Nečekaná síla Nikova postrčení Simona vyvedla z rovnováhy a on tak nepříliš elegantně doslova vpadl do místnosti, vybavené starším nábytkem. I přes emoce, které jím zmítaly, neodolal, aby se rozhlédl a v duchu místnost porovnal s Nikovým starým bytem.

V jeho původní ložnici bylo všechno chaotické, každý kus nábytku měl očividně jiný původ, mnohdy i barvu, a jediné, co vybavení bytu spojovalo, byl fakt, že se Nikovi prostě líbilo. Tady to bylo jiné. Bylo cítit, že ložnici – a z toho co stihnul zahlédnout, tak nejspíš i celý byt – zařizoval někdo s ucelenou představou. I když nábytek rozhodně nebyl nijak nový nebo moderní, byl perfektně sladěný. Ale nebylo tu z Nikovy osobnosti cítit nic. Vůbec nic. Trochu mu to připomínalo jeho vlastní bydlení po hotelech.

Pohledem ulpěl na nevelké posteli. Byla užší, než ty, na které byl zvyklý, hádal jí tak maximálně 140cm. Mahagonový rám i čelo lůžka z ozdobných sloupků nesly stopy opotřebení, místy je zdobily škrábance či odštípnuté kousky dřeva. Jen jeden polštář a peřina v tmavomodrém povlečení, jak málo stačilo, aby mu srdce zaškobrtlo. Tady Niko spal poslední tři roky. Sám. Myslel na něj, než usnul? Sténal jeho jméno, když si hrál s vlastním tělem? Pocítil narůstající tlak ve slabinách. Pomalu se otočil na Nika, který ho tiše pozoroval ze dveří.

Niko se na něj svůdně usmál a pomalu k němu přistupoval, vědom si napětí, které atmosféru v místnosti div nepřimělo zářivky zablikat. Simon ho fascinovaně sledoval, jak svou kočičí chůzí ukrajoval ze vzdálenosti, která je dělila. V jeho očích viděl odhodlání tak silné, že by ho spíš čekal u vojáka na frontě. Zaváhal. Chtěl Nika, samozřejmě že ho chtěl, tak moc jako nic jiného na světě, ale takhle…?

„Niko, já tě miluju, nemusíš tohle dělat… Máme… Máme všechen čas světa, vzpomínáš…?“ připomínal mu tichým hlasem, zatímco ruce křečovitě zatínal v pěst, aby odolal pokušení pohladit Nika po tváři, kterou naplnil něžný výraz.

„Já vím,“ špitl menší z mužů, a přitáhl si Simonovu levačku k ústům. Něžně přejel rty po usilovně sevřených kloubech tam a zpět. Simon vzrušeně pootevřel ústa, ten pohled na Nikovy rty mu bral dech.

 

 

Niko zvedl tvář od Simonovy ruky a přistoupil ještě o krůček blíže, až se jejich těla málem dotýkala. Zatajil dech při pohledu do modrých očí, které ho svlékaly tak intenzivně, že si volnou rukou přejel po kalhotách, jen aby se ujistil, že tam ještě jsou.

Napětí v Simonově tváři, které prozrazovalo jak moc bojuje s tím, aby se na něj nevrhl a nevyděsil ho, ho hřálo u srdce. Tolik se přece snažil, aby to mezi nimi bylo zase v pořádku, a Niko stejně nedokázal zabránit tomu, aby znervózněl při představě, jak na jejich vztah bude reagovat okolí. Kolik lidí bude jako Lee, a pokusí se je rozdělit? Kolik z nich bude jako Terry, a uvidí v Nikovi příšeru, která svedla bezbranný, jen chvilku plnoletý idol dívčích srdíček? Niko nebyl tak naivní, aby si nebyl vědom, že se stane veřejným nepřítelem číslo jedna. Až tohle praskne, nezůstane mu krom Simona vůbec nikdo. Jedině ještě Doran, který o všem věděl. Zvládne to…?

