Na zemi se válelo plno starých novin. Roztrhané nebo natržené kousíčky papíru už dávno zvlhly nebo zežloutly, přesto nápisy na nich byly pořád krásně čitelné.

„Mladý student nalezený s podřezanými žilami.“

„Další studentka po své smrti zanechala vzkaz své rodině.“

„Policie našla již pátý případ mrtvého studenta s podřezanými žílami.“

A spousty a spousty dalších. Nekončilo to. Kdepak. Vše teprve začínalo.

Osoba v rudém křesle se spokojeně usmála. Vše šlo podle plánu, který zosnoval. Pohlédl na mobil, kde mu došla zpráva: „Zítra přijede kolega z Anglie, bylo by dobré ho přijít taky přivítat. Buď tam v čas.“

Ano, bude… A bude to zábava, sejít se s ním.

Ušklíbl se.

----

Čtyřiatřicetiletý Max York seděl v letadle a pokojně se díval z okna. V uších měl sluchátka. Poslouchal uklidňující hudbu. Doufal, že letadlo, které tolik nenáviděl, ze kterého cítil nezdravý respekt, brzy přistane v pořádku a v bezpečí na zem. Povzdychl si a ponořil se hlouběji do sedadla letadla.

Nikdy raději neslyšel pípnutí, které mu oznámilo, že se smí odpoutat. Popadl své zavazadlo, prorval se kolem lidí a pospíchal rychle pryč z plechového monstra. Kvůli kontrole svá sluchátka odložil, prošel tou jejich pochybnou konstrukcí a nechal se prohledat kvůli kovům a zbraním. Nic nenašli, pochopitelně. Uklonili se mu a popřáli mu hezký pobyt zde v Chicagu. Hezký? Co na něm má být hezkého? Sebral své věci a pokojným krokem kráčel ven z letiště.

‚Londýn je stokrát zajímavější než tohle místo,‘ pomyslel si Max podrážděně, když se dostal na čerstvý vzduch a rozhlédl se.

„Pan York?“ slyšel za sebou a otočil se. Spatřil dva strážníky, kteří drželi ceduli s jeho jménem. Přešel jejich směrem a potřásl si s nimi rukami.

„Těší mě,“ řekl ten druhý. „Toto je strážník Kevin Hill, mé jméno je Alex Blackberry, poručík. Moc nás oba těší, že Vás poznáváme, pane Yorku.“

„Těší mě, že s Vámi budu moci pracovat, pane Yorku,“ uklonil se mu Kevin Hill důstojně.

„Stačí jen Max,“ řekl Max mile a úklonu mu opětoval. „Chtěl bych se jen zeptat, zda bych tady nemohl na někoho počkat? Měla by tady přijít jedna osoba, která by opravdu nerada zmeškala můj přílet a nakonec tady ani neumí dorazit v čas. Jako vždyc-…“

„MAAAAAAXI!!“ slyšel najednou prudký hlas a ohlédl se za sebe, jenom aby byl sražen k zemi jakousi ženou, která po něm doslova skočila, skolila ho k zemi a pevně držela u sebe. „Říkala jsem ti, že přijdu v čas,“ zazubila se na něj mladá žena vesele.

„Taky tě rád vidím… Christino,“ řekl Max lehce přiškrcený, zatímco ho jeho mladší sestra pevně svírala v náručí. Jeho dva budoucí spolupracovníci se mezi sebou pobaveně, tiše smáli.

Když vstal, hrdě si odkašlali a dělali, že se z toho nikdy nestalo, zatímco na Maxovi ta mladá žena pořád visela, jako klíště.

„Kdy už mě hodláš pustit?“ zeptal se zlehka podrážděný.

„Nikdy!“ zasmála se Christina.

„Nikdo nám neřekl, že žije s takovouhle kočkou,“ zašeptal Kevin podrážděně.

