„Tak, teď když jsi to trochu rozdýchal, můžeme se pohnout dál. Chci to dělat s tebou.“

Nikdy by mě nenapadlo, že čaj jde ven rychleji než dovnitř, obzvlášť když jde nosem. Kašlal jsem a prskal jako zběsilý.

Kruci, kruci, kruci! Reaguješ jako pubertální pako, Niko! Tenhle… Tenhle kluk to zaručeně schválně řekl takhle pitomě, a ty mu na to, jako naprostý jelito, samozřejmě skočíš! To jsi fakt tvrďák, kámo.

Simon mě sledoval vyrovnaným pohledem. Nehnul ani brvou, zatímco jsem se pokoušel otřít napáchané škody na stole i mém oblečení. Naštěstí byl náš stůl celkem bokem, tak jsem se nemusel vypořádávat s pohoršenými – nebo hůř, soucitnými – pohledy cizích lidí.

„Promiň, cos to říkal?“ zeptal jsem se, když jsem si byl jistý, že se zase dokážu chovat přiměřeně svému věku.

„Že chci s tebou dělat muziku. Hlavně tu melodii. Když jsem tě slyšel v parku, bylo to, jako kdyby mě k tobě táhla, jako kdyby byla mou součástí a já její. Podle toho co jsi říkal, ještě není hotová. Chtěl bych se na tom procesu podílet. Chci ti s tím pomoct.“

Nevěřícně jsem si ho prohlížel. Co je to sakra zač? Nějaký rozmazlený spratek z divadelní rodiny? To by k němu tak sedělo… Sice je to kus, a být o pár let starší, nejspíš bych po něm vyjel, ale takhle…

„Proč bych měl souhlasit? Kolik ti vůbec je?“

„Bude mi osmnáct.“ Nevěřícně jsem zalapal po dechu. Až tak??? To jsem nečekal.

Bude. Bude… Takže je mu sedmnáct? No ty vole… To je o deset let mladší než já!

Znovu jsem upil ze svého čaje, tentokrát opatrněji, aby se fiasko neopakovalo.

„To jsi ještě kluk, Simone. Proč bych měl tvou pomoc potřebovat?“

„Sám jsi to řekl. Nedokázal ses pohnout z místa, dokud jsem nepřišel, ne? A oba jsme to cítili, tu melodii mám v sobě, tak jako ty.“

„Jen proto, že si ke mně v parku sedne nějaký děcko, který se shodou okolností trefí do mojí melodie… To ještě nic neznamená.“

„Nejsem děcko,“ přivřel modré oči vztekle. Rázem z nich sálal chlad.

Dobře, to jsem možná přehnal. Trošku.

„Nejsem děcko, a sám moc dobře víš, že mě potřebuješ,“ syčel a najednou působil jako někdo mnohem starší. Zamyslel jsem se. Možná měl pravdu, bez něj jsem s tím vážně nehnul.

„Co za to budeš chtít, pokud tvou nabídku přijmu?“

„Tu píseň,“ vystřelil bez zaváhání.

„Zamítnuto, už má majitele. Dál?“

Překvapeně na mě zamžikal.

„Jak to myslíš, že má majitele?“ nechápal.

„Je pro mýho brášku a jeho kapelu.“

„Nesmysl. Ta je přímo pro mě na míru!“

„Řekl jsem, že ne.“

Měřili jsme se pohledem, ani jeden z nás nechtěl ustoupit.

„Fajn. Chci si poslechnout tvýho bráchu zpívat. Pokud bude pasovat i k němu, můžeme vyjednávat.“

Kdo si ten kluk sakra myslí, že je? Sebejistě se opřel v židli a založil si ruce na prsou.

