Nenáviděl ten pohled. Nenáviděl ten pocit. Nenáviděl sám sebe.

Pohled na strach v Nikových očích, jak se roztřásl a snažil se dostat do bezpečí, které bylo samozřejmě co nejdál od Simona – nenáviděl to všechno.

Strach byl však z Nikovy strany pochopitelnější reakce, než ta pohoda, kterou předváděl. Simon si nebyl jistý proč, ale Niko se snažil dělat, jako kdyby se nic nestalo. Sám by si nejvíc přál, aby to bylo možné, prostě to celé vytěsnit, ale zároveň si uvědomoval, že něco tak strašného prostě nemohlo nezanechat následky. A doufat, že horečka a zranění na rukou budou to jediné, čím Niko za Simonův čin zaplatí, by bylo příliš snadné. Takhle to bylo mnohem ničivější. Při pohledu na Nikovu bolest a strach trpěl i Simon. Možná dokonce víc, než Niko právě teď.

Udělal to, a nešlo to ignorovat. Musí to přijmout a rozhodnout se, co bude dál.

 

 

Vylézal jsem ze sprchy a byl jsem vážně rád, že jsem se uklidnil. Jak moc moje reakce Simona zasáhla? Tolik jsem chtěl, aby to mezi námi bylo v klidu. Možná dokonce jako dřív. Díky pohledu na Simona dnes, na jeho výrazy a emoce, jsem si uvědomil, že ta konzerva, ve které jsem se celý ten čas skrýval, měla jediný výsledek.

Nic se nezměnilo.

Stále jsem ho miloval a chtěl být s ním. Napadlo mě, jestli jsem tenkrát udělal dobře. Možná, kdybych mu řekl o svém strachu, obavách o jeho budoucnost, něco bychom vymysleli. Věděl jsem, že je to trapně naivní představa, ale… Co kdybychom za náš vztah tehdy bojovali? Možná by to vyšlo, možná ne. Ale rozhodně bych tu teď nestál v koupelně, nejistý, jak mu čelit. Proč se to stalo? Ještě pár minut předtím jsem si byl přece naprosto jistý, že mi nic neudělá. Kruci, i teď jsem si byl jistý, tak proč?

Dřív, když jsem se lekl nebo mě v noci vzbudil zlý sen, byla Simonova náruč tím nejbezpečnějším místem na světě. Pamatoval jsem si ten pocit, kdy mě pevně sevřel a hladil po vlasech, vdechoval jsem jeho vůni a srdeční tep se mi pomalu vracel do normálu.

Možná… Možná to prostě jen chtělo čas.

Ano, to bude přesně ono. Potřebujeme společně strávit nějaký čas, a bude to… Bude to v pořádku. Bude to dobré. Bude to jako dřív. Bude to… Perfektní.

Odhodlaně jsem vyšel z koupelny a našel Simona tiše hledět z okna. V potemnělé místnosti osvětlené jen světlem z ulice vypadal trochu jako přízrak.

„Já se tě nevzdám, Niko. Nedokážu to, stejně jako nedokážu vrátit, co jsem ti udělal,“ řekl tiše, aniž by se otočil mým směrem.

Srdce se mi splašeně rozbušilo. Znamenalo to, že tam přece jen byla naděje?

„Nikdo to po tobě nechce, Simone, tentokrát ne,“ zašeptal jsem a on se s trhnutím otočil.

Všiml jsem si, jak se chvěl nervozitou. V modrých očích zaplála naděje tak silně, až bych přísahal, že osvětlila celou místnost.

„Myslíš… Myslíš to vážně? Ty bys… Ty bys dokázal… Dokázal bys… Být mi nablízku?“ drmolil horečnatě, v jeho hlase se tloukla nedůvěra a nadšení.

„Přemýšlel jsem o tom, a myslím, že potřebujeme čas. Tři roky nejsou krátká doba a je toho hodně, co se mezi námi stalo. Já… Chci ti zase věřit, a chci, abys i ty věřil mě,“ vysvětloval jsem opatrně.

Simon byl několika rychlými kroky u mě a vztahoval ruku, aby mě pohladil. Aniž bych si to uvědomil, přivřel jsem oči a přikrčil se, jako kdybych čekal ránu.

Simon na místě ztuhl, a zdrceně ruku stáhnul.

