Stál jsem na chodbě u pootevřených dveří do salonku, ze kterých vycházely hlasy. Nevěřil jsem vlastním uším. Ona… Ona ho snad napůl sváděla a napůl vydírala? No, tolik k naivnímu a rozkošnému idolu malých holčiček, úžasné a sladké Ivy.

Neodolal jsem a nakoukl.

Sáhla na něj! Čubka jedna nenechavá… Když Simon její ruku chladně odstrčil s tím, že někoho má, přisahal bych, že jsem povyrostl nejméně o deset centimetrů. Jenže ona se zřejmě nehodlala vzdát bez boje. Vztahovala ty svoje drzý pařáty směrem k jeho odhalené hrudi.

A tak to teda ne, taková…!

Aniž bych si byl vědom, co vlastně dělám, rozrazil jsem dveře, které hlasitě třískly o zeď. Záleželo mi jen na jediném - aby na něj ta coura nesahala.

„Niko,“ vydechl Simon tak zděšeně, jako kdyby viděl vlastní prababičku vylézat z rakve jen ve spodkách.

Ivy sebou cukla, a já tak viděl, jak svírá jeho černou košili, která mu k odhalené kůži pasovala tak lákavě, že i já bych ji rád sevřel.

Jenže. Tam. Pořád. Ještě. Měla. Pařáty. Ona.

„Koukej z něj dát pracky pryč, ty vyzobaná slunečnice!“ zavrčel jsem a vešel do salonku.

„No dovol! Kdo si myslíš, že jsi?!“ vykvikla a hlas jí přeskočil.

Simon se probral z letargie a odtrhl její ruce od sebe. Obezřetně mě sledoval pohledem, kterým se krotitel šelem dívá na nového svěřence, u kterého si není jistý, jestli nebude nebezpečný.

Adrenalin mi bouřil žilami a srdce vztekle mlátilo do hrudního koše. Ona ho chtěla svést s tím, že mu na oplátku pomůže ututlat aféru se mnou? Jeho tělo výměnou za jeho kariéru? Z nějakého důvodu mi to přišlo strašně špatné. Simon je tak úžasný zpěvák, že se nepotřebuje prodávat, aby měl své jisté, kruci! Jak o něm mohla vůbec takhle uvažovat?!

Eh… Moment… Není tohle v podstatě totéž, co jsem udělal tenkrát já? Nevěřil jsem, že by se dokázal prosadit i s takovým škraloupem, jaký by mu zveřejnění našeho vztahu přineslo. Myslel jsem, že by to nezvládl. A kvůli tomu… To všechno… Jen proto, že jsem v něj neměl dostatek víry.

Kruci. V očích mě zaštípaly slzy.

Znovu stejnou chybu neudělám. Pomalu jsem kolem ní prošel, až jsem se dostal k Simonovi. Cestou jsem si z vlasů stáhl gumičku, aby se mi rozprostřely po ramenou. Věděl jsem, že tak se Simonovi líbí nejvíc. Přitiskl jsem se k němu, ruce mu ovinul kolem krku a nedbaje na jeho naprosto šokovaný výraz si ho přitáhl k polibku.

Jemně jsem olízl jeho spodní ret, ale vypadalo to, že byl příliš konsternovaný, než aby reagoval. Kousl jsem ho, a když lapl po dechu, pronikl jsem jazykem do jeho úst. Jako kdyby to byl povel, na který čekal, sevřely mě jeho paže v drtivém objetí a přitáhly k němu. Hladově mi polibky oplácel a já cítil, jak mi nohy vypovídají službu.

„Ty… To jsi ty…“ ozvalo se mi nevěřícně za zády.

Ehm, přiznávám, zapomněl jsem na ni, na krasavu.

Pomalu jsem se k ní otočil.

„Ještě jsi tady?“ zeptal jsem se překvapeně. Ivy zrudla a jako zuřivý býk vypálila z místnosti.

A mě došlo, co jsem to právě udělal.

 

 

 

Simon nemohl uvěřit, co to Niko Ivy řekl. Odstrčil ji od sebe a připravoval se na sáhodlouhé vysvětlování a omlouvání, ale Niko přišel až k němu a každého jeho pohybu vyzařovalo jasné poselství: MOJE, MRCHO!

