Lee se snažil udržet Simona co možná nejvíc zaneprázdněného, a já trávil většinu času v práci. Oba jsme věděli, že s každým mým dalším setkáním se Simonem bychom příliš riskovali, tak jsme se jich snažili vyvarovat. Dokud to bylo pro mou práci, Simon nic nenamítal.

O naší dohodě neměl ani tušení. Často mi volal a říkal mi, jak mu chybím. Slyšet jeho hlas, a přesto plánovat tohle všechno… Myslel jsem, že zešílím. Na jednu stranu ho slyšet, jak plánoval náš společný víkend, který jsme měli strávit u mě doma hned, jak se vrátí do města, vymýšlet společné vaření, domlouvat filmy, sdílet jeho nadšení a vnímat neskrývanou lásku v jeho hlase… A na druhou stranu vědět, že ten víkend nikdy nepřijde.

V práci jsem měl od nadřízených samozřejmě peklo. Po tolika letech jsem se rozhodl bez varování odejít, a žádný ze slibů či výhrůžek se mnou nepohnul. Byl jsem za podrazáka, hajzla, a dostával jsem to jasně pocítit. Snažil jsem se co možná nejvíc zaškolit ostatní kolegy, i když moje povinnosti nebyly zase tolik odlišné od těch jejich, ale i tak mi bylo jasné, že podniku způsobím nepříjemnosti. Lee mi sice nabídl pomoc se vším, ale já ho po troše přemýšlení odmítl. Pokud by Lee věděl, kde budu, nedokázal bych přestat doufat, že to Simonovi prozradí a on mě najde. Ne, tohle by nevedlo nikam.

Doranovi jsem jako jedinému dal své nové telefonní číslo, ale musel slíbit, že si ho neuloží pod mým jménem a nikdy ho nikomu neřekne. Nejprve byl nepříčetný z toho, co jsem plánoval, ale nechal si vysvětlit, že občas je nový začátek jediné řešení. I když to neschvaloval, nechal mě jít. Můj silný, spolehlivý malý bráška.

Terry, spolužák ze střední nedávno sháněl výpomoc do rodinné kavárny, kterou vedla jeho žena, ale po narození třetího dítěte během pěti let usoudila, že by to vážně chtělo, aby se na práci vykašlala. Podnik nebyl tak daleko, jak jsem se původně plánoval odstěhovat, ale součástí nabídky byl i maličký byt v bytovce kousek od kavárny, který byl původně Terryho staromládenecké doupě. V kavárnách jsem pracoval během studia, a i když už to byla nějaká doba, byl jsem si jistý, že to zvládnu.

Den stěhování se blížil až příliš rychle, jako kdyby při každém mém mrknutí nějaký zlý skřet vyskočil, a posunul čas kupředu.

Simon začal být podezřívavý. Zřejmě z mého chování vycítil, že se něco děje.

Den před odjezdem mi bušil na dveře. Stál jsem za nimi, se srdcem v krku, tiskl si ruku k ústům a snažil se vymyslet, jak z toho ven.

„Niko! Niko, otevři, nebo tady fakt udělám takovou scénu, že…“ bušil do dveří vztekle.

Nedal mi jinou možnost, než otevřít. Nemohl jsem riskovat. Ne teď.

Simon mi vpadl do bytu jako uragán.

„Co se děje, Niko? Proč se mi vyhýbáš?“ přistoupil ke mně, a prudce mě chytil za ramena, až jsem měl pocit, že mnou začne třást.

„Nesmysl, proč bych se ti vyhýbal?“ snažil jsem se vysmeknout z jeho sevření, ale držel mě pevně.

„Podívej se mi do očí, Niko, a řekni, že je všechno v pořádku!“ třásl se Simonovi hlas rozrušením. A to všechno kvůli mně…

Podíval jsem se do jeho modrých očí a měl jsem pocit, že bych se v nich mohl utopit. Ano, to by bylo o tolik snazší…

„Miluju tě, Simone,“ zašeptal jsem, aniž bych zaregistroval, kdy přesně mi začaly téct slzy. Uvědomoval jsem si, že je to poprvé, co jsem mu to řekl, a vědomí, že už od zítřka k tomu nedostanu příležitost, mě přivádělo k šílenství. On brzy ráno odjede, a já budu muset začít balit.

