„Niko…?“ zkusil Simon opatrně oslovit osobu ukrytou ve spacáku po svém boku.

„Hmpf!“ ozvalo se jen naštvané odfrknutí.

„Ty… Ty se zlobíš?“

Ticho.

„Uááááá!“ zasténal zmučeně.

Simon nechápal, o co šlo. Vjel si rukama do vlasů a padl zády zpět na matraci.

Vždyť bylo všechno v pohodě, ne? Po odchodu těch dvou se přece nepohádali, nebo ano? Vybavoval si, jak ho Niko pokoušel, že nechce čekat další tři roky. Cítil jeho zuby na svém uchu. Viděl, jak svůdně zmizel v koupelně… V hlavě se mu vynořovaly obrazy toho, jak za ním šel a co všechno tam s ním dělal – při té vzpomínce se musel spokojeně pousmát. A pak se najednou Niko nasupeně tyčil ve dveřích koupelny a nevěřícně sledoval Simona, který stál v kuchyni, v dlani sperma a ochabující penis mu visel z kalhot jak smutná uzenina. Od té chvíle s ním Niko odmítal promluvit. Simon věděl, že nebyl úplně střízlivý, a tohle na něj bylo prostě moc. Snažil se najít řešení, zatímco se sprchoval, ale moc mu to nepomohlo. Ano, uvědomil si, že za ním do té vany nevlezl – těžko by si pak na sebe zase oblékal to, v čem byl celý den. I když to bylo tak reálné, realita to nebyla. Ale o to menší smysl to dávalo! Pokud za ním nešel, tak čím ho tak vytočil, když s ním nic nedělal…?!

Moment.

Moment moment moment moment…

Nic.

Nedělal.

A uražený Niko.

Simon se zase prudce posadil na posteli. Hlava se mu lehce motala, ale jinak by přísahal, že je naprosto střízlivý.

Bělma jeho vykulených očí zasvítila tmou.

„Niko, ty se zlobíš, protože jsem ne…“ snažil se ze sebe vysoukat tichým hlasem.

„Zmlkni!“ ozvalo se vedle něj zavřísknutí a do hlavy ho práskl jeden ze starých polštářů, které byly připravené u postele na vyčištění.

Simon ho překvapeně sevřel v objetí. Takže to byla pravda. Niko se zlobil, protože si taky přál, aby za ním Simon do té vany opravdu vlezl. Obličej mu zalil velmi samolibý úsměv.

 

 

 

Pitomec. Nechápal jsem, co to do něj vjelo. Chtěl mi tím naznačit, že jeho pravačka je lepší parťák než já?! Jasně že jsem si uvědomoval, že je to dvacetiletá celebrita, zatímco já jsem třicetiletej účetní lomeno kafevar, jak jsme tomu našemu hemžení po kavárně s Terrym říkali, ale stejně… Proč to raději řešil sám, když jsem tam na něj čekal?

Když jsem si zpětně vybavoval, jak jsem ve vaně přemýšlel jakou zvolit pózu a jak moc mýdla použít, abych ve chvíli kdy Simon vejde, vypadal co možná nejlákavěji, zas a znovu mi tvář zahaloval ruměnec. Kde se tohle ve mně vzalo? Dělat ze sebe… Fuj.

A co hůř – zbytečně. Že Simon nehodlá těmi dveřmi projít, jsem si musel přiznat ve chvíli, kdy došla teplá voda. Napadlo mě, jestli třeba nebyl tak opilý, že by cestou usnul nebo možná upadl, prostě cokoliv, co by ho mohlo nějak zastavit. To, že by přijít jednoduše nechtěl, mi vůbec nepřišlo na mysl. Bylo mi tak trapně… Ani ne tak před ním, jako přede mnou samým.

Kam až mě hodlal přimět ustoupit?! Chtěl jsem za minulostí udělat tlustou čáru a začít znovu. Snažil jsem se vymazat ze vzpomínek, co se tam na té podlaze tenkrát odehrálo. Jel jsem s ním neznámo kam, abych nám dal šanci. Opil jsem se a málem se sám začal připravovat ve sprše, jen abychom se posunuli z toho podělaného bodu, který nás oba nepřestával zraňovat.

A on si ho vyhoní v kuchyni, kretén sobecká.

A tak, zatímco jsem ho v duchu častoval všemi možnými urážkami, jsme nakonec usnuli zase každý na své straně postele.

 

 

 

Simon byl rád, že Nika neprobudil, když se plížil z ložnice. Chtěl ho překvapit snídaní do postele, doufal, že ho tím alespoň trochu obměkčí.

Niko však posnídal, aniž by se mu podíval do očí. Když dojedl, ucedil jen „díky“ jeho směrem. Simon si uvědomoval, že tohle mu tak snadno neprojde.