„Buď hodná sestřička a pusť mě už,“ řekl Max a nakonec ji od sebe musel odstrčit násilím. Když si všiml zaraženého pohledu svých budoucích kolegů, představil ji pořádně: „Christina Yorková, moje malá sestřička.“

„Jen o dva roky, tři měsíce a osmnáct dnů jsem mladší než ty!“ dloubla do něj pobaveně. Max převrátil oči nad její přesností. Místo toho jí s úšklebkem připomněl, že by měla raději spěchat do práce. „Dnes mám speciální volno, abych ti odnesla zavazadla. Ty bys měl ještě dnes napsat rodičům, že jsi v pořádku dojel.“

„Nejsem už dítě, Christino,“ pohrozil jí Max, na což se Christina jen ušklíbla. „Napíšu rodičům později a ty upaluj, než tě odvedu na stanici, že porušuješ pracovní morálku.“

Christina se rozesmála, ale svého bratra poslechla. Popadla jeho zavazadla a se slibem, že jakmile je vhodí do svého bytu, hned poběží do práce. S posledním máváním se s ním rozloučila a Max si mohl oddychnout a omluvit se svým starším kolegům.

Ti to jenom přešli mlčením a úsměvy, trochu vynucenými.

„Ehm… takže – jak se dostaneme na stanici?“ zeptal se Max přímo. Ti dva se rozesmáli. Nechali ho v tiché nevědomosti.

„Zapomněli jsme ti ještě představit jednoho kolegu,“ řekl Kevin, zatímco se smál, jako nějaká puberťačka. Max zamrkal a naklonil hlavu na stranu, nechápavě. Až potom na něj padl jakýsi velký stín. Pohlédl dolů – osoba za ním byla minimálně o půl jeho výšky větší tak větší jak on. Dostal nepříjemný pocit. Váhavě se otočil.

„Rádi bychom ti představili ještě posledního člena venkovní části naší skupiny – Alfréd Riddle,“ objasnil situaci Alex s naprostým klidem. „Výška přes dva metry a jeho tělesnou hmotu tvoří z 78% svaly.“

„Proč o mně mluvíš jako o nějakém atletovi?“ zeptala se obří postava před Maxem uraženě. „Nemohu za to, že otec má skoro dva metry a půl – a matka taky není žádný prcek.“

‚Aha… a pak nemám mít komplex o tom, že měřím sotva 170 centimetrů i s botami,‘ pomyslel si Max s tikem v oku. Neubránil se a rozhodl se, že se tomu dlouhánovi taky představí. Dovoluje si na něj vrhat stín a dívat se na něj spatra? Štípl ho do boku a stáhl dolů pomocí kravaty, aby se mu přímo díval do očí.

Mile se usmál, když odvětil: „Těší mě, jsem Max York. Doufám, že spolu budeme vycházet.“

Alfréd zamrkal, než mu úšklebek opětoval. „Raději mě pusť prcku, nebo za sebe neručím,“ řekl mu Alfréd pokojně.

‚Prcku?!‘ pomyslel si Max s tikem v oku. Tahal ho pomocí kravaty směrem ke koši. Alex a Kevin se jenom křečovitě usmívali, aby se nezačali hlasitě smát. Šeptem se sázeli na výhru Alfréda. Výhru v čem?

Max tahal dlouhána, jehož jméno se neobtěžoval zapamatovat si, směrem ke koši. Jaké překvapení pro něj bylo, když ho Alfréd prudce vyzvedl, převrátil jedním pohybem a držel ho nyní nad košem.

„Vypadáš neuvěřitelně roztomile, když se tak vrtíš,“ poznamenal Alfréd pobaveně a sledoval křečovitě se vrtícího muže, který se chtěl za každou cenu vzdálit od odpadkového koše. Velmi nerad by svůj první den v práci začal právě tímto zážitkem.

„Alfréde, víš, co jsme si říkali o šikaně nováčků?“ neodpustil si Kevin poznámku, zatímco se už svíjel na zemi smíchem. Alfréd se na něj jen ledabyle otočil.

„To platí i pro vychloubačné ignoranty?“ zeptal se Alfréd nezúčastněně, skoro jako trucující dítě.

„Koukej ho položit,“ řekl Alex a snažil se nesmát nad tou bizardní scénou před nimi. Všichni na ně hleděli, a to jistě jejich místnímu sboru nijak na popularitě nepomůže. „Nebo chceš psát Davidovi důvod svého chování?“

Alfréd převrátil oči a nakonec Maxe skutečně položil vedle odpadkového koše. Schytal ihned ránu do nosu s vyčítavou otázkou: „Co to mělo zatraceně být?“

„Pokus o přivítání,“ zabrblal Alfréd, zatímco si držel nos, „ale nějaký nímand mi ho překazil.“

‚On si to snad ještě užíval?!‘ pěnil Max uvnitř sebe.