Simon ho v takovémhle stavu nikdy neviděl. Rozpustil si vlasy, objal ho a políbil. Simon si připadal jako ve snu. Napadlo ho, jestli tohle není jen další přehnaně realistický mokrý sen, ale když se mu Nikovy zuby zabořily do rtu, byl si pekelně jistý, že se mu to nezdá. Nedočkavě ho přitiskl k sobě a užíval si jeho dotek, blízkost i chuť.

Než Ivy promluvila.

Niko se na ni otočil a jedinou chladnokrevnou větou rozmlátil její sebevědomí na kusy. Zrudlá ponížením vydusala z místnosti. Niko se za ní ještě chvilku spokojeně díval. Pak zavrávoral.

„Co… Co jsem to… Co jsem to udělal, Simone?“ vzhledl k němu s polekaným výrazem.

Simon se na něj vřele usmál.

„Hádám, že jsi žárlil. A bylo to naprosto úžasný,“ vtiskl mu něžný polibek do vlasů.

„Ten výraz nezapomenu až do smrti,“ smál se Simon tiše, zatímco vyklepaného Nika nepouštěl z objetí.

„Ale ona… Ona… Novináři… Simone, novináři, oni…!“ blekotal Niko, jak se snažil sdělit mu všechny své obavy naráz.

„Šššš, já vím, Niko. A musíme si promluvit. Sedni si a uklidni se, ano?“

Niko se posadil na jedu z bílých židlí u stolu, o který se Simon celou dobu opíral, a Simon si sedl vedle něj. Sevřel Nikovy rozklepané ruce ve svých horkých dlaních.

„Přišli na nás, a tvou totožnost zatím slíbili nezveřejnit. Odpoledne se s nimi mám sejít, a probrat to,“ řekl vážným, tichým a sametovým hlasem, aniž by uhnul pohledem z Nikových očí.

„A… Co jim chceš říct?“ zeptal se Niko tiše.

„Co bys chtěl, abych jim řekl, Niko? Můžu jim říct, že to není, jak to vypadá, ale kdykoliv tě pak uvidí někde poblíž, nedají ti pokoj. Taky jim můžu říct pravdu, a můžeme jim čelit spolu. Udělám cokoliv si budeš přát, pokud mi slíbíš, že už mi nezmizíš,“ prosil jeho pohled plný bolestivých vzpomínek.

 

 

 

Věděl jsem, o co mě prosí. Díky vystoupení s Ivy jsem si uvědomil, že se ho znovu už vzdát nemůžu a nechci. Nakonec, co nám ten můj hrdinský čin přinesl? Nic krom bolesti a samoty. A nakonec to stejně prasklo. Ne, tentokrát jsem nechtěl utíkat. Simon už nebyl dítě, a občas mi přišlo, že je dospělejší, než já sám.

„Uvědomuješ si, co se může stát, pokud to přiznáme?“ zeptal jsem se ho zcela vážně.

 

 

 

Simon si nebyl jistý, jestli slyšel správně. Niko… Neplánoval zmizet? Dokonce zvažoval, že by vše přiznali? To bylo… Zdálo se mu to? Myslel to Niko vážně?

„Pokud to budu moct být s tebou, budu klidně do konce života učit děti c-dur. A ty víš, že já děti moc…“ nechal větu nedokončenou.

Udělal by cokoliv, pokud by s ním Niko byl ochotný zůstat. A pokud byla možnost, že by se u toho nemuseli schovávat, jako kdyby prováděli kdoví jakou špatnost, nebylo nic, co by neobětoval. Takže… Znamenalo to, že Niko souhlasí, aby jejich vztah veřejně přiznali?

Ještě stále tomu nemohl uvěřit, bál se, že když si to připustí, zjistí, že to jen špatně pochopil a Niko… Niko mu zase proklouzne mezi prsty.

Již po několikáté během relativně krátké doby práskly dveře do zdi, jak je nečekaný návštěvník prudce rozrazil.

Do salonku vpochodovala Claire za klapotu vysokých podpatků, a ani výrazné líčení nedokázalo skrýt stopy únavy v její tvář.

„Cos udělal tentokrát, Sime?“ vrčela vyčerpaně. Oba muži na ni zůstali překvapeně hledět, aniž by se pustili jeden druhého.