Snažil se být chápající a co možná nejvíc vycházet vstříc Nikovu zraněnému egu, ale nebylo to snadné. Níko na něj téměř nemluvil, jen odpovídal na přímé otázky. Jednoslovně. Úsečně. Bože, byl fakt příšerně protivný. Skoro jako tepající bolest Simonovy hlavy.

Když se ho Simon pokusil nenápadně pohladit po prstech, ve kterých mu podával další podělanou leštěnku na podělanej nábytek, vrhl po něm Niko pohled tak nadšený, až Simona napadlo, jestli se takhle nějak cítí lejno, které někdo doma najde na podrážce. Měl toho vážně dost.

Víc už to nesnesl.

„Mrzí mě to, jasný!“ zařval Nikovi do tváře ze vzdálenosti dvaceti centimetrů a leštěnka absolvovala vyhlídkový let přes celou místnost. Niko to nečekal, lekl se, zaškobrtl o vlastní patu a tvrdě dosedl na podlahu. Ublíženě zamžikal na vzteklého Simona.

„Promiň! Vážně mě mrzí, že nejsem dokonalej, a i když jsem to neměl v úmyslu, tak jsem se prostě opil víc, než bylo v plánu a nechal jsem se unést. Mohl bych ti tu zkusit nabulíkovat, že jsem se k tobě nechtěl přiblížit, když ani jeden z nás nebyl úplně střízlivej, ale oba víme, že bych lhal. Bylo mi fuk, jestli to z tebe mluví whisky nebo na to máš normálně chuť! A bylo mi fakt ukradený, kolik už jsem toho v sobě měl já! Sakra Niko, je to normální mužská reakce, když vidíš někoho, koho chceš a nesmíš ho mít! Neudělal jsem nic zase tak strašnýho! Prostě jsem do tý zasraný koupelny vlezl jen v mých představách, no! Myslíš si, že mě to neštve?! Promrhal jsem skvělou příležitost dostat se k tobě konečně blíž. Tak kruci, Niko… Nech toho,“ zlomil se mu na konci hlasitého projevu hlas.

 

 

 

Ještě pořád jsem seděl na podlaze a hlavou mi proběhlo, že takhle zapáleně se Simon neomlouval ani za – ne! Tlustá černá čára, žádná minulost, žádné výčitky. Ani toho, co se stalo v hotelu.

Hlavně toho ne.

Simon se sesunul na bobek přímo přede mnou, obličej zabořil do dlaní a bylo na něm vidět, jak už je toho na něj moc. Nechtěl jsem ho takhle vidět. Sakra, vždyť já jsem si uvědomoval, že se chovám jako ublížené děcko. Část uvnitř mě si užívala jeho pokorné omlouvání a drobné roztomilosti, kterými se mi snažil zalíbit, ale nebylo to ode mě fér. Věděl jsem to.

„Víš, ty máš fakt odpornou náladu, když máš kocovinu,“ pokusil jsem se celou situaci zlehčit. Překvapeně se po mě podíval.

Nejistě jsem se na něj usmál.

„Ty…“ zašeptal. Než jsem se nadál, ležel jsem pod ním rozpláclý jak žába, a on mě svíral v objetí.

„Ty mě zničíš, Niko,“ šeptal mi do vlasů.

„Simone, ehm…“ snažil jsem se mu zavrtěním naznačit, že ta podlaha je fakt tvrdá a on rozhodně není žádný drobeček.

V mžiku byl ze mě dole, a vyděšeně se na mě díval.

„Promiň! Kriste Niko, já se tak omlouvám! Nemyslel jsem to… Nechtěl jsem ti připomínat… Neměl jsem vůbec v úmyslu…“ mumlal překotně a mě došlo, co to vlastně hledá v mém obličeji. Nejspíš čekal, že tam uvidí strach, možná dokonce znechucení. Zvláštní. Tentokrát jsem nic takového necítit.

„V pohodě, Simone. Jsem v pohodě. Prostě… Jen mě včera trochu zaskočilo, že už mě nechceš tolik, jako dřív, no,“ přiznal jsem. Raději obětuji něco ze své sebeúcty, než aby se užíral ještě i tímhle.

„Zopakuj to,“ díval se na mě jako na UFO.

„Ani náhodou, slyšels mě moc dobře,“ zavrčel jsem a začal se zvedat. Nedovolil mi to.

Stáhl mě do své náruče a posadil si mě bokem na klín.

„Vysvětli mi, jak si můžeš myslet něco takhle ujetýho, Niko. Nikdy – nikdy v životě – jsem nic nechtěl ani z poloviny tolik, jako chci tebe,“ ujišťoval mě, a jeho tichý hlas se mi zarýval pod kůži. Naklonil se ke mně, aby mě políbil.