„Fajn, fajn!“ tleskal Alex spokojeně. Přešel k nim a zavěsil se jim za krky, Alfréda předtím musel trochu zatahat za kravatu, aby se snížil. „Domluvme se, že se nic z toho nestalo, smažme to, shoďme to ze stolu do koše a přivítejte se znovu.“

Alfréd i Max převrátili oči. Když je vyzval znovu, oba neochotně zvedli ruce a spíše jenom letmo stiskli ruku toho druhého a rychle ji stáhli zpátky. To už Alex vesele postupoval kupředu a svolával všechny do svého auta.

Jak se Max ocitl na zadním sedadle, spíše namačkaný vedle Alfréda, který potřeboval prostor pro své snad nekončící nohy a přitom byl skrčený ještě kvůli střeše?

‚Jaké používá auto, když je tak vysoký a má takový problém?‘ pomyslel si Max a převrátil oči a nohy mu ze sebe shodil. Stejně na něj byly znovu položeny, tentokrát surověji, až nadskočil. Alex, snaže se uvolnit napjatou situaci, pustil rádio. Max si jen v duchu povzdychl – copak si místní policie nemůže dovolit větší auta, když mají takového obra ve svém sboru?

Rozhodl se to neřešit a sotva bude mít příležitost, zajde si na pořádně silný čaj.

Šance se mu naskytla – ale nemohl ji využít, když ho z vozu vytáhl nejmenovaný obr a doslova přehozeného přes rameno, jako nějakou trofej, ho nesl do béžové budovy, zatímco mu Max nadával.

„Nešikanuj ho, nerad bych to potom řešil,“ poradil mu Alex podrážděně. „Už tak máš na svědomí, že jsi ho málem hodil do odpadkového koše, přestože není recyklovatelný.“

„Jak dlouho si ze mě hodláte dělat srandu?“ zavrčel Max nepříjemně.

„Štěně nám vrčí,“ ušklíbl se Alfréd. Však taky schytal do obou očí špičkami prstů, div mu Max ty oči nevypíchl rovnou.

„Hmm, snad tě David přidělí k Alexovi, Vy si budete rozumět,“ přemýšlel Kevin nahlas, zatímco tahal malého násilníka pryč od obra. I přesto, že Max vykřikoval, že s ním ještě neskončil, byl odvlečen napřed, aby se Alfréd uklidnil a případně svou silou nezničil několik stolů a židlí najednou.

Max byl usazen do rudého křesla na kolečkách a Kevin ho nohou posunul kupředu, dokud nevrazil do stolu, div nesletěl ze židle z toho náhlého úderu. Zaraženě zamrkal a podíval se, do čího stolu vrazil. Spatřil jakousi spící osobu s knihou přes obličej, slyšel, jak hlasitě chrápe a nikoho to nepohoršovalo.

Už se zvedal ze židle, že mu knihu sebere, ale jakási ruka vyletěla a popadla ho za zápěstí, zatímco ta osoba pořád nahlas hloubala. Max až potom pohlédl na jmenovku a měl sto chutí se rozplynout, zmizet, zakopat se hluboko pod zem. Protože osoba, která mu nyní drtila zápěstí, zatímco spala, nebyl nikdo jiný, než jeho nadřízený – plukovník David Hill.

„Vidím, že ses už s bratrem seznámil,“ usmál se Kevin pobaveně, když kolem něj prošel. Chvíli na to sebral knihu a praštil jí plukovníka do tváře tak silně, že muž se skácel k zemi a stáhl s sebou přes stůl i Maxe. „Už zase jsi spal, bratříčku,“ zavrkal Kevin mile. Pro změnu schytal úder knihou on.

„Kolikrát jsem ti říkal, abys mě nebudil?“ zavrčel na něj nebezpečně David Hill.

„Máte práci,“ připomněl mu Alex pokojně. „A jestli mohu doporučit – přestaňte nováčkovi drtit ruku, nebo nebude schopný práce ani jiných věcí.“

David zamrkal a potom pohlédl na fialovějící zápěstí, které pořád drtil ve svém stisku. „Aha,“ řekl jen a pustil Maxovu, nyní již ochablou ruku. „Pardon,“ řekl ledabyle a zívl, zatímco se hned ptal: „Kdo měl za úkol shánět kávu a koblihy?“

„Jaksi jsi zapomněl něco sdělit,“ připomněl mu Kevin škodolibě.

„Mám dotaz,“ ozval se Max, zatímco si mnul zápěstí.

