytečně natahovat uši.

Bez ohledu na to, co mi přišel říct, jim do toho nic nebylo.

Stál jsem opřený zády o stůl a sledoval, jak pomalu přecházel po místnosti. Zřejmě vymýšlel, jak začít.

„Vědí o vás,“ zvolil nakonec tu nejpřímější cestu.

„Jak?“ zašeptal jsem vyděšeně. Vážně jsem si myslel, že jsem udělal maximum, abych tomu zabránil.

„Nevím jistě. Podle toho co se mi povedlo zjistit, zatím nevědí nic určitého. Ale vědí, kde bydlíš, a vědí, že na té adrese jsi nejmladší ty. A taky že tam nebydlí žádná žena, které by bylo pod sedmdesát. Kdybys bydlel někde, kde je ve vchodě víc než čtyři byty, bylo by to snazší, ale takhle… Je to jen otázka času. A Simona to zničí, to doufám víš.“

Nemusel mi to říkat. Tohle mi bylo jasné už dlouho.

„Myslíš, že jsem to takhle chtěl?! Doufal jsem, že na nás nepřijdou, že jsem udělal maximum, že…“ hlas se mi zlomil. Bylo to tady. Jako by se mé nejhorší obavy zhmotnily přímo přede mnou jen proto, aby mi ještě nafackovaly. Tyčí.

„Co mám dělat? Nenechá si to vysvětlit, nepřinutím ho, aby se mi alespoň chvíli vyhýbal, to už jsem zkoušel…“ propadal jsem zoufalství. Simon by se za mě postavil, bojoval by proti médiím, proti všem. A to by ho odepsalo. Už nikdy by nezpíval jinde, než na obecní veselici. Ne, Simon měl před sebou ještě dlouhou cestu, kterou musel ujít. On se prostě musí stát hvězdou, tou nejzářivější! Všichni budou poslouchat jeho hlas se zatajeným dechem a on… On už nikdy nebude můj.

Lee souhlasně pokýval hlavou.

„I kdyby ses s ním rozešel, bojím se, že by tak vyváděl, že by to mělo opačný účinek. Leda bys… Leda bys zmizel. Zmizel ze Simonova života. Z práce, z bytu, od přátel, od bratra, od celého svého života. Musel bys zmizet tak, aby tě už nenašel, a to aniž bys mu řekl důvod,“ řekl tiše, a bylo vidět, jak je napjatý, zatímco čeká na mou odpověď. Nežádal málo a moc dobře si toho byl vědom.

Odejít z práce, odstěhovat se… To by vážně znamenalo úplně ho odstřihnout.

„To není něco, co zorganizuju přes noc,“ namítl jsem tiše. Leeův napjatý postoj se trochu uvolnil, když si uvědomil, co jsem to vlastně řekl.

„Můžu ti pomoct s hledáním bytu i nějakou dobu s nájemným a výdaji na živobytí. Dokonce bych pro tebe mohl sehnat i práci. Když dáš ještě dnes výpověď ke konci měsíce, tak tou dobou bude Simon na týden mimo město, takže budeš mít dost času na stěhování.“

„Tak rychle?“ zalapal jsem překvapeně po dechu. To by znamenalo, že už jsem měl jen necelé dva týdny po Simonově boku!

„Ano. Nesmíme to odkládat. Každá chvíle, kterou budete spolu, může být ta, která ho prozradí,“ řekl Lee rozhodně a odešel.

Nechal mě tam stát, vyděšeného, ale odhodlaného bojovat za toho, kterého jsem miloval. Vrátil jsem se do kanceláře, abych sepsal výpověď.

Jako výsměch v rádiu zrovna hráli naši píseň.

 

Mou, a Simonovu.