Jako studená sprcha na Nika dopadlo poznání. Jak mohl být tak slepý? Jak to mohl nevidět? Bylo to tady celou dobu! Místo aby se utápěl v sebelítosti a pochybách, proč ho napadlo až teď, podívat se na to z jiného úhlu?! Pokud dojde k nejhoršímu, zůstane mu jen Simon a bráška. No a? Koho krom těch dvou vlastně potřeboval? Koho krom těch dvou vlastně kdy měl?! Jasně, posledních pár let Terryho, ale to byly spíš doutnající zbytky přátelství ze školy, a od té doby se oba dost změnili. Takže jestli ho všichni odvrhnou za to, že se zamiloval do Simona, tak co? Kde bude změna? Má ho milovat tajně, ukrytý za závěsem a ve strachu z prozrazení, nebo se ke svým citům k tomuhle úžasnému mladíkovi hrdě přiznat? Bylo mu třicet. Šance, které si nechá proklouznout mezi prsty, se už znovu objevit nemusí. Nebyl už kruci nejvyšší čas překročit vlastní stín a pro jednou žít tak, jak po tom on sám toužil?

Pomalu přesunul ruce na Simonova prsa, naklonil se k němu a zašeptal to magické zaklínadlo.

„Chci tě, Simone.“

Svět se zatočil a gravitační síly zakolísaly, v mžiku ležel na posteli jen v boxerkách, a nad ním se tyčil Simon, jako ten nejsvůdnější z démonů. V tmavé ložnici, kde zdi lemovaly mahagonové skříně, žaluzie byly permanentně zataženy a pronikalo jimi jen několik neškodných paprsků poledního slunce namířených na podlahu vedle postele, se Simon v černé košili a kalhotách vyjímal jako temný klenot. Tmavá kštice jen podtrhovala hladový pohled modrých očí, pootevřené rty lačně a nedočkavě přejel hbitý jazyk.

 

 

Simon by přísahal, že cítil, jak se mu do krku zarývá pevný obojek, který ho na řetězu táhne od lákavé hostiny, která se nacházela pod ním na posteli. Nesměl. Moc dobře věděl, že stačí jeden chybný pohled, a Niko znovu zpanikaří.

Ležel však pod ním, světlé vlasy volně rozprostřené kolem tváře, v očích nepopiratelný chtíč. Jednu ruku k němu vztáhl, aby ho pohladil po tváři, zatímco druhou bezděčně přejel po vyboulenině na svém spodním prádle. Niko byl vzrušený stejně jako Simon, a to aniž by se jeden druhého nějak nápadněji dotýkali.

Simon potlačil touhu zaklonit hlavu a začít výt, tohle byla muka. Sklonil se ke sladkému pokušiteli, ruce zapřené vedle jeho hlavy.

„Niko…“ zachraptěl zlomeně, ale než stačil dodat cokoliv dalšího, paže staršího muže se mu omotaly kolem krku a přitáhly si ho k vášnivému polibku. Simon cítil, jak Niko nenápadně posunul své stehno tak, aby jej přitiskl přímo na jeho penis, který mučivým tlakem dráždil k hranici snesitelného.

Simon v duchu použil velmi nehezkou nadávku, a podvolil se svůdnému provokatérovi. Nalehl na něj, aby si i on užil něco málo z potěšení, které dokáže způsobit jen intimní blízkost lidského těla. Jednou rukou ho hladil po nahé hrudi, pohrával si s jeho vztyčenou bradavkou. Příliš dlouho se u ní však nezdržel, jeho hbité a nenasytné doteky měly jiný cíl. Sevřel pevně Nikovo stehno a tahem mu pokrčil nohu tak, aby mu umožnil snazší přístup ke svým slabinám, o které se žádostivě otíral vlastním poklopcem, dobře si vědom toho, že pevnost a tvrdý materiál džínsů bude pro Nikův vzrušený úd, chráněný jen tenkou látkou šedých boxerek, velmi, velmi intenzivní.

Simon sunul ruku po stehně vzhůru, až mohl zatnout prsty do Nikovy hýždě. Niko slastně vzdychl do Simonových úst a zhoupl pánví vstříc jeho dotekům.

Tak vyzývavé gesto bylo pro Simona příliš. Lačně a nedočkavě prohloubil už tak vášnivý polibek, jako kdyby Nikova ústa skrývala odpověď na všechny jeho otázky, touhy a přání. Prsty opatrně zajel pod lem spodního prádla, a neomylně směřoval k zatím ještě  sevřenému vstupu do Nikova těla. Opatrně na něj několikrát zatlačil prostředníčkem, jako by se Nikova těla tázal, zda bude dnes považován za nepřítele, nebo vítanou návštěvu. Pocítil, jak se sevření pod jeho prstem mírně povolilo, a první článek jeho prstu se vnořil do Nikova těla.