„Čas, Simone, dej… Dej mi čas,“ zaprosil jsem omluvně.

Bolest v jeho výrazu vystřídalo odhodlání.

„Fajn. Jestli je čas to co chceš, aby ses mi naučil znovu věřit, jdu do toho,“ prohlásil odhodlaně, na patě se otočil a ze stolku vzal diář. Zamyšleně jím chvíli listoval.

„Mohl by sis vzít příští týden volno?“ zeptal se, a upřel na mě prosebný pohled.

„Asi… Asi ano,“ zakoktal jsem se překvapeně. Dovolenou jsem si prakticky nevybíral, takže by s tím Terry neměl mít problém.

„Super. Přijedu pro tebe v neděli, a někam vyrazíme. Jen ty a já. Budeš mít tolik času, kolik jen budeš chtít,“ vypadal, že je sám se sebou náramně spokojený.

Všiml si mého překvapeného pohledu.

„Leda… Leda by ses se mnou bál jet, Niko?“ zeptal se zaraženě, jako by až nyní uvědomil, co po mě vlastně žádá.

Měl bych jet? Měl bych tomu muži, který mě před pár dny bezohledně znásilnil dovolit, aby mě odvezl bůhví kam? Jistěže ne, sakra!

Problém byl v tom, že ten muž byl Simon. Můj bojovník.

„Pojedu,“ hlesl jsem, a snažil se vypadat odhodlaně, zatímco se se mnou svět lehce točil.

Simon byl nadšený, odvezl mě domů, abych si odpočinul. Ještě předtím mě však poprosil o mobil, do kterého uložil své číslo a rovnou se prozvonil.

„Já… Budu klidnější, když na tebe budu mít kontakt,“ řekl omluvně a znovu tu byl ten jeho sladký, plachý úsměv. Nevzmohl jsem se na nic jiného než obyčejné kývnutí.

Simon. Můj Simon. Byl zpátky.

 

 

„Zopakuj to,“ přikázala Claire nevěřícně.

„Beru si volno,“ broukl Simon s úsměvem, aniž by bral ohledy na prudce se měnící barevný odstín tváře své manažerky.

„Nejsi vtipnej, Simone,“ hlesla, lehce do zelena, i když jí bylo jasné, že to myslel vážně. Z nějakého důvodu vypadal úplně jinak, než obvykle. Takhle zářil většinou jen před publikem nebo novináři. Ne, to nebylo správně… Ani tehdy to nebylo tak intenzivní. Tohle bylo… Upřímné.

Když u ní v deset večer neohlášeně zazvonil, byla zvědavá, co se mohlo stát, ale tohle… Že si bude chtít vzít týden volna… Nikdy ještě o nic takového nežádal. Většinou brblal, kritizoval vkus kostymérů, ale nakonec poslechl.

„Dívej, kontroloval jsem rozvrh. Není tam nic, co by nešlo přesunout, jen rozhovory a focení, žádná vystoupení. Takže jediné co potřebuju, je abys to přesunula. Klidně do neděle nebudu spát, poslušně budu mluvit s kýmkoliv budeš chtít, dokonce se nechám fotit v těch maškarádách, ale v neděli odpoledne končím. Sedám do auta a na týden odjíždím,“ oznámil jí to jako hotovou věc.

„Můžeš mi alespoň říct, kam?“ zkusila opatrně.

„Ta-jem-ství!“ zazpíval pobaveně a významně na ni mrkl. Nejraději by začal tančit, ale to Claire nejspíš zavolala posily se svěrací kazajkou. Jen pár dní, a bude to lepší. Musí vydržet do neděle, pak vyzvedne Simona, a odjedou. Někam, kde je nebudou obtěžovat média. Na místo, kde se mu Niko může znovu naučit věřit. Na místo, kde Sim nikoho nezajímá.

Simon už tam nebyl hrozně dlouho, ale byl si jistý, že to místo si zachovalo svou čistou atmosféru i po letech. Neexistovalo lepší místo, kde by jak on tak Niko mohli být sami sebou a přitom spolu. Bylo to perfektní.

„Simone, uvědomuješ si, že…“ zkusila unaveně, ale nenechal ji domluvit.