„Ivy, která měla tak asi za pět minut sednout ke klavíru právě odfrčela jak namydlený blesk. Cos jí udělal, Sime? Nebo… Jde spíš asi o to cos neudělal, co,“ opravila se bystře, když si všimla, jak blízko jsou k sobě nakloněni.

„To už je tolik?“ vyhrkl Niko a vyprostil ruce se Simonových. Podíval se na hodinky a skutečně, do desáté chybělo jen pár minut, zmateně vyskočil na nohy.

„Co budeme dělat? Je to moje vina,“ díval se nejistě ze Simona na Claire a zpátky.

Simon se pousmál, vstal a pohladil ho po tváři.

„No tak, věř ve mně trochu,“ mrkl na Nika potměšile a odcházel ze salonku, nechávaje za sebou uzardělého Nika. Ve dveřích se však zarazil.

„Eh, jak že se to dítě jmenuje?“ zeptal se přes rameno.

„Lisa!“ zavřísknul Niko a hledal, co by po něm mrsknul, ale Simon mu se smíchem zmizel za rohem.

Claire za ním zůstala překvapeně hledět. Nikdy ho neviděla takhle hravého a odhodlaného zároveň. Se vzrůstajícím zájmem si prohlížela muže, který si chvatně svazoval vlasy v týlu, aby mohl rázným krokem vyrazit za Simonem.

 

 

 

Do zahrady, kde bylo připravené pódium, jsem došel několik minut po Simonovi. Prodrat se davem rodičů a jiných přihlížejících až k lavicím, které byly připravené pro děti, bylo náročnější, než jsem si myslel. Rozhlédl jsem se kolem. Přede mnou sedělo téměř padesát dětí, které nadšením nadskakovaly, a podle množství dospělých si každé dítě přivedlo alespoň tři rodiče, heh. Co měla být veselá oslava devátých narozenin najednou připomínalo spíš davové šílenství s dětmi místo vstupenek. Simon zrovna dokončil blahopřání k Lisiným narozeninám, a sedl si k ebenově zbarvenému koncertnímu křídlu, které tam původně bylo připraveno pro Ivy.

„Asi všichni víte, že dnes tu měla zahrát Ivy. Bohužel na poslední chvíli musela odjet, tak snad nikomu nebude vadit, když zahraju já. Neznám sice písničky, které by vám zazpívala ona, a už je to nějaká doba, co jsem naposledy hrál, ale i tak… Je tu jedna píseň, kterou bych právě teď opravdu rád zkusil zahrát, tak prosím buďte shovívaví,“ mrkl na dívky v prvních řadách a ty mu horlivě přikyvovaly. Některé z dětí nadšeně zapištělo, a když jsem jej pohledem našel, byla to holčička tak Lisiina věku, která na Simona upírala zbožňující pohled a zběsile se ovívala rukou. No, dnešní děti rozhodně začínají brzy.

Simon se narovnal a zkusmo pohladil klávesy, aby z nich vyloudil pár tónů. Pomalu začal hrát, ale sáhl vedle a z publika se ozvalo zachichotání některé z dam. Simon se však nenechal rozptýlit a začal znovu. Jeho pevné, dlouhé prsty se s naprostou jistotou rozeběhly po klaviatuře. Zalapal jsem po dechu. Poznal jsem tu píseň.

John Legend – All Of Me.

Jeho hluboký, svůdný hlas začal zpívat ta notoricky známá slova. Zpíval pro mě. Zase.

Nikdy v životě jsem tak silně nevnímal text písně, kterou jsem nenapsal. Bylo v ní všechno. Naše bolest, touha, odevzdání jeden druhému, svět co se postaví proti nám, prohry i výhry. Karty byly na stole, oba jsme ukazovaly naše srdce, připraveni riskovat vše. Slyšet ta slova zpívaná jeho hlasem bylo jako poslouchat upřímnou zpověď vlastního srdce.

Miloval jsem ho. Vždycky tomu tak bylo a nejspíš to hned tak nepřestane.

Vedle stojící starší dáma do mě lehce strčila, a podávala mi balíček papírových kapesníčků. Nechápavě jsem se na ni podíval, ale mile se usmála a gesto zopakovala. Až když jsem se k balíčku sklonil, uvědomil jsem si slzy, které mi stékaly po tvářích a na šedé košili za sebou nechávaly tmavé stopy. Sakra, kdy se ze mě stal takový ufňukánek?!