 

 

Niko zasténal nahlas, když ucítil, jak Simon provokuje jeho tělo a zkouší jeho reakce. Jako ve filmu si vybavil ten úchvatný pocit, který prožíval, když ho před lety naplňoval. Dalším pohybem boků mu vycházel co možná nejlépe vstříc.

 

 

Simonova mysl byla tím pohybem zcela vyřazena z provozu, jako by jeho mozku spadl operační systém a uživatel tak mohl sledovat jen modrou tmu monitoru. Nedočkavě zakroužil prstem uvnitř Nikova těla, hledal ten bod, který jeho milence vždy posunul ještě blíže k extázi. Přejel po něm prstem, Niko vykřikl a propnul se v zádech jako luk.

Simon neodolal a zkusil vsunout další prst.

 

 

Jako ledová sprcha zahalily Nikovo vnímání místo vášně vlny strachu. Tam uvnitř si uvědomoval, že je to Simon, že je vše v pořádku a že…

Ale jeho tělo tohle jeho vědomí vůbec nezajímalo. Srdce mu vyděšeně tlouklo až v krku, na kůži se perlil ledový pot a údy mu ztuhly jinak, než by si býval přál.

 

 

Simon si nemohl nevšimnout změn u svého partnera. Překvapeně se od něj odtáhl a zadíval se mu do tváře, která ještě před okamžikem fungovala jako barometr extáze. Po touze či vzrušení tam nyní nebylo ani stopy. Zůstal jen strach a hrůza v doširoka otevřených očích.

Zhnusen sám ze sebe a ze stavu, do jakého dostal svého milovaného, Simon se zničeně odtáhl. Nejraději by Nika objal a uklidňoval, dokud by nezahnal i ty nejposlednější stopy po obavách, ale nevěřil, že by Niko právě teď jeho dotek snesl.

Spustil nohy z postele a tvář ukryl v dlaních.

„Promiň, Niko. Neměl jsem na tebe tak pospíchat, neměl jsem…“ hlas se mu zlomil potlačovaným vzlykem.

Jednou. Jednou jedinkrát nad sebou ztratil kontrolu, jednou jedinkrát se choval jako násilnické hovado. Nejen, že si následky svého jednání ponese po zbytek života on, ale Niko, jeho sladký, milující Niko, nejspíš taky. Kdyby mohl udělat něco, čím by to odčinil, neváhal by. Ale… Nikovy panické záchvaty přicházely bez varování, a přišly pokaždé. Zatím si stále ještě opakoval, že to chce jen čas, aby to překonali, ale… Co jestli ho zranil tak moc, že to překonat nepůjde? Při myšlence na to, že možná už nikdy nebude moci prožít s Nikem nic intimního, jeho srdce sevřela chladná, ocelová obruč. Pokud je to však cena, kterou za svou chybu bude muset zaplatit, zůstane po Nikově boku klidně jako eunuch, jen aby o něj už nikdy nepřišel.

Po zádech mu pomalu přejela hřejivá dlaň, a ucítil obličej, tisknoucí se mu mezi lopatky.

 

 

Niko nenáviděl strach, který před chvilkou převzal kontrolu nad jeho tělem. Chtěl Simona, chtěl se s ním milovat, chtěl ho cítit v sobě. Moc chtěl! Připadal si jako zbabělec, ustrašená hysterka. Pohled na Simonova shrbená ramena mu ještě přidal. Pohladil ho po širokých zádech, dlaní kopíroval pevnou linii páteře. Přitiskl k němu tvář a vtiskl na horkou pokožku, ukrytou pod tenkou látkou značkové černé košile, tichý polibek. Marně hledal slova, která by v tuhle chvíli mohla pomoci.

Byla to jeho vina. Všechno. Kdyby tenkrát v Simona víc věřil, kdyby neodešel, tak by ho nikdy nedohnal k té osudné noci v hotelu. A jako by to nestačilo, přiměl ho, aby ho vzal do postele, sváděl ho a provokoval jak nejlépe zrovna mohl, a když to konečně začalo směřovat kýženým směrem, tak udělá co? No?! Vycouvá.