Znechuceně jsem si povzdychl. Proč bych se tu měl vůbec s tím spratkem dohadovat? Byl jsem odhodlaný ho prostě poslat do háje. Upíral na mě neústupný pohled, a já bych si vážně přál, aby toho nechal. Začal jsem se ošívat. Co to se mnou bylo? I když jsem si opakoval, že tenhle kluk nastupoval do první třídy v době, kdy já měl první sex, tudíž fakt není důvod ho v čemkoliv poslouchat, nějak se to míjelo účinkem. Neochotně jsem sáhl do kapsy pro mobil a zalistoval v galerii.

„Můj brácha nezpívá, je bubeník. Zpívá Trisha,“ řekl jsem a podal mu mobil nastavený na přehrávání videoklipu.

Zvědavě spustil přehrávání a ve chvíli, kdy se ozvala první slova písně, kterou Trisha tlačila ze svých objemných plic, se na mě nevěřícně podíval.

„To nemyslíš vážně…“ zašeptal a sledoval můj obličej. Poslouchal jsem píseň, kterou jsem pro ně napsal loni, a se kterou měli úspěch na těch několika málo vystoupeních, která se jim podařilo sehnat.

Měl pravdu, sakra. Její hlas se k té nové melodii vůbec nehodil.

Byl jsem tak zaslepený tím, abych ji dostal z hlavy, tím, jak silně na mě působila, že jsem úplně zapomněl vzít v potaz hlasové možnosti té prsaté nanynky. Nejraději bych si nafackoval, taková začátečnická chyba!

Musela by ty svoje airbagy mačkat jako dudy, a nejspíš ani potom…

Ne, tuhle melodii ona nikdy neutáhne.

A pokud ji neutáhne ona, pak je pro Doranovu kapelu nepoužitelná. Tím pádem by ji klidně mohl mít on, k jeho hlasu sedla jako by se slily v jeden celek.

Všiml jsem si jeho povýšeného pohledu. Musel přesně vědět, nad čím jsem uvažoval. Tak to tedy ne, hochu! Rozhodně jsi ještě nic nevyhrál!

„Proč bych to nemohl myslet vážně? Máš s tou kapelou nějaký problém?!“ vystartoval jsem po něm nepříjemně.

„Ale vůbec ne,“ nenechal se vyvést z rovnováhy, „jde jen o to, že i ty musíš vědět, že ta zpěvačka potřebuje úplně jiný styl. Kdyby zkusila tuhle melodii, bylo by to jako sledovat krávu na jehlových podpatcích…“

Vyprsknul jsem smíchy. Trisha si vážně jednou zkusila vzít jehlové podpatky. A fakt u toho vypadala jako kráva na zamrzlém jezeře, takže se zase vrátila ke svým okovaným kanadám.

Jo, neměl jsem ji nijak rád, tím jsem se netajil. Ona, ani její starší bratr Zack, který hrál v kapele na kytaru, mi nikdy nesedli. Trisha, protože tak jako další devatenáctileté husičky, vždycky strašně spoléhala na to, že jakožto vyvinuté blondýnce jí projde cokoli, pokud se správně předkloní a zamává nalepenými řasami. No, normálně to asi fungovalo, ale zřejmě jen na heteráky bez vkusu, jako třeba na bráchu. Já na ni byl v podstatě alergický.

Zack nebyl o moc lepší. Vždycky si nageloval ty své blond vlasy, oblékl upnuté triko, aby mu vynikla postava, a pak už jen očekával, že se mu všichni budou kácet k nohám. Jmenovitě já. Jenže, já u partnerů krom nějaké té slušné vizáže, chtěl taky něco navíc, což on neměl. Zack, stejně jako Trisha, byli jako panenky ve výloze. Hezky se na ně na chvíli dívalo, ale tím to končilo. Bohužel, na Zacka moje odmítání působilo jako výzva, které se hodlal postavit. Byl vážně otravný.

Simon si odkašlal, aby znovu upoutal mou pozornost.