„Ano?“ usmál se Alex mile.

„Chápu správně, že praporčík Kevin Hill a plukovník jsou bratři?“

„Ano, nevypadají sice podobně, ale to jenom proto, že plukovník je spíše na otce, zatímco Kevin má matčiny vlasy a tvář po jejich dědovi,“ vysvětlil Alex pokojně. „Pokud budeš mít ještě nějaké otázky, můžeš se na mě obrátit.“

A věnoval mi milý, upřímný úsměv.

„Děkuji,“ poděkoval Max a úsměv opětoval. Po chvíli mu Alex předal jakési složky.

„Základní údaje o nás všech, aby ses nezeptal čirou náhodou na něco osobního nebo nepříjemného. Například plukovník nerad mluví o prarodičích, zatímco Kevinovi to nijak nevadí – na druhou stranu nerad mluví o otci. Asi ti došlo proč.“

Max prohlédl složky, které mu byly předány. „Má snad Alfréd nějaký problém s menšími lidmi?“ zeptal se protivně a Alex se pousmál.

„Ano i ne – nemá rád, když mu někdo připomíná jeho výšku… nerad se dívá na někoho spatra, ale upřímně – jak by tomu mohl zabránit, když měří 213 centimetrů? Alespoň při posledním měření,“ sdělil Alex upřímně.

„A vy?“

„Tykej mi, prosím. Kdyby se cokoliv dělo, neboj se přijít. Máš už kde bydlet?“

„Ano, v předchozím oddělení mi vše zařídili.“

„Jo, Londýn – to je úplně jiná úroveň, co? Co ta pěkná dívčina z letiště – taky pracuje u policie?“

„Ne, pracuje jako učitelka. A protože chtěla žít v Americe, přijela sem a pracuje tu. A radím ti – ruce pryč od ní, ráda kouše.“

„Hm, nelogické rozhodnutí, ale vyčítat jí ho nemohu.“

„Blackberry, shání se po tobě nadporučík,“ ozval se nějaký právě procházející muž. Alex pokrčil rameny.

„Co se dá dělat, je tu blázinec – pokecáme potom,“ řekl Alex a s těmi slovy se s Maxem rozloučil. Když Alex odešel, Max se díval po jakémsi svém místě. Hledal a hledal – dokud nepřešel snad k dětskému stolku, co se velikosti stolu i židle týče, a na ní spatřil své jméno, uniformu a odznak.

‚To jako vážně?‘ pomyslel si. Jestli ho chtěli opravdu naštvat, brzy se jim to povede.

Prudce vydechl – nedělej tady ostudu, Maxi Yorku, aby se za tebe tví kolegové z Londýna nemuseli stydět! Povýšili tě a přitom tě hodili do takovéhle díry. No, co se dá dělat. Když už mám navázat ty dobré vztahy… Říkal sám sobě. Znechuceně pohlédl na uniformu. Popadl ji a odešel si ji vyzkoušet na toalety.

A poté měl pocit, že si z něj skutečně vystřelili. Není náhodou prvního dubna, abychom se všichni pobavili? Sledoval sám sebe v neskutečně velké uniformě – dlouhé rukávy by ještě snesl, ale obří kalhoty, které by mu spadly, kdyby je neutáhl páskem pořádně a košili měl skoro až do půlky stehen. To je opravdu tak malý na místní poměry? V porovnání s Alfrédem rozhodně… Proč si na něj proboha vzpomněl?!

Vztekle ze sebe strhl těch pár hadrů a šel si ihned stěžovat a požadoval menší velikost. Žena, stará, s brýlemi a několika kily make-upu na tváři navíc ho otráveně sledovala a odmítala jeho stížnost přijmout.

„Vyplňte si formulář, vypište, co Vám bylo odcizeno, a přijďte zítra,“ řekla monotónním hlasem. „Další!“ zařvala potom.

„Ale já si nechci stěžovat na ukradenou věc, ale na to, co vy nazýváte uniformou,“ vyčetl jí Max, pomalu soptil. Pokud bude i nadále tak natvrdlá, jistě vybouchne úplně. Žena ho pořád otráveně sledovala.

„Vyplňte si formulář, vypište, co Vám bylo odcizeno, a přijďte zítra,“ řekla znovu a předala mu jakýsi formulář. Max se už, už nadechoval, že jí něco nepříjemného, opepřeného řekne, ale byl v čas odvlečen Alexem, který se té ženě omlouval, že ji vyrušil od práce, ale že se o to postará.