Šok z jeho výrazu rychle vystřídalo nadšení.

„Jsi normální? A kvůli tomu poslední dobou tak vyšiluješ? Bože, máš vůbec představu, jak moc jsem se bál, že se něco opravdu děje? Že ke mně nic necítíš, že sis to rozmyslel, že už se mnou nechceš být…“ Jeho tichý hlas mi vysílal mravenčení do celého těla.

„Miluju tě, Niko. Miluju. Miluju tě,“ opakoval, zatímco mi jeho ruce nenápadně vklouzly pod tričko.

Měl bych ho zastavit. Poslat ho pryč. Už za pár hodin bude odjíždět, a já už ho pak nikdy neuvidím. Mohl by nás někdo nachytat.

Ale… Už byl tady. A jestli bude odcházet za pět minut nebo tři hodiny, vážně by v tom byl takový rozdíl? Tohle mohla být… Ne, tohle byla moje poslední šance být s ním. Cítit jeho sílu, jeho žár, jeho kůži, jeho doteky… Byl jsem sobec. Nedokázal jsem ho odstrčit.

Chtěl jsem být zase jeho. Ještě pro dnešek. Naposledy.

Simon se nenechal dlouho přemlouvat, nakonec, už to bylo několik dní, kdy jsme byli naposledy spolu sami. Než jsem se nadál, klečel jsem na gauči, opřený o opěradlo se zadkem vystrčeným v jasném pozvání. Simon stál za mnou, a zatímco mi jeho horké, hebké rty putovaly po kůži na zádech, jeho prsty si pomalu razily cestu do mého těla. S každým jeho něžným dotekem se mi skutečnost víc a víc zadírala pod kůži, zrádné slzy nepřestávaly téct.

„Simone… Prosím, já už... Chci tě…“ sténal jsem nedočkavě. Simon zaváhal. Byl si, stejně jako já, dobře vědom toho, že na jeho vpád ještě nejsem dostatečně připravený.

„Prosím! Potřebuju tě!“ žadonil jsem a prohnul se v zádech.

„Ty ses prostě dneska rozhodl, že nebudeš hrát fér, co?“ zabručel, a jediným, prudkým přírazem do mě pronikl až po kořen. Ostrá bolest mě přiměla zakňučet, ale to bylo v pořádku. Přesně tohle jsem potřeboval.

„Bože, Niko!“ zavyl Simon. „Jsi v pohodě?“ zjišťoval nejistě, zatímco prudce oddychoval.

„Jo… Víc, Simone. Dej mi víc!“ povzbuzoval jsem ho.

Odpovědí mi bylo jen jeho zabručení a prudké zhoupnutí jeho boků.

Pamatuji si, že jsem ten večer několikrát vyvrcholil, zatímco jsem volal jeho jméno, a matně si vybavuji, jak mě opatrně odnášel do koupelny. Ale v kolik to bylo hodin nebo co přesně tomu předcházelo, to vážně nemám ponětí. Všechno jakoby se událo v mlze.

 

Ráno jsem se probudil do jasného slunečního světla. Na polštáři vedle mě byl vzkaz od Simona, abych se mu ozval, až si odpočinu. Při pohledu na poslední odstavec jsem se i se vzkazem schoulil na posteli do klubíčka a nedokázal zadržet hlasité vzlyky beznaděje.

 

„P.S.: Miluju tě, Niko. Až se vrátím, řeknu ti to tolikrát, až tě to bude otravovat. A taky se nemůžu dočkat, až to řekneš znovu ty mě. I těch pár dní bez tebe bude jako věčnost.

                                                                                                                                                                                                                                                            S láskou, S.“

Rozlámaně jsem se vymátožil z postele, došel ke svému mobilu, vytáhl z něj kartu a přestřihl ji. Aniž bych přes slzy pořádně viděl na cestu, přešel jsem místnost, sáhl za skříň a vytáhl odtamtud balík rozložených krabic, které byly připraveny na stěhování. Měl jsem dva dny na to, abych si všechno sbalil, než přijedou stěhováci.