„Tys to asi nepochopila. Já. Si. Beru. Týden. Volna. Tečka. Neptám se na tvůj názor nebo svolení. Prostě odjedu. Jen jsem ti to chtěl říct předem, abys mohla připravit změny v rozvrhu. O všem jsem tě informoval a vybral termín, kdy takováhle přestávka napáchá minimum škody. Rozhodnutí nezměním, bez ohledu na to, co mi hodláš říct,“ zvážněl a Claire napadlo, jestli tenhle odhodlaný výraz měl v očích vždycky.

„Fajn, jen tě prosím, neudělej žádnej malér,“ vydechla poraženě. Simon spokojeně kývl a vtiskl jí přátelskou, mlaskavou pusu na tvář. Rozloučil se a odešel. Claire zůstala civět na dveře. Tohle bylo za ty tři roky, co spolu pracovali, poprvé, kdy se jí z něj rozbušilo srdce.

 

 

„Ehm… Terry?“ oslovil jsem nenápadně postavu, která zrovna čistila filtr u jednoho z kávovarů.

„Hm?“

„Myslíš… Myslíš, že bych si mohl od pondělka vzít to… Volno?“ Ozvala se tupá rána, jak Terry upustil kovový nástavec.

„Jak jako volno?“ otočil se ke mně užasle. Trefil jsem se do jedné z těch vzácných chvil, kdy byla kavárna prázdná a mohli jsme si tak promluvit bez ohledu na hosty.

„No… Že bych… Tak řekněme na týden… Jel… Jel pryč,“ vypotil jsem ze sebe, zatímco jsem upřeně sledoval jeho rychle se měnící výrazy. Těch nesouhlasných byla tak nějak většina.

„Samozřejmě, neděli ještě odsloužím,“ doplnil jsem rychle, aby si nemyslel, že chci vycouvat z víkendu, který bude nejspíš stejně nabitý jako všechny ostatní v oblíbené kavárně.

„Souvisí to nějak s tím, proč tě včera omlouval Sim a vyprosil si pro tebe zdravotní volno?“ předvedl svůj potměšilý škleb, který jako vždy dokonale nepasoval k jeho jemným rysům.

„Možná,“ řekl jsem pevně a neuhnul pohledem.

„Vy se znáte celkem dobře, co?“ vyzvídal a mě bylo jasné, kam směřuje. I když byl Terry prcek s roztomilým obličejem, který i po tolika letech působil nevinně, byl celkem zmetek, když šlo o něco, co by mohl použít.

„Dřív. Ještě z doby, než jsem nastoupil tady,“ snažil jsem se znít, jako by to pro mě nic neznamenalo.

Terry stál opřený o bar, ruce založené na hrudi a ukazováčkem si zamyšleně poklepával na spodní ret.

„Znamená to, že moje Lisa bude mít Sima na narozeninové oslavě?“ zeptal se vypočítavě.

Tak o tohle tady šlo?

„Ještě s ním proberu termín, aby měl volno, ale myslím, že by to šlo zařídit,“ kývl jsem a připadal si jako hráč pokeru.

„V tom případě souhlasím. Ale měl by si dát záležet. Lisa z toho chce udělat velkou událost, už se tím chlubila ve škole a jestli se něco pokazí, zlomí jí to srdce,“ řekl klidně, a já si uvědomil, že je to jeden z těch výjimečných okamžiků, kdy se choval jako rodič.

„Nepokazí. Nancy by pak nejspíš zlámala nohy mě i Simonovi,“ zabručel jsem si pro sebe. Terry mě však slyšel a souhlasně pokýval hlavou.

„O tom vůbec nepochybuj.“

 

 

Do neděle zbývaly už jen dva dny.

Simon si každý den našel chvilku, aby mi zavolal, nebo alespoň napsal. Většinou s tím čekal na večer. Když mi volal prvně, málem jsem ten telefon upustil do dřezu, ve kterém jsem právě domyl nádobí od večeře.

„Ah-Ahoj,“ vykoktal jsem překvapeně. Po třech letech jsem mohl zase slyšel jeho hlas z telefonu.

„Ahoj,“ řekl tiše. Nic víc.

„Děje… Děje se něco?“ zkusil jsem nervózně.

„Vždycky se něco děje, Níko,“ pronesl zadumaně a mě přišlo, že v jeho hlase slyším únavu. Obrovskou.

„Kvůli tomu mi voláš?“ pousmál jsem se.