Lidmi, které tenhle typ her na vybičování touhy po potěšení přitahoval, vždy opovrhoval. A teď? Stal se jedním z nich, sakra. Pustil k sobě Simona tak blízko, blizoučko, a to vše jen proto, aby zpanikařil. Zase. A co bylo nejhorší, vyčítal si to Simon.

„Simone, já…“ ještě stále ho nenapadlo, čím by ho povzbudil. Cítil, jak se mladík pod jeho dotekem ještě více hrbí a jakoby scvrkává. Začal plácat první myšlenky, které se mu podařilo zformulovat.

„Mrzí mě to. Nechtěl jsem. To jen… Jak ses nade mnou tyčil… Myslel jsem, že to zvládnu… Nevěděl jsem, že… Když jsi…“

Niko si uvědomil, že celou situaci ještě zhoršuje, a tak raději zmlknul. Zoufale se rozhlédl pokojem. Jak jen Simonovi vysvětlit, že zpanikařil ve chvíli, kdy ucítil, jak do něj proniká druhý prst, a to bez lubrikace? Zabolelo to, no. Jen trošku a ani ne na celou vteřinu, ale zabolelo. Kdyby to však vyslovil nahlas, Simon by se mu nejspíš už nikdy nedokázal podívat do očí, o nějakém fyzickém kontaktu nemluvě. Možná, kdyby Simon nebyl nahoře, tak by…

Nikovi padl zrak na starý kožený opasek, který byl přehozený přes dveře jedné ze skříní.

Ano, možná, kdyby Simon nebyl nahoře, a o přípravu se postaral Niko, tak by…

Za pokus to rozhodně stálo.

„Ehm… Simone?“ zkusil opatrně, zatímco div nenadskakoval vzrušením nad pomyšlením, že možná zná řešení celé téhle lapálie.

„Hmm?“ zabručel černovlasý mladík, aniž by zvedl hlavu. Právě teď nechtěl čelit Nikovu pohledu. Vážně ne. Připadal si jako naprostý ubožák.

„Simone,“ zašeptal mu Niko v těsné blízkosti ucha, zatímco ho znovu pohladil po zádech. Tentokrát však zapojil nehty, což touhou ještě stále rozbolavělý Simon vnímal jako úmyslné mučení a napadlo ho, jestli se díky němu z Nika nestal sadista. Přiměl se zvednout hlavu a vyhledat Nikovu tvář pohledem.

„Co?“ ptal se, a nechápavě sledoval výraz v tváři světlovlasého muže. Niko se spokojeně usmíval a v očích mu svítila naděje.

„Věříš mi?“ zeptal se s potměšilým úsměvem. Byl si čím dál tím jistější, že tohle nejen, že bude fungovat, ale navíc to bude vážně něco extra.

Simon souhlasně kývl, aniž by tušil, proč se ho Niko ptá.

„Tak si lehni na záda, a chyť se těch sloupků,“ ukázal Niko na postel za sebou. Simon jen zamžikal.

„No tááák,“ zatahal ho Niko nedočkavě za rukáv košile.  Mladík se podvolil, a nechal se poslušně naaranžovat to kýžené polohy. Zvědavě sledoval, jak Niko nadšeně vyskočil z postele, a pro něco sahal u vysoké skříně. O co šlo, pochopil vzápětí.

Niko nespokojeně sledoval pevný, kožený řemen, který se jen nerad podvolil zákrutám kolem Simonových zápěstí a zdobených sloupků. Sice se mu povedlo ruce zajistit u čela postele, ale nějak… Nevypadalo to tak, jak si představoval. Možná by bylo vhodnější něco delšího a ohebnějšího…?

 

 

„Víš, kdybys mi řekl, abych se prostě nehýbal, já bych poslechl,“ snažil se Simon o nevzrušený tón. Ještě nikdy ho nikdo nesvázal, a byl z toho tak trochu nervózní.

„Hmm, ale tady to vypadá, že si svojí aktuální situaci docela užíváš,“ rýpl si do něj spokojeně Niko, zatímco mu dlaní překryl poklopec.