 

 

 

Simon poctivě odzpíval všechny písně, které měl na dnešek v plánu. Moc dobře viděl, jak Claire nevěřícně zírala, když usedl ke klavíru a začal hrát. Skoro by přísahal, že zahlédl číslíčka v jejích očích, jak kalkulovala, o kolik by se tímhle daly zvednout příjmy. Doufal, že Niko je někde v publiku a poslouchá. Nestihl mu to říct do očí v salonku, a potřeboval mu to sdělit alespoň takhle. Nakonec, Niko byl vždycky proti hudbě bezmocný.

Podařilo se mu píseň dohrát bez nějakých větších katastrof, a zatímco se klaněl potlesku, hledal v publiku toho, komu byla určena. Našel ho celkem snadno, stál mezi dospělými, ale povedlo se mu dostat do popředí. Měl rudé oči a v ruce svíral cosi bílého, snad kapesník. Vědoucně se na něj usmál, aby mu dal najevo, že si jeho reakce všiml.

Niko jen němě artikuloval ‚Miluju tě‘, a když viděl, jak se Simon spokojeně zazubil, doplnil ‚ty spratku‘. Simonovi zacukaly koutky smíchy. Chtěl jeho odpověď, a tady ji měl. Zbytek vystoupení odzpíval s lehkostí, jakou při vystoupení už dlouho nepocítil. Všechno bude v pořádku. Niko je s ním, a tentokrát mu neuteče. A i kdyby se o to pokusil, odejít ho už znovu nenechá.

 

 

 

Po Simonově vystoupení byla menší autogramiáda, před kterou Claire jasně varovala, že Simon nebude odpovídat na žádné osobní otázky. Viděl jsem, jak zklamaně se někteří rodiče zatvářili. U některých mě dokonce napadlo, jestli tu nebyli hlavně kvůli drbům. Oslava se pak přesunula dovnitř, kde už bylo připravené občerstvení a hry pro děti, stejně jako menší bar pro dospělé. Měl jsem v úmyslu se spolu se Simonem ukrýt v některé z nevyužitých místností a v klidu se naobědvat, ale bylo to těžší, než se mohlo zdát. Snažil jsem se prodrat proti proudu lidí směřujících do hlavního sálu, někdo mě vzal za ruku a z chumlu tlačících se lidí vytáhl. Vděčně jsem se podíval na svého zachránce a poznal v něm Terryho. Dnes jsem ho viděl poprvé, klíče od vozu mi včera večer přinesla Nancy.

Měl na sobě slavnostní oblek a tvářil se překvapivě nakvašeně, vzhledem k tomu, jakým úspěchem zatím oslava byla.

„Děje se něco, Terry?“ zeptal jsem se překvapeně.

„V těch novinách, jsi to ty?“ udeřil bez obalu. Nechtěl jsem mu lhát, dlužil jsem mu opravdu hodně, ale nebylo mi moc jasné, proč by mu to mělo nějak vadit. Věděl přece už dávno, že jsem gay.

„Jo,“ souhlasil jsem, a s obavami sledoval jeho výraz. Terry si unaveně promnul kořen nosu a podíval se bokem.

„Takže ty a on… Spolu… Jak dlouho?“ hlesl.

„Byli jsme spolu už před víc než třemi lety, ještě než jsem nastoupil k tobě. Vlastně, k tobě jsem nastoupil, abych před ním utekl,“ přiznal jsem. Nemělo cenu něco zapírat, jestliže Simon skutečně plánoval říct dnes novinářům pravdu, nechtěl jsem, aby se to Terry dozvěděl z televize nebo časopisu. To si nezasloužil.

„Došlo mi, že před někým utíkáš, ale nikdy by mě nenapadlo, že… Niko, uvědomuješ si kolik mu je?“

„Jistě. Dvacet,“ prohlásil jsem ledabyle. Viděl jsem na Terrym, jak si uvědomil, kolik Simonovi bylo v době, než jsme se rozešli. Vykulil oči a nevěřícně na mě zíral. Kruci, na okamžik jsem si připadal jako pedofil.

„Nech si ten pohled, Terry. Neudělal jsem nic nezákonného. Nebo jsi ho fakt plánoval oženit s Lisou,“ pronesl jsem posměšně, abych se zbavil nepříjemného pocitu. Prostor kolem nás se naštěstí už dávno vylidnil, všichni už byli uvnitř, stál jsem tam jen já a můj přítel ze školy, který se na mě díval jako na monstrum.