„Hele, nemáš být náhodou ty ten klidný, když v Anglii máte v tuto chvíli čaj o páté?“ zeptal se s menším úsměvem. Už by schytal pohlavek, ale v čas se vyhnul. S úšklebkem jenom dodal: „Počkej tady, seženu ti menší číslo.“

A během chvíle zase zmizel.

Max zhluboka vydechl. Jak mohlo jeho nadřízeného vůbec napadnout, že ho přemístí sem a on se tady bude mít (dle jeho slov) božsky? Rozhlédl se tiše kolem – jakoby pro ty figurky, loutky lidí zde ani neexistoval. Pracovali na svých případech, nevšímali si ho, ani nepostřehli, že někdo jako on vůbec existuje. A hlavně – jak mohli v takové špíně vůbec pracovat?!? Byl znechucený pohledem na překypující koš na odpadky, na nevyhozené krabice, a když byly vyhozené, tak byly ještě z půlky plné nažloutlých, nezdravých hranolek a kousky hamburgerů.

„Všechno v pořádku?“ slyšel starostlivý hlas a ohlédl se. Alex na něj zmateně zamrkal, když mu Max zničehonic sevřel ruku.

„Řekni, že jsi tady jediný normální člověk,“ poprosil ho Max, jako nějaký šílenec. Alex se trochu nuceně usmál a řekl, o co byl žádán.

Když Max vylezl z toalet, už v padnoucí uniformě, ihned byl schválen Alexem, který mu jenom trochu upravil vlasy a kravatu, jinak byl, jak sám řekl: „Tip ťop.“

„Blackberry! Přestaň se vykecávat a naklusej sem!“ ozval se nepříjemný řev.

„Musím mizet,“ usmál se Alex roztomile a už se hnal zase pryč. Ten, kdo ho volal, nebyl nikdo jiný, než právě David Hill.

„Na co myslíš, že hledíš, Yorku? Taky koukej sem naklusat, nebo máš vyhazov na půlhodiny!“ ozval se přísný hlas znovu.

‚Takže i tady se vyhazuje jenom za tupé zírání do blba?‘ pomyslel si Max, ale raději zrychlil krok, aby nemusel testovat pravdivost jeho slov. K velkému překvapení se jednalo o nějaký pořádný případ (a ne o nějakou uvítací řeč pro nováčka, jak si Max na krátkou chvíli naivně myslel). Týkalo se to několika sebevražd mladých lidí… vždycky k nim vedlo stejné vodítko. Část výtisku z novin. Proč se tak mladí lidé zabíjeli? Jejich věk se pohyboval od 13 let do 22 let. Měli snad nějaké stejné problémy? Proto se u každého z nich nalezly útržky ze starých novin? Proč nezanechali žádné jiné zprávy? Tento případ se donesl až přes oceán do Londýna, kde vybíralo mezi nejlepšími lidmi, jenže se nakonec všichni této spolupráce zřekli. A zbyl pouze Max, který už nevycouval.

„Ačkoliv jsme všechna místa, tedy celkově pět míst činu, prohledali několikrát – žádné spojitosti tyto osoby nemají,“ ukončil David svou řeč.

„Takže se jen tak někdo rozhodne, že se zabije, a aby byl slavný, přiloží si kus starých novin?“ zeptal se cynicky Alfréd. „Je to poslední dobou nějaká příliš velká móda, co?“

Schytal ránu od Kevina, že se neumí chovat.

„Nějaké návrhy?“ otočil se Alex na Maxe, který překvapeně zamrkal. Proč má proboha odpovídat zrovna on?!

„Nováček je rád, že sotva ví, o čem je tu řeč,“ pronesl Alfréd skrz zuby a střetl se s vražedným pohledem od Maxe.

„Neprovokuj ho, Alfréde, co jsem slyšel, byl tě schopný dostat dolů a jistě by i pokračoval, kdyby sis ho nezvedl, jako hadrového panáka a nechtěl ho jít vyhodit,“ pronesl David nezúčastněně. Max se jenom praštil do hlavy – copak mu tady toto budou připomínat v každé možné chvíli? Kdo to proboha na tomto oddělení ještě neví?!

Alex ho soucitně poplácal po zádech.

„Neboj se, chvíli budou prudit, ale potom je to přestane bavit,“ řekl mile.