                                           

 

 

Moc rád bych řekl, že nový život plynul hladce, a já si na modrookého mladíka téměř nevzpomněl.

Přál bych si, aby to byla pravda. Opravdu moc.

Jenže mi trvalo téměř týden, než jsem se dal natolik dohromady, abych se dokázal postarat sám o sebe. Do té doby jsem zapomínal spát i jíst, o hygieně nemluvě. Stávala se ze mě troska, utápějící se v sebelítosti a výčitkách. A jako každé správné trosce mi to bylo fuk.

Zlomový okamžik nastal, když si někdo v bytě nade mnou pustil večer nahlas rádio. Díky okolnímu tichu bylo slyšet překvapivě jasně. Dokud v rádiu hráli moderní písně, téměř jsem to nevnímal, ale pak jsem uslyšel Simonův hlas zpívat naši píseň. Všechno ve mně se sevřelo tak těsně, až jsem čekal na hlasité praskání, které by znamenalo, že se konečně roztříštím na malé kousky a bude klid.

Píseň však skončila a nestalo se nic. Prostě hrála další. Tehdy jsem se teprve rozhlédl kolem sebe, a překvapeně zjistil, že v podstatě žiji na smetišti a zřejmě už nějakou dobu úspěšně ignoruji bolestivé kručení žaludku.

Takhle to nešlo. Slíbil jsem Doranovi, že to zvládnu. Během tří dnů jsem vše dal popořádku a vyrazil za Terrym do kavárny.

I když se kavárna předávala v rodině jeho manželky z generace na generaci, nyní to byl on, kdo v ní pracoval a já mu měl pomáhat. Ukázalo se totiž, nejen že u nich doma je to Nancy, kdo nosí kalhoty, ale nemohl jsem se zbavit dojmu, že k nim nosí taky bič a ostruhy. Možná i kolt u pasu, pro případ, že by Terry po večeři neumyl nádobí.

Nancy na drobného, blonďatého mužíka s tak trochu dívčí tváří a velkýma, zelenýma očima, celkem žárlila. Celkem dost.

Nemohl jsem jí to mít za zlé, kam má paměť sahala, Terry na svůj vzhled hřešil až hanba. Ještě na škole jeho postelí prošlo snad víc dívek, než vstupní branou školy. Celkem jsem chápal, proč Nancy striktně zakázala v kavárně jakékoliv zaměstnankyně.

„No, a protože ona je prostě úplně hysterická, chci jí dokázat, že kdybych jí chtěl být nevěrný, nebudu s tím čekat na nějakou servírku,“ vysvětloval mi Terry a mě napadlo, kolik rumu si to vlastně do té kávy přidával.

„Takže abys svojí ženě, která ti teď porodila třetí dítě, dokázal, že jsi chlapák, tak jí hodláš co přesně? Naznačit, že bys mohl spát se svým teplým bývalým spolužákem? A díky tomu čekáš, že se pak uklidní, pokud budeš někdy někde mluvit s cizí ženou,“ žasl jsem nad jeho neochvějnou logikou. Kruci, možná bych měl překontrolovat, co za bílý prášek má ten člověk v cukřenkách…

„Věděl jsem, že to pochopíš,“ rozzářil se jako tlouštík na dietě při pohledu na nehlídanou jitrnici. Nakonec, nebyl jsem v pozici, abych ho nějak soudil nebo kritizoval. Já ho využíval stejně jako on mě.

Práce s ním byla snadná, bylo to jako vrátit se na školu. Stejná osoba, stejná povaha, stejné záliby, stejné vtipy – jako bych se vrátil v čase. Nancy mu na jeho geniální plán překvapivě neskočila, a se smíchem mu připomněla, že s námi na tu střední chodila taky, i když o dva roky níž. Věděla tedy o jeho pověsti i mé orientaci. Stejně tak věděla, že jsme nikdy nebyli víc než přátelé.