„Hele, popravdě… Uznávám, že k tobě ta melodie celkem pasuje. Jenom…“

Jak bych mu tohle měl vysvětlit? Jak mu říct, že se mi trochu příčí spolupráce s o tolik mladším klukem, u kterého, z nějakého mě naprosto nepochopitelného důvodu, nemůžu popřít, že mě zajímá víc, než by měl?

„Jenom?“ tlačil na mě.

„Prostě… Netlač na mě, jasný?“

Po tváři se mu rozlil oslňující spokojený úsměv.

„Jasný, jasný… Já se jen nemůžu dočkat, až tě to znovu uslyším hrát. Nějak… Je to, jako kdyby to hrálo uvnitř mě,“ řekl, a já v něm na okamžik znovu zahlédl to nadšené štěně. Nešlo popřít, že muzika pro něj znamenala hodně.

Jo, věděl jsem přesně, jak to myslí. Ale jestli mě měla tahle šílená melodie s někým spojit, nemohl to být alespoň někdo s … No… Ukončenou školní docházkou?!

Z kapsy kalhot se mu rozdrnčela nepříjemná siréna. Kysele se zašklebil a vytáhl mobil.

„Jo?“ řekl do telefonu, ale zřejmě zbytečně, bylo slyšet, že na druhém konci na něj někdo s gustem huláká.

„Jo, však já už jdu… Ne, jsem jen kousek od divadla, neboj… Hm, čau,“ bručel do telefonu nevzrušeně, i když jsem jasně slyšel, že volajícímu několikrát rozčilením přeskočil hlas. Sice jsem nerozuměl, co přesně říkal, ale musel být v pokušení Simona zabít.

„Promiň, práce volá,“ zamumlal a zvedl se k odchodu. Napodobil jsem ho. Než jsem posbíral bundu a kytaru, čekal na mě u dveří z kavárny.

„Ještě musím zapla-“ „Vyřešeno, jdeme,“ přerušil mě.

Tak tohle bylo fakt nepříjemný. Nesnášel jsem, když za mě někdo cizí platil. Navíc, Simon byl o moc mladší. Představa, že za mě utrácí peníze z brigády, nebo hůř, z kapesného… Bože, kdy se ze mě stal tak patetický dospělý?

Podržel mi otevřené dveře, takže zatímco jsem ho míjel, mu nacpal jsem mu bankovku do kapsy u bundy. Překvapeně se na mě podíval, ale umlčel jsem ho pohledem.

Kruci, já jsem tady ten dospělý, měl by to konečně vzít na vědomí!

Vztekle jsem prošel dveřmi, a samozřejmě jsem naprosto zapomněl, že je tam schod. Na poslední chvíli jsem to za pantomimického představení mladého orla v letu vyrovnal, aniž bych Simona přetáhl kytarou.

Eh, možná by mě bral jako dospělého, kdybych se nechoval jako cucák, kruci! Něměl jsem odvahu se mu podívat do obličeje, dokud mi z tváře nezmizela červeň, kterou jsem tam cítil.

Zatímco jsme byli uvnitř, déšť překvapivě ustal. No, a pak věřte meteorologům, vrtěl jsem nespokojeně hlavou, zatímco jsme směřovali k parku. Pokud jsem chtěl dojít domů, musel jsem projít kolem divadla, i kdybych nechtěl. Respektive, nemusel bych, ale obejít celý blok by trvalo minimálně patnáct minut.

U zadního vchodu do divadla už přešlapoval muž v obleku. Jen nás zahlédl, začal se vztekat a vyrazil směrem k nám.

„Simone, já tě ale fakt přerazím! Můžeš mi říct, kam jsi zmizel? Už deset minut máš bejt nastoupenej u klavíru!“

„No jo, no jo… Však už jdu…“ hučel Simon neochotně.

Pozorněji jsem si muže prohlédl. Původně se mi zdál starší, ale to mě zmátly jen jeho prošedivělé vlasy. Takhle zblízka bych řekl, že mu rozhodně ještě nemohlo být ani čtyřicet. Doposud jsem si myslel, že šediny jsou sexy jen na hollywoodských hercích, a ono ejhle, i ve zdejším podnebí…

„A tohle je kdo?“ vyštěkl směrem ke mně nepřátelsky. Rázem jeho sexappeal klesl o 50%.