‚Aha, a jak dlouhá ta chvíle zatraceně bude?!‘ pomyslel si Max naprosto sklíčeně.

Do místnosti rázem vtrhla jakási blondýna, na vysokých podpatcích, div neskončila tváří přímo na zemi při dalším kroku, když se předtím stihla zastavit o dveře, jinak by spadla tak či onak, a skoro nepovedeným během spěchala směrem k Davidovi.

„To je Samanta Sparková, má za úkol donášet nám nové informace o případu,“ vysvětlil Alex pokojně a stručně, když viděl Maxovu zmatenou tvář. „Taková naše informátorka, která ti sežene informace úplně o všem a o všech.“

Max jenom nepřítomně přikývl a sledoval ženu, která se otočila na vysokém podpatku a ihned zase mířila kolem nich směrem ke dveřím. Jen se na něj spěšně podívala skoro až kočičíma modrýma očima, než kolem něj lhostejně prošla. Max se za ní ohlédl, když za sebou zabouchla dveře, a rázným krokem odcházela pryč.

„Je mi líto, její srdce je z kamene a jen tak k sobě nikoho nepustí,“ vysvětlil Alex. „V minulosti jí někdo zabil bratra – jedinou rodinu, kterou měla. Vyčítá si to… Doposud nenašla jeho vraha. Přidala se k nám dobrovolně. Díky ní jsme byli schopni vyřešit úplně všechno.“

„Je cenným členem naší skupiny, takže netoleruji žádné vztahy nebo románky, Yorku, to si zapamatuj,“ řekl David nepříjemně a položil dolů jakési složky, které mu Samanta předala. „A i kdyby – mám jistotu, že Samanta nemá zájem. O nikoho. Jenom o vrahy svého bratra. Doporučuji ti se na něj nevyptávat – potom nerozezná přítele ani nepřítele. V lepším případě tě jenom zkope.“

Max jenom přikývl a pohlédl na obraz před ním, který mezitím Kevin nastavil na plátno. Byl tam jakýsi mladý muž s podřezanými žílami, s očima otevřenýma a na klíně měl noviny z předešlého týdne. To ho přimělo se zamračit.

„Pochybuji, že by se už tolik lidí dobrovolně zabilo…“ řekl David nahlas.

„To je nějaká nová móda – podřezávat si žíly?“ zeptal se Alfréd ironicky a schytal pohlavek od Alexe, aby to bral vážně. „Myslím to naprosto vážně. Pokud je to móda, tak se obávám, že ti maníci z předešlých let zase vedou na webových stránkách a posílají maily do spamů.“

„Myslíš emaře?“

„Jo! Denně vybírám poštu a tolik spamů od nich – to je neskutečná drzost!“

Kevin si jenom nahlas odkašlal, aby je upozornil, že tady nevedou diskuzi nad kávou, ale mají řešit případ. „A je v tom rozdíl?“ dostalo se mu stejné odpovědi. Alex to vyřešil tím, že jim oběma vlepil pohlavek a vrátil se pokojně na své místo.

‚A hned jsou v klidu…‘ pomyslel si Max a pousmál se při myšlence, že Alex je jistě taková ta velká máma, která rozděluje děti, jako je Alfréd a David.

„Pokračuj, abychom mohli něco vypracovat, než bude večírek,“ usmál se Alex nevinně. Kevin si opět odkašlal a pokračoval ve výčtu všech věcí, které zatím o obětech věděli. Neměli nic společného – nechodili na stejnou školu, pokaždé zemřelo dítě z úplně jiné sociální vrstvy, z jiné části města, žádné výhružky přes maily nebo mobil, ani žádné výhružky slovní nebo dopisy, pokaždé se to stalo, když rodiče nebyli doma. A pokud bydlela oběť sama, byla většinou nalezena o víkendu rodiči, kteří za ní přijeli. Mezi oběťmi byli muži i ženy. Věkový rozsah? 13 až 22 let. Náboženství rozdílné. Takže nešlo o nějakého vyšinutého maniaka, který se řídí zákonem svého náboženství nebo rozkazem svého Boha.

I přesto, že Kevin ve svém výčtu zjištěných věcí už dávno skončil a ostatní se zvedali k odchodu, Max seděl a přemýšlel nad fotkami nalezených těl obětí. Tak mladí lidi… Co vedlo třináctiletou holku, aby tohle udělala? Nechápal to. Někdo ji musel přinutit – jiné vysvětlení neviděl.