„To… To je ještě od minule,“ uhnul Simon provinile pohledem. Znovu si připadal jako puberťák, vyklepaný, aby se před zkušenějším partnerem v posteli neshodil. Tyhle okamžiky, kdy se Niko ujal vedení, miloval a nenáviděl zároveň. V těchto chvílích byl jeho jindy klidný a tichý Niko tak moc svůdný, tak lákavý a tak žhavý, že se to nedalo snést. Niko byl v posteli vždycky číslo, proto se mu ani během těch let nikdo nedokázal vyrovnat, ale tohle… Tohle bylo jako otevírat dveře do zcela nového a nepoznaného světa.

 

 

Niko se tiše zasmál jeho nejistotě. Vážně se těšil, věřil, že to zabere. Tohle ho jeho strachu definitivně zbaví. Sehnul se k Simonových kalhotám a rozepnul knoflík.

„Víš, co mi to připomíná?“ zeptal se Simona hrdelním hlasem. „Naše poprvé v tom hotelu. Tam jsi sice nebyl svázaný, ale tvářil ses podobně překvapeně,“ bručel spokojeně, zatímco sklonil hlavu k poklopci, jazykem si nasměroval jezdec zipu mezi zuby a stiskl. Pomalu jím sjížděl dolů, pohled upřený na Simonův výraz.

 

Simon zapřel ruce proti opasku, který mu bránil v pohybu, až cítil, jak se mu poctivě vydělaná kůže zarývá do masa.

„Nemluv. Nechtěj, abych si na to právě teď vzpomínal, Niko. Fakt ne,“ šeptal zrychleným dechem. Když se Niko otřel nosem a jasný důkaz jeho maximálního vzrušení, který halila jen pružná látka tmavých boxerek, zalapal po dechu a vzápětí silně stiskl zuby. Vážně se snažil, aby se okamžitě neudělal, ale nebyl si moc jistý, že to ještě vydrží. Nedočkavě zavrtěl boky.

 

 

Niko to bral jako pobídku, a stáhl mu nyní již rozepjaté kalhoty. Neodolal, a při pohledu na Simonův zmučený výraz zajel pravou rukou ke svému vlastnímu vzrušení, které sevřel v dlani a začal po něm přejíždět, druhá ruka automaticky zamířila mezi jeho hýždě. Napadlo ho, že tenhle výjev by si jednou rád nechal namalovat na zeď ložnice, aby se jím mohl kochat dnem i nocí.

Simon pod ním ležel natažený, bezbranný a sexy. Ruce, natažené nad hlavou, daly vyniknout svalnatým ramenům a hrudi, které černá, rozhalená košile halila jen natolik, aby ještě umocnila dráždivost výjevu. Široký hrudník se pravidelně zvedal v rytmu prudkých nádechů, štíhlé boky přecházely v nádherná, pevná stehna. Niko by nejraději olízal a zlíbal každičký milimetr opálené pokožky, která měla tu čest halit takhle skvostné tělo. Simon měl mírně pootevřené rty, ještě stále naběhlé od nedávných polibků, v očích touhu tak silnou, až Nika zamrazilo. Modré oči uchváceně sledovaly každý Nikův pohyb, a díky jeho napůl staženým boxerkám mu rozhodně nezůstalo nic skryto.

Niko bezmyšlenkovitě dál laskal pohledem poklad, který se před ním nacházel a pokračoval v masírování vlastního údu.

„Niko!“ zasténal Simon prosebně, a ve slabinách mu zacukalo. To byla pro Nika poslední kapka, tělo mu sevřely ostré pařáty rozkoše hrozíce, že jej rozervou.

„Ahhh!“ vykřikl a vyvrcholil si do dlaně. Rozdýchával prožitý orgasmus, a mozek se mu konečně přemístil zpět nahoru do lebky. Simon pod ním vypadal, že nemá daleko k slzám.

 Nebo pokusu o sebevraždu, vzhledem k zoufalství v jeho výrazu.

Niko přesunul svou potřísněnou ruku ke své nedočkavostí pulsující dírce, a opatrně do ní vlastní sperma vetřel. Byl si moc dobře vědom, že v tomhle bytě nebyl jediný kondom nebo lubrikant. Proč taky.