Na rozdíl od mého předchozího zaměstnání jsem byl neustále v jednom kole, mluvil se zákazníky a neustále pobíhal po place, takže během dne jsem neměl moc času na přemýšlení. Večery byly horší.

Zkoušel jsem hrát na kytaru a psát písničky, ale když byly hotové, kdybych je všechny strčil do jedné složky a měl na ni napsat název, byl by to „Requiem za lásku“, nebo nějaké podobné klišé. Navíc, všechny byly přesně pro Simonův hlas. Postupně jsem tak na kytaru hrát přestal úplně. Ze všech sil jsem se vyhýbal jakýmkoliv setkání s informacemi o hudební scéně, což bylo snazší, než se mohlo zdát. Bral jsem si v práci směny navíc, abych pokud možno přišel domů a padl v bezvědomí do postele. Když to nestačilo, měl jsem vždycky připravenou lahev whisky.

Upadal jsem postupně do letargie, přestal sledovat svět kolem, bylo mi jedno, kolik času uplynulo. Byl jsem jako zavřený v časové schránce, kde se mě nikdo a nic nemohlo dotknout.

 

 

Dokud jsem dnes ráno nenašel na prahu ten šíp. Znal jsem tu legendu stejně dobře jako Simon, nakonec, slyšeli jsme ji ve stejnou chvíli. Na jednom z našich nemnohých výletů na venkov, když jsme míjeli starý hrad, a on trval na tom, že bychom se tam měli podívat, kdyby se nám to hodilo do další písně. Průvodce znal spoustu legend, ale tahle nám utkvěla oběma. Oběma nám totiž přišla úplně směšná – přece, pokud se s tebou někdo rozejde, a ty mu chceš něco dát, tak projímadlo nebo něco podobného by přece bylo mnohem efektivnější, ne?

Teprve nyní jsem tomu porozuměl. Takhle to zabolí mnohem víc. Vědět, že i když tě miloval, už pro něj nejsi důležitý. Připomenou se ti všechny společné chvíle, a zároveň víš, že pro něj už nejsou nic než minulost. Je to odporný pocit.

Vnímal jsem, že mi vibruje mobil, ale nějak mi vůbec nepřišlo na mysl, že bych ho asi měl zvednout.

Hrál jsem tu prokletou melodii znovu a znovu, i když v těch pazvucích, které mé bolavé prsty přiměly kytaru vydávat, by ji nejspíš nikdo jiný ani nehádal.

Ozvalo se zabušení na dveře a já měl pocit, že mi srdce nejen spadlo až do kalhot, ale vyjelo na horském kole a překotně mizí za horizontem. Klopýtavě jsem přešel ke dveřím, a vzal za kliku.

„Sakra co se děje? Zaspals nebo co?! Niko…? Niko! Vypadáš, jako kdybys viděl ducha,“ vyprskl Terry smíchy při pohledu na mou tvář, zatímco jsem usilovně přemýšlel, jak se vlastně dýchá.

„Promiň, já…“ vyšlo ze mě jen zachrčení.

„Sakra, ty krvácíš!“ zvolal Terry, chytil mě za ruku a táhl mě do koupelny, kde mi na prsty pustil proud chladné vody.

„Kruci, co se to tady stalo? Tos tu ruku někam strčil? Máš špičky prsů úplně rozřezané…“ peskoval mě Terry, zatímco mě ošetřoval.

„Já… Hrál jsem na kytaru,“ vyblekotal jsem, a snažil se zase oddělit realitu od minulosti tou pohodlnou, tlustou zdí, která mě až doposud celkem spolehlivě chránila.

„Super, a že už jsi hodinu měl být v práci, to nic? Zrovna dneska, kruci. Navíc s touhle rukou toho moc neuděláš, co? No, dobře ti tak. Půjdeš místo mě,“ rozhodl, aniž bych měl ponětí o čem. Skoro klusem mě táhl do kavárny, která byla od mého bytu jen přes ulici.