Alex mu luskl u ucha a probral ho tak z transu.

„Pro dnešek to všichni balí,“ řekl jen a podal mu kabát. „Uspořádali jsme ti menší večírek. Doufám, že mé snaze nedáš košem, a přijdeš také?“

Max se jen zeptal, kde to je a jak dlouho by měl zůstat. Alex mu poradil, aby na chvíli vypnul a šel se s nimi v klidu pobavit, hlavu mu (zatím) nikdo neutrhne.

Max neměl na vybranou – nikdo mu nedal šanci se vyslovit, protože to už ho Alfréd zvedal opět do výšky a vyhrožoval mu pro tentokrát setkáním se záchodovou mísou, jestli odmítne i jeho. A když se Max bránil, že je to policejní a pracovní šikana zároveň, pobavil tak nejen Alfréda, ale i všechny ostatní.

Jak se mohlo vejít pět lidí do jednoho auta – z toho jeden z nich se mohl počítat rovnou třikrát? Zajímavě. Alex na místě řidiče, vedle něj David, vzadu se nějak namačkali Kevin a Alfréd. A kde skončil Max? V kufru! Ano, přesně tak. Jako nějaký pytel ho tam strčil Alfréd a zabušil na plech, aby mu tím sdělil, že má být zticha, nebo ho spoutá. A tak po celou cestu byly slyšet nadávky z kufru.

‚To už je vážně šikana!!‘ pomyslel si Max vztekle. Když se auto zastavilo, ozvala se rána. To jenom Max po dlouhé době kopání do dveří od kufru je konečně poničil natolik, že je prostě vykopl. Nezajímalo ho, že nebudou funkční, zavírat se přece nenechá!

Alex šel skoro do kolen nad spouští, kterou shlédl, a už se kácel, takže ho Kevin musel neochotně chytat.

„Jde vidět, že si nenecháš věci jen tak líbit,“ usoudil David spokojeně.

„Prcek se musí trochu otrkat,“ pokrčil Alfréd rameny. Však taky krátce na to schytal ránu do boku. A když se sklonil, stáhl ho Max tak blízko k sobě, že do sebe vrazili čely. Nakonec to však byl Max, komu hučelo v hlavě. Jak tvrdá může být lidská lebka?

S ledovým sáčkem na čele a zakloněnou hlavou strávil Max asi půl hodinu, než byl konečně schopný myslet. A to za neustálých vtipných poznámek od Alfréda, kterému však na čele zbyla velká boule, očividně ho však nijak nebolela.

„To víš – mně lebka zítra bolet nebude,“ vysmíval se mu.

‚Ještě jednu poznámku a zkopu ho do kuličky…‘ slíbil si Max vztekle.

Alex nad nimi zakroutil hlavou. „Nevšímej si ho,“ poradil mu a objednal jim oběma něco k pití. „Až budeš mít čas, projdi si ty složky, snad ti to nějak pomůže se v té naší míchačce lidí nějak zorientovat,“ zavtipkoval.

„Pokud budu schopný slyšet své vlastní myšlenky, asi si na to čas udělám,“ poznamenal Max nepříjemně, když se mu znovu rozhučelo v hlavě. „Bože!“ zaklel zle a sevřel si oba spánky od bolesti.

Alex se musel pousmát.

„Pro příště máš ponaučení, že mu nemáš dávat čelo. Připadá mi, že to musí zkusit všichni alespoň jednou, aby si v tom udělali jasno,“ podotkl a napil se trochy whisky. Max přijal druhou sklenku a vypil všechen její obsah najednou.

Nepříjemně se zašklebil.

Rozhodně to nebyla irská whisky, na kterou byl zvyklý z domova.

„Nejsi unavený z časového posunu?“ zeptal se Alex trochu starostlivě.

Max se opřel o opěradlo židle, položil si ledový balíček znovu na čelo. Místo odpovědi se zeptal jinou otázkou: „Řekni mi – jak takový člověk, jako ty, může vydržet se zvířaty, jako jsou oni?“

Alex se zasmál. „No, zpočátku to bylo těžké, ale pak jsem si řekl – když už tady mám strávit část života, tak ať to stojí za to. Nejsem moc dobrým příkladem správného strážníka. Utekl jsem od rodičů, abych mohl na akademii… a potom šel rovnou pracovat. Mí rodiče s tím nesouhlasili – viděli mě jako právníka.“

„Nedivím se jim…“

„Hmm?“

„Jsi klidný a vyrovnaný, takový by měl právník být.“

Alex se pousmál. „Díky. Ale hodím se spíše tady.“

Max na to nereagoval.