„Jo, včera to tak vyloženě vypadalo,“ sykl jsem jedovatě a zatlačil rukama proti jeho ramenům.

Po dlouhé době jsem se ho dotýkal. Připadalo mi, že to bylo snad století, kdy jsem naposledy takhle vnímal jeho tělo. Ta ramena byla širší a pevnější, než jsem si je pamatoval. Aniž bych to plánoval, dlaně jsem na nich nechal. Cítil to taky? To napětí, které se tady vzalo jakoby odnikud?

Ucítil jsem jeho ruce na svých bocích.

„Jenže včera jsem si myslel, že o tomhle můžu jenom snít,“ řekl tiše a znovu se ke mně naklonil. Tentokrát jsem se nebránil. Jeho dech mě zašimral na rtech, blízkost jeho tváře mě pálila ještě dřív, než se naše rty vůbec dotkly.

Opatrné, něžné, cudné motýlí polibky všude po mé tváři. Ne, tak jsem to nechtěl. Takhle Simon přece nelíbal. Jestli mi tímhle chtěl dokázat, že po mě touží, tak to by se měl snažit víc. Zklamaně jsem vzdychl a odtáhl se.

Věděl jsem to.

Už ke mně necítil tu přitažlivost, co dřív.

 

 

 

Simon překvapeně sledoval, jak se Niko odtahuje. Nechtěl mu bránit. Nevypadalo to však, že by se ho bál. V jeho pohledu bylo něco špatně. Smutek. Zklamání. Bezmoc. Ale proč? Copak se mu právě nesnažil dokázat, jak moc ho miluje? Že na něj nechce tlačit?

Eh, tohle byl Niko. Možná by nebylo od věci, kdyby byl Simon poněkud… Názornější. Věděl moc dobře, na jak tenký led se pouští, a co všechno je v sázce. Nechtěl to uspěchat, chtěl mu dát víc času, ale… Niko mu zase jednou nedal na výběr.

Pevněji ho sevřel v náručí a otočil jeho obličej k sobě.

Políbil ho. Tak, jak po tom sám už dlouho toužil. Hluboce. Vášnivě. Tvrdě. Bral si jeho rty s náruživostí sobě vlastní. Proklouzl jazykem do jeho úst a div nezasténal nad Nikovou okamžitou reakcí. Jeho sladký Řek mu zaklesl ruce do ramenou a přitiskl se k němu tolik, kolik jen tahle nepraktická poloha dovolovala. Vášnivě mu polibky oplácel.

Simon si čím dál bolestivěji uvědomoval, že by měl přestat, než se jim to vymkne. Srdce mu splašeně tlouklo a krev se valila do míst, kde si toho Niko nemohl nevšimnout - vždyť přesně na nich seděl. Jako by mu četl myšlenky, Niko se mírně zavrtěl a Simon zalapal po dechu.

Kruci, tohle bylo těsné. Nikova váha, slastně trýznící jeho náhle touhou rozbolavělý penis, mu způsobovala slastná muka. Možná až příliš slastná.

Měl by toho nechat.

Měl by se odtáhnout.

Měl by jít do koupelny a zase jednou si tam svůj problém vyřešit sám,

Měl by.

Rozhodně by měl.

Místo toho pravačkou zabloudil k Nikově klínu, aby prozkoumal, jestli náhodou nemá podobný problém.

Ejhle, měl ho tam. Simon spokojeně zapředl, když pod šedou látkou tepláků ucítil Nikův vztyčený úd. Neodolal a pohladil ho.

Niko rozkošnicky zakňučel. ‚Bože, stůj při mně!‘ vyslal Simon k nebesům tichou prosbu o ještě tak jeden nebo dva vagony sebeovládání, protože to, které doposud měl, mizelo v nenávratnu.

Vsunul ruku pod měkkou látku. Plánoval ho laskat jen přes spodní prádlo, ale nějak se mu povedlo zajet i pod něj. Ne, teď rozhodně nehodlal couvnout. Sevřel jeho horkou chloubu v dlani a začal rukou pohybovat.

Niko nevydržel pokračovat v polibku. Přerývaně dýchal, hlavu opřenou o tu Simonovu, steny se z jeho hrdla draly čím dál častěji a hlasitěji.

Když roztouženě zasténal „Simone, můj Simone,“ přišel jeho Simon o poslední kapku sebeovládání. Pevněji ho objal a položil pod sebe na podlahu.

Tohle mučení se nedalo dál vydržet.

Chtěl ho.

Potřeboval ho.

Tepláky i se spodním prádlem letěly podobným směrem, jako leštěnka o pár chvil dříve.