Tam na nás čekala Nancy s dětmi. Ona a Lisa, nejstarší z dětí, obě měly přesně ten stejný, otrávený výraz, když jsme konečně vpadli do dveří.

„Holčičky moje, Niko má zraněnou ruku. Takže s Lisou půjde on, já budu v kavárně a ty můžeš odjet s dětmi,“ šveholil Terry spokojeně ke své očividně slušně podrážděné manželce.

„Fajn, vrátím se odpoledne,“ kývla jen Nancy, vzala nejmladší dítě, tříletou Biancu, do náruče, pětiletého Rorryho drapla za ruku a byla pryč.

Vyhledal jsem pohledem osmiletou Lisu. Bože, tak připomínala svou matku, až to děsilo. Ze všech dětí se jen malý Rorry alespoň trochu podobal Terrymu, ale díky Nancy a její výchově jsem vážně pochyboval, že z něj bude alespoň o trochu snesitelnější osobnost, než jakou se stávala Lisa, kráčející ve šlépějích své matky.

Připadal jsem si jako na kolotoči. Můj mozek ještě stále nebyl připraven pojmout takové množství informací.

„Kam jdu s Lisou?“ zeptal jsem se opatrně, protože ta malá harpie poslouchala.

„Na vystoupení, do dětského centra. Bude tam můj manžel,“ zanotovala ta příšerka.

„Prosím tě, slíbil jsem jí, že ji tam vezmu. Ale tys nešel, takže jsem musel pro tebe, a máš zraněnou ruku, a s tím nemůžeš obsluhovat, takže… Prosím tě, jdi tam s ní. Je tím posedlá už dva měsíce,“ upíral na mě Terry štěněčí pohled.

No, o nic vlastně nešlo ne? Možná bude lepší, když strávím den někde, kde nebudou ostré předměty a nebude riziko, že někoho otrávím. I když se mi částečně dařilo vytěsnit tu modrou věc, která zůstala u mě v bytě, nebyl jsem zase takový idealista, abych věřil, že mi to vydrží na dlouho. Navíc, dětské centrum bylo jen dvacet minut chůze od kavárny, což by mi mohlo ve finále pomoct vyčistit hlavu. Už jsem tam s ní jednou byl, na divadelní adaptaci Ledového Království. Představení to bylo příšerné, ale ona byla spokojená.

Spokojená Lisa znamenala spokojenou Nancy. A všichni jsme chtěli spokojenou Nancy.

„Tak na co půjdeme tentokrát, princezno? A jak to, že jsem o tvém manželovi ještě neslyšel?“ zaměřil jsem pozornost na tmavovlasou holčičku s vypočítavýma očima.

„Proč bych ti o něm říkala? Maminka mi koupila tyhle nový šatečky, až mě v nich uvidí, tak se do mě zamiluje a bude mě pusinkovat a bude můj manžel, chápeš?“ nakrucovala se v zelených šatech, které mi přišly celkem povážlivě krátké na dítě v jejím věku.

„Cokoliv, miláčku, hlavně už jděte, ať tam nepřijdete pozdě,“ pakoval nás Terry a mě bylo jasné, že se prioritně nemůže dočkat vzácné chvilky, kdy ho nebude buzerovat ani jeho žena, ani jeho nejstarší dcera.

Z procházky na vyčištění hlavy nakonec nebylo nic, ten malý démonek neustále poskakoval kolem, takže jsem z ní nemohl ani na vteřinu spustit oči, aby nevletěla pod auto, zatímco by mi vyprávěla kde všude jí tenhle její manžel koupí domy.

Před dětským centrem bylo překvapivě hodně lidí, ale všichni čekali na příjezdové cestě. Dovnitř směli jen ti, kteří měli lístky. Jak se ukázalo, Lisa je celou dobu pečlivě střežila v korálkové peněžence. Byly dokonce do první řady.

Sál se velmi rychle zaplnil a občas byl zvenčí slyšet pláč dítěte, jehož doprovod doufal, že lístek sežene na místě.

Zavřely se dveře a světla v sále potemněla.

Na pódium vystoupil Simon.