To zabolelo.

„Niko!“ ozvalo se tiché zvolání zpoza blízkého keře, odkud se vzápětí vynořil Simon v celé své kráse. Postavil se vedle mě a pevně mě levou rukou objal kolem pasu.

Ach, málem bych zapomněl, co si původně myslel o mě a o Terrym. Nechtěl jsem, aby se znovu cítil nejistě. Přitiskl jsem se k němu a ruku mu nenuceně vsunul do zadní kapsy džínsů, kde jsem lehce stiskl jeho pevný zadek. Překvapeně po mě šlehl žhnoucím pohledem, ale neprotestoval.

„Simone, tohle je Terry, můj bývalý spolužák, šéf a taky bytná,“ představil jsem je s úsměvem, i když mě z Terryho reakce mrazilo.

„Terry, tohle je Simon, můj přítel,“ doplnil jsem pevným hlasem. Simonova ruka mě sevřela o něco pevněji a mě bylo jasné, že tenhle způsob představování mu dělá náramně dobře. Pousmál jsem se. Terry mu rukou potřásl, poděkoval za nádhernou oslavu, ale vzápětí se omluvil, že musí jít do budovy. Simon se po něm překvapeně podíval, ale nevypadal, že by ho jeho chování nějak víc trápilo.

„Nezajedeme si někam na oběd,“ zeptal se mě, a očima se hladově vpíjel do mých.

„To je výbornej nápad. Pokud možno někam, kde nebudeme muset vystupovat z auta, ano?“

Ještě jsem se necítil připravený k tomu, abych čelil novinářům. Bez rozloučení jsem nasedl do jeho vozu, zatímco on odesílal Claire zprávu o tom, že jedeme pryč, a že se s ní sejdeme přímo v hotelu před rozhovorem s novináři.

Terryho obviňující pohled se mi zadřel pod kůži. Snažil jsem se, aby na mě Simon nepoznal, jak moc se moje myšlenky právě teď toulaly, ale nejspíš to věděl. Na nic se však neptal, za což jsem mu byl skutečně vděčný. Potřeboval jsem se s tím trochu srovnat.

Pokud skutečně pojedeme na tu tiskovku – je to vůbec tiskovka, když je to exkluzivně pro jedny noviny…? Zkrátka, pokud tam pojedeme a Simon vše přizná, budu tyhle chladné a odsuzující pohledy vídat nejspíš hodně často. Ta představa se mi nelíbila. Nespáchal jsem přece žádný zločin, tak proč by se na mě měli lidé dívat tak, jako Terry? Bylo vážně tak špatné zamilovat se do někoho, kdo byl o deset let mladší? Nebo byl problém v tom, že byl zpěvák? Nechápal jsem to. Simon přece není žádná dvanáctiletá školačka, sakra!

Na tom, že jsem ho miloval a on miloval mě, nebylo vůbec nic špatně. Vůbec nic! Nic!!!

„Simone?“ oslovil jsem ho odhodlaně.

„Ano?“

„Mohl bys mě odvézt ke mně do bytu?“

Pohoda se vytratila z jeho držení těla a ve tváři se mu usídlil poplašený výraz.

„P-proč?“ zakoktal se a mě bylo jasné, že se bojí, abych si to ještě nerozmyslel. Vážně bych ho měl přestat takhle děsit.

„Můžeme si tam po jídle v klidu odpočinout, aniž by hrozilo, že nás někdo vyfotí,“ usmál jsem se na něj a položil mu ruku na stehno tak, abych omylem nezavadil o řadicí páku.

Neklid z jeho pohledu nevymizel zcela, ale už tam nebylo tolik paniky. Vůz se dal do pohybu.

 

Zaparkoval za rohem, a společně jsme vešli dovnitř. Simon tady byl poprvé, a tak se zvědavě rozhlížel.

„Tudy,“ postrčil jsem ho k hnědým dveřím.

Na prahu zůstal stát jako socha.

„Niko, víš jistě, že…“ nechal nedokončenou větu viset ve vzduchu a hlasitě polkl.

„Vím,“ ujistil jsem ho a strčil ho do zad, aby konečně překročil práh mojí ložnice.