„Jo,“ povzdechl si. „Potřeboval jsem si dobít baterky. Slyšet tvůj hlas. Připomenout si, proč to musím zvládnout,“ zněl vyčerpaně, ale přesto bych řekl, že lépe než před pár okamžiky.

„Je toho moc?“

„Strašně. Nenapadlo by mě, že když nabídnu, že budu makat ve dne v noci, vezme mě ta harpie doslova,“ slyšel jsem v jeho hlase jasný úšklebek, ale zněl pobaveně.

„Tak si zkus odpočinout. Ani ty nevydržíš všechno, víš,“ nabádal jsem ho, a přešel z kuchyně do ložnice. Bylo už pozdě večer a než mi zazvonil telefon, chystal jsem se jít spát.

„Však to právě dělám. Odpočívám. Alespoň takhle s tebou chvliku mluvit, když už tě nemůžu vidět, je to nejlepší, co právě teď můžu udělat.“ Byl jsem opravdu rád, že nemohl vidět, jak se mi do tváře nahrnula krev.

„Copak sis ještě nezvykl na slasti života celebrity?“ popíchl jsem ho, abychom se dostali z ožehavého tématu.

„Jasně že ne. Na to šílenství se zvyknout nedá,“ bavil se teď už neskrývaně. „Co děláš?“

„Jdu do postele,“ odpověděl jsem bez přemýšlení. Když bylo na druhé straně chvilku zaražené ticho, začal jsem se trochu ošívat.

„Simone?“ zkusil jsem nervózně.

„Hm?“

„Já jen jestli tam ještě jsi,“ zašeptal jsem zahanbeně.

„To si piš. Jen… Kruci, raději nic. Dobrou noc, Niko,“ řekl tiše a v jeho hlase byla slyšet notná dávka potlačovaných emocí.

 

 

Simon hleděl na mobil ve své ruce jako na vražednou zbraň, kterou našel na místě činu.

Jdu do postele. Tak jednoduchá, nevinná věta. A on ho s její pomocí takhle zboří.

Vybavil si, jak Niko vypadal před třemi lety, když vyšel ze sprchy jen ve spodním prádle a unaveně došel k posteli, na kterou sebou plácl. Simon se mu tehdy smál, že se chová jako stařec.

„Pojď sem, a tenhle stařec ti něco předvede, ty spratku,“ vztáhl k němu tehdy ruce. A Simon šel. Promilovali tenkrát celou noc a Niko mu druhý den vyčítal, že nedokázal vstát z postele, i když původně plánovali jet na výlet. Simon se smál, a celý den ho doma rozmazloval.

Tahle vzpomínka přišla nečekaně, byla jednou z těch, které ho držely při životě.

Pokud to znovu nepodělá, pokud vydrží tu smrtící jízdu, kterou mu Claire připravila, možná dostane možnost znovu zažít něco podobného.

Zasněně zavřel oči a na okamžik zaklonil hlavu.

Po chvíli vstal, vrátil se do ateliéru, nechal si upravit make-up, vyšel do zahrady a pokračoval v práci. Fotograf si pochvaloval, o kolik soustředěněji teď Sim vypadal. A o kolik víc sexy.

Focení pro edici „Půlnoční návštěvník“ mohlo pokračovat.

 

 

Vyšel jsem na ulici a pohledem hledal Simonův černý sporťák. Místo něj však na mě známá postava kývla z velkého, červeného terénního vozu. Nadhodil jsem si tašku na rameni a vyrazil k němu.

„Ahoj,“ pozdravil jsem nesměle. Uvnitř mě stále hlodaly obavy, jestli je to dobrý nápad. Snažil jsem se je zaplašit. Tohle byl Simon, nebyl důvod se ho bát, sakra.

„Ahoj,“ blýskl po mě tak oslnivým úsměvem, až jsem si uvědomil, že jsem si nevzal sluneční brýle. Neměl bych se pro ně vrátit?

„Nastup, ať můžeme jet,“ vybízel mě tak nadšeně ke spěchu, až jsem se musel usmát.

„Už mi řekneš, kam vlastně jedeme?“ zeptal jsem se ho, když jsem se připoutal v obří kožené sedačce.

„Ne, to by nebylo překvapení,“ odmítl mě se smíchem, a vůz s burácením silného motoru vyrazil vpřed.