„Niko. A ocenil bych, kdyby sis odpustil ten tón,“ zaznamenal jsem poprvé známky vzdoru v jeho hlase.

„Niko? Co je to za jméno? Simone, jestli hodláš mizet ze zkoušek, aby ses scházel s kdejakou podivnou existencí…“ Výborně, takže naprosto žádný sexappeal, a ještě jedna podobná hláška, a krom toho, že se přesune do minusových hodnot, bych mu taky mohl skočit do úsměvu.

Simon se prudce zastavil a vytrhl své předloktí z mužova sevření.

„To odvoláš!“

Já i muž v obleku jsme na něj upřeli nevěřícný pohled. Jako fakt? On se tady bude vztekat? To by si třeba mohl ještě dupnout, ne?

„Simone…“

„Naser si, Lee. Jestli se neomluvíš, hádej, kam si můžeš svoje zkoušky u klavíru nacpat!“

Překvapeně jsem těkal pohledem z jednoho na druhého. Co se to tu ksakru dělo? Muž si Simona měřil pohledem, ale nevypadal naštvaně, což mě vážně překvapilo.

„Omlouvám se,“ prohodil směrem ke mně, a mě padla čelist. Nikdy bych nevěřil, že ho poslechne. Simon se na mě podíval, jako kdyby čekal na mou reakci.

„Ehm… V pohodě. Řecké.“

„Cože?“ zeptal se zmateně muž, Simonův výraz si s jeho překvapením nezadal.

„Řecké. Moje i bratrovo jméno. Původem jsme Řekové,“ vysvětloval jsem.

Na Simonově tváři se znovu rozlil ten spokojený úsměv.

„Jasně, cokoliv,“ mumlal muž a znovu chytil Simona, aby ho dál táhl do divadla. Ten s ním bez dalšího vzdoru šel.

Sledoval jsem, jak se za nimi dřevěná vrata hlučně zabouchla.

Tak, to bychom měli. Připadal jsem si, jako kdyby můj mozek prodělal terapii klistýrem, takže když se vrata znovu otevřela, zmohl jsem se jen na bezmocné zaskučení.

Simon se ke mně přihnal a vytáhl svůj telefon.

„Číslo. Tys mi nedal svoje číslo,“ upíral na mě ty svoje modré oči plné obvinění. Povzdychl jsem si a číslo mu napsal do telefonu. Stiskl vytáčení, a když viděl, že se můj mobil skutečně rozsvítil, spokojeně kývl.

„Simone!“ ozvalo se zavřeštění, že muselo být slyšet na druhém konci města.

„Zatím,“ mávl na mě a upaloval zpět do divadla.

Do čeho jsem se to uvrtal, kruci?

Vyčerpaně jsem se ploužil parkem domů. Byly doby, kdy jsem byl na svůj mozek celkem hrdý, měl jsem poměrně vysoké IQ, ale z nějakého důvodu, od okamžiku, kdy si tenhle pošahaný hezoun sedl ke mně bych přísahal, že se pohybuji zhruba na polovičních hodnotách.

Asi abych toho neměl málo, před mým bytem stepoval naštvaný Doran.

„Co tu děláš?“ zeptal jsem se ho přímo. Bráška pobaveně zkřivil rty.

„Nemůžu se stavit?“

„Můžeš, samozřejmě. Tak co chceš?“ hučel jsem, zatímco jsem odemykal.

„Jak ti jde novej song?“ Zarazil jsem se s rukou na klice právě otevíraných dveří.

„Jestli jsi přišel prudit, klidně zase jdi. Mám za sebou pár fakt těžkých dní.“

„Ale byl jsi venku s kytarou,“ namítne nevzrušeně.