„Stejně jako ostatní…“ dodal Alex tiše a vypil zbytek whisky. „Když si ale zvykneš, že každý z nich je samostatná osobnost, nejsou až tak špatní. Dej nám čas a šanci a možná si na nás dokonce i zvykneš.“

Potom vstal a hnal se na parket mezi tančící dav mladých lidí. Max o jeho slovech tiše přemýšlel. „To určitě,“ zašeptal si pro sebe.

Položil skleničku dál od sebe. Chvíli jen tak seděl, než se rozhodl, že vyjde ze zakouřeného prostoru hospody na čerstvý vzduch. Zde zhluboka vydechl a opřel se o zábradlí. Unaveně vzhlédl k noční obloze. Kolik hodin má vůbec nyní posun? To je jedno – brzy stejně odejde. Slušně se omluví, že je unavený a zmizí.

Zarazilo ho, když se k němu snesla první sněhová vločka.

Vydechl bílý dech a pozoroval, jak se rozplýval.

„Jsi sám?“ slyšel starostlivý ženský hlas a pohlédl stranou.

Spatřil tu ženu předtím… Jakže se jmenovala? Aha, Samanta – informátorka.

„Proč stojíš venku, sám a bez pití? Máš slavit,“ podotkla, mile se na něj usmála, aby skryla rudé tváře od alkoholu a opřela se o něj. V ruce držela celou láhev vína. Podala mu ji s otázkou: „Dáš si?“

Max zdvořile odmítl.

„Takhle žádnou do postele nikdy nedostaneš,“ vysmála se mu, odsunula se a napila se z hrdla láhve. Tohle že je žena?!

‚Možná, že ani o žádnou nestojím,‘ pomyslel si Max a pohlédl před sebe. ‚Možná, že žádná nestojí o mě. Stejně je to fuk…‘

Když mu nabídla láhev znovu, neodmítl a ze zdvořilosti se napil jenom trochu.

„Špatné dětství pod výchovou přísných rodičů,“ řekla najednou Samanta a Max vyprskl alkohol z úst. Chvíli kašlal a pak na ni vykulil oči. „Trefila jsem se? Otec alkoholik a matka drogově závislá. Oba závislí na hraní na automatech. Musel jsi začít už jako dítě pracovat, aby tvá sestra mohla jít studovat. Pletu se snad?“

Maxe polil nepříjemný pot – to ho snad dali ověřit, než sem přijel?

Samanta se mile usmála. „To by bylo něco, kdyby to byla pravda, že?“ zasmála se Samanta a praštila ho do zad, div mu nevyrazila dech. „Pochybuji, že by takový slušňák jako ty měl zrovna takhle podělané dětství!“

Max si vynutil úsměv – aha, takže jenom hádala. Nezná jeho pravou minulost, přestože ji před chvílí řekla.

Najednou se na něj Samanta znovu nalepila a podívala se mu do očí, zatímco ty její byly zahaleny pomíjivou chutí alkoholu. Na krátkou chvíli záměrně spojila jejich rty v polibek. Když se oddálila jenom pár centimetrů, zašeptala svůdně: „Co kdybych ti s jizvami z minulosti pomohla zrovna já?“ i přesto, že její dech byl cítit alkoholem a cigaretami, zatímco její ruka pomalu klesala po jeho hrudi směrem dolů k rozkroku.

Alex se konečně vymanil ze sevření jakési mladé ženy z davu. Objednal si ihned další sklenku whisky, aby uhasil žízeň. Nikde neviděl Maxe. Tak oni kvůli němu dělají večírek a on se vypaří? Jak si to může dovolit! Potom ho spatřil za oknem venku a hned se hnal ke dveřím. Zarazil se, sotva je trochu pootevřel, když spatřil, že se baví se Samantou. To, co ho zarazilo, byla však Maxova slova, když Samantu od sebe odstrčil.

„Je mi líto, Samanto, ale…“ začal Max nejistě a vzhlédl k ženě před sebou. Alex nyní trochu zpozorněl. „Nemám zájem o ženy. Už celých deset let.“

Samanta jenom zaraženě zamrkala svými umělými řasami.


Průměrné hodnocení: 4,78
Počet hodnocení: 46
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.