Naklonil se nad Simona a zuby mu začal dráždit bradavku, zatímco mu stahoval spodní prádlo. Jakmile osvobodil jeho penis, Simon prudce sykl mezi sevřenými zuby.

Niko si uvědomil, jak zle na tom Simon musel právě teď být.

Nastavil se přímo nad jeho penis, a rukou si jej nasměroval to těla. V koutku mysli ho napadlo, že jestli zpanikaří i tentokrát, bude to nejspíš konec jich obou, ale vypadalo to, že jeho plán vyjde.

 

 

Simon se nořil stále hlouběji a hlouběji do Nikova horkého těla, které ho pevně a hebce obepjalo, jako kdyby to byla sametová, na míru ušitá rukavice.

„Ne, Niko, ne! Já… Nemůžu!“ snažil se svého milence varovat, že s největší pravděpodobností vyvrcholí, ještě než se do něj dostane alespoň z poloviny, ale Niko ho neposlouchal.

Po tváři se mu rozlil tak uspokojený výraz, jaký tam Simon snad ještě neviděl, a vyrazilo mu to dech. Byl uvnitř. Byl celý uvnitř svého milovaného, a bez jediné známky strachu v jeho tváři. V něco takového už pomalu ani nedoufal.

Niko pomalu otevřel oči, které měl doposud požitkářsky zavřené, a upřel na Simona lačný, a neskutečně nadržený pohled. Nadzvedl se a znovu dosedl. Napřed opatrně, pak rázněji. Na hrudi se mu začaly lehce perlit drobounké kapičky potu. Zaklonil hlavu a zavzdychal, aniž by se přestal pohybovat.

„Niko,“ zašeptal Simon vzrušeně. Chtěl ho políbit. Chtěl ho obejmout. Chtěl cítit jeho kůži na své. Niko pochopil a sklonil se k němu. Jeho světlé vlasy je oba zahalily jako závoj. Prudká změna Nikova těžiště byla pro Simona málem osudnou.

Aniž by si uvědomil, co to vlastně dělá, prudce trhl pažemi, a osvobodil se ze sevření opasku. Objal svého milence a překulil se nad něj. Byl vybičovaný do té míry, že nemyslel, jen instinktivně jednal, jako zvíře v říji. Sevřel boky drobnějšího muže a prudce se do něj zabořil až po kořen. Slastné výkřiky jeho partnera ho hnaly dál a dál. Stačilo však jen několik přírazů, a bouřlivě mu vrcholil do těla, pevně ho k sobě tisknouc. Znaveně padl vedle něj a lapal po dechu. Jak opadla vlna nejsilnějšího vzrušení, uvědomil si, co udělal.

Kruci, jak mohl zapomenout, proč byl vlastně uvázaný?! S obavami se odtáhl, aby viděl Nikův výraz.

Ten však spokojeně oddychoval v hlubokém spánku. Simon se pobaveně pousmál. Bylo to v pořádku. Zvládli to. Jak se vlastně uvolnil z toho řemenu? Podíval se na čelo postele, kde jeden ze sloupků zůstal stát jen díky tomu, že se opíral o svého souseda, vrchní část ozdobenou místo pracné řezby zubatou prasklinou.

Simona napadlo, že bude muset Terrymu koupit novou postel. Docela se těšil, až mu ji bude předávat. Zalil ho pocit neskutečného štěstí, až měl pocit, že se zalkne.

 

 

Nika probudila nezvyklá bolest v tříslech. Neochotně otevřel oči a zmateně zamžikal. Uvědomil si, že někoho objímá.  A že ten někdo si právě surfuje na internetu v mobilu. Zmateně se podíval Simonovi do tváře.

„Jsi vzhůru?“ zašeptal Simon tiše, vtiskl mu něžný polibek do vlasů a pevněji ho k sobě přitiskl paží, kterou ho objímal.

„Co hledáš?“ zkusil Niko zamluvit rozpaky, když mu došlo, proč ho vlastně celá spodní polovina těla bolí.

„Prstýnky. Co bys říkal těmhle?“ ukázal mu na displeji kroužky, které byly z poloviny zlaté, z poloviny stříbrné a v místě, kde se obě poloviny dotýkaly, byla po celém obvodu prstenu drobná rytina: nenápadný ornament, díky kterému nebylo poznat kde jedna část končí a druhá začíná.

Niko se nechápavě znovu zadíval do Simonovy tváře.

„Pojď se vzít, Niko,“ řekl tichým, ale pevným hlasem.

Niko na něj zůstal šokovaně zírat. To… To přece nemohl myslet vážně, ne?

„Jako… Teď?“

„Ne,“ usmál se Simon spokojeně, když Niko jeho návrh rovnou nezamítl.

„Ale někdy brzy. Chci, aby všichni věděli, že patříš ke mně. Pak už mi nebudeš mít důvod zmizet, ani kdyby se novináři stavěli na hlavu,“ brouknul si spokojeně, a odkaz na prsteny si odeslal do mailu.

Novináři.

Novináři!

„Novináři, Simone! Kolik je hodin? Kdy jsme tam měli být?!“ začal Niko panikařit.

„V klidu, stíháme. A i kdyby ne… Bez nás nezačnou,“ ušklíbl se Simon pobaveně, za což by ho Niko nejraději něčím přetáhl.

Při pohledu na světlovlasého muže, který se nemotorně snažil vyhrabat z deky, do které ho Simon pracně zabalil, si neochotně musel připustit, že je po romantickém probuzení. Niko zapomněl nohu v dece a upadl zpět na matraci, u čehož klel jako dlaždič.

Jo, definitivně je po romantickém probuzení, pousmál se Simon.

„Co… Co si mám vzít na sebe? Oblek?“ plašil Niko cestou do sprchy. Simon seděl na hraně postele a spokojeně se protahoval.

„Než se vysprchuješ, něco ti vyberu,“ uklidňoval ho.

 

 

Simon zastavil auto na parkovišti před hotelem, kde už měli v salonku čekat novináři. Vystoupil, a sevřel Nikovu rozklepanou dlaň ve své. Sehnul se pro rychlý polibek, ale prudká bolest na pravé straně hrudníku ho zase rychle přiměla, aby se narovnal. Ještě stále mu Nikova reakce přišla přehnaná.

 

Když se oblékali, a Simon si natahoval košili a kalhoty, Niko zalapal po dechu, a košili z něj zase rychle stahoval. Důvod Simon pochopil vzápětí – zaschlý bílý flíček.

„Takhle tam nemůžeš jít! Nejen, že je to celý zmuchlaný, ale ještě tohle…“ skučel Niko.

„Co bych nemohl… Jen musíme zjistit jednu věc, na kterou se zaručeně zeptají…“ odpověděl Simon, a skvrnku zkoumal ze vzdálenosti několika centimetrů.

„Ja… Jakou… Jakou věc?“ vykoktal Niko, který měl neblahou předtuchu, že tu odpověď vlastně ani nechce slyšet.

„No, jestli je to tvoje, nebo moje,“ přemýšlel Simon nahlas, a ke košili přičichl.

 

Jen ta vzpomínka, a žebra ho znovu rozbolela. Koho by napadlo, že Niko bude mít tak silnou levačku…

Všiml si, že Niko zpomaluje, aniž by spustil oči z muže v obleku, který při pohledu na jejich blžící se dvojici vyskočil z lavičky.

„Simone… Niko…, věděl jsem, žes to byl ty, na těch fotkách…“ usmíval se na ně nejistě prošedivělý muž.

„Dovol, máme schůzku a pospícháme,“ strkal Simon Nika před sebou směrem k hotelu. Mužova ramena viditelně poklesla. Niko se za ním lítostivě otočil přes rameno, a Simon si vztekle odfrkl.

„Lee,“  oslovil hlasitě muže, který se sklopeným pohledem vyrazil pomalu k parkovišti, „když tu na nás počkáš, mohli bychom zajít společně na večeři.“

Niko se na Simona povzbudivě usmál, pyšný, jak dospěle se jeho milovaný tentokrát zachoval.

„Zvládneme to, viď, Simone? Jednomu po druhém, všem jim ukážeme, že patříme k sobě…“

Simon se zastavil, a tentokrát navzdory bolesti Nika dlouze políbil.

„O tom vůbec nepochybuj,“ ujistil ho, a společně, ruku v ruce, vešli do vnitřních prostor hotelu.