„Víš, brácha, i já si občas dopřeju ten luxus, a zahraju si na kytaru něco, co není pro tebe…“

Brácha je sice občas pako, ale není sebevrah, a tak se zdržel komentáře, jen se zašklebil.

„Jdeš dál?“

„Ne, jen jsem přinesl tohle,“ napřáhl ke mně ruku s obálkou. Vůbec se nenechal rozhodit, hajzlík. Bylo mu sice teprve 23, ale už od dětství to byl z nás dvou on, kdo byl ten klidný a trpělivý. Já byl vždycky spíš ten, který měl sklony k unáhlenému jednání a … Jo, z nás dvou jsem já byl většinou ten průserář.

Zvědavě jsem obálku otevřel. Byl v ní lístek na nějakou venkovní akci, podle obrázku bych soudil nějaký festival. Zvedl jsem na něj překvapeně oči.

„Je to třídenní akce, budem tam hrát. V sobotu, od devíti. Na hlavním pódiu.“

Nevěřícně jsem ho sledoval. Prostor v programu na sobotní večer, ten se vždycky dával hlavním kapelám. To by znamenalo, že je organizátoři uznali za…

Pouzdro i s kytarou se poroučelo na zem a já Dorana prudce objal.

„To je super, brácho! Bože, takže už se to rýsuje? Dokázali jste to! Prorazili jste!“ smál jsem se spokojeně. Byl jsem na něj vážně pyšnej. Bubnoval od malička a kapelu začal dávat do kupy ještě na základce. Samozřejmě, od té doby se tam prostřídala spousta lidí, ale téhle partě vážně věřil. A já věřil jemu.

„Ještě neplaš, jsme v podstatě náhrada za jinou kapelu, který onemocněla zpěvačka, takže zase taková událost to není,“ uklidňoval mě, ale i na něm jsem viděl, jak mu oči spokojeně svítí.

„Kdy to je? Kde?“ vyptával jsem se nadšeně.

„Za deset dní, je to trochu z ruky, vychází to na tři hodiny vlakem, nebo čtyři autem.“

„Mám sehnat auto?“ zeptal jsem se ho. Pokud bych mu mohl jakkoliv pomoct, chtěl jsem udělat maximum.

„Ne, to je zařízený. Dokonce nám tam zamluvili pokoje, tak jestli chceš, budeme v tomhle hotelu,“ podával mi vizitku.

Musel jsem se usmát. Dal si sakra pozor, aby řeč nesměřovala k tomu, že bychom mohli být na pokoji spolu.

Nespal jsem s ním v jedné místnosti od jeho deseti let.

Tehdy jsme se šíleně pohádali, dokonce poprvé, a naštěstí i naposledy, padlo několik ran.

Doran totiž odmalička mluvil ze spaní. Tenkrát mi v noci vyslepičil jméno dívky, která se mu líbila, a mě v těch hovězích letech nenapadlo nic lepšího, než si to nahrát a záznamem ho regulérně vydírat vždy, když jsem chtěl, aby bylo po mém. Tedy do okamžiku, než se vzbouřil a skočil po mě.

Jasně, později jsem se mu za to omluvil, ale stejně odmítal usnout v mojí blízkosti. A já za to byl na jednu stranu i rád. Nakonec, bylo mu třiadvacet, vedl vlastní kapelu a pravděpodobně taky chrápal s tou zpívající pipinou, Trishou. Vsadil bych poslední trenky, že Doran dělal v soukromém životě věci, které kdybych slyšel, nejspíš bych se mu několik desetiletí nedokázal podívat do očí. Znal jsem svého brášku. Kde mohl, tam zasunul. Jeho učitelka literatury na střední by mohla vyprávět. Nejen, že jí o svých úspěších pravidelně psal do slohovek, bez ohledu na to, jaké téma mu zadala – vždycky to tam nějak napasoval - ale nakonec ho načapali, jak ji klátí v kabinetu. Bylo to celkem melodrama. Škola to utajila, ale ta nebohá ženština přišla samozřejmě o práci.

Jo, bráška byl fakt případ, když na to přišlo.

„Tak zatím,“ houkl na mě přes rameno, a než jsem se rozkoukal, byl pryč.

Sebral jsem kytaru a konečně vešel do bytu. Jen co se za mnou zavřely dveře, padla na mě veškerá únava. Mátožně jsem se vysoukal z oblečení a zamířil do sprchy.

Místo, aby mi pomohla bojovat s únavou, však měla opačný efekt. Ráno jsem vůbec netušil, jak jsem se ten večer dostal do postele.

 

 

Nepříjemný pocit a otravné zvuky vycházející z mých útrob mě nakonec přiměly vstát a vyluxovat většinu zásob v kuchyni. Jedl jsem vůbec včera něco?

Zase jednou jsem byl vděčný, že supermarkety nedodržují, na rozdíl od mého zaměstnavatele, státní svátky. Mohl jsem se tak vydat na velký nákup. Jak jsem totiž při svém dopoledním vyžíracím nájezdu zjistil, doma už jsem téměř neměl nic k jídlu. A polovina toho, co tam bylo, už byla skoro i dost stará, aby mohla volit. No jo, když je hlad, člověk sáhne i do těch hlubších zákoutí spíže, kam by jinak nezavítal. A občas je rád, že mu to, co tam našel, neukouslo prsty.

Zaparkoval jsem před obchodem a vešel do nákupního střediska, kde krom potravin byly i další obchody. Ignoroval jsem skupinku lidí, tlačící se ve stísněných prostorech obchodu s CD/DVD, dokud jsem nezaslechl své jméno.

„No tak, Niko!“ volal na mě povědomý hlas, který jsem nejdřív nezaregistroval, protože jsem si v hlavě projížděl, co všechno potřebuji koupit. Překvapeně jsem se otočil na postavu, která ke mně rázovala rychlým krokem.

Nevěřícně jsem si ho prohlížel. Byl vyšší než já, zřejmě vysportovaný, to se pod koženou bundou dalo s jistotou určit těžko, i když upnuté kalhoty zdůrazňovaly vážně pěkné nohy s dobře osvalenými stehny.

Modré oči si mě pobaveně měřily, a mladík si netrpělivě projel prsty své krátce střižené a podle poslední módy nagelované černé vlasy.

„Sime, mohl by ses sem vrátit?“ volal na něj známý hlas. Vyhledal jsem pohledem jeho původce. No jistě, ten hlučný frajer, co neustále buzeruje Simona, ale ve chvíli kdy si Simon dupne, zkrotne jako beránek…

Počkat…

Sime? Simon?!

„To… Jsi to vážně ty?“ zašeptal jsem šokovaně, a konečně začal rozpoznávat známé rysy tváře.

Byl ostříhaný, naparáděný a přísahal bych, že i nalíčený. Jo, jasně! Minimálně oči měl černě obtažené! Ale… Vypadal vážně skvěle.

„Je to tak zlý?“ zeptal se, a v očích mu jiskřilo pobavení. Ten všivák moc dobře věděl, jak zatraceně dobře vypadá. Zmohl jsem se jen na mírné zavrtění hlavou.

„Sime?!“ ozvalo se znovu, tentokrát netrpělivě, ze skupinky lidí.

„V šest u divadla, ok?“ řekl tichým hlasem, a otočil se k odchodu. Zůstal jsem za ním překvapeně civět. Přidal se znovu ke skupince a zařadil se vedle dalších dvou mladíků a jedné dívky v podobném oblečení, jako měl on. Několikrát bleskly fotoaparáty, někdo přinesl podnos se sklenkami šampaňského. Něco slavili. Tak jako tak, nebylo to nic pro mě. Prkenně jsem se otočil a pochodoval do potravin.

Sime?! Co to